Určité změny si vyžádá i připravovaný kariérní řád. Institut minimální doby výkonu služby v hodnosti doplní rovněž maximální doba výkonu služby v hodnosti. Vojáci by měli přesně vědět, jak dlouho mohou být na systemizovaném místě. Po uplynutí této doby bude muset dojít k určité změně. Buď postoupí ve svém služebním zařazení o stupeň výš, nebo přejdou horizontálně na nějakou štábní či jinou, např. odbornou, funkci. Pokud ne, budou muset armádu opustit.
V návaznosti na to musí být v zákoně o vojácích z povolání toto uvedeno jako důvod pro propuštění. Pokud voják nebude mít schopnost postoupit výše v kariéře ani nebude moci pokračovat ve výkonu služby, např. na štábu, bude to důvod k jeho propuštění.

Jedná se o myšlenku, která je vcelku správná a je jednou z mála možností, jak „rozhýbat stojaté vody zahnívajícího rybníčku“ kariérního růstu uvnitř resortu MO, který umožňuje, aby někteří vojáci seděli na svých místech jako „žába na prameni“. Je však potřeba k takovémuto opatření přistupovat nanejvýš citlivě a promyslet ho do všech důsledků – jeho vliv totiž bude na mnoho vojáků v činné službě mnohem bezprostřednější než změna hodností, ke které došlo k 1.1.2011. Opět bude mít totiž tato novinka negativní dopad především na praporčíky a poddůstojníky.

Podívejme se na současné rozložení (počet a procentuální poměr) systemizovaných míst pro praporčíky, poddůstojníky a mužstvo dle jednotlivých hodností:

Nyní se podívejme se na statistikou pravděpodobnost jmenování do vyšší hodnosti (vycházející z presumce, že doplněnost všech hodností je 100%):

• z hodnosti svobodníka (OR1) je možno jmenovat do hodnosti desátníka (OR2) 100% vojáků;
• z hodnosti desátníka (OR1) je možno jmenovat do hodnosti četaře (OR2) 85,35% vojáků;
• z hodnosti četaře (OR3) je možno jmenovat do hodnosti rotného (OR4) 55,78% vojáků;
• z hodnosti rotného (OR4) je možno jmenovat do hodnosti rotmistra (OR5) 100% vojáků;
• z hodnosti rotmistra (OR5) je možno jmenovat do hodnosti nadrotmistra (OR6) 82,66% vojáků;
• z hodnosti nadrotmistra (OR6) je možno jmenovat do hodnosti praporčíka (OR7) 83,33% vojáků;
• z hodnosti praporčíka (OR7) je možno jmenovat do hodnosti nadpraporčíka (OR8) 35,91% vojáků;
• z hodnosti nadpraporčíka (OR8) je možno jmenovat do hodnosti štábního praporčíka (OR9) 1,12% vojáků.

Zatímco optimální řešení by umožnilo vojákům v nižších hodnostech (svobodník – četař), kteří prodlouží závazek a splňují všechna kritéria, dále sloužit, z výše uvedeného přehledu vyplývá, že se tak dít nebude. Největší problém nastane u vojáků v hodnosti četař, kdy prakticky polovina (44,22%) nebude moci být jmenována do vyšší hodnosti, z důvodu nedostatku systemizovaných míst s plánovanou hodností rotný. Naopak, pravděpodobně bude existovat velký počet systemizovaných míst s plánovanou hodností rotmistr (např. funkce zástupců velitelů čet, výkonných praporčíků atd.), které budou nedoplněné, což bude způsobené tzv. „zúžením hrdla“ a nedostatkem vojáků v hodnosti rotný.

Dále, je potřeba brát do úvahy, že jednotlivé hodnosti nejsou rozloženy rovnoměrně v jednotlivých odbornostech. Zatímco v některých (zejména podpůrných a zabezpečovacích) je příliš mnoho systemizovaných míst v příliš vysokých hodnostech (inženýrská letecká služba, zdravotnická služba, Vojenská policie atd.), v řadě jiných je jich naopak nedostatek. Proto bude pro vojáky v řadě odborností (zejména bojových) prakticky nemožné dosáhnout vyšších praporčických hodností – praporčík, nadpraporčík. Ony proklamované „svaly“ AČR tak tedy budou vlastně nespravedlivě znevýhodněny tím, že vykonávají „neodbornou“ práci.

Z výše uvedeného vyplývá, že k zabezpečení navrhovaného opatření „povýšit – posunout paralelně – nebo ven“ je třeba zásadně změnit strukturu plánovaných hodností na systemizovaných místech praporčíků a poddůstojníků. Obecně by mělo platit – čím vyšší hodnost, tím méně osob bude jmenováno do této vyšší hodnosti jmenováno. Tato zásada je i logická, neboť mnohem vyšší procento vojáků v činné službě ve vyšších hodnostech splní podmínky pro přiznání výsluhových náležitostí a rozhodne se neprodlužovat závazek, neusilovat o vyšší hodnost a odejít do zálohy.

A nyní se (pro srovnání) podívejme se na současné rozložení (počet a procentuální poměr) systemizovaných míst pro nižší a vyšší důstojníky a generály, dle jednotlivých hodností:

Již na první pohled je patrné, že ve srovnání s „nedůstojnickými“ hodnostmi je toto rozložení mnohem optimálnější a nebude zde docházek k tak masivním personálním problémům jako u praporčíků a poddůstojníků. Neexistuje zde žádné „zúžení hrdla“ při přechodu mezi nižšími a vyššími důstojníky, čímž bude docházet k mnohem plynulejšímu nárůstu či úbytku vojáků v jednotlivých hodnostech.

Pokud porovnáme rozložení „nedůstojnických“ a důstojnických hodností, mělo by nám logicky vycházet, že nejpočetněji by měly být zastoupeny hodnosti desátník, četař a rotný (v současné době je to ovšem desátník, četař a rotmistr). Proč tomu tak není, se lze pouze dohadovat…

Ke zlepšení stavu proto navrhuji:

1. Provést novou systemizaci praporčických a poddůstojnických hodností na základě jednoznačně stanovených a objektivních kritérií, jak je například uvedeno v tomto dokumentu.
2. Rozložit systemizovaná místa pro praporčíky, poddůstojníky a mužstvo přibližně takto:
3. U tzv. málopočetných odborností zabezpečit adekvátní odborný a kariérní růst vytvořením systemizovaných míst se stanoveným hodnostním rozpětím (viz návrh systemizace výše).
4. Po provedení nové systemizace hodností stanovit přechodné období, po které bude vojákům ponechána vyšší hodnost (v případě, že u jejich systemizovaného místa došlo ke snížení plánované hodnosti).

A závěrečné upozornění: K zabezpečení institutu maximální doby výkonu služby v hodnosti je nezbytný kontinuální a plynulý nábor nových vojáků. Pokud dojde k obdobnému výpadku jako v letech 2009 – 2011, takto nastavený systém selže se všemi s tím souvisejícími důsledky

Hadriánův val (Wikipedia)

Afghánistán. Území divokých asijských kmenů, které po staletí fascinuje Evropany svou východní mystikou a izolovaností. Stejně tak ve své době fascinovalo obyvatelé mocné Římské říše jiné obdobně nepoddajné území – dnešní Skotsko (tehdy nazývané Kaledonie) – které se v rozmezí let 71 – 213 n. l. pokusily obsadit a podmanit mocné římské legie. U nás je toto téma ne příliš dobře známé – proto doporučuji (pokud se vám nechce číst obsáhlé studie) dva filmy, které jsou vhodné jako úvod do reálií: Centurion z roku 2010 a The Eagle z letošního roku.

Mnozí komentátoři současného dění v Afghánistánu rádi srovnávají tažení koaličních sil s americkým angažmá ve Vietnamu (zejména v letech 1965 – 1975). Dle mého názoru je toto přirovnání liché a zavádějící. Přes některé paralely mezi těmito dvěma konflikty je zde možné nalézt stejně velké množství odlišností. Čím déle ovšem sledujeme probíhající válku v Afghánistánu, tím více se můžeme přiklánět k názoru, že toto snažení západních demokracií připomíná jinou historickou kampaň – již zmiňované neúspěšné římské pokusy o okupaci a pacifikaci „barbarské“ Kaledonie.

Tehdejší Kaledonie, zahrnující území severně od římské provincie Britannie (přibližně dnešní Anglie a Wales), měla se současným tažením v Afghánistánu několik pozoruhodných analogií. Níže chci zmínit některé z nich.

Izolovanost a reliéf krajiny
Stejně jako Afghánistán, byla Kaledonie tvořena z velké části těžko prostupným terénem, s velice omezeným prostorem pro manévr velkych formací – hornatou vrchovinou (dnes nazvanou Skotská vysočina) pokrytou neprostupnými lesními masívy (tzv. kaledonskými lesy – postglaciálními pralesy, které při příchodu Římanů do Britannie pokrývaly oblast o rozloze přibližně 15 tisíc kilometrů čtverečních) a rozdělenou řadou vodních překážek – rozlehlými močály, hlubokými jezery (místně označovanými loch) a úzkými zátokami nebo průlivy (místně označovanými firth). Kaledonie navíc tehdy ležela na periférii „civilizovaného světa“, obklopená ze tří stran mořem, a proto se místní obyvatelstvo vyvíjelo v prakticky úplné izolaci od okolních vlivů.

V současné době tvoří zbytky kaledonských lesů ve Skotsku přibližně 1% své původní rozlohy (Wikipedia)

Etnická skladba obyvatelstva
Obdobně jako současný Afghánistán, byla Kaledonie etnicky rozdrobená na miriády kmenových svazů, kmenů, rodů a rozšířených rodin – její obyvatelstvo (souhrnně Římany nazývané Kaledonové a přibližně od 3. století n. l. označované jako Piktové) bylo složeno z řady etnicky rozdílných (a často mezi soubou soupeřících) kmenů. Mezi nejvýznamnější patřily Brigantové (jejichž území později přetnul Hadriánův val), Selgovové, Damnoniové (později rozděleni Antoniovým valem), Veniconové, Taexalové, Kaledonové a Epidiové. V oblasti Skotské vrchoviny oddělené Great Glen, na samém severu, žilo dalších sedm kmenů – severně od zálivu Moray žili Decantové, nad nimi Lugiové, dále Smertové a úplně na severu Cornaviové. Při západním pobřeží od severu to pak byli Caerenové, Carnonacové a nakonec Creonové.

Střet rozdílných kultur
Jak v případě současného Afghánistánu, tak i v případě starověké Kaledonie existovaly propastné rozdíly mezi náboženským vnímáním, sociální hierarchií a kulturními zvyklostmi cizích okupačních vojsk a místním obyvatelstvem. Kromě naprosto odlišného náboženství (římské kulty a později křesťanství vs. pohanství) a jiného vnímání rodiny, byly další významné rozdíly ve způsobu vedení války. Zatímco římské vojsko bylo připravováno vést hromadné bitvy, Kaledonové se spoléhali na (Římany opovrhovanou a podceňovanou) nepravidelnou válku. Jak uvádí Héródianos v Římě po Marku Aureliovi (III, 14, 6 – 8.):

Většina Britannie je bažinatá … Přes tyto močály barbaři plavou a brodí se až po pás ve vodě. Jsou téměř nazí a bláto jim nevadí … Jsou velice bojovní a krvelační. Chrání se pouze štítem a kopím; meč jim visí podél nahého těla. Neznají pancíř a helmu a považují je za překážku při přechodu močálů…

Nebo Dio Cassius (LXXVII, 12, 1 – 4.):

Jsou-li v ohrožení, stahují se do bažin a vydrží zde po mnoho dní pouze s hlavami nad vodou. V lesích přežívají z kůry a kořínků … jídlo si dělí na malé porce, které zabrání hladu i žízni.

Obrovským problémem bylo i nepřátelské (nebo přinejlepším lhostejné) obyvatelstvo v zázemí – tedy již „pacifikované“ Britannii. Docházelo zde poměrně často k různým povstaním a narušování římských zásobovacích tras. Nejznámějším z těchto „incidentů“ je pravděpodobně tzv. masakr IX. legie Hispana, ke kterému došlo v roce 60. nebo 61. n. l. nedaleko Camulodunua (dnešního Colchesteru v Anglii). Na základě této události později vznikla legenda o „ztracené IX. legii“, která je dodnes přiživována knižními či filmovými (viz. již zmiňovaný Centurion a The Eagle) fikcemi.

Přechod od ofenzívy k defenzívě
Obdobně jako v Afghánistánu, byly římské snahy rozděleny do několika fází, jejichž cíle byly často nejasné nebo rozporuplné. Postupné římské pokusy o pacifikaci kaledonských kmenů byly zahájeny pod vedením guvernéra Britannie Quinta Petillia Cerialia v roce 71 n. l. Na přelomu roku 77 a 78 n. l. se stal novým správcem Britannie římský vojevůdce Gnaeus Iulius Agricola a zahájil tak novou kapitolu i v dějinách Kaledonie.

Agricola, zkušený válečník a dobrý taktik, si stanovil, že dobude celé britské ostrovy a vytvoří z nich řádnou a sjednocenou provincii. Po sérii vojenských tažení, při kterých se v roce 84 n. l. římští legionáři probojovali až k severnímu pobřeží dnešního Skotska, kulminovalo jeho snažení porážkou „barbarů“ v bitvě u Mons Grapius. Po ukončení této výpravy se římské vojsko stáhlo zpět na jih, aniž by však dlouhodobě zlomilo kaledonský odpor nebo se snažilo účinně zajistit dobyté území. Přesto jisté snahy (byť z dlouhodobého hlediska málo razantní) o jeho střežení existovaly. Zajímavý je proto je popis římských fortifikačních prací, které na území Kaledonie vznikaly:

Směrem do nepřátelského území, v údolích, která byla využívána jako přechody z hornatých oblastí, byly na strategických místech zbudovány menší pevnosti, sloužící jako překážka proti pronikání nepřátelských kmenů, resp. sledování jejich pohybu a ochraně již konsolidovaného území.

Úspěchy, kterých dobyl Agricola, byly postupně ztraceny a stejně tak i krátkodobá římská přítomnost neměla na domorodé obyvatelstvo výraznější vliv. V roce 86 n. l. došlo k opuštění jediné legionářské pevnosti (ostatní pevnosti měly posádky složené z tzv. auxilia [pomocných sborů], rekrutovaných z obyvatelstva dobytých území  např. Germánie nebo Hispánie, jejichž hlavní motivací bylo získání římského občanství za svou službu) na území Kaledonie, nazvané Pinnata Castra. Pevnost Pinnata Castra opuštěna již po dvou letech od zahájení výstavby, byla domovem XX. legie Victrix, která musela roku 86 n. l. nahradit v Chesteru II. legii Augusta, která byla odvolána, aby se zúčastnila tažení proti Dákům na Dunaji. Problémy na Dunaji měly pro říši prvořadou důležitost, zatímco Britannie byla na periferii zájmu římských politiků – tak jako Afghánistán v letech 2003 – 2008.

Nedostatek lidských i materiálních zdrojů (přestože v té době působily v Britannii tři římské legie – II. Augusta, VI. Victrix a XX. Valeria Victrix) alokovaných na římské tažení v Kaledonii způsobil postupný přechod od ofenzívy k defenzívě. V roce 122 n. l. byla záhájena výstavba Hadriánova valu a něco později – v roce 140 n .l. – Antoniova valu. Tyto fortifikace měly konsolidovat římské územní zisky a zabránit pronikání „barbarů“ na již pacifikovaná území. Římané se v budoucnu omezili pouze na výpady a „trestné výpravy“ na sever. O jedné z nich – vedené císařem Septimiem Severem v roce 209 n. l. – se můžeme dočíst:

Severus … nevybojoval žádnou bitvu a nespatřil nepřítele na bitevním poli … Nepřítel … vojáky lákal stále dál dokud se neunavili; velké strasti Římanům působila voda, když se rozptýlili, byli napadeni. (Dio Cassius:, LXXVII, 13, 1 – 3.)

A dále:

… docházelo často ke srážkám a šarvátkám a barbaři ustupovali. Útěk však byl pro ně snadný, protože znali krajinu a skrývali se v lesích a bažinách, kdežto pro Římany bylo všechno cizí a to působilo velké průtahy ve válce. (Héródianos, III, 14, 10.)

The Romans Cause a Wall to be Built for the Protection of the South, William Bell Scott (Wikipedia)

Konec okupace
Situace na britských ostrovech vygradovala roku 367 n. l., kdy došlo k tzv. barbarica conspiratione, tedy ke „spiknutí barbarů“, kdy:

… se Piktové, rozdělení v té době ve dva kmeny – Dikalydony a Verturiony -, a rovněž Attakotti, válečné to lidské plemeno, i Skotové toulali po různých místech a mnoho jich plenili. Galským oblastem pak činili – kam jen se mohli na zemi i na moři vyřítit – surovými loupežemi, požáry i vraždami všech zajatců násilí Frankové a s nimi sousedící Saxonové. (Ammianus, XXVII, 8, 1-6.)

Na události z roku 367 n. l. je velice zajímavý společný postup zcela odlišných „barbarských“ etnik. Nečekaný vpád z několika stran zaskočil nejen římského císaře, ale i samotné správce Britannie, zodpovědné za její obranu. Rozsáhlá římská informační síť naprosto selhala. Naopak opatřit si podrobné informace o poloze římských jednotek a jejich opevnění nebyl problém pro nepřítele, pokud uvážíme, kolik v římském vojsku sloužilo „barbarských“ – zejména germánských a britonských – válečníků.

V roce 401 – 402 n. l. dochází ke stažení velké části římského vojska z Britannie na kontinent, neboť Řím se ocitl pod bezprostředním útokem Germánů. V roce 409 nebo 410 n. l. došlo ke stažení posledních Římanů a od této chvíle byli Britonové v obraně své země i svých životů odkázáni již jen pouze sami na sebe. Odhaduje se, že římské pokusy o okupaci Kaledonie a následná obrana severního limitu (hranice) Britannie před vpády „barbarů“ si vyžádaly životy 20 tisíc Římanů a jejich spojenců.

Více než tři sta let se Římané snažili všemožnými způsoby udržet, či rozšířit své panství na území dnešního Skotska, avšak i přes prvotní úspěchy v 1. a 2. století se dlouhodobá okupace nezdařila. Ačkoliv byli Římané v kontaktu s Kaledony (a později Pikty) více než tři století, nedostali příležitost výrazněji ovlivnit zdejší společnost a kulturu. Antoninův val, do kterého Římané vkládali nejvíce nadějí, fungoval pouhých 25 let a s ním i plná kontrola nad jižně ležící oblastí (tj. územím mezi Antoniovým a Hadriánovým valem). Stupeň romanizace Kaledonie byl zanedbatelný a ve velmi omezené míře pronikla jen k elitám, zatímco životní styl širších vrstev se v podstatě nezměnil.

Jaké kulturní dědictví zůstane za 20, 50 nebo 100 let po odchodu západních „legií“ z Afghánistánu ukáže teprve budoucnost. Lze tak jedině doufat, že to snad nebudou pouze zbytky našich fortifikačních prací, zavátých pískem a zapomenutých chodem dějin…

Zdroje:
Mgr. Jan Hrdina, Skotsko a římské impérium, Diplomová magisterská práce, FF MU, 2007
Nic Fields, Hadrian’s Wall AD 122–410, Fortress 2, Osprey Publishing, 2003
Wikipedia

„Informace o nepříteli, které jsme dostali od našich zpravodajských orgánů, se „mírně“ lišily od skutečnosti která nás čekala.“ hlavní seržant Frank A. Grippe, vrchní poddůstojník 1-87. praporu 1. brigády 10. horské divize

Úvod

Operace Anakonda byla, ve své době, největším nasazením konvenčních jednotek od počátku koaliční invaze do Afghánistánu a pádu Kábulu v roce 2001. Zatímco do té doby vedly většinu akcí nekonvenční jednotky – speciální síly – nyní se měla poprvé hlavní tíha bojů přesunout na bedra klasické pěchoty. Při operaci Anakonda vyslali koaliční velitelé počátkem března 2002 do nehostinných končin východního Afghánistánu přes 2 000 vojáků sedmi různých států. Jejich úkolem bylo zničit nepřítele a pokud možno získat relevantní zpravodajské informace o pohybu vůdců teroristické sítě al-Káida. Přestože plán operace počítal s jejím ukončením během tří dnů, nakonec se protáhla na více než dva týdny těžkých bojů v nepřístupném terénu, proti dobře připravenému fanatickému nepříteli, kde noční teploty klesaly až na -10 a denní vystupovaly nad 20 stupňů Celsia.

Příslušník 101. výsadkové divize s 5,56mm karabinou M4 v údolí Šáhíkot. Velká nadmořská výška a teplotní výkyvy byly stejně těžkým protivníkem jako fanatický nepřítel; Foto DoD

Plán operace Anakonda se zrodil v hlavách koaličních plánovačů počátkem roku 2002, poté co byly dobyty bašty Talibanu, jakou byl například jihoafghánský Kandahár, jeho bojovníci a příslušníci al-Káidy byli úspěšně vytlačeni z oblasti jeskynního komplexu Tora Bora a došlo ke zničení velkého teroristického výcvikového tábora v Zhávar Kili. Přestože se koaličním silám podařilo při těchto akcích zlikvidovat velký počet nepřátelských ozbrojenců, části z nich se podařilo uniknout do hor v afghánsko-pákistánském pohraničí. Zde měli v úmyslu využít nepřístupného terénu k odpočinku, přeskupení, dozásobení a následnému pokračování v boji proti nově formované afghánské centrální vládě a koaličním silám.

Údolí Šáhíkot, které kopíruje nedalekou afghánsko-pákistánskou hranici, se nachází jižně od města Gardéz ve východoafghánské provincii Paktíja. Do údolí vedou dvě přístupové cesty – jedna ze severozápadu a druhá z jihozápadu, okolo vysokého horského hřebenu nazvaného Tergul Ghar, jenž dostal přezdívku „Velryba“. Na severozápad od údolí se nachází menší hřeben nazvaný Malý Tergul Ghar, přezdívaný „Malá velryba“. Tyto dva hlavní skalní útvary dominují oběma přístupům do údolí. Údolí samotné je dlouhé přibližně 10 a široké 5 kilometrů a nachází se v něm čtyři vesnice – Šírkhankhel, Babulkhel, Marzak a Zerkikala. Většina údolí se nachází v nadmořské výšce přibližně 2 500 metrů a některé okolní horské vrcholy dosahují více než 3 500 metrů. Na východní straně údolí ústí několik prašných cest a stezek, které protínají horský masív a vedou směrem k pákistánské hranici. V jižní části údolí se nachází vysoký hřeben nazvaný Takur Ghar, který poskytuje výhled na celé údolí a některé cesty vedoucí na východ.

V 80. letech 20. století vedla v prostoru údolí Sovětská armáda dvě pozemní ofenzívy, podporované dělostřelectvem a letectvem. V obou případech donutil tvrdý odpor nepřítele sovětské jednotky k přerušení útoku a následnému ústupu.

Přípravy

První informaci o koncentraci nepřátelských sil poblíž východoafghánského města Gardéz, v údolí Šáhíkot, poskytnul koaličnímu velení tým speciálních sil Texas 14 od Operačního odřadu Alpha (dále pouze ODA) 594 U.S. Army, který se koncem ledna 2002 pokusil vstoupit do údolí a provést jeho průzkum. Byl však místním obyvatelstvem varován, že se v údolí pohybuje značný počet mudžáhidů a proto se raději stáhnul zpět.

Na přelomu ledna a února 2002 začal sílit proud znepokojivých zpravodajských informací o tom, že se v údolí koncentrují zbytky nepřátelských sil a snaží se zde obnovit svou bojeschopnost. Prvotní odhady hovořily o tom, že se v zájmovém prostoru nachází přibližně 150 – 200 mudžáhidů pod velením místního talibanského velitele Saifura Rahmana Mansúra. Pozdější odhady se ovšem často velice rozcházely a protiřečily si. Některé udávaly sílu nepřítele až desetinásobnou proti původnímu odhadu (na 1 500 – 2 000 bojovníků), což se nakonec potvrdilo jako mnohem blíže skutečnosti. Mezi mudžáhidy se mělo nacházet velké množství zahraničních džihádistů – zejména Arabů, Čečenců, Uzbeků a Ujgurů. Dále se předpokládalo, že ve vesnicích nacházejících se v údolí žije okolo 800 – 1 000 civilních obyvatel. Přelety koaličních bezpilotních letounů odhalily v oblasti řadu jeskyní, které zpravodajské orgány vyhodnotily jako nepřátelské úkryty a sklady zbraní a munice. Informace americké Národní bezpečnostní služby (NSA) a Ústřední zpravodajské služby (CIA) nevylučovaly, že se v údolí nachází cíle vysokého významu – mohlo se jednat o Usámu bin Ládina, Ajmána al-Zavahrího nebo Mullu Umara. Přes tyto varovné signály se američtí zpravodajští analytici mylně domnívali, že mudžáhidové jsou pouze lehce ozbrojeni a při prvním vážnějším kontaktu s koaličními silami se dají na ústup. Jako již několikrát v průběhu afghánského tažení, Američané podcenili nepřítele, což se jim později vymstilo.

Původní plán počítal s tím, že celá operace proběhne pouze za účasti afghánských provládních milicí (dále pouze AMF), které budou řídit a podporovat koaliční speciální síly. Jakmile se však ukázalo, že se v údolí pravděpodobně nachází větší počet mudžáhidů, než se původně předpokládalo, do plánu byly zahrnuty i konvenční jednotky. Proto byl dne 15. února 2002 pověřen řízením operace Anakonda velitel mnohonárodního společného úkolového uskupení (dále pouze MSÚU) Mountain (postaveného na základě 10. horské divize) generálmajor Franklin Hagenback.

Koncept celé operace byl založen na tom, že část koaličních sil obklíčí údolí a odřízne nepříteli ústupové cesty, zatímco další část poté zaútočí z několika různých směrů a zničí ho. Plán počítal s tím, že okolo údolí budou vytvořeny tři linie blokovacích postavení, které budou kontrolovat veškeré únikové cesty a zabrání tak mudžáhidům uniknout východním směrem do Pákistánu. Koaliční síly byly, pro potřeby této operace, rozděleny do několika úkolových uskupení (dále pouze ÚU). V den D-3 měly speciální síly koncentrované do ÚU 64 a ÚU K-Bar zahájit pronikání do oblasti přibližně 5 – 7 kilometrů od údolí. Zde měly zaujmout vytipovaná pozorovací stanoviště, hlásit získané informace o pohybech nepřítele a navádět na něj letouny vzdušné podpory. V den D-1 se mělo ÚU Anvil, které tvořilo přibližně 600 příslušníků AMF podporovaných operátory ODA, přesunout východně a jižně od údolí a vytvořit vnější blokovací postavení (nazvané Chevy, Ford, Honda, Jeep, Dodge a Oldsmobile). V den D mělo dojít k aeromobilnímu výsadku ÚU Rakassan na východních hřebenech údolí.

ÚU Rakassan, pod velením plukovníka Franka Wiercinského, bylo postaveno na základě 3. brigády 101. výsadkové divize „Screaming Eagles“ (tvořenou pouze 1-187. a 2-187. praporem) a 1-87. praporu 1. brigády 10. horské divize. Úkolem jeho příslušníků bylo zaujmout obranné pozice, vytvořit vnitřní blokovací postavení (nazvané Amy, Betty, Cindy, Diane, Eve, Ginger a Heather) a zabránit nepříteli v úniku.

Zároveň s výsadkem mělo zahájit útok ÚU Hammer, tvořené přibližně 300 příslušníky AMF podporovaných operátory ODA. To mělo těsně před hodinou H v den D vyrazit z Gardézu a přesunout se 35 kilometrů jihozápadním směrem ke vstupům do údolí. Hlavní směr útoku (asi 260 příslušníků AMF a operátorů ODA) ÚU Hammer měl směřovat jihozápadním vstupem do údolí okolo „Velryby“, zatímco vedlejší směr (asi 40 příslušníků AMF a operátorů ODA) měl vést severozápadním vstupem poblíž „Malé velryby“. Cílem operace mělo být udeřit „kladivem“ na „kovadlinu“ co nejsilněji, zabít a zajmout co nejvíce nepřátel v údolí a přeživší donutit k ústupu na východ, kde by narazili na blokovací postavení a byli by zničeni koncentrovanou palbou ručních zbraní a vzdušnými údery.

Dnem 20. února 2002 byl zahájen letecký přesun ÚU Rakassan a ÚU 64 z Kandaháru na předsunutou základnu v Bagramu. Dne 21. února zde také rozvinulo MSÚU Mountain své velitelské stanoviště a převzalo kontrolu nad všemi koaličními jednotkami, které se měli operace Anakonda účastnit. Generál Hagenback a jeho štáb stanovil datum zahájení operace na 28. února, avšak z důvodu nepříznivého počasí byl nucen ho o dva dny posunout. Zároveň probíhal horečný výcvik příslušníků AMF operátory ODA. Byl však ztěžován neustále se měnícím počtem afghánských rekrutů a nedostatkem kvalitní výzbroje. Dne 27. února se přesunulo ÚU 64 z Bagramu do Gardézu a zahájilo infiltraci do oblasti jižně od údolí Šáhíkot.

Do jámy lvové

Dne 1. března se přesunulo ÚU Anvil z Chóstu a Urgúnu do prostoru východně a jižně od údolí a vytvořilo zde blokovací postavení. Přestože se tato činnost obešla bez jakýchkoli incidentů, byla v údolí pozorována zvýšená nepřátelská aktivita, což bylo znamením, že nepřítel začíná tušit, že se něco chystá.

Dne 2. března o půlnoci zahájilo ÚU Hammer přesun z Gardézu k údolí Šáhíkot. Konvoj postupoval s vypnutými světly, pouze za pomoci přístrojů nočního vidění. Zatímco jízda po zpevněných komunikacích byla rychlá a bezproblémová, jakmile těžce naložená nákladní vozidla sjela na polní cestu, došlo postupně k převrácení a zapadnutí několika z nich. Při tom zároveň došlo ke zranění několika operátorů ODA a řady příslušníků AMF. Postup konvoje se zpomalil a na nějakou dobu dokonce zastavil, než se podařilo vznikající chaos zvládnout. Velitel ÚU Hammer poté nařídil pokračovat v přesunu se zapnutými světly, avšak část příslušníků AMF pro něž nezbyly přepravní kapacity, vyrazila kupředu pěšky.

Jak se ÚU Hammer přibližoval k Šáhíkot, oddělila se část konvoje pod velením technického důstojníka 2. třídy Stanleye Harrimana, jenž měla útočit na vedlejším směru, a začal postupovat k severozápadnímu vstupu do údolí. Ve stejnou dobu se dostal tým speciálních sil Mako 31 od Speciální bojové vývojové skupiny (dále pouze DEVGRU) U.S. Navy, ukrytý na jednom z okolních horských vrcholů, do přestřelky se skupinou mudžáhidů a přivolal na pomoc letoun palebné podpory AC-130 Spectre, který kroužil nad oblastí. Osádka letounu, kterému v kritickou chvíli navíc selhal navigační systém, se v nepřehledné situaci špatně zorientovala, považovala Harrimanův malý konvoj za ustupujícího nepřítele a zahájila na něj palbu. Pod sprškou střel z kanónů „přízraku“ zahynul Harriman a další 3 operátoři ODA byli zraněni. Dále byli zabiti 2 příslušníci AMF a dalších 15 bylo zraněno. Tím byl malý koaliční oddíl, který měl do údolí vstoupit ze severozápadu, prakticky rozprášen.

Operátoři ODA s těžce naloženým vozidlem Toyota Hilux, vyzbrojeným 7,62mm středním kulometem M240 se, po skončení operace Anakonda, vrací z údolí Šáhíkot do Gardézu; Foto DoD

Hlavní část ÚU Hammer dorazila na výchozí čáru k útoku okolo 06.15 ráno a vyčkávala zahájení plánovaného leteckého bombardování zjištěných nepřátelských pozic. Místo očekávaného uragánu, který se na mudžáhidy měl snést, dopadlo na okolní kopce pouze několik bomb z jediného bombardéru B-1B Lancer. V éteru totiž zazněl povel k okamžitému ukončení útoku, který však jeden z přidělených leteckých návodčích adresoval letounu AC-130, jenž ve stejnou dobu ostřeloval nešťastný Harrimanův konvoj. Avšak, bohužel, osádky ostatních letounů (jednoho bombardéru B-2 Spirit a dvou stíhacích bombardérů F-15E Strike Eagle) si tento ne příliš jasný pokyn vyložily jako rozkaz zastavit veškeré plánované letecké údery. Takováto ukázka neschopnosti a špatné koordinace znechutila operátory ODA a demoralizovala příslušníky AMF, kteří se mezitím dostali do těžké nepřátelské minometné palby z okolních horských hřebenů. Útok ÚU Hammer se tak rozpadl a zkolaboval dříve, než vůbec skutečně začal.

Zatímco na západní straně údolí probíhal masakr ÚU Hammer, které do této chvíle ztratilo více než 10 padlých a několik desítek zraněných, na východní straně začal výsadek ÚU Rakassan. První vlna byla vysazena ze sedmi dopravních vrtulníků CH-47D Chinook na svých plánovaných přistávacích plochách a ihned se dostala do těžké kulometné a minometné palby. Podporu ji poskytovalo pět bitevních vrtulníků AH-64A Apache roty A 3-101. praporu 159. bojové vrtulníkové brigády 101. výsadkové divize, které se snažily přibít mudžáhidy k zemi a ulevit těžce zkoušeným výsadkářům a pěšákům. Těm se podařilo dosáhnout a obsadit šest ze sedmi plánovaných blokovacích postavení. Avšak náhlá změna počasí způsobila, že se horské průsmyky mezi základnou v Bagramu a údolím Šáhíkot zahalily do husté mlhy. To znemožnilo přesun druhé vlny výsadku, jenž se zpozdila o několik hodin, a řada jednotek tak po dlouhou dobu bojovala pouze na polovičních stavech.

Pod velice silnou palbou se ocitla zejména rota C 1-87. praporu, která byla pověřena úkolem držet blokovací postavení Heather a Ginger. Její dvě vysazené čety (1. a 2.) měly 10 zraněných, mezi nimi i velitele a vrchního poddůstojníka 1. čety, a přidělenému prapornímu 120mm minometu brzy došla munice . Velitel roty proto nařídil svým mužům stáhnout se z postavení Heather a Ginger a zaujmout výhodnější pozici okolo velkého kráteru, který vyhloubila letecká bomba. Přes narůstající ztráty se v příštích 18 hodinách rotě C podařilo odrazit veškeré nepřátelské pokusy o její obklíčení a zničení. V průběhu dne bylo minometnou palbou zasaženo i velitelské stanoviště 1-87. praporu, které bylo vysazeno společně s rotou C, přičemž došlo ke zranění 6 příslušníků štábu.

Stejně tak se pod útokem mudžáhidů ocitl plukovník Wiercinski a štáb ÚU Rakassan, který byl vysazen ze dvou vrtulníků EH-60A Blackhawk poblíž postavení Ginger. Na pomoc jim byla vyslána dvojice vrtulníků AH-64A Apache, kterým se podařilo poněkud uvolnit nepřátelské sevření. Při tom byla na jeden ze strojů vypálena protiletadlová řízená střela, pravděpodobně typu SA-7 Grail nebo její čínská kopie HN-5. Rušič infračerveného navádění ALQ-144A, jímž byl „apač“ vybaven, však pracoval spolehlivě a střela minula cíl. Hlavní nepřátelská palebná postavení se nacházela ve vesnici Marzak. Jelikož koaliční bezpilotní letouny vyslané do tohoto prostoru neodhalily žádné civilisty, kteří pravděpodobně uprchli již před zahájením boje, bylo na vesnici navedeno několik leteckých úderů, jenž ji prakticky srovnaly se zemí. K večeru 2. března, po celodenním úporném boji, hlásily jednotlivé roty 1-87. praporu více než 25 zraněných, z toho 4 velmi těžce.

Situace v údolí Šáhíkot, dne 2. března 2002

Se soumrakem začalo být jasné, že útok ÚU Hammer, kterému se stále nedařilo probít do údolí, selhal. Z toho důvodu nařídil velitel ÚU Dagger plukovník John Mulholland operátorům ODA a příslušníkům AMF stáhnout se zpět do Gardézu a přeskupit se. Tímto zůstala celá západní část údolí odkrytá, což umožnilo mudžáhidům přenést prakticky veškeré své úsilí proti koaličním jednotkám vysazeným na východních hřebenech. Tento tlak nakonec slavil úspěch a donutil rotu C 1-87. praporu k noční evakuaci svého neudržitelného postavení. Navíc muselo být vyklizeno i blokovací postavení Eve. Ústupem z blokovacích postavení Heather, Ginger a Eve tak vznikla v koaličních liniích velká mezera a nepříteli se odkryla případná úniková cesta. V příštích několika dnech se do tohoto prostoru přemístilo několik týmů speciálních sil ÚU 64, které se pokoušely monitorovat nepřátelský pohyb a navádět na něj vzdušnou podporu. Avšak toto provizorní řešení nemohlo plnohodnotně nahradit původní plán.

Brzy ráno 3. března konečně dorazila druhá vlna výsadku ÚU Rakassan, jenž posílila zbývající blokovací postavení a situace se začínala pomalu stabilizovat. I přes špatně koordinovaný začátek útoku a nepřízeň počasí, shodily koaliční letouny v první den operace na 177 kusů přesně naváděných bomb GBU-31 JDAM a GBU-12 Paveway II. Letecké úsilí se nadále stupňovalo a během následujících dvou dnů dopadlo v údolí Šáhíkot dalších 318 kusů přesně naváděné munice a 256 kusů klasických bomb Mk 82. Z vrtulníků AH-64A Apache roty A však po dvou dnech těžkých bojů zůstal letuschopný pouze jediný. Všechny ostatní utrpěly větší či menší poškození nepřátelskou palbou, musely být uzemněny a postupně urychleně opravovány.

Dne 4. března, okolo 03.00 ráno, se rozhořely těžké boje na hřebeni Takur Ghar, kde se z dopravního vrtulníku MH-47E Chinook 2. praporu 160. vrtulníkového pluku speciálních operací „Night Stalkers“ pokusil vysadit tým operátorů DEVGRU. Při přistání na vrcholu Takur Gharu, ležícího v nadmořské výšce 3191 metrů, byl vrtulník zasažen střelbou z ručních zbraní a střelou z pancéřovky RPG-7. Při prudkém manévru, kterým se snažila osádka udržet stroj ve vzduchu a zároveň se dostat z nepřátelské palby, vypadl ze sklopené zadní rampy námořní poddůstojník 1. třídy Neil Roberts. Ten několikametrový pád na zasněžený vrcholek přežil a po následujících přibližně 30 minut, kdy se ocitnul sám, se bránil před dotírajícími mudžáhidy svým lehkým kulometem M249, pistolí M9 a ručními granáty. Ihned byla zahájena záchranná akce, do které se zapojili jak operátoři DEVGRU, tak hotovostní jednotka povolaná z Bagramu – četa 75. pluku Rangers, tým leteckých návodčích a tým leteckých záchranářů U.S. Air Force. Celý výsadek na Takur Gharu a následná záchranná akce se však zvrtla ve velké fiasko, při němž byly dva vrtulníky MH-47E sestřeleny a jeden poškozen. Zároveň zahynulo 7 amerických vojáků, včetně ztraceného Robertse, a dalších 6 bylo zraněno.

Generálmajor Hagenbeck se, vzhledem k nepříznivému vývoji situace, rozhodl modifikovat plán celé operace Anakonda. Nařídil 1-187. praporu, který byl do Šáhíkotu přepraven v prvních dvou vlnách výsadku, aby vyčistil horské hřebeny nacházející na východní straně údolí. Operační záloha, 2-187. prapor, měl být vysazen v prostoru blokovacího postavení Amy a okamžitě zahájit rozhodný postup jižním směrem, k postavení Diane. Při svém postupu měl zničit veškerá nepřátelská ohniska odporu, nacházející se mezi jednotlivými blokovacími postaveními a navázat mezi nimi fyzický kontakt. Útok těchto dvou praporů začal v ranních hodinách dne 4. března. Postup v těžkém terénu a proti silnému odporu mudžáhidů byl velice pomalý. Vyčerpaní výsadkáři, plahočící se s těžkými batohy a ověšení výzbrojí, se však postupně, ale nezadržitelně drali kupředu.

Ke konci dne se 2-187. praporu podařilo probojovat až k Diane a navázat kontakt se svými kolegy, kteří bojovali již třetí den v obklíčení. Ve stejné době se podařilo proniknout malému průzkumnému týmu ÚU Hammer, složenému z příslušníků AMF a několika operátorů ODA, na severní úbočí „Malé velryby“. Zde vytvořili pozorovací stanoviště a zahájili navádění vzdušné podpory na skupinky mudžáhidů, které se jim podařilo odhalit. Zároveň dorazily posily v podobě šestnácti vrtulníků AH-64A Apache rot B a C 3-101. praporu 159. bojové vrtulníkové brigády 101. výsadkové divize a pěti vrtulníky AH-1W Super Cobra vrtulníkové letky 13. expediční jednotky U.S. Marine Corps.

V několika následujících dnech pokračovalo ÚU Rakassan v opatrném postupu do údolí, přičemž jeho příslušníci vyčistili od nepřítele na 129 jeskyní, 40 různých budov a 22 palebných postavení těžkých zbraní. V odpoledních hodinách dne 5. března zpozoroval, v rokli nedaleko bývalého blokovacího postavení Ginger, bezpilotní letoun RQ-1 Predator koncentraci nepřátelských vozidel a velké skupiny mudžáhidů, kteří se pravděpodobně snažily uniknout ze stahující se smyčky obklíčení. V příštích několika hodinách byly na tyto cíle naváděny letouny A-10 Thunderbolt II, F/A-18 Hornet a AC-130 Spectre, které je zasypávaly palbou svých kanónů a přívaly bomb. Po ukončení náletů jeden z koaličních leteckých návodčích hlásil: „Cíl zničen – zabito 200 až 300 osob.“

Úder bombardéru B-52H Stratofortress na nepřátelská postavení; Foto DoD

Vzhledem k neuspokojivému výkonu a vysokým ztrátám příslušníků AMF, požádalo koaliční velení o pomoc ministra obrany afghánské prozatímní vlády Fahíma Khána. Ten pověřil jednoho ze svých nejschopnějších velitelů, generála Gula Haidára, aby se přesunul se 700 muži (vyzbrojených, mimo jiné, i několika tanky T-55 a T-62 a bojovými vozidly pěchoty BMP-1) z Kábulu do Šáhíkotu a posílil zdecimované ÚU Hammer. Do 10. března Haidárova smíšená jednotka zaujala výchozí postavení k útoku poblíž severozápadního vstupu do údolí. Dne 11. března, po krátkém průzkumu, zaútočila a obsadila „Velrybu“ a severní část Šáhíkotu. Dalšího dne příslušníci AMF, za podpory operátorů ODA, obrátili svůj postup na jih a obsadili vesnice Šírkhankhel, Babulkhel a Zerkikala. Zatímco jedno rameno kleští postupovalo ze severu, ÚU Hammer se vklínilo do údolí skrz jihozápadní vstup a dobylo vybombardovanou vesnici Marzak. Při svém postupu naráželi pouze na slabý odpor mudžáhidů, neboť většina z těch, kteří několikadenní boje přežili, již z prostoru operace uprchla.

Mezitím byli vyčerpaní výsadkáři na hrotu útoku ÚU Rakassan nahrazeni horskou pěchotou 1-87. praporu, který do 13. března vyčistil veškeré zbývající, nepřítelem obsazené, horské hřebeny na východní a jižní straně Šáhíkotu. Dne 14. března bylo ÚU Rakassan staženo zpět do Bagramu a nahrazeno ÚU Commando, které se skládalo z 4-31. praporu 2. brigády 10. horské divize a 3. praporu Pluku kanadské lehké pěchoty princezny Patricie (PPCLI). Úkolem ÚU Commando bylo pročesat celé údolí, odhalit dosud neobjevené nepřátelské úkryty zbraní a munice, zajistit veškeré nepřátelské informace a materiály se zpravodajskou hodnotou a zlikvidovat veškeré přeživší mudžáhidy.

Příslušníci 3. praporu Pluku kanadské lehké pěchoty princezny Patricie čekají na vyzvednutí vrtulníky CH-47 Chinook; Foto DoD

Dne 19. března oznámil velitel amerického Velitelství pro Blízký a Střední východ (tzv. U.S. CENTCOM) armádní generál Tommy Franks operaci Anakonda oficiálně za ukončenou. Celkem bylo na bojišti nalezeno 517 zabitých mudžáhidů a předpokládá se, že pravděpodobně dalších 250 mrtvých zůstalo v zavalených jeskyních a budovách.

Závěr

Operace Anakonda byla první skutečnou konvenční operací koaličních sil na území Afghánistánu od pádu islamistického režimu Talibanu koncem roku 2001. Přestože nakonec skončila koaličním vítězstvím, odhalila řadu chyb v nedokonalém plánovacím procesu, odbytém sběru a vyhodnocování zpravodajských informací, nejasné a složité organizační struktuře a chabé koordinaci mezi jednotlivými složkami. Dalším závažným pochybením bylo celkové podcenění agresivního a dobře vyzbrojeného nepřítele, který měl perfektní znalost místního prostředí. Mudžáhidové se nesnažili zachránit útěkem do Pákistánu, jak předpokládali koaliční plánovači, ale postavili se na rozhodný odpor a často bojovali do posledního muže i v bezvýchodné situaci. Zkušenosti, draze zaplacené krví v údolí Šáhíkot, se následně promítly do řady změn ve způsobu, jakým jsou vedeny současné operace na území Afghánistánu.

Zdroje:

• Stewart, Richard W. , The U.S. Army in Afghanistan: Operation Enduring Freedom (October 2001 – March 2002), CMH Pub 70-83-1, U.S. Army Center of Military History, 2004
• Kugler, Richard L. , Operation Anaconda in Afghanistan: A Case Study of Adaptation in Battle, National Defense University, 2007
• Seville, Leigh, Special Operations Forces in Afghanistan, Elite 163, Osprey Publishing Ltd. , 2007 Bernstein, Jonathan, AH-64 Apache Units of Operations Enduring Freedom and Iraqi Freedom, Combat Aircraft 57, Osprey Publishing Ltd. , 2005
• Operation ANACONDA: An Airpower Perspective, Headquarters U.S. Air Force, 7 February 2005
• Lambeth, Benjamin S. , Air Power Against Terror: America´s Conduct of Operation Enduring Freedom, RAND Corporation, 2005
• Andres, Richard B. , Hukill, Jeffrey B. , Anaconda: A Flawed Joint Planning Process, Joint Force Quarterly, Issue 47, December 2007
• Wikipedia

Tento dokument by měl sloužit především k vyšší interoperabilitě a unifikaci v rámci NATO a měl by pomoci nejen jednotlivým členským, ale i partnerským státům při současné nebo případně budoucí transformaci těchto hodnostních sborů. Klíčová je skutečnost, že je zde také poprve oficiálně definováno jejich místo a úloha a vymezení charakteristik činností v jednotlivých hodnostech OR1 – OR9. (Celý dokument naleznete zde).

Velice zajímavý je také kometář vrchního praporčíka ACT šprap. Luďka Kolesy – jenž se se na tvorbě a prosazeni zmiňovaného dokumentu podílel již od roku 2005 – a jeho kolegy z ACO CSM Michaela M. Balcha.

Pro personální orgány v rámci resortu Ministerstva obrany by se tento dokument měl stát důležitým “odrazovým můstkem” při tvorbě Bílé knihy o obraně, zejména kapitoly 7. (Personální problematika, výchova, vzdělávání a vojenské školství), písmena c. (Personální politika), odstavců i. (Mužstvo a poddůstojníci) a ii. (Praporčíci). Dále se zcela nepochybně musí promítnout do kapitoly 7. (Personální problematika, výchova, vzdělávání a vojenské školství), písmena k. (Vzdělávání), odstavců iii. (Vzdělávání mužstva a poddůstojníků) a iv. (Vzdělávání praporčíků).

Několik důležitých informací, které jsou ve směrnici uvedeny, bych si však dovolil zdůraznit:

NCOs must be prepared to operate in joint operations in a multi-national environment. They will have to achieve leadership prerequisites with proper knowledge, skills and abilities based on NATO guidelines for their rank and position.
NCOs will be required to understand and function at an agreed upon common set of leadership skills, knowledge and abilities at the tactical, operational and strategic level based on rank and position, prior to deployment on operations or assignment to a multi-national environment.

Komentář: Toto je naprosto klíčový fakt, který musí ministerstvo obrany zohlednit při tvorbě profesionálního poddůstojnického a praporčického sboru. Přestože směrnice není pro členské státy závazná, zároveň je zde uvedeno, že „(poddůstojníci a praporčíci) budou muset dosáhnout požadované úrovně řídících schopností, na základě předepsaných znalostí a dovedností, které tato směrnice přiřazuje jednotlivým hodnostem a funkcím“. Dále se uvádí, že po poddůstojnících a praporčících „se bude vyžadovat schopnost působit, v souladu se schváleným souborem (rozumí se, schválených touto směrnicí – pozn. autora) řídících dovedností, vědomostí a schopností, na taktickém, operačním a strategickém stupni“. Je tedy zřejmé, že přestože se nejedná o přímou direktivu, má tato směrnice silně doporučující podstatu.

The NATO NCO is a professionally trained leader who serves as the „backbone“ of any military.

Komentář: Z tohoto zcela zřetelně vyplývá, že hlavním úlohou poddůstojnického a praporčického sboru musí být především vedení podřízených. Úloha štábních a technických specialistů je pouze doplňující.

These guidelines, based on the NATO NCO structure, demonstrate the continual accumulation of leadership skills throughout the course of an NCO’s professional development and advancement. As NCOs are promoted, they build on the leadership demonstrated in their former ranks, assume more responsibility, and exercise greater direct and indirect leadership.

Komentář: Jelikož se v této pasáži hovoří o „plynulém získávání řídících dovedností“ a jmenování do vyšších hodností „na základě řídících dovedností které (poddůstojníci a praporčíci) prokázali v nižších hodnostech“ je zcela zřejmé, že je naprosto nežádoucí současná personální praxe zavedená v resortu Ministerstva obrany. Při ní dochází ke vstupu do kariéry v praporčických hodnostech (zejména absolventy Univerzity obrany) a/nebo tzv. „přeskakování“ hodností (např. jmenování z　hodnosti OR3 přímo do hodnosti OR6) bez adekvátní předchozí praxe.

Neméně důležitá je část směrnice je ta, která vymezuje charakteristiky činností v jednotlivých hodnostech OR1 – OR9. Již v časopise A-Report 2/2009 jsem představil možnou variantu, kterou by bylo vhodné v rámci AČR zavést. Současná praxe při systemizaci jednotlivých funkcí je totiž značně subjektivní a pravidla (nebo lépe řečeno „mantinely“) velice vágní.

Závěrem nebývá než konstatovat, že se snad již přiblížila doba, kdy resort Ministerstva obrany začne brát výstavbu kvalitního profesionálního poddůstojnického a praporčického sboru vážně. Snad k tomu přispěje i výše uvedená směrnice…

Moderní antišoková sedadla

Jelikož se pod jedním z mých dřívějších článků – Nepřipraveni na ztráty techniky– Poláci (Češi?) v Afghánistánu – vytvořila poměrně živá diskuze o některých ochranných prvcích (tzv. antišokových sedadlech) moderních obrněných vozidel, tak jsem se rozhodl uveřejnit krátký článek, který se zabývá touto problematikou.

Přestože se tato skutečnost často opomíjí, rozhoduje kvalita sedadel v obrněných vozidlech často o přežití nebo nepřežití osádky. Tzv. antišoková sedadla (Blast Mitigating Seats) nejsou žádným novým fenoménem. Řada obrněných vozidel vyvíjených i vyráběných v éře Studené války byla často vybavována sedadly, které byly uchyceny na stěnách nebo stropě bojového prostoru. Důvodem takovéhoto provedení byla snaha o co možná nejmenší přenos kinetické energie při výbuchu miny nebo improvizovaného výbušného zařízení (IED) na osádku.  Přesto došlo v poslední době, zejména díky intenzivním vojenským operacím na Blízkém a Středním východě, k obrovskému technologickému rozmachu tohoto příslušenství obrněných vozidel.

Při převrácení MRAPu dochází často k těžkým zraněním (U.S. Army)

Donedávna se, při konstrukci balistické ochrany, výrobci obrněných vozidel zaměřovali především na ochranu samotného vozidla. Ochrana osádky byla až na druhém místě. Hlavní filozofií bylo: „Pokud přežije vozidlo, přežije i osádka.“ Jenže, jak ukazují současné zkušenosti z Iráku a Afghánistánu, přežití vozidla a osádky jsou dvě, často odlišné, věci. Tato skutečnost se jeví stále aktuálnější zejména po zavedení a velkému rozšíření vysoce odolných vozidel kategorie Mine Resistant Ambush Protected (MRAP). Ukazuje, že zatímco stroj často přečká výbuch IED pouze s relativně malým poškozením, u osádky dochází mnohdy ke smrtelným nebo velice těžkým zraněním.

Statistiky ukazují, že, po zavedení vozidel kategorie MRAP, celkový počet zabitých výbuchy IED (přímým účinkem – střepinami, tlakovou vlnou apod.) mezi osádkami poklesl. Naopak došlo k nárůstu některých typů zranění a stále zůstává překvapivě vysoký počet mrtvých, způsobený nepřímým účinkem výbuchů – zejména kinetickou energií, přenesenou na vozidlo (vymrštění a následný dopad vozidla, převrácení vozidla, uvolněná výzbroj a příslušenství).

Antišokové sedadlo při vývojových zkouškách (U.S. Army)

Finanční náklady, které by dříve posloužily k obnově techniky, se tedy začínají v mnohem větší míře přesunovat jinam – na lékařskou péči pro pacienty, kteří, díky MRAPům, přežili výbuchy IED. U zraněných totiž často dochází k velice komplikovaným zraněním, které je stejně nakonec vyřadí z další služby v armádě – mnohočetným otevřeným zlomeninám, poškození kloubů, zlomeninám obratlů a přetržení svalů a šlach.

A právě jedním z řešení, jak tyto náklady a lidské strádání vlastních vojáků do budoucna minimalizovat, je zavádění stále dokonalejších antišokových sedadel vybavených tlumiči nárazů, opěrami hlavy, kvalitními bezpečnostními pásy a deformačními zónami. Každé takovéto ochranné zařízení je totiž mnohonásobně levnější, než následná (a často doživotní) péče o zraněného.

Zdroj: Jane´s International Defence Review, Volume 43, June 2010

Dokončení

Hlavním cílem nepřátelské palby se v počáteční fázi útoku stalo vozidlo HMMWV s PTŘS TOW. Během prvních 30 vteřin od zahájení útoku bylo zasaženo třemi střelami z pancéřovek a okamžitě mu začal hořet motor. Velitel protitankové sekce štábní seržant Justin Grimm nařídil svým mužům, kteří všichni zůstali jako zázrakem nezranění, opustit vozidlo a krýt se před soustředěnou palbou. Sotva poslední člen obsluhy vyskočil ven, začala již ve vozidle hořet uložená munice (9 kusů PTŘS TOW).

Poté se palba přenesla na další americké těžké zbraně – minomety. Několik mudžáhidů vyzbrojených pancéřovkami se pokoušelo vyšplhat na stromy, které se nacházely okolo perimetru základny, aby mohli vést palbu přes ochranné valy, avšak jeden z amerických vojáků je spatřil a zahájil na ně palbu ze své karabiny M4. Další mudžáhidové se přiblížili k ochranným valům a ukryli se za ně. Odtud vedli přesnou a těžkou palbu na minometná postavení. Při vydatném nočním dešti došlo k jejich částečnému zaplavení, a proto v době zahájení útoku pracovali dva ženisté s nakladačem Bobcat na odstranění těchto škod. Nakladač byl několikrát zasažen a oběma se jen taktak podařilo uniknout. Obsluze 120mm minometu za řízení velitele minometné sekce štábního seržanta Ericha Phillipse se podařilo vystřelit pouhé čtyři střely, než ji nepřátelská palba donutila zanechat úsilí a krýt se. Američtí minometníci se však rozhodli neprodat své životy lacino a začali přes ochranné valy pálit z podvěsných puškových 40mm granátometů M203 a vrhat ruční granáty, což pravděpodobně mudžáhidy odradilo od pokusu je překonat. I přes úsilí ženistů se totiž valy podařilo naplnit zeminou jen částečně, do výšky pouhých 120 cm místo předepsaných 210 cm, neboť plánovaná těžká stavební technika, která měla provést tyto dokončovací práce, nikdy nedorazila.

Jeden z Američanů poté, co selhal jeho lehký kulomet M249 SAW, uchopil pancéřovku M136 a vypálil z ní do budovy, kde se nacházelo nepřátelské palebné postavení. Několik vojáků již bylo zraněných a ostatní se je snažili ošetřit. Seržant Chavez a seržant Queck se pokusili doběhnout k postavení 60mm minometu, které bylo opuštěné, ale nepřátelská palba je přinutila vrátit se zpět. Náhle jedna z desítek vypálených střel z nepřátelských pancéřovek zasáhla pohotovostní sklad minometné munice, která začala hořet. Phillips ihned nařídil všem vojákům nacházejícím se v minometném postavení opustit je a ustoupit k velitelskému stanovišti čety. Ti, kteří mohli, uchopili mezi sebe zraněné a rozeběhli se udaným směrem. Seržant Chavez, který nesl jednoho zraněného, byl zasažen do obou nohou, ale přesto ho nepustil a vlekl jej dál po zemi. Z velitelského stanoviště vyběhlo několik vojáků, kteří se zde kryli před nepřátelskou palbou, a odtáhli oba zraněné do úkrytu. Zde se jich ujal specialista Scantlin, který zastoupil zdravotníka čety vojína Hewitta, neboť ten měl prostřelenou paži a byl v bezvědomí. Scantlin naštěstí před nasazením v Afghánistánu absolvoval kurz první pomoci (tzv. Combat Lifesaver Course) a díky tomu udržel v průběhu boje naživu všechny zraněné kromě jednoho.

Štábní seržant Erich Phillips při slavnostním předání vyznamenání za službu v Afghánistánu - Kříže za čestnou službu (za účast v boji o základnu Ranch House), Stříbrné hvězdy a Purpurového srdce (obojího za účast v boji o základnu Kahler a pozorovací stanoviště Top Side)

Několik okamžiků poté, co se obsluhám minometu podařilo dosáhnout velitelského stanoviště, explodovaly PTŘS uložené v již opuštěném a hořícím vozidle HMMWV protitankové sekce. Při explozi se hořící kusy vozidla a munice rozletěly po celé základně, přičemž plameny zasáhly i jednoho z afghánských vojáků a zničena byla rovněž anténa záložního satelitního spojení. Dvě doutnající, avšak nevybuchlé PTŘS dopadly přímo dovnitř velitelského stanoviště. Phillips, který již dříve obdržel Kříž za čestnou službu za osobní účast v bitvě o Ranch House, nyní opět prokázal statečnost a rychlý úsudek. Každou ruku si omotal jedním prázdným pytlem na písek a vynesl jednu z PTŘS mimo velitelské stanoviště. Druhou uchopil kapitán Myer a přehodil ji přes okraj svého úkrytu. Od hořících zbytků vozidla také vzplálo několik pouze částečně naplněných ochranných valů a svým silným černým dýmem ještě horšily viditelnost a zvýšily nepřehlednost celé situace. Nepřítel se přiblížil k americkým postavením natolik, že 40mm automatické granátomety Mk-19, které byly lafetovány na dvou vozidlech HMMWV, již nemohly nadále vést palbu. Zapalovače tříštivo-trhavých granátů M383 se totiž nebyly schopny na tak krátkou vzdálenost odjistit (vzdálenost potřebná k odjištění je 18 až 36 m) a ty následně nevybuchovály. Navíc byl jeden z granátometů krátce nato zasažen do závěru a vyřazen z činnosti a druhý se zasekl. Jediným bojeschopným vozidlem uvnitř perimetru základny se tak stal HMMWV velení čety, vyzbrojený 12,7mm těžkým kulometem M2, který se nacházel poblíž velitelského stanoviště. Ten obsluhoval vojín Krupa, který byl nováčkem a k 2. četě ho převeleli teprve nedávno. Přes obavy některých služebně starších vojáků, jak obstojí ve skutečném boji, nyní stál doslova po kotníky hluboko v prázdných nábojnicích, vedl neustálou palbu a pravidelně vyměňoval prázdné nábojové schránky za plné. V průběhu boje celkem vystřílel přibližně 1000 ran a v jeden okamžik musel přerušit střelbu, neboť hlaveň jeho kulometu byla příliš rozžhavená.

Mezitím se kapitán Myer, kterému asistovali dva rádiooperátoři, stal hlavním organizátorem úsilí o vyžádání dělostřelecké a vzdušné podpory. Na základně se totiž nenacházel žádný dělostřelecký nebo letecký návodčí, což se projevilo jako závažný problém. A tak velitel 2-503. praporu 173. VBBU podplukovník Bill Ostlund uslyšel ve vysílačce Myerův hlas, který hlásil, že jeho vojáci jsou „v kontaktu s nepřítelem, pod těžkou palbou a někteří z nich jsou mrtví“. První dělostřelecké střely, vypálené 155mm houfnicemi z Blessingu, začaly dopadat okolo perimetru základny v 04.29 ráno. Jelikož se však již mudžáhidové dostali až na samotný okraj perimetru, nebyla palba příliš účinná, neboť platná nařízení nedovolovala dělostřelcům vést palbu do bezprostřední blížkosti postavení vlastních jednotek. Mezi 04.29 a 05.05 hod. vypálila dělostřelecká četa z Blessingu celkem 52 tříštivo-trhavých střel. Do konce bitvy u Wantu bylo použito ještě dalších 44 těchto střel. V 04.58 se nad bojištěm objevil další z podpůrných prostředků – bombardér B-1B Lancer, který shodil dvě přesně naváděné pumy na cíle, jež se mu podařilo identifikovat.

Palebná podpora 155mm kanónových houfnic M198

Velkým štěstím bylo, že tříčlenný poradní tým US Marině Corps, který byl začleněn do roty ANA bránící jižní okraj perimetru, byl vyzbrojen i jedním 7,62mm středním kulometem M240. Ten nyní obsluhoval desátník Jason Jones, „velký mariňák s knírem“, jak mu přezdívali vojáci 2. čety, jenž nyní pálil dlouhé dávky do zle dotírajících mudžáhidů. Oba kulomety M240, kterými bylo vyzbrojeno družstvo zbraní 2. čety, se totiž nacházely na pozorovacím stanovišti.

Kontrolní stanoviště na příjezdové komunikaci k základně, které bránilo 1. družstvo 2. čety pod velením štábního seržanta Samarooa, se také nacházelo ve velice složitém postavení. Vozidlo HMMWV vyzbrojené těžkým kulometem M2 bylo silně postřelováno z nepřátelských ručních zbraní. Jeho obsluha, seržant Brian Hissong a specialista Hamby, z něj vedla palbu až do té chvíle, než byl při nabíjení zasažen otevřený kryt závěru a vyřazen z boje. Situace se stala natolik zoufalou, že Hissong použil pancéřovku M136 ke zničení domu, který se nacházel na kopci jihovýchodně od jeho postavení a z nějž vedlo palbu několik mudžáhidů.

Podle pozdějších výpovědí Američanů se rota ANA po celou dobu boje ukrývala ve svých obranných postaveních a nevedla si příliš aktivně. Avšak je třeba mít na paměti, že hlavní úsilí nepřítele bylo vedeno především proti americkým pozicím, a tím mohl vzniknout subjektivní pocit některých amerických vojáků, že se jejich afghánští kolegové „vyhýbali boji“. Také je třeba brát v úvahu, že hlavním cílem útoku mudžáhidů nebylo dobytí základny, ale zničení pozorovacího stanoviště a zajetí některého z vojáků, kteří se tam nacházeli.

Masakr na pozorovacím Stanovišti Top Side

Pozorovací stanoviště Top Side, které se rozkládalo na několika vyvýšených kamenných terasách a umožňovalo kruhovou obranu, se nacházelo přibližně 100 m od perimetru základny. Jeho osádku tvořilo družstvo zbraní a dělostřelecký návodčí. Přibližně uprostřed pozorovacího stanoviště byl umístěn pozorovací přístroj LRAS3, který sloužil ke sledování přístupů k základně. Celkem se na pozorovacím stanovišti v mělkých okopech krylo před nepřátelskou palbou devět amerických vojáků vyzbrojených čtyřmi 5,56mm karabinami M4 (jedna s podvěsným 40mm granátometem M203), jednou 7,62 mm odstřelovací puškou M21, dvěma 5,56mm lehkými kulomety M249 a dvěma 7,62 mm středními kulomety M240. Také se zde nacházela jedna zastaralá 66 mm pancéřovka M72 LAW a dvě moderní M136 ráže 84 mm. Pozice byla dále zesílena několika protipěchotními minami se směrovým účinkem M18 Claymore, které byly umístěny tak, aby pokrývaly hluché prostory a vnější zátarasy ze žiletkového drátu – concertiny.

Již po první salvě z nepřátelských ručních zbraní a pancéřovek, které zasáhly pozorovací stanoviště v samém počátku útoku, byla většina jeho obránců zraněna nebo omráčena. Prvním padlým se stal specialista Matthew Phillips, který byl zasažen střepinami střely z pancéřovky právě ve chvíli, když se zvedl ze svého postavení, aby vrhl ruční granát na přibližující se mudžáhidy. Zároveň s ním padl specialista Gunnar Zwilling, specialista Stafford utrpěl zranění a jejich kulomet M240 byl vyřazen z boje. Seržant Matthew Gobble, velitel jednoho z týmů, byl těžce zraněn a vyřazen z boje. Specialista Jason Bogar v jižní části stanoviště opětoval palbu dotírajících nepřátel střelbou ze svého kulometu M249 a během krátké chvíle vypálil více než 600 ran. Jeho kulomet se však přehřál a zasekl tak, že nemohl být v bojových podmínkách opraven. Obsluha druhého kulometu M240 nacházejícího se ve středu stanoviště (Jonathan Ayers a Pruitt Rainey) pálila ze své zbrane na mudžáhidy, kteří se již přiblížili na vzdálenost pouhých 50-75 metrů, avšak přibližně po 30 minutách nepřetržité střelby jim došla munice. Avers a další voják, který se nacházel v kulometném hnízdě, specialista Christopher McKaig, sebrali dvě karabiny M4 a pokračovali v palbě. Nedlouho poté však byl Avers dvakrát zasažen do hlavy a sesunul se mrtev k zemi. McKaig později vzpomínal: „Ze své zbraně jsem vystřílel asi 12 zásobníků, než se přehřála a zasekla. Naštvaně jsem ji odhodil. Vzal jsem tedy karabinu zabitého Ayerse, jenže, jak jsem zjistil, i ta byla zničena – dostala zásah střelou z AK-47.“ Neozbrojený McKaig si tehdy všiml, že se mudžáhidové pokoušejí překonat zátaras z concertiny a odpálil dvě miny Claymore. Jejich střepiny zabily jednoho z nepřátel a ostatní se museli ukrýt.

Pozorovací stanoviště Top Side

Seržant Pitts, kterého zásahy z pancéřovek několik metrů odhodily, se mezitím doplazil do jižní části stanoviště, kde ho ošetřil Bogar. Pitts totiž krvácel z četných střepinových poranění, nejvíce však z pravé nohy, kterou mu Bogar zaškrtil. Stafford se v této době přesunul do severní části stanoviště a pokusil se odpálit miny Claymore, které zde byly umistěny. Přestože několikrát zmáčkl ovládání roznětu, neozvala se žádná detonace, neboť nepřátelská palba pravděpodobně přerušila elektrické vedení k rozbuškám min. Pitts navázal svou radiostanicí spojení s velitelským stanovištěm čety a žádal, aby jim byly na pomoc vyslány posily.

Prvními, kdo reagovali na jeho zoufalé volání a probojovali si cestu na pozorovací stanoviště, byli nadporučík Brostrom a specialista Jason Hovater. Museli se celou cestu krýt před smrtící palbou a přelézt několik kamenných teras, než se jim podařilo připojit ke svým spolubojovníkům, kteří byli prakticky obklíčeni. Nadporučík ihned začal organizovat rozvrácenou obranu stanoviště. Nařídil Hovaterovi a Raineyovi, aby vzali pohozený kulomet M240 (který dříve obsluhoval nyní mrtvý Zwilling a zraněný Stafford) a bránili pozici poblíž padlého Phillipse. Když se však nadporučík se dvěma vojáky pokoušel umístit kulomet do palebného postavení, byli zasaženi střelami několika mudžáhidů, kteří pravděpodobně pronikli do perimetru pozorovacího stanoviště. Nepřátelé byli nyní již tak blízko, že někteří Američané slyšeli cvakání závěrů jejich zbraní, když je přebíjeli.

Příslušníci 173. VBBU s kulomety M240 ve východním Afghánistánu

Další američtí vojáci na pozorovacím stanovišti umírali v přesné nepřátelské palbě – specialista Bogar byl zasažen a zabit, aniž si toho kdokoli z jeho druhů v zápalu boje všiml. Tři zbylí bojeschopní, avšak zranění obránci – Gobble, Stafford a McKaig – se rozhodli zachránit si život ústupem ke kontrolnímu stanovišti, kde se nacházelo 1. družstvo 2. čety. Při ústupu se Gobble pokoušel zjistit, jestli nepřežil ještě někdo další, ale všechna těla, na která narazili, nejevila žádné známky života. Stafford se pří překonávání vnějšího perimetru zapletl do concertiny a jen z posledních sil se mu podařilo vyprostit se. Všichni tři se nyní střídavě plazili, běželi a kutáleli ze svahu, než u kontrolního stanoviště narazili na Samarooa. Tomu také řekli, že všichni ostatní jsou pravděpodobně mrtví. Nemohli však vědět, že Pitts je stále naživu a na pozorovacím stanovisti osamoceně bojuje o svůj život.

Zraněný Pitts se bránil ručními granáty i střelbou z granátometu M203, než mu došla munice. Teprve tehdy si uvědomil, že všichni okolo něj jsou mrtví (o ústupu Gobbleho, Stafforda a McKaiga nevěděl) a on zůstal sám. Jakmile palba na pozorovacím stanovišti ustala, uslyšel hlasy mudžáhidů, kteří se nacházeli méně než 10 metrů od jeho postavení.

Mezitím se Samaroo rozhodl vyrazit na pozorovací stanoviště a zjistit, jestli ještě někdo další nepřežil. Seržantu Israeli Garciovi, specialistovi Michaelu Dentonovi a vojínu Jacobu Sonesovi nařídil aby ho následovali. Všichni čtyři postupovali vzhůru do svahu a cestou zastřelili několik mudžáhidů, kteří se pravděpodobně snažili odtáhnout pryč mrtvého Zwillinga a Bogara. Jakmile dosáhli stanoviště, narazili na zraněného Pittse a začali znovu organizovat obranu již prakticky ztracené pozice. Náhle se zaskočený nepřítel vzpamatoval z překvapivéno protiútoku a opět zahájil těžkou palbu. Ta postupně zabila Garciu, jenž byl zasažen pancéřovkou přímo do břicha, a zranila všechny ostatní. Samaroo zoufale volal do své radiostanice o pomoc a žádal další posily.

Na pomoc jim ze základny tentokrát vyrazila osmičlenná záchranná skupina pod velením seržanta první třídy Dzwika, k níž se ještě na kontrolním stanovišti připojil specialista Grapes, který jí ukazoval nejrychlejší cestu postupu. Ve stejnou dobu (05.23) se nad Wantem konečně objevil první přivolaný bitevní vrtulník AH-64 Apache, o minutu později následovaný dalším. Oba ihned zahájily palbu ze svých 30mm automatických kanónů M230, 70mm neřízených raket Hydra a PTŘS AGM-114 Hellfire na pozice mudžáhidů. Tento moment se stal klíčovým a nakonec rozhodl o výsledku celé bitvy. Úsilí osádek vrtulníků se soustředilo na mudžáhidy, kteří se kryli za terénními překážkami severně a východně od pozorovacího stanoviště, způsobilo jim těžké ztráty a přinutilo je ustoupit. I přesto však pokračovala palba nepřátelských pancéřovek a stanoviště zasahovaly další a další kumulativní hlavice PG-7. Jejich střepinami byli zraněni tři vojáci, mezi nimi i Dzwik. Také tato palba postupně ztratila na intenzitě a nakonec ustala. K tomu přispěla řada leteckých úderů, při kterých americké letouny B-1B Lancer, F-15E Strike Eagle a A-10 Thunderbolt II shodily celkem 37 přesně naváděných bomb GBU-12 Paveway II, GBU-31 JDAM a GBU-38 JDAM.

Na pozorovacím stanovišti se objevil kápitán Myer, který využil situace, kdy nepřátelská palba již ztratila na intenzitě, a na vlastní pěst překonal vzdálenost mezi ním a základnou. Chtěl se na vlastní oči přesvědčit o situaci, neboť hlášení, která na velitelské stanoviště dostával, byla často zmatená a nepřesná. O tom, jak byl boj o stanoviště úporný se brzy přesvědčil sám, když v jeho troskách málem šlápl na nevybuchlý nepřátelský ruční granát. Brzy se objevili další vojáci, kteří začali ošetřovat zraněné a přinášeli ze základny zásoby munice.

Kapitán Matt Myer a seržant Michael Denton (v době bitvy u Wantu v hodnosti specialisty) při slavnostním převzetí Stříbrných hvězd za osobní statečnost při boji o základnu Kahler a pozorovací stanoviště Top Side

Improvizované přistávací plochy pro očekávaný přílet zdravotnické evakuace (tzv. MEDEVAC) byly označeny fialovými dýmovnicemi a reflexními panely VS-17 a již v 05.52 přistál jižně od základny první vrtulník HH-60M Blackhawk následovaný v 06.05 dalším, který dosedl na jednu z velkých kamenných teras poblíž pozorovacího stanoviště. K těmto dvěma se nakonec přidal i třetí. Při příletu do oblasti bojů se v nízkém letu a klesání na přistání dostaly vrtulníky do palby mudžáhidů z okolních kopců. I přesto však pokračovaly ve své činnosti, několikrát se vrátily a neustaly, dokud nebyli z bojiště evakuováni všichni těžce zranění (celkem 16 Američanů a 4 Afghánci) a mrtví.

V 06.01 dorazila do Wantu hotovostní jednotka, kterou na pomoc zdecimované 2. četě vyslalo velení praporu z Blessingu. Jednalo se o 1. četu roty C se čtyřmi vozidly HMMWV, které velel nadporučík Aaron Thurman. Asistovali mu vrchní poddůstojník roty C vrchní seržant Beeson a vrchní poddůstojník čety seržant první třídy William Stockard. Posily, které právě dorazily, začaly čistit budovy ve Wantu a mudžáhidové si zřejmě počali uvědomovat, že se karta obrátila proti nim. V 08.20 dorazily z Blessingu další posily – 3. četa roty A posílená průzkumným družstvem.

Nejintenzivnějí bojová činnost v okolí Wantu skončila přibližně v 08.30 hod. stažením přeživších nepřátel do okolních kopců a pravděpodobně přes hranice do blízkého Pákistánu.

Závěr

Výsledkem špatně naplánované a nedostatečně zabezpečené operace bylo celkem 9 mrtvých a 27 zraněných amerických výsadkářů a (podle zpravodajských odhadů) přibližně 21-52 mrtvých a 45 zraněných mudžáhidů. Po boji ve Wantu a jeho okolí bylo nalezeno následující množství nepřátelských zbraní: 6 pistolí, 3 brokovnice, 76 útočných pušek AK-47, 11 kulometů RPK-47, 3 kulomety PKM, 1 granátomet M79 a 6 pancéřovek RPG-7. Zároven bylo nalezeno velké množství munice.

Přestože výsledkem bitvy bylo koaliční taktické vítězství (hlavního cíle – zajetí některého z amerických vojáků – nebylo dosaženo a nepřítel utrpěl těžké ztráty), strategické vítězství nakonec slavili protikoaliční bojovníci. Světová a americká média o tragédii ve Wantu okamžitě referovala a již tak nepopulární válka začala u mnohých Američanů vyvolávat další otazníky. Velitel 101. výsadkové divize generálmajor Jeffrey Schloesser vydal dne 15. července 2008 rozkaz, v němž nařídii zrušení základny Kahler a pozorovacího stanoviště Top Side. Tři dny po bitvě, 16. července 2008, opustil údolí Waygal poslední americký voják a to bylo ponecháno svému osudu…

Příslušníci U.S. Army padlí v bitvě u Wantu

• nadporučík Jonathan P. Brostrom, 24 let
• seržant Israel Garcia, 24 let
• desátník Jonathan R. Ayers, 24 let (posmrtně povýšen)
• desátník Jason M. Bogar, 25 let (posmrtně povýšen)
• desátník Jason D. Hovater, 24 let (posmrtně povýšen)
• desátník Matthew B. Phillips, 27 let (posmrtně povýšen)
• desátník Pruitt A. Rainey, 22 let (posmrtně povýšen)
• desátník Gunnar W. Zwilling, 20 let (posmrtně povýšen)
• vojín Sergio S. Abad, 21 let

Zdroje

CUBBISON, Douglas, Battle of Wanat Historical Analysis (Revised Draft), U.S. Army Combat Studies Institute, 25 June 2009;

AR-15-6 Investigation Findings and Recommendations – Vehicle Patrol Base (VPB) Wanat Complex Attack and Casualties, HQ TF Bayonet, CJTF-101, 13 August 2008;

OSTLUND, William B. , Tactical Lessons Learned in Afghanistan: Operation Enduring Freedom VIII, Military Review July-August 2009, U.S. Army Combined Arms Center;

TAN, Michelle, Dire Sunrise at Wanat, Army Times, 16 December 2008;

TAN, Michelle, Deadly Afghan Battle Results in 11 Silver Stars, Army Times, 14 April 2009;

173rd Airborne Brigade Combat Team Webpage;

U.S. DoD Webpage;

Wikipedia.

Když ke mně došel jeden americký voják, tak jsem se ho zeptal, kde jsou další zranění. Odpověděl, že žádní další už nejsou. Ukázal jsem na těla ležící na zemi a zeptal se ho: „Tihle jsou mrtví?“ Podíval se na mě a odpověděl: „Je po nich.
kapitán Justin Madill, palubní lékař, zdravotnický vrtulník HH-60M, volací znak Dustoff 36

Úvod

Těsně před koncem své patnáctiměsíční mise se američtí vojáci z roty C 2-503. praporu 173. výsadkového brigádního bojového uskupení (dále jen 173. VBBU) „Sky Soldiers“ zúčastnili jedné z nejkrvavějších bitev od začátku spojeneckých operací na území Afghánistánu. Při obraně bezvýznamné, nevhodně vybrané a nedostatečně opevněné pozice zahynulo devět z nich a 27 dalších bylo zraněno. Duchové vietnamské války byli znovu vyvoláni.

Dne 13. července 2008 zaútočilo na 49 amerických a 24 afghánských vojáků přibližně 200 protikoaličních bojovníků (nazývaných mudžáhidové), jejichž cílem bylo dobýt ještě nedokončenou předsunutou základnu Kahler a pozorovací stanoviště Top Side, které se nacházely poblíž vesnice Want (obvykle nesprávně nazývané Wanat) v údolí Waygal východoafghánské provincie Nuristán. Za projevené hrdinství při bitvě u Wantu bylo vojákům 173. VBBU uděleno 11 Stříbrných hvězd, 17 Bronzových hvězd se sponami za odvahu a 25 Medailí za zásluhy se sponami za odvahu.

Předehra

Terén ve východních provinciích Afghánistánu je velice hornatý, hustě zalesněný a špatně přístupný. Od severovýchodu k jihozápadu země se táhne pohoří Hindúkuš o průměrné nadmořské výšce 4000 metrů, které u pákistánských hranic dosahuje až 7000 metrů. Řada přesunů 173. VBBU byla možná pouze za pomoci dopravních vrtulníků a mnoho míst v provinciích Kunar a Nuristán (kterými se táhne údolí Waygal) je pro mobilní hlídky prakticky nepřístupných. V údolí Waygal, jehož úbočí dosahují výšky okolo 3000 metrů, se nachází devět vesnic. Jedna z nich, Want, je zároveň i administrativním střediskem okresu Waygal provincie Nuristán. Na území Nuristánu operuje rada protivládních skupin, z nichž nejsilnější jsou Hezb-e Islámí Gulbuddín (pod vedením Gulbuddína Hekmatjára) a Taliban. Dále se zde nacházejí menší ozbrojené oddíly místních samozvaných vládců a roztroušené skupinky bojovníků al-Káidy.

Údolí Waygal v provincii Nuristán

V letech 2006-2007 působilo v provinciích Kunar a Nuristán 3. BBU 10. horské divize, které zde vybudovalo řadu odloučených předsunutých základen a pozorovacích stanovišť. Důvodem k tomto tříštění sil byla snaha rozšířit vliv afghánské centrální vlády do odlehlých míst, kam až doposud její moc nesahala. V údolí Waygal vybudovali američtí vojáci několik menších základen, které měly sloužit k zajištěni oblasti a zabránění pohybu protikoaličních bojovníků. Jednalo se o základny Blessing, Bella a Ranch House. K předání operačního úkolu mezi 3. BBU 10. horské divize a 173. VBBU došlo na přelomu května a června 2007 a celý proces byl ukončen 6. června 2007.

Údolí Waygal bylo prostorem odpovědnosti roty C 2-503. praporu 173. VBBU. Velitelem roty a vrchním poddůstojníkem roty C byli kapitán Matt Myer a vrchní seržant Scott Beeson. Přestože rota C měla mít tři čety, jedna z nich (3. četa) byla po celou dobu nasazení v Afghánistánu odvelena k rotě D, která byla rozmístěna na základně Blessing a sloužila jako hotovostní jednotka (Quick Reaction Force) 2-503. praporu. Rotu C tak tedy tvořily pouze dvě čety (1. a 2. četa), které byly rozmístěny na základnách Bella a Ranch House.

Ihned po převzetí operačního úkolu se vojáci roty C dostali do řady menších šarvátek s mudžáhidy, kteří v jejím prostoru odpovědnosti operovali. Kromě občasných přestřelek však k žádným větším bojovým akcím do té doby v údolí Waygal nedocházelo. To se změnilo dne 22. srpna 2007, kdy přibližně 60 mudžáhidů zaútočilo na 25 vojáků 1. čety nacházejících se na Ranch House. Přes tvrdý odpor amerických vojáků nepřítel pronikl dovnitř perimetru základny a útok se podařilo odrazit až po povolání blízké vzdušné podpory. Následkem boje bylo 11 amerických vojáků zraněno, z toho několik vážně.

Hlídka 2-503. praporu 173. VBBU v údolí Waygal

Od tohoto okamžiku začala v údolí Waygal narůstat aktivita mudžáhidů, jejichž obvyklou taktikou se stalo pravidelné ostřelování základen a léčky na americké hlídky. K jednomu takovému závažnému útoku došlo dne 9. listopadu 2007, kdy se dostala do léčky hlídka, která se přesunovala z Ranch House na Bella. V těžké palbě zahynulo šest výsadkářů a dalších osm bylo zraněno. Tento incident nadále zhoršil vztahy mezi vojáky roty C a místním obyvatelstvem, které mnozí Američané podezírali ze spolupráce s nepřítelem.

Vzhledem k pokračujícím útokům na Ranch House a ke složitosti zásobování této odlehlé základny rozhodlo velení 2-503. praporu o tom, že základna bude vyklizena a opuštěna, k čemuž došlo dne 2. listopadu 2007. Tohoto momentu využila nepřátelská propaganda, která okamžitě oznámila, že mudžáhidové dobyli základnu a vztyčili zde černobílou vlajku Talibanu. Vztahy amerických vojáků s místními obyvateli údolí Waygal se nadále zhoršily počátkem července, kdy při útoku dvou vrtulníků AH-64 Apache zahynulo několik civilistů. Tento incident měl pravděpodobně později, při bitvě u Wantu, přímý vliv na podporu, kterou místní obyvatelé poskytli mudžáhidům útočícím na základnu Kahler – ať již tím, že nenahlásili jejich přítomnost americkým vojákům, nebo tím, že jim poskytovali zpravodajské informace a úkryt.

Kostky jsou vrženy

V březnu 2008 vydal operační důstojník 173. VBBU major Jack Rich pokyn k urychlenému vyklizení a opuštění základny Bella. Zároveň rozhodl o výstavbě nové, lépe umístěné základny poblíž vesnice Want, která by byla snadněji přístupná pro mobilní hlídky a nacházela se v dostřelu vlastního dělostřelectva. Uzavření staré a otevření nové základny – pracovně nazvané Wanat – pojmenovali američtí plánovači jako operaci Rock Move.

Příslušník 173. VBBU stráží předsunutou základnu ve východním Afghánistánu

I přesto, že se blížil termín předání operačního úkolu mezi 173. VBBU a 3. BBU 1. pěší divize „The Big Red One“, bylo velením 2-503. praporu rozhodnuto, že nová základna poblíž Wantu bude vybudována jeho vojáky a stane se tak, ještě než dorazí vojáci 1. pěší divize, kteří je měli vystřídat.

Vesnice Want nebyla vybrána pro vybudování nové základny náhodně. Nacházela se na jižním konci údolí Waygal, blíže k základně Blessing (kde bylo i velení a štáb 2-503. praporu) než vesnice Bella. Ve Wantu se také nacházelo velitelství Afghánské národní policie (dále jen ANP), kterému byly podřízeny ostatní policejní stanice a kontrolní stanoviště v okrese Waygal.

K tomu, aby bylo možné zabezpečit propojení údolí Peč a Kunar s Waygalem, bylo nezbytné vybudovat mezi Blessingem a Wantem (přibližně 8 km) kvalitnější pozemní komunikaci. Z Blessingu vedla do blízkosti Wantu na místní poměry relativně kvalitní silnice, která však bohužel končila asi 1,5 km od vesnice, kde se měnila v úzkou a hrbolatou stezku. Tou sice terénní vozidla a pronajatá nákladní vozidla místních dopravců (tzv. Jingle Trucky) mohla projíždět ale pouze velice pomalu a opatrně, neboť hrozilo jejich zřícení do koryta řeky Waygal, která údolím protéká. Americké velení však počítalo s tím, že silnice bude dobudována a odpadne tak nutnost leteckého zásobování nové základny.

Dne 6. července 2008 přednesl štáb 2-503. praporu plán operace veliteli 173. VBBU plukovníku Charlesi Preyslerovi a následující den byl s tímto plánem seznámen zástupce velitele 101. výsadkové divize pro operace (DCG-O) brigádní generál Mark Milley. Oba nadřízení (při nasazení v Afghánistánu bylo 173. VBBU podřízeno 101. výsadkové divizi) s ním bez výhrad souhlasili a nařídili jeho provedení.

Dne 7. července 2008 obdržel velitel 2. čety roty C 2-503. praporu 173. VBBU nadporučík Jonathan Brostrom bojový rozkaz s úkolem, aby se se svými muži přesunul do vesnice Want a zahájil tam budování předsunuté základny. Poté, co by bylo vybudováno provizorní opevnění a ubytovací prostory, se měl do Wantu přesunout i zbytek roty C. Ihned po obdržení bojového rozkazu nařídil vrchní poddůstojník čety seržant první třídy David Dzwik kontrolu vozidel, zbraní, munice a nakládání nejnutnějšího materiálu, který měl zabezpečit přežití čety, než bude provedeno letecké dozásobení. Příslušníci čety nad úkolem, který jim připadl, rozhodně nejásali. V Afghánistánu byli již skoro 15 měsíců a datum jejich návratu zpět domů se rychle blížilo. Dokonce již odeslali většinu svých osobních věcí a výstroje zpět na domovskou základnu do Vicenzy v Itálii a každému zůstal pouze jeden batoh se základními potřebami a osobní zbraň s municí.

Dne 8. července 2008 skončilo stahování 1. čety ze základny Bella, která tím byla vyklizena. Celé stažení proběhlo bez jakéhokoli incidentu nebo kontaktu s nepřítelem. Jedním z posledních vojáků, který základnu opustil, byl i kapitán Myer. Všichni příslušníci 1. čety, velení roty C a prakticky veškerý materiál byli přesunuti na Blessing.

Po setmění vyrazilo z Blessingu pět vozidel HMMWV s příslušníky 2. čety na přibližně devadesátiminutový přesun do Wantu. Každé vozidlo bylo kromě osádky naloženo takovým množstvím munice, stravy a vody, že se sotva pohybovalo. Celá kolona postupovala v naprosté tmě pomalu a plynule kupředu, neboť řidiči používali přístroje nočního vidění AN/PVS-7 a nedošlo k žádnému kontaktu s nepřítelem. Před půlnocí dorazila četa do Wantu, kde rozmístila vozidla na otevřeném prostoru poblíž místního tržiště a vytvořila provizorní tábor. Krátce po příjezdu do vesnice začalo hustě pršet a nepřestalo až do rozednění. Vzhledem ke tmě a silným proudům vody, které se valily z oblohy, bylo jedinou možnou činností střežit tábor a pozorovat bezprostřední okolí. Po rozednění se uskutečnil ženijní průzkum prostoru rozmístění čety a vzhledem k tomu, že nebyly nalezeny žádné miny nebo nástražná výbušná zařízení (tzv. IED), nařídil nadporučík Brostrom zahájit budování úkrytů, okopů a palebných postavení těžkých zbraní. Nadporučík spolu s dělostřeleckým návodčím seržantem Ryanem Pittsem následně vybrali i místo pro pozorovací stanoviště (později nazvané Top Side), které se mělo nacházet na nízkém pahorku, přibližně 100 m východně od provizorního tábora (nyní již nazvaného základna Kahler).

Vozidla HMMWV vyzbrojená těžkým kulometem M2 a automatickým granátometem Mk-19

Jediná četa, která dorazila v noci do Wantu, rozhodně nemohla na nepřítele pohybujícího se v okolních horách udělat žádný velký dojem. Naopak vytvořila zdání slabosti americké vojenské přítomnosti v celé oblasti údolí Waygal a nerozhodnosti jejího velení. Dalším problémem celé operace Rock Move byl naprostý nedostatek koordinace činnosti s okresním velitelstvím ANP Stejně tak, přestože součástí operace byla i rota Afghánské národní armády (dále jen ANA), nebyli její příslušníci žádným způsobem zapojeni do plánovacího procesu. Američtí velitelé se jednoduše rozhodli pro postup „o nich bez nich“, což se jim později velice silně vymstilo.

Dne 9. července 2008 přepravily americké vrtulníky CH-47 Chinook na Kahler posily v podobě již zmiňované pěší roty 3. praporu 2. brigády 201. sboru ANA. Celou rotu však tvořilo pouze 24 afghánských vojáků, tři vojenští poradci – poddůstojníci US Marině Corps a také dva nezbytní tlumočníci. Většina afghánských vojáků byli nováčci z oblasti severovýchodního Afghánistánu, kteří v lednu a únoru prošli základním výcvikem v Kábulu a do oblasti údolí Waygal se přesunuli v březnu 2008. Dále s těmito posilami přišli i zbylí vojáci přidělení k 2. četě, kteří se nevešli do konvoje, jenž dorazil již minulou noc. Jednalo se zejména o obsluhu minometů a ženisty s nakladačem Bobcat, velkým pryžovým vakem sloužícím k uskladnění pohonných hmot pro nakladač a malým, dvacetistopovým přepravním kontejnerem, který byl naložen ženijním nářadím a geodetickými přístroji. Zároveň byl na Kahler přepraven stavební a opevňovací materiál ze zrušené základny Bella. Jednalo se zejména o ochranné valy HESCO, prázdné pytle a žiletkový drát (tzv. concertina).

Příslušníci 62. ženijního praporu při práci s nakladačem Bobcat

Samotnou výstavbu základny ve Wantu však nemohl provádět malý ženijní tým. Jeho hlavním úkolem bylo vyměřit budoucí základnu a dohlížet na provádění stavebních prací, které měla mít na starost nasmlouvaná místní stavební firma se sídlem v Džalalabádu. Jak se později ukázalo, byla to špatná volba. Až do bitvy u Wantu, ke které došlo 13. července 2008, nedorazil žádný ze stavebních dělníků ani stavebních strojů. Ženisté tedy mezitím provizorně zahájili sami budování vnějšího perimetru a ochranných staveb. Jejich úsilí však bylo vážně narušeno tím, že se porouchalo čerpadlo k vaku, kde byly uskladněny pohonné hmoty pro nakladač.

Dne 11. července 2008 se vojáci roty C zabývali převážně pouze strážní službou na perimetru nově budované základny a čekali na příjezd pracovníků stavební firmy, kteří, jak již bylo řečeno, nikdy nedorazili. Jejich úkolem mělo být zejména vyrovnání povrchu budoucího prostoru základny, kde měly být dle projektu umístěny ubytovací a provozní budovy. Velkým problémem začal být nedostatek pitné vody, neboť v extrémně vysokých teplotách, velké nadmořské výšce a při fyzicky namáhavé práci jí potřeboval každý voják minimálně šest litrů denně. Její přísun vrtulníky začínal váznout, neboť přednost dostal stavební a opevňovací materiál. Dzwik tak musel nařídit snížení jejího přídělu na osobu, což se negativně projevilo na fyzickém stavu celé jednotky.

Dne 12. července 2008 se nadporučík Brostrom dozvěděl o tom, že ve Wantu probíhá jednáni (tzv. šúra) stařešinů s místním náčelníkem ANP, na které nebyl pozván. Takovéto chování je v Afghánistánu považováno za krajně nezdvořilé, a proto se vydal na šúru i bez pozvání. Tam byl přivítán velice chladně, až nepřátelsky a s jeho příchodem bylo celé jednání náhle ukončeno. Je velice pravděpodobné, že se zde projednával bezprostřední útok proti nově budované základně a že celá tato záležitost byla koordinována s příslušníky ANP ve Wantu.

Odpoledne dorazily na Kahler poslední posty (velitel roty C kapitán Myer se svým radiooperátorem seržantem Erikem Aassem) a byly vyloženy další zásoby vody a proviantu. Celkový počet amerických vojáků na základně se tak navýšil na 49 osob (40 výsadkářů, šest ženistů a tři námořní pěšáci). Do večera byl perimetr základny provizorně opevněn vybudováním ochranných valů HESCO, které však byly pouze částečně naplněné zeminou a nebyly dokončené. Dále se prakticky podařilo vyhloubit a dobudovat palebné postavení minometů.

Velení 101. výsadkové divize nebylo situací ve Wantu nijak znepokojeno, a proto zpravodajský důstojník (G-2) divize podplukovník Pierre Gervais rozhodl o stažení všech prostředků integrovaného průzkumu a pozorování (zejména bezpilotních letounů RQ-1 Predator), které monitorovaly tuto oblast. Tím bylo připraveno jeviště pro jednu z nejkrvavějších a nejúpornějších bitev současného afghánského tažení.

Útok na základnu Kahler

Již několik dnů před samotným útokem na Kahler se ve Wantu pohybovalo větší množství mladých cizinců, kteří se zájmem sledovali výstavbu základny a denní rutinu amerických a afghánských vojáků. Jednalo se o zahraniční džihádisty, kteří se vydali do afghánských hor vést svatou válku proti bezvěrcům z celého muslimského světa. Pocházeli zejména z Čečenska, Jemenu, Saudské Arábie a Pákistánu. Jelikož byla výstavba nové základny poblíž Wantu oznámena americkým velením již v průběhu roku 2008 místním stařešinům, měli mudžáhidové několik měsíců na přípravu celé akce. Tohoto dlouhého období využili k tomu, aby mezi místními sympatizanty ukryli zbraně, munici a další vybavení, které následně použili při útoku. Řada místních obyvatel také začala, z obavy o život, opouštět své domovy, čehož si všimli i někteří američtí vojáci.

Dne 13. července, přibližně v 04.00 ráno, zpozorovala obsluha odpalovacího zařízení protitankových řízených střel (dále jen PTŘS) TOW, které bylo lafetováno na jednom z vozidel HMMWV, prostřednictvím systému řízení palby ITAS skupinu pěti neznámých ozbrojenců, kteří se pohybovali ve tmě na hřebeni nad základnou. Ihned o tom uvědomila směnu na pozorovacím stanovišti, jež obrátila svůj pozorovací přístroj LRAS3 daným směrem, potvrdila výsledek pozorování a informovala o něm kapitána Myera. Ten si uvědomil bezprostředně hrozící nebezpečí a nařídil zahájit palbu ze 120mm minometů a PTŘS TOW. Než však stačily obsluhy těchto zbraní vystřelit jedinou ránu, zasáhl v 04.20 základnu příval střel z ručních zbraní a pancéřovek. Útok proti americkým pozicím přišel pouze pět dní poté, co vojáci roty C začali s výstavbou základny Kahler a pozorovacího stanoviště Top Side.

Základna (Vehicle Patrol Base) Kahler a pozorovací stanoviště (Observation Post) Top Side

Přibližně 200 mudžáhidů, pod velením místního talibanského velitele Mullaha Osmana, zahájilo koordinovaný útok z několika směrů. Ve stejný okamžik ožila dobře zamaskovaná palebná postavení na hřebenech nad základnou a ve vesnici. Pravděpodobnými cíli celé akce mělo být zničení těžkých zbraní (minometů a PTŘS TOW) umístěných na základně, odříznutí pozorovacího stanoviště od základny a následné zajetí některého z jeho obránců, čehož by bylo možné využít k propagandistickým účelům. Nejtěžší palba byla vedena z prostoru místního tržiště, mešity a budov, které se nacházely poblíž pozorovacího stanoviště. Útočníci byli dobře vyzbrojeni značným množstvím útočných pušek AK-47, lehkých kulometů PKM a pancéřovek RPG-7. V jednom z malých krámků v prostoru tržiště se nacházelo palebné postavení těžkého 12,7mm kulometu DŠK. Většina z útočníků byla oblečena v tradičních muslimských dlouhých košilích a někteří na sobě měli součásti maskovacích uniforem BDU.

Dokončení příště

Arkádová verze počítačové hry America´s Army, kterou distribuuje zdarma U.S. Army.

Počítačové hry již dávno nejsou doménou pubertálních uhrovitých hochů. Jelikož jejich hlavní boom začal koncem 70. a počátkem 80. let 20. století, tak „uhrovití hoši“ odrostli a dnes jsou z nich třicátníci a čtyřicátníci. Řada z nich, i přes úspěšné kariéry a vlastní potomstvo, na hry nezanevřela a dnes je tato dříve okrajová záležitost uznávaná jako mainstreamová zábava.

Řada ozbrojených sil a dalších bezpečnostních složek ve světě si je vědoma tohoto fenoménu a využívá počítačové hry k podpoře svých aktivit. Jedna z prvních snah o přizpůsobení komerční hry pro vojenské účely byla nazvaná Marine Doom, což byla konverze FPS (First Person Shooter) hry Doom II pro potřebu U.S. Marine Corps. Tato primitivní záležitost byla v roce 2001 nahrazena propracovanějším simulátorem VBS1, který byl založen na taktické hře Operation Flashpoint: Cold War Crisis od české firmy Bohemia Interactive. Dalším produktem této společnosti, založeným na Operation Flashpoint, je simulátor DARWARS Ambush! , jenž má sloužit U.S. Army jako výcviková pomůcka pro nácvik konvojových operací. Největším a nejúspěšnějším počítačovým projektem amerického ministerstva obrany však dodnes (v různých verzích již od roku 2002) zůstává hra America’s Army, která slouží především jako skvělá náborová pomůcka. Není bez zajímavosti, že když jsem v roce 2004 měl  možnost navštívit středisko pro výběr personálu (MEPS) U.S. Army v texaském městě El Paso, tak součástí dárkového balíčku pro zájemce o službu byla (kromě dalších propagačních materiálů a suvenýrů) i výše zmiňovaná hra.

Proto bych chtěl všechny čtenáře On War | On Peace a fanoušky vojenské historie upozornit na pořad Time Commanders, který uváděla britská televize BBC v letech 2003 až 2005. V něm je skupinka vojenských amatérů uvedena do rolí vojevůdců v historických bitvách a jejich úkolem je poradit si co možná nejlépe (a nezřídka přepsat historii). Celá simulace bitev se odehrává na upraveném enginu strategické hry Rome: Total War a počínání hráčů komentují a analyzují profesionální vojenští odborníci a historici. Zde vám nabízím jeden úplný díl tohoto pořadu, v němž je konkrétně simulována bitva v Teutoburském lese mezi římskými legiemi a barbarskými kmeny Germánů.

Poučné využití komerčních herních produktů k počítačové simulaci válčiště, rozvoji základních taktických dovedností a bojového umění celkově, nemyslíte? Jistě budou mnozí souhlasit, že je nanejvýš nutné „vyhrabat se z doby kamenné“ a začlenit tzv. počítačový kriegspiel do výuky praporčických i důstojnických kariérových kurzů i v Armádě České republiky. Neboť i to je totiž jedna z cest, jak zvýšit jejich nízkou atraktivitu, bezobsažnou informační hodnotu a často celkově slabou kvalitu.

Přebal knihy Starship Troopers (americké vydání z roku 1961)

Když jsem si před více než rokem koupil knihu Starship Troopers (Hvězdná pěchota) od Roberta A. Heinleina, tak mě okamžitě nadchla. Nebudu zde rozebírat nepodobnost se stejnojmenným filmem z roku 1997, ale chtěl bych poukázat na kvality výše zmíněné knihy a jednu konkrétní pasáž. Její četba je nezbytností pro všechny, kteří se chtějí seriózně zabývat vojenskou teorií i historií. Tato kniha je, mimochodem, i na seznamu povinné četby důstojnických akademií čtyř hlavních složek amerických ozbrojených sil – U.S. Army (West Point), U.S. Navy (Annapolis), U.S. Air Force (Colorado Springs) a U.S. Coast Guard (New London).

Pro pochopení autorových myšlenek je nezbytné brát do úvahy, kdy byla zmíněná kniha napsána – koncem 50. let 20. století. V té době se, v rámci tzv. koncepce New Look, hledalo nové postavení U.S. Army. V rámci vojensko-politické debaty padaly dokonce návrhy na úplné zrušení této pozemní složky, popřípadě její přetvoření na miliční sílu. Prim tehdy hrála U.S. Air Force se svými strategickými bombardéry, které měly nesenými jadernými bombami vyřešit každou případnou budoucí válku.

Pozemní složka amerických ozbrojených sil se nacházela v dezolátním stavu. Podfinancovaná, demoralizovaná, přehlížená a personálně stagnující. Její hodnostní složení bylo podobné současné AČR – vysoké procento důstojníků a vyšších poddůstojníků (v AČR – praporčíků) a nízké zastoupení mužstva (v AČR – rotmistrů). Mobilní pěchota (Mobile Infantry) – tak se v knize nazývají pozemní expediční síly – mají být jejím budoucím opakem. Mohutně vyzbrojené, perfektně vycvičené a odhodlané za každou cenu zvítězit. Proto není od věci se podívat na organizační strukturu zmiňované Mobilní pěchoty, u které slouží a o níž v této pasáži vypráví hlavní hrdina románu, mladý voják Juan Rico:

Divize (Mobilní pěchoty – poznámka autora článku) má 10 800 vojínů a poddůstojníků v 216 četách – každá s 1 poručíkem. Tři čety v rotě s celkem 72 kapitány, čtyři roty v praporu s celkem 18 majory nebo podplukovníky. Šest pluků s 6 plukovníky tvoří dvě nebo tři brigády. Každá brigáda s nižším generálem, plus střední generál jako velitel divize.
Celkem tedy 317 důstojníků z počtu 11 117 vojáků všech hodností.
Ideálně zde nejsou žádná neobsazená místa a každý důstojník velí jednotce. Z celkových počtů jsou však důstojníků pouhá 3 procenta. Ve skutečnosti je tak dost čet vedených poddůstojníky a spousta důstojníků „sedí na víc než jedné židli“, aby zastávali některé naprosto nezbytné štábní funkce.
I velitel čety by měl mít svůj „štáb“ – vrchního poddůstojníka čety (v originále „Platoon Sergeant“ – poznámka autora článku). Obejde se však i bez něj stejně tak, jak se jeho vrchní poddůstojník čety může obejít bez velitele čety.
…
Kromě nezbytného štábu by, každá jednotka větší než četa, měla mít zástupce velitele (v originále „Executive Officer“ – poznámka autora článku). Ale důstojníků není nikdy plánovaný počet, takže vycházíme ze skutečného stavu. K zaplnění každé nezbytné funkce, jeden úkol na jednoho důstojníka, by byl potřeba 5 procent důstojníků – ale 3 procenta je maximum, které máme.
Místo těchto optimálních 5 procent důstojníků, měla řada armád v minulosti 10 procent nebo až 15 procent – někdy nepředstavitelných 20 procent důstojníků (k 1.1.2009 měla AČR 27,34 procent důstojníků – poznámka autora článku)! To zní jako pohádka, ale je to fakt, zvlášť ve 20. století. Co je to za armádu, která má víc důstojníků než desátníků? (A víc poddůstojníků než vojínů!)
Armáda předurčená k tomu, aby prohrála válku. Armáda, která je samá organizace, úřednictvo, režijní náklady, a v níž většina „vojáků“ nikdy nebojuje.
Ale co dělali důstojníci, kteří nebyli na velitelských funkcích?
Nesmyslné činnosti, evidentně – důstojník pro podporu kvality života, tělocvikář, důstojník pro styk s veřejnosti, psycholog, právník, kaplan, zástupce kaplana, mladší zástupce kaplana, důstojník pro cokoliv, co si lze představit.
V naší době zvládají tyhle věci jako extra povinnosti velící důstojníci nebo, když to jsou skutečně potřebné činnosti, je dělají lépe a levněji (a bez demoralizace bojové jednotky) najatí civilisté.

(volně přeloženo z anglického originálu autorem článku)

Poučné, nemyslíte? A tak mě napadá, jakou že to mají povinnou četbu na Univerzitě obrany v Brně? A je budoucnost ve hvězdách jejích absolventů nebo prostě jen ve hvězdách?

Na naši prvorepublikovou armádu bývá často pohlíženo velmi nekriticky. I já se občas dám strhnout k obdivným článkům. Je však třeba vést v patrnosti, že řada věcí byla i tehdy podobná těm dnešním a není třeba nostalgicky vzpomínat na „staré dobré časy“ (a pokud už se k tomu dáme strhnout, tak se snažit být ve svém hodnocení střízlivý).

Podívejme se na oblast akvizic, tedy nákupu vojenského materiálu, a investic. Československo založilo svou vojenskou doktrínu na poziční obraně – od tohoto se samozřejmě později odvíjel nákup veškeré vojenské techniky. Nechci a nebudu zacházet do různých detailů o kterých bychom mohli polemizovat a debatovat celé týdny. Na toto téma bylo napsáno mnoho tu lepších tu horších knih. Z těch lepších mohu doporučit například Československá armáda v roce 1938 (Pavel Šrámek), Československá armáda: Pilíř obrany státu z let 1932 – 1939 (Karel Straka)  a Československá zeď (Martin Ráboň, Tomáš Svoboda a kolektiv).

Při čtení této (a další) literatury jsem si často kladl otázky, zda-li bylo všechno v pořádku při často (alespoň pro mne) nelogických investicích do koncepčně zastaralé vojenské techniky. Uvedu pár příkladů:

Hypomobilita – V Československé armádě bylo k září 1938 na 217 128 koní (skutečně!!!) a pouze 25 349 automobilů všech druhů. Zatímco většina tehdejších armád začínala chápat potřebu plné motorizace, řada československých generálů a (zejména) politiků se tomuto trendu úspěšně bránila. Není divu, když se tzv. agrární strana (oficiální název – Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) účastnila všech prvorepublikových vládních koalicí a v letech 1922–1938 obsazovala funkci ministerského předsedy. Tato strana zastupovala zájmy zemědělců (po 2. světové válce, kdy prim hrála levice s podporou Edvarda Beneše, byla obviněna z údajného podílu na rozbití Československa a její činnost nebyla obnovena). Armáda byla tedy vystavena velice silným politickým tlakům (můžeme říci korupci/klientelismu), aby nadále každoročně nakupovala desetitisíce koní a dalších surovin pro jejich zabezpečení (píci, podkovy atd.):

„Představitel MNO v roce 1928 oficiálně konstatoval, že otázku motorizace dlužno řešit velmi opatrně. Tvrdil, že vojenská správa ročně vydává 120 až 140 miliónů Kč pouze za píci pro své potahy a že statkáři nemohou bez hospodářských otřesů takovou částku postrádat.“

Stálé opevnění – Zatímco se řada evropských armád rozhodla pro budování manévrových svazků, Československá armáda se upjala k poziční obraně. Pochopitelně, že částečně bylo toto rozhodnutí způsobeno geograficky nevhodnou polohou, avšak není složité si vyvodit, kdo měl na masivní výstavbě zájem – stavební lobby. V letech 1935 – 1938 bylo postaveno více než 10 tisíc pevnostních objektů všech typů (864 lehkých objektů vz. 36, více než 9 100 lehkých objektů vz. 37 a 263 těžkých objektů). Jak taková výstavba probíhala si můžeme ukázat na příkladu tvrze Smolkov:

Firma Ing. Alois Beneš vyhrála soutěž na základě předložení nejlacinějšího návrhu, který počítal s náklady na výstavbu tvrze přibližně ve výši 11 101 000 Kč. Jak se později ukázalo nejlacinější předložený návrh neznamenal vůbec kvalitní. Po převzetí úseku firmou se rozběhly stavební práce sice naplno, ale za cenu mnohých potíží a nesrovnalostí, vzniklých především ze strany stavitele Beneše. Stavitel zaměstnával na Smolkově 19 úředníků a 370 dělníků (stav k 31. 12. 1937). Za dobu výstavby došlo k pěti smrtelným úrazům.
Souhrnně se dá tedy říci, že Ing. Alois Beneš při snaze získat zakázku na výstavbu Smolkova za každou cenu, uvedl při konkursním řízení v roce 1935 nižší náklady než, které ve skutečnosti stavba vyžadovala i když si dobře uvědomoval mnohé potíže, které nastanou s podkalkulováním celého projektu. Následně byl nucen žádat o příplatky na stavební materiál, potom co se jeho ceny pochopitelně po dvou letech výrazně zvedly. Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) bylo tedy nuceno uvolnit pro dostavbu Smolkova z vojenského rozpočtu dalších 775 500 Kč.

Dalším příkladem může být tvrz Bouda:

Výstavba tvrze byla zahájena 1. října 1936 a stavba byla dokončena za neuvěřitelných 24 měsíců. Podle období výstavby zde pracovalo 250 až 800 dělníků, stavbu prováděla firma Ing. Zdenko Kruliš z Prahy. Celkové náklady na výstavbu tvrze dosáhly úctyhodné částky 28,5 milionu tehdejších korun. V částce však není započítána cena za cement, ocelovou výztuž, vnitřní instalace, výzbroj atd. Konečná částka za k boji kompletně připravenou tvrz by byla značně vyšší.

Stálé opevnění se mělo stavět v několika sledech od roku 1935 až do 50. let 20. století. Původní plán výstavby z roku 1935 byl několikrát revidován, zejména vzhledem k novým poznatkům ze zkoušek a anšlusu Rakouska. V posledním známém plánu se odhadovalo, že ve 4 etapách bude postaveno 15 463 lehkých a 1276 těžkých objektů. Celkem bylo plánováno na výstavbu československého stálého opevnění vynaložit (na tehdejší dobu) neuvěřitelnou sumu 10,014 miliard (!!!) Kč.

Letectvo – Celkový stav československého letectva v září 1938 byl tristní. Zatímco letectvo mělo ve výzbroji 1 514 letounů všech druhů, naprostá většina z nich byla beznadějně zastaralá již v době svého vývoje. Zatímco jinde ve světě stavěli celokovové jednoplošníky, českoslovenští konstruktéři se upnuli k plátnem potaženým dřevěným dvouplošníkům, které naše továrny chrlily v obrovských sériích. Nejpočetnějšími stroji ve výzbroji byly:

• Avia B-534 – do výzbroje zařazen v roce 1935. Celkem bylo vyrobeno 566 kusů
• Letov Š-328 – do výzbroje zařazen v roce 1935. Celkem bylo vyrobeno 412 kusů

Jediným moderním typem tak byl pouze bombardovací letoun Avia B-71 (sovětský licenční SB-2), který byl zařazen do výzbroje v roce 1937 a jichž měla Československá armáda (v září 1938) pouhých 61 kusů. Zájmem leteckých továren samozřejmě nebylo vyrábět kvalitu, ale kvantitu, což se potvrdilo při bojích mezi československými a maďarskými letci v letech 1938 – 1939. Tehdy si maďarští piloti vybojovali vzdušnou nadvládu nad příhraničními oblastmi Slovenska a smetli naše zastaralé stoje i s jejich osádkami z oblohy.

Doufám, že tento článek „zarámoval“ některé současné pochybné akvizice do historického kontextu a poukázal na skutečnost, že tento trend existuje v naší kotlině již poměrně dlouhou dobu.

Vševojskové jednotky Izraelských obranných sil, posílené o některé neorganické prvky (dělostřelecké a letecké návodčí, operativce tajné služby Shin Bet atd.) si, při operaci Lité olovo, úspěšně vedly v urbanizovaném prostředí pásma Gazy, Foto: IDF

V závěrečné části svého pojednání o možných organizačních strukturách obnovených vševojskových brigád bych rád vedl diskuzi nad vhodným složením roty (včetně jejího velení a případného „mini-štábu“). Problém vidím zejména v těchto oblastech:

1. Nejasně definované pravomoci velení roty (rozdělení úloh mezi VR, ZVR, VedPrap a VPr);
2. Velice omezené personální a kázeňské pravomoci velení roty a nižších velitelů (VČ, VD);
3. Neexistence nejnižších organizačních celků – palebných týmů – a z toho pramenící slabší velení a menší taktická flexibilita na stupňi družstvo.

____________________________________________________________________________________________________________

mechanizovaná (motorizovaná) pěší rota

-        velení roty

-         velitel roty (kpt. / OF2)

-         zástupce velitele roty (npor. ( OF1)

-         vedoucí praporčík roty (nrtm. / OR7)

-         velitelské družstvo

• výkonný praporčík roty (rtm. / OR6)
• technik roty (rtn. / OR5)
• řidič-skladník (des. / OR3)
• řidič-mechanik (des. / OR3)

-         mechanizovaná (motorizovaná) pěší četa

• velitel čety (por. / OF1)
• zástupce velitele čety (rtm. / OR6)

• mechanizované (motorizované) pěší družstvo
  • velitel družstva-velitel 1. týmu (rtn. / OR5)
  • velitel 2. týmu (čet. / OR4)
  • 2x palebný tým
  • velitel vozidla (čet. / OR4)
  • střelec-operátor (des. / OR3)
  • řidič (svob. / OR2)
  • 1x BVP / KOT
• mechanizované (motorizované) pěší družstvo
• mechanizované (motorizované) pěší družstvo

-         mechanizovaná (motorizovaná) pěší četa

-         mechanizovaná (motorizovaná) pěší četa

lehká pěší (výsadková) rota

-         velení roty

-         velitel roty (kpt. / OF2)

-         zástupce velitele roty (npor. ( OF1)

-         vedoucí praporčík roty (nrtm. / OR7)

-         velitelské družstvo

• výkonný praporčík roty (rtm. / OR6)
• technik roty (rtn. / OR5)
• řidič-skladník (des. / OR3)
• řidič-mechanik (des. / OR3)

-         lehká pěší (výsadková) četa

• velitel čety (por. / OF1)
• zástupce velitele čety (rtm. / OR6)

• lehké pěší (výsadkové) družstvo
  • velitel družstva-velitel 1. týmu (rtn. / OR5)
  • velitel 2. týmu (čet. / OR4)
  • 2x palebný tým
  • 2x LOV / AOT
• lehké pěší (výsadkové) družstvo
• lehké pěší (výsadkové) družstvo

-         lehká pěší (výsadková) četa

-         lehká pěší (výsadková) četa

-         četa bojové podpory

• velitel čety (por. / OF1)
• zástupce velitele čety (rtm. / OR6)

• minometné družstvo
  • velitel družstva (rtn. / OR5)
  • 2x velitel obsluhy (čet. / OR4)
  • 2x obsluha
  • 2x 60mm minomet
• granátometné družstvo
  • velitel družstva (rtn. / OR5)
  • 2x velitel obsluhy (čet. / OR4)
  • 2x obsluha
  • 2x automatický granátomet
• 2x ANTS

Uvedené hodnosti jsou platné k 1.1.2011.

Spolupráce všech druhů zbraní stála i za úspěchem izraelské operace Lité olovo v Gaze; Foto: IDF

Uvažoval jsem, jak uvést druhou část svého krátkého pojednání o možnosti obnovení vševojskových brigád v AČR. Nakonec jsem se rozhodl, že by ho mohl uvést názor, který mi poslal jeden můj bývalý kolega (a nadřízený), který před rokem 1989 velel pluku a kterého jsem si nesmírně vážil jako chytrého, skromného a lidského důstojníka:

Nejsem žádný super obdivovatel starých pořádků, ale vzpomínám na funkční Západní vojenský okruh s mnou nenáviděným (generálem – poznámka autora) Veselým. Zde bylo začleněno téměř všechno, čím tehdejší armáda disponovala, včetně frontového, tedy bitevního a vrtulníkového letectva a hlavně TO FUNGOVALO. Reorganizační a mobilizační změny se konaly tak jednou za 2-3 roky a v porovnání s těmi současnými to byly jen kosmetické úpravy. Tvoje návrhy nejsou vůbec nereálné, určitě by to tak fungovalo. Musela by se ale nějakým způsobem vyřešit ta současná schizofrenie (jaké ozbrojené síly? expediční? nebo i takové, co budou schopné řešit i velký malér doma?) Doufám, že mne dobře znáš a pochopíš teď toto moje vyjádření: JEDNOU PRDELÍ SE TĚŽKO DÁ SEDĚT NA DVOU ŽIDLÍCH. Armáda tak malá jako je ta naše by měla mít přiměřené ambice.

____________________________________________________________________________________________________________

mechanizovaný pěší prapor

- velitelská četa

- mechanizovaná pěší rota

- mechanizovaná pěší rota

- mechanizovaná pěší rota

- tanková rota*

- rota bojové podpory

• četa ISR (ISTAR)
• minometná četa (120mm samohybné pásové minomety)
• minometná četa (120mm samohybné pásové minomety)
• odstřelovací četa
• ženijní četa

- rota bojového zabezpečení

• spojovací četa
• četa čelní podpory
• četa zadní podpory
• praporní obvaziště

motorizovaný pěší prapor

- velitelská četa

- motorizovaná pěší rota

- motorizovaná pěší rota

- motorizovaná pěší rota

- motorizovaná pěší rota*

- rota bojové podpory

• četa ISR (ISTAR)
• minometná četa (120mm samohybné kolové minomety)
• minometná četa (120mm samohybné kolové minomety)
• odstřelovací četa
• ženijní četa

- rota bojového zabezpečení

• spojovací četa
• četa čelní podpory
• četa zadní podpory
• praporní obvaziště

lehký pěší prapor

- velitelská četa

- lehká pěší rota

- lehká pěší rota

- lehká pěší rota

- lehká pěší rota*

- rota bojové podpory

• četa ISR (ISTAR)
• minometná četa (120mm tažené minomety)
• minometná četa (120mm tažené minomety)
• odstřelovací četa
• ženijní četa
• protitanková četa*

- rota bojového zabezpečení

• spojovací četa
• četa čelní podpory
• četa zadní podpory
• praporní obvaziště

výsadkový prapor

- velitelská četa

- výsadková rota

- výsadková rota

- výsadková rota

- výsadková rota*

- rota bojové podpory

• četa ISR (ISTAR)
• minometná četa (81mm minomety)
• minometná četa (81mm minomety)
• odstřelovací četa
• ženijní četa
• protitanková četa*

- rota bojového zabezpečení

• spojovací četa
• četa čelní podpory
• četa zadní podpory
• praporní obvaziště

Poznámka: * – jednotka AZ

Příkladem pro budování klasických vševojskových brigád mohou být Izraelské obranné síly; Foto IDF

Současná organizační struktura AČR je poplatná době svého vzniku (přelom let 2003 – 2004), kdy byla vytvořena na základě dokumentu Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky přepracovanou na změněný zdrojový rámec.

V letech 2002 a 2003 se uvažovalo o vytvoření divizní struktury (1. mechanizovaná divize) na základě operačního velitelství (Velitelství Společných sil). Hlavní bojovou sílu divize měly tvořit dvě manévrové brigády (11.mb a 12.mb; později naštěstí ponechané s původními názvy 4.brn a 7.mb) a tzv. divizní komplet (útvary bojové podpory a bojového zabezpečení). Vzhledem k vývoji v oblasti vojenství a ekonomické situaci resortu MO je jasné, že záměr vytvoření divizní struktury je dnes již dávno přežitý. Existence tzv. „mírových“ nebo „specializovaných“ brigád (např. 13.db, 25.plrb, 31.bcho atd.) je však „fosilním“ pozůstatkem právě této divizní struktury. Z tohoto důvodu bych rád zahájil diskuzi o optimalizaci organizačních struktur a zaobíral se úvahami o obnovení vševojskových brigád v AČR.

V první části svého článku narhuji možnou variantu brigádní organizační struktury. Ve druhé a třetí části se budu zabývat praporní a rotní organizační strukturou.

____________________________________________________________________________________________________________

7. mechanizovaná brigáda (tzv. těžká brigáda)

velitelství brigády

• velitelská rota

mechanizovaný pěší prapor (pásové BVP + tanky)*

mechanizovaný pěší prapor (pásové BVP + tanky)*

lehký pěší prapor (kolová LOV LMV)*

prapor bojové podpory

• rota ISR (ISTAR)*
• rota CBRN*
• ženijní rota*
• dělostřelecká baterie (155mm samohybné houfnice; např. PzH 2000)*
• dělostřelecká baterie (155mm samohybné houfnice; např. PzH 2000)*
• protiletadlová baterie (samohybné PLRK)*

prapor bojového zabezpečení

• rota čelní podpory*
• rota zadní podpory
• spojovací rota*
• zdravotnická rota*

4. brigáda rychlého nasazení (tzv. lehká brigáda)

velitelství brigády

• velitelská rota

motorizovaný pěší prapor (kolová BVP Pandur II)*

motorizovaný pěší prapor (kolová BVP Pandur II)*

lehký pěší prapor (kolová LOV LMV)*

prapor bojové podpory

• rota ISR (ISTAR)*
• rota CBRN*
• ženijní rota*
• dělostřelecká baterie (155mm tažené houfnice; např. M777 nebo M198)*
• dělostřelecká baterie (155mm tažené houfnice; např. M777 nebo M198)*
• protiletadlová baterie (přenosné PLRK)*

prapor bojového zabezpečení

• rota čelní podpory*
• rota zadní podpory
• spojovací rota*
• zdravotnická rota*

Brigáda speciálních operací (nebo Velitelství speciálních operací)

velitelství brigády

• velitelská rota

skupina speciálních sil*

výsadkový prapor*

prapor bojové podpory

• rota ISR (ISTAR)
• rota EB
• dělostřelecká baterie (105mm tažené houfnice; např. M119)*
• minometná baterie (120mm samohybné minomety; např. SRAMS)*

prapor bojového zabezpečení

• rota čelní podpory
• rota zadní podpory
• spojovací rota (SATCOM)
• rota CIMIC/PSYOPS*

Poznámka: * – jednotka doplňovaná příslušníky AZ (např. u praporu – jedna rota AZ, u roty – jedna četa AZ atd.); zároveň zrušit pěší roty AZ u KVV

Ve funkci velitele družstva jsem sloužil 6 měsíců (ještě jako voják v základní službě) a další 3 roky ve funkci velitele čety (již jako voják v další službě – pro pamětníky, kteří vědí o co se jedná – a později jako voják z povolání). Není to mnoho, ale myslím si, že je to dostačující.

Proto mě velice udivily reakce některých diskutujících o tom, že velitelé nejnižších stupňů (v tomto konkrétním případě – velitelé družstev) by neměli kontrolovat své podřízené při manipulaci se zbraněmi. Můj osobní názor je: Nejen že by měli, ale dokonce musí! Tato povinnost byla historicky vždy jednou ze základních povinností poddůstojníků (jimiž velitelé družstev jsou, byť se v současné době dočasně řadí do romistrovského či praporčického sboru). Je celkem jedno, které historické období si vybereme. Zda Třicetiletou, Napolenskou nebo Vietnamskou válku. Tato povinnost tu prostě byla vždy!

Dále lze vést polemiku o tom, zda je skutečně efektivní mít v moderní armádě (mezi které se AČR řadí) jako nejnižší taktický stupeň družstvo. Naprostá většina západních armád totiž (na základě bojových zkušeností) přešla v průběhu 2. světové války (nebo těsně po jejím ukončení) na organizační strukturu četa – družstvo – tým.

A proto čtenářům předkládám tyto otázky:

1. Jakou odpovědnost a pravomoce by měli nést velitelé nižších organizačních stupňů (četa – družstvo) a jsou jejich současné kompetence dostatečné nebo stále odpovídají braneckým ozbrojeným silám?
2. Je organizační struktura četa – družstvo (která v současné době v AČR existuje) aktuální nebo je nezbytné (i vzhledem k charakteru současných operací) přejít na systém četa – družstvo – tým? A odpovídá současná organizační struktura a výzbroj pěšího (mechanizovaného) družstva moderním trendům?

Palebný tým – Základní organizační prvek pěších družstev moderních armád

Autor při střelbě z karabiny M4; foto archiv autora

Trojzubec se sítí nebo gladius (krátký meč) a štít? Která zbraň je v boji lepší? To je dilema už od dob gladiátorských zápasů v římském Koloseu. A stejně tak i dnes řešíme stále stejný problém – která zbraň se hodí nejlépe jako výzbroj našich vojáků?

V současné době zaznívá kritika i chvála různých typů ručních zbraní tak, jak se neodvratně blíží přezbrojení AČR některou z nich. Nechci a nebudu vyvolávat emoce tím, že některou z nich budu hanit nebo naopak vychvalovat, ale chtěl bych reagovat na některé (podle mě) nešťastné a laické komentáře o údajné nespolehlivosti a nekvalitě útočných pušek M16 a karabin M4.

V roce 2002 jsem měl možnost absolvovat společné střelby s příslušníky roty B 2. praporu 19. skupiny speciálních sil (B Company/2nd Battalion/19th Special Forces Group). Při těchto střelbách jsem v náročných pouštních klimatických podmínkách střílel (kromě dalších zbraní - středního kulometu M240 a těžkého kulometu M2 na vozidle HMMWV) z karabiny M4.

Jednalo se o modifikovanou karabinu, s nasazeným (v té době nejmodernějším) optickým zaměřovačem M68 Close Combat Optics. Karabina M4 byla naprosto spolehlivá a střelba z ní probíhala bez jakýchkoli závad. Zbraň byla lehká (cca 3,2 kg) a, vzhledem k ráží 5,56×45 mm NATO a použití optického zaměřovače, velice přesná. Zpětný ráz byl naprosto nepatrný (při střelbě jednotlivými ranami jen o něco málo větší než u malorážky). Zbraň dobře padla do rukou a použité platové komponenty se příjemně držely – pokud to lze takto říct.

Ze zbraně jsem střílel na vzdálenost přibližně 200 m jednotlivými ranami a krátkými dávkami (3 rány). V případě jednotlivých ran byla přesnost M4 (při porovnání s přesností, které dosahuji při střelbě z nemodifikovaného Sa vz. 58) pro mě obrovským překvapením. Všechny rány jsem byl schopen „sázet“ do kruhu o průměru 10 cm. Při střelbě krátkými dávkami se přesnost pochopitelně zhoršila, ale pouze nepatrně.

Pokud někdo ve svém článku „em čtyřce“ vytýká skutečnost, že se po vystřílení několika set ran přehřála a nebyla schopna dále pokračovat v palbě tak bych rád připomněl, že po takovémto množství vystřílené munice se přehřeje každá zbraň.

Autor při střelbě z poloautomatické pušky Bushmaster A2 Target Rifle; foto archiv autora

Dále jsem v roce 2004 měl možnost střílet z poloautomatické pušky Bushmaster A2 Target Rifle (civilní verze útočné pušky M16A2). Opět se jednalo (v porovnání se Sa vz. 58) o velice přesnou zbraň (přestože jsem střílel bez optického zaměřovače), s malým zpětným rázem. Velice oceňuji „uživatelsky příjemná“ mířidla. Přes údajnou nespolehlivost (kterou puškám řady M16 obvykle připisují laikové, kteří z nich nikdy nevystřelili ani ránu) u ní za celou dobu, kdy jsem z ní poměrně intenzivně střílel, nedošlo k sebemenší závadě.

Oproti karabině M4 jsem u ní ocenil zejména vyšší úsťovou rychlost střely (a tedy přesnější střelbu na vyšší vzdálenost a vyšší kinetickou energii střely). I z tohoto důvodu U.S. Marine Corps stále používá ve svých jednotkách vysoké procento pušek M16 (na rozdíl od U.S. Army, která prakticky plošně přešla na karabinu M4) – což je vzhledem k podmínkám otevřeného terénu jižního Afghánistánu (kde příslušníci U.S. Marine Corps v současné době převážně působí) daleko výhodnější.

Jak v případě karabiny M4, tak útočné pušky M16 se jedná o velice kvalitní zbraně, které používá (ve větším či menším rozsahu) více než 50 (respektive 80) ozbrojených sil na celém světě. Přestože konstrukčně vychází z karabiny XM177E1 (v případě M4) a útočné pušky XM16E1 (v případě M16), které byly zavedeny již ve Vietnamské válce, jedná se o nadčasové zbraně, které jsou neustále modifikovány a trvale vylepšovány na základě bojových zkušeností.

Každý preferuje něco jiného (na základě svého stylu, vkusu a způsobu využití). Někdo by si třeba vybral onen trojzubec, jiný spíše zmíněný galdius. Těžko posoudit, co je lepší. Každému prostě vyhovuje jiný styl boje. A stejně tak je to i u současných palných zbraní. Dnes již existuje řada koncepčně modernějších zbraní, avšak já mohu s naprosto čistým svědomím prohlásit, že jak karabina M4 (zejména ve verzi M4A3), tak útočná puška M16 (zejména ve verzi M16A4), jsou skvělé zbraně, které se budou používat ještě za řadu let.