Clara Marina O’Donnell vydala před několika dny nový policy brief v Center for European Reform zabývající se potenciálem transatlantického obranného (a bezpečnostního) trhu. Její text není myšlenkově rozhodně nijak průlomový, ale každý příspěvek do debaty, která by měla zajímat především Evropany, se počítá.

O’ Donnell začíná se všeobecně známými skutečnostmi. Vytvoření po všech stránkách efektivního transatlantického trhu brání především neutuchající tendence nakupovat u národních společností. Zatímco z hlediska amerických společností je tato situace vzhledem ke zhruba 165-ti ročně investovaným milardám eur stále udržitelná (nikoli nezbytně nejvýhodnější), evropské firmy si se čtvrtinovou částkou zcela jistě za stávajících podmínek dlouhodobě nevystačí (o sedminovém rozpočtu v oblasti R&D to platí dvojnásob, EDA).

Zajímavější částí studie je však ukázka třech reakcí evropských průmyslových gigantů. Model BAE Systems spočívá v akvizici amerických firem, díky kterým se ekonomické těžiště korporace přesunulo do značné míry za oceán. Mezi roky 2007-2009 bylo zaznamenáno 75 nákupů či fůzí ze strany evropských firem. Asi nejvýznamnějším příkladem je nákup významné společnosti DRS Technologies italskou Finmeccanicou. Není ale bez zajímavosti, že ani nová uskupení, která by mohla představovat avantgardu transatlantického trhu, nefungují zcela otevřeně a mezi jednotlivými součástmi společností existují informační embarga týkající se citlivých technologií. Ta mimo jiné často vedou i k rozdvojení vývojových aktivit.

Jiný model zvolilo konsorcium EADS, které se účastní tendrů v Pentagonu přímo, a v případě úspěchu postaví v USA odpovídající výrobní zařízení. EADS ale s výjimkou kontraktu na tankery, který ale stále není uzavřený, pro vzdušné tankování příliš úspěšné nebylo. Na vině je beze sporu vážná trhlina v modelu v podobě nedostatku amerických subkontraktorů.

Třetí model aplikuje francouzský gigant Thales, který realisticky zhodnotil své šance uspět v amerických projektech jako mizivé (jedním z problémů je jistě významný podíl francouzského státu) a soustředí se na vytváření joint vetures jako je například ten s Raytheonem.

Nejen za přispění dynamiky popsané výše zmíněnými evropskými modely, transatlantický trh v posledních letech narostl, přestože stále ani v nejmenším neodpovídá výši rozpočtů:

In recent years, the volume of defence trade across the Atlantic has increased, largely due to the military operations in Iraq and Afghanistan. But in light of the size of procurement budgets in Europe and the US, the trade is still limited. The study by the Center for Transatlantic Relations estimates that between 2002 and 2007, US sales to Europe grew from $1.2 billion to $5 billion (peaking at $6 billion in 2006). Meanwhile European sales to the US increased from $511 million in 2002 to $1.2 billion in 2007, of which half were British exports.

Reformní procesy probíhají na obou stranách Atlantiku. Američané se snad 20 let po konci studené války pokusí revidovat poněkud obsedantní exportní pravidla ITAR, zatímco EU jako celek může doufat, že americká reforma neskončí u dvojstranných dohod s vybranými spojenci (u Obamy by bilaterální řešení ani trochu nepřekvapila).

EU čelí výzvě pokusit se postupně prohlubovat liberalizaci trhu s obranným materiálem. Napsat něco o jeho světlé budoucnosti je pro mě teď, po návratu z diskuze na Fondation pour la recherche stratégique (…), trochu obtížné. Jako „nenapravitelný eurooptimista“ si však dovolím dát k dobrému pár diskuzních tezí na závěr.

Potenciální skutečně fungující EDEM nikdy nevznikne prostřednictvím „pouhých“ politicko-institucionálních aranžmá, ale bude efektivní pouze v případě, že vzejde ze stimulů vycházejících z průmyslové základny (ostatně tak to už v evropské integraci bývá). Přijde mi trochu nemístné, že se při studiu počátků EBOP zcela opomíjí poměrně zajímavá průmyslová dynamika, která charakterizovala pozdní 90. léta (za to kdo se kdy kde sešel a „založil“ politiku víme všichni). V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že významné evropské korporace celý evropský projekt v současnosti zcela neodmítají; minimálně proto, že může nabízet určitou strategii ve vztahu ke globálním procesům i dopadům ekonomické krize.

O podobných strategiích, které zvolily výše zmíněné evropské společnosti, v současnosti uvažují také americké firmy, které (poprvé v historii) berou evropský pokus o společný trh, jež by se mohl stát méně prostupným pro americké výrobce, relativně vážně. Určitým indikátorem vzrůstající evropské efektivity je například schopnost vyvíjet některé technologie „chráněné“ ITARem, což staví celý princip americké „ochrany“ na hlavu a činí ho zásadně neprospěšným pro americké dodavatele.

Lidé v Pearl Harboru vítají čínský torpédoborec Čching-tao (DDG 113) během návštěvy v září 2006; Foto Mass Communication Specialist 3rd Class Ben A. Gonzales, U.S. Navy

V poslední době Čína znovu připomněla světu, že hodlá být v příštích dekádách hlavním hybatelem na geopolitické šachovnici. Robert D. Kaplan na stránkách Foreign Affairs připomněl, že geopolitický potenciál Číny rozeznali i klasičtí anglosaští geopolitikové 19. století. Tehdy však Číně chybělo to, co se má v blízké budoucnosti stát pilířem šíření čínského vlivu – vojenské loďstvo.

Z historického pohledu se Čína vydala trochu odlišnou cestou než jiné v minulosti nastupující námořní mocnosti. Vilhelmovské Německo, Japonsko po reformách mejdži či Sovětský svaz nejprve vybudovaly válečné loďstvo, které vytvořilo podmínky pro rozvoj námořního obchodu. Silné centralizované státy tak byly hlavními hybateli námořní revoluce. Jak však naznačují Gabriel Collins and Michael Grubb v knize China Goes to Sea zmíněné na stránkách DefenseTechu čínský příklad je jiný:

China is following a different path marked by an emphasis on commercial maritime development, with naval development trailing. If China continues to expand its naval forces, the drivers will include a mix of a desire for status in the international community and a perceived need to defend economic interests, but the single most prominent element will be that Beijing’s policymakers are struggling to keep up with China’s dynamic commercial mariners.

Čínské námořnictvo se již nepřipravuje na válku o Tchajwan (tu Čína zřejmě vyhrála bez jediného výstřelu) či na ochranu pobřeží, ale plánuje v duchu strategického konceptu „far sea defense“. Vojenské námořnictvo by tak mělo ochraňovat komerční plavidla na cestách od Perského zálivu po Molucký průliv a zabezbečovat čínské zájmy v Jihočínském a Východočínském moři se strategickým výhledem k ostrovnímu pásu kolem Filipín. Většina západních stratégů jistě dobře pochopila, že čínská vojenská „doprovodná“ plavidla křižující v mnoha ohledech geopoliticky klíčovou oblast světa mají mnohem zásadnější význam.

Od prosince 2008 tři čínské lodě operují v Adenském zálivu v rámci anti-pirátské operace. Od prvního července je jednou z nich také největší bojová loď čínské provenience Kunlun Šan. Toto první nasazení čínského loďstva mimo Pacifik podle analytiků dopomohlo čínskému námořnictvu vylepšit kapacity projektovatelné na dlouhou vzdálenost.

Podle zpráv amerického námořnictva Čína disponuje zhruba 260-ti válečnými plavidly, z nichž 75 představuje velké válečné lodě. Strategicky významná je také ponorková flotila čítající více než 60 podvodních plavidel. Právě ponorková aktivita vycházející ze základny Jalong Bay v jižní Číně donutila americké námořnictvo k návratu studenoválečné praxe  průzkumných ponorkových cest ze základny na Guamu, které v posledních měsících vedly již k několika americko-čínským roztržkám.

Čína oficiálně přiznává rozpočet na obranu ve výši 78 miliard dolarů, nicméně podle analytiků je reálný čínský rozpočet přibližně dvojnásobný. Námořnictvo z obranného koláče získává zhruba třetinu a tento poměr v budoucnosti zřejmě naroste v souvislosti s plánovanou akvizicí letadlové flotily. Nové námořní doktríně se částečně podřizuje i raketový program. Celkově vzato lze říci, že se americká námořní pacifická hegemonie blíží ke konci.

Také v tomto kontextu je třeba vnímat novou vlnu čínského angažmá v korejském problému, neboť čínským admirálům se nikterak nezamlouvá představa americko-jihokorejských námořních operací v blízkosti čínských teritoriálních vod. Číňané však naopak velké námořní cvičení ve Výchočínském moři uspořádali počátkem července a kolem oslav amerického Dne nezávislosti pravděpodobně otestovali novou antibalistickou raketu zaměřenou proti lodím (anti-ship ballistic missile). Ve jiho a severovýchodní Asii nabývá „čínské století“ jasných kontur, což potvrdila také Obamova cesta do Canossy (Pekingu) v listopadu 2009.

Na závěr se vrátím k výše zmíněnému Kaplanovu článku, který obsahuje dvě provokativní teze:

1. Demokratická Čína bude (by byla) ještě dynamičtější světovou mocností než Čína s represivním režimem
2. Se vzrůstající mocí Číny se strategickým partnerem USA pro systémové vyvažování stane Rusko.

Do první pětky vlajkovou loď britského (i když se chce spíše říci globálního) zbrojního průmyslu doprovodila americká čtveřice – Lockheed Martin, Boeing, Northrop Grumman a General Dynamics. Do desítky se spolu s americkými společnostmi Raytheon a United Technologies vešly i evropští giganti EADS, Finmeccanica a Thales.
Také statistika TOP 100 potvrdila zlaté časy zbrojního průmyslu. Oproti roku 2007 obchody stovky největších firem narostly o zhruba 10 % a dosáhly výše 385 mld. dolarů.

Posun korporace BAE Systems symbolizuje trend posilující internacionalizace zbrojního průmyslu. Britská společnost vyrábí více než polovinu své produkce v USA. Velký nárůst zaznamenala především v pozemní a zbrojní sekci, kde se její tržby skoro zdvojnásobily (ze 7 na 12 mld. dolarů). Za tímto vzestupem stojí především americké nákupy zajišťující americké síly v Iráku a Afghánistánu (např. MRAPy).

Zajímavostí je vzestup americkém společnosti Navistar (20. místo) vyrábějící především nákladní automobily, jejíž prodeje vzrostly o 960 % v důsledku nákupů amerického ministerstva obrany. Do první dvacítky se však také vešla historicky první ruská společnost, Almaz Antej, vyrábějící systémy vzdušné obrany S-300/400.

Symbol of NATO, Brussels; Photo by NATO

The North Atlantic area has been recently occupied by the discussions on the new strategic concept. The third major doctrinal document after the end of the Cold War could easily become both, a relevant strategic document setting reasonable framework for NATO’s future functioning or an irrelevant quasi-strategic exercise resulting from the political and diplomatic compromises based on general acceptance of idea that almost whatever phenomena should be responded by the mightiest world security (defense?) organization. The process based on national group of experts defining national priorities could be considered as fairly democratic, however strongly implies a danger of resulting in the latter possibility.

Following a formerly theoretical and conceptual debate the word “securitization” has become commonly used in the policy and political circles. Even more than that, it has become terribly proliferated and over-used. Today, almost every aspect of the social environment has a security dimension and every phenomenon might have security implications (are not, after all, animal laws connected with the food security…?). As an inevitable result the word has become to a large extent analytically empty. It is, however, even more important for our discussion that it has produced a large spectrum of topics burdening a debate on a reasonable strategic framework for NATO.

The so called new threats (energy security, cyber security, migration, climate security,…) emanating from the reasoning mentioned above have been currently considered as relevant topics for the new NATO strategic conception. There is no doubt these phenomena create security concerns and should be also addressed accordingly. The key question, however, is by whom or better through what institutional frameworks.

In fact, these decisions have already been done, although the political representations have not appeared to reflect upon it. The problems of migration, climate security, food security, etc. are dealt with in various more or less focused international organizations often starting with the EU and UN agencies. These bodies are generally intermittently successful; however they have a much better prospect to be more efficient than NATO. The reasons could be summarized as follows:

1. The impacts of the financial crisis will perhaps be greater than the politicians openly admit. This will create new tensions in already tensed defence budgets. New institutional capabilities (not to mention any other capabilities) are highly unrealistic within the NATO framework. The challenge for NATO will be to sustain current level of expeditionary missions;
2. The experience from Afghanistan might influence a future shape of NATO; without necessarily speculating how, we can presume that highly probably negatively;
3. The current international environment has provided a challenge in terms of achieving legitimacy for various actions. This pressure certainly influences also domestic political environment. For both reasons the functional expansion of NATO seems to be unrealistic.

Since the purpose of this comment is not only to offer a critique of political and strategic surrealism, I would suggest following three areas as substantial for the future NATO’s strategic framework.

1. Retention and sustainability of the nuclear deterrence capabilities with all implications related to the article five.
2. Evolution of functioning missile defence systems that, among other things, fit to NATO’s traditional hard security identity, second, provide protection against relevant threats, last but not least provide essential condition for future expeditionary mission when eliminating regional deterrence potentials.
3. Create a more effective framework for special and rapid reaction forces, which provide a realistic tool of the future NATO’s actions.

Although I am not entirely optimistic, I still believe the new NATO strategic framework will become more than a list of member states’ security concerns. It is apparently easier to survive a few uncertain critical years with a clear and realistic strategic vision.

EUPOL, Kábul, září 2009

V záplavě zpráv o nové dynamice amerického (severoatlantického) protipovstaleckého snažení v Afghánistánu došlo i na reflexi strategie EU ve vztahu k hroutícím se státům. Strategii vůdčí světové „civilní mocnosti“ podrobil kritické analýze transnacionální think-tank European Council on Foreign Relations (ECFR). Přestože závěry zprávy nikoho zřejmě nepřekvapí, stojí za to si text přečíst. A to nejen proto, že dobré vládnutí a rozvoj předcházejí podle „McChrystalovy triády“ bezpečnost.

Papírově platné parametry EU jako „civilní mocnosti“ jsou nezanedbatelné. Členské státy EU vytvářejí největší rozvojový rozpočet, dají dohromady více než 40,000 trénovaných diplomatů a zavázaly se ke schopnosti vyslat do zahraničních misí až 10,000 policistů. V tvrdé realitě lze však mnohé mise EBOP označit za neúspěšné a v podstatě všechny za strategicky irelevantní. Autoři zprávy bohužel správně podotýkají, že tzv. bosenská šablona mise EBOP založená na asistenci při tréninku policejních sil a mentorování expertních minitýmů při reformě bezpečnostního sektoru přinesla určité výsledky na Balkáně, ale je předurčena k absolutnímu selhání v místě jako je Afghánistán.

The “Bosnia template” made a lot of sense in the Balkans, a region with a legacy of authoritarian policing dating back to the communist era, and where during wartime police had often acted effectively as murderous paramilitaries. But in its civilian missions outside the Balkans, the EU displays signs of what management experts call “naïve transference”: taking a model that works in one context and repeating it somewhere entirely unsuitable. So the EU has, for example, focused on justice reform in places where basic security has not been properly established, like Iraq, Afghanistan and Congo, or in theatres where locals have no incentive to co-operate politically, like the Palestinian territories.

Jak ukazuje somálská či afghánská zkušenost, budoucí mise budou probíhat v nestabilním nebezpečném prostředí, kde nebudou existovat jasné dělící linie mezi „dobrými“ a „zlými“. Klíčovými faktory nové strategie se tak musí stát rychlost, bezpečnost a samostatnost.

1) Pro úspěch mise je klíčových prvních šest měsíců. Do kritické oblasti se tak musí včas přemístit dostatečný počet lidí. Krizový management by měly aktivněji vykonávat úřady zvláštních vyslanců.

2) Civilní mise nemohou být v bezpečnostních otázkách odkázány pouze na pomoc vojenských jednotek.

3) Civilní mise si budou muset počínat aktivněji stejně tak jako rozhodovací centra v Bruselu.

Naplnění těchto faktorů vyžaduje, aby do misí nevyráželi diplomaté a bruselští úředníci, ale lidé, kteří budou schopni pracovat v regionech a naváží partnerskou spolupráci s místními strukturami. V tomto ohledu musí změnit svůj přístup i členské země. Zajímavou možností zmíněnou analytiky ECFR je kariérní řád EBOP.

EU by takovou debatu jistě potřebovala. Chce se mi říct, že již včera bylo pozdě. Analytici ECFR nabízí několik zajímavých námětů, jiné by se mohly objevit v diskuzi.

Na zprávě mě ještě zaujal závěrečný audit hodnotící členské země podle vysílání vojáků, policistů a expertů a vytváření tréninkových a plánovacích kapacit apod. Podle závěrečného bodového součtu byly země rozděleny do 4 kategorií – profesionálové, snaživci (překvapivě třeba Rumunsko), agnostici a lhostejní. Jen pro pořádek – ČR skončila mezi agnostiky, ale nebezpečně se blíží hranici lhostejnosti, kde kralují baltské státy, Bulharsko, Řecko a ministáty.

Jsem zvědavý, jak bude takový audit vypadat za dva roky. Nestačím se divit, kolik českých atlantistů nyní horuje za Lisabonskou smlouvu, která je pro budoucí dynamiku EBOP důležitá. A co teprve vlna EBOPnadšenectví v Polsku…

Jakou má Afghánistán budoucnost? Kandahár, říjen 2009

V bezpečné první linii však nebudou především vojáci ale rozvojoví pracovníci z vládních i nevládních organizací. Již jsem naznačil, že struktury spolupráce a koordinaci dominují powerpointovým prezentacím všech (vojenských i civilních) koordinátorů v Kábulu. I mnozí lidé z OSN a dokonce i někteří z neziskovek uznávají, že se v Afghánistánu relativně daří překonávat tradiční kulturně-organizační rozpory, které komplikovaly spolupráci armády a rozvojových agentur.

Lidé z obou společenství se již spolu baví, spolupracují a koordinují se navzájem. Vojákům určitě pomohla armáda civilních poradců, rozvojové instituce zase musejí uznat, že rozvoj v podání armády má nepopiratelnou dynamiku (srovnání akceschopnosti OSN a ISAFu by byla ztráta času). Především neziskovky se však opírají i jiný druh společenské legitimity.

Jako příklad lze uvést distrikt, ve kterém již mnoho let NGO provozuje nemocnici. Distrikt je jinak nebezpečný a není pod kontrolou spojenců. V nemocnici léčí a zachraňují všechny, i „teroristy“. Pokud do takového distriktu přijde ISAF s pomocí, celou nemocnici zlikviduje (resp. udělá to za něj někdo najatý Talibanem). NGO vystupuje jako zcela neutrální aktér a chce provozovat nemocnici. ISAF nabízí (nejistý) rozvojový projekt, který minimálně v první fázi zničí důvěru Afghánců ke zmiňované nemocnici, ohrozí personál i pacienty a v konečném důsledku ji zničí. Spolupráce NATO a NGO prostě tak úplně snadno fungovat nemůže, neboť vytváří nekonsensuální dilemata.

Afghanizace, afghanizace,…a korupce
Ve většině případů rozhodně není největším problémem pacifikace území a nastartování rozvojových projektů. Mnohem obtížněji dosažitelným cílem je udržitelnost nastartovaných procesů, která souvisí především s vytvořením funkční státní správy. Je asi správné začít na ministerstvech, která se hemží rotujícími civilními poradci, kteří si mohou přijít až na „rizikem“ podepřených 50 tisíc dolarů měsíčně. Klíčovým úkolem je však sehnat poradce, kteří odjedou do provincií a distriktů a budou učit Afghánce vládnout a spravovat na lokální úrovni.

Americká vláda počítá s příjezdem možná až tisíců těchto pracovníků. A nemají to být pouze Američané – ostatně těm se do afghánských vesnic chtít nebude a navíc příchod dalších poradců povede nevyhnutelně ke snižování mezd. Řešením je tak příchod Indů, Pákistánců a dalších zkušených lidí „z regionu“, kteří lépe zapadnou, ale především jsou levnější. 

Nové síly však nemají za Afghánce vládnout, ale pouze jim radit a podporovat je. Hlavním heslem spojeneckého snažení je „afghanizace“. Zdálo by se, že proti tomuto přístupu nelze nic namítat, ale najdou se i zásadní odpůrci této strategie. Podle těch se afghánská administrativa a na ní navázaná ekonomika utápí v korupci, která je mnohem větší a hlubší, než jak ji cizinci vidí a vnímají (přehlédnout opravdu nelze). Afghánská administrativa podle těchto pohledů připomíná strukturou skupinu organizovaného zločinu, kde výměnou za peníze lidé získávají pozice a ochranu.

Vzhledem k tomu, že afghánská ekonomika v zásadě žádné peníze neprodukuje (asi ¼ rozpočtu pochází z domácích zdrojů a zhruba jen 40% těchto zdrojů se vládě a jejím poradcům podaří rozdistribuovat), západní peníze ve svém důsledku podporují zkorumpovaný systém afghánského (ne)vládnutí. Myslet na afghanizaci je tak podle jejích kritiků zcela předčasné. Upřímně – mají současnosti v rukou velký trumf: Afghánci si sami zorganizovali volby! (o těch někdy příště).

 Toto je prvních pár myšlenek a otázek z cesty po Afghánistánu. Brzy přibudou další. Afghánistán je neskutečné téma!

Počítačový model cointerinsurgency anebo drahý způsob jak ukázat, že situace je složitá. Autorem je generál Stanley McChrystal a jeho tým.

Debaty kolem nechtěně zveřejněné zprávy (je stejně fajn vědět, že jako informační kancelář nefungují pouze česká státní zastupitelství a policie, ale také některé sekce Pentagonu) generála McChrystala navrhující další postup při aplikaci COIN v Afghánistánu neutichají, ale spíše nabírají na intenzitě. Jak již bylo na OWOP zmíněno, média si všímala především velmi otevřeného a kritického zhodnocení situace v zemi, kterou ilustruje poměrně signifikantní nárůst útoků ze strany Talibanu v tradičních oblastech jihu a východu stejně tak jako rozšíření bojů na sever a na do nedávna relativně bezpečný západ (ano, Taliban využívá osvědčený postup). Situace se výrazně zhoršila také v Kábulu a centrálním Afghánistánu, což lze vyčíst i z denních zpráv.

Generál McChrystal (jeden můj italský známý mu po našem společném setkání s ním začal říkat líbezně „Big Mac“, což se nedá nadále nepoužívat) si je vědom extrémní komplexity situace, kdy v podstatě jakýkoli krok vede k dalším pozitivním i negativním efektům (viz obrázek). Po sedmi letech válčení je třeba si přiznat, že ani nejlepší armádní a civilní plánovači toho o Afghánistánu moc nevědí a nejsou s to přesně pochopit všechny procesy, tím méně přispět nějakou jasnější předpovědí. Big Macova strategie navazující na práci generála McKiernana, který rozhodně nebyl odvolán kvůli reálným neúspěchům, tak vychází z velmi skromných a tedy i realističtějších předpokladů. Přestat mluvit o švýcarské demokracii je bezesporu dobrý začátek.

Po vlně „překvapení“, že mudžahedínové prozatím „vyhrávají“ i další válku s velmocemi, přišla reakce na Big Macem požadované personální posílení. Zástup pochybovačů je poměrně velký a hlavně mocný. Argumenty se však dají shrnout do dvou skupin:

1. Na posily nejsou personální ani finanční kapacity. Tuto skutečnost zmiňuje z podstaty své funkce v Pentagonu především gen. Casey.
2. Jak praví vietnamská zkušenost, více vojáků válku s povstalci nevyhraje. Za tento názor se staví čtyřhvězdičkový důchodce gen. Powell, John Kerry či Jack Reed, kterým prezident Obama velmi naslouchá.

První argument nelze věcně vyvrátit. Parametry nasazovaných vojáků jsou věcí politických priorit. Minimálně personální kapacity však americká armáda vzhledem ke stahování z Iráku mít musí, přestože další nasazování komplikuje nový princip rotace založený na dvouletém pobytu „doma“ za každý rok v zahraničí (Američané na rozdíl členů ostatních armád slouží v Afghánistánu celý rok).

Mysl, srdce, žaludek aneb práce pro pojišťováka

Nová strategie tak staví na již okřídlené „britské“ představě o „vyhrávání srdcí a myslí“, ale velitelé NATO ke zmíněným dvěma ještě často realisticky přidávají žaludky. Klíčovým cílem je vytvořit v Afghánistánu (tedy alespoň v některých provinciích) takové podmínky, ve kterých to bude mít strategie Talibanu založená na výhružkách a uplácení obtížnější. Jinými slovy, za COINem stojí představa, že prostřednictvím naklonění srdcí, myslí a žaludků (a peněz) je možné porazit strach a peníze.

V praxi se tak z armádních velitelů a důstojníků stávají manažeři rozvojových projektů. Na nejvyšším spojeneckém velení ISAFu v Kábulu tak přibližně každý „zelený“ mozek vyvažuje jeden „civilní“ (rozuměj dříve zelený), který usnadňuje komunikaci s nevojenskými institucemi, přes něž protékají peníze. Tak jako v každé komplexní administrativní instituci jsou nejčastějšími slovy v rozhovorech s veliteli na HQ kooperace a koordinace. Tak jako v každé jiné „válce“ však veškerá tíha leží na předních liniích.

Před několika dny jsem měl možnost navštívit vojenskou základnu v Kandaháru a blízký kanadský PRT, který operuje v relativně složitých podmínkách Kandaháru. Také v PRT velmi dobře chápou „novou“ strategii, nicméně stojí před úkolem implementovat ji v afghánské realitě. V rámci návštěvy PRT jsem odletěl do předsunutého tábora, jehož práce je považována za nejúspěšnější příklad kombinace bezpečnosti a rozvoje v jižním Afghánistánu. Táboru velel kanadský major, kterému se blížila ke konci jeho sedmiměsíční rotace. Když do tábora přišel, bylo jeho hájemství obklopeno povstaleckou aktivitou, při níž nešlo zavádět rozvojové projekty. Ke konci jeho působení v dané oblasti útoky nejsou, Afghánci-dříve Talibanci odložili zbraně a pracují na zavodňovacích systémech, výstavbě silnic či škol. Dotyčný major byl na svou práci právem hrdý. Během prvního měsíce odzbrojil „povstalce“ a od té doby již svou pěchotní pušku vyměnil za zápisník a kalkulačku. Stal se z něj dle jeho vlastních slov „pojišťovák“. Jednal se stařešiny, vybíral z hlediska komunity smysluplné projekty, najímal afghánské pracovníky a dohlížel nad jejich prací. Z bezpečnostních důvodů to stále musel dělat voják.

Neměli bychom zapomínat, že je to důstojník pěchoty, který prošel tvrdým výcvikem, kde se naučil zastřelit v podsatě cokoli, co se v jeho okolí pohne. Rozvojový management ho nikdo nikde neučil. Z tohoto pohledu je jeho úspěch ještě zajímavější. Celý příběh ukazuje, kam také nezbytně povede potřebná transformace moderních armád NATO, bude-li NATO ještě po Afghánistánu existovat…(o tom příště)

A teď z pozice zaslouženého obdivu zpět do reality. „Jeho“ území mělo 49km2 a žilo na něm asi 15,000 obyvatel. V jeho vzdálenějším sousedství se nacházelo pár dalších méně úspěšných táborů, ale i tak vypadaly na mapě jako kapky v moři. Můj obdiv se rázem změnil v mírnou beznaděj. Toto byl nejnovější COIN v praxi, v první linii. Evidentně může fungovat, může snad být i udržitelný, ale z hlediska kapacit by se spíše hodil do země o velikosti ČR (samozřejmě, že vím, že situace jinde v Afghánistánu je odlišná – lepší i horší). Situace v první linii opravdu ukazuje, že Afghánistán potřebuje další personální kapacity. I McChrystal ale ví, že 40,000 vojáků, o které žádá (a které celkem jistě nedostane), možná stačit nebude.

Pokračování zítra

Podle pravidelné (neveřejné) zprávy výzkumníků knihovny amerického Kongresu Spojené státy v loňském roce zvýšily svůj podíl na globálním trhu se zbraněmi. Dle všech předpokladů tak ekonomická krize americký zbrojní sektor nijak nezasáhla. Naopak.

Americké firmy v roce 2008 uzavřely zbrojní obchody v hodnotě 37,8 miliardy dolarů, což představuje více než 2/3 z celkového zbrojního balíku, který v loňském roce dosáhl 55,2 miliard dolarů. Samotný nárůst amerického podílu není až tolik překvapivý, nečekaná je však jeho výše. V roce 2007 Američané prodali zbraně za 24,8 miliardy, což představovalo 41 procent ze srovnatelně vysokých globálně realizovaných obchodů. O rok dříve americké prodeje dosáhly 16,7 miliard dolarů, což představuje necelou polovinu hodnoty z roku 2008. Americký „úspěch“ navíc kontrastuje s globálními trendy, podle kterých byl rok 2008 z hlediska objemu nejchudší od roku 2005 a přinesl meziroční propad o 7,6 procenta.

Zajímavou otázkou samozřejmě zůstává, s kým americké korporace obchodují. Odpověď se tradičně pokouší poodkrýt další zpráva zabývající se prodeji v tzv. rozvíjejících se zemích (velmi nehodný termín pro všechny země mimo NATO, Austrálii, Nový Zéland, Japonsko a Rusko), které dnes představují klíčové trhy. Do těchto zemí byly prodány zbraně za 42,2 miliardy dolarů (z 55,2), přičemž z tohoto rance americké firmy urvaly hned 29,6 miliard (přes 70 procent). Nejvíce zbrojily Spojené arabské emiráty (PAC-3, THAAD), Taiwan (helikoptéry Chinook), Maroko (F-16) či Saudská Arábie, která však v roce 2008 zcela výjimečně neuzavřela žádný obchod s americkou firmou.

Za Američany zásadně zaostaly italské firmy (3,7 miliard dolarů) a také Francouzi (2,5 miliardy dolarů). Před Francii se ještě dostalo Rusko (3,5 miliard dolarů), které však utrpělo téměř dvoutřetinový meziroční propad. Tato zpráva jistě nepotěšila mocenský tandem v Moskvě, který podpoře zbrojního exportu věnuje značnou pozornost. Pro Rusy je to poměrně bolestný ústup ze slávy, neboť ještě v roce 2006 dominovali obchodům s rozvíjejícími se zeměmi. Za propadem podle všeho stojí především rozvoj čínských technologií, který vytváří na ruské straně dilema týkající se prodeje sofistikovanějších technologií, se kterými by však Číňané jistě naložili dle všeobecného očekávání. K proliferaci ruských sofistikovanějších systémů však nejspíše stejně dojde, neboť i latinskoamerické země či Indie brzy přestanou mít zájem o ruský studenoválečný „šrot“.

Nedávno vydaná statistická data je třeba vnímat v dlouhodobějším kontextu. Velká část prostředků se točí okolo udržovacích procesů, úprav či upgradů, které jsou nedílnou součástí „velkých obchodů“. Rozumné (!) armády také nakupují technologie, které jsou kompatibilní s těmi, kterými už disponují a které například mohou snáze a levněji opravit. Na druhou stranu se však poměry v roce 2009 celkem určitě poupraví. Jak OWOP pravidelně informuje, i v roce 2009 se ve světě uskutečňují velké nákupy a probíhají významná výběrová řízení.

Dovolím si začít připomenutím nedávno vydané zprávy o transferech zbraní, které (mimo jiné) dlouhodobě sleduje stockholmský institut SIPRI. Jeden z jeho nedývno publikovaných pravidelných výstupů se týká zveřejnění dat za poslední „pětiletku“ (2004-2008). Zatímco některá zjištění jistě vůbec nepřekvapí, jiná jsou méně očekávatelná. Nejzajímavější jsou však ta, která lze snadno usouvztažnit s významnými událostmi posledních let.

 „Velká pětka“ (USA, Rusko, Německo, Francie, Velká Británie) exportérů se nemění a pokrývá asi 78 procent světových exportů (v letech 1999-2003 to bylo podle stejného zdroje 81 procent). Spojené státy samy stojí za zhruba třetinou zbrojních exportů, Rusko pak za čtvrtinou.

Významnější informací než samotný původ zbraní je bezesporu jejich cíl. Plných 37 procent amerického vývozu směřovalo na Blízký východ (data nezahrnují nejnovější nákupy Spojených arabských emirátů – patrioty PAC-3, jejichž nákup byl stvrzený v prosinci 2008 a nákup systému THAAD, který byl definitivně potvrzen počátkem roku 2009). Ruský vojenský materiál směřoval především do Číny a Indie. Co je ale jistě zajímavé, je narůst vývozu do Afriky (hlavně do Alžírska) o 200 procent a devítinásobný (!) nárůst vývozů do Latinské Ameriky, kde byla významným příjemcem Venezuela (Chavez v posledních letech utratil za ruské zbraně více než 4 miliardy dolarů, což svědčí o tom, že na utrácení nadno vydělaných petrodolarů používá stejnou logiku jako jeho dvorní zásobitel). Stále více se také zbrojí na Blízkém východě, kde objem transferů narost o 38 procent v porovnání s lety 1999-2003.

Dva největší příjemci vojenského materiálu jsou již dlouhodobě stabilní. Čína pokrývá více než desetinu světových dovozů, z čehož více než 90 procent tvoří nákupy z Ruska. Podobně druhá Indie nakupuje dominantně z Ruska, ale v posledních pěti letech vzrostl podíl nákupů z Británie a Izraele. Ruská pozice u obou těchto příjemců je díky dlouhodobým programům a smluvním závazkům relativně neotřesitelná. Tato skutečnost se neblaze projevuje v cenách, jak se například přesvědčili Indové při ne zrovna levném nákupu letadlové lodi Admirál Gorškov (původní loď Baku z roku 1978!).

Jak již bylo naznačeno kromě dalších tradičních nákupců (Řecko, Turecko) do obrany v posledních letech investují arabské země. Spojení arabské emiráty se za posledních pět let posunuly z 16. na 3. příčku (a to by kromě patriotů a THAADu měly do SAE zamířit ještě francouzské letouny Rafale, které doplní vzdušnou flotilu F16 a stíhaček Mirage). Napětí na korejském poloostrově nenechává v klidu ani jihokorejské stratégy. Ve sledovaném období jihokorejský dovoz vzrostl o 61 procent oproti letům 1999-2003.

Ve státech EU skončilo celkem 19 procent světových zbrojních transferů. V EU stále nejvíce nakupuje Řecko, jeho aktivita ale postupně slábne a stejně je tomu i u Turecka. Zcela samostatnou kapitolou jsou gruzínské nákupy, které vzrostly oproti předchozímu období o 400 procent. Dominantním dodavatelem byla Ukrajina, ale samozřejmě je dobré připomenout, že gruzínskou armádu jako takovou vycvičili a vybavili Američané.

Je letmý pohled na výše uvedená data (a další, která můžete najít přímo ve zprávách SIPRI) naznačuje, že zbrojní transfery kopírují obvyklé geopolitické úvahy. Nezbývá než doufat, že některá regionální bezpečnostní dilemata budou vždy úspěšně vybalancována.

Poslední odstavec mě přivádí k několika dalším poznámkám, které se tentokrát týkají zbrojařských trendů obecně. Jak poznamenávají analytici CIA,

 “[i]n all previous eras of significant military-technical chase, there was a transformation of global defense markets and industries. A few countries became the global suppliers, but technology diffusion inevitably occured, principally from migration of skilled personel. Leading nations that adopted protectionist policies accelerated their decline. Other countries rapidly filled the gap.“

Dva klíčové trendy posledních let, které budou s vysokou pravděpodobností posilovat, jsou rostoucí diversifikace národních strategií ve smyslu nárůstu přeshraničních dovozů a s tím související komercionalizace národních obranných průmyslových bází. Přestože tyto trendy nepůsobí rovnoměrně, obecně vedou k velmi obtížně kontrolovatelnému šíření zbraní a technologií.

Rostoucí komercionalizace také přinesla relativně exaktní vyřešení otázky týkající se výhodnosti duální výroby. Podíly vojenské výroby na ziscích největších korporací v minulém desetiletí trvale rostly a většina významných společností se postupně navrátila k čistě vojenské výrobě.

Dopady výše uvedených trendů na současné a budoucí válčení jsou podle analytiků CIA poměrně zřejmé.

„In future wars between symmetric opponent states, neither country may be able to assume very far in advance that its forces will have decisive technological superiority at the outset of combat…As a result, strategy, tactics, and command and control may become a more decisive determinant of combat outcomes than the relative technological level of forces.“

„Security of supply considerations will become an increasing focus of combat. Targeting the opponent’s armament supply infrastructure and protecting one’s own, will become even more important than in the past.“

Tato skutečnost evidentně zvyšuje komplexitu možných budoucích konfliktů a má další strategické implikace.

„The increased likelihood of combat between technologically balanced forces will create a strong incentive to preemptively employ forces en masse early as opposed to precision escalation, which may exposed unexpected systems to effective counterstrikes. Active defenses will also increase in value.“

Stabilitu těchto tendencí a implikací stvrzuje skutečnost, že v globálním měřítku donedávna klesaly výdaje na obranu. V posledních letech se tento trend začal otáčet, ale již teď je zřejmé, že mnoho ruských či čínských mohutných investičních plánů, které výdajovou stránku obranných rozpočtů mohly posunout zhruba někam do posledních let studené války, zůstane jen na papíře. Regulaci světového bezpečnostního prostředí protentokrát provedli investoři na finančních trzích.

Je zřejmé, že technologicky úspěšné a ekonomicky hospodárné země budou ty, které se zvládnou přizpůsobit novému prostředí vyžadujícímu zásadní flexibilitu a otevřenost. V ideálním případě by tato skutečnost mohla rezonovat v hlavách vůdčích představitelů evropského obranného a bezpečnostního průmyslu. Evropští politici evidentně funkční Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku nevybudují (spíše by ji mohli za několik let definitivně pohřbít). Jak už nás minulost evropské integrace učí, celý pro budoucnost významný projekt by mohl mít šanci, stane-li se primárním hybatelem průmysl.

Přehlídka několika generací amerických stíhacích letounů: vlevo letí F-86 Saberjet, vpravo P-51 Mustang, vepředu F-22 Raptor a na konci formace F-35 Joint Strike Fighter; Foto U.S. Navy photo - Mass Communication Specialist Seaman Joshua Nuzzo

Vít Střítecký je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se především bezpečnostními otázkami. Toto je jeho první příspěvek na OWOP.

Na těchto stránkách se o událostech okolo schvalování obranného rozpočtu a jeho dopadů na program F-22 psalo už několikrát (zde, zde a zde). Tečku za celým procesem udělal Kongres v předposlední červencový den (ano, američtí zákonodárci činí důležitá rozhodnutí i v létě). A výsledek je vítězstvím pro prezidenta Obamu. Zákonodárci se nakonec zalekli veta pro celý rozpočet na obranu, kterým prezident vyhrožoval. Celá věc je natolik zajímavá, že stojí za to, abychom se k ní na OWOP ještě jednou vrátili.

Podle mnoha pozorovatelů byl prezidentův nátlak rozhodující a zákonodárci nechtěli kvůli sporu o F-22 riskovat neschválení celého rozpočtu. Pro ilustraci: obranný rozpočet počítá s 640,4 miliardami dolarů (když vidím to číslo, nemohu si to odpustit – EU v prosinci zveřejní data za rok 2008, ale je jisté, že celá EU investovala do obrany o více než polovinu prostředků méně než USA a zhruba třetinový procentní podíl k HDP), z čehož asi 128 miliard polknou války v Iráku a Afghánistánu. Z tohoto balíku mělo být do F-22 investováno pouze 1,75 miliardy. Prezident tak ustál významný střet s Kongresem, měl však neobvyklé spojence.

Poprvé za dobu trvání programu se za jeho pokračování nepostavilo letectvo ani výrobce Lockheed Martin. Jak připomíná server DefenceNews, důvod je zcela zřejmý – obě skupiny chtějí zachovat především program F-35 JSF, který pravděpodobně přesáhne částku 1 bilionu dolarů a stane se historicky největším zbrojním program v dějinách. Za několik let by tak mohly brázdit oblohu až 3000 F-35, které nejsou plánovány pouze pro americkou armádu.

Skutečností se tedy stane to, co tento blog již předvídal, tedy že vývoj F-22 se velmi pravděpodobně zastaví. Rozhodnutí amerických politiků však mohlo potěšit americké spojence. Japonsko, Austrálie či Izrael v minulosti již několikrát po USA požadovaly uvolnění této stíhačky pro export.

Neviditelný dravec měl vždy mnohé obdivovatele a zastánce. Na serveru Defence Industry Daily si můžete přečíst skvělé shrnutí parametrů letadla a debaty mezi kritiky a zastánci. Na první pohled zaujme úspěšnost F-22 ve zkušebních soubojích s F-15, která na cvičení Northern Edge 2006 dosáhla 108:0! Výsledky cvičení je třeba brát s určitou rezervou, protože jeho cílem určitě není ukázat, že nová dražší generace letadel v podstatě nepřevyšuje tu předchozí (podmínky cvičení jsou například výhodnější pro nové modely). Na druhou stranu v soubojích předchozích generací F-15 vs. F-5 dominovaly novější F-15 zhruba v poměru 8:1, což je poměr, který podle odborníků lze eliminovat vyšším počtem letadel.

Jak už tu bylo napsáno, kritici vidí letoun designovaný na studenoválečné vzdušné souboje jako příliš drahý (cena postupně klesá z částky kolem 150 milionů dolarů za kus, drahý je ale i provoz) a po zavedení F-35 do výzbrojei  jako zbytečný. Za pravdu jim dává skutečnost, že dravec se ještě neúčastnil žádné bojové operace, neboť není na rozdíl od F-35 designovaný na „malé války“. Strategický význam F-22 také snižuje jejich celkově malý počet (o tom se například hovoří ve studii RANDu, která dochází k závěru, že by americké a tchajwanské síly prohrály v leteckém souboji s Čínou).

Podle informací, které postupně pronikají na veřejnost, orientaci na tento typ konfliktu definitivně potvrdí další Quadrennial Defence Review (viz Pentagon goes hybrid (probably) a Hybridní tahoun Michèle A. Flournoy). Naposledy se na stránkách DefenceTech vyjádřil jeden z tvůrců tohoto zásadního dokumentu David Ochranek (původně dlouholetý výzkumník v RANDu) takto:

„I think there will be enough forces to handle a war on the Korean peninsula and against Iran at the same time.“ How that might happen is illustrated by the F-22 force that is expected to be capped at 186 [187 minus one destroyed in a crash]. „You don’t need F-22 for both simultaneous wars — just the biggest one,“ Ochmanek says. „With programmed modernization of the rest of the force — specifically the F-35 — it is deemed adequate to deal with other regional threats. The judgment was made that the mix was adequate.“