Rembrandt - Noční hlídka (Nachtwache), 1642, via Wikimedia Commons

Válka v Afghánistánu se pro západní armády pomalu blíží k hořkému konci. Tak jako po každém neúspěchu se bude hledat viník. Můžeme očekávat obvyklé přehazování horkého bramboru mezi politiky a vojáky. Žádná z těchto stran ovšem nebude mít čistý štít. A to na jakékoliv úrovni rozhodování.

Nehodlám se dnes zabývat politikou, ani nejvyššími stupni velení, ostatně tuto úroveň v Česku prakticky nemůžeme ovlivnit. Naopak, podíváme se na nejnižší stupně velení, které jsou odpovědné za bojový výcvik.

Jedním z velkých rozdílů mezi válkou v Iráku a Afghánistánu je neschopnost dominovat během nočních operací. I přesto, že se investovaly miliardy dolarů do technologie nočního vidění. To však není hlavní problém, technicky nadřazená byla i sovětská armáda. Ta hlavní potíž tkví v něčem jiném, ve špatném výcviku pro boj v noci. A to Američané tvrdí, že mají nejlépe vycvičenou armádu světa. Na OWOP se v diskusích můžeme dočíst, že naše jednotky „plně dosahují standardu NATO“. Jak takový „standard“ může vypadat, se můžete podívat v reportáži Davida Axe.

Video natočil na jaře v Lógaru během noční hlídky 2. čety, roty C, 2-30^th Infantry. Ano, je to náš partner 4. brigáda, 10. Horské divize. O této divizi se šíří mnoho fám, například že je speciálně cvičená pro boj v horách. To bohužel není, se svou předchůdkyní z druhé světové války má společné jen jméno. Na své domovské základně k tomu ostatně nemá ani podmínky. Fort Drum se nachází sice na nehostinných pláních státu New York, ale v okolí je pouze jeden kopec.

Novinář v reportáži ukazuje konflikt mezi „hi-tech“ Američany a „nezkušenými“ afghánskými policisty (ANP). Zatímco Američané mají přístroje pro noční vidění s dosahem několik stovek metrů, musí se ANP spoléhat pouze na své oči… Mám poněkud odlišný názor na věc. Sledujte afghánského velitele. Je očividně nervózní z chování amerických vojáků. Asi má proč, nedá se vyloučit, že má z Talibanských operací větší zkušenosti. Posuďte sami:

Diplomaticky řečeno – otřesné…

Psí štěkot zní celou vesnicí, vojáci mluví nahlas, dokonce na sebe řvou a při dohadování tvoří hloučky. Nosí lesknoucí se brýle, nemají začerněné obličeje. Nenamáhali se s maskováním vlastní siluety, chrastí jim výstroj. A to nejlepší nakonec, náklad jim převáží Gator M s hlučným dieslovým motorem!!!

Opravdu tohle učíme Afghánce?

Vojáci mají pravděpodobně jedinou zkušenost z nočních akcí během návratu z víkendové diskotéky. Je pěkné mít přístroj pro noční vidění AN/PVS-14 s dosahem 300 metrů. Ale co je to platné, když dělají hluk, který je slyšet v okruhu minimálně jednoho kilometru. Každý povstalec se jim na hony vyhne, nebo co hůře, připraví jim nepříjemné překvapení.

Jaký účel měla tato hlídka? Vzbudit celou vesnici? Odepřít vojákům spánek? Myslí si snad někdo, že hlídka o 20 až 40 vojácích se může v noci pohybovat dostatečně tiše, že se jí podaří překvapit povstalce? Nebo je naše současná taktika, pasivně přilákat útok nepřítele na naše vojáky? (Bohužel tomu tak je) Byla to tzv. presence patrol? Myslíte, že něco takového v lidech vzbudí pocit bezpečí? Nebo si budou spíše myslet, že takoví amatéři, nejsou schopni Taliban porazit?

Jestli tohle předvádí elitní jednotka lehké pěchoty, jak jsou na tom tankisté?

Je velmi zarážející, že poměrně renomovaná jednotka s desetiletou bojovou zkušeností se nevyhne elementárním taktickým chybám. Doslova slepě spoléhá na technologie. Velitelé ignorují akustickou disciplínu a s tou světelnou to není o moc lepší. Vojáci si dnes myslí, že protivník nemůže vidět infračervené světlo bez prostředků nočního vidění. Je sice pravda, že Taliban má zanedbatelné množství noktovizorů, ale to neznamená, že nemůže vidět infračervené zaměřovací značkovače ručních zbraní nebo signální infračervené diodové stroboskopy. Současný rozvoj digitálních fotoaparátů s citlivými světelnými filtry umožňuje povstalcům vidět i infračervené světlo! Mohou k pozorování využít mobilní telefon nebo o něco dražší fotoaparát.

Použití signálních stroboskopů by snad omlouvala přítomnost bezpilotního letadla, ale tu pokládám u tak rutinního úkolu za nepravděpodobnou. Odlišnost siluety vojáka v přilbě od civilisty je k identifikaci dostatečná. Nemusíte blikat a přisvěcovat můžete, jen když opravdu potřebujete.

Nasazení tak velké skupiny k noční hlídce je zbytečná námaha bez vyhlídky na úspěch, navíc s dost značným rizikem ztrát. Než použít celou četu 30 až 40 vojáků, bylo by vhodnější nastražit 2-3 malé léčky s maximálně 12 vojáky. Tak malé léčky stačí na to, aby si poradily s malou skupinou povstalců, zvlášť když využijí směrové protipěchotní miny M18 Claymore nebo MON-50. Větší skupiny povstalců je možné nechat projít a zničit je přivolanou dělostřelbou. Zamaskovaný ležící voják bude v noci vždy více nenápadný a tišší než chodec. Ne každý je schopen se pohybovat v noci opravdu tiše. Zbytek čety bude moci odpočívat a být nasazen ve dne.

Ovšem aby se podařila úspěšně nastražit léčka, musí se nejdříve povést úspěšná infiltrace. To je dnes velký problém. Okolí jakékoli základny v Afghánistánu je důkladně sledováno pozorovateli povstalců, pomocný afghánský personál ale i členové ANSF špehují v prospěch Talibanu. A jak jste viděli, západní vojáci se neumějí pohybovat skrytě. Úspěšné použití klamných plánů je velmi vzácné. Ani vyšší velitelé neumějí odpovídající jednotky správně použít.

Několik příkladů mrhání jednotkami hloubkového průzkumu, čili vojáků speciálně k infiltraci cvičených:

• 1-134^th Cavalry (R&S) nasazená k mentoringu ANSF a ochraně CIMIC akcí v Kábulu a okolí.
• C Company (Long Range Surveillance), 3-124th Cavalry (R&S), 71st Battlefield Surveillance Brigade, nasazená k ochraně Texaského ADT v Ghazní.

Dokonce i proslulí odstřelovači Námořní pěchoty mají potíže s infiltrací. Domácí zvířectvo, pasáci, volně pobíhající psy a děti tvoří smrtelně nebezpečný koktejl. Už v Iráku byli mariňáci nuceni opustit klasický dvoučlenný tým odstřelovač a pozorovatel a přejít ke čtyřčlenným, později dokonce k šestičlenným týmům. Afghánistán se ukázal ještě horší. Směrnice velení doporučila přejít k osmičlenným odstřelovacím týmům. Taková skupina je ale již příliš velká aby se mohla skrytě pohybovat a ukrýt. Kompromitace a následné napadení je nevyhnutelné.

„We were [attached] to ‘Fox’ Company and left the morning of March 14 before the sun came up,” Moore said. “We couldn’t get to our main hiding spot so we went to our secondary [site].”
After being in their positions for a few hours, one of the groups was compromised by a man wandering in the field. He ran away after seeing two Marine snipers hidden in the tall grass. Coincidentally, he stumbled upon a second team and fell to the ground clutching his chest, according to Moore. The man ran to tell others of what he saw after a few minutes of lying on the ground trying to compose himself.

Tento stav, kdy se vojáci neumějí pohybovat po bojišti, nicméně neznepokojuje legendárního generála Petraeuse, který místo aby zintenzivnil polní výcvik, nařídil ISR surge: více hi-tech, místo lépe připravených bojovníků. Vojáci tedy dostanou více malých bezpilotních strojů Raven a Puma, místo noktovizorních přístrojů se zavádějí termovizní AN/PSQ 20.

Ale to podstatné zůstává nezměněné. Lepší technologie nočního vidění je bezcenná, když vás protivník slyší z několika kilometrů a vyhne se vám. Boj o kontrolu populace nemůžete vyhrát, když oblast neovládáte 24 hodin a sedm dní v týdnu. A je úplně jedno, že během přípravy kontingent splnil certifikaci na výtečnou a plně odpovídá standardu NATO.

Velení si musí uvědomit, že problém není v nedostatečném počtu nebo výkonu noktovizorů, či maskovacích schopnostech uniforem multicam. Skutečný problém je v lidech. Patří nám přístroje pro noční vidění, ne však noc.

P.S. David Axe je velmi zkušený válečný novinář. Je možné, že článek myslel ironicky, vyšel totiž 1. dubna.

Výsadkáři na hlídce v údolí řeky Pech v provincii Kunar (říjen 2007); Foto sgt. 1ST class Jacob Caldwell, U.S. Army

Válka v Afghánistánu vstoupila 15. února 2011 do nové fáze – ústupu. Tiskové oddělení ISAF nějakou nešťastnou náhodou o tom zapomnělo informovat, takže to vyplulo na povrch o deset dní později. Z poslední aféry s generálem Caldwellem jsme se dozvěděli, že tiskový mluvčí nesmí lhát, tudíž je lepší použít co nejšetrnější slova. Pravda někdy bolí, tak to raději nechali na New York Times.

Diplomaticky řečeno, ústup není ústup, ale strategické přemístění neboli přesun jednotek k lepší ochraně afghánského obyvatelstva, abych citoval pana generála Campbella, velitele Regionálního velitelství východ (dále RC-E) a 101^st Air Assault Division, přesně. Bylo by to k pousmání, kdyby nešlo o lidské životy.

Opuštění operační oblasti v Afghánistánu není nic, co by se nestalo předtím. To nové je jeho rozsah – stáhne se celý prapor o 800 vojácích z údolí řeky Pech v odlehlé oblasti východní provincie Kunar. Poprvé se Američané do údolí odvážili v roce 2003. Postupem času se oblast stala prostorem nejintenzivnějších bojových operací v RC-E. Celkem si zde boje vyžádaly životy 104 amerických vojáků.

Není to ani poprvé co se o vyklizení údolí Pech uvažuje. Už více než před rokem nařídil vyklizení generál McChrystal, následně se rozhodnutí odložilo. Údolí ale nebylo zařazeno mezi 83 klíčových oblasti v zemi (Key Terrain District), kde se provádí intenzivní COIN kampaň. Nyní se definitivně rozhodlo o jeho konečném vyklizení. Uvolněný prapor 1st-327^th IN bude přesunut k ochraně oblasti okolo Highway 7 Khyber Pass-Dželalabád-Kábul, nejdůležitější obchodní tepny Afghánistánu.

Technicky jde bezesporu o správné vojenské rozhodnutí. Sil není v Afghánistánu nazbyt, proto je lepší je soustředit v oblastech, kde je možné dosáhnout rychlejšího pokroku, s větším dopadem než v řídce obydleném horském údolí. Ale…

Nejdříve se podíváme kde je Údolí řeky Pech (Google Earth 34°52’44.93″N, 71° 9’11.31″E). To je  Asadabád, hlavní město pohraniční provincie Kunar, které leží na stejnojmenné řece tekoucí ze severu na jih. Řeka Pech se do Kunaru vlévá od západu, respektive severozápadu. Údolí vede vysokohorským terénem, dno je na úrovni tisíc metrů nad mořem, okolní hory se rozprostírají ve výšce mezi dvěma až třemi tisíci metry nad mořem.

Jsou v něm celkem čtyři COP (Combat Outpost) – od ústí Honaker-Miracle, Able Main, Michigan a nejzápadnější Camp Blessing. Zde Pech tvoří vidlici s od severu přitékající řekou Waygal, stejnojmeným údolím se dostanete do nedalekého Nuristánu. Dříve zde byl COP Bella a ještě o několik kilometrů blíže Wanat. Oba byly vyklizené po útoku v roce 2008. Řeka Pech se dále stáčí na jih a protéká distriktem Chapar Dara. I zde byly dříve americké posty. Tok pak pokračuje do Nuristánu. Vraťme se k Camp Blessing, hlavní americké základně v údolí.

Všechny čtyři COP spojuje 30 km dlouhá cesta „Route Rhode Island“. COP Michigan stojí v ústí jižního údolí Korengal – dějišti dokumentu Restrepo a autobiografické knihy Lone Survivor Marcuse Luttrela, popisující operaci Red Wings v roce 2005, která byla později zfilmovaná. V údolí Korengal byly základny až do dubna 2010, kdy byly opuštěny. Od té doby je COP Michigan pod intenzivní palbou.

Další COP Honaker-Miracle uzavírá údolí Watapur  vedoucí na sever. Zde proběhla v polovině listopadu 2010 výsadková operace Bulldog Bite během níž zahynulo sedm amerických a tři afghánští vojáci společně s 60 Talibanci. To byla asi poslední kapka, která rozhodla o vyklizení údolí řeky Pech. Jak vidíte, údolí je nasáklé americkou krví. Stažení obrátí sedm let namáhavé a nebezpečné práce vniveč, což se podepíše na morálce vojáků.

Ač je údolí poměrně krátké, žije v něm několik národů a mluví se zde sedmi jazyky. Lidé z vedlejších údolí si často nerozumějí a žijí sami pro sebe mezi vysokými horami. Pro Američany bylo nesmírně obtížné sehnat tlumočníky a nikdy se jim to zcela nepodařilo. Neorientovali se v složitém prostředí vzájemných kmenových vztahů a konfliktů.

V údolí jsou tři distrikty – Chapar Dara, Manogai a Watapur. Celkem se sto tisíci lidmi, což je čtvrtina populace Konaru. To je více než žije v hlavním městě Asadabádu. To je první výhrada proti vyklizení.

Údolí řeky Pech má sice rozptýlenou populací ale je rozhodně větší než v hílmandském distriktu Mardžáh, těžišti operací americké námořní pěchoty, kde žije 70 000 obyvatel. Sedm let američtí vojáci na šurách slibovali místním, že je neopustí a vyzívali je k podpoření afghánské vlády a ANSF. Mnozí to i udělali. Teď za svou ponesou následky. Stažením si pouze znepřátelíme více lidí. Afghánci nejsou slepí, vidí dobře, že na ISAF se nedá spolehnout. Proč by měli riskovat a pomáhat nám?

Další výhrada je malá strategická hodnota oblasti – podobných údolí je v Afghánistánu tisíce. To je jistě pravda, ale ještě před několika roky tvrdili Američané přesný opak. Dolina leží na trasách tradičních karavanních stezek z Pákistánu přes Kunar do Parwánu a Kapisi, což jsou sousední provincie Kábulu. Americká posádka působila jako nárazníková zóna. Džihádisté z Pákistánu zde bojovali a teď mohou pokračovat dál, hlouběji do afghánského vnitrozemí ke Kábulu, nebo Dželalabádu.

Bude ohroženo postavení samotné TF Bastogne (1^st Brigade,101^st Air Assault Division) hlídající hranici s kmenovími územími Pákistánu. Brigáda udržuje řetěz pohraničních COP podél řeky Kunar s paralelní silnicí MSR California (Main Supply Route). A je opravdu hlavní, protože je jediná. Silnice vede z Dželalabádu, Asadabád se soutokem řeky Pech, je v přibližně polovině 160 kilometrů dlouhé cesty k nejsevernějšímu COP Bostic v Naray u hranice s Nuristánem. Dál už je Kamdeš s opuštěným COP Keating, který málem Taliban dobil v řijnu 2009.

Cesta probíhá jen 12-20 km od pákistánské hranice, kde jsou základny povstalců. Teď budou základny Talibanu i na druhé straně řeky Konar, v údolí Pech. Jakýkoliv zásobovací konvoj pro severněji umístěné COP bude proto muset být masivní vojenská operace. Jestli nebude dalším krokem ISAF vyklizení i údolí Kunaru, což by zcela odkrylo 80 kilometrů hranice.

Generál Campbell tvrdí, že povstalci jsou místní a „naše přítomnost destabilizuje situaci“. Když tam nebudeme, boj ustane. Ano, to už jsme slyšeli o údolí Waygal, Kamdeš a Korengal. Vždy, když Američané odešli, Taliban je následoval a situace se znovu zhoršila. Taliban v Kunaru a Nuristánu není jen místní. Dokonce je potvrzena i přítomnost odnože Al Kajdy, což je v Afghánistánu velmi vzácný jev. Když se ISAF stáhne, Taliban rozhodně neponechá území místním. Naopak získá více operačního prostoru, větší území pro nábor, zásobování, ubytování a daňové výnosy. A hlavně získá propagandisticky využitelné vítězství.

Al Džazíra ráda znovu natočí obsazení opuštěných COP jako v dubnu 2010.

Ústup bude mít i mezinárodní dohru. USA neustále nutí Pákistan, aby zasáhl proti talibanským táborům na kmenových územích. Po opuštění údolí Pech bude Pákistánská vláda ještě méně ochotná něco dělat, když nezasahují ani Američané. Stažení bude největší ranou vzájemným vztahům mezi Afghánistánem a NATO. Afghánská vláda je proti stažení. Ministr obrany Wardak zná oblast z vlastí zkušenosti, sám tam válčil proti sovětům. A dobře ví, co říká.

Američany mají v údolí nahradit afghánské jednotky. To je ale velmi odvážné rozhodnutí, vystavující naše nejdůležitější partnery velkému nebezpečí. Nejde ani tak o ANP nebo ABP (Afghanská národní nebo pohraniční policie). Ty jsou většinou složeny z místních, takže se jedná de facto o převlečené kmenové milice nebo oddíly místních warlordů. Pravděpodobně uzavřou s Talibanem nepsané příměří nebo se přidají na jeho stranu. Je otázkou, jestli takové jednotky s velmi pochybnou loajalitou vůbec zásobovat. U koho zásoby skončí?

V největším nebezpečí bude ANA, která je náborována centrálně. Většina vojáků jsou Tádžici a Paštúni ze severu země. Nemají žádné vazby na místní obyvatele. Jak se tam může udržet nezkušená jednotka ANA, když se odtamtud stahuje prapor amerických výsadkářů? Nebude to, jak říká major Turab, sebevražedná mise?

ANA nemá ani vybavení ani schopnosti k přežití. Jak zajistí palebnou podporu? Žádní předsunutí letečtí návodčí, dělostřelci zvládnou jen přímou palbu. Jak udrží průjezdnou Route Rhode Island? Nemají odminovací odřady, MRAPy ani pyrotechniky. Jen velmi omezenou schopnost zásobovat vzduchem, žádný MEDEVAC. Mají minimum řidičů, mechaniků, zbrojířů, opravářů elektroniky nebo zdravotníků. Kolik mají satelitních radiostanic, aby vůbec přivolali pomoc? Ano, Američané slibují leteckou podporu a ETT (americké OMLT) ale nezmění zase priority?

Velení ISAF si nad rozhodnutím umylo ruce. Až 28. února zveřejnilo první prohlášení. Afghánská vláda má dělat, co uzná za vhodné. Ještě loni v listopadu v Lisabonu na summitu NATO se plánovalo zahájení předávání odpovědnosti ANSF od klidnějších oblastí. Nyní opět USA změnily plán – začne se v nejnebezpečnějších oblastech. Velmi podivná „společná strategie“.

Ano, ISAF nebyl nikdy poražen, jen bitvy vyhrává stále blíže Kábulu.

V době prezidentské kampaně se velmi hovořilo o Afghánistánu. Poté diskuze skončily a armádě zůstala v Polsku nepopulární válka.
A stále nám schází pořádná strategie na úrovni NATO, která by definovala cíl války. Jestli bude vyplývat z toho, co chceme dosáhnout, nebo bude omezena výlučně na dobu trvání mise.

To by měla být strategie „Stahování“ polské vlády?
Ovšem. A bylo by to výhodné i pro politiky, kteří by konečně věděli, co mají říkat národu. Tak bychom unikli situaci, do které jsme se dostali během kampaně jednostranným stanovením data odchodu z Afghánistánu. To nepomohlo obrazu Polska jako věrohodného člena NATO.

A jak by se měly definovat cíle mise?
To se mělo udělat před zahájením mise v Afghánistánu.

Přejděme na vojenské záležitosti. Zdá se vám složení kontingentu, ve kterém je jen pětina vojáků v bojových jednotkách a zbytek tvoří tzv. podporu odpovídající?
Nejdřív musíme vědět, jaké jsou cíle a poté tomu přizpůsobit složení kontingentu. Klidně ať je „válečníků“ jen pětina, ale pod podmínkou že bude natolik početný, že bude moci zároveň válčit i budovat infrastrukturu. Dnes nejsou polští vojáci schopni zvládnout situaci ani vojensky ani logisticky.

Polsky řečeno „vyšleme, co máme a nějak bude“?
Tak nějak. Řeknu vám, jak se u nás buduje kontingent. Na generálním štábu se sejdou velitelé -představitelé rozvědky, kontrarozvědky, logistiky, zdravotníci, Vojenští policisté, Vojenští hasiči atd. A každý chce poslat co nejvíc „svých“. Jestliže má mít kontingent 2500 vojáků, nakonec bude jen 500 z bojových jednotek. Ve finále spousta lidí překáží na základnách a je bez práce.

Vezměte si takového výstrojního skladníka. Otevře sklad jednou za den v době výdeje. Potom dvě hodiny vede papírovou válku, eviduje výdej, příjem, no a má po práci. S klidným srdcem může vzít útokem jídelnu. Stačilo by přitom vytvořit víceúčelové sklady a odbourat nepotřebný personál.

Proč takový stav dopustí velitel kontingentu?
Velitele přece nikdo neposlouchá! Kontingent formuje vojenská byrokracie, která prosadí, co pokládá za nejdůležitější. V následné bitvě o místa zaniká hlavní cíl mise.

A voják „válečník“ dělá dvě patroly za den, padá únavou a nemá žádný volný čas…
Počkat, počkat – volný čas? Na co! To by voják mohl začít přemýšlet. Ne o válce, ale o rodině. Začít tesknit po rodině, být frustrován. Tím by se ale snížila jeho schopnost bojovat. Voják má šest měsíců válčit, spát – protože spánek regeneruje – a jíst. Zbytek volného času je k přípravě materiálu k boji. Volejbal, fotbal? Na to voják nemá čas. Voják se vrátí na základnu, umyje se a jde spát.

Když mluvíme o nedostatcích polského kontingentu, často se hovoří o slabé úrovni rozvědky a kontrarozvědky…
To je zásluha pana Macierewicze, který ty služby rozložil. Je pravda že v Polsku vojenský WSI neměl dobrou pověst. Ale v Iráku – sám jsem se o tom přesvědčil – byli zpravodajci velmi výkonní. Z toho co vím, v Afghánistánu měli také dobrý start. Ale poté co služby převzal pan Macierewicz se všechno zhroutilo. A teď bude zapotřebí mnoho let práce aby se to obnovilo.

Co si myslíte o mediálním pokrytí mise?
Pozoruji snahu minimalizovat to, že v Afghánistánu umírají polští vojáci. Je to nepohodlné téma. Když se podívám k jiným členům NATO, co se tam děje, žasnu. Tam je pohřeb vojáka manifestace vlastenectví přenášená několika televizemi. A u nás? Uvažte, v jakém kontextu se objevuje Afghánistán v polských mediích: Nanghar Khel, IED nebo návštěva ministra s davem oblíbených novinářů. Ale poslechněte si, co si o tom myslí vojáci. Hrůza.To je katastrofa, jak se dnes referuje v Polsku o Afghánistánu.

Obviňujete media?
Ne, myslím, že za to může ministerstvo obrany. Tamější funkcionáři nejraději ukazují ministra obklopeného vojáky a sugerují, že je vše perfektní. Není!

Nastoupení polští vojáci v Iráku při návštěvě generála Raye Odierna na jejich základně (25. července 2007); Foto Staff Sgt. Curt Cashour, U.S. Army

Zanechme Afghánistán a promluvme o armádě jako o celku. Co je dnes největší problém?
Velmi lehce přijímáme rozhodnutí o redukci bojových jednotek, jako je například likvidace 1. mechanizované divize. A ve stejné chvíli rozšiřujeme různé centrální instituce, třeba poslední výmysl – Armádní krizové centrum. K čertu, k čemu nám bude? Už máme Národní krizové centrum, které řídí premiér.

Jiný příklad: Krakov, ve kterém udržujeme strukturu sloužící výlučně k zajištění pobytu VIP v tomto městě. 2. mechanizovaný sbor je už jen cedule. Není žádné další operační opodstatnění k existenci 2. mechanizovaného sboru v Krakově. A kolik to stojí? Zdvojujeme armádní struktury a osekáváme bojový potencionál. V důsledku je v armádě čím dál méně vojáků. Doufám, že za to někdo ponese před národem odpovědnost.

Naštěstí máme spojence.
Připomeňme, že už nám jednou Francie s Britanií garantovaly pomoc při obraně. A jak to dopadlo, všichni víme. Němci, to samé. Rozmyslí si, jestli nám mají pomoc, protože s Ruskem mají mnohem lepší vztahy než my. Francouzi? Vůbec je nezajímáme. Milovali nás, když bylo potřeba vyslat kontingent do Čadu. Mise už skončila a z lásky nic nezbylo. Zůstává Amerika, ale o její rychlé reakci nejsem zcela přesvědčen. A my mezitím začínáme odzbrojovat armádu.

Ale třeba jen změníme formulaci – na armádu lehčí, více expediční?
To by bylo skandální neporozumění. Znamená to, že nikdo cíleně poškozuje bezpečnostní systém země. Vím určitě, že pánové, kteří to dělají, nemají žádné vůdcovské myšlení. Ale vlastně mají – k osekání nákladů. Nemá to nic společného se strategií nebo s koncepcí obrany Polska.

A kteří pánové to jsou?
Politici spravující armádu a část generality. Mám dojem, že pánové necítí odpovědnost za stát a armádu. Protože kdyby jí cítili, usilovali by o výstavbu armády, která by v případě potřeby vydržela první úder. Potom by došlo k jednání nebo by se čekalo, až nás spojenci podpoří. Protože spojenci, jestli by přišli, by dorazili až po dlouhých politických diskuzích. V té době by náš protivník už mohl stát na Odře nebo Bugu – záleží na tom, odkud by přišel úder.

Připadá mi to jako politická fikce.
Víte, historie se stále opakuje. A jestli dnes máme dobré vztahy s Ruskem, za dva roky mohou být špatné. Armáda musí předvídat ohrožení. A všichni musíme mít na vědomí, že když to nebudou naši, budou to muset být cizí vojáci.

Má dnes Polská armáda odpovídající potenciál?
Ne nemá. A hned tak mít nebude. Protože je to stále horší.

Nefunguje tedy civilní kontrola armády?
Fungovala by, kdyby si politici nepřisvojovali kompetence velitelů. A to na všech úrovních. Dnes dokonce samospráva naříká, chce mít na svém území vojsko. Vojáci se už smířili s tím, že do toho nemají mluvit. Začalo to v roce 2002, kdy se Náčelníkem generálního štábu stal generál Czesław Piątas který se zcela oddal vůli politiků. V té chvíli skončil vliv generálů na cokoliv. Dříve se s námi počítalo, teď je to, jak chtějí politici. A generálové bez odporu vykonávají jejich příkazy. Někteří plní přání politiků natolik, že jsou schopni tvrdit, že helma se dá nosit obráceně.

Ve vyspělých demokratických zemích rozhoduje obdoba našeho náčelníka generálního štábu o tom, co se bude dít uvnitř armády. Nikdo se mu nesmí plést do velení. Personální otázky, výběr a jmenování do funkcí, je jeho výlučná doména. A u nás? Škoda mluvit… I proto se velitelé podbízejí politikům, místo aby veleli jednotkám. Závodí o přijetí ve Varšavě.

Mluvíte o nich jako o obětech?
Ne, ne! To nejsou oběti. Mluvím o lidech, kteří ve svém postavení čerpají konkrétní výhody -kariery, povýšení. Jeden z důstojníků mi řekl, že jeho nadřízený strávil s ministrem obrany dovolenou. Pro mě je to skandál, svědčící o tom, jak daleko zašla destrukce v mentalitě některých generálů. Kamarádíme se, pijeme vodku, bavíme se – to je nová móda v armádě. Ze styků s politiky vznikají partičky a intriky. Kluci v uniformách se dohodnou s kluky z úřadů a s jejich, smiluj se Bože, poradci. Často si škodí sobě navzájem – protože ten generál nemá rád tam toho generála, a tamten ještě jiného – což ohrožuje jednotu armády.

Za to je armáda profesionální.
Děláte si legraci! Armáda je branecká, a bude. Na přechod z branecké armády k profesionální je třeba ještě pár let tvrdé práce a – vracíme se k financím – hodně peněz. Ta práce bude určitě ale peníze asi ne. A když nebudou peníze, vyjdou roky práce v niveč.

Jak to uděláme? Dáme profesionálovi Kalašnikov, ocelovou helmu a proženeme ho po poli? A o to přece jde. Armáda musí modernizovat materiál, který je většinou velmi zastaralý, protože dnes, kromě zabezpečení vojáků v Afghánistánu, toho kupujeme minimálně.

No právě, neobáváte se odčerpání prostředků? V Afghánistánu, kde je 2,5 procenta polských vojáků, je třetina transportérů Rosomak…
A kolik se jich vrátilo již zničených. Ano, obávám se odčerpání financí. A sleduji podfinancování armády již delší čas. Ale i s utahujícími šrouby by finance na základní věci stačily, pokud by byla správná struktura výdajů. Velké množství peněz se vydá za zbytečnosti.

Například za co?
Na nákup 12 letadel Bryza. Jsou mnohem dražší než normálně. Odborníci tvrdí, že účelem této transakce je dotace Američanů, kteří koupili letecké závody v Mielci.

Nákup podivné spojovací techniky, která nám k ničemu nebude. Chybí nám investice, které by zvýšily bojový potenciál armády. Tanky máme zastaralé, protože je nemodernizujeme. Houfnice jsou staré – nové jsou slíbené, ale neví se, kdy budou. Loďstvo je ve smutném stavu. Bez lepší kontroly výdajů, bude armáda stále sklouzávat po šikmé ploše.

Politici to nevidí?
Jim vystačí vojenská přehlídka a radostné hlášení generálů: Vše je v pořádku!

Je potenciál k změně k lepšímu?
Je. V armádě slouží mnoho skvělých důstojníků, kteří mají potřebnou inteligenci a byli v boji. A co je důležité, vyhýbají se salonům, neberou ohled na politiky. Takoví lidé toho mohou pro armádu hodně udělat.

Velitel sil ISAF generál David Petraeaus v provincii Kandahár (7. října 2010); Foto Cpl. Carol A. Lehman, U.S. Army

Generál McChrystal byl nakonec po otištění článku v časopisu Rolling Stones 23. června odvolán. Pro dnešní dobu je charakteristické, že byl odvolán za to, co neřekl. Se špatně probíhající kampaní v Afghánistánu to nemělo nic společného – patrně to Washington nepovažuje za důležité.

Sluší se připomenout i to dobré, co McChrystal vykonal. Byl všeobecně považován za nejlépe informovaného velitele ISAF. Rozhýbal masivní výstavbu ANSF, zahájil přebudování zpravodajství ISAF a nově díky němu budou mít spojenci z NATO přístup k části zpravodajských zdrojů USA. Navázal i pozoruhodně dobré vztahy s prezidentem Hámidem Karzáím. Zlé jazyky by dokonce mohly tvrdit, že byl manipulován.

Jeho nástupcem se stal generál Petraeus, bývalý velitel CENTCOM, úspěšný vrchní velitel v Iráku a jeden z tvůrců COIN manuálu FM 3-24. Jednou ze zajímavostí FM 3-24 je absence takzvaného Abramsova testu. Ten je pojmenovaný po generálovi Abramsovi, posledním veliteli amerických sil v Jižním Vietnamu. Jde o jednoduchou zkoušku úspěšnosti COIN, která zní:

Když tam nemůžete jet normálním autem, tak oblast nedržíte. A když tam nemůžete přespat, tak tam nemůžete začít budovat.

Není těžké uhodnout, proč se v příručce pro test nenašlo místo. Jedna z prvních věcí, kterou generál Petraeus změnil, bylo ROE. Jen na první pohled nedošlo k patrným změnám, ale:

Subordinate commanders are not authorized to further restrict this guidance without my approval.

A další podstatná změna je v odlišení population-centric McChrystal a population-centric Petraeus.

Protecting the Afghan people does require killing, capturing, or turning the insurgents. Indeed, as I noted earlier, we must pursue the Taliban tenaciously.

V dokumentu ještě nejsou uvedeny další tajné podrobnosti týkající se například pronásledování povstalců do pákistánského vnitrozemí. Vrtulníky Apache AH-64D poprvé zaútočily na Taliban za hranicemi v pátek 24. Září a 30 jich zabili. A aby si náhodou nikdo nemyslel, že se jednalo o omyl, v sobotu si to ve stejné oblasti zopakovaly Kiowy TF Viper s dalšími čtyřmi mrtvými. Víceméně se zdá, že pokusy o nastolení ochrany populace neletálními prostředky skončily. Potvrzení nového trendu v americké armádě zní od velitele speciálních sil SOCOM.

The head of the U.S. Special Operations Command, Adm. Eric Olson, has said too much emphasis is being placed on protecting locals and not enough on fighting the enemy. “Counterinsurgency should involve countering the insurgents”…

Nic to ale nemění na tom, že posily jsou nutné. Americké ztráty dosahují rekordních výšek. Ještě v lednu to bylo „jen“ 25 mrtvých a 169 zraněných. V červenci již 56 mrtvých a 591 zraněných a v srpnu šlo zatím o rekord – 54 zabitých a 600 zraněných. Jinými slovy, americké ozbrojené síly ztrácejí jeden prapor měsíčně. Posily budou muset být rozhodně větší, než dva tisíce, o které žádá generál Petraeus Bílý dům.

Washington se rozhodl alibisticky požádat o posily NATO. Jak to asi dopadne? Americké ministerstvo zahraničí nelení a shání další posily po světě. Naposledy oslovilo Bangladéš. Zřejmě podle další oblíbené intelektuální teorie, že Talibanci nebudou útočit na muslimské vojáky. Pokud by to mělo platit, proč tedy v Pákistánu probíhá již několik let občanská válka? A jak se zachová pákistánská tajná služba ISI k vojákům z provincie, která se na popud Indie „zrádně“ odtrhla v roce 1971?

COIN

David Galula, klasik a praktik protipovstalecké literatury, uvádí tři nejběžnější chyby v aplikaci COIN:

1. Neschopnost jednotek přizpůsobit se úkolům;
2. nedostatečná systematičnost operací;
3. nedostatek přísnosti k obyvatelstvu (v originále firmness).

Všechny výše uvedené chyby lze objevit v operaci Moštarak v Mardžáh. V první fázi operace byla sice oblast uzavřena, ale nebylo přijato žádné opatření k izolaci obyvatelstva od okolí. V Iráku se používaly panelové bariéry, nebo valy a Britové v Hílmandu ničí mosty přes zavlažovací kanály. Znemožní se tím používání vedlejších přístupů do oblasti. Na hlavních cestách se zřídí kontrolní stanoviště, což pravděpodobně vyvolá negativní reakce u místních, ale bez tohoto opatření má Taliban volný přístup do a po oblasti a může útočit dle libosti.

V oblasti nebylo také provedeno komplexní sčítání obyvatelstva s úplnou registrací do biometrické databáze. Bez toho, aby byla zavedena evidence obyvatel s identifikačními průkazy, nemůže být COIN efektivní. V Mardžáh byli evidování jen zájemci o tzv. Cash for Work v rámci rekonstrukčních projektů. To byl ale jen zlomek populace a ještě k tomu jen v oblastech s menším vlivem Talibanu.

Odebírání vzorků zatím brání afghánská vláda (zde by měli zapracovat diplomaté). Galula si v Alžírsku vystačil s papírovou kartotékou a na každém domě s křídou napsaným počtem obyvatel (počtem dospělých mužů a počtem přítomných). Hlídky to mohly po nočním zákazu vycházení kontrolovat. To ale není population-centric. Biometrická databáze se samozřejmě nepoužívá jen k evidenci obyvatel, ale i k další zpravodajským účelům.

Až po těchto opatřeních, díky kterým se získá kontrola nad obyvatelstvem, má smysl intenzivně hlídkovat a začít oblast čistit od povstalců. Základny musejí být v blízkosti obyvatel. Ne kvůli ochraně, ale protože Taliban potřebuje lidi, aby mohl bojovat. Potřebuje přístřeší, potraviny, peníze a tak dále. Jestliže neprobíhá hlídkování 24/7, Taliban se vrátí a vezme si, co potřebuje a hlavně potrestá ty, kteří spolupracují se spojenci a vládou.

Dnes již jsou ti, kteří spolupracovali s mariňáky v Mardžáh pravděpodobně mrtví a zbytek obyvatel celkem oprávněně silám ISAF nedůvěřuje. Znovu je získat na svou stranu si přitom vyžádá mnohem více úsilí, sil a peněz.

Další problematickou záležitostí, se kterou se musejí spojenci a afghánská vláda vypořádat je zadržování vězňů. V současnosti se osoba po zadržení ISAF musí do 96 hodin předat místním úřadům. To je pokrok proti roku 2008, kdy to bylo jen 48 hodin. Za tak krátkou dobu stihne sepsat žalobu český státní zástupce, ale ne zpravodajský důstojník ISAF, nebo negramotný policista.

V zemi kde neexistuje centrální evidence obyvatelstva a rejstřík trestů musí být žaloba přeložena do dárí či paštó a projednána místním soudem. Není tedy divu, že Afghánistán má v přepočtu na obyvatele méně vězňů než Švédsko. V Iráku Američané zadržovali desítky tisíc podezřelých bez soudního příkazu. Je to sice proti pravidlům právního státu, ale jedinou další rozumnou alternativou je takového člověka nezatýkat, ale raději zabít.

Na závěr si dovolím ocitovat generála Petraeuse:

Situace je vážná, nikoliv beznadějná.

Existuje rozdíl mezi válkou v teorii a válkou, jaká je ve skutečnosti. (Carl von Clausewitz)

Ekosystém konfliktu dle Davida Kilcullena; Zdroj Three Pillars of Counterinsurgency

Protipovstalecký boj bývá často označován jako souboj o srdce a mysl obyvatel. Jde o přístup, který nejvíce závisí na nejnižších článcích armádního velení. Stalo se módou je nazývat strategičtí seržanti, nebo kapitáni. Ale aby jakákoliv taktika mohla uspět, je nutné vybrat odpovídající strategii. V armádě jsou proto mnohem důležitější strategičtí plukovníci a generálové.

Na konci minulého roku vybralo velení ISAF jako nejlepší možný směr k dosažení vítězství v Afghánistánu population-centric Strategy. Generál McCrystal ji představil jako upravenou iráckou variantu COIN přizpůsobenou na místní podmínky. Polní manuál protipovstaleckých operací FM 3-24 pokládá důraz na budování státu a demokracie v západním stylu, ekonomický rozvoj, právní stát, akceschopnou vládu a budování demokratického státu. Problém je aplikovat to na afghánské podmínky.

Je pochybné, jestli je afghánská společnost připravena na západní demokracii. A stejně pochybné je, jestli může NATO budovat demokratické instituce. Armády jsou ve své podstatě nedemokratické a jejich potenciál k budování demokracie není velký. Zatím toho Západ mnoho nasliboval, ale velmi málo splnil. Místní se proto cítí podvedeni.

Afghans, it seems, know the difference between genuine apologies and bribes, true commitment and false promises, generosity and self-interest. And since the whole point of COIN is to gain the hearts and minds of “the population,” those angry Afghans are a bad omen for the U.S. military and President Obama.

Jeden z hlavních pilířů populačně zaměřeného COIN, rekonstrukční projekty, jsou často mrháním peněz, respektive vedou k financování nepřítele. Otázka nezní jestli, ale jak velká část u něj skončí. Část fondů u něj skončí jako výpalné, další peníze si neoprávněně ponechají místní představitelé jako odměnu za zprostředkování kontraktu stavební firmě. To opět zdvihá mezi obyvateli vlnu nevole. Další část rozkradou místní warlordi. A všichni nakonec obviňují místní vládu z neschopnosti a posluhování cizincům.

Další modifikací COIN na místní podmínky bylo omezení pravidel pro použití síly (Rules of Engagement, ROE), aby se omezily ztráty civilního obyvatelstva. Vzorem byla populární rovnice 10-2=20: zabití dvou Talibanců z deseti neznamená, že zbývá osm povstalců, protože k odboji se připojí další příbuzní zabitých, aby vykonali pomstu. Čím méně zabitých tedy je, tím více popularity mají zahraniční síly mezi obyvateli.

Bohužel se ukázalo, že jde pouze o teoretickou hypotézu bez vztahu k realitě. Počet zabitých civilistů silami ISAF opravdu poklesl, ale Taliban jich zabil třikrát více! Popularitu vlády ani ISAF to nezvýšilo. Naopak, Afghánci obviňují vládu z neschopnosti zabránit vraždění.

Převedeno do jazyka matematiky: 10-0=10. A těch deset Talibanců může volně operovat, zastrašovat lidi, mlátit je a vraždit. A vy stále nic neděláte, abyste neporušil ROE a neohrozil civilisty. Výsledkem je z deseti Talibanců dvacet a z vašich deseti sympatizujících obyvatel zbudou možná dva.

Války nejsou soutěží krásy v popularitě, ale bezohledný souboj o moc. Nezvítězí ten, kdo je populárnější, ale ten kdo je silnější. Zastánci population-centric COIN si nepoložili zásadní otázku: Jestliže si NATO znepřátelí obyvatele náhodným zabitím, tak proč Taliban cíleně vraždí třikrát více lidí, bez toho aby si znepřátelil třikrát více lidí?

Omezení ROE dosáhlo absurdit hodných Hlavy XXII: hlídkování bez náboje v nábojové komoře, odmítnutí vypálení osvětlovacího granátu (po vyhoření by mohly zbytky náboje dopadnout do vesnice), Afghánec si mohl v dohledu COP kopat díru na cestě (velení odmítlo povolit střelbu – musela se vyslat Quick Reaction Force, QRF a než přijela, Afghánec utekl). Druhý den tam auto najelo na IED. Další den Afghánec znovu kopal díru a celé se to opakovalo.

The base commander reminded me of one of the principles of COIN: security should be established by non-lethal means. So most infantry missions are “presence patrols,” described by one officer as “walking around in places where we won’t get shot at just to show the Afs [Afghans] that we’re keeping them safe.”

Ztratili jsme respekt nepřítele, důvěru obyvatel, protože z nich děláme pokusné králíky a poklesla i morálka spojeneckých jednotek, které nevěří v správnost vytyčeného směru. Population-centric COIN v provedení Generála McChrystala by snad uspěl v Iráku v roce 2003 nebo v Afghánistánu v letech 2001-2004, ale ne dnes, kdy oblasti ovládá Taliban. Zápas o srdce a mysl prohráváme. Srdce jsme nezískali a rozum velí se od nás držet zpátky.

Throughout Afghanistan, insurgent attacks have gone up 51 percent since the official adoption of COIN as the strategy du jour. On this eastern front, where the commander had served six years earlier, he now faces a “surge” of intimidation, assassination, suicide attacks, roadside bombs, and fighters with greater technical capability than he has ever seen in Afghanistan.

Dokončení v sobotu

Afghánští vojáci stojí u stožáru s afghánskou vlajkou po vyhnání Talibanu z hílmandského Mardžáh. 22. února 2010 vše vypadalo nadějněji; Foto Cpl. Mary E. Carlin, U.S. Marine Corps

Generál David Petraeus se v jednom rozhovoru zmínil o prvních náznacích zvratu v Hílmandu. Konkrétně popisoval zoufalou zprávu talibanského velitele v Mardžáh, zachycenou rozvědkou. Každopádně bude lepší, když si zopakujeme vývoj událostí v Mardžáh.

Po šesti týdnech přípravné fáze – shape – skládající se z cíleného zabíjení talibanských velitelů, diskusemi se zástupci místních šúr a dalších zpravodajských aktivit, začala 13. února operace Moštarak, při které bylo nasazeno 15 tisíc vojáků. Okres byl obsazen překvapivě lehce – povstalci raději přešli do ilegality, než aby se postavili na větší odpor.

Mohutné spojenecké seskupení skládající se ze šesti britských a amerických praporů, doplněné šesti afghánskými prapory (kandaky), zajistilo oblast a začalo odminovávat okresy Mardžáh a Nadi Ali. Samozřejmě, tak velké uskupení nebylo možné držet v oblasti příliš dlouho a tak začalo postupné stahování. V Mardžáh zůstaly dva prapory námořní pěchoty – 1-6Mar a 3-6Mar – doplněné třemi kandaky. Celkem šlo o 3500 vojáků na 70 tisíc obyvatel. Teoreticky to byl dostatečný počet na provádění COIN. Manuál FM 3-24 v článku 1-67, vyžaduje 20-25 vojáků na tisíc obyvatel. V Mardžáh to bylo 50. Síly by pravděpodobně stačily, pokud by byla prováděna klasická COIN kampaň a ne takzvané population-centric COIN (populačně zaměřené).

První problémy začaly při odjezdu zkušených armádních kandaků, přesunutých do Hílmandu z Regionálního velitelství Východ (RC-East) a sousedního Kandaháru. Byly nahrazeny nově stavěným afghánským četnictvem – ANCOP, které ISAF inzerovalo jako elitu ANP. Příslušníci ANCOP mají delší výcvik a dvojnásobný žold.

ANCOP se ukázal jen o vlas lepší než normální ANP. Jeho příslušníci se na hlídky odvážili jen s mariňáky, v noci spali na stanovištích, kouřili opium, a když už hlídkovali samostatně, zřídili si vlastní kontrolní stanoviště, na kterém odírali místní. Navázání vztahů s obyvateli se jim nedařilo, protože šlo většinou o Tádžiky ze severu mluvící jen dárí. Paštó uměli jen výjimečně.

Další eso v rukávu – dovezený guvernér Abdal Záhir – se ukázalo podobně neúčinné. Tento emigrant z Německa se ukázal jako neschopný, nevyvíjel dost aktivity, nepodařilo se mu získat důvěru místních a v červenci byl odvolán. Mariňáci se ocitli ve vzduchoprázdnu. Místní se chovali velmi rezervovaně a nedodávali dost tipů na Talibance.

Prapor 1-6Mar byl přece jen o něco úspěšnější. Měl štěstí na schopného velitele ANCOP který ovládal paštó a postupně se zapojil i do výuky místních dětí ve škole. Prapor operoval v jižní a střední části Mardžáh, navázal vztahy s místními a prožil relativně klidnou túru. Jestliže se tedy 10 zabitých a 214 zraněných dá nazvat klidnou službou…

Severní prapor 3-6Mar na tom byl o poznání hůře. Nedařilo se mu navázat spolupráci s místními obyvateli, takže do oblasti pronikali Talibanci z okolí. Žádosti o informace narážely na hradbu mlčení. Koncem dubna se počet tipů v celé oblasti znatelně snížil – Taliban se vrátil zpět. V květnu během sklizně opia nastalo chvilkové uklidnění, které ale bylo následováno dramatickým nárůstem bojů a nestability. Část pracovníků, kteří přijeli na sklizeň z Pákistánu, zůstala jako posila Talibanu!

Zhoršení situace si vynutilo osobní návštěvu generála Stanleyho McChrystala a velitele Regionálního velitelství jih (RC-South) generála Cartera a radikální změnu přístupu. Během 90 dní aplikování population-centric COIN nedosáhli mariňáci téměř ničeho. Ztráty za květen byly větší než za předchozí tři měsíce dohromady.

Předsunutá rota 3-6Mar která zachytávala talibanské útoky z pouště Sistáni se stáhla zpět do Mardžáh, aby posílila hlídky v hustěji zabydlených oblastech. Bylo zničeno 10 mostů, aby se ztížil pohyb povstalců v oblasti. A začal přísun posil.

Na hranici sousedního distriktu Nawa zřídila rota 3-3Mar řadu stanovišť, aby ztížila přesun Talibanu do Mardžáh z východu. Byl nasazen odřad zelených baretů SFODA (Special Forces Operational Detachment Alpha), který se zatím bezúspěšně pokoušel založit milice (místní se ovšem zatím příliš báli). Poslední posila pro mariňácký surge v Hílmandu – 1^st Reconnaissance Bn – začal hlídkovat okolo Mardžáh, aby z oblasti vystrnadil povstalce. Definitivní uzavření oblasti severovýchodně od Mardžáh zajistili Britové během operace Black Prince na konci července. Obsadili město Sajdabád a zřídili zde základnu pro Battle Group 1^st Lancs-CF Nadi Ali South.

Avšak ještě měsíc po zahájení nové mariňácké operace New Dawn (Nový úsvit) v Mardžáh, se lidé stále báli. Třeba zdravotníci námořnictva nabízeli během deseti dnů v červenci místním pomoc, ale ošetřili jen 97 pacientů. Považovali to za velký úspěch. Přitom si stačí vzpomenout na fronty před českými zdravotníky v Kábulu…

A právě v této době (17. srpna 2010) dostává generál Petraeus zprávu, že Talibanci v Mardžáh jsou na pokraji zhroucení. A v tom je ten problém. Sedmdesát tisíc obyvatel zajišťuje osádka 3500 vojáků plus asi 2000 dalších v bezprostředním okolí. Celý surge byl založen na rychlém obsazení a zničení povstalecké infrastruktury a následným předáním oblasti ANSF pod jistým dohledem ISAF. Uvolněné jednotky zatím měly obsadit další oblast a postup se měl opakovat.

Mardžáh ale ukazuje nereálnost načasování plánu: jednotkám bude trvat déle, než odstraní Taliban z oblasti, ANSF bude trvat déle, než dosáhne bojeschopnosti, ANSF bude trvat déle, než převezme vyčištěné oblasti a vládě bude trvat déle, než se ujme moci.

A hlavně, ISAF bude potřebovat více sil. I Marine expeditionary Force – MEF(Fwd) – nasadilo v Mardžáh poslední větší posilu. V listopadu převezme od Britů oblast Sangin, který si vyžádá dalších minimálně 1200 mariňáků. Kde vezme Námořní pěchota další lidi? Již dnes se mluví o vyklizení Salám Bazár v oblasti Now Zad kde operuje rota 1-2Mar, aby se mohl zintenzivnit COIN jinde.

Ale Hílmand byl jen vedlejší cíl surge. Hlavním cílem byl Kandahár a okolní okresy. V rámci Moštaraku působilo 15 000 vojáků na 70 000 obyvatel. Kandahár a okolí má 750 tisíc obyvatel. K dispozici jen přitom jen 2500 Kanaďanů, 8500 Američanů a 12 000 ANSF. Úplně poslední brigáda Obamova surge – 4-101 IBCT – je určena pro RC-East. Poláci z ní mají slíbený jeden prapor, zbytek půjde do provincie Paktika. Posila se rozpustí stejně rychle, jako voda v písku.

Ani RC-East na tom není se silami lépe. V dubnu bylo vyklizeno údolí Korengal a dnes se zvažuje vyklizení celého údolí řeky Pech. Mimochodem, povodí řek Pech a Konar tvoří několik přilehlých údolí, které byly vyklizeny v roce 2008 (přepad COP Wanat), Kamdeš vyklizený v roce 2009 (přepad COP Keating) a Korengal vyklizený v roce 2010 (několik COP v údolí bylo permanentně několik let v obležení).

Situace se zhoršuje i v dřívější oáze stability Dželalabádu, jednoho z nejdůležitějších měst Afghánistánu. Leží v provincii Nangahar na silnici Kábul-Torkham, nejdůležitější spojnici s Pákistánem. Až do letošního roku zde byla situace klidná, cizinci se mohli v městě volně pohybovat. Síly ISAF mají základnu FOB Fenty nedaleko města, ale v Dželalabádu samotném zatím hlídkovaly jen afghánské síly.

Problémy začaly explozemi na silnici do Pákistánu ve větší vzdálenosti od města. Pak začaly vybuchovat bomby ve městě a na začátku srpna Taliban zakázal holičství a prodej DVD a CD, protože jde o neislámské činnosti. Během jediné noci se obchody s dotčeným zbožím zavřely. Pár set metrů od FOB… Takovou moc má dnes Taliban v Dželalabádu.

Situace se stále zhoršuje – za první tři dny v září explodovalo šest IED, bylo odpáleno 16 raket a před guvernérským palácem byl zabit šéf okresu. Dželalabád je přitom mnohem důležitější, než nějaká díra v Hílmandu.

Pokračování ve čtvrtek

Námořní pěšák z 2. praporu, 9. regimentu pečlivě prohledává půdu během výcviku poté, co jeho detektor zaznamenal přítomnost kovu (5. srpna 2010); Foto Lance Cpl. Andrew D. Johnston, U.S. Marine Corps

Nedávno se na OWOP objevily dva články, které se pokusily odhadnout současný vývoj v Afghánistánu s poukazem na oficiální zdroje nebo rozhovor s COMISAF generálem Petraeusem. Netvrdím, že to jsou zdroje špatné, ale jelikož jde o zdroje oficiální, musíme je brát s rezervou.

Jak se říká, první obětí války je vždy pravda. Pokusím se informace trochu doplnit a současně analyzovat na základě dalších pramenů. Jde sice také o zdroje OSINT (Open Source Intelligence), ale umožní člověku vidět situaci v reálnějších kulisách.

Incidenty IED

Letos v červenci dosáhl počet incidentů způsobených nástražnými výbušnými systémy (IED) více jak 1300. To je meziroční nárůst o 42 procent. Počet zraněných při explozích narostl na 399 – meziročně tedy o 68 procent.

Počet IED viditelně narostl a zlepšila se i jejich kvalita. Skutečnost je ale ještě o něco horší, protože Američané meziročně znatelně zlepšili bezpečnostní opatření. Minulý rok ještě jezdili v humvee, což dnes nepřipadá v úvahu. Před rokem bylo v Afghánistánu tři tisíce vozidel kategorie MRAP, dnes již 9400. Minulý rok měli k dispozici 24 silničních odminovacích odřadů (Route Clearance Patrol, RCP), letos jich je již 75. Mezinárodní síly ISAF jsou schopné vyčistit třikrát více cest, než před rokem, přesunují se jen v MRAPech a přesto počet zraněných narostl o 68 procent.

Potíže Talibanu s dodávkou dílů a výbušnin z polotovární výroby z Pakistánu zřejmě také nehrozí, protože počet IED trvale stoupá. Afghánská policie dokonce 15. srpna zabavila náklaďák se sedmnácti tunami průmyslového hnojiva používaného k výrobě výbušnin. Tento náklad zcela jistě nebyl ojedinělý.

To nejhorší je ale chybějící spolupráce obyvatel v boji s IED. Tipy jsou jedním z nejdůležitějších indikátorů úspěchu při counterinsurgency (COIN). Když není obyvatelstvo ochotno spolupracovat, vítězství nad povstalci je nemožné. Tipy v boji proti IED nemůžou nahradit žádné technické prostředky, jako jsou bezpilotní letadla, aerostaty nebo SIGINT. Počet nalezených IED s pomocí místního obyvatelstva ale meziročně klesl na polovinu. A to se minulý rok za informace ještě neplatilo.

Informací od místních obyvatel začíná ubývat i v dříve klidných oblastech jako je například Garmšir v Hílmandu, který byl obsazený námořní pěchotou loni v červenci během operace Chandžár. V bývalé baště Talibanu mariňáci zajistili takovou bezpečnost, že mohli hlídkovat bez neprůstřelných vest. V posledních měsících se ale Taliban začíná vracet a proud informací od obyvatel vysychá.

Shaping, aneb tvarování

Spojenecké síly zvláštního určení a bezpilotní prostředky (UAV) během 90 dnů zabily nebo zajaly 365 vyšších, či středních velitelů Talibanu. K tomu zatkly 1335 bojovníků a dalších 1031 zabili. Vyřazení 365 velitelů by možná rozložilo armádu západního střihu s centralizovaným řízením. Ale v Afghánistánu nic takového není. Skupiny povstalců tam bojují od vesnice k vesnici, od údolí k údolí a mění aliance, jak se jim to hodí. Je tam jistý stupeň strategického řízení, ale stále nevíme, jak to tam doopravdy funguje. Pro povstalce nebude obtížné najít velitele – nemusí to být žádný genius. Stačí, když bude držet současný kurz operací.

Velkou neznámou je, kdo to je vyšší nebo střední velitel? Velitelství ISAF nemá upřesněnu metodiku jak rozlišovat povstalecké vůdce. Má pod sebou 10 nebo 1000 povstalců? A počítají se jen bojovníci, nebo i neozbrojení příznivci, kterých může být desetkrát tolik?

Celkové ztráty jsou 2731 povstalců. Ignorujme děravý afghánský vězeňský systém. Značná část zatčených je již totiž zřejmě z vězení venku. Dosud se tvrdilo, že povstalců je přibližně 20-30 tisíc. To by ale utrpěli desetinové ztráty během čtvrt roku a museli by alespoň částečně omezit operace. K žádným náznakům omezení aktivit však nedošlo.

Naopak, podle ISAF, těžce zasažená Haqqani Network zahájila vlnu útoků proti obrovským základnám jako je Bagrám, Salerno, Chapman a Fenty na východě země. Očividně ji nedělá starosti obětovat 10-20 bojovníků při zdánlivě nesmyslných útocích, které mají mizivou naději na úspěch.

ISAF tyto útoky bez problémů odráží. Nicméně akce mají jiný účel, než si lidé ze Západu myslí. Jde o vzkaz Afgháncům: Taliban může snadno útočit i na velké předsunuté základny (FOB) s osádkou několika tisíc vojáků, kteří tomu nejsou schopní zabránit, i když jsou obklopeni kilometry bariér, soustavou kamer, radarů a čidel. Američané se přitom za bránu základny odváží jen v koloně s minimálně čtyřmi MRAPy. Jak může ISAF chránit běžné Afghánce, když si neumí ohlídat vlastní dvorek?

Další věcí je zpravodajské selhání. Jak je vůbec možné, že k útoku došlo, aniž by byla základna varována obyvateli? Tisíce vojáků z Bagrámu, Salerna, Fenty či kandahárského letiště měly osm až devět let na vybudování sítě agentů v okolí osmi kilometrů kolem – což je dostřel 107 mm raket. Existují tyto sítě? Nebo je povstalci již eliminovali?

Jestliže by byly údery proti talibanskému velení účinné, začala by se pomalu drolit povstalecká organizace. Bojovníci by začali přebíhat na vládní stranu. Pro tento případ připravili spojenci  Reintegrační program, který by umožnil Taliby znovu zařadit do společnosti. Musí se jim zajistit beztrestnost, živobytí a ochrana pro ně a jejich rodiny před bývalými spolubojovníky. Přeběhlíci se využijí k získání zpravodajských informací a k propagandě.

K činnosti programu jsou potřeba peníze, které zahraniční dárci přislíbili na Londýnské konferenci letos v únoru. Program ale de facto zamrzl. Ze Západu nedorazily peníze, části afghánským politikům se program nelíbí a místní administrativa a ISAF nejsou schopni program efektivně řídit.

Do srpna se podařilo utratit jen 200 tisíc amerických dolarů z letos USA vyčleněných 100 milionů. To ale nevadí, protože programu chybí to nejdůležitější – zájemci z řad povstalců. Od dubna se jich přihlásilo jen 100. Zřejmě Talibanci nevidí důvod se přidávat k prohrávající straně.

Žádná vojenská akce nezůstane bez odezvy. Zatímco ISAF se snaží „tvarovat terén“ před vyčišťovací operací (shaping), Taliban zahájil counter-shaping. Začal vyvražďovat vládní úředníky, šéfy distriktů, náčelníky, provládní imámy, nebo velitele Afghánské národní policie (ANP). Meziročně cílené vraždy narostly o 95 procent! Jde přitom o lidi, které nelze snadno nahradit v žádném státě, natož v zaostalém Afghánistánu s velmi omezenou vrstvou vzdělaných lidí.

V Kandaháru se počet vražd zvýšil z jedné až dvou týdně na jednu až dvě denně. Situace v městě je o to horší že tvoří mocenskou základnu Karzáího rodiny. Afghánská vláda se pokusila před zahájení vyčišťovací operace Hamkari najít 114 pracovníků. A i když nakonec snížila standardy, sehnala jen čtyři! Nikdo není ochoten riskovat život. Když ISAF neumí ochránit šéfa okresu, jak může chránit normální lidi?

Potíže s nahrazováním lidí bude mít mnohem větší afghánská vláda – je obtížné sehnat schopného úředníka nebo učitele za mnohem menší plat, než má negramotný voják, kterého na rozdíl od vlády platí Američané. Bez státních zaměstnanců není možné vybírat daně, provozovat školy, soudy, zdravotní střediska, či organizovat rozvoj oblastí. ISAF snadno obsadí jakoukoliv oblast, ale na to, aby ji udržel, musí zajistit bezpečnost. A zde nestačí jen vojáci a policisté, které ISAF chrlí po tisících. Pro další stabilizační fázi – nazývanou hold (udržet; jde o „trojici“ následující po shape – clear, hold a build) – jsou zapotřebí i zaměstnanci státní správy, kteří dokáží přežít útoky Talibanu.

Pokračování v úterý

Seržant David M. Pooler ze 173. výsadkové brigády sleduje okolí řeky Kunar (1. května 2010); Foto Spc. Lorenzo Ware, U.S. Army

V neděli 25. července 2010 došlo k dlouho inzerovanému zveřejnění tajných informací z Afghánské války na stránce WikiLeaks. Jedná se zatím o více než 75 000 zpráv, dalších přibližně 15 000 ještě prochází redakční úpravou, aby se zabránilo ohrožení životů. Mediální partneři WikiLeaks – New York Times, Der Spiegel a Guardian -, kteří se podíleli na analýze materiálů, je hodnotili poměrně bombasticky. Shodli se na pěti nových zásadních zjištěních:

1. Taliban používá protiletadlové řízené střely (PLŘS);
2. Pentagon zřídil tajnou jednotku Task Force 373 k likvidaci velitelů Al Kajdy a Talibanu;
3. Bezpilotní letadla se používají stále více;
4. Pákistán podporuje Taliban;
5. NATO i Taliban zabíjejí civilisty.

Nic z toho není pro čtenáře novin, který čte více než sportovní přílohu, ani nové a ani překvapivé. Vše se objevilo v novinách nebo na internetu. Některé informace jsou již dokonce zastaralé. Například TF 373 se již podle oficiální zprávy CENTCOMu jmenuje TF 714. Naopak se objevilo podezření, že se Wikileaks neobtěžovala utajit identitu spolupracovníků spojenců v Afghánistánu. Bývalý hacker a zakladatel WikiLeaks Julian Assange to v rozhovoru pro Spiegel rozhodně popřel:

Assange: The Kabul files contain no information related to current troop movements. The source went through their own harm-minimization process and instructed us to conduct our usual review to make sure there was not a significant chance of innocents being negatively affected. We understand the importance of protecting confidential sources, and we understand why it is important to protect certain US and ISAF sources.

Nevím, jestli se to vztahuje na vojáky ISAF, ale rozhodně to nezahrnuje místní spolupracovníky ISAF. V materiálech, které jsem viděl, se nachází minimálně 29 stran odkazů na setkání s místními představiteli zahrnující nejen plné jméno a funkci, ale dokonce přesné geografické souřadnice a výtah z rozhovoru. Posuďte sami, třeba guvernér Takva (Taqwa) informuje o oblasti operací Talibanu v provincii Parván:

Governor Taqwa also volunteered information on an informant that works for him that provided the following information about TB moving weapons into our AO:
- The Taliban are maneuvering small numbers of people at a time into the AO. They are bringing small amounts of weapons and ammunition, but it will be effective weapons systems to be used on attacks in either Kabul or on Bagram Airfield.
- The weapons trail for TB coming into our AO is as follows; they start in Parachinar, PK (grid: 42S XC 01998 51088), on to Tezin-e Khas (grid: 42S WD 51100 01763), then on to Moheepar (NFI), on to Gogga Monda (NFI), and ending up in Kohi Safi (grid: 42S WD 37773 59464).

V materiálech se nacházejí i zprávy o 8500 nalezených nástražných výbušných systémech (IED), část z nich dokonce včetně hlášení pro TF Paladin – EOD jednotky zabývající se zneškodňováním IED. Konstruktér Talibanu jistě rád ocení a poučí se, co udělal špatně, aby to příště opravdu bouchlo (viz zde a zde). Vypadá to, že se nikdo příliš nezabýval redakční úpravou. Je to logické, kdyby každé zprávě lidé z WikiLeaks věnovali půl minuty a pracovali 12 hodin denně, trvalo by to 62 člověko-dní.

Příslušníci americké námořní pěchoty vybavení FIM-92 Stinger během cvičení v říjnu 1984; Foto Ssgt Danny Perez, U.S. Air Force

Bylo by velmi naivní se domnívat, že Taliban informace nevyužije. Většina jeho příslušníků sice neumí číst, ale vedení je plně kompetentní a na rozdíl od západních představitelů je velmi dobře informováno o politické situaci v zemích NATO. Poslouchá BBC nebo VOA, které vysílají v darí a paštó a jsou tak přístupné i pro střední články velení. Který z představitelů zemí ISAF poslouchá afghánský nebo pákistánský rozhlas? Rozborem materiálů zveřejněných Wikileaks se mohou zabývat nadaní studenti na vysokých školách v Kábulu, Džalalabádu, nebo v náboženských madrasách v Kvétě a Pešáváru.

Únik dat navíc výhledově ztíží přístup ke zpravodajským databázím nižšímu stupni velení a informace se budou více filtrovat a budou více nedostupné tam, kde jsou potřeba nejvíce. Stejně tak bude ještě více omezeno sdílení informací mezi zahraničními tajnými službami.

Nyní přejdu k samotnému souboru dat na WikiLeaks. Nejprve je nutné si říct, co není: nejedná se o plnohodnotný zpravodajský materiál. Zpravodajské materiály procházejí několikafázovým zpracováním – shromážděním, roztříděním, vyhodnocením a předáním k použití. WikiLeaks nabízí jen první fázi – sběr. Je ale možné si stáhnout materiál ve formátu SQL pro zpracování v databázi. To ovšem u mě narazilo na „kulturní bariéru“. Předpokládám, že takové ušetření práce jistě ocení tajné služby. Ne ty velké jako FSB, GRU, ISI, nebo čínské, spíše ty menší z Uzbekistánu, Tádžikistánu apod. Využití takové databáze je omezeno jen vaší představivostí. Můžete afghánské spolupracovníky likvidovat, nebo jim naopak nabídnout ochranu a přetáhnout je na svojí stranu.

Jedná se o obrovské kvantum zcela nezpracovaných dat, které běžného zájemce do třiceti minut zcela znechutí. I já měl dost problémů a to jsem přibližně věděl, co hledám. Většinou se jedná o záznamy radiokorespondence, nebo stručná hlášení po akci, která jsou plná vojenských zkratek. Nezbytný slovník je zde. Zdaleka nejde o kompletní soubor. Jsou v něm velké mezery a nepřesnosti. Jedná se o zprávy na nejnižším stupni utajení, které by bylo možné běžně zveřejnit po odstranění geolokace a několika dalších podrobností. Když si běžný smrtelník prohlíží data na WikiLeaks, pochopí zároveň největší problém zpravodajských služeb současnosti: obrovské množství dat a informací, které nejde manuálně zpracovat, natož použít.

Kvalitu a úplnost databáze předvedu na několika českých případech, na které se mi podařilo narazit. Z dosavadních tří českých úmrtí v Afghánistánu se mi podařilo najít pouze záznam hlášení o incidentu ze 17. března 2008, kdy sebevražedný útočník zabil v provincii Hílmand por. Milana Štěrbu z SOGu, cpt.Christiana Damholta a sgt. Sonnyho Jacobsena z Dánské královské armády. Hlášení uvádí, že útočník použil nálož ve vozidle, což bylo později dementováno.

O smrti rtn. N. Martinova 5. března 2007 v řece v provincii Fajzabád a o explozi z 30. dubna 2008 v Lógaru, při které byl zabit prap. Radim Vaculík a těžce zraněn por. Chudý, se mi nepodařilo nic najít. Českou stopou je ovšem přepad hlídky PRT v Lógaru 1. října 2008, ze kterého pořídil televizní záznam Marek Vítek a fotografie Michal Novotný. Tento kontakt je uveden v databázi dokonce dvakrát. Prvním je stručný záznam spojení s velením o průběhu akce – celkem 5 WIA, jednoho je nutné evakuovat vrtulníkem + zničený Humvee. Druhým je žádost o MEDAVAC, tzv. 9-line MEDAVAC request. Formulář žádosti MEDAVAC je zde.

Poslední záznam, na který jsem narazil, je přepad vozidla s českým chargé d‘affaires F. Velachem doprovázeným dvěma členy URNA z 1. května 2007. S velkou pravděpodobností je v materiálech zmínek o AČR více, ale musíte vědět co hledat, být obrněni velkou trpělivostí a mít štěstí. Většina záznamů je chronologicky řazených, ale jsou i výjimky.

Další odkaz, který je uváděn i v českém tisku, je akce proti veliteli Al Kajdy Al-Libimu, při které zahynulo sedm dětí. TF 373 sledoval budovu osm hodin pravděpodobně z pozorovatelny – Predator je na obloze dobře vidět. Zajímavé jsou i štábní záznam bitvy o COP Wanat, o které se už psalo na OWOP a přepad v Ajristánu, o kterém pojednává text Léčka, taktéž na OWOP.

Položme si otázku Qui bono? Bude zveřejněný materiál sloužit běžnému uživateli, novinářovi, případně historikovi v odhalování tajemství o afghánské válce? Nebo spíše bude využíván Talibanem a nepřátelskými službami k jejich cílům? Julian Assange je možná počítačový genius, ale jak už to tak bývá, tam kde příroda hodně přidá, jinde zase ubere. Jak ohodnotíte jeho zdravý úsudek, nechám na vás.

Foto Polské ministerstvo obrany

V srpnu minulého roku byl v Afghánistánu zabit desátý polský voják. Ale zatímco ti předtím zahynuli při výbuších IED, kapitán Ambroziński byl zastřelen při přes pět hodin trvající přestřelce. Následně vyšly najevo podrobnosti, které vzbudily pochybnosti o úrovni řízení a zabezpečení polských jednotek ISAF.

Polští vojáci převzali v listopadu 2008 odpovědnost za provincii Ghazní. Ale až do července se Task Force White Eagle soustředil na ochranu hlavní afghánské silnice Kábul Kandahár – Highway 1, nebo MSR Ohio. V létě před prezidentskými volbami požádal afghánský ministr obrany Poláky o pomoc při zajištění bezpečnosti v distriktu Ajristán, který do té doby ovládal Taliban. Operace „Over the top“ mohla začít.

Ajristán je nejodlehlejší okres v provincii. Nachází se asi 120 km západně od města Ghazní u hranic s provincí Uruzgán. Od jediné asfaltové silnice ho odděluje několik horských pásem. Nejbližší základna je FOB Warrior v okresu Gelan, sto kilometrů vzdušnou čarou. Do distriktu vedou tři cesty přes obtížně průjezdný horský terén, jehož sjízdnost záleží na přízni počasí. Ale využitelná je jen jedna cesta. Překonat 210 kilometrů trvá 12 hodin a značnou část území ovšem ovládá Taliban. Okresní město Sangar je 2500 metrů nad mořem, je obklopeno horami dosahujícími výšky 3700-4500 metrů.

Taliban je v Ajristanu již dlouho aktivní, několikrát dokonce obsadil Sangar. O vlivu Afghanské vlády nejlépe vypovídá výsledek NSP National Solidarity Programme, což je nejúspěšnější rekonstrukční program v zemi spravovaný samotnými Afghánci, do kterého se již zapojilo 22 000 komunit. V Ajristánu byla přitom v roce 2007 zapojena pouhá jedna komunita!

Úkolem operace „Over the top“ byla pomoc ANSF se zajištěním bezpečnosti během prezidentských voleb 20. srpna. V noci 11. července vysadily v Ajristánu americké Chinooky 150ti člennou jednotku, která druhý den obsadila Sangar a vztyčila polskou vlajku. Výsadek tvořilo 30 Poláků, většinou OMLT z 25. Brygady Kawalerii Powietrznej. Zbytek byli vojáci ANA a policisté z ANP.

Operace byla plánovaná jako třífázová a ukončena měla být 30. srpna. Kvůli značné vzdálenosti nově založeného COP Ajristán bylo zásobování omezeno pouze na vzdušnou přepravu. Minimálně jednou byly shozeny zásoby na padácích z transportního letounu C-17. Celý měsíc probíhal sice v napjaté atmosféře, ale bez vážnějších incidentů. CIMIC distribuoval humanitární pomoc. Jednou se štábu podařilo získat informaci o tajném muničním skladu a velitel se rozhodl využít příležitost jej zlikvidovat.

Talibanská past
Brzy ráno 10. srpna tedy vyrazila skupina vojáků k domnělému muničnímu skladu. Horským údolím postupovala podél cesty v třech skupinách. – v předvoji 25 ANP, poté 25 ANA a na konci 12ti členná polská „Omeleta“. Okolo půl osmé se v blízkosti městečka Usmankél, přibližně tři kilometry od Sangáru, dostalo čelo kolony do intenzivní střelby z ručních zbraní. Vojáci a policisté ihned palbu opětovali. Poláci se rozdělili do dvou skupin a začali se přesouvat vpřed, aby mohli podpořit Afghánce. Ale již po dvou stech metrech se dostali do palby z týlu. Museli se rychle ukrýt ve dvou budovách vzdálených od sebe asi 30 metrů. Talibanská past sklapla. Poláci a Afghánci byli obklíčeni odhadem 50-100 bojovníky. Nezbývalo než povolat na pomoc letectvo.

První stíhačky se ale objevily až v 8:20. Situace na zemi byla pro piloty F-15E velmi nepřehledná, neumožnila rozeznat spojenecké vojáky od Talibů. Ani pozemní navádění nezlepšilo identifikaci cílů a vlastních pozic. Podpora se omezila na tzv. Show of Force – nízký průlet tryskáče nad zemí s odpalováním světlic k zmatení protiletadlových raket. Taliban to ale nezastrašilo. Povstalci pokračovali v palbě a pokoušeli se přiblížit k bráněným budovám. Později letadla svrhli jednu pumu na vzdálenější cíl. Přibližně v této době se objevil bezpilotní Predator, který zůstal nad bojištěm až do konce.

V 8:30 požádali Poláci o vyslání vrtulníku k evakuaci raněného. Krátce poté se kapitán Ambroziński pokusil zlikvidovat odstřelovače na střeše budovy. Sám byl ale smrtelně raněn. Dva další Poláci kteří šli do akce s ním se ho snažili oživit, neúspěšně. Poté se pokusili tělo odtáhnout, ale kvůli intenzivní palbě ho museli nechat na místě. Zanedlouho tam dopadla raketa. Situace Poláků se stále zhoršovala – zraněni již byli tři vojáci. Velitel jednotky se rozhodl probít z obklíčení k přistávací ploše, aby bylo možné odsunout raněné.

Hotovostní službu MEDEVAC v provincii Ghazní drží dva americké armádní Blackhawky. Americký ministr obrany Robert Gates osobně zaručil americkým vojákům evakuaci z bojiště do jedné hodiny, kdy je největší naděje na přežití. Po uplynutí tzv. Golden Hour se možnost přežití rapidně snižuje. Ministr své sliby drží – v roce 2008 byl průměrný čas evakuace 100 a minulý rok již jen 42 minut. Vrtulníky dorazily na místo v 9:45. Jeden zůstal ve vzduchu a zajišťoval evakuaci, zatímco druhý přistál, vyzvedl tři polské raněné a vrátil se na základnu.

Problémy s vrtulníky
Mezitím v Ghazní TF White Eagle konečně zorganizoval Quick Reaction Force – bohužel se muselo ještě čekat na vrtulníky. Polsko má v Afghánistánu devět helikoptér, ale jen pět bylo letu schopných. Ze čtyř transportních Mi-17 IV byly jen dva operabilní – ráno ale „zajišťovaly“ místní šuru a tak se musely vrátit a natankovat. Doprovod měly tvořit bitevní Mi-24V – z pěti byly letu schopné tři.

A navíc, Ajristán je pro ně moc daleko. Mají sice dolet 500 km, to ale platí pro střední Evropu, ne pro letiště v 2225 metrech nad mořem. Řídký vzduch omezuje výkon motorů i záběr nosného rotoru. Mi-24 musí startovat s rozjezdem a k snížení vzletové hmotnosti nemůže mít plnou nádrž. Bližší FOB Warrior nemá FARP – předsunutou tankovací stanici. Helikoptéry nemohou v vysokohorském terénu létat přes vrcholky a hřebeny hor, na to mají příliš malý dostup. Musejí tedy létat údolím, což je nejen delší, ale i nebezpečné. Talibové je mohou ostřelovat z převýšení nejen kulomety ale i pomocí RPG-7 pro něž je nosný rotor dostatečně velký cíl.

Foto Polské ministerstvo obrany

Let bez doprovodu by byl sebevraždou. Pomoci proto museli Američané. Ghazní patří do oblasti RC-East a nejbližší letiště je Sharan v provincii Paktika (zde má dnes základnu i Task Force Hippo s českými Mi-171š) vzdálené 160 km vzdušnou čarou. Ale z neznámého důvodu nebyly k dispozici helikoptéry Apache. Jediné volné AH-64D byly až v Kandaháru vzdáleném 250km.

Dva samostatně vyslané Mi-17 s 20 členným polským výsadkem na palubě, přistály a pomohly uvolnit zbytek jednotky z obklíčení. Dva AH-64D přilétly na místo střetu až v půl dvanácté. Bitevní vrtulníky kroužily nad bojištěm a neúspěšně hledaly cíle až do chvíle kdy proti nim Talibové vypálili RPG. Během chvilky vrtulníky Apache zlikvidovaly jakýkoliv odpor.

Velitel OMLT se ještě před odletem se čtyřmi dalšími Poláky vrátil pro tělo kpt. Ambrozińského. Na místě, kde ho zanechali ale leželo jiné tělo, evidentně Talibance. V okolí bylo několik vytržených pojistek z ručních granátů. To naznačovalo, že tělo bylo zaminovaná past. Velitel se rozhodl raději stáhnout. V 12:45 byl evakuován z bojiště poslední člen OMLT. Při odletu byl jeden Mi-17 provrtán 20 kulkami. Tělo kpt. Ambrozińského bylo nalezeno až ve dvě hodiny v noci díky operaci amerických a afghánských speciálních sil.

Mnoho otázek
Celkové ztráty během střetnutí dosáhly devíti mrtvých na straně spojenců – jeden Polák a osm Afghánců -, dalších 10 lidí bylo zraněno, včetně čtyř členů OMLT. Taliban měl 12 mrtvých. Následně začaly padat nepříjemné otázky, jejichž adresátem bylo polské Ministerstvo obrany: Proč selhalo zpravodajství před akcí? Proč trval přílet vzdušné podpory 50 minut? Proč přiletěl polský QRF a AH-64 až za čtyři hodiny?

Během rozhovoru pro Gazetu Wyborczu generál Stanley McChrystal uvedl, že žádost o vzdušnou podporu přišla až v 8:11 a letadla se objevila už za devět minut. MEDEVAC dorazil za 90 minut a AH-64 za 150 minut (t.j. žádost až v 9:00). Ministerstvo obrany se bránilo tím, že padlý kapitán byl také pověřený řízením vzdušné podpory. Ale to se ukázalo minimálně jako částečně nepravdivé. Kapitán Ambroziński byl logistik a do OMLT byl zařazen až těsně před operací kvůli své znalosti angličtiny. To je ale na řízení vzdušné podpory značně nedostatečná kvalifikace.

Nevyjasněno zůstalo i jak probíhala koordinace mezi polským a americkým velením. Měli Poláci vůbec přístup k obrazu z bezpilotního Predatoru? Proč nepožádali o průzkumný přelet před zahájením operace? Značná část odpovědnosti ale zůstává i na Polském JOC (Společném operačním velitelství), které řídí činnost zahraničních misí.

Foto Polské ministerstvo obrany

Nejsem příznivcem mikromanagmentu, jednotlivé hlídky a menší operace by měly být plně pod taktickou kontrolou velitele na místě, proč ale JOC vůbec povolilo vznik COP Ajristán? Proč vyslalo malou špatně vyzbrojenou jednotku, složenou z několika Poláků doplněných o ANA a ANP (navíc většinou Tádžiků z severu) do okresu který je z 97 procent paštunský a ovládaný Talibanem? Navíc, když byla základna na území mimo dosah jakékoli pozemní podpory a dolet vlastních bitevních vrtulníků? Žena kapitána Ambrozińského uvedla že vojáci měli problém i se základním zásobováním. Polské Mi-17 nebyly schopny samy zajistit dodávky. Pomoci museli Američané, kteří ale mají vlastních starostí dost.

Na fotografiích z Ajristánu je vidět opevnění základny které se omezilo na pytle s pískem a pár kotoučů cocertiny. Žádné Hesco barrier’s ani pozemní val. V záznamu akce není vůbec zmínka o místní pozemní QRF ani o podpůrné palbě minometů. S velkou pravděpodobností Poláci neměli k dispozici žádná vozidla s lafetovanou výzbrojí ani minomety. Chinooky žádné nepřivezly a pozemní cesta byla neprůjezdná.

Jestliže cílem operace „Over the top“ bylo zajistit prezidentské volby, tak ji můžeme pokládat za úspěšnou. Voleb se v Ajristánu zúčastnilo 17 266 voličů, Karzáí získal 16 983 hlasů, Ašraf Ghání 218 a Abdullah Abdullah 10. COP Ajristán zůstal obsazen i po volbách společnou afghánsko-polskou posádku doplnili Američané. Hlavní organizátor léčky mulla Kudus byl polskou rozvědkou loni v listopadu vypátrán a zabit. Po kpt. Danielu Ambrozińském (32 let) zůstaly žena a dcera.

Konvertoplán, vyráběný konsorciem firem Bell a Boeing v sobě spojuje výhody kolmo startujícího vrtulníku s rychlostí, dostupem a doletem turbovrtulového letadla. Po 25letém vývoji, který přišel na 18 miliard amerických dolarů a 30 lidských životů (poslední ze čtyř katastrof se přihodila v roce 2000), začíná dostávat do normálního operačního cyklu. Poté co v červnu 2005 úspěšně absolvoval operační zkoušky, byl v září stejného roku schválen do plné sériové výroby. Zatím se očekává výroba 360 MV-22B pro námořní pěchotu a 50 CV-22 pro AFSOC (speciální síly USAF) s dokonalejším avionickým vybavením. O dalších 48 HV-22 pro Americké námořnictvo ještě nebylo rozhodnuto.

Letoun vznikl na základě požadavku námořní pěchoty k zajištění vyloďovací operacích za horizontem, mimo dosah protilodních řízených střel. Že je to požadavek nutný ukázala válka v Libanonu v roce 2006, kdy teroristická organizace Hizballáh dokázala těžce poškodit izraelskou korvetu.

Osprey je jeden z tří prostředků které díky vysoké rychlosti a dosahu umožní vylodění mimo dosah pobřežní obrany. Zbývající jsou již osvědčená vyloďovací vznášedlo LCAC a zatím v počátečním stupni vývoje obojživelný vyloďovací transportér EFV, nástupce AAV-7.

Také AFSOC uvítalo náhradu již čtyřicet let starých vrtulníků MH-53M Pave Low IV určených k speciálním a záchraným operacím.Osprey je zvládne mnohem rychleji a bezpečněji. Pro porovnání: Jeho předchůdce CH-46E pamatující ještě Vietnamskou válku dosahuje cestovní rychlosti pouze 235 km/h, dostupu 4 300 m, bojového doletu 140 km (tam a zpět) a uveze jen 12 vojáků nebo 2,3 tuny nákladu. MV-22B má rychlost 445 km/h, dostup 7 530 m a bojový dolet 690 km. Unese 24 vojáků nebo 6,8 t nákladu eventuelně v podvěsu 4,5 t.

Vrtulník AFSOC MH-53M má rychlost 275km/h, dostup 4875m a dolet 1111km. CV-22 Osprey cestovní rychlost 426km/h, dostup 7530 m a dolet 3889 km, kvůli větším nádržím přepraví jen 18 osob.

MV-22B Osprey má vše, co si námořní pěchota přála – umí tankovat za letu, pilotův termovizor umožňuje lety za každého počasí. Na kratší vzdálenost uveze v podvěsu155mm houfnici M-777A2, k vzdálenějším cílům přepraví v nákladovém prostoru speciálně pro něj zkonstruované vozidlo M-1161 Growler ITV (Internally Transportable Vehicle) s novým 120mm minometem M-327.

Bohužel větší rozměry umožňují operovat na palubě výsadkové vrtulníkové lodi třídy LHD-1 Wasp pouze deseti konvertoplánům oproti dřívějším 12 vrtulníkům CH-46E. Palubní výzbroj se zatím omezuje na kulomet M-240 na nákladové rampě – v Afghanistánu je zesílena na velkorážní kulomet 12,7mm. Připravuje se dálkově ovládaná věž pod trupem s tříhlavňovým rotačním kulometem GAU-17 ráže 7,62mm.

Nedostatečná výzbroj je často zdrojem kritiky, protože Osprey je mnohem rychlejší než doprovodné bitevní vrtulníky. Piloti konvertoplánů namítají že proti helikoptérám, jsou mnohem obratnější, rychlejší a létají výše, než kam dosáhne účinná palba pěchotních zbraní. Vrtulníky také při pomalém přiblížení k přistávací ploše již zdálky prozrazuje velký hluk, Osprey přistane a odstartuje mnohem rychleji, dříve, než stačí obránci zareagovat.

V roce 2006 bylo zahájeno přezbrojování mariňáckých letek CH-46E na MV-22B. Jednotkám trvá přibližně rok než se stanou operačně schopné,poté zahájí výcvik na mise. První nasazení v Iráku zahájila letka VMM-263 naloděním deseti MV-22B na LHD-1 Wasp 19. září 2007. Na základně al Asád v provincii Anbár přistála 4. října. Během tří rotací jednotek VMM-263,VMM-162 a VMM-266 mezi říjnem 2007 až dubnem 2009 Ospreye nalétaly devět tisíc hodin, přepravily 590 tun nákladu a 36 tisíc osob, včetně, tehdy ještě, senátora Obamy.

Nasazení nebylo bez problémů – nepodařilo se dosáhnout předpokládané provozuschopnosti 82 procent. Pouštní prostředí způsobovalo větší opotřebení materiálu, než se čekalo. Například motor Rolls&Royce AE1107C musel do opravy už po 380 místo plánovaných 600 hodinách. Letka VMM-263 dosáhla provozuschopnosti jen z 68 procent. Zastánci projektu tvrdí, že hlavní problém je přechodný nedostatek náhradních dílů ne letadlo. Logistici podle nich ještě nevědí co je potřeba. Spolehlivost se daří zlepšovat, jinak by těžko deset, později 12 stejných konvertoplánů vydrželo nepřetržité devatenáctiměsíční nasazení. Průměrný nálet měsíčně dosáhl až 62 hodin na letadlo, to je více než u Blackhawku, nebo Chinooku, které mají průměr okolo 40 hodin. Na jednu letovou hodinu je potřeba jen 9,5 hodin údržby, předchůdce CH-46E jich vyžadoval 24.

Nasazení probíhalo již ve zklidněném Anbáru, mimo období velkých bojů. Jednalo se tedy hlavně o zásobovací a transportní úkoly. Část tvořily i pátrací mise „aero-scout“ s výsadkem na palubě, nebo CASEVAC. Zde se projevila hlavní výhoda MV-22B – rychlost při evakuaci zraněného z 240 kilometrů vzdálené lokality se dokázal vrátit za hodinu, tedy dvakrát rychleji než vrtulník. Dlouhý dolet umožňuje operovat bez častého tankování. Narozdíl od běžných helikoptér je vybaven dokonalým autopilotem, který umožňuje přistávat v oslepujícím mračnu prachu, tam kde by to jiné helikoptéry nedokázaly.

Hlavní námitka odpůrců ale zůstala – obrovské náklady. Ještě v roce 1995 byla plánována cena 32 milionů dolarů za kus. Dnes námořní pěchota nakupuje letoun za 68 milionů dolarů. Náklady na letovou hodinu dosahují 11 748 dolarů, místo slíbených 5362 dolarů (letos by měly být náklady o 20 procent sníženy).

Letectvo americké pěchoty platí za jeden UH-60M 18milionů dolarů a za CH-47F 36milionů. Náklady na letovou hodinu dosahují 2700 dolarů, respektive 6800 dolarů. Letuschopnost Blackhawků dosahuju 84 procent při celkovém náletu jednoho milionu hodin během GWOT.

Porovnání ale do jisté míry pokulhává, protože námořní letadla budou z podstaty věci vždy dražší. Musejí být skládací a nerezová. Blackhawk uveze jen polovinu vojáků co Osprey a nemá možnost tankovat za letu nebo létat za každého počasí. Chybí mu dolet i rychlost.

Krátce po skončení úkolů v Iráku zahajil MV-22B další úkol – stal se součástí pohotovostní jednotky USMC 22^nd MEU. Od května 2009 slouží VMM-263 (rein) na palubě LHD-5 Bataan. Koncem sedmiměsíční túry přelétlo 10 MV-22B z paluby do Afghánistánu, kde je 6. listopadu převzala letka VMM-261. Ta bude v Hílmandu operovat ze základny Bastion. Let o délce 940 km trval dvě hodiny. Obdobný let šesti CH-53E 25. listopadu 2001 při prvním výsadku v Kandaháru trval šest hodin.

Výcvik letky VMM-261 na nasazení v Afghánistánu musel být komplexnější. Zatímco Irák je jen „Hot & Desert“, Afghanistán je „Hot & Hight & Desert“. Letouny v horském terénu mají menší výkon a pomaleji reagují na ovládání. Letka musela absolvovat výcvik v poušti a horách Kalifornie.

Konvertoplán pro vzláštní operace CV-22 má kvalitnější avioniku včetně radaru umožňujícího kopírovat terén. Je o něco dražší – 89 milionů dolarů. Situace velitelství AFSOC se velmi zkomplikovala vyřazením jediných vrtulníků, které vlastnilo, dříve než v roce 2012, jak se původně předpokládalo. Posledních šest MH-53 bylo vyřazeno koncem září 2008 přímo v Iráku. Dosavadní dodávky tří CV-22 ročně se od letoška zvýší na pět kusů. AFSOC 6. března 2009 uschopnilo první letku, 8^th SOS ke zvláštním operacím. Již v říjnu předchozího roku přelétly čtyři konvertoplány poprvé samy Atlantik do afrického Mali, aby se zde zúčastnily cvičení Flintlock 09. V listopadu 2009 se šest CV-22 8^th SOS vrátilo z prvního tříměsíčního bojového nasazení z Iráku. Další letka, 20^th SOS, zahájila výcvik.

Na začátku prosince se americká námořní pěchota pokusila změnit operací Cobra’s Anger několikaletou patovou situaci v jihoafghánském městě Now Zad, což kdysi bylo druhé největší město v Hílmandu. Dnes je to opuštěné a zaminované město duchů, přezdívané „Apocalypsa Now Zad“.

Během operace Cobra’s Anger použili mariňáci dva nové bojové prostředky – konvertoplán MV-22B Osprey, u něho šlo o premiéru ve způsobu nasazení – vrtulníkovém výsadku, a ABV – útočné průlomové vozidlo. První představuje letoun 21. století, zatímco druhý má původ v speciálních obrněných vozidlech která prorážela Hitlerův Atlantický val. Následující příspěvek pojednává o ABV, druhá část pak o konvertoplánu.

Americké ozbrojené síly se již řadu let potýkají s nedostatkem vhodných doprovodných vozidel pro tankové prapory vybavené M-1A1 Abrams. Většina této techniky totiž pamatuje šedesátá léta – mostní tank M-60 AVLB, vyprošťovací tank M-88A1 a řada obrněných transportérů M-113 ve velitelské, spojovací, dílenské, zdravotnické, nebo minometné verzi. Jejich společnou nevýhodou je kromě značného opotřebování, hlavně nedostatečná rychlost. Zatímco turbínou poháněný Abrams hladce dosáhne 60km/h, starší vozidla na podvozku M-113 a M-60 dosáhnou stěží 30-40 km/h. Nestačí tempu operací a zdržují.

Jejich náhrada byla s koncem studené války zrušena. Pentagonu se alespoň podařilo zmodernizovat část vyprošťovacích tanků M-88A2 Hercules a OT M113A3. Ale nových mostních tanků M-104 Wolverine na podvozku Abramsu, byla vyrobena jen malá série. Bagdád musela 3. pěší divize a 1. Marine Expeditionary Force dobývat se zastaralými M-60 AVLB. Z 51 jich do Bagdádu dojelo 14. Naštěstí Iráčané nezničili mosty, jinak by se Američané v Mezopotánii protkané sítí zavlažovacích kanálů dostali do velkých problémů.

Další velká mezera je po ženijním tanku M-728 CEV, který byl v devadesátých letech vyřazen jako zastaralý. Jeho všestranné schopnosti musí nahrazovat hned několik vozidel. Je to především obrněný zemní stroj M-9 ACE. Ten byl zkonstruován na základě požadavků jednotek rychlého nasazení, takže je možné jej přepravovat letadlem C-130 Hercules. Váží jen 16 tun.

Aby ale mohl provádět zemní práce v tvrdším terénu musí si sám na sebe naložit několik tun zeminy k dodatečnému zatížení a naklonit se pomocí speciálního hydraulického podvozku který se časem ukázal jako nespolehlivý. I tak mu schází výkonnost buldozéru D-7. Ale narozdíl od něho byl ještě během operace Desert storm schopný udržovat tempo s bojovými jednotkami. Ale při tažení roku 2003 jeho maximální rychlost 48km/h již nedostačovala. Obzvláště, když ještě musel v terénu táhnout přívěs s odminovací raketovou náloží MICLIC. Problém je i jeho slabší panceřování,závadovost a absence výzbroje.

Val oddělující Kuvajt od Iráku proráželi v roce 2003 příslušníci 133. praporu ženijní jednotky námořnictva Seabees na nepancéřovaných buldozerech; Foto F.Š.

Již zmíněný buldozer Caterpillar D-7 je v inventáři americké armády již od třicátých let minulého století. Je určen hlavně k práci v týlu. Ale během příprav k osvobození Kuvajtu vznikla jeho obrněná verze D-7G MCAP k odminovacím operacím. Pomáhal při překonávání pohraničních opevnění-zasypáním protitankového příkopu a proražením valu. Následně odstraňoval minová pole. To si zopakoval i na Balkáně.

Od roku 2003 je nepřetržitě nasazen v Iráku,buduje valy okolo základen nebo kontrolních stanovišť. Může prorážet nové cesty přes vegetaci nebo obytné zóny, což umožní se vyhnout zaminovaným zónám ovládaných povstalci. Není sice dostatečně mobilní – musí být přivezen na místo na valníku -, ani není schopen postupovat s vozidly. Ale je dostatečně výkonný i v tvrdém pouštním nebo horském terénu a na rozdíl od M-9 ACE je z něho dostatečně vidět během práce.

Američané si před zahájení operace Iraqi Freedom pořídili v Izraeli 14 opancéřovaných gigantických buldozerů Caterpillar D-9R. Hmotnost tohoto stroje je 55,8 t. Jen radlice je 1,8m vysoká a 4,5m široká. Izraelci ho s úspěchem používají na Palestinském území. Bez problému boří opevněné domy. Američané odhadují že je stejně výkonný jako čtyři buldozery D-7.

V Iráku například stavěl obléhací val okolo Falúdži, později ho během útoku prorážel a pokračoval v odstraňování trosek a barikád v rozbombardovaném městě aby byl vůbec možný postup. Val stavěl i okolo řady dalších měst, omezuje to pohyb povstalců, protože musejí využívat jen několik hlídaných vstupů. Je to skvělá psychologická zbraň, jeho obří rozměry a lomoz šířící se na kilometry daleko děsí obránce, kteří raději utečou, než aby se nechali zavalit.

Obrněné buldozery jsou poslední dobou používány americkou námořní pěchotou i v Afghánistánu. Při rozšiřování tzv. ink spots „prorážejí“ zaminované cesty konvoji vozidel mířící k vesnicím obsazených Talibanem. Je to bohužel velmi pomalé, někdy to trvá i několik desítek hodin. Průměrná rychlost stěží překročí 1 km/h. Váže to příliš mnoho drahocenné vzdušné podpory. Proto se mariňáci rozhodli nasadit svoje nové vozidlo ABV.

V roce 2003 se již uvolnilo dostatečné množství podvozků tanků Abrams vhodných k přestavbě na speciální vozidla. Společně s americkou pěchotou vyvíjí námořní pěchota mostní tank JAB. Sama se rozhodla vyrobit ženijní tank ABV – Assault Breacher Vehicle. V jednom vozidle se kombinuje výkonnost buldozeru, nosič raketových odminovacích náloží s rychlostí a pancéřováním tanku Abrams.

Vzniklo tak 50 tun těžké, silně pancéřované vozidlo, vybavené dálkově ovládaným velkorážným kulometem a zadýmovacími granátomety. Ve speciální věži převáží dvě soupravy raketových náloží MICLIC, které jsou schopné odminovat 800 kg plastické trhaviny C-4, dva sto metrů dlouhé pruhy o šířce osm m, které ABV následně protáhne protiminovým pluhem FWMP a označí cestu signální soupravou LMS. Může používat dozérovou radlici CDB k budování nebo prorážení valů, stavbě palebných pozic nebo příkopů. K prorážení barikád nebo jiných překážek je k dispozici šípový pluh SMP.Vozidlo je možné dálkově ovládat.

Kde jsou ty doby kdy se budoucí vévoda z Wellingtonu naučil portugalsky na lodi do Lisabonu díky četbě bible v portugalštině. Britští důstojníci uměli hindu, paštu a urdu, protože to služba v Indické armádě vyžadovala. A ani dnes na tom nejsou špatně. Jednotky Ghurků mluví urdu a hindu, které jsou příbuzné jazyky paštu. Hindu je lingua franka indického subkontinentu a používá ho řada Afghánců. Díky jazykové podobnosti je možné zkrátit jazykové kurzy paštu. Proto jsou Ghurkové nasazováni jako OMLT nebo POMLT (výcvikové týmy ANA a policie).

Britové také zahájili řadu jazykových kurzů paštu, což je hlavní jazyk v Hílmandu. Od úvodního, který trvá deset týdnů, přes 40 týdnů trvající kurz například pro překladatele na úrovni čety, až po 15 měsíční kurz pro zpravodajské důstojníky a příslušníky PSYOPS či CIMIC. Je to velmi užitečné, jak tvrdí jeden z britských důstojníků:

„Nesetkal jsem se s žádným Afgháncem který by nebyl ohromen když potká bílého důstojníka který mluví paštu. Lidé jsou velmi otevření a přátelští, když mohou komunikovat přímo. Určité informace prostě přes tlumočníka nedostanete. Stovky lidí v Nad-e-Ali mají moje telefonní číslo – od náčelníků až po farmáře. Vysvětluji vojenské operace, zprostředkovávám dohody, odškodňuji a pomáhám CIMICu.“

USA volí podobné metody. Pořádají jazykové kurzy v Defense Language Institute v Monterrey a dalších pobočkách. Kurzy trvají deset či 18 měsíců. Hodně důležitý je ale elementární výcvik, který zajišťují mobilní týmy přímo u jednotek. Tímto výcvikem prošlo již 10 tisíc vojáků. I přes veškerou snahu má ale po sedmi letech v Afghánistánu ministerstvo obrany k dispozici jen 300 vycvičených překladatelů v darí a 200 v paštu. Ani 18 měsíční kurz není k zvládnutí tak odlišných jazyků dostatečný a většina absolventů se hodí jen k překladům textů nebo nahrávek. Schopnost tlumočit získají až po dalším studiu a praxi.   Jazykové znalosti si Američané velice cení. Bonus za prodloužení kontraktu u speciálních sil dosahuje 150 tisíc dolarů.

Druhou, velmi úspěšnou metodou k získávání rodilých mluvčích, je nábor pro vojenskou specializaci „09 Lima pomocný překladatel“, zahájený mezi přistěhovalci v roce 2005. Kandidáti jsou lákáni náborovým příspěvkem 20 tisíc dolarů, měsíčním příplatkem tisíc dolarů a možností získat občanství. Velitelé si program velice chválí a dávají jeho absolventům přednost před kontraktory. Velkou překážkou programu je nedostatek přistěhovalců ovládající paštu. V USA je pouze 7700 osob ovládající paštu a polovina nevyhovuje požadavkům.

Velký zádrhel ve výuce jazyků jsou i náhlé změny týkající se oblasti operací jednotek. Jako odstrašující příklad může posloužit 5. Stryker brigáda z 2. pěší divize, která byla původně určená pro Irák ale pět měsíců před odjezdem bylo rozhodnuto o jejím přesunutí do Afghánistánu. Brigáda měla 100 absolventů deseti měsíčního kurzu arabštiny. Po rozhodnutí o změně působení musela narychlo odeslat 50 vojáků na devíti týdenní kurz paštu. Dnes má vysoké ztráty. Její následovník, 2^nd SCR má k přípravě mnohem více času. Je stanoveni, že každý voják musí umět minimálně 20 nejobvyklejších frází paštu.

Kanaďané po čtyřech letech v centru bojů žádné kurzy nepořádají. Zcela se spoléhají na kontraktory a nábor mezi přistěhovalci. V ozbrojených silách nemají jediného člověka, který by plynně hovořil paštu. Projevuje se to jako velký nedostatek v rámci současné změny taktiky. Vojáci totiž opouštějí velké předsunuté základny (Forward Operational Base, FOB) a přesouvají se na menší „bojová stanoviště“ (Combat Outpost, COP), kde jsou rozmisťovány jednotky o velikosti čety a příslušníci ANP nebo ANA.

Menší spojenecké státy asi  nemají ani učitele paštu či darí,ani učebnice a asi je nebudou ani vydávat nebo hledat. O změnu přístupu se snaží i Gen.McChrystal. Před každou štábní poradou promítá prezentace s frázemi darí a paštu. Vzkaz Afghancům je prostý: zkoušíme to.

Česko
Tady se dostávám na tenký led. Můj zdroj informací je web ministerstva obrany a ještě jsem tam nenalezl zprávu o českém vojákovi ovládajícím, kromě základních frází, darí nebo paštu. Provinční rekonstrukční tým v Lógaru používá tlumočníky, z nichž někteří žijí v Česku, takže mluví česky. Kábulský Air OMLT má k dispozici na osm instruktorů dva tlumočníky čeština-darí. Jejich překlady instruktoři doplňují vlastní znalostí ruštiny. Kupodivu se neuplatňuje angličtina – nová generace afghánských pilotů je teprve na začátku kariéry. Jak napsal A Report (19/2008 ):

Důležitým předpokladem pro úspěch celého OML týmu bylo přizpůsobení se místním podmínkám a mentalitě lidí. Vše začínalo již samotnou komunikací. Zde situaci usnadnila dvojice tlumočníků, kteří dokázali překládat z češtiny do jazyka dárí. Šlo o Afghánce, kteří v minulosti studovali v Čechách. Druhým dorozumívacím jazykem pak byla ruština, kterou zvládali vedle našich pilotů i všichni afghánští velitelé. Znalosti angličtiny jsou v ANA stále ještě na nízké úrovni a v případě letců se omezují jen na základní leteckou frazeologii.

Jestli že máte někdo více zpráv o českém jazykovém výcviku nebo počtu a schopností tlumočníků, prosím podělte se o ně.

Ministerstvo obrany koupilo ke zlepšení zpravodajských informací dva systémy bezpilotních letounů RQ-11 Raven za 20 milonů korun. Troufám si tvrdit, že kdyby se desetina této částky vydala na jazykové kurzy, přineslo by to desetkrát více informací. Že by kurz trval moc dlouho? Urgentní nákup LOV trval také rok.

Protipovstalecký boj stojí a padá se spoluprácí s místním obyvatelstvem. Abychom mohli bojovat o jejich „srdce a mysl“ musíme je oslovit v jazyce, kterému rozumějí (není to angličtina). Jen používat tlumočníky nestačí. Vybudování důvěry a přátelských styků s Afghanci musí mít prioritu. Bez toho není možné uspět. Využijme pohostinnost a srdečnost místních proti Talibanu. Ale napřed v nás musí vidět lidské bytosti, s kterými lze hovořit. Ne jako ty, kteří jezdí kolem v pancéřových krabicích. Tašakor, manana za pozornost.

A pro ty zvídavější přikládám slovníček darí a paštu. Sice je v Angličtině ale s zvukovým záznamem.

Policejní stanice v Lógaru, 2008; Foto F. Š.

Irák a Afghánistán jsou velmi rozdílná místa. Zajistit jazykové služby je pod Hindúkušem mnohem obtížnější. V Iráku stačila tlumočníkům jediná řeč – arabština -, což v Afghánistánu nestačí. Třicet let válek se značně podepsalo na úrovni vzdělání, třeba znalost angličtiny je vyjímečná. Po vzdělaných Afgháncích je velká sháňka: OSN, nevládní organizace, ANSF, ISAF, zahraniční diplomaté, rozvědky, armády ale i místní vláda potřebují lidi, kteří angličtinu ovládají. I velmi špatný tlumočník bere 500 dolarů měsíčně. To je víc než bere vyšší důstojník Afghánské národní armády. Jinými slovy, vysáváme afghánskou inteligenci, která nám pak schází v vládních strukturách potřebných k obnově země.

Kontraktorské firmy amerických ozbrojených sil nabírají zaměstnance na bezpečném severu země, kde ale Tádžikové umí většinou jen darí a ne paštu. Výsledkem je zaměstnávání lidí, mluví nejen špatnou angličtinou, ale i špatným paštu. K tomu se přidávají ještě zvláštní vztahy mezi Paštúny a Tádžiky, které považují prvně jmenované za zaostalé. Paštúni mají Tádžiky zase za nafoukané seveřany, kteří se neumějí chovat (podle kodexu pashtunwali). Třaskavá směs je na světě.

Najmout Paštúnského tlumočníka je složitější, protože vzdělání na jihu bylo vždycky horší a vysoké procento obyvatel je negramotných. Kromě toho tam má Taliban větší vliv, takže se lidé bojí spolupracovat. Nesmíme zapomenout ani na jazykovou různorodost v horských údolích východního Afghánistánu, kde se v místních dialektech vyznají jen místní. Ale najmout je znamená další riziko, že využijí neznalosti cizinců k pomstě jinému kmenu. A jestli chtějí vojáci oslovit ženu, musí mít z důvodů místních tradic ženskou tlumočnici, jinak pošpiní čest její rodiny a následuje badal – pomsta.

Potíž může být i s tlumočníky pocházejícími z USA , kteří mají bezpečnostní prověrku nutnou k práci s utajenými materiály. Často pocházejí z druhé generace přistěhovalců, mají špatný přízvuk, nepoznají dialekty, nerespektují místní zvyky a k Afgháncům se chovají povýšeně. Místní je často již považují za cizince.

Chyby v překladech způsobují napětí, nedorozumění a zklamání, což zhoršuje vztahy a ohrožuje životy vojáků i Afghánců. Omyly jsou na denním pořádku. Tlumočníci a překladatelé mají ještě jednu velmi důležitou funkci – působí jako kulturní poradci. Umějí si všimnout detailů, které přehlížíme – a ďábel je skryt v detailech.

Obamovo rozhodnutí vyslat posily opět zvýší potřebu vyššího množství tlumočníků a překladatelů. Znalost angličtiny se sice mezi Afghánci pomalu zlepšuje, ale to zřejmě nebude stačit. V lednu 2009 pracovaly v zemi 3000 místních a 250 amerických překladatelů. V listopadu 2009 měla firma Mission Essential Personnel, hlavní kontraktor amerického ministerstva obrany, 4500 zaměstnanců, hlavně tlumočníků. Mezi tím se ale zvětšil i počet vojáků z 40 na 68 tisíc. Dalších 30tisíc vojáků do července 2010 znamená 2500 nových terps. Je otázkou jestli to nepůjde na úkor kvality.

Sehnat anglicky mluvícího Afghánce není úplně snadné, ale je to jednoduché ve srovnání se sháněním Afghánců ovládajících francouzštinu, němčinu nebo portugalštinu. Naštěstí země bývalé Varšavské smlouvy mohou využít znalosti ruštiny.

Nakonec to ve výsledku vypadá jako tichá pošta: Malik (vlastník půdy, stařešina) z horského údolí u hranic s Pakistánem hovoří málo známým dialektem paštu, překládá to Paštún z Kábulu, který doma mluví darí a paštu se naučil na prázdninách u dědečka v Dželalabádu a angličtinu zase v utečeneckém táboře v Pákistánu, takže hovoří pákistánskou angličtinou. A pro ilustraci, čech má českou angličtinu, Polák polskou. Zeptá se malika na bezpečnost, on mluví pět minut a tlumočník odpoví že situace je O.K. Pro ilustraci, zde je pěkné video z Guardianu.

Závěrečná část v neděli.

Překladatel Džasím Mohammed Esúd (vpravo) s kapitánem Dougem Chadwickem v ulicích Bákuby (2005). Esúd se kvůli obavám o život ukrýval na americké základně a šetřil si na emigraci do Kanady; Foto F. Š.

Tlumočníci a překladatelé jsou dvě různé, vysoce odborné profese, které zřídka ovládá jedna osoba.Tlumočník překládá řeč, překladatel text. Potřeby Američanů a jejich spojenců jsou ale tak velké, že jim nezbývá nic jiného, než používat nepřipravené osoby.

Například, po pádu Bagdádu měl jeden pěší prapor zajistit bezpečnost čtvrti s několika sty tisíci obyvateli a k dispozici měl pouze jednoho tlumočníka! A to ještě patřil mezi ty šťastnější útvary. Americká vláda musela urychleně a masivně nabírat místní tlumočníky (ve vojenském slangu terps), jejiž jedinou kvalifikací byla znalost angličtiny. Bohužel příliš pozdě. Věznice Abú Graíb byla přeplněná, protože nebyl dostatek tlumočníků k výslechům. Následný skandál vedl k nárůstu iráckého odporu.V roce 2005 se podařilo dosáhnout stavu jednoho až dvou tlumočníků na rotu, ale stále to nebylo dost. Optimální by byl jeden na každou hlídku, což je ale nedosažitelné.

Reakce iráckých povstalců na sebe nenechala dlouho čekat. Začali vyhrožovat rodinám tlumočníků, jestliže nepřestanou pro Američany pracovat. Řada jich raději odešla, než aby ohrozili svoje blízké. Tlumočníci se přestěhovali na vojenské základny, daleko od svých rodin a v terénu začali nosit kukly. Jejich hlavní cíl byl přežít a vydělat si. Mnohdy byla jejich práce pro Američany jízdenkou do zahraničí, do bezpečnějšího světa.

Povstalcům se je také podařilo infiltrovat, takže se dozvídali jména amerických informátorů. Američany i Iráčany začala spojovat nedůvěra k tlumočníkům. Řešením byl nábor mezi arabskými přistěhovalci v USA , jazykové kurzy pro vojáky a nabídka zelených karet pro místní tlumočníky.

Kolik Američané za jazykové služby utratí ukázal nový kontrakt s firmou Global Linguist Solution LLC, který má cenu 4,65 miliard dolarů na pět let s platností od ledna 2007. Firma se zavázala zajistit šest tisíc místních a tisíc amerických tlumočníků pro operace v Iráku. S jejím předchůdcem, společností Titan Corp., nebyli vojáci spokojeni. Nástupce si ale podle některých informací nevede o mnoho lépe. Jen pro zajímavost, plat iráckého tlumočníka je asi 600 dolarů měsíčně za velmi nebezpečnou práci (do února 2009 bylo zabito 300 překladatelů). Americký občan s bezpečnostní prověrkou oproti tomu bere 210 tisíc dolarů ročně.

Část překladatelů, těch nejcennějších s bezpečnostní prověrkou, nemusí vyrážet do terénu, mohou zůstat ve Spojených státech. Moderní technologie totiž umožňují naskenování ukořistěných listin nebo záznamů odposlechů a jejich odeslání internetem. Tedy jestliže takové linky fungují.

Pokračování v pátek.

Jeden z největších ale často přehlížených problémů v Afghánistánu je nedostatek vhodných překladatelů a tlumočníků. Bez jazykových dovedností jsme hluší a slepí. Nejsme schopni porozumět prostým lidem, Talibanu ani místní vládě. Musíme poznat nejen řeč obyvatel země, ale i pochopit jejich kulturu, chování, mentalitu, víru, hodnoty, co a proč dělají, co očekávají a jaké mají představy. A to jde nejlépe v jejich jazyce.

Ne náhodu plukovník MacFarland, velitel 1. brigády z 1.tankové divize jmenoval v létě 2006 kapitána Patriquina styčným důstojníkem pro šejky v Ramádí. Jeho arabština byla důležitá a napomohla průlomu v irácké kampani. Bez ní by nevznikly přátelské vztahy se šejkem abú Ríšou ani anbarská sunnitská domobrana.

Bez znalosti jazyka je jakýkoliv pokus o protipovstalecký boj předem odsouzen k nezdaru. Účinné vedení zpravodajských a informačních operací, rozvojové projekty, výstavba afghánské armády a policie, spolupráce s místní vládou nebo obyvateli, to vše vyžaduje velké množství tlumočníků a překladatelů, nebo ideálně vlastní jazykové schopnosti.

Afghánské jazyky
Darí je nejrozšířenější jazyk v zemi. Jde o afghánský dialekt farsí, perštiny, z iránské indoevropské jazykové skupiny. Používá ho asi polovina obyvatel hlavně Tádžici, Hazárové (mongolského původu, potomci samotného Džingischána), Kizilbaši, Ajmakové a přijala ho i část Paštúnů. Používá se hlavně na severu a západu státu a je to jazyk místní elity. V oblasti se používá jako lingua franca. Vyskytuje se i v řadě místních nářečí.

Paštu je druhý úřední jazyk. Je to rodná řeč asi 35 procent obyvatel, hlavně Paštúnů. Také pochází z íránské větve arijských jazyků, ale s perštinou je dnes příbuzné jen velmi vzdáleně. Používá se v pomyslném půlměsíci od východu přes afghánsko-pakistánské pomezí na jih a zasahuje až k Herátu. Dohromady jej používá asi 20 milionů Paštúnů, z toho asi polovina v Pakistánu. Má velké množství dialektů, hlavně v horách východního Afghánistánu, kde různorodost dosahuje takového stupně, že si často nerozumí kmeny z vedlejších údolí, nebo dokonce vesnic. Zatímco základní školy ještě učí v paštu, střední jsou většinou jen v darí. Ten, kdo hovoří paštu často ovládá i darí, ne však obráceně.

Oba úřední jazyky používají upravenou arabskou abecedu. Darí má o čtyři znaky a paštu dokonce o dalších osm písmen více. Čte se z prava doleva. Doslovný přepis do latinky není možný a proto se vyskytují různé fonetické přepisy jako např. mujahideen, mujaheddin, mujahedin a mujahiddeen.

Turkické, altajské jazyky používá zhruba 11 procent obyvatel, hlavně Uzbeci, Turkméni a Kyrgyzové na severu země. Altajské jazyky jsou velmi podobné turečtině. Zbylých šest procent tvoří Nuristánci, Balůčové, Pašajové a další.

Technické řešení
S jazykovými problémy se Americké ozbrojené síly potýkají dlouhodobě. Pozice globální mocnosti vyžaduje přítomnost v různých koutech světa v nepředvídatelnou dobu. Ne vždy je možné sehnat vhodného tlumočníka a taháky s napsanými frázemi jsou někdy nedostatečné. Američané se tedy pokusili o technické řešení překladů. Mimochodem, je založené na původně Rrské technologii.

Při operacích v Iráku a v Afghánistánu se používá několik zařízení umožňujících jednosměrný překlad. Mají své výhody ale i nedostatky. Mediálně známější je výrobek firmy VoxTex Phraselator. Připomíná PDA s LCD obrazovkou. Fráze se zadává ústně, nebo se vybírá na obrazovce stisknutím tlačítka. Počítač najde předtočený překlad a hlasitě jej do 4-6 vteřin přehraje. Zdaleka však neumí říct vše co člověk. Má ale velkou slovní zásobu v desítkách jazyků, firma dokonce umožňuje stahování dalších souborů frází a jazyků po internetu.

Nejde však o zařízení určené pro bojové nasazení. LCD obrazovka se na ostrém slunci špatně čte a musí se ovládat rukou. Také není dostatečně odolné a je špatně slyšitelné v hluku. Některé nedostatky byly odstraněny v nové verzi P-2. Američané jich zakoupili minimálně 500 za 1200 dolarů za kus.

Druhé zařízení VRT-Voice response translator, firmy IWT bylo speciálně vyvinuto pro americké námořnictvo. Má sice menší slovní zásobu ale nemusí se ovládat rukou, vejde se do sumky na zásobník M16 a má mikrofon umístěný na helmě. Překládá také rychleji – do jedné sekundy – a zvládne pracovat i v hluku. Může se k němu také připojit externí reproduktor. Je ale dražší – kus stojí přibližně tři tisíce dolarů. Ostatní zařízení se ukázala vhodná jen pro turistiku.

Jednosměrný překlad má ale své nevýhody. Frází je omezený počet a musíte je zadávat přesně a zřetelně jinak nedojde k překladu.Tázaný také může reagovat jen posunky, takže není moc co překládat. Přesto dojde ke zmatkům, protože tázaný očekává, že mu rozumíte. Je to vhodné na silniční kontroly, nebo na pokyny při zatčení. Rozhodně ne k debatě.

Vývoj jde však kupředu a v roce 2006 se objevily dvě zařízení umožňující automatický dvojsměrný překlad. MASTOR (Multilingual automatic speech-to-speech translator) firmy IBM a IraqComm firmy SRI. Oba mají rozměry laptopu a byly testovány v Iráku. Překlad se také muže objevovat na obrazovce a zaznamenávat do paměti. Ukázalo se, že přesnost překladu je asi 75 procent.

Málokdo z Iráčanů ale hovoří spisovnou arabštinou bez dialektu, zařízení se proto musí nastavovat a  vyžaduje klidné místo. MASTOR má databázi 50ti tisíc anglických a 100 tisíc arabských slov. Používá se v polních nemocnicích, kde chybějí tlumočníci s lékařskými zkušenostmi. IraqComm má slovník 40ti tisíc anglických a 50ti tisíc arabských slov. Je využíván na kontrolních stanovištích, nebo při první pomoci. Firma připravuje verzi s paštu.

Technologie může pomoci, ale nahradit člověka jen tak nedokáže. I když se zdokonalí spolehlivost překladu a rozšíří databáze slov, stále bude chybět potřebný lidský kontakt, jeho dikce a mimika. Stroj nebude nikdy diplomatický.

Pokračování ve středu.