Helikoptéra UH-60 Black Hawk pro přepravu zraněných ve Fort Gordonu v Georgii během cvičení v roce 2009; Foto Tech. Sgt. Hector Garcia, U.S. Air Force

Každý kdo pozorněji sleduje průběh války v Afghánistánu už nejednou musel narazit na jméno Michael Yon, ten komu se to ještě nepodařilo ať navštíví jeho stránku a přečte si jeho články z Iráku a Afghánistánu.

Již jednou, za jeho pobytu v Afghánistánu se Yon dostal do sporu s velením US Army a sice ohledně pravidel použití síly (rules of engagement) generála McChrystala. A teď se očividně pouští do dalšího boje proti systému, ovšem v tomto případě to bude mít mnohem těžší.

V první polovině října loňského roku byl se jako „embedovaný“ reportér zúčastnil jedné aeromobilní operace spolu se 4/4 jízdní eskadrou (4^th Squadron 4^th Cavalry Regiment) v jedné z vesnic provincie Kandahár. Při této operaci došlo k výbuchu improvizované nastražené výbušniny (IED), při které byl jeden voják těžce zraněný. Takovouto situaci zažívají i naši vojáci nasazení v Afghánistánu a nejedná se o nic ojedinělého. Když se ale jednotka pokusila přivolat vrtulník z nedaleké letecké základny v Kandaháru, tak se opozdil. Jak píše Yon ve svém článku:

The medevac was very late. It took us about 20 minutes to get back to the Landing Zone (LZ). Based on my significant experience down here in southern Afghanistan, I know that the helicopter could and should have already been on orbit waiting for us. Chazray was dying but fully conscious and talking the entire time. We waited, and waited. Finally a radio call came that the medevac was “wheels up” from KAF. It was unbelievable to us that the medevac was just taking off from Kandahar Airfield, twenty-five miles away.

Kvůli opoždění vrtulníku zemřel zraněný voják, specialista (SPC) Chazray Clark, v nemocnici na letecké základně Kandahár. A právě zde začíná boj jednoho reportéra proti systému, boj, který si každý může a zřejmě i bude vysvětlovat po svém a zaujme k němu svůj vlastní postoj. V zásadě se jedná o problém ozbrojování vrtulníků, které dopravují zraněné.

Podle Ženevské konvence nesmějí být vozidla ani osoby označené červeným křížem ozbrojeny, protože v zásadě na ně nesmí být vedena palba. V současné době kdy jsou konflikty vedeny mezi státními, případně nadstátními aktéry a nestátními aktéry, takovéto opatření není dostačující. Každý čtenář knih Miloše Hubáčka o průběhu bojů v Pacifiku během 2. světové válce ví, že japonští vojáci si často za své cíle vybírali právě zdravotníky zřetelně označené červeným křížem. A jinak tomu není ani v Afghánistánu kdy jsou MEDEVAC vrtulníky často ostřelovány právě proto, že povstalci si jsou vědomi, že jim z tohoto směru nic nehrozí.

Z mého úhlu pohledu tkví hlavní problém v odpovědi na otázku:

Je potřebné, aby vrtulníky nebo vozidla, která dopravují zraněné vojáky z bojiště, byla označena červeným křížem a tudíž bez jakékoliv výzbroje, byť i pro vlastní obranu?

Každý kdo si přečte články Michaela Yona, které v některých kruzích v USA rozpoutaly hotovou bouři, si udělá vlastní názor a otázka kterou jsem zde položil, bude plodit nejen odpovědi, zdůvodnění, ale také další otázky. Stejně jako v USA, kde se tohoto tématu chopilo několik členů Kongresu a kde se o něm diskutuje i v kruzích aktivních i vysloužilých vojáků. Mám za to, že tato diskuse přinese hlubší náhled do toho, jak by se měly armády státních aktérů chovat v budoucích konfliktech. Tento náhled pak jistě má potenciál o trochu změnit „Západní“ přístup k vedení válek.

A nakonec ještě jedna poznámka: Všem čtenářům přeji šťastný a radostný nový rok.

Poslední dobou je na téma provincie Vardak a nasazení vojáků AČR v ní napsáno velké množství článků a ještě větší množství diskusních příspěvků. Nechci jen pokračovat v diskusích, ale rád bych trochu přiblížil vesnici Salar a její okolí pomocí čtyř bodů, podle kterých se dělá zpravodajská příprava bojiště (Intelligence Preparation of the Battlefield). IPB je v zkratce založen na

1. definování prostředí bojiště;
2. popsání efektů bojiště na protivníka a vlastní síly;
3. vyhodnocení hrozby a
4. určení pravděpodobné činnosti protivníka.

Definování prostředí bojiště nebude tak lehké – zejména v této situaci. Při tomto procesu jsou vyžadovány údaje o terénu, demografii, ekonomické, politické a sociální situaci, infrastruktuře a dopravě a telekomunikacích. Pohled do mapy a na Google Earth ukazuje několik seskupení domů a usedlostí. Pozornost už na první pohled upoutávají tři takovéto seskupení na východní straně Highway 1, velice výrazná „green zone“ na západní straně směrem.

Problémy, které představuje „green zone“ pro efektivní kontrolu svěřené operační oblasti není potřebné rozepisovat. Spíše bych se chtěl pozastavit při kombinaci osídlené green zone na jedné straně Highway 1 a hustě osídlené vesnice Salar téměř bez vegetace na opačné straně této dálnice. I když popis prostředí bojiště není ani úplný, ani uspokojivý bez více aktuálních informací se mohu omezit pouze na spekulace. Co se týče ekonomické situace, při bojích které v této části provincie probíhají, je možné plně důvěřovat citaci z reportáže o farmaření v provincii Vardak z 25. září 2009 ze stránky Institute for War & Peace Reporting:

Our orchards are ruled by the Americans and Afghan police during the day and by the Taleban during the night. … We can neither irrigate our orchards nor collect our harvests.

Od tohoto bodu a informací v něm obsažených se můžeme postupně přesunout k bodu 2, který nás bude zajímat asi nejvíc – Popsání efektů bojiště na protivníka a vlastní síly. Pozornost zde rozdělím mezi tři části – Green zone na západní straně dálnice, usedlosti a domy na východní straně dálnice a samotnou dálnici a její bezprostřední okolí.

V severní části distriktu prochází green zone průsmykem mezi dvěma hřebeny. V této oblasti je prostor pro efektivní kontrolu pohybu směrem do distriktu ze severu. Následně směrem na jih se prostor zelené zóny roztahuje více na západ a pokračuje až dále na jih do provincie Ghazní. Na hranici obou provincií není možné ani jen doufat v možnou kontrolu pohybu z jedné provincie do druhé což značně napomáhá povstalcům při jejich operacích. Jednoduše řečeno: pokud jim začne hořet půda pod nohama, tak utečou do vedlejší provincie, kam za nimi koaliční vojáci nemohou.

Dalším výrazným charakterem green zone je ohromná členitost a rozmanitost vegetace. Pokud je každé jedno políčko zarostlé ovocnými stromy, kukuřicí, mákem či jakoukoliv jinou plodinou a odděleno od ostatních pouze zavlažovacím příkopem nebo obyčejnou mezí, potom se povstalečtí bojovníci mohou přesouvat dle libosti. Ti z čtenářů, kteří viděli seriál Ross Kemp: Return to Afghanistan si to dokážou představit. Není také možno zapomínat na civilisty – farmáře a jejich rodiny. Opět budu citovat z reportáže o farmaření:

In most areas of Afghanistan, the water level drops in mid-summer and farmers are allocated specific hours for irrigating their lands. They have to follow the schedule, no matter the time, so many farmers find themselves watering their orchards in the middle of the night. But both United States forces and insurgents are apt to be jumpy when they see someone out at odd hours, and several villagers have paid the price.
Shahedullah Shahed, spokesman for Wardak’s governor, agrees that farmers are in a precarious situation.
“We have received written complaints from Nerkh, Jalrez, Sayed Abad and Chak,” he told IWPR. “We have also discussed this problem with the US forces in Wardak.”
According to Shahed, the provincial government has agreed with the Americans that if a farmer has to water his lands at night, he should carry a lantern with him at all times to identify him as a non-combatant. But this does not always help.“

I když je tento článek starý skoro dva roky, neexistuje žádný důvod domnívat se, že se situace změnila. Proto patrolování v takovémto prostředí přináší velké nároky na vojáky ISAF a ANA, a to ať už při zajišťování vlastní bezpečnosti při samotné patrole, tak hlavně při rozeznávání zda osoba v sadu je pouze farmář zalévající své stromy anebo povstalec s téměř smontovaným IED chvátající k Highway 1.

Dále zde je východní strana. Ta je na jedné straně přehlednější protože zde prakticky není žádná vegetace, na straně opačné množství usedlostí, domů a compoundů z ní vytváří ideální místo pro schovávanou. Alespoň z části. Dobré zmapování nejen z pohledu očíslování compoundů, ale také určení nálady rodin které je obývají, může být tím rozhodujícím faktorem pro to, aby aspoň tato část oblasti byla považována za méně nepřátelskou než její západní protějšek, zelená zóna.

A nakonec je zde dopravní tepna – Highway 1. Její okolí je vcelku rozmanité. V některých částech ji obklopuje zelená zóna z obou stran, jindy vede přímo mezi jednotlivými usedlostmi a jindy zase v prakticky pustém terénu. Tato rozmanitost vytváří přirozeně nebezpečné oblasti ale také oblasti s dobrým přehledem a snadnou kontrolou.

Třetí a čtvrtý bod zde spojím v jeden. Oba se vzájemně prolínají a doplňují, a při tom nedostatku informací které je možné teď a okamžitě získat při psaní takto aktuálního článku je vhodné jim dát prostor pro vyniknutí.

Provincie Vardak má bohatou povstaleckou tradici, kterou celkem vhodně demonstruje krátký popis její historie na Wikipedii:

During the communist times, the people of Maidan Wardak never gave significant support to the communist government. Maidan Wardak Province was significant during the Civil War in Afghanistan, due to its proximity with Kabul and its agricultural lands. Hizb-e Islami, Ittehad-i Islami and Hezb-e Wahdat all had significant presence in the area. Most of the area was captured by the Taliban around winter 1995, and after the capture of Kabul, Maidan Wardak Taliban were significant in the fight for Parwan Province and Kapisa.

V průběhu posledních desetiletí se zde bojuje už po několikáté a místní povstalci mají nejen výbornou znalost místního prostředí, ale i velkou zkušenost s bojem co z nich činí podstatně nebezpečnější protivníky. Ať už se jedná o bojovníky zařaditelné do kategorie „accidental guerilla“ jak je nazval David Kilcullen, přesvědčené a ideologicky motivované bojovníky anebo pouze příležitostné povstalce, kteří na koaliční vojáky střílejí za peníze, jsou stejně nebezpeční a místní prostředí jim v tom pomáhá.

Při určování jejich pravděpodobné činnosti už není potřebné dedukovat a vytvářet prognostické scenáře. Za posledních několik týdnů se rozkryla sama. Už za působení 1. jednotky OMLT nebyly IED v oblasti Salaru ničím novým, což mi potvrdilo několik příslušníků této jednotky, kteří si nepřejí být jmenováni. S postupem času, nastávajícím létem a zvyšující se antipatií vůči USA a koaličním jednotkám, začíná přecházet způsob boje povstalců od „nepřímého“ v podobě pokládání IED k přímému – útokům na kontrolní body a COP. Zda se jedná pouze o chvilkový nárůst aktivity povstalců, nebo je to pouze začátek nové ofenzivy záleží jak na možnostech povstalců, tak i na odvetných aktivitách koaličních a afghánských jednotek. Každá patrola může skončit kontaktem s protivníkem, nálezem IED ale také získáním nových informací, které umožní eliminovat z části a na čas jednu hrozbu.

Rád bych poděkoval kapitánu Zelinkovi za jeho kritické zhodnocení tohoto článku, když byl ve stádiu přípravy.

Český voják sleduje afghánského policistu, který během společné patroly v provincii Vardak objevil výbučniny (17. dubna 2011); Foto Spc. Andy Barrera, U.S. Army

Diskuse, která se objevila pod článkem o „Omeletě“ po informaci o zranění dalšího vojáka 2. jednotky OMLT v provincii Wardak a o stažení mentorovacího týmu z COP Salar na FOB Carwille mě donutila se zamyslet nad některými skutečnostmi. Rád bych se s vámi podělil o to co jsem postřehl této diskusi a také na fóru 2. výsadkové roty.

1. Způsob a systém nasazování jednotek do misí
Nasazování jednotek do mise PRT v provincii Lógar mělo od začátku vysokou prioritu. Dosud se tam většina pěších (mechanizovaných) praporů objevila minimálně jednou, některé dvakrát. Výjimkou je snad 102. průzkumný prapor a 43. výsadkový prapor – každý jiným způsobem. 102.pzpr pojede letos do Afghánistánu jako základ PRT už potřetí a příslušníci 43.vpr tvoří základ Průzkumného odřadu už druhým rokem (zatím čtyři rotace).

Doposud nebyl nasazen ani 44. ani 74. lehký motorizovaný prapor a jako základ PRT nebo jiné jednotky a ani 73. tankový prapor. A právě 73. tankový prapor byl vybrán jako základ jedné z jednotek OMLT. Z hlediska prosté logiky to je krok těžko pochopitelný, když příslušníci tankového praporu mají učit vojáky pěšího praporu jak operovat v boji. Zde bych rád upozornil, že nenarážím ani na kvalitu vojáků, ani na kvalitu praporu jako jednotky. Jde tady o zcela jiné schéma, které neunikne nikomu kdo se na to pokusí podívat ještě jednou a z nadhledu. Pěší prapor je cvičen příslušníky tankového praporu.

Toto by bylo těžko pochopitelné a podivné i pokud by se jednalo o US Army, US Marines, Britskou armádu a nebo kteroukoliv jinou armádu NATO. Jediným vysvětlením je to, které v diskusi nabídl JD tímto příspěvkem:

Tankistů bych se zastal, my už dnes nemáme moc jednotek schopných rotace, takže, kdo by tam jel mimo nich, když všechny bojové prapory se tam střídají. A nové J.Hradec, Bučovice a Rakovník nejsou ani pořádně naplněny a asi ani secvičeny a vybaveny. To není jejich vina.

Nabízí se zde tedy otázka: Neukousla si AČR příliš velké sousto co se operací v Afghánistánu týče? A pokud ano, nedá se na pomyslné snědení tohoto sousta usnadnit tím, že se využijí zahraniční vztahy s jinými zeměmi (např. se Slovenskem)?

2. Informační politika AČR a MO
Ke způsobu informování veřejnosti o operacích AČR v Afghánistánu (a v budoucnu i v jiných zemích) se zatím zřejmě přistupuje dle hesla: „Příliš málo, příliš pozdě, příliš negativně.“ Už dávno jsem psal v článku Proč je tak málo pozitivních zpráv z Afghánistánu?, že informace, které se k veřejnosti dostávají z Afghánistánu jsou z velké části negativní. O dění v provinciích Lógar a Vardak se v českém tisku píše málo, opatrně a „potichu“. Pokud už nějaká zpráva je dostatečně hlasitá, potom se jedná o výbuch IED při kterém byli zraněni příslušníci AČR, o napadení patroly a zranění vojáka a tak dále.

Je tedy na místě se ptát, proč k veřejnosti neproudí i jiné informace a pokud by se jednalo o něco nestandardního, tak i s adekvátním vysvětlením. Honza ve svém příspěvku píše toto:

Nejsem příznivec počítání různých skóre a zářezů na pažbě, ale bez nějakých elementárních měřitelných (publikovaných) výsledků to prostě nejde. Pepík u lahváče to prostě cítí jako když sleduje fotbal a nevidí na stav utkání.

Je potřebné něco dodávat? Myslím, že ne. Snad jen se zeptat zda se poslanecká sněmovna, ministerstvo či generální štáb bojí, že 99% veřejnosti vytáhne na „křížové tažení“ proti armádě poté co jim bude sděleno, že kromě budování škol, opravy silnic a vyspravování zavlažovacích kanálů, čeští vojáci také zatýkají a pokud je to nevyhnutné tak i zabíjejí protivníka?

3. Vzájemné vztahy mezi jednotkami a jejich příslušníky
Tato část je asi nejpalčivější. Měl jsem možnost mluvit s příslušníky AČR od různých praporů a za základ ne příliš srdečných vztahů považuji zejména nedostatek informací a sklon dělat si názor o tom druhém příliš brzy. Pokud je tato druhá část oslabena, potom se celý problém nevraživosti odstraňuje celkem lehce. Je to nádherně vidět na příspěvcích Soldata a MedWeda. Nejlépe to vyjádřil Soldato když napsal:

Souhlasím, že by jsme emoce měli trochu uklidnit. Přeci jen kopeme za stejný tým.

A právě v tomto duchu by se mohla nést celá další diskuse a i ostatní diskuse o problémech a starostech, které na AČR v Afghánistánu určitě ještě čekají.

Spc. Jamen Springmann během výcviku; Foto U.S. Army

V minulém díle jsem popsal organizační strukturu družstva postaveného na dvou čtyřčlenných palebných týmech. Taktéž jsem popsal struktury čety mechanizované a motorizované pěchoty. Tento díl se bude zabývat – z mého pohledu – nejtěžší otázkou organizace na úrovni čety a to četou lehké pěchoty.

Stejně jako v minulém díle, i v tomto bude těžiště postaveno na dvou bodech:

1. Nejvhodnější organizační schéma pro okamžité nasazení čety jako organického celku do mise (bojové, stabilizační, …) za podmínky zachování stejného stavu a složení v jakém cvičí a připravuje se v posádce.
2. Maximální efektivní pokrytí bojiště palbou, manévrováním a jejich kombinací.

Z těchto dvou bodů pochopitelně vyplývají další jako dlouhodobě udržitelné působení čety v operační oblasti, nároky na zásobování municí, vodou, jídlem apod. Tyto podmínky jsou pro četu lehké pěchoty specifické, protože její struktura není omezovaná transportní kapacitou (jako u čety motorizované pěchoty na LOV Iveco) nebo kombinací transportní kapacity a dostupnosti bojové techniky (jako u čety mechanizované pěchoty na KBVP Pandur II). Omezení čety lehké pěchoty spočívá v množství materiálu, které jsou schopni její příslušníci nést na svých zádech – a to včetně zbraňových systémů a munice pro ně.

Základ čety lehké pěchoty tvoří bez jakékoliv pochybnosti pěší družstva. Ta jsou podporována družstvem zbraní a řízeny velitelským týmem. První otázkou je, kolik pěších družstev by mělo tvořit četu? Dvě? Tři? Nebo více? Britské, americké, kanadské i německé pěší čety mají tři pěší družstva, tudíž je možné považovat tento počet za standard.

Dvě pěší družstva jsou dle mého názoru příliš málo, jelikož omezují možnost velitele čety kontrolovat přidělenou oblast odpovědnosti patrolováním a také omezují možnosti čety manévrovat. Čtyři pěší družstva zase vytvářejí velkou četu, která by následně musela být kompenzována „malou rotou“. Tato varianta by byla obhájitelná pouze za předpokladu nasazování čet jako manévrových prvků v misích a nadřízený stupeň by působil pouze v podpůrné roli. Ale toto je námět pro zamyšlení nad organizací roty. Prozatím je možné říct, že optimální počet pěších družstev na četu jsou tři.

Velitelský prvek čety je (jak již bylo napsáno v předchozím článku) společný pro všechny čety a tvoří jej velitel čety, zástupce velitele čety, předsunutý pozorovatel a radista. Tento prvek je možné doplňovat o další specialisty nebo týmy – letecké návodčí, ostřelovače, mediky, EOD apod.

Posledním prvkem v sestavě čety lehké pěchoty je družstvo zbraní. Tento prvek je u mnoha pěších čet zmenšován anebo omezován. Příkladem je britská pěší četa kde podpůrnou funkci plní jeden 60mm (nebo 51mm) minomet obsluhovaný jedním vojákem. U kanadské pěší čety není zařazena do sestavy žádné družstvo zbraní, ale podpůrné zbraně bývají přidělované podle typu mise. Opačným příkladem je četa americké pěchoty, která má devítičlenné družstvo zbraní vybavené dvěma kulomety M240 (v ráži 7,62×51 NATO) a dvěma protitankovými komplety Javelin. U čet 75. pluku Rangers se používá ještě další varianta družstva zbraní, kdy je družstvo tvořeno třemi dvoučlennými obsluhami kulometů M240 a jedním tříčlenným protitankovým týmem s pancéřovkou M3 RAAWS.

Ohledně potřeb čet lehké pěchoty Armády ČR je dobré se déle zamyslet. Americký typ družstva zbraní je pro bezhlavé kopírování v českém vojenském prostředí absolutně nevhodný. Důvodem je zbytečnost používání kulometů v ráži 7,62×51 NATO v družstvu zbraní, pokud se už tato zbraň nachází na klasickém pěším družstvu. Pro družstvo zbraní můžeme vybrat z tří podpůrných zbraní, které splňují požadavek na efektivní vedení palby za hranicí dostřelu družstva – 60mm minomet, automatický granátomet anebo pancéřovku Carl Gustav.

V neprospěch automatického granátometu AGS-17 mluví zejména jeho hmotnost a tudíž při pěších patrolách i potřeba vyčlenění více členů družstva zbraní na jeho transport a transport munice (hmotnost zbraně i s podstavcem je podle údajů na www.army.cz až 31 kg a každá schránka s municí váží 14,5 kg). Proti tomu je pancéřovka Carl Gustav se svou hmotností téměř čtvrtinová (8,5 kg) a její munice je podstatně lehčí. Nevýhodou je kratší dostřel (přibližně poloviční) a nemožnost udržet vysokou kadenci palby.

Potom je zde ještě třetí možnost – 60mm minomet, jehož hmotnost (cca 15-20 kg, podle typu) se pohybuje přibližně uprostřed mezi hmotností automatického granátometu a pancéřovky Carl Gustav. Má delší dostřel (nad 2000 metrů) a využívá munici menší hmotnosti. Nevýhodou minometu je vysoká časová náročnost při přípravě na palbu, což z něj podobně jako u AGS-17 činí spíše volbu pro četu zbraní na úrovni roty.

Z výše uvedeného odstavce vychází komparací jednotlivých možností, výhod a nevýhod jako jediná vhodná podpůrná zbraň pro úroveň čety pancéřovka Carl Gustav. Proto pro družstvo zbraní čety lehké pěchoty navrhuji následující strukturu.

Pro potřebu pozorování a eliminaci osob na vzdálenost menší než 1000 metrů bez hrozby poškození okolí, by bylo možné vybavit zástupce velitele družstva zbraní SVD-3N, která byla z výzbroje pěšího družstva vyřazena právě pro snížení palebné síly a nejednotnost používané munice. V případě družstva zbraní, jsou ale tyto nevýhody podstatně menší a začínají převyšovat výhody.

Výsledná struktura čety lehké pěchoty čítající 34 mužů (24 v pěších družstvech, 6 v družstvu zbraní a 4 ve velitelství čety) bude vypadat takto.

Závěrem chci poznamenat dvě zásadní věci. První je, že neexistuje ideální struktura čety a družstva, existuje pouze nejlepší kompromis závisející na specifických podmínkách dané armády (složky armády). Druhá poznámka se týká právě tohoto článku. V předchozím díle jsem používal označení výsadková četa a v tomto četa lehké pěchoty. V prostředí a podmínkách AČR neexistuje jediný prapor lehké pěchoty, pouze průzkumný a výsadkový prapor. Jak výsadková pěchota tak i „průzkumná pěchota“ jsou specializovanými typy lehké pěchoty. Proto jsem v tomto díle uváděl obecnější termín lehká pěchota – od něj se následně můžou odvíjet jak výsadkové a aeromobilní jednotky, jednotky lehké pěchoty pro zvláštní operace apod.

V budoucnosti – pokud naberu dostatek odvahy – doplním úvahy o organizaci jednotek pěchoty i o úroveň roty se zaměřením na jejich působení v stabilizačních operacích.

Obvyklý přístup k řešení problému nové organizační struktury se týká kombinace počtů jednotlivých podřízených oddílů, rozdělení pravomocí a propojení s nadřízeným organizačním stupněm. Rád bych trochu odbočil od tohoto standardu a zaměřil svou pozornost na efektivní působnost družstev a čet v závislosti na použité výzbroji a vybavení.

První a základní otázkou, kterou je potřebné si položit, je jaký rozsah bojiště musí palbou pokrýt družstvo, četa a rota? Od odpovědi na tuto otázku se pak následně odvíjí další požadavky. V současné době je standardní roj mechanizovaného družstva vyzbrojen čtyřmi různými zbraněmi, jejichž efektivní dostřel je vyjádřen níže. Výběr mechanizovaného družstva jako vzoru spočívá v skutečnosti, že Armáda ČR má v současné době čtyři mechanizované prapory a pouze dva lehké motorizované – po jednom u výsadkového a tankového praporu.

Tyto údaje jsem převzal z webové stránky 42. mechanizovaného praporu a i když uznávám, že se mohou lišit od jiných údajů, případně od osobních zkušeností, pokládám je za standard, který je možné uplatnit napříč celým spektrem. Důvodem je to, že se jedná o hodnoty, které je možné dosahovat standardně u drtivé většiny, ne-li všech, uživatelů těchto zbraní. Jak z tabulky vyplývá, tak maximální palebnou sílu dokáže roj mechanizovaného družstva soustředit (bez podpory lafetovaných zbraní BVP/KBVP) palbu všemi zbraněmi na vzdálenost přibližně 400 metrů. Pokud bychom se podívali na úroveň mechanizované čety a roty tak jediným násobitelem palby – vyjma vyššího počtu zbraní – je použití lafetovaných zbraní BVP/KBVP. A s trochou nadsázky mohu říct, že „tudy cesta nevede“.

V případě konvenčního konfliktu anebo nasazení mechanizovaných čet v prostředí, které se vyznačuje vysokou průjezdností pro BVP/KBVP problém není. Bojová vozidla poskytují svými zbraněmi dostatečnou palebnou podporu pro sesedající roj, a tudíž násobení palebné síly není příliš zapotřebí. Problém nastává v okamžiku, kdy dojde k nasazení roje v prostředí, kde není možné se spolehnout na podporu zbraní bojových vozidel. V tomto ohledu je na tom výsadkové družstvo podstatně lépe a to zejména díky výměně kulometů vz. 59 za FN Minimi v ráži 7,62×51 NATO a také používáním pancéřovek Carl Gustav.

Odpověď na otázku pokrytí bojiště efektivní palbou bude potřebné hledat v jednotné organizaci pěších jednotek na úrovni družstva. Pokud se tak stane, potom nebude potřebné upravovat tabulky jednotek nasazovaných do zahraničních operací a pěší družstva – bez ohledu na to zda budou mechanizovaná, motorizovaná anebo výsadková – bude možné nasadit bez potřeby navýšení či snížení počtů. Velitel družstva vyjede do mise se stejným počtem vojáků, s jakým cvičí základní činnosti na své posádce. Zde vyvstává problém, kolik členů bude mít toto družstvo. Bude to devět (pěchota USA), osm (britská armáda), 13 (Námořní pěchota USA), nebo méně?

Vzhledem k různým typům dopravních prostředků používaných AČR a po zvážení množství argumentů jsem se rozhodl přistoupit na následující strukturu pěšího družstva. Jedná se o osmičlenné pěší družstvo rozdělené do dvou týmů označených jako tým A a tým B.

Organizace pěšího družstva v této struktuře nabízí veliteli družstva několik možností. První je, že při zavedení zbraní CZ805 s ráží 5,56×45 NATO družstvo neztrácí možnost vést krycí palbu za použití účinnější munice (7,62×51 NATO) na vzdálenost delší než je dostřel útočné pušky. Dále je zde vyšší variabilita použitelných prostředků za minimálního navýšení (či dokonce snížení) zátěže vojáků. Toho je dosaženo zavedením podvěsného granátometu CZ 805 G1 a vyřazením RPG-7. Jednou závažnou nevýhodou je odstranění pušky Dragunov a tím ztráta schopnosti družstva zasahovat bodové cíle na vzdálenost delší než je dostřel útočné pušky. V zásadě je, ale možné říct, že výhody převažují nad nevýhodami.

Při osmičkové struktuře družstva se otevírají tři možnosti sestavení jednotky na úrovni čety – mechanizovaná četa s KBVP Pandur II, motorizovaná četa s LOV Iveco a výsadková četa. Každá z těchto čet má vlastní výhody a omezení, na které je potřebné brát ohled při vytváření jejich struktury. Generálmajor Sir John Monash v 3. čísle publikace Infantry v roce 1996 prohlásil:

The platoon is, for all purposes, the unit for whose perfection we strive. Because, a perfect platoon means a perfect battalion and brigade or division: and the efficiency of any army corps is to be measured by that of its platoons.

Z mého osobního pohledu je toto vyjádření pouze dalším podnětem pro ještě intenzivnější zamyšlení nad strukturou čety. Společným prvkem pro čety bez ohledu na jejich specializace je velitelský prvek. Ten se skládá z velitele čety, zástupce velitele čety, dělostřeleckého pozorovatele a řidiče-radisty. V tomto případě vycházím z komparace organizačních struktur v americké pěchotě u střelecké (pěší) čety a čety Stryker.

Četa mechanizované pěchoty s KBVP Pandur by byla organizována do dvou sekcí – pěší a vozidlové. Toto rozdělení umožňuje základní použití palby a pohybu ať už na úrovni vozidel tak i na úrovni vozidla – sesednutá pěchota a také mezi pěšími družstvy. Proti standardní Stryker četě má tato četa mechanizované pěchoty o padesát procent méně vozidel a o 47 procent méně vojáků. Kombinace schopnosti vozidel vést přímou (30mm kanón) i nepřímou (teoreticky VÚŘS/PTŘS SPIKE-LR) palbu nahrazuje potřebu disponovat jinými podpůrnými zbraněmi.

Dalším typem čety je četa motorizované pěchoty vybavená LOV Iveco. Zde je potřebné si položit zásadní otázku – jestli vozidla budou sloužit pouze pro dopravu pěchoty do cílové oblasti anebo zda půjde o sekci vozidel, která bude tvořit nedílnou součást čety při vedení palby a manévrování. Pokud by se jednalo o využití LOV pouze jako dopravního prostředku, potom by bylo potřebné vybavit četu i vlastními podpůrnými zbraněmi, které by poskytovaly dodatečnou palebnou sílu na delší vzdálenost než je efektivní dostřel pěších družstev. V takovém případě by se jednalo o vytvoření takovéto struktury.

Vybavení družstva zbraní právě pancéřovkou Carl Gustav je odůvodněno právě možností vést přímou palbu na vzdálenost do 1500 metrů a při využití specializované munice i nepřímou palbu (zejména na protivníka ukrytého za překážkou). Dalším důvodem je relativně nízká hmotnost odpalovacího zařízení a také munice.

Po přidělení vozidel podle této tabulky by došlo k rapidnímu navýšení nároků na jejich počet. Také by došlo k omezení jejich lafetované výzbroje (ať už to jsou těžké kulomety M2 ve věžích M151 Protector a nebo 7,62mm kulomety PKT ve věži ZRSD 07) pro vedení odvetné palby při napadení za přesunu. Podstatně lepší organizační variantou je úprava schématu čety mechanizované pěchoty pro tento typ vozidel.

Nejvíce limitujícím faktorem je omezená transportní kapacita LOV Iveco, pokud je doplněno o střelce. Každé vozidlo tak může dopravit maximálně tři vojáky pěší sekce, kteří mohou v případě potřeby sesednout. Na druhé straně, palebná síla a efektivní dostřel lafetované výzbroje odstraňují potřebu začlenění družstva zbraní do sestavy čety.

Lafetovaná výzbroj vozidel LOV Iveco je v AČR omezena na kulomety M2 (12,7mm) a PKT (7,62mm) v bezosádkových věžích M151 Protector a ZRSD 07. Naproti tomu, vozidla Iveco dodaná na Slovensko byla vybavena také lafetovanými 30mm automatickými granátomety AGS-17. Ty navíc poskytují schopnost vést i nepřímou palbu, což by při výhodně zvoleném poměru lafetované výzbroje 2:2:2 (těžký kulomet : střední kulomet : automatický granátomet) poskytlo četě motorizované pěchoty dostatečnou variabilitu při výběru typu podpůrné palby.

Každá z těchto variant má své klady i zápory, své výhody a omezení. Ideální organizační struktura pro družstvo nebo četu neexistuje a proto je potřebné se rozhodnout vždy pro to menší zlo. V tomto případě je menším zlem maximální využití prostředků, které již jsou k dispozici.

Struktura výsadkové čety, která je v tomto ohledu asi nejkomplexnější a také nejvíce komplikovaná bude popsána v dalším díle.

Zdroje:

• www.army.cz
• FM 3-21.8 The Infantry Rifle Platoon and Squad
• FM 3-21.9 The SBCT Infantry Rifle Platoon and Squad
• ATM č. 4/2009, 9/2009, 5/2010, 7/2010, 10/2010
• Střelecká revue 10/2010

Slovenský ministr Ĺubomír Galko (vlevo) s generálním tajemníkem NATO Andersem Foghem Rasmussenem (20. září 2010); Foto NATO

Keď bola vlani v júni na Slovensku zvolená nová vláda pod vedením Ivety Radičovej, pridelenie rezortu obrany zostávalo visieť vo vzduchoprázdne. Zo štyroch parlamentných strán tvoriacich vládnu koalíciu mali iba dve (SDKÚ-DS a KDH) skúsenosti s vedením ministerstva obrany a zvyšné dve (SaS a MOST-Híd) vôbec žiadne. Ministrom obrany sa napokon stal Ľubomír Galko, podpredseda Slobody a Solidarity, ktorého kvalifikácia spočívala viac na jeho manažérskych schopnostiach ako na odbornej spôsobilosti. Ja osobne som sa obával ďalšieho „nemastného-neslaného“ ministra.

Od nástupu na pozíciu ministra obrany sa ale Galko prejavil ako schopný človek, ktorý začal takpovediac „od podlahy“ – s rozsiahlym auditom ministerstva. Ten odhalil niekoľko neefektívnych zmlúv, ktoré značne odčerpávali financie ministerstva. Ale toto bolo možné očakávať vzhľadom na fakt, že odchádzajúci minister obrany Jaroslav Baška podpísal niektoré zmluvy tesne pred parlamentnými voľbami alebo tesne po nich. Jedna z týchto zmlúv sa týkala najmä modernizácie vrtuľníkov Mi-17 a ex-minister Baška obhajoval toto rozhodnutie skutočnosťou, že:

Slovensko podľa neho nemalo peniaze na nákup nových vrtuľníkov, stroje však potrebuje, keďže to vyplýva z medzinárodných záväzkov.

Doposiaľ najväčší problém sa pred ministrom Galkom objavil v posledných dňoch po správe Franka Bolanda.

„Potrebujete viac peňazí. Keď vás Aliancia prijala v roku 2004, tak ste súhlasili, s vyčlenením 2 percent HDP na obranu. To sa potom zmenilo na 1,6 percenta. Tento záväzok takisto nebol naplnený a klesol na 1,5 percenta. A teraz visia výdavky na obranu niekde na jednom percente, čo je veľmi málo,“ konštatoval riaditeľ obranného plánovania NATO Frank Boland s tým, že v problémoch sa rezort ocitol najmä po škrtoch od roku 2007.

Písať o slovnej prestrelke kedy poslanci SMER-SD na pôde parlamentu označili rozhodnutie Ľubomíra Galka vybrať si v týchto dňoch dovolenku za „hlbokú neúctu voči prezidentovi, poslancom a vojakom“ by bolo plytvaním času.

Pritom činnosť ozbrojených síl, hoci nedosahuje efektivitou hviezdnych výšin, je viac než dobrá. Pri akútnom nedostatku financií sa slovenskí vojaci podieľajú na spoločnom výcviku s príslušníkmi US Army. Tu sa jedná najmä o spoločné aktivity vojenskej polície, ženistov a špeciálnych síl. Práve tieto tri špecializácie ponúkajú širokú možnosť uplatnenia pre príslušníkov OSSR v zahraničných misiách a najmä v misii ISAF v Afganistane. To, ale bude možné iba ak vláda vyrieši problém financovania ministerstva a armády a následne, ak Biela kniha (na Slovensku nazvaná – Strategické hodnotenie obrany) poukáže týmto smerom ako najvhodnejším spôsobom nasadenia síl OSSR v zahraničí.

Důvodů proč jsem se rozhodl, trochu blíže se podívat na toto cvičení je několik. První z nich je zahraničně-politický. Ministr zahraničí Mikuláš Dzurinda se 19. října setkal s americkou „kolegyní“ Hilary Clintonovou a při společných rozhovorech přislíbil navýšení počtů vojáků Ozbrojených Sil SR v misi ISAF. Tato slova ministra Dzurindy byly hned dva dny poté poměrně hlasitě podpořeny – 20. a 21. října se totiž ve VVP Lešť konaly ostré bojové střelby 11. mechanizované praporní bojové skupiny. Ať již to je náhoda, či nikoliv, je to symbol slovenského odhodlání.

Dalším důvodem je skutečnost, že jeden ze zásadních záměrů celého cvičení a i způsob vykonání je poněkud chybně nastaven. Třetí bod v sekci Záměry a cíle na webové stránce cvičení je definován takto:

Vytvoriť podmienky, ktoré umožnia veliteľstvu mechanizovanej brigádnej skupiny plniť operačné úlohy v realistických a náročných podmienkach zodpovedajúcich súčasným poznatkom z prebiehajúcich operácií ako aj meniacemu sa doktrinálnemu prostrediu.

Pokud by se opravdu jednalo o působení brigády v realistických podmínkách, potom se nemohu ubránit pocitu, že „současné poznatky z probíhajících operací“ jsou ještě pořád někde kolem roku 1988. Abych pouze „nekřičel do tmy“ uvedu zde několik faktů z cvičení Joint Goal 2010.

• následkem nasazení mechanizovaného praporu vybaveného bojovými vozidly BVP-1 a BVP-2 by proti současným povstaleckým skupinám, jaké se vyskytují v Afghánistánu, mělo pouze minimální úspěch u civilního obyvatelstva a vedlo by ke značným ztrátám na straně slovenských vojáků;
• absence jednotky lehké pěchoty (s výjimkou organické průzkumné čety u 11. mpr) schopné vést pěší, vozidlové i aeromobilní patroly v prospěch vyššího velitelství (velitelství úkolového uskupení/kontingentu/brigády);
• absence lehkých obrněných vozidel schopných operovat v menších městech a vesnicích resp. absence obrněných vozidel nepoškozujících místní komunikace a zemědělskou/industriální infrastrukturu.

Toto jsou některé z věcí, které opravdu bijí do očí, a při bližším zkoumání by se jich určitě našlo víc. Ale musím přiznat, že jsem byl některými postupy a výkony cvičících jednotek mile překvapen. Většinu mé pozornosti upoutal výkon NSE (National Support Element), který byl prakticky po celou dobu cvičení pod tlakem povstalců – a to jak zásobovací konvoje směřující ze zásobovací základny k frontovým jednotkám, stejně tak i samotná zásobovací základna.

Pro ty, kteří znají Kilcullenovy zásady protipovstaleckého boje je toto pouze potvrzení pravdivosti pravidla č. 5. Dalším pozitivním postřehem z tohoto cvičení je nasazení týmů CIMIC a PSYOPS okamžitě po tom, kdy útočící jednotky vytlačily povstalce z jejich pozic. Zde si nemohu odpustit ironický povzdech, že po útoku mechanizovaného praporu s vozidly BVP-2 by PSYOPS týmy měly plné ruce práce.

Tyto postřehy ale zdaleka nejsou omezeny na území Slovenska, nebo vojenského výcvikového prostoru Lešť. Pokud se podíváme na cvičení jednotek AČR, které se připravují na nasazení v misi ISAF, tak je situace v porovnání se Slovenskem podstatně lepší, ale i tak je zde možné najít některé problémy a nesrovnalosti. Ale opět, nejprve fakta.

Na závěrečném cvičení 3. kontingentu PRT Lógar byla 2. výsadková rota 43. výsadkového praporu pod velením nadporučíka (nyní kapitána) Iva Zelinky pověřena „…provedením přepadu vesnice Chinaray s cílem rozbití buňky organizace HIG a zničení skladu IED.“ Jiný příklad, na cvičení 4. Brigády rychlého nasazení nazvaném Bridgehead 2010 dostaly všechny čtyři prapory brigády úkol: „zneškodnit výcvikový tábor protikoaličních jednotek, výrobnu nástražných výbušných systémů a sklad zbraní.“

Otázka, kterou je nutné si položit, zní: Cvičily jednotky AČR opravdu ty činnosti a postupy, které reálně využijí při svých operacích v provincii Lógar? Obávám se, že odpověď zní NE a tudíž jsou přístupy OS SR a AČR dost podobné. Někdo může namítat, že prapory 4. a 7. brigády nenacvičují útoky mechanizovaných praporů v simulované protipovstalecké operaci, ale pravdou je, že jednotky před vysláním na misi nacvičují operace, které z různých důvodů nebudou provádět. Proč tomu tak je? Je to proto, že se vyvíjí aktivita, protože je potřebné vykázat nějakou aktivitu?

Jestliže ano, tak potom je tento čas možné věnovat tomu, aby velitelé do omrzení opakovali drily při nálezu nástražných výbušných systémů (IED), nastřelení patroly ručními zbraněmi a jiné činnosti, které opravdu budou vykonávat. Nebo je zde i druhá možnost – ať jednotky, které mají dokonale nacvičené i bojové patroly je nejen trénují, ale i v reálu provádějí. Tak se vytvoří kádr důstojníků a poddůstojníků, kteří s tímto typem operací budou mít zkušenosti a budou je moct předat i jiným rotám a praporům.

Tento příklad je pouze ilustrativní, ale jedná se o princip, který je možné využít jak pro plánovací proces, tak pro výběr vybavení a zásob i pro výcvik a následné vedení operací.

Denník SME na svojej webovej stránke poskytuje (ako má vo zvyku) celkom slušný prehľad celej udalosti od začiatku a priebežne ho aktualizuje.

Napriek tomu, že Slovensko je jednou z krajín kde mediálne pokrytie je prakticky 24 hodín denne po 7 dní v týždni tak sa aj tu začína objavovať klasická „informačná hmla nad bojiskom“. Rôznili sa informácie o počte strelcov, a až do večerných hodín nebol istý celý priebeh streľby a ani počet zranených a mŕtvych.

Čo ma, ale zaráža je skutočnosť, že (ako píše sme.sk):

Podľa aktuálnych informácií od nášho redaktora, ktoré nemáme potvrdené, spáchal útočník samovraždu. Útočníkom by mal byť podľa jeho informácií od miestnej obyvateľky asi 15-ročný mladík, ktorý bol drogovo závislý.

Táto informácia sa napokon nepotvrdila, ale prezident Policajného zboru SR pri tlačovej konferencii uviedol, že páchateľ bol ozbrojený samopalom vz. 58, dvomi krátkymi bočnými zbraňami a k dispozícii mal až 8 náhradných zásobníkov do vz. 58 a aj do bočných zbraní.

Na tejto stránke často diskutujeme o problémoch v štátoch, ktoré neovplyvňujú náš každodenný život, no sú pre nás dôležité. Nemali by sme, ale popri tom zabúdať na to, že aj v našich mestách existujú bezpečnostné hrozby.

1. Ako je možné, že sa obyčajný občan môže dostať k útočnej puške a takmer 300 nábojom a môže túto zbraň použiť za denného svetla?
2. Ako je možné, že tento strelec dokázal so strelnou zbraňou zabiť 7 (možno dokonca 9) a zraniť asi 15 ľudí?
3. Dokážeme zabrániť šíreniu zbraní, ktoré poskytujú takú palebnú silu ako vz.58 medzi osoby s pochybnou minulosťou prípadne v spojení s distribúciou drog?

Tieto otázky sú len prvé z tých, ktoré sa objavia v médiách i medzi širokou verejnosťou. Ale ani médiá, ani verejnosť nedokážu jednoznačne a odborne na ne odpovedať. Som si istý, že čitatelia a prispievatelia OWOP to dokážu a že rovnako ako sa pokúšame nájsť nové cesty k bojom proti povstalcom v Afganistane, tak že aj dokážeme nájsť možné cesty pre vyššiu bezpečnosť na Slovensku a v Českej republike.

Americké a britské síly během bojové patroly v oblasti Sanginu v provincii Hílmand (2007); Foto Specialist Daniel Love, U.S. Army

Na iDnes jsem našel několik článků týkajících se Afghánistánu. Konkrétně popisují britské operace v distriktu Sangin a operace Tor Šezáda v distriktu Nad-e-Ali. Je hezké, že se i české deníky zabývají děním v Afghánistánu, ale pořád mi v těch článcích něco chybělo. Chci zde proto poskytnout svůj pohled na tyto události, protože se obávám, že autoři článků na Natoaktual a iDnes nečtou ani zprávy z webu ISAF a ani britský Helmand Blog.

Operace Tor Šezáda (Černý Princ) byla jednou z nových operací typu Moshtarak, o které se toho popsalo víc, než si ve skutečnosti zasloužila. Cílem této operace bylo postoupit do jižní oblasti distriktu Nad-e-Ali a pomalým a systematickým postupem vytlačovat povstalecké síly směrem na jih, kde na hranici mezi distrikty Nad-e-Ali a Mardža působí jednotky americké námořní pěchoty.

Jednalo se o společnou operaci sil ISAF a Afghánské národní armády (ANA), kdy některé úkoly byly striktně rozdělené – často je na fotkách vidět jak Britové zajišťují krytí a vojáci ANA prohledávají místnosti v compoundech. Podle mě jde o krok správným směrem, kdy se Talibanu upírá možnost vyvíjet tlak na obyvatele toho či onoho compoundu jen proto, že jejich obydlí bylo „poskvrněno“ tím, že do něj vstoupil „nevěřící“. Je to dobrá lekce pro ty, kdo se chtějí učit jak se chovat v prostředí boje proti povstalcům.

Toto je pouze jedna z věcí, které mi v článku na iDnes chybí – celkový pohled na situaci. Místo toho se článek soustředí pouze na některé body průběhu a ani ty neuvádí správně. Například, autor textu píše:

Nesetkali jsme se s velkým odporem. Došlo jen na pár přestřelek s povstalci,“ uvedl velitel britských jednotek Frazer Lawrence.

Podplukovník Lawrence, velitel 1. praporu Regimentu vévody z Lancasteru, toto opravdu řekl, ale bylo to až 12. srpna – tedy plné dva týdny po začátku operace. Citovat pouze některé zprávy a výroky (zvláště ty pozitivní) může být buď pokusem vyzvednout schopnosti sil ISAF a banalizovat sílu Talibanu anebo to může být pokus poukázat na to, že válka v Afghánistánu není až tak hrozná. A zde je ona pomyslná „druhá strana mince“ – tentokrát z dílny deníku The Independent z 2. srpna:

Resistance had initially been muted as British and Afghan forces headed south, with insurgent fighters focusing on US Marines coming in the opposite direction. But they had reorganised – with repeated radio calls for ammunition – and were now in a position to hit back. (…)
Despite the British and Afghan troops enjoying an element of surprise, the insurgents have been able to lay down belts of IEDs, their weapon of choice which have taken a lethal toll in the campaign. These had to be dealt with repeatedly. At least two of the bombs, discovered and detonated, were around 30lbs, capable of causing devastating damage.

Problém, který jsem zde nastínil, spočívá v přístupu k operacím v Afghánistánu – zatímco čtenáři OWOP mají zájem si ověřovat pravdivost informací studiem různých zdrojů, průměrný čtenář iDnes tak nečiní. A to se netýká pouze operací britských jednotek v silách ISAF, ale i nasazení AČR v provincii Lógar.

Pro shrnutí, článek o operaci Tor Šezáda je laděn až příliš pozitivně. Oproti tomu text o Sanginu v Independentu pesimismem až přetéká. Autor píše o Sanginu jako o místě kde „Přestřelky s povstalci v ulicích stejnojmenného správního města jsou na denním pořádku, stejně jako výbuchy nastražených náloží u silnic“ a o oblasti na kterou Britové „nemají ani v nejmenším dobré vzpomínky“. Zde odkazuje na tzv. Siege of Sangin z let 2006 a 2007.

Nechci tvrdit, že detailně sleduji každodenní vývoj situace v Afghánistánu, ale nemá snad každá provincie svůj „černý distrikt“? V některých provinciích je těchto distriktů možná víc, ale také jim je věnována větší pozornost. Podle Afghanistan Order of Battle pro srpen 2010 zveřejněného na stránkách Institute for the Study of War působí v Sanginu bojová skupina 40 Commando, Royal Marines a v okolních distriktech jsou rozmístěny síly americké námořní pěchoty. Vřele můžu doporučit nové stránky Helmand Blog kde je popisován i vývoj v Sanginu.

Každopádně stojí za to si položit v souvislosti s tímto článkem i otázku: „Jak se dívám na situaci v Afghánistánu? Je to pesimistický anebo optimistický pohled? Snažím se být objektivní?“ Odpověď do značné míry předurčuje to, co Afghánistánu říkám, či píši bez ohledu na složitou realitu v terénu.

Před pár dny jsem se dostal po delší době k tomu, abych opět podrobněji prošel internetové stránky AČR týkající se zahraničních misí – zejména těch v Afghánistánu. Co ihned upoutalo moji pozornost (kromě nového designu) je nové uskupení AČR v misi ISAF.

„Vzhledem k mezinárodním závazkům a především k maximálnímu nárůstu schopností komplexního zabezpečení nasazených českých jednotek v misi ISAF v Afghánistánu bylo vytvořeno Úkolové uskupení AČR ISAF (dále jen ÚU AČR ISAF). Úkolové uskupení AČR ISAF organizačně zastřešuje všechny jednotky a prvky Armády České republiky působící na území Afghánistánu s jasným cílem racionalizace a centralizace systému komplexní podpory českých jednotek nasazených ve prospěch operace ISAF. Byla vytvořena zcela nová struktura velení a řízení všech českých jednotek nasazených v mírové misi v Afghánistánu pod jednotným velením velitele ÚU AČR ISAF.“

Bližší pohled na jeho strukturu, ale přináší pocit, že se jedná spíše o úkolové (ne)uskupení a nebo možná také (ne)úkolové uskupení. Proč tyto nelichotivé přezdívky? Odpověď je velice jednoduchá – centralizace a racionalizace se týká pouze jedné části sil AČR v Afghánistánu, zbytek je „velitelsky nezávislý“ a značně decentralizovaný. Aby tyto mé výroky nebyly pouhým „výkřikem do větru“, zde je přehled nové struktury sil AČR v misi ISAF.

Úkolové uskupení AČR ISAF

• velitelství a štáb
• Národní podpůrný prvek
• skupina Vojenské policie
• jednotka chemické a biologické ochrany
• letecký poradní tým
• této jednotce velí důstojník v hodnosti podplukovníka.

ÚU AČR ISAF tak prakticky nahradilo kontingent AČR ISAF na letišti KAIA v Kábulu, který tam působil po dobu 3 rotací. Jeho složení bylo následující:

• jednotka chemické a biologické ochrany
• Národní podpůrný prvek
• Skupina řízení letového provozu a leteckých operací
• letecký poradní tým

Ve skutečnosti tak byla jedna (fungující) struktura nahrazena novou a nic se nezměnilo. Kontingent PRT Lógar i vrtulníkové uskupení na základně Šarana jsou nadále „velitelsky“ nezávislé. Jak je vidět „centralizace“ se nekoná, a to ani v době kdy AČR oficiálně oznamuje, že v následujících měsících posílí svou přítomnost v Afghánistánu.

Při pohledu na tiskovou zprávu, kde se jasně a zřetelně mluví o nasazení bojových vozidel Pandur v Afghánistánu, si nemohu nevzpomenout na vášnivou debatu k článku Dušana Rovenského Nepřipraveni na ztráty techniky – Poláci (Češi?) v Afghánistánu. V této diskusi zaznělo mnoho zajímavých názorů a v souvislosti s výše uvedeným se vyplatí si je připomenout, protože je možné, že v nejbližších měsících budeme svědky něčeho podobného. Aby doopravdy došlo v souvislosti s navýšením počtů vojáků a techniky v Afghánistánu i k růstu vlivu jednotek AČR na dění v této zemi, prezentuji zde svůj návrh (opět?) na strukturu v Lógaru (potažmo ve východním Afghánistánu).

Úkolové uskupení AČR v misi ISAF

Velitelství a štáb
- velitel: důstojník v hodnosti plk. nebo plk. gšt

Úkolová skupina na letišti KAIA

• velitel: důstojník v hodnosti pplk.
• jednotka VP
• jednotka CBRN
• Národní podpůrný prvek
• letecký poradní tým

Úkolová skupina PRT Lógar

• velitel: důstojník v hodnosti pplk.
• Velitelství a štáb (pro jednotku na úrovni prapor)
• 3x manévrová rota
• Rota bojové podpory
• Průzkumná rota (stavěná 43.vpr v spolupráci s 102.pzpr)
• Rota bojových služeb (CIMIC, PSYOPS, POMLT)
• Výcvikový a poradní tým

Úkolová (vrtulníková) skupina

• velitel: důstojník v hodnosti pplk.
• Velitelství a štáb (pro jednotku na úrovni letka)
• Roj transportních vrtulníků (4x Mi-171Š)
• Roj bitevních vrtulníků (4x Mi-24/35)

Zde pouze v bodech uvedu některé důležité součásti, které by měly být splněny, aby bylo zaručené efektivní fungování úkolového uskupení:

• vrtulníková úkolová skupina by byla úkolována hlavně v souvislosti s misemi PRT Lógar. Možnost nasadit vlastní bitevní vrtulníky by umožnila operovat více flexibilně bez přílišné závislosti na dostupnosti či nedostupnosti vrtulníků amerických sil;
• zrušení „Roty ochrany“, která je ve skutečnosti jednotkou složenou z mobilních pozorovacích týmů a její nahrazení třemi manévrovými rotami (byť ne na tabulkových počtech ale minimálně s dvěma četami, které budou pro dané nasazení cvičit minimálně 1-1,5 roku dopředu) umožní veliteli PRT více ovlivňovat bezpečnostní situaci v provincii;
• osamostatnění Průzkumného odřadu a navýšení jeho počtů tak, aby dosáhl úrovně roty umožní jeho nasazení nejen jako jednotky pro průzkum v „rizikovějších“ distriktech, ale také pro její použití při kinetických operacích;
• začlenění OMLT do sestavy PRT Lógar umožní nejen veliteli PRT ale i veliteli uskupení plánovat operace PRT tak, aby doplňovaly operace ANA (ano, operace PRT budou doplňkem operací praporu ANA v provincii. Ne obráceně!)

Vojáci z 25. lehké pěší divize při výsadku v Paktice; Foto Pvt. 1st Class Andrya Hill, U.S. Army

Kdyby existovala statistika různých typů misí prováděných spojeneckými jednotkami v Afghánistánu, tak by jistě bylo zajímavé sledovat, který typ převažuje ve té které oblasti v závislosti na bezpečnostní situaci. Bohužel taková statistika neexistuje. Dá se nicméně říct, že ohrožení letadel a vrtulníků v Afghánistánu je podstatně nižší než ohrožení vozidel, protože neexistuje „IED ve vzduchu“. Aeromobilita je tedy relativně bezpečná a pro jednotky lehké pěchoty, které mají výcvik v plánovaní a vedení těchto operací, je i prostředkem k získání převahy nad nepřítelem.

I když z mých slov může vyplývat, že schopnost provádět aeromobilní operace je tak výhodná, že by stálo za to, aby ji všechny jednotky ovládaly, není tomu tak. Pokud se podíváme na americkou pěchotu (US Army, bez jednotek pro zvláštní operace), tak ta disponuje 10 divizemi a pěti samostatnými brigádami (tři brigády, jeden plukovní bojový tým a jeden pluk), které mohou být nasazeny do manévrového boje.

Ze všech těchto jednotek je zde jedna divize a dvě brigády, které mohou být nasazeny do boje padákovým výsadkem (82. výsadková divize, 173. výsadkový brigádní bojový tým, 4. výsadkový brigádní bojový tým 25. lehké pěší divize) a jedna divize vytvořená pouze pro vedení aeromobilních operací (101. výsadková divize). Abych byl objektivní, tak zde musím uvést i 10. horskou divizi, která jakožto lehká divize má i kapacity pro vedení aeromobilních operací. Počet těchto operací v jejím případě už překročil číslo 100. Statisticky vyjádřeno:

• 9,75 % ze všech brigádních bojových týmů je určeno pro aeromobilní operace
• 14,63 % ze všech brigádních bojových týmů je určeno pro padákové výsadky
• 12,2 % ze všech brigádních bojových týmů je určeno pro operace lehké pěchoty

Celkově, 34 procent z pozemních bojových týmů americké armády je určeno pro operace lehké pěchoty. U britské armády je to ještě menší číslo, jelikož disponuje pouze 16. aeromobilní brigádou a z celkového počtu 45 pěších praporů jsou pouze čtyři (8,9 %) určeny pro aeromobilní operace a 14 dalších (31%) pro operace lehké pěchoty.

Vojáci 25. lehké pěší divize při noční operaci proti povstalcům v provincii Paktika; Foto Spc. Matthew Freire, U.S. Army

Pokud se podíváme na AČR tak zjistíme následující čísla – z osmi praporů AČR (to znamená z 21 rot) je 31,25% (10 rot) deklarovaných pro padákové výsadky. Tím, zda je to realistické se zde zabývat nechci (ale můžete vy v komentářích). Z těchto 32 rot jsou ale pouze čtyři schopné vést aeromobilní operace – je výhodné, že tyto roty patří k 43. výsadkovému praporu. AČR takto získává jedinečnou schopnost, která se nikde ve světě u výsadkových jednotek nevyskytuje – má jednotku o síle praporu, která může provádět jak aeromobilní tak i padákové výsadky.

Co ale vlastně jsou aeromobilní operace o kterých tady už tak dlouho píšu? Field Manual 90-4 Air Assault operations v 1. kapitole s názvem Air Assault Operations in the AirLand Battle je definuje takto:

Air assault operations are those in which assault forces (combat, combat support, and combat service support), using the firepower, mobility, and total integration of helicopter assets, maneuver on the battlefield under the control of the ground or air maneuver commander to engage and destroy enemy forces or to seize and hold key terrain. Air assault operations are not merely movements of soldiers, weapons, and materiel by Army aviation units and must not be construed as such. They are deliberate, precisely planned, and vigorously executed combat operations designed to allow friendly forces to strike over extended distances and terrain barriers to attack the enemy when and where he is most vulnerable.

Článek na Wikipedii vystihuje definici také velice dobře:

Air assault is the movement of ground-based military forces, most commonly infantry, by VTOL aircraft such as the helicopter to seize and hold key terrain which has not been fully secured and rarely, to directly engage and destroy enemy forces. In addition to regular infantry training, these units usually receive training in rappelling and air transportation, and their equipment is sometimes designed or field modified to allow better transportation in helicopters.

Pokud tedy promítneme definici aeromobilních operací (v anglo-americké vojenské doktríně nazývané „air assault“) do prostředí boje proti povstalcům dostáváme zajímavé výsledky. Zde jsou některé z nich:

• přelet vrtulníků podílejících se na aeromobilní operaci narušují život obyvatel podstatně méně než by narušoval transport vojáků obrněnými vozidly přes vesnici
• trasy letu vrtulníků nejsou omezeny tak jako přepravní trasy po pozemních komunikacích
• možnost odhadu cílové oblasti do které míří vojáci je taktéž omezena možností neomezeně manévrovat (pochopitelně v závislosti na dostupném palivu) a použít trasu, která zmate nepřátelské pozorovatele

Tyto výsledky, jak jsem je nazval, výrazně zvyšují zajištění a bezpečnost vojáků, omezují narušení každodenního života místních obyvatel a zabraňují pozorovatelům protivníka včas informovat své velitele o možném cíli koaličních vojáků. Je to pouze několik možností a několik výhod a jsem si jist, že příslušníci AČR, kteří s těmito operacemi mají větší zkušenosti by jistě doplnili další.

Aby se zde, ale opět neobjevil argument o vybudování expedičního svazku úzce specializovaného na aeromobilní mise, kromě všech výhod jsou zde i nevýhody a omezení:

• palivo (nejen pro transportní vrtulníky ale také pro bitevní vrtulníky zajišťující krytí)
• dostupnost (NATO nemá dostatek vrtulníků, aby aeromobilní operace mohli být prováděny každý den)
• náročnost na plánování i provedení (podle americké doktríny se aeromobilní operace skládá z 5 částí – plánování a příprava, vyčkávání, nastoupení, letecký přesun, výsadek a pozemní operace)
• dostatečné komunikační i profesní schopnosti pro koordinování plánovací fáze i provedení s koaličními partnery a vyšším velitelstvím

I kdybych si připustil možnost, že by se našlo dostatek prostředků, aby byl vytvořen aeromobilní svazek tak by se zase nedostávalo materiálu i lidí konvenčním útvarům. Oddíly lehké pěchoty, které by byly vycvičeny pro aeromobilní operace by tak byly využívány pro jiné úkoly než na jaké jsou vycvičeny. A já osobně si myslím, že takového přístupu mají příslušníci AČR už plné zuby. Závěrem lze napsat, že operace proti povstalcům potřebují jak konvenční jednotky pěchoty (motorizované nebo mechanizované) tak i specializované jednotky lehké pěchoty (vzdušně výsadkové, aeromobilní nebo pro speciální operace).

WarHammer 40.000 - Dawn of War II

Před nedávnem jsem procházel příspěvky na blogu Centra COIN Americké armády a Námořní pěchoty a našel jsem zajímavý článek pod názvem Body Armor and COIN. Napadlo mně, že by se podobný příspěvek hodil i sem. David Killculen ve svých 28 bodech protipovstaleckého boje také uvádí:

…vytváří spojení s místními obyvateli. Ti tě vidí jako reálného člověka, kterému mohou důvěřovat a se kterým mohou jednat, ne jako vetřelce, který vystoupil z obrněného monstra. Ježdění dokola v obrněných konvojích – denní výlet turisty v pekle – snižuje znalost situace, činí z tebe terč a je hlavně mnohem nebezpečnější.

A právě tady dochází k největšímu problému a smrtelně vážnému dilematu každého velitele – má se pokusit se splnit misi nejlépe jak může a riskovat, že své vojáky nepřivede domů všechny? Nebo je lepší, aby se vrátili všichni za cenu toho, že splní formální cíle a úkoly, ale nezíská si obyvatelstvo? (což v samotném závěru je stejné jako kdyby žádný úkol nebyl splněn).

Já sám nejsem voják, nemám operační zkušenost z Afghánistánu, ale vím, že existuje kompromis. V komentáři pod výše zmíněným článkem major Runkle napsal:

It’s a given that no leader wants to lose a soldier, and that we all spend alot of time enforcing standards and the wear of PPE. However, leaders are also paid to think, analyze the situation, understand their mission, and re-evaluate their threat assessment. Tactical risks are accepted all the time in order to successfully accomplish the mission, ie. driving on a road that has had IEDs emplaced on it in the past. We mitigate the threat as best we can, ie. TTPs, armored vehicles, etc. Then we carry on with the mission.

Existuje tedy cesta ven z mnou nastíněného problému. Ale tato cesta si žádá rozhodné, odvážné a schopné velitele, kteří vědí jak využít svoji jednotku a její schopnosti bezezbytku. Tento typ velitelů se vyskytuje hlavně u jednotek lehké pěchoty. Proč?

Zde je pár odpovědí:

• jednotky lehké pěchoty nedisponují žádnými organickými dopravními prostředky, které by vázaly velitele v týlu
• operace lehké pěchoty vyžadují přímou účast velitele jednotky v první linii už jen z toho důvodu, že se jedná většinou o agresivní operace ofenzivního charakteru
• plánování operací lehké pěchoty vyžaduje operační zkušenost s nimi
• vojáci mechanizovaných a obrněných jednotek jsou zvyklí na ochranu pancíře svých bojových vozidel, proti nim je lehká pěchota prakticky „nahá“

Tento výčet je hezký, ale existuje zde ještě jeden negativní element – stejně jako velitelé nechtějí, aby jejich vojáci byli zranění nebo zahynuli, ale tuto možnost berou jako riziko povolání (povolání, ne práce), ani politici nechtějí, aby vojáci umírali. Pro politiky je to ale podstatně nepříjemnější záležitost protože jim klesá popularita a snižuje se pravděpodobnost znovuzvolení do jejich funkce. Proto vzniká tlak na vývoj lepších a lepších systémů osobní balistické ochrany, které sice vycházejí ze starosti o život a zdraví běžného vojáka, ale mají i negativní vedlejší účinek.

Pokud se podíváme na balistické ochranné vesty, které nosí současní vojáci v Iráku nebo v Afghánistánu tak potom zjistíme, že vypadají spíše jako Hvězdná pěchota z románu Roberta Henleina a nebo ze sci-fi knih Warhammer 40 000. A zase jsme u „výletů turisty v pekle“. Podplukovník Malevich, který je ředitelem Centra COIN USA/USMC pak naznačuje, že balistická ochrana nejen zvětšuje „vzdálenost“ mezi koaličními vojáky, ale vede k dalším návykům.

On my last tour in Afghanistan, I lived and worked outside the wire dressed in civilian clothes. When I saw coalition forces, they looked like starship troopers and were either running me off the road or pointing guns at me. It did not illicit a warm response from me. (…) If I was turned off by the protection measures that I saw from the coalition forces in theatre, imagine the Afghan. Some basics like taking off your sunglasses and helmet have been neglected. Afghan culture dictates that the extend protection to you under “Natawatey”.

Co z toho všeho vyplývá? Pro mně několik závěrů:

1. Lehká pěchota má být opravdu lehká

Jak jsem již napsal výše, lehká pěchota je označována za lehkou kvůli absenci organických dopravních prostředků – zejména těch těžkých. V současné době, ale i vojáci jednotek lehké pěchoty nosí náklady výstroje, které přesahují 50% jejich tělesné hmotnosti. Pouze nadprůměrná fyzická zdatnost umožňuje oddílům lehké pěchoty plnit jejich úkoly i v nehostinném prostředí a náročných klimatických podmínkách.

Je v zájmu velitelů, kteří se podílejí na operacích COIN, aby požadovali pro své jednotky lehké pěchoty takovou výstroj, která sice nezmenší její hmotnost, ale zvýší komfort. Dovolme lehké pěchotě, aby využila své lehkosti – byla o krok před nepřítelem a dokázala jej vymanévrovat na bojišti.

2. Riskovat se vyplatí – časem

Pro mnoho vojáků a nebo velitelů je prakticky nemyslitelné, aby při plnění mise odložili svoji helmu a stali se tak v očích místních obyvatel opět lidskou bytostí. Major Runkle ve svém komentáři, který jsem uvedl v úvodu, píše o tom, že velitelé jsou placeni za analýzu situace, přemýšlení nad přiděleným úkolem a pochopení celé mise. Toto by určitě mělo zahrnout i bližší kontakt s místní populací. Malá gesta jako odložení přilby, sundání slunečních brýlí, sundání rukavice při podání rukou získávají přízeň a důvěru. Ty se časem projeví pohostinností, zdrojem informací a nebo přímo i podporou na bojišti. Myslím, že tento risk za to stojí.

3. Kultura nejen rozděluje, ale i spojuje

Plukovník Malevich píše:

I once had a meeting with the Governor of Kapissa and he ensured our safety by having a police officer stand on every culvert that could have concealed and IED. The culture is there, let’s start use it. Pashtun honor dictates that guests are looked after and protected.

Pokud k nám domů přijde host je zvykem abychom jej pohostili. Afghánistán je země kde je nebezpečí „na každém rohu“ (přeháním, pochopitelně) a tak možnost uvolnit se, setřást napětí a vychutnat si bezpečí je důležitější a cennější než sklenice vody nebo šálek čaje.

FOB Shank, Logar (2008); Foto: F. Š.

Oba články o operacích proti povstalcům a významu lehké pěchoty přinesly nečekané ovoce v podobě rozsáhlé a plodné diskuse. Aby mohla diskuse snadněji pokračovat, zrekapituluji oba články i diskusi, které mi přijdou důležité. Takto bude možné se od něčeho odrazit a pokračovat „hlouběji do neprobádaných vod“ významu jednotek lehké pěchoty v boji proti povstalcům.

COIN a význam lehké pěchoty I

V textu jsem napsal, že je pro velitelství každého kontingentu PRT Lógar nejen výhodné, ale dokonce i potřebné, aby disponovalo oddílem lehké pěchoty, který je schopen provádět průzkumné i bojové patroly. Pokračoval jsem výčtem útvarů AČR schopných provádět tuto činnost a představil možný způsob systematického začlenění rot 43. výsadkového i 102. průzkumného praporu jako jednotek, které budou „stavět“ průzkumný odřad pro PRT. Závěr článku tvořil návrh na využití PzO jako základu pro americký koncept Focused Targeting Force.

V komentářích k tomuto článku se vyskytly tři základní témata, která byla komentována (i jako odpověď na mé doplňující otázky). V první oblasti se jednalo zejména o fakt, že oddíly AČR se v Lógaru vyhýbají kinetickým akcím. A to ze třech možných důvodů:

1. politický tlak (ať už přímo politickou reprezentací a nebo prostřednictvím veřejného mínění)
2. tlak z Generálního štábu na zakonzervování současné situace
3. nakonec i profesními a charakterovými dispozicemi každého velitele kontingentu.

Další oblast se týkala návrhu vytvoření českého FTF v podobě jak ji navrhl Ivo:

• alespoň 4 skupiny 601. SkSS, tedy 16 operátorů
• alespoň 4 výsadková družstva, tedy 24 výsadkářů
• družstvo zbraní (AGS, Carl Gustav)
• 2-3 prvky odstřelovačů
• zdravotnický tým
• 2x letecký návodčí
• velitelský hlouček

„.. pokud by je měla plnit AČR a mohl bych si vybrat kohokoliv z AČR, ideální sestava by vypadala zhruba takto:
Tato sestava, nejlépe pod velením někoho z 601. SkSS, by byla dostatečně flexibilní i robustní na to, aby mohla plnit plné spektrum úkolů na ni kladených.“

FTF v této podobě by se zřejmě spíše podobalo americkému Společnému úkolovému uskupení pro zvláštní operace (JSOTF), ale i když původní myšlenka byla odlišná, projevil se tento názor jako inspirující.

Třetí oblast se týkala právě profesních (zejména komunikačních) vlastností velitele kontingentu, aby ho američtí kolegové brali jako rovnocenného partnera.

COIN a význam lehké pěchoty II

Druhý článek navazoval na reakci z diskuse u článku prvního a byl zaměřen zejména na schopnosti a způsob jakým je možné využívat PzO při operacích PRT v Lógaru. Hlavní osou byla schopnost PzO operovat v těch okresech provincie kam se Mobilní pozorovací týmy nemohou dostat po zemi kvůli vysokému riziku výskytu nástražných výbušných systémů (IED). Jak bylo řečeno, tato schopnost byla (a pořád je) založena na aeromobilních operacích.

A právě schopnost provádět aeromobilní operace se stalo základem pro diskusi. Abych citoval Iva, který následujícím výrokem podložil argument o rivalitě mezi útvary AČR:

Výraz “nastavování zrcadla” byl bezpochyby nešťastný, ale na místě. Tento efekt není zdaleka omezen na 7. mb. Setkal se s ním PzO 3. i 4. kontingentu (tedy kontingentů postavených na 4. brn). Okřídlený výrok “že aeromobilní operace zvládne přece každý idiot” ještě teď zní příslušníkům PzO v uších… .

Rivalita mezi útvary a institucemi uvnitř AČR se pak v diskusi vyprofilovala jako problém vyššího velení, jak to správně popsal Nemo:

Bojovníci všech jednotek podle mě nemají komunikační problémy a jsou schopni si předávat zkušenosti a na řadě příkladů je vidět, že spolu dokáží vyjít a komunikovat. Nevraživost je udržována zejména na úrovni velitelů rot a praporů, tedy v hodnostním rozpětí kapitán až podplukovník. Na úrovni velitelů brigád se to tolik neprojevuje, protože spolu musí vyjít.

Opět se tedy prokázalo, že diskuse nejsou pouze výsledkem teoretického uvažování, ale také – a o to je tento faktor cennější – odrazem zkušenosti. Zkušenost, nejen s rivalitou v AČR, ale i z rozporu mezi dvěma dalšími institucemi administrativy ČR – a sice MO a MZV – představil Prophet, který napsal, že

Civilní, delegované MZV vidící budoucnost v budování infrastruktury a humanitární pomoci a měřící svůj úspěch počtem otevřených škol a rozdaných kalamářů a té vojenské, měříce svůj úspěch počtem vycvičených jednotek, eventuálně počtem úspěšně zvládnutých přestřelek.

Celkově je tato diskuse mnohem rozsáhlejší a i když jsou zde ty nejdůležitější myšlenky, doporučuji každému koho tento text zaujme si ji přečíst. V pokračování, které chytám budu z diskusí čerpat, ale hlavně chci představit aeromobilní rozměr vedení operací v rámci COIN.

U nás každá bojová jednotka zpravidla pracuje při zahraničním nasazení jednu úroveň pod svým domácím standardem. To znamená 601. SkSS dělá praci lehké pěchoty, ta zase práci bigošů, bigoši vyžerou co na ně zbyde.

Přetištěno se svolením 2. výsadkové roty (www.2vysadkovarota.cz)

To znamená, že jednotky nemohou být dobře využity při nasazení protože se připravují na jiné úkoly než na ty, jež jim budou přiděleny. Proč je tomu tak? Jistě, jsou zde politické tlaky, je zde tlak veřejného mínění, také generální štáb přispívá svým dílem, ale to určitě není primární důvod. Dle mého názoru primárním důvodem je, že velitelé kontingentů nevědí, nebo se bojí využít prostředky, které mají k dispozici, náležitým způsobem.

Pokud se podíváme na americkou pěchotní doktrínu tak celá činnost pěších jednotek (teď nemyslím mechanizovanou pěchotu) se točí kolem jedné činnosti – kolem patrolování. Chápu, že je nutné využívat vojenskou část PRT pro eskortování civilních expertů a také pro plnění různých dalších úkolů – bezpečnostní patrolování (security patrolling), demonstrační patrolování a jiné. Co je ale podstatné je to, že na tyto úkoly nemusí být nasazeny všechny jednotky kontingentu. Mobilní pozorovací týmy jsou u PRT právě proto, aby prováděly výše uvedené činnosti.

Pak je zde ale průzkumný odřad (PzO), který má úplně jiné poslání – být prodlouženou rukou velitele kontingentu v těch částech provincie kam se běžně MOTy nedostanou. Podle informací od příslušníka PzO 3.kontingentu PRT Lógar jsou v provincii místa, kde čeští vojáci dosud nebyli. Konkrétně by se mělo jednat o části okresů Baraki Barak, Čarch, celý Charvar a další. Není zde očividný konflikt?

Na jedné straně se PRT snaží o rekonstrukci celé provincie (ne pouze jednoho nebo dvou vybraných okresů jako to je v případě strategie ink-spots) a na straně druhé je celá tato snaha úplně zbytečná protože příslušníci PRT se do některých míst ani nepodívají. Je to krutá realita? Ano. Je to k pláči? Ano. Je zde možnost jak to změnit? Ano.

Prostředkem změny je právě průzkumný odřad. Malá, dobře vycvičená a motivovaná jednotka s adekvátní palebnou silou, která bude působit v místech kde nikdo zatím nebyl. Zní to jako sci-fi, ale je to tak. Ivo, zde v komentáři u článku o struktuře družstva a čety popsal jakým způsobem byl organizován PzO 3.kontingentu a jsem přesvědčen, že právě to je cesta do budoucnosti.

Dalším faktorem je výcvik – PzO 3.kontingentu provedl několik úspěšných aeromobilních patrol do nejzapadlejšího okresu provincie Lógar, což ocenili zejména Američany na Shanku. Zde je další důvod, proč má PzO takovou cenu – schopnost provádění aeromobilních misí (průzkumných, doprovodných i útočných). Znovu zdůrazňuji, že COIN není jenom o pasivní ochraně místních obyvatel, ale také o agresivním přenesení boje na území nepřítele. Je v tom jednoduchá logika – pokud budeme povstalce dostatečně zaměstnávat bojem o vlastní přežití, pak nebudou mít mnoho času na vyrábění a pokládání IED, ostřelování základen a podobně.

Průzkumný odřad je potřebným prvkem pro každý kontingent, protože poskytuje jeho veliteli dodatečné možnosti – konkrétně úzkou specializaci na bojové i průzkumné patrolování. Pokud by všechny průzkumné odřady vykazovaly stejnou míru spolupráce s příslušníky americké pěchoty v Lógaru jak tomu bylo u PzO 3. kontingentu, pak možnost provádět aeromobilní mise se stane výhodou k nezaplacení.

Výcvik příslušníků Afghánské národní policie v taktice používané týmy S.W.A.T. v USA; Foto Sgt. Matthew C. Moeller, pěchota USA

V nedávné době se na internetu objevilo několik zajímavých článků a informací, které dotvářejí obraz o novém přístupu k protipovstaleckým operacím. Jedná se o studii Don’t try to arrest the sea od majora Mehar Omar Khana, články v časopisu Stars and Stripes – Specialty Units trades bullets for stealth, Task Force Paladin wages war against Afghan IEDs a Bomb-makers being targeted by coalition forces in an increasingly prolific IED war. Já bych se chtěl v následujícím textu podívat na to jak může AČR využít tyto poznatky v Lógaru.

Článek o alternativním přístupu v Afghánistánu od majora Khana je notoricky známý a strategie ink-spots také, takže o nich tady psát nebudu. OWOP se této témě věnovalo zde a zde. Co zde chci, ale popsat a zdůraznit je jakým způsobem mohou jednotky AČR nasazené v provincii Lógar ovlivnit celou situaci.

V komentářích k článku Ad: … Nakupovat, nakupovat, nakupovat se Ivo vyjádřil takto:

Nebylo nic smutnějšího, když americké jednotky, z důvodu nedostatku personálu složené z bagristů a kuchařů (nijak nepřeháním), chodily dělat léčky na Taliban a české výsadkové četě bylo milostivě povoleno hlídat předsunutou základnu. Američtí vojáci to nechápali, my také ne… Těch pár dobrých akcí bylo doslova vyvzdorováno na MZV, nikoliv s jeho podporou.

Nepochybuji ani v nejmenším, že by se nejednalo o popis skutečné situace a formulace tohoto komentáře pouze napovídá o tom, že autor očividně vidí dál než ti, kteří mu povolují/nepovolují reagovat vhodnými prostředky na aktuální situaci. Pánové, pokud budeme takto pokračovat dál tak v Afghánistánu boj proti povstalcům prohrajeme!

AČR má k dispozici dva útvary schopné činnosti nezbytně nutné k vítěznému zakončení boje proti povstalcům – patrolování. Mluvím o 43. výsadkovém a 102. průzkumném praporu. Myslím, že ať už se na to díváme jakkoliv tak zjistíme, že AČR pro nasazení v Lógaru má k dispozici 6 (více-či-méně) standardních rot schopných vést průzkumné nebo bojové patroly (mám na mysli 1. – 3. výsadkovou rotu 43. výsadkového praporu a lehkou a těžkou průzkumnou rotu a rotu hloubkového průzkumu 102. průzkumného praporu). Je mi jasné, že nasazení těžké průzkumné roty s jejími BPzV Svatava v Afghánistánu není možné, ale jsem si víc než jist, že příslušníci TPzR jsou schopni efektivního vedení pěších průzkumných a bojových patrol a také aeromobilních patrol.

Tento výčet ukazuje na poměr 1:5 v nasazení těchto útvarů – 1 rotace v misi v Afghánistánu, 5 rotací na území ČR, takže zatížení příslušníků těchto jednotek by bylo v únosné míře (pokud se zde nachází někdo z příslušníků AČR kdo nesouhlasí tak si rád vyslechnu jeho argumentaci). Čeho, se ale obávám je zajištění příslušníků výše vyjmenovaných jednotek při provádění činnosti (=patrolování) v operační oblasti. Tedy, abych byl přesný, obávám se zajištění příslušníků 102. průzkumného praporu.

Pokud jsou mé informace správné, tak 102. pzpr není vyzbrojen tak dobře jako chrudimský 43. vpr (kulomety Minimi, raketomety Carl Gustav) a taktéž kvůli přísné specializaci prostějovského praporu zde absentuje rota těžkých zbraní. Kam tato argumentace směřuje? K postupnému upozornění na potřebu průzkumných oddílů, které by působily přímo pod velením kontingentu.

Americké jednotky působící v Afghánistánu začaly používat koncept Focused Targeting Force, který je dostatečně popsán v článku Specialty units trades bullets for stealth ve Stars and Stripes. Koncept je celkem jednoduchý: pěší jednotka vycvičená příslušníky amerických speciálních sil pro působení v roli jednotek SWAT (takto je to v článku popsáno) po získání dostatečného množství informací a důkazového materiálu (ano, čtete správně) zadrží cílovou osobu a konfrontuje ji se získanými důkazy. Tyto důkazy jsou taktéž předloženy starším vesnice kde se inkriminovaná osoba nacházela. Přímo se zde vnucuje otázka jak jsou tyto informace a důkazy získány – a odpověď je jednoduchá. Je to průzkumným patrolováním.

Věřím, že jsem v této z části chaotické úvaze prezentoval všechny důkazy, které pokládám za relevantní pro dané téma a taktéž jsem si jist, že tento můj text vyvolá debaty.