Vojensko-policejní schopnosti jsou jednou z důležitých, a podle mého názoru spíše samostatných, než sdílených a univerzálních schopností ozbrojených sil. Tato schopnost v souvislosti s vývojem bezpečnostního prostředí a charakterem hrozeb nabývá čím dál více na významu. Strategické dokumenty popisující současné a budoucí bezpečnostní prostředí a bezpečnostní hrozby hovoří o „stírání rozdílu“ mezi vnějšími a vnitřními bezpečnostními hrozbami a to především v souvislosti s hrozbami, jenž představuje nepřehledný spletenec transnacionálního terorismu, extremismu, povstalectví a organizovaného zločinu. S těmito formami bezpečnostních hrozeb nelze účinně bojovat pouze v rámci jednotlivých států (což samozřejmě vyžaduje expedovat určité bezpečnostní složky, aby proti těmto hrozbám působily v zahraničí), ale také to, že na tento úkol nestačí tradiční ozbrojené síly a zpravodajské služby (viz fiasko těchto tradičně nasaditelných schopností v Afghánistánu).

V této souvislosti je řadou autorů v odborné litratuře (Collonomos, Deflem, Dwan, Kelly, Lutterbeck, Sullivan a další) popsán rostoucí význam expedovatelných policejních a vojensko-policejních schopností. Schopnosti vojensko-policejní jsou z mnoha důvodů důležitým průsečíkem vzhledem ke svému tradičně vnímanému statutu expedovatelnosti jakožto schopnosti v rámci ozbrojených sil, kombinovanému s policejními schopnostmi odpovídajícími potřebám pro nasazení v rámci asymetrických-populačně-centrických konfliktů.

Určitě nelze přehlédnout zřetelný trend transformovat vojensko-policejní schopnosti od těch řekněme „tradičních“ (vnímaných jako podpůrné policejní zajištění konvenčních schopností ozbrojených sil v konvenčních tedy nepřátelsko-centrických konfliktech) k řekněme „novým“, či „netradičním“ (vnímaných jako velmi důležitá schopnost působení vůči civilnímu obyvatelstvu v rámci nekonvenčních/asymetrických/populačně-centrických konfliktů). Tento trend vyplývá především z operačních potřeb nedávných a současných konfliktů a projevuje se v doktrinálních dokumentech NATO souvisejících s vojensko-policejními schopnostmi. Tyto dokumenty členské země standardizují, a pokud nevznesou včas připomínky (což je aktuálně případ ČR), jsou je povinovány implementovat do vlastních doktrín a koncepcí. To se má projevit i v definování a budování schopností ozbrojených sil ČR.

Tento trend transformovat vojensko-policejní schopnosti je však zároveň různými organizačními subjekty ministerstva obrany nedostatečně zohledněn, o čemž svědčí vnímání a definování těchto schopností v našich důležitých dokumentech doktrinální povahy i v některých praktických organizačních opatřeních. Jako příklad ignorování tohoto trendu je dokument Doktrína AČR z roku 2010, kde jsou vojensko-policejní schopnosti popsány tak, že neodpovídají jejich skutečnému aktuálnímu obsahu a významu v kontextu závazných doktrinálních dokumentů NATO. V dokumentu AČR nejsou například uvedeny vojensko-policejní schopnosti v oblasti boje proti terorismu (counterterrorism, CT) ani schopnosti v oblasti protipovstaleckých činností (counterinsurgency, COIN). Na straně 87 v poznámce pod čarou dokument uvádí, že: „síly a prostředky VP jsou při nasazení do operací mimo území ČR zpravidla součástí sil bojového zabezpečení“, což sice odpovídá doktrínám pro nasazení v nepřátelsko-centrických konfliktech, ale nikoliv potřebám nasazení v populačně-centrických konfliktech. Pochopení rozdílu mezi „těžišti“ těchto konfliktů však vyžaduje hlubší pochopení této problematiky, než které prokazují tímto přístupem autoři tohoto doktrinálního dokumentu AČR.

Významným praktickým organizačním projevem ignorování tohoto trendu je třeba zrušení jednoho z mála nových a zároveň jednoho z nejprogresivnějších, a vzhledem k rytmu operačního nasazení i jednoho z nejvíce využívaných organizačních prvků ozbrojených sil (v období od roku 2003 do roku 2008), Útvaru speciálních operací Vojenské policie a dále zrušení Zvláštního odboru Vojenské policie bez adekvátní náhrady těchto schopností. Tyto organizační kroky nebyly (kromě nezvykle medializovaných podezření z údajných pochybení, z nichž dodnes ani jedno neskončilo pravomocným rozsudkem) nijak věcně odargumentovány, kromě prohlášení, že tyto organizační prvky byly „nekoncepční“. V situaci, kdy je jen velmi obtížné nalézt jakoukoli „správnou koncepci“, lze v podstatě cokoliv označit za nekoncepční.

Také legislativa upravující oblast činnosti Vojenské policie je v mnoha ohledech zastaralá a neodpovídá aktuálnímu stavu věcí v rámci vymezení ozbrojených sil a jejich schopností. Zákon 219 z roku 1999 O ozbrojených silách uvádí, že ozbrojené síly jsou tvořeny Armádou ČR, Vojenskou kanceláří prezidenta republiky a Hradní stráží, a v navazujícím odstavci tvrdí, že příslušníky ozbrojených sil jsou všichni vojáci v aktivní službě. Nejen příslušníci Vojenské policie, ale i příslušníci Vojenského zpravodajství jsou a zároveň i nejsou příslušníky ozbrojených sil. Přitom na základě jednoduché analýzy problematiky vojensko-policejních schopností je zřejmé, že sehrávají (tedy spíše jejich absence) v nedávných i současných konfliktech významnou roli a budou s velkou pravděpodobností sehrávat významnou roli i v budoucích konfliktech asymetrického charakteru (stačí porovnat žádoucí množství policistů a vojenských policistů ihned po ukončení hlavních bojových operací v Kosovu, Afghánistánu a Iráku s realitou).

Klíčovou kategorií k pochopení významu role expedovatelných policejních schopností je rozdílná role civilního obyvatelstva v konvenčních-nepřátelsko-centrických konfliktech oproti jeho roli v nekonvenčních-populačně-centrických konfliktech. Jak již bylo blíže vysvětleno v příspěvku na téma podstaty nekonvenčních konfliktů je jednání civilního obyvatelstva předmětem soupeření mezi povstalci a státem. Každé povstalecké hnutí nutně potřebuje podporu civilního obyvatelstva k tomu, aby kompenzovalo svou „nevýhodu slabosti“ prostřednictvím „informační výhody“. Tuto informační výhodu povstaleckým hnutím zajišťuje kromě terénu především podpora (anebo alespoň efektivně vynucená spolupráce) obyvatelstva. S tím právě úzce souvisí policejní schopnosti – ať už jde o vlastní policejní činnost, jakožto kritickou bezpečnostní schopnost státu, anebo expediční schopnost státu, který se rozhodl intervenovat ve prospěch jiného státu. Policejní schopnosti jsou samozřejmě kvůli bojové a logistické nesamostatnosti expedovatelné pouze s větší či menší podporou konvenčních schopností ozbrojených sil.

Ve skutečnosti jde spíše o roli expedičních policejních než vojensko-policejních schopností, protože v populačně-centrických konfliktech by bylo optimálnější expedovat civilní policii především kvůli jejím schopnostem čelit sofistikovaným, vysoce konspirativním a násilným formám organizovaného zločinu. Ty jsou svou podstatou snad nejvíce podobné povstalectví s tím rozdílem, že organizovaný zločin nemá většinou za cíl přímo uchopit politickou moc ve státě (chce spíš získat možnost efektivně operovat v rámci státu nebo v rámci vice států: milk the cow), kdežto povstalecká hnutí mají spíše za cíl vybojovat a převzít politickou moc ve státě (chce spíš stát porazit: kill the cow). Policejní schopnosti a především kvalitní lidské zdroje pro tuto schopnost jsou “nedostatkovou komoditou” ve většině států aliance, což vyvolává odpor ministerstev vnitra nasazovat policisty do zahraničí ve větších počtech.

Pro pochopení toho, proč jsou policisté vhodnější, ne-li nezastupitelní v řadě schopností potřebných pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech je důležitá skutečnost, že policejní a vojenské instituce byly historicky určeny k tomu, aby efektivně působily proti jinému charakteru bezpečnostních hrozeb. Tomu se přizpůsobovaly i organizační formy, prostředky a metody činnosti těchto organizací.  Zatímco vojenské organizace byly a do značné míry jsou stále budovány tak, aby obstály především v masivním, centrálně řízeném a unifikovaném způsobu nasazení odpovídajícímu formám industriálního válčení, policejní organizace byly a jsou budovány tak, aby obstály v souboji s nejrůznějšími formami zločinu, které jsou často charakteristické konspirativností, ne-doktrinální a decentralizovanou formou.

Policejní organizace proto, na rozdíl od těch vojenských, vyžadují a podporují iniciativnost a vysokou míru samostatnosti jednotlivců, či malých skupin, které jsou schopné efektivně spolupracovat s dalšími samostatnými a specializovanými subjekty policejních organizací, orgány činnými v trestním řízení, státními institucemi obecně a intenzivně i s civilním obyvatelstvem. To a řada dalších důvodů činí policejní organizace mnohem kompetentnější pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech s nepostradatelnou bojovou a logistickou podporou konvenčních i speciálních vojenských schopností.

Vojenské policie působí v homogenním prostředí ozbrojených sil a ministerstev obrany, které je charakteristické nižším počtem trestné činnosti a absencí některých forem organizovaného zločinu. Tím jsou vojenští policisté handicapováni oproti civilním policistům při efektivním nasazení v populačně-centrických konfliktech spojeným s povstalectvím. Tento handicap by byl ještě znásoben, pokud by byla Vojenská policie podřízena konvečním vojenským jednotkám a byla nucena fungovat v organizačních formách konvenčních sil.

Pro Vojenské policie je také velmi kritická míra nezávislosti při odhalování a dokumentování trestné činnosti – ta je principiálně ohrožena podřízeností policejního prvku velitelskému prvku, který je sám „vyšetřován“. Bylo by unáhlené tvrdit, že se jedná o trend, ale z posledních jednání představitelů Vojenských policií NATO v tomto roce vyplynulo, že například Británie a Kanada upouštějí od podřízenosti Vojenských policií pod generální štáb a přesunují je přímo pod ministry obrany kvůli kauzám, ve kterých vojenští velitelé nepřípustným způsobem ovlivňovali nezávislost vyšetřování vojenské policie.

Pro uchování nezávislosti odhalování a vyšetřování i efektivity fungování a rozvoje především nasaditelných schopností Vojenské policie, je velmi důležité vysvětlit důležitost specifické organizační formy. Té je možné dosáhnout pouze zachováním, či dokonce posílením míry autonomie v rámci organizační struktury ozbrojených sil. Tendence začlenit schopnosti Vojenské police do podřízenosti velitelů organizační struktury AČR, je tedy snahou, která je možná částečně odůvodnitelná v rámci zefektivnění při nasazení v konvenčních-nepřátelsko centrických konfliktech podle čl. 5 Severoatlantické smlouvy, ale nikoliv snahou ve prospěch budování a rozvoje žádoucích vojensko-policejních schopností pro nasaditelnost v konfliktech populačně-centického charakteru, tedy asymetrických – mimo čl. 5 Washingtonské smlouvy a v tzv. komplexním prostředí.

Ve stejném kontextu je důležité vnímat i proces definování potřeby budování a rozvoje tzv. schopností sil speciálních operací (včetně schopností policejních a vojensko-policejních speciálních operací), ale o tom bude až další plánovaný příspěvek, který je v rámci procesu tvorby podkladů pro BKO neméně aktuální, neboť také úzce souvisí s potřebou rozvíjet schopnosti pro asymetrické-populačně-centrické formy konfliktů.

Otázky k diskuzi:

1. Je dostatečně odborně vnímána problematika a podstata asymetrických-populačně-centrických konfliktů a v tomto kontextu i role a růst významu nasaditelných/expedovatelných policejních a vojensko-policejních schopností?
2. Do jaké míry lze transformovat konvenční vojenské jednotky pro činnost v populačně-centrických konfliktech? Jinými slovy, do jaké míry mohou být tyto jednotky transformovány tak, aby prováděly policejní činnosti a zároveň neztratily primární schopnosti pro nasazení v konvenčních-nepřátelsko-centrických typech konfliktů?
3. Potřebují již tak (oproti civilním policiím) handicapované vojensko-policejní organizace specifickou organizační formu a kulturu a tedy nezávislost na organizační struktuře a formě konvenčních částí ozbrojených sil, anebo by bylo lepší v případě ČR organizačně zařadit Vojenskou polici pod GŠ AČR a proč?
4. Bylo zrušení Útvaru speciálních operací Vojenské policie a Zvláštního odboru Vojenské policie bez adekvátní náhrady systémovým krokem? Pokud ano – v čem spočívá systémovost tohoto kroku, pokud ne – v čem spočívá nesystémovost tohoto kroku?

Ke čtení:

• Bensahel, Nora, and Oliker Olga. Peterson Heather. Improving Capacity for Stabilization and Reconstruction Operations;
• Joseph D. Celeski. Policing and Law Enforcement in COIN: the Thick Blue Line;
• Colonomos, Ariel. “Le Pari de la Guerre”, War Confuses Police with Military, by Jean Birnbaum;
• Deflem, Mathieu. Policing Post-War Iraq: Insurgency, Civilian Police, and the Reconstruction of Society;
• Dwan, Renata. Executive Policing: Enforcing the Law in Peacekeeping Operations;
• Jones, G. Seth. The Rise of Afghanistan Insurgency: State Failure and Jihad;
• Kelly, K. Terrence, Seth G. Jones, E. James Barnett II, Keith Crane, C. Robert Davis, and Carl Jensen. A Stability Police Force for the United States: Justification and Options for creating U.S. Capabilities;
• Lutterbeck, Derek. Between Police and Military: The New Security Agenda and the Rise of Gendarmeries;
• Quinlivan, T. James. The Painful Arithmetic of Stability Operations;
• Sullivan, P. John. The Missing Mission: Expeditionary Police for Peacekeeping and Transnational Stability.

Afghánská rodina v Badule v Hílmandu pozoruje americké vojáky ze 17. pěšího regimentu, kteří hledají IED během operace "Helmand Spider" (23. února 2010); Foto Tech. Sgt. Efren Lopez, U.S. Air Force

Podle mě je článek o Operaci Moshtarak/Mardžáh dobrý, Františku, i když máte pocit, že jenom komentujete dění, jiné komentáře a čekáte na výsledky. Ono se nic jiného kolikrát ani moc dělat nedá.

Všichni asi cítíme, že v rámci přístupu „clear and hold“ nebylo otázkou zda budeme schopni provést „clear“, ale zda budeme schopni „hold“. A to, jak budeme schopni „hold“ je určitě velká neznámá pro všechny. Z hlediska dlouhodobé udržitelnosti bude záležet především na našich schopnostech konečně „dokopat“ Afghánce k tomu, aby si začali spravovat věci sami včetně „hold“ (samozřejmě s naší pomoci, ale s postupným přesouváním těžiště na ně).

Tím se dá hodně zevrubně vyjádřit i konečný cíl našeho snažení – přimět Afghánce (s tím, jak se bude postupně snižovat bezpečnostní část pomoci), aby si doma vládli sami a v mnoha ohledech „po svém“. Kritériem této samostatnosti bude přitom jejich schopnost zamezit transnacionálnímu terorismu, aby nalezl v jejich zemi útočiště. Dosažení menšího cíle lze asi těžko považovat za úspěch. O cílích vyšších nemá asi cenu momentálně přemýšlet.

Mohlo by to být docela i reálné, protože Afghánci obecně a ani Taliban (alespoň většinově) nebyli nikdy nijak nadšení z „wahabismu“ a „arabského elementu“ jako takového (vždy existovaly silné třecí plochy). Za těch posledních devět let si navíc prošli další trpkou zkušeností, že tyto „živly“ není moc moudré u sebe hostit ani je podporovat.

Na druhou stranu, „kmenová realita“ Afghánistánu ve smyslu reálných center moci, bude asi ještě nějakou dobu sehrávat významnou roli, což se projeví především v konceptu centrální afghánské vlády či spíše pseudo-centrální vlády. Kmenový systém je totiž v mnoha ohledech obecně hůře zkorumpovatelný a dokáže zajistit jak větší bezpečnost, tak i základní komodity k přežití a relativní ekonomickou prosperitu (v tom také tkví těžiště moci a autenticita kmenových vůdců oproti afghánským politikům a politikům obecně), než centrální vláda bez pomoci spojenců.

Půjde ale o hodně křehkou rovnováhu postavenou na kompromisech centrálního vládnutí s reálnou mocí kmenů a s hrozbou vzniku dalších lokálních konfliktů při boji o moc. K těm bude docházet, pokud budou vzájemné dohody nevýhodné a nebude respektována silová dynamika momentální „společenské smlouvy“. Samostatnou kategorií determinující funkčnost takovéto vize je, jak bude vzniku případných lokálních konfliktů aktivně „napomáháno“ ze zahraničí – tím mám samozřejmě na mysli státní aktéry a nikoli ty nestátní.

Příslušník americké námořní pěchoty účastnící se protipovstalecké operace v Hílmandu; Foto Lance Cpl. Christopher M. Paulton, U.S. Marine Corps

Tak teď nevím jak bych vám co nejvhodněji odepsal. Mohl bych všechno odsouhlasit a vyhnout se tak případnému dalšímu obvinění z egocentrismu. Nebo odepsat tak, že popíši s čím souhlasím a s čím nesouhlasím a zdůvodním proč, popřípadě pouze něco doplním… B. je správně.

Ale než začnu, chci podotknout, že jsem rád, jakým způsobem se debata o tématu rozvinula a že vítám zúžení diskuze na vojenské a policejní schopnosti v populačně-centrických operacích. Zvolil jsem opět formu jakého si dialogu – po Ivově komentáři následuje má poznámka.

Je sice pravda, že vojáci obecně vyrůstají z jiných zkušeností než policisté, ale řekl bych, že v poslední době (a AČR nevyjímaje) se nůžky začínají přivírat. Řekl bych, že dnes již velká část vojáků AČR, kteří působí ve velitelských funkcích, má za sebou opakovanou zkušenost z populačně-centrických konfliktů. Vysvětleno na mém případě. Mám za sebou 3 zahraniční nasazení, z toho 1x v Kosovu a 2x v Afghánistánu. Na další nasazení v Afghánistánu se právě chystám. Veškeré mé dosavadní úkoly v terénu se točily kolem populace a jsem si i v do budoucna jist, že v mé kariéře je pravděpodobnější účast v dalším podobném konfliktu než padákový výsadek do týlu nepřítele. Řekl bych, že v případě úrovně nižších velitelských stupňů (hodnoceno z pohledu Výsadkového praporu) bylo dosaženo poměrně slušné zvládnutí problematiky COIN. Samozřejmě vzhledem ke krátké minulosti nám schází dlouhodobá institucionální paměť například britské armády, kde lze bez přehánění tvrdit, že velká část důstojníků prošla populačně-centrickými konflikty na stupni četa, rota, prapor a výše. V tomto ještě zaostáváme.

Podle mě máte pravdu v tom, že vojáci, kteří budou dlouhodobě nasazování v populačně centrických operacích budou těmito zkušenostmi formováni. Svým způsobem budou růst individuálně, a potažmo i jako organizace. Nicméně to má pořád několik úskalí. Třeba to, že si vojáci potřebují zachovávat schopnost nasazení v nepřátelsko-centrickém konfliktu. Nehledě na to, že tato schopnost je neustále potřeba i v populačně-centrickém konfliktu, protože nepřítel nevyužívá „výhody síly“ především proto, že ji nemá. Jakmile ji však získá, není důvod, aby ji nepoužil (což hovoří opět pro nezastupitelnost důležitých a základních schopnosti vojenských organizací).

S tím samozřejmě souvisí mnoho dalších faktorů, jako například jakým způsobem a co vlastně cvičit, když je zapotřebí „pokrývat obojí“ a zda je to vůbec možné; jaký má být profil rekruta, jaký má být profil vycvičeného vojáka; jak má být organizace uzpůsobena, aby efektivně „pokryla oboje“ atd. Také jde hodně o to, jak často jsou vojáci nasazováni v populačně-centrických operacích, na jak dlouho a jaké jsou přestávky mezi nasazeními.

Příměr s „přivíráním nůžek“ je velmi vhodný. Jen doplním, že platí pro obě ostří (vojenské i policejní schopnosti). Nejenom vojáci se vzhledem k potřebám populačně-centrických operací „zpolicejňují“ (pokud je to vůbec vhodný termín), ale i policejní organizace (nebo alespoň jejich části) se vzhledem ke svým operačním potřebám (organizovaný zločin, transnacionalní zločin, růst „silové výhody“ zločinců ve smyslu vyzbrojení, schopností, vůle a tím i nebezpečnosti) jaksi „zvojenšťují“ (národní protiteroristické zásahové jednotky, SWAT – speciální zásahové jednotky, ochrana VIP). Podle mého názoru ovšem existuje i v tomto procesu hranice „přivírání nůžek“ – především na straně vojenských organizací.

V případě policejních organizací můžeme vytvořit „suborganizaci“ se specifickými organizačními aspekty. Cílem je vhodné „povojenštění“ a zároveň naplňování svého účelu (jakožto doplnění spektra policejních činnosti), aniž by to mělo vliv na organizační aspekty celé policejní organizace.

Pro efektivnost těchto policejních suborganizací není pro jejich efektivitu a rozvoj nutné, aby byly v neustálé interakci s civilním obyvatelstvem. Většinou jsou důležitější kvalitní výcvik, vybavení, metody (často získávané sdílením zkušeností s podobnými subjekty že zahraničí) a operace typu zákroku proti velmi nebezpečným pachatelům, nebo osvobozování rukojmích.

V případě transformace vojenských organizací směrem ke „zpolicejnění“ ovšem narážíme na problém, který je daleko hůře překonatelný, protože vojáci někdy mají větší, někdy menší a někdy téměř žádnou možnost, aby mohli „růst“ díky zkušenostem z nasazení v populačně-centrických operacích. K tomu se přidává nutnost zachovat schopnosti pro „nepřátelsko-centrický“ konflikt a jak to všechno skloubit dohromady.

Další otázkou je, jak toto nasazení v populačně-centrické operaci v různých případech u vojáků ve skutečnosti vlastně vypadá. Pokud je pravdivá informace, že američtí vojáci měli před nástupem generála McChrystala do funkce strávit pouze cca čtyři procenta času ze svého nasazení mimo základnu, pak je přínos takové zkušenosti více než diskutabilní.

Dále se zeptám, kolik kdo z nás zná vojáků, kteří na základě zkušenosti z nasazení v populačně-centrických operacích získali třeba schopnosti při odhalování a vyšetřování závažných trestných činů, při zajišťování důkazů, při vyslýchání svědků, při „policejní operativě“, následné „policejní analytice“ a při dalších důležitých policejních činnostech, které se nedají naučit ve škole, ale pouze „v terénu“. Pokud nebudou vojenské organizace schopny vstřebat také tyto schopnosti (důležitá otázka je jak?), pak v případě tzv. „vakua“ po zhroucení institucí státu nemohou efektivně suplovat policejní funkce (snad kromě ochrany obyvatelstva –  a to ještě v případě, pokud tak skutečně činí; viz předchozí příspěvky a otázka „kdo je vlastně s afghánskou populaci v noci?“, což z podstaty věci zvyšuje potenciál vzniku a růstu povstalectví (pokud jsou naplněny samozřejmě i další důležité podmínky).

Otázka zapojení četnictva/policie. Otázku četnictva pominu (přesto, že by pro tyto úkoly bylo maximálně vhodné), protože pouze kvůli konfliktu v Afghánistánu ho nikdo znovu zavádět nebude. Co se policie týče, určitá zkušenost s jejich nasazením je (Bosna, Kosovo), ale spíše vedle vojáků než s nimi. Aši nikdy se nedostaneme na poměr nasazení policie / armáda známý z Malajsie, a to z několika důvodů. Především tento konflikt byl z dnešního pohledu od začátku vhodnějším teritoriem pro síly COIN, a to mimo jiné proto, že už před konfliktem to byla britská kolonie, se svou loajální úřední správou, slušnou policií apod. Rovněž počáteční znalost místních poměrů byla nesrovnatelná se situací v Afghánistánu (Malajsie byla pod britskou kontrolou po generace). Problém s efektivním využitím ANP je již od počátku zapříčiněn jejím vznikem. Ve chvíli vzniku byli policisté postavení do naprosto nerovnoprávné platové situace se svými kolegy s ANA. Rovněž rekrutace probíhá podle zcela jiných principů. ANA je skutečně národní armádou, rekrutovanou a nasazovanou po celém území státu. Policisté jsou rovněž rekrutování místně a službu rovněž vykonávají v místě. Výhody i nevýhody obou přístupů jsou zřejmé. Větší resistence vůči korupci a oddanost vládě oproti větší znalosti místního prostředí a větší náchylnosti ke korupci.

Souhlasím, že jenom kvůli Afghánistánu nikdo „četnictvo“ zpět zavádět nebude, ale některé státy (členské země NATO) jej stále mají a některé by se mohly inspirovat a zamyslet nad reorganizaci svých bezpečnostních složek. Je vysoce pravděpodobné, že právě tyto kapacity totiž budou i nadále zapotřebí (pokud někdo nesouhlasí, bylo by zajímavé slyšet proč). Na druhé straně ale bude zapotřebí zachovat typické vojenské schopnosti pro nepřátelsko-centrický typ konfliktu.

Tyto policejní kapacity už byly úspěšně použity i při „executive policing“ (snad nejtypičtějším příkladem je Kosovo), ale také „neúspěšně nepoužity“ (např. v Afghánistánu a v Iráku) v době kdy to situace jak vyžadovala, tak i umožňovala – a v obou případech to podle mého názoru přispělo ke vzniku a růstu povstalectví. Navíc „četnictvo“ je pouze výraz, který reflektuje určitě typy bezpečnostních organizací a může být uchopen i trochu jinak – třeba jako „hybridní“ organizační model, který by byl „ušit na míru“ v rámci jednotlivých moderních západních demokratických států. V USA probíhají vážné úvahy o tom, pod kterou z již existujících „law enforcement agencies“ by se měly budovat expediční policejní kapacity v rámci „hybridního“ modelu, aniž by se hovořilo o zavádění „četnictva“.

Sečteno a podtrženo, ačkoliv je předání co největšího dílu bezpečnostních úkolů týkajících se ochrany populace jednotkám ANP žádoucí, v krátkodobém horizontu to nevidím reálně. Do společných patrol/akcí se díky posledním bezpečnostním incidentům britské armády s ANP nikdo nepohrne. Rovněž vojáci ANA spolupracují s policisty z těchto důvodů velmi neochotně. Proto v nejbližší době bude nutné, aby velká část odpovědnosti za bezpečnost populace byla přenesena na ANA (klidně s podporou ISAF, například v rámci obdoby programu „combined platoons“ známého z působení námořní pěchoty USA ve Vietnamu – mimochodem, námořní pěchota je jediná jednotka, která v tomto konfliktu ve větší míře pochopila a aplikovala zásady COIN).

S tím co píšete souhlasím, a je možné, že ANA a ISAF mohou udělat pro ochranu populace hodně. Je to, ale jenom první důležitý krok a jsem trošku skeptický, protože pořád nevidím policejní prvek, který bude efektivně prosazovat systém „práva a spravedlnosti“.

Společné patroly mohou být daleko slibnějším projektem, pokud by se jednalo o kombinaci policejních a vojenského prvků, jako tomu bylo například v Severním Irsku (kde RUC potřebovala vojenskou ochranu k tomu, aby v podmínkách tehdejšího bezpečnostního prostředí mohla vůbec vykonávat policejní činnosti). V této fázi vývoje by tam ale musely působit ve velké míře mezinárodní policejní kapacity.

Pokud by tato varianta nebyla možná, dá se upustit od záměru pomáhat s budováním národního afghánského státu s centralizovanou mocí a státními institucemi a budovat cosi, co bude odpovídat realitě a očekáváním obyvatelstva v souvislosti s „výkonem práva a spravvedlnosti“ v rámci tradičních center moci. V tomto případě si, ale nedokážu představit, jak budeme chtít naplnit jeden že základních cílů našeho snažení v Afghánistánu – čímž bylo a je odepření útočiště transnacionálnímu terorismu?

Problém je ten, že ANA byla cvičena z velké části podle americké konvenční doktríny, tedy vycvičena „k obrazu svému“, takže v současné chvíli jí ochrana populace moc neříká a velká část jejich úkolů je nepřátelsko-centrických. I zde bude tedy dle mého názoru provést korekci.

Souhlasím.

Předem se omlouvám, že nebudu moci hned reagovat na případné komentáře. Prosím vás proto o trpělivost. Na komentáře k mé osobě už reagovat nebudu a omlouvám se, že jsem se nechal vtáhnout do diskuse, která už ztrácela dobrý styl.

Zdravím Iva a děkuji za odborný komentář k mému předchozímu textu (jsem příjemně překvapen úrovní Vašich znalostí a sečtělostí). Cítím, že je nutné některé věci dovysvětlit, což činím na následujících řádkách. Zvolil jsem formu jakéhosi „dialogu“ – po Ivově poznámce následuje můj komentář.

Nejsem si jist, zda poznámka „k přeceňování vojenských schopností“ směřuje k úsilí AČR v oblasti nebo je mířena šíře. Pokud směřuje k AČR, tak poznámku nechápu – ambice AČR jsou v tomto ohledu skutečně velmi nízké. Pokud to mám demonstrovat na jednotce, která dělala za 3. kontingentu zdaleka nejvíce „činnosti, která nebyla přímo spojená s prací civilní části“, tak dojdu k závěru, že zhruba 75% akcí Průzkumného odřadu zahrnovalo FYZICKOU účast příslušníků civilní části na patrole. U jednotek MOT tento údaj bezpečně přesahoval 90%. O nějaké dlouhodobé soustavné činnosti vojenské části bez účasti civilní nemůže být tedy ani řeči.

Ne, poznámka nesměřuje nijak specificky pouze k úsilí AČR, ale je míněna více obecně na moderní západní demokratické státy.

Ne zcela bych souhlasil s tvrzením, že „V Malajsii na konci 40. a počátku 50. let minulého století, kdy po selhání ‘vojenského přístupu’ byl zvolen přístup řekněme ‘civilní’ i když s důležitou vojenskou podporou“. Struktura velení operace se za celou dobu výrazně nezměnila. Nejvyšší velení bylo mezi lety 1948-1952 v rukou ministra pro kolonie, to samé platilo pro období 1952-1957. V prvním období se jednalo o Labouristy, v druhém o Konzervativce. V prvním období velel operaci především gen. Boucher spolu s plk. Greyem. V druhém gen. Gerald Templer. K žádnému posunu tedy na této úrovni nedošlo. Gen. Templer se (společně gen. Briggsem) zasloužil o vytvoření systému „výborů“, které zjednodušeně sestávaly ze zástupců armády, letectva, policie a místní samosprávy s právem veta nejvyššího armádního představitele. To je dle mého názoru maximálně „smíšené řízení“, nikoliv civilní.

Jak sám citujete, psal jsem o „vojenském versus civilnímů přístupu a ne o vojenské struktuře velení, nebo řízení. Navíc jsem uvedl tyto pojmy v uvozovkách, což mělo za cíl naznačit čtenářům, aby použitý výraz vnímali s jistou nadsázkou. Nicméně pořád tvrdím, že pro účely tohoto příspěvku a pro přiblížení problematiky jsou tyto výrazy vhodné.

Jaký je tedy hlavní rozdíl mezi neúspěšnou a úspěšnou částí kampaně? Především osoba gen. Templera, který změnil celkovou strategii z přímé na nepřímou. Místo likvidace povstalců se soustředil na jejich oddělení od populace.

Rozdíl mezi úspěšnou a neúspěšnou částí kampaně je právě v tom, co jsem nazval „civilním a vojenským přístupem“ . Spíše „vojenský přístup“ (likvidace povstalců) nebyl úspěšný a naopak spíše „civilní přístup“ (oddělení povstalců od populace) byl nejenom úspěšnější, ale dokonce úspěšný. Nicméně i co se týče struktury, tak to bylo podle informací, které mám jinak než se může někomu zdát, pokud to posuzuje pouze na základě toho, kdo byl na jaké pozici. Mým hlavním zdrojem informací je Komerovo The Malayan Insurgency in Retrospect (RAND CORP), kde píše na str. 6: „All this was pulled together, once the need was realized, by an unusual, unified civilian-military command structure.“ (Zde by se ještě mohlo zdát, že se jedná o vnímání spíše „civilního přístupu“ abecedním pořadím slov).

Když však čteme dále, tak Komer pokračuje tvrzením, že: „Territorialy organized, this system paralleled – indeed was part of – the existing civil administrative structure. It was headed by civilians, even though military men often played dual roles in the top slots“, kde je již zřejmé, že je tomu spíše jinak.

Dále Komer uvádí například na str. 7: „Yet the way U.K./GOM learned from their mistakes and gradually evolved a mixed civil-military counterinsurgency strategy well adapted to the threat offers lessons of wider applicability –even to Vietnam.“

Dále Kormer uvádí na str. 11: „It was not primarily a military effort but rather one in which military played only a limited though indispensable role. Even in its security aspects, it was as much as police as military operation.“

I v tomto kontextu tedy vidím jako vhodné hovořit o změně směrem od „vojenského přístupu“ k „civilnímu přístupu“ a je relevantní jej uvádět jako vhodný příklad z historie.

Suma sumárum, nejhmatatelnějším rozdílem je osoba gen. (později maršála) Templera. Ten měl ve svém portfoliu kromě konvenčních umístění jako velení pěší a obrněné divizi rovněž vysokou pozici ve vojenské správě Západního Německa, post ve vedení zpravodajské služby a politicky intenzivní službu jako zástupce NGŠ (v české nomenklatuře). A právě tyto zkušenosti ho odlišovaly od jeho předchůdců, kteří podobnou minulost neměli. Zde se nabízí oslí můstek ke gen. McCrystalovi, který má za sebou rovněž velmi nekonvenční minulost (i když logicky ne tolik spjatou s politikou, což je dané odlišnou tradicí US Army).

Suma sumárum, nejhmatatelnějším v takovému zjednodušení – spojením vojenského přístupu pouze s osobou gen. Templera – je přinejmenším termín „wishfull thinking“. Další otázkou „do pranice“ je, zda je důležitější loajalita vojáka k „zájmům“ vojenských organizací, nebo spíš k objektivnímu posuzování jevů a tím k loajalitě daňovému poplatníkovi a zájmům státu obecně.

Důležitou proměnnou bylo například určitě to, že kromě této významné změny ve vedení došlo také ke změně na ještě vyšším postu (Minister of Colonies) Oliver Lyttelton, který byl dokonce vyslán Winstonem Churchillem, aby se osobně zapojil do tvorby nové strategie.

Dále nelze přehlížet velmi důležitou roli policejních kapacit, které se uvolnily z Palestiny a byly v Malajsii účinně použity, což tvrdí Komer na str. 38 a uvádí jak významně byl tento přínos policie vnímán: „Brigadier Clutterback terms the police ‘the decisive element’ in dealing with the Malayan insurgency; they provided the ‘the security intelligence’ for which ‘the army was a support but not a substitue’.“

To, že v operaci na určitém stupni řízení stále figurovali vojáci je také třeba vnímat v kontextu britského organizování správy kolonií a dlouhodobě hromaděných zkušeností s populačně centrickými operacemi (ani to Brity, ale jak je patrné neochránilo před chybným použitím „vojenského přístupu“). Navíc existují výjimky, kdy vojáci mají skutečně kvality státníků jako např. američtí gen. McArthur, nebo gen. Marschall, nebo kdy státníci mají kvality vojáků a stratégů jako např. Winston Churchill, Mao Ce-tung, Fidel Castro, Ariel Sharon a další.

Určitě souhlasím s tvrzením, že vojáci nemohou být klíčovým prvkem v populačně-centrických operacích. Už ve zmíněné Malajsii byl poměr policie (v první moment konfliktu, postupně se ještě zvyšoval o milici) a armády přinejmenším 2:1 (deset nedoplněných praporů oproti 9000 policistů). I podle Galuly by měl být poměr civilních vs. vojenských aktivit 80/20. To ale neznamená, že těch 20% nebude prováděno (situace českého PRT) anebo z nich uděláme 80% (situace US Army).

Také souhlasím, že s tím souhlasíte. To, že „Galulových 20% vojenských aktivit“ nemá být prováděno jsem nikdy netvrdil. Spíše zastávám názor, že tento poměr není nijak pevně daný, a že se mění podle aktuální situace s tím, že čím větší procento zastávají vojenské operace, tím více se konflikt přesouvá od populačně centrického k nepřátelsko centrickému a narůstá důležitost role vojáků.

Je sice pravda, že v AČR je jistě dost generálů, kteří nikdy neabsolvovali zahraniční nasazení. Proč ale hledat jen to špatné? Od nového roku se situace přeci výrazně změnila. Šéfem všech zahraničních operací AČR se stal generál, který má za sebou opakované velení v Bosně, Kosovu, Afghánistánu v hodnostech kapitána až plukovníka. Co víc si můžeme přát, nemám pravdu?

Nehledám jenom to špatné. Pouze jsem se snažil ilustrovat možný vývoj kariéry ve vojenských organizacích ve vztahu ke kompetentnosti vojáků v populačně centrickém přístupu obecně. Jsem přesvědčen, že tyto příklady existují i v případě jiných států (a je to odrazem geopolitických a vojenských aktivit státu v určitém časovém období). Od nového roku se změnilo více věcí. Například v roce 2009 nepochopitelně zaniknul bez adekvátní náhrady Útvar Speciálních Operací Vojenské Policie (SOG), což byl podle mého názoru jeden z nejprogresivnějších prvků ozbrojených sil ČR v kontextu kompetentnosti při nasazení v populačně centrickém přístupu, COIN, CT o čemž svědčilo i operační tempo a výsledky tohoto útvaru od roku 2003-2009.

Co se týče generála Opaty, podobná kritéria už splňoval jeho předchůdce generál Prokš. Ale je to samozřejmě posun; čas ukáže. Existuje ještě celá řada důležitých proměnných včetně vnímání problému skrze „konvenční optiku“ a zákonitá převaha těchto typů velitelů, což má vliv (nejenom negativní, ale prostě konvenční) na veškeré organizační aspekty vojenských organizací.

Svůj komentář si dovolím zakončit poněkud nezvykle – citací autora tohoto článku z jeho předchozí práce:
“Klíčovým prvkem úspěšnosti a zároveň měřítkem úspěšnosti celého procesu bude tedy jednání běžného Afghánce a jeho pocitu ohledně vlastní bezpečnosti, především v noci. Pokud jej za tmy probudí bouchání na dveře, nebo šramot na zahradě a on bude přesvědčen, že je to Taliban, nic moc se nezmění. Pokud však bude mít důvod si myslet (díky změně spojeneckého přístupu), že bouchání či šramot spíše způsobuje smíšená rutinní (24/7) patrola afghánské policie a mezinárodních sil, která je neustále „po-ruce“ v případě potřeby, pak je šance na postupné zlepšení situace.”
Ruku na srdce, provádí takovou činnost v provincii Lógar někdo?

Toto nevnímám jako komentář, ale jako vyjádření souhlasu s předchozím příspěvkem.

Pokud to celé shrnu, tak můj argument v tomto příspěvku byl daleko více o tom, že nemůžeme obecně přeceňovat schopnosti vojáků  v populačně centrických operacích. Jejich kariéra se totiž může úplně klidně po celá desetiletí vyvíjet v rytmu: kvalifikace-funkce-organizace přípravy a vlastní příprava (primárně na nasazení v konvenčním konfliktu)-vyšší funkce-organizování přípravy a vlastní příprava-vyšší funkce-a tak dále a v případě úspěšné kariéry až do odchodu do zálohy.

V případě policistů je tento rytmus jiný: kvalifikace-nasazení v populačně centrických činnostech (celé spektrum základních i speciálních policejních činností)-případná vyšší funkce-nasazení a případné řízení v populačně centrických činnostech-a tak dále… Stejně tak je tomu ve všech civilních profesích, kde se kariérní postup odvíjí od úspěchů v práci s obyvatelstvem a v tomto ohledu se formují i organizace, které tuto činnost vykonávají.

To na co chci upozornit především, je důležitost reorganizace (v USA je to hodně aktuální a kontroverzní téma) pro efektivnější fungování v populačně centrických operacích s využitím veškerých možností moderních západních demokratických států a to nejen v rámci vojenských organizací ale i dalších organizací (policejní experti, případně četnictvo, soudci, státní zástupci, vězeňská stráž, diplomaté a politici). Zároveň jsem však nikdy nezpochybňoval důležitou a neustále nepostradatelnou roli vojenských organizací, kde spíš spatřuji limity v možnostech jejich reorganizace tímto směrem. Pokud se ovšem nebude jednat o reorganizaci mezirezortní, nebo dokonce „novorezortní“.

Policejní stanice v Lógaru, 2008; Foto F. Š.

Chtěl bych v tomto příspěvku reagovat na velmi zajímavou diskusi k článku Politici, armáda, NGOs, PRTs… Diskuse vygenerovala jedno pro mně zajímavé téma. Konkrétně, nemohu zcela souhlasit s názorem Pavla Zůny, že PRTs, by měly být podřízeny vojenskému velení (natož pak „civilní část“ operace obecně). Dokonce si myslím, že přeceňování potenciálu vojenských schopností v tomto ohledu bylo a je jedním z největších nedostatků našeho úsilí v Afghánistánu a v dalších podobných konfliktech.

Jak už jsem zmínil v jednom z předchozích příspěvků, „konvenční část“ operace v Afghánistánu byla paradoxně „v režii“ CIA a speciálních jednotek s podporou konvenčních sil a stabilizační část operace, tedy populačně-centrická, byla téměř výhradně záležitostí konvenčních sil s podporou speciálních jednotek a CIA.

Proč? Je to snad z toho důvodu, že ozbrojené síly mají v rámci národních státu jakýsi „monopol“ na zahraniční operace? Je to snad proto, že disponují nejvyšším rozpočtem, nejlepším logistickým zázemím a schopností „přežít“ v nepřátelském prostředí? Je to snad proto, že v těchto organizacích mají z podstaty věci stále největší vliv velitelé z jejich „konvenčních“ součástí a na základě svého vidění světa ovlivňují přístup k formulování a následnému řešení problému?

Nemyslím si, že tyto faktory by měly být důvodem k tomu, aby v případě populačně-centrického přístupu, o kterém v případě PREIN (prevention of insurgency) a COIN především jde, by měli vojáci „hrát první housle“. Co by vlastně mohlo kvalifikovat vojáky, aby „veleli“ civilním expertům v případě populačně-centrického přístupu, kdy je hlavním předmětem zájmu populace, především její ochrana, nastolení práva a spravedlnosti, správa věcí veřejných a budování základní infrastruktury?

Toto jsou činnosti, které jsou jen okrajové jak při přípravě, tak při nasazení vojáků. Ozbrojené síly a zejména jejich konvenční složky jsou totiž svou podstatou (což samozřejmě odpovídá minulým i současným bezpečnostním hrozbám) konstituovány k nepřátelsko-centrickým konfliktům, tedy k tzv. konvenčním typům bezpečnostních hrozeb.

Typickým příkladem zavádějícího myšlení v tomto kontextu je model, který ilustruje konflikty (včetně povstalectví) jako jakousi škálu intenzity od „low intensity conflict“ po „high intensity conflict“.

Tento model chybně ilustruje typický konvenční konflikt jako „high intensity cnflict“ a „low intesity conflict“ jako typ konfliktu, který se konvenčnímu typu vzdalují. Ve skutečnosti se jiné typy konfliktů, ale často odlišují od konvenčních typů úplně v jiných rovinách než v intenzitě (intenzita je ve skutečnosti tedy pouze jejich projevem).

Hlavním předmětem zájmu je v případě této (nesprávné) perspektivy nepřítel a jeho schopnost bojovat a veškerá činnost včetně výběru, přípravy, struktury a procesů je organizována v souladu s touto premisou. Z tohoto úhlu pohledu je populace vnímána pouze jako součást určitého prostředí. Sehrává tedy podobnou roli jako například terén, nebo počasí. Přístup k obyvatelstvu je z této perspektivy zohledněn především z taktického hlediska, nebo v kontextu mezinárodních norem a humanitárních aspektů – dle úrovně vyspělosti dané společnosti.

Na rozdíl od nepřátelsko-centrických konfliktů jsou v případě populačně-centrických konfliktů vhodnější přístupy  jako „asymetric warfare“, „irregular warfare“, nebo „unconventional warfare“. Intezita konfliktu i zde hraje učitou roli pro posouzení poměru významu momentálního poměru role expedovaných vojáků a expedovaných civilistů (Gallulovo „hot or cold insurgency“).

V podstatě se, ale jedná o vnímání problému v úplně jiné rovině, kdy klíčovým objektem našeho zájmu není pouze elminace/pacifikace nepřítele, ale především dosažení žádoucího chování obyvatelstva, jenž je stejně tak klíčové pro aktivity nepřítele, který nutně potřebuje podporu populace k tomu, aby mohl být efektivní.

Existuje řada příkladů, kdy povstalectví zvítězilo právě díky přispění důležité proměnné reprezentované neadekvátním „vojenským přístupem a velením“ typu: „Je to v zahraničí a je to bezpečnostní hrozba, takže jde o záležitost především vojáků“. Snad nejtypičtějšími příklady jsou Vietnamský konflikt, nebo invaze Sovětského Svazu do Afghánistánu.

Naopak, snad nejtypičtějším příkladem z historie, kdy bylo povstalectví radikální změnou přístupu pacifikováno, byla protipovstalecká operace Britů v Malajsii na konci 40. a počátku 50. let minulého století, kdy po selhání „vojenského přístupu“ byl zvolen přístup řekněme „civilní“ i když s důležitou vojenskou podporou. Dobové komentáře důležitých účastníků této operace zdůrazňují právě roli civilního řízení, ale také například policejních schopností (special branch).

Typy konfliktů spojených s intervencí (tedy konvenční a nepřátelsko-centrickou fází operace) a následnou stabilizační (populačně-centrickou fází operace) byly v případě Kosova, Afghánistánu a Iráku spojeny s velmi rychlým svržením represivních režimů. Následně však vzniklo vakuum, kdy přestala fungovat základní infrastruktura státu.

Mezinárodní společenství bylo přitom schopné pouze v případě Kosova využít kromě vojenských schopností neméně důležité schopnosti civilní – vytvoření centrální i lokálních admistrativ a dohlížení na ně, zajištění soudců, státních zástupců, policistů atd. Vojenské schopnosti hrály v tomto případě pouze podpůrnou, i když velmi důležitou roli, stejně jako v případě Malajsie v padesátých letech.

Naopak v případech intervencí v Afghánistánu a v Iráku se nepodařilo zabezpečit fungování civilní administrativy, která by zaplnila vakuum a zajistila základní funkce státu bezprostředně po násilném odsunutí represivních režimů. Tato proměnná sehrála bezesporu důležitou roli při vzniku a růstu povstalectví. Vojáci například z podstaty věci nemohou efektivně pomáhat při budování natož při suplování chybějících kompetentních policejních kapacit.

Ti, kteří si myslí, že výcvik místních policistů a především mentoring mohou provádět úspěšně vyslaní vojáci se hluboce mýlí, protože dostatečně nepochopili rozdíly mezi vojenskými a policejními činnostmi. Transformace vojenských schopností tímto směrem je částečně možná, ale i tak má své limity, a navíc vždy znamená zároveň snížení schopností vojáků pro nasazení ve stále aktuálních a typicky konvenčních typech konfliktů.

Dalo by se určitě dál pokračovat ve výčtu argumentů proč vojáci nejsou, a z podstaty věci ani nemohou být, klíčovým prvkem našeho snažení v případě operací vyžadujících populačně-centrický přístup. Jde třeba i o to jaký je vlastně žádoucí osobnostní profil rekrutovaných vojáků, jak je koncipována jejich příprava, jak je nastaven systém jejich kariérního růstu. V ČR jsou běžné příklady vojáků ve vyšších důstojnických, nebo i generálských hodnostech – a to i po roce 2000 -, kteří nikdy během kariéry nebyli v reálné operaci, nikdy žádné neveleli, natož aby se účastnili, nebo veleli operacím s poulačně-centrickým přístupem.

Nelze jim to mít za zlé (v kontextu ČR), ale je zapotřebí si uvědomit, že se nesmějí přeceňovat kompetence vojáků v této oblasti, protože neměli a asi ani nikdy nebudou mít možnost, aby ve své kariéře postupovali na základě své úspěšnosti v populačně-centrických operacích a činnostech. Je tedy důležité se spíše zaměřit na identifikaci problému a na hledání řešení, které souvisí s reorganizací těchto schopností v moderních západních demokratických státech, které se nemůže odhrávat pouze v rámci vojenských organizací.

V této souvislosti se nabízí k zamyšlení a k diskusi jedna otázka: jaká by měla být koncepce expedičních schopností moderních západních demokratických států v kontextu nového bezpečnostního paradigmatu? V něm není možné působit efektivně pouze proti jinému „státnímu aktérovi“ (i když je nezbytné tyto schopnosti neustále zachovávat), takže nezbývá, než se reorganizovat, abychom mohli v zahraničí efektivněji působit i vůči „nestátním aktérům“. Tito „nestátní aktéři“ mohou působit v rámci „failed states“ a pak se bude jednat o určitý druh více či méně vítané asistence.Toto působení v zahraničí může ale samozřejmě znamenat, že bude opět  svržen represivní, nebo nekompetentní režim a pak nevyhnutelně dojde na populačně-centrickou fázi operace.

Na úvod bych chtěl čtenářům doporučit, aby zbytečně nepřeceňovali význam většiny novodobých odborných vojenských termínů (zejména pak z oblasti boje proti terorismu a protipovstaleckeho boje). „Staré dobré modro-rudé časy“ jsou pryč a ve světě se toho teď děje hodně, takže během krátké doby se objevuje nová a nová terminologie, která se často vykládá různě a jejíž obsah je chápán pouze zevrubně.

Důvodem je to, že lidé často používají (stejně jako v jiných odvětvích lidských činností) „stejné pojmy pro různé věci“ a na druhou stranu „různé pojmy pro stejné věci“. Pojmy jednoduše vznikají bez „správné centrální kontroly a cenzury“ a hned jak se nějaký ten nový pojem „povede“, tak jej ti méně kreativní začnou rychle používat, aby byli také „in“ a když už ne první tak alespoň jedni z prvních, kteří jsou „v obraze a jdou s dobou“.

Naštěstí vojenské vědy nejsou až tak komplexní a abstraktní (na rozdíl od například filozofie) a tak se většinou ti „rozumní lidé“, kterým „jde skutečně o věc“ mezi sebou domluví. Lidé, kterým „o věc nejde“ ale potřebují nové pojmy, aby „zazářili“, nebo aby „fundovaně mlžili“ komplikují srozumitelnost debat a taktéž vyvolávají dojem, že je znalost těchto pojmů a jejich „přesných definic“ důležitá. Doporučuji proto brát tyto pojmy s rezervou a snažit se je vnímat co nejvíce v kontextu reálného dění a také v kontextu širší používané terminologie, vysvětlujících teorií a ilustrujících modelů.

Jde zde o to zbytečně se nezamotat do úvah typu: je hrozba střelnou zbraní, nebo varovný výstřel „kinetic action“, nebo jde o „non kinetic action“. Nebo, jaký je rozdíl mezi „kinetic actions“ a „kinetic operations“ apod.? Nakonec vždy totiž záleží na úhlu pohledu a širším kontextu události a výše zmíněný varovný výstřel může být vykládán tak či tak a oba způsoby budou správně a oba budou mít svoje nedostatky.

Zjednodušeně řečeno, termín „kinetic actions“ se používá především k popisu vojenských činností, které mají za účel působit fyzicky a přímo proti nepříteli (živá síla, zbraně, jiná vojenská technika, komunikace, logistická podpora). Nemá asi význam popisovat příklady vojenských operací z typických konvenčních konfliktů jakými byly dvě světové války a podobně. V kontextu současných protiteroristických a protipovstaleckých operací to jsou například eliminace důležitých lidských zdrojů útokem z bezpilotního prostředku, pilotem letectva, nebo odstřelovačem. Dalším příkladem může být zničení infrastruktury teroristického výcvikového tábora atd.

Termín „non-kinetic actions“ se používá k označení těch vojenských činností, které nejsou zaměřeny přímo fyzicky proti nepříteli, ale pořád se dají označovat slovem „action“, tedy nejde pouze o reakci, nebo o provozní a o zabezpečovací operace. Typicky v dnešním operačním kontextu do této oblasti dle mého názoru spadají Information Operations (IO). To jsou operace zahrnující škálu proaktivních činností, které nepůsobí proti nepříteli přímo a fyzicky. Do této kategorie také spadá elekronický boj, který, byť omezuje kapacitu nepřítele bojovat, nemá všechny atributy „kinetic actions“, a proto je zařazován do této kategorie.“ Na rozdíl od „non-kinetic actions“ se u „kinetic actions“ musí téměř vždy počítat i se ztrátami na životech, nebo újmě na zdraví, protože jsou k nim používány kinetické prostředky – zbraně, které mají za úkol ničit živou, nebo neživou sílu.

Souhrnně řečeno vnímám „kinetic actions“ jako spíše proaktivní činnost (volíme sami místo, čas a způsob akce) s cílem zničení (poškození) kapacity-fyzického potenciálu nepřítele bojovat. „Non-kinetic actions“ vidím jako také proaktivní činnost (také volíme sami místo, čas a způsob) s cílem nepřímo ovlivnit vůli nepřítele bojovat. Důležité je tedy vnímat rozměr významu „action“ a také významů „přímo-fyzicky-kapacitu nepřítele“ a oproti tomu „nepřímo-jinak než fyzicky-vůli nepřítele“.

Dalším důležitým faktorem pro vnímání těchto pojmů, že se používají spíše na strategické a operační úrovni a to především v plánování. Zkuste si schválně uvědomit, jak by vám zněl záznam z taktické úrovně, který by obsahoval tyto termíny v např. tomto znění:

 „Po té co byla naše patrola napadena nepřítelem jsme aplikovali soubor kinetických a ne-kinetických re-akcí a manévrů poté co jsme získali palebnou převahu jsme neprodleně aplikovali soubor kinetických a ne-kinetických akcí a hnali jsme nepřítele až do nejbližší obydlené oblasti, kde se nám ztratil, protože se takticky vmanévroval mezi civilní obyvatelstvo (co dělá téměř vždy a podle mého názoru i schválně). Nejsem si jist, zda naše rozhodnutí nepronásledovat nepřítele mezi civilním obyvatelstvem bylo spíše taktické, nebo až operační, či strategické rozhodnutí a už vůbec si nejsem jist zda náš přesun zpět na základnu (včetně ošetřovaní zraněných) bylo souborem spíše kinetických, nebo nekineckých akcí, protože jeden z našich vojáků si cestou navíc ještě omylem prostřelil nohu (došlo k použití zbraně, ale na druhou stranu nikoliv proti nepříteli – tak fakt nevím)? Vím, že mě má neznalost vojenské terminologie neomlouvá, a že jsem povinen v hlášení tyto kategorie správně uvést (aby byl tento dokument mým nadřízeným snadno srozumitelný, protože oni nemají tolik času na čtení, jako mám já tady na psaní) a předem se omlouvám za případné nepřesnosti…“.

Neberte prosím tento příměr doslovně (určitě si něco takového nemyslím o úrovni myšlení nasazených vojáků), ale zdá se mi to jako vhodná forma přiblížení toho, co si myslím o tom kdo a jak hluboce by vlastně měl rozumět těmto termínům a lámat si s nimi hlavu. Na druhou stranu, schopnost vnímat na strategické úrovni tyto pojmy a hlavně schopnost analyzovat a číst co vlastně znamenají (zvláště když ve strategicky vytyčeném populačně-centrickém přístupu evidentně statisticky převažují kinetické akce) má bezesporu velký význam.

Na závěr ještě jedna poznámka: toto rozlišení nesmí být mylně zaměňováno s termíny „conventional“ a „unconventional warfare“ (viz. předchozí text na toto téma), protože jak „kinetic actions“, tak „non-kinetic actions“ mohou být a jsou součásti konvenčního i nekonvenčního přístupu. U těchto termínů jde o strategické rozhodnutí, zda přístup k řešení konfliktu má být spíše populačně-centrický („unconoventional warfare“), nebo nepřátelsko-centrický („conventional warfare“) a u obou se samozřejmě jinak strategicky využívá „kinetic actions“ i „non kinetic actions“.

Doufám, že toto vysvětlení bylo alespoň trochu srozumitelné a znovu opakuji, že není třeba příliš lpět na přesných definicích, ale spíše se snažit chápat jejich zevrubný obsah v co nejširším kontextu. Pokud si náhodou někdo ze čtenářů zoufá nad „nejasností“ některých termínů, tak jej snad trochu uklidním, když mu sdělím, že v mém případě ani po absolvování tříměsíčního kurzu na téma „Historie speciálních operací“ nejsem schopen (včetně pana profesora a všech mých spolužáků) určit jaká je vlastně definice speciálních operací, co v historii vojenství byla speciální operace a co ne a zda jednotka, která jí provedla byla jednotkou speciálních operací a která nebyla.

Pro zamyšlení nabízím k posouzení operaci (speciální operace: ano/ne, jednotka speciálních operací: ano/ne), jejímž cílem byla likvidace admirála Jamamota. Pokud někdo tuto analýzu vypracuje a zveřejní na těchto stránkách, tak slibuji, že mu na ní veřejně odpovím.

Afghánský policista během výcviku; Foto seržantka Jennifer Cohen/U.S. Army

Dokument velitele ISAFu generála Stanleyho McChrystala podle mého názoru správně uvádí, že je zapotřebí změnit přístup a zaměřit se více na populaci, než na nepřítele. Nejedná se v podstatě o nic nového, nebo neznámého, akorát se to doposud v Afghánistánu neaplikovalo – i když o tom všichni věděli a hovořili. Mohlo by zdát, že teď, když se k otěžím dostal člověk, který to chce i prosadit, tak že máme napůl vyhráno.

Bohužel po podrobnějším přečtení dokumentu bych rád z pozice člověka, který si může momentálně dopřát ten luxus, pozorovat věci z povzdálí a nenést žádnou velkou zodpovědnost, okomentoval tři zásadní nedostatky směrnice, které budou příčinou problémů při aplikaci:

1. Nejsou dostatečně definovány cíle naší snahy v souvislosti s budování národního afghánského státu (odepření útočiště mezinárodnímu terorismu už prostě nestačí)
2. Je nedostatečně zdůrazněná katastrofální situace afghánské policie s čímž souvisí ochrana obyvatelstva a aplikace konceptu práva a spravedlnosti a také co a jak s tím budeme dělat.
3. Protiřečí si požadavky, aby spojenecké síly na jednu stranu respektovaly místní zvyky, kulturu atd. a na stranu druhou, aby nekompromisně bojovaly proti korupci.

Všechny nedostatky spolu (jak také jinak) úzce souvisí, protože jejich společným jmenovatelem je vágně definovaný konečný cíl snažení v Afghánistánu (kromě toho, že chceme odepřít útočiště teroristům s globálními ambicemi, kteří prokázali, že jsou nás schopni citelně zasáhnout na našem vlastním území). Jak má vypadat stabilní afghánský národní stát? Budujeme v Afghánistánu demokracii? Pokud ano, tak proč pod naším patronátem vzniká opět islámský stát, který se ve své nové ústavě hodnotové opírá u islám a civilní právo s ním nesmí být v rozporu.

The Constitution describes Islam as its sacred and state religion. A system of civil law is described, but no law may contradict the beliefs and provisions of Islam. It was widely reported that Sharia law is not specifically mentioned, but in fact Hanafi jurisprudence is one of the six branches of Sharia law. Moreover, concessions are made to Shia jurisprudence in cases arising strictly between Shi’ites. Followers of other religions are „free to exercise their faith and perform their religious rites“ within the limits of the law. There is no mention of freedom of conscience, and in fact apostasy from Islám is punishable by death (see below). The President must be a Muslim, an Afghan citizen born of Afghan parents, and must not heve been convicted of crimes against humanity, a criminal act or deprivation of civil rights. The president is the commander-in-chief of the armed forces. The constitution’s provisions on religion drew international controversy in 2006, when Afghan citizen Abdul Rahman, a convert to Christianity, was threatened with the death penalty for apostasy. Rahman was released under international pressure on thé theory that he was insane and that thé čase against him had „investigative gaps,“ and found asylum in Italy. The constitution itself was not changed in response.

V praxi to znamená, že občan Afghánistánu, který se narodil jako Muslim a rozhodne se konvertovat na jinou víru, nebo se rozhodně třeba vůbec nevěřit v Boha může být v Afghánistánu stíhán a dokonce odsouzen k trestu smrti. Jak to souvisí se strategii naší činnosti v Afghánistánu?

Hlavně jde o to, že v Afghánistánu katastrofálně selhává naše schopnost suplovat policejní činnost nefunkční afghánské policie a zároveň rychle budovat efektivní afghánské policejní kapacity. Bez kompetentní policie si můžeme o efektivní ochraně obyvatelstva jenom nechat zdát a bylo by bláhové se domnívat, že pokud se podaří generálovi McChrystalovi zvýšit přítomnost jeho jednotek mimo střežené základny ze současných cca čtyř procent (šokující a žalostně co?) na třeba i zázračných 50 procent (spíš hypotetická úvaha než možná realita), tak stejně se bude jednat opět o vojáky, kteří nejsou ani vybraní ani vycvičení a ani nemají dostatečnou praxi v interakci s civilním obyvatelstvem. Natož pak praxi v metodách policejní práce, takže se jenom těžko přiblíží standardům kompetentní policie.

Pokud tedy většině odpovědných lidí dochází, že potřebujeme právě funkční policii, ať už mezinárodní, nebo časem afghánskou, tak je nutné si také uvědomit, že se nedostatky nevyřeší konstatováním, že jsme si vědomi, že policie v Afghánistánu je nefunkční, a že je to problém.

Členové Afghánské národní policie v provincii Herát; Foto Senior Airman Marc I. Lane/U.S. Air Force

Při stabilizační fázi operaci v Kosovu bylo mezinárodní společenství schopno na zhruba dvou milionovou populaci nasadit až cca pět tisíc mezinárodních policistů. Byli to právě oni společně s civilní administrativou OSN (mezinárodní soudci, státní zástupci, starostové atd.), kteří zajišťovali efektivní kontrolu populace, prosazování práva a spravedlnosti a prevenci vzniku povstalectví. Jednotky KFOR poskytovaly především podporu a byly připraveny pro případ, kdy by se situace (jako například při pokusu kosovských Albánců o vyčištění území od Srbů v roce 2004) zhoršila natolik, že by si policie vyžádala vojenskou podporu.

Afghánců je 33 milionů, takže pokud bychom vycházeli z kosovské zkušenosti, pak by bylo zapotřebí pro ochranu afghánské populace mít k dispozici přibližně 70 tisíc mezinárodních policistů. Situace je přitom v obou případech (stejně jako u Iráku) podobná, protože mezinárodní společenství svrhlo represivní režimy a v postkonvenční fázi operace mohlo předpokládat, že bude čelit vakuu – státní instituce včetně policie přestanou být funkční, protože byly příliš spojeny se svrženými represivními režimy a jsou tudíž populaci nepřijatelné.

Toto jsou samozřejmě tak vysoká čísla, že se je při představě, jak toho dosáhnout všem stratégům a plánovačům udělá zle a zmohou se pouze na konstatování (už osm let), že policejní zabezpečení Afghánistánu je problém. Marně po konstatování doufají, že tuto situaci úspěšně vyřeší vojenští experti včetně těch na COIN a pár mezinárodních policistů, kteří fungují jako instruktoři. Otázkou je, kdo dělá skutečný 24/7 mentoring v terénu (což je podstata policejní činnosti, kdy zkušení kolegové v praxi zaučují méně zkušené) a kdo vlastně momentálně (už osm let) supluje policii, aby se vůbec dalo hovořit o konceptu práva a spravedlnosti, pokud myslíme vážně posílení autority centrální vlády v Kábulu.

Aby toho nebylo dost, tak ještě položím otázku související s předchozím komentářem naší vize národního afghánského státu, který pomáháme budovat v rámci staronové problematické ústavy. Pokud by se nám nakonec podařilo expandovat mezinárodní kapacity pro suplování policejní činnosti a pro mentoring místní policistů, tak co by asi naši muži zákona dělali v případech, kdy by museli řešit v souladu s afghánskými zákony prohřešky občanů související s islámem. Nevím jak ostatní kolegové, ale já bych raději na místě svléknul uniformu navždy, než abych se musel na budování něčeho takového podílet a jsem přesvědčen, že by s tím měla problém většina mých kolegů. Existují prostě kategorie, kde požadavek na profesionalitu neobstojí před současným západním hodnotovým systémem.

Dalším nedostatkem je tedy ono McChrystalovo protiřečení si v cultural awareness s potíráním korupce. Pokud mají jeho vojáci vyhovět tomuto požadavku, budou se ptát (a vím, že se už i ptají), jak to asi tak mají udělat, když korupce je v Afghánistánu nejenom jakýmsi národním sportem, ale je to přímo socio-ekonomický fenomén, který pokud bychom chtěli tvrdě potírat, tak se okamžitě dopouštíme jakéhosi anti-cultural awareness.

Je veřejným tajemstvím, že vojenské jednotky dávají z důvodů předcházení problémům se zásobováním najatým místní řidičům peníze na úplatky na nelegální mýtné. Prostě chceš projet, tak zaplať, protože všichni platí, nebo ti sebereme, co vezeš, nebo tě zabijeme, nebo radši obojí. Chtít tedy po vojácích, aby zároveň byli citliví a tolerantní k místním obyčejům a zároveň po nich chtít, aby potírali korupci, kdykoliv se s ní setkají vyžaduje bližší vysvětlení, a rád bych si jednou McChrystaluv návod na tento rébus přečetl.

Spíše očekávám, že se možná časem pod McChrystalovym vedením dočkáme určitých více či méně veřejných ústupků a dohod s bývalými a současnými bad guys. Taktéž se začne více respektovat afghánská realita co se týče center moci (tedy posun od snu od národního centralizovaného státu k středověké realitě), což by bylo i v souladu s jeho požadavkem na respektování afghánských zvyků. Namísto policie by právo a spravedlnost opět vykonávali kmenoví vůdci a jejich místní milice a prezident Karzáí si pak možná bude přát, aby byl již několik let kolující vtip, že vlastně není prezidentem Afghánistánu, ale maximálně tak starostou Kábulu, pravdivý.

USA, nebo západní státy obecně pak budou muset mít ne jednoho velvyslance pro Afghánistán, ale i několik „sub-velvyslanců“, tedy alespoň jednoho pro každé mocenské centrum. Jedině tak budou moci prostřednictvím tradičních nástrojů pro prosazování zahraničně politických cílů (ekonomických, diplomatických a vojenských, tedy vlastně cukru a biče) dosáhnout svého původního cíle: odepření útočiště teroristům s ambicemi zasáhnout vzdáleného nepřítele, čili the far enemy of holly jihad.

To je možná dokonce i jediný způsob řešení problémů souvisejících s kontrolou všech potenciálních útočišť globálního terorismu v zemích, ve kterých není v krátké době možné dosáhnout vytvoření funkčního národního státu disponujícího centralizovanou mocí.

Následující text je prvním příspěvkem Miroslava Lipowského na OWOP.

Na policejní stanici v Lógaru, podzim 2008; Foto František Šulc

Co je pravdivého na tvrzení, že ten kdo nás skutečně může ochránit je pouze ten, kdo nás ochrání nejen ve dne, ale i v noci a je „po ruce“, když jej potřebujeme? Kdo z běžných lidí se vydá v noci sám beze strachu mimo osvětlená a frekventovaná místa, tedy tam, kde se v případě nouze, jen těžko dovolá nějaké pomoci? Co si myslíte, že běžný člověk udělá, když mu například v noci někdo vleze na zahradu, uslyší hlasy skupiny neznámých mužů připravujících krádež, vloupání, nebo něco horšího?

Naštěstí máme policii. Netvrdím, že je zrovna nejlepší, ale v tomto případě bych neriskoval konfrontaci s neznámým nebezpečím, a pokud by byl ohrožován „pouze“ můj majetek a situace by to dovolila, zavolal bych tísňové telefonní číslo 158. Spoléhal bych se na pomoc policie, nebo alespoň na její asistenci, pokud bych musel na ohrožení reagovat dříve než dorazí.

V případě, že žijete v běžné městské aglomeraci v České republice a ve svém telefonátu zdůrazníte akutní ohrožení života či zdraví, tak policie dorazí od zavolání přibližně za pět až 15 minut. Pokud budete žít ve městě jako je Praha a nebudete mít zrovna smůlu, pak tento čas bude přibližně do pěti minut.

A teď si představte, že jste běžný Afghánec. Tomu se po zahradě neprochází skupina obyčejných zlodějů (její český ekvivalent by běžná afghánská rodina měla zvládnout vlastními silami), ale navštívila jej skupina ozbrojených a odhodlaných Talibanců s požadavkem, aby nějakou formou podporoval jejich činnost v boji proti afghánské vládě a mezinárodním silám.

Mezi konvenčním a nekonvenčním konfliktem je podstatný rozdíl a protipovstalecký boj (COIN) je formou nekonvenčního konfliktu. Tento příspěvek je věnován vysvětlení nejzákladnějších principů strategie protipovstaleckého boje na příkladu Afghánistánu, které bohužel, i když jsou známé, nejsou, z nejrůznějších příčin, vždy aplikovány. Pro ty z nás, kterým známé nejsou, nechť poslouží jako inspirace k zamyšlení nad problematikou, která bude s největší pravděpodobností nejvíce spojena s charakterem konfliktu tohoto století.

Myslíte si, že se toto v Afghánistánu děje a pokud ano, že se běžný Afghánec může dovolat nějaké pomoci, pokud s Talibanem, jinými povstalci nebo kriminálníky spolupracovat nechce? Jistě, můžete namítnout, že běžný Afghánec nemá pevnou linku ani mobilní telefon, takže systém, který známe u nás, nemůže v jeho zemi fungovat. Možná budete mít v tomto případě i pravdu, ale v tom podstata problémů běžného Afgánce vůbec nespočívá.

Běžný Afghánec se nedovolá nikoho nejen telefonem, ale ani jinak. Situace je taková, že když spolupracovat odmítne, může počítat s těmi nejhoršími následky. Pokud bude ochotu ke spolupráci předstírat a vše nahlásí afghánským, nebo mezinárodním bezpečnostním složkám, nemůže se spolehnout, že jej někdo z nich ochrání – a to především ne v noci. Prostě nemůže se vůbec spolehnout na ochranu oficiálních představitelů moci ve státě, ale může se stoprocentně spolehnout na trest za nespolupráci, nebo za zradu (v případě, že spolupráci předstíral) od Talibanu.

Co takový běžný Afghánec tedy dělá? Buď spolupracuje s povstalci aktivně (a něco si tím i vydělá), nebo spolupracuje pasivně (a vydělá si míň), nebo alespoň „nevidí a neslyší“ – své vládě ani mezinárodním silám neřekne nic – a přežívá. Vlády i spojenců se má totiž důvod obávat nepoměrně méně, než Talibanu.

Proč tomu tak je? Z jednoho prostého důvodu: pouze ten kdo je schopen být mezi populací nepřetržitě (ve dne i v noci – 24/7), je ozbrojený a je schopen účinně ochránit obyvatele dodržující zákony, podporující svou vládu a mezinárodní síly (nebo proti ním alespoň nebojující) má ve svých rukách skutečně kontrolu. Díky tomu může účinně aplikovat strategii COIN (z anglického Counterinsurgency), česky protipovstaleckou strategii.

Každá povstalecká organizace potřebuje podporu populace k tomu, aby mohla vůbec vzniknout a každá povstalecká organizace potřebuje podporu populace k tomu, aby mohla růst a časem zvítězit.

Jak je tomu v případě ochrany obyvatelstva v Afghánistánu? Mezinárodní síly jsou rozmístěny na svých základnách mimo obydlená centra. Provádějí patroly většinou ve dne (pokud se nejedná o cíleně aktivity speciálních jednotek) a v noci přebývají na svých více či méně bezpečných základnách a zajištění bezpečnosti obyvatelstva v noci nechávají na afghánské policii a armádě.

Jsou afghánské bezpečnostní složky schopné účinně chránit obyvatelstvo a zajistit si tím jeho podporu proti Talibanu a dalším skupinám? Ne. Kdyby tomu tak bylo, stačilo by posílit ostrahu afghánské hranice proti pronikání ze zahraničí – průniky by navíc nebyly bez podpory obyvatelstva efektivní. Respektive by byly odsouzeny ke konvenční silové konfrontaci s mezinárodními silami, což by pro povstalce nebyla dlouhodobě udržitelná strategie.

Podstatou nekonvenčního konfliktu je to, že v něm nelze efektivně využít konvenční prostředky. Podstatou konvenčního vedení boje je soustředění se na zničení bojového potenciálu nepřítele a využití výhody síly.

Proč tedy především mezinárodní síly v Afghánistánu, když disponují zcela evidentní převahou, nejsou schopné využít této výhody a nezničí bojový potenciál nepřítele? Důvodem je to, že nejsou schopné nalézt koncentrované síly nepřítele, aby mohly své převahy využít. A i když se to občas podaří, jde o lokální úspěchy, které však neohrozí povstalecké síly jako celek.

Povstalci kompenzují silovou výhodu státu vlastní, tzv. informační výhodou (information advantage). Ta spočívá v tom, že povstalci „vidí“ svého silnějšího nepřítele a mohou na něj zaútočit (dle situace konvenčně, nebo nekonvenčně, ale vždy když není převaha koaličních sil velká – vybírají si místo a čas). Narozdíl od povstalců, státní bezpečnostní složky je „nevidí“. Kdyby je „viděly“ mohly by využít svou výhodu síly (power advantage) .

Jak to, že koaliční a státní bezpečnostní složky nemohou nepřítele najít? Důvodem je to, že i přes veškeré dostupné moderní technologie a činnost zpravodajských služeb, nekontrolují dostatečně obyvatelstvo a tím pádem nedostávají ty správné a nejpodstatnější informace, aby mohli použít svou výhodu síly.

Informační výhodu může částečně poskytovat terén, ale klíčová je podpora obyvatelstva (žádoucí jednání obyvatelstva). Tuto informační výhodu poskytuje obyvatelstvo povstalcům. Pokud se ovšem podaří změnit jednání obyvatelstva, bude povstalcům informační výhoda odepřena a poté je jenom otázkou času, než stát povstalce najde a uplatní svou výhodu síly.

Jak lze dosáhnout žádoucího jednáni obyvatelstva v Afghánistánu? Tak jako všude jinde na světě: zjednodušeně metodou cukru a biče. Cukr je v tomto případě činnost státu a zajišťování ekonomické prosperity, stejně tak jako schopnost účinné chránit populaci, pokud se chová prostátně. Bič v tomto případě znamená schopnost státu postihovat ty, kteří se chovají protistátně (tedy povstalce i stoupence povstalců z řad obyvatelstva).

Zdá se, že jde o začarovaný kruh, který se nedá rozetnout: stát není schopen účinně „cukrovat“ (prosperita a ochrana), protože není schopen účinně bičovat (eliminovat povstalce a postihovat spolupráci s nimi). Má tento „hlavolam“ nějaké řešení? Ano. Klíčem je zaměřit se na populaci a nikoli na nepřítele. Toto je také jeden z nejpodstatnějších rozdílů mezi konvenčním válčením a nekonvenčním válčením.

Efektivní konvenční válečné strategie jsou ze své podstaty zaměřené na nepřítele (enemy-centric), kdežto nekonvenční válečné strategie jsou zaměřené na obyvatelstvo (population-centric) .

Existuje celá řada různých postupů zaměřených na obyvatelstvo, které vždy závisí na místních a časových specifikách. Povstalecká činnost má totiž různou intenzitu, odehrává se v různých socio-ekonomických a geografických prostředích a má různou (ve vztahu ke komplexním vnitrostátním a mezinárodním souvislostem) naději na vítězství a převzetí moci ve státě.

V řadě případů v historii byla povstalecká hnutí úspěšná, ale v mnoha byla neúspěšná. Neúspěšná byla zejména v těch případech, kdy stát používal proti povstalcům správnou strategii – zaměřenou na obyvatelstvo. Nelze ale ani tvrdit, že by se státy, které soupeření o žádoucí jednání obyvatelstva s povstalci nakonec prohrály, nepokoušely využívat strategii zaměřenou na populaci. Nicméně se jim nezdařila, což jenom podpořilo povstalce a umožnilo jim posílit do takové míry, že nakonec zvrátili původní silovou výhodu státu.

(Diagram in English)

Podstatou nekonvenčních konfliktů a tedy i COIN, je soupeření mezi státem a povstalci o kontrolu jednání populace.

To, že velení americkým silám v Afghánistánu bylo svěřeno generálovi McChrystalovi je příslibem obratu k lepšímu. V čem tedy byl, stále je a uvidíme zda i bude problém v činnosti mezinárodních sil v Afghánistánu?

Za prvé, je třeba si přiznat, že strategie a její naplnění závisejí především na tom, jak k problému přistupují USA. Ostatní země se v podstatě pouze přizpůsobují. Za druhé, USA po úspěšném ukončení konvenčních fází konfliktu v letech 2001 a 2002 dostatečně nevyužily tehdejší příznivé situace a neaplikovaly dostatečně strategii zaměřenou na populaci a tím nenávratně přišly o možnost ideálního načasování.

Svým způsobem byl přístup Spojených států v Afghánistánu od počátku paradoxní. Konvenční (enemy-centric) fáze operace (porážka vládnoucího Talibanu) byla vedena především nekonvenčními složkami (CIA a Special Operations Forces) s podporou konvenčních sil (hlavně letectva). Ovšem po porážce Talibanu, tedy do nekonvenční fáze operace, která logicky vyžadovala zaměření na populaci (population-centric approach), USA masivně nasadily naopak konvenční síly a velením pověřily téměř výhradně velitele z konvenčních složek.

V podstatě se dělo něco podobného, jako kdyby v případě řešení technického problému v oblasti slaboproudu měli problém řešit odborníci na silnoproud. Právě kvůli tomuto špatně zvolenému přístupu se začala více než rok po pádu Talibanu (2003) situace neustále zhoršovat (k tomu je nutné připočítat přesun pozornosti a sil na válku v Iráku). Velitelé konvenčních sil se samozřejmě zaměřovali na nepřítele (enemy-centric approach). Je pravda, že tento přístup byl velmi nekoncepčně prokládán určitými, ale evidentně nedostatečnými prvky podpory rozvoje infrastruktury (například jde o Provinční rekonstrukční týmy – PRT) a hlavně nedostatečnou ochranou a kontrolou obyvatelstva (sporadické kontrolní stanoviště, denní patroly).

Jednotky určené pro vedení nekonvenčních operací (special operations forces) se až na výjimky zaměřovaly především na nepřítele (enemy-centric approach) – tedy na úderné akce (raids, direct actions), nebo na budování afghánských bezpečnostních kapacit. Tento přístup vytvořil prostor pro znovuobnovení vlivu Talibanu, který začal postupně opět kontrolovat populaci – nejprve v oblastech, které mu byly nejvíce nakloněny a později svůj vliv rozšířil i do dalších regionů Afghánistánu. Důsledkem je rostoucí počet nástražných výbušných systémů (IED), které zabíjejí vysoké procento koaličních sil. Mezinárodní jednotky využívající konvenční přístup jsou snadným cílem i kvůli neefektivnímu a sporadickému patrolování a pohybu velkého množství zásobovacích konvojů po území Afghánistánu. Nezanedbatelným příkladem posílení povstaleckých aktivit je ostřelování a útoky na spojenecké základny s cílem je obsadit .

Na tuto situaci „odborníci na silnoproud“ reagovali pro ně obvyklým způsobem – žádostí o posily z důvodů nárůstu povstalecké činnosti. Posily časem dorazily, ale bohužel opět v podobě „odborníků na silnoproud.“ Do toho spojenci začali zjišťovat, že problémem jsou útočiště povstalců v příhraničních oblastech Pákistánu a tím se odvedla pozornost od možné nekompetentnosti „odborníků na silnoproud.“

Posily ani zvýšené nasazování bezpilotních prostředků s „povolením zabíjet“ povstalce na území Afghánistánu a Pákistánu a ani diplomatický tlak na Pákistán, aby zajistil příhraniční oblasti svého území, však nestačily. Aktivita povstalců měla až do loňského roku vzrůstající tendenci.

Zdá se však, že kromě vyhovění požadavků „odborníků na silnoproud“ v podobě posil, si nová americká administrativa konečně uvědomila rozdíl mezi „silnoproudem a slaboproudem“ a také to, že řešit problém z „oblasti slaboproudu“ by měl „odborník na slaboproud.“ Toto pochopení se projevilo pověřením generála McChrystala velením amerických sil v Afghánistánu.

My v České Republice můžeme pouze (možná, že i díky tomuto stručnému exkurzu do podstaty nekonvenčního konfliktu o něco fundovaněji) sledovat, zda toto „přepřažení“ přinese i změnu strategického přístupu směrem k zaměření se na populaci. A pokud se tak stane, zda bude nový přístup „správně ušít“ na míru a bude fungovat v tak specifickém prostředí jako je Afghánistán. V Iráku „přepřažení“ a posun k zaměření na populaci (population-centric approach) – stejně jako v jiných konfliktech v minulosti – zaznamenává zatím úspěchy, takže lze předpokládat, že by to mohl být i recept na zlepšení situace v Afghánistánu.

Klíčovým prvkem úspěšnosti a zároveň měřítkem úspěšnosti celého procesu bude tedy jednání běžného Afghánce a jeho pocitu ohledně vlastní bezpečnosti, především v noci. Pokud jej za tmy probudí bouchání na dveře, nebo šramot na zahradě a on bude přesvědčen, že je to Taliban, nic moc se nezmění. Pokud však bude mít důvod si myslet (díky změně spojeneckého přístupu), že bouchání či šramot spíše způsobuje smíšená rutinní (24/7) patrola afghánské policie a mezinárodních sil, která je neustále „po-ruce“ v případě potřeby, pak je šance na postupné zlepšení situace.

Pouze ten, kdo si bude moci dovolit se pohybovat mezi obyvatelstvem Afghánistánu v noci, bude ozbrojený, a bude schopen nejenom ochránit sám sebe, ale i obyvatelstvo, které s ním spolupracuje, může v tomto nekonvenčním konfliktu zajistit žádoucí jednání populace a časem třeba i zvítězit. Koaliční síly to ale v tuto chvíli bohužel nejsou.

Autor je vojákem v aktivní službě.

Zvýrazněné pasáže jsou volně parafrázovány a pocházejí ze semináře „Guerilla Warfare“ na Naval Postgraduate School, vedeného profesorem Gordonem McCormickem.