"Přehlídka" české armádní techniky u letištní plochy na afghánské základně Šarana. Dnes již na této základně čeští vojáci nejsou (říjen 2011); Foto František Šulc

Jedna ze Svěrákovsko-Uhlířovských písní hovoří o tom, že staré věci se nemají opouštět pro nové. Již nějakou dobu jsou z užívání vyřazeny legendární střední automobily Praga. V armádě přežilo jen několik kusů se specifickými nadstavbami. Pragy se po svém vyřazení staly zbožím a bude možno je potkávat buď na srazech vojenské historie, například v podobě legendární „Ještěrky“, nebo jen v civilním prostředí, a to stále méně. Automobil totiž nesplňuje snad žádnou z norem Euro.

„Československý automobilový nezmar“ se vyráběl i v civilním provedení 5ST a v nespočtu nadstaveb a na internetu lze přehršel videí, kde jeden nebo druhý automobil vystupuje v hlavní roli. Zde je výběr.

Začněme historií:

Pokračujme ukázkami toho, co je Praga V3S schopna…

…a konečně pragovka se stala také součástí počítavé hry jako pojízdná autodílna.

Vzpomínáme s láskou.

Obsluha připravuje bezpilotní prostředek RQ-11 Raven na vypuštění, základna Shank, Lógar (říjen 2011); Foto FŠ

Už na začátku roku 2005 byl nejmenší bezpilotní průzkumný prostředek s názvem RQ-11 Raven velice oceňovaný veliteli v Iráku. Raven nahradil ve výzbroji FQM-151 Pointer, který sloužil již v první válce v zálivu v roce 1991 (první kusy byly dodávány od roku 1988). Mimochodem, v té době byla slavná Sojka ještě snem, který se v následujících letech začal zhmotňovat, ale příliš pozdě na to, aby zachytil vývoj.

Raven je skutečně velice malý – rozpětí křídel má 140 cm, jeho délka je 91,5 centimetru a váha i s kamerami je 1,9 kg. Vypouštěn je z ruky a může létat ve výškách 46 až 305 metrů nad zemským povrchem. Dolet má deset kilometrů a ve vzduchu vydrží 60-90 minut. Jde o velice dobrý taktický prostředek, který umožňuje vojákům sledovat okolí a v kombinaci s dalšími zdroji informací může poskytnout velice dobrý obraz o situaci na bojišti.

Několik těchto letounů má ve výzbroji i Armáda ČR a mimo jiné je využívá v Afghánistánu. Systém se vejde do několika kufříků, takže se dá snadno přenášet, rozkládat a skládat. Má několik kamer a je schopný operovat ve dne i v noci. Řízený může být manuálně, nebo létá autonomně. K úspěchu Raven, který je vyroben z kompozitního kevlaru, předurčila i velice nízká cena – cca 250 tisíc dolarů za celý systém (několik letounů a vybavení).

První „ostrý“ let bezpilotního průzkumného prostředku RQ-11 Raven na území Afghánistánu byl proveden před více než rokem, krátce po svém zavedení do struktur 102. průzkumného praporu a vyškolení obsluh. Přes počáteční mírnou nedůvěru ve schopnosti Havrana v náročných a specifických podmínkách a obavy z bezpečnostních rizik pro jednotku v případě pádu letounu a jeho dohledávání, se podařilo tento typ bezpilotního prostředku zavést do sestav jednotek plnících úkoly v terénu a přizpůsobit jejich taktiku.

Hlavními úkoly UAV RQ-11 Raven jsou zejména plnění úkolů force protection (ochrany) jednotek, základen a stanovišť na předpokládaných směrech nebo prostorech působení sil nepřítele. Velmi účelné, ale složité vzhledem ke koordinaci, je využití UAV při ochraně pěší jednotky za přesunu a zaujímání pozorovacích nebo palebných stanovišť. Efektivně, s minimálním rizikem, poskytuje obraz o bezpečnostní situaci v prostorech, které jsou mimo dosah pozorování nebo za snížených viditelnostních podmínek.

Úroveň vycvičenosti obsluhy je klíčová při plánování misí (letů) a vyhodnocování informací ze získaných obrazových materiálů. Vyžaduje dlouhodobé zkušenosti a znalosti specifik operačního prostředí (teplota, nadmořská výška, meteo podmínky atd.). Vzhledem k určení Havrana, není přirozeně technická dokonalost obrazových výstupů ani zdaleka na úrovni operačních bezpilotních prostředků.

The Raven three different cameras that attach to the nose of the plane, an electrical optical camera that sends data either through a nose camera or a side camera, an infrared camera in the nose, and a side-mounted IR camera. The IR technology is still too big to fit into the nose section of the plane. The camera does not have a zoom and is unable to lock on a target but provides enough resolution to show someone carrying a weapon. The Raven has about 45 to 60 minutes of flight time on a battery. The kit comes with spare batteries and a charger that plugs into a Humvee so they can land it, pop in a spare battery and get it back in the air.

Bezpilotní prostředek RQ-11 Raven se vrací na základnu, Shank, Lógar (říjen 2011); Foto FŠ

Stroje samozřejmě nevydrží vše. Opakovaná přistání na kamení mohou být tvrdá, čímž trpí minimálně trup letounu. Operátoři tak musejí neustále opravovat jednotlivé součásti, dokupovat je a nahrazovat, či jsou letouny posílány na větší opravy k odborníkům. Jedním ze způsobů, jak Raven šetřit, je chytat jej při přistání do ruky. Byť se to zdá jednoduché, není tomu tak a vyžaduje to značný cvik. Ne vždy se ovšem zachycení povede a ne vždy se akce vydaří bez toho, aby operátor neměl nějaký šrám, či naražený prst.

Toxický styl vedení podřízených (toxic leadership) je v ozbrojených silách ČR (OS ČR) relativně neznámý pojem z oblasti řízení a vedení podřízených. Aktuálně se mu při výchově a vzdělávání podřízených nevěnuje téměř žádná pozornost. A to přes to, že se dá za určitých okolností klasifikovat jako bossing nebo může být považován za jeho předehru. V tomto článku se budu zabývat toxickým stylem vedení podřízených jako samostatnou kategorií. Pro tento účel si dovolím toxické vedení podřízených vyjmout ze širší oblasti bossingu a to zejména z toho důvodu, že tento jev nezahrnuje celou škálu aktivit spadajících do definice bossingu a také proto, že se jedná o problém přesahující do problematiky vedení a řízení podřízených, která je u nás zejména na nejnižších úrovních velení zanedbávána.

Hned na začátku musím konstatovat, že pojem toxického stylu vedení podřízených není mezi vojáky OS ČR příliš známý. I přes to, že se definování tohoto pojmu datuje do poloviny devadesátých let minulého století, není v adekvátním měřítku zahrnutý do odborné přípravy vojenských profesionálů ani do prevence sociálně nežádoucích jevů, kam v mnoha případech patří. Bohužel, výsledkem je všeobecná nevědomost, která vytváří ideální předpoklad pro bujení tohoto nežádoucího jevu. Dá se říci, že v tomto případě není nevědomost blažená, ale že řádně bolí-a to nejenom vojáky, kteří mají tu čest a musí pracovat s veliteli, kteří toxický styl vedení podřízených vědomě či nevědomě aplikují v praxi-ale i celou organizaci, u které dokáže zablokovat její výkonnost a má vážné dopady na mezilidské vztahy.

Jelikož v našich OS zcela chybí debata na téma umění nadřízených vést své podřízené, rozhodnul jsem se napsat tento článek a poukázat na některé problémy spojené s vedením podřízených, které si nadřízení na různých stupních velení neuvědomují nebo nechtějí připustit, a které mají negativní dopad na funkcionalitu jednotek a štábů. Samozřejmě, uznávám, že v OS ČR pracují i skvělí velitelé – skuteční lídři svých podřízených, ale mým úmyslem je psát o těch, kteří lídry nejsou a které naneštěstí chrání neznalost a netečnost jejich kolegů, nadřízených a podřízených.

O tom jak probíhá diskuze například ve Velké Británii se můžete dočíst zde:

The British Army is suffering from „toxic leadership“ and „systemic failures“ from its senior officers, a departing major has said in an excoriating attack. They are accused of being „too busy pursuing the next rung on the ladder“ to say something with „sufficient conviction“ for reform to happen, said Major Patrick Little. He accused the Army hierarchy of allowing a tolerance of „toxic leadership“ to develop that has „bred deeply dysfunctional command climates“. But without a robust appraisal system ineffective senior commanders see continued their careers „sail on undisturbed“. The current climate in the Army was one of „deteriorating communication, intolerance of dissent, tolerance of toxicity and perceived tolerance of inadequate senior officer performance“. This was all presenting substantial obstacles to urgently needed reform, he said. The officer, who has served in Afghanistan, Bosnia and Northern Ireland, also warned that the Army is losing its most talented future leaders, frustrated with their suggestions being ignored.

Definice toxického stylu vedení podřízených

Jak bychom mohli tento negativní jev definovat, aby bylo každému jasné, o čem je v tomto článku řeč? Snad nejjednodušší definici toxického stylu vedení podřízených nabízí tam, kde se tímto problémem zabývají systematicky a na nejvyšší úrovni. US Army Center for Army Leadership vydalo v roce 2011 zprávu, ve které se zaměřilo na problém toxického stylu vedení podřízených (John P. Steele; Technical Report 2011-3; Antecedents and Consequences of Toxic Leadership in the U.S. Army: A Two Year Review and Recommended Solutions) a ve kterém bylo toxické vedení podřízených definováno jako chování velitelů, kteří se prosazují na úkor svých podřízených a obvykle tak činí bez ohledu na dlouhodobé následky a dopady na jejich podřízené, jejich jednotky a vojenskou profesi. O tom jak důležité téma je kvalita vedení podřízených v zámoří dokládají slova, která pronesl generál Dempsey krátce po převzetí funkce náčelníka štábu US Army.

Dempsey said he would not “accept the notion that there are simply bad apples out there” and move on. Instead, he has a plan to remove the bad apples from the barrel of command.

Pojďme však dál k tématu. Velitelé aplikující toxický styl vedení podřízených jsou zpravidla silné osobnosti se sklony k autoritářství, které všeobecně jednají v souladu se stanovenými cíly, úkoly, posláním a strategií organizace, ovšem výsledky nedosahují prostřednictvím svých podřízených, nýbrž na jejich úkor. Velice často se obklopují svými oblíbenci a ostatní podřízené nevidí jako plnohodnotné a platné členy týmu, ale spíše jako jednorázové nástroje k uskutečnění jejich vlastních osobních cílů. Neumí navodit pozitivní pracovní klima podporující morálku podřízených a jejich toxickým stylem vedení demotivují a destruují své pracovní týmy. Umně řídí informační toky a procesy probíhající skrze ně takovým způsobem, který jim vždy umožňuje zůstat ve výhodě oproti jejich podřízeným a který jim dovoluje manipulovat ostatními ve svůj prospěch. Zcela záměrně potlačují kreativitu a iniciativu podřízených. Jiné než vlastní názory odmítají, dokazují podřízeným, že jsou nekompetentní a aplikují na ně metody mikromanagementu.

Klasickým nedostatkem takových lídrů je chabá nebo selektivní komunikace uvnitř i vně jejich týmu. Krátkodobě tito lídři a jimi vedené týmy dosahují dobrých nebo i velmi dobrých výsledků. To však neplatí v dlouhodobém horizontu, kdy je taková výkonnost neudržitelná.

Lídři aplikující toxický styl vedení podřízených bývají často považováni za sebevědomé, náročné a tvrdé velitele, pro které není žádný problém neřešitelný a žádná překážka nepřekonatelná. Ve skutečnosti se však jedná o egoistické vojáky, kteří mají problémy s praktickou aplikací zásad týmové práce. Velice často uplatňují jiné normy a pravidla chování pro sebe a jiné pro podřízené. Když je to nutné, zastrašují podřízené, případně jim všemožně znepříjemňují pracovní život, dokud nedosáhnou jejich poslušné rezignace nebo odchodu.

Destruktivní lídři jako nositelé toxického stylu vedení podřízených?

Nedávno jsem na internetu objevil velice zajímavou studii, ve které Padilla, Hogan a Kaiser (The toxic triangle: Destructive leaders, vulnerable followers, and conducive environments; Leadership Quarterly, 18; 2007) popisují teorii toxického trojúhelníku. V ní se vše točí okolo tzv. destruktivního způsobu vedení podřízených (destructive leadership) a k němu autoři uvádí tři domény, které tento destruktivní způsob vedení podřízených vytváří. Hned první doménou jsou tzv. destruktivní lídři (destructive leaders). Destruktivního lídra můžeme popsat jako charismatického jedince, který má potřebu využívat moc pro vlastní potřebu místo pro užitek organizace, má sklony k narcismu, prošel si ve svém životě negativními osobními zážitky, které u něj rozvinuly nenávist nebo nepřátelství k lidem nebo určitým skupinám lidí, k nějaké organizaci nebo i její části.

Tato charakteristika sama o sobě ovšem nestačí k tomu, aby se mohli jedinci stát destruktivními lídry. K tomu, aby se mohli stát destruktivními lídry, potřebují, aby byli podpořeni dalšími dvěma doménami toxického trojúhelníku. Jejich růst a vliv totiž výrazně determinují podporující prostředí a ovlivnitelní podřízení.

Jenom podporující prostředí (rozumějte ve prospěch destruktivních lídrů) umožňuje jejich růst do velitelských pozic různých stupňů, kde mohou uplatnit svůj toxický styl vedení podřízených. Jak bychom toto podporující prostředí mohli co nejjednodušeji charakterizovat?  Prostředí pozitivně podporující destruktivní lídry a následně toxický styl vedení podřízených je založeno na nestabilitě prostředí, pocitu ohrožení převládající v tomto prostředí, kultuře a společenských normách, které jsou běžné v daném prostředí, případné absenci dostatečných kontrolních mechanismů a celkovém rozdělení kompetencí a moci.

Podřízení, kteří jsou více či méně ovlivnitelní destruktivním lídrem, tvoří třetí doménu toxického trojúhelníku. Jsou to právě podřízení, kteří dovolují destruktivním lídrům uplatňovat toxický styl vedení v praxi. Oni sami určují jak moc je nebo bude destruktivní lídr „úspěšný“. Destruktivní lídr s toxickým stylem vedení podřízených totiž nutně potřebuje podřízené, kteří ho budou následovat-neboli bezvýhradně tolerovat nebo podporovat a pomocí kterých eliminuje skupinu svých reálných nebo domnělých odpůrců. Přestože si to mnozí podřízení neuvědomují nebo uvědomit nechtějí, patří do jedné ze dvou podskupin, na které se tato skupina dělí.

Jsou to podskupina mlčící většiny (pasivně se podřizujících podřízených) a podskupina aktivní menšiny (aktivně spolupracujících podřízených). Zejména aktivitou aktivních podřízených, u kterých se kombinují vnitřní nenaplněnost, nízké sebevědomí, nevyzrálost, ambicióznost, hodnoty a přesvědčení shodné s hodnotami a přesvědčením destruktivního lídra a některé záporné osobní vlastnosti dochází k zesílení pozice destruktivního lídra a umocnění toxického stylu vedení podřízených (kteří se rekrutují především z podskupiny mlčící většiny a skupiny odpůrců).

Dovolím si v tomto okamžiku malou odbočku a zastavím se u podskupiny mlčící většiny. Je to skupina, která má obrovský vliv na to, v jakém rozsahu je destruktivním lídrům umožněno realizovat se při vedení podřízených a je to také skupina, která následně nejvíce trpí pod jhem destruktivního lídra a jeho toxického stylu vedení podřízených. Rád bych v této souvislosti poukázal na zvláštní paradox, který se u této podskupiny vyskytuje. Jako vojáci a příslušníci OS by měli mít dostatek morálních vlastností a osobnost silnou dost na to, aby se destruktivnímu lídrovi legálně postavili a nahlas vyslovili svůj nesouhlas s toxickým stylem vedení podřízených, kterému jsou vystaveni. Od vojáků se očekává dostatek odvahy nejenom na to, aby se postavili nepříteli, ale i k tomu, aby dokázali vhodnou formou čelit destruktivnímu lídrovi. Bohužel je paradoxem, že k tomu veliké množství vojáků odvahu nemá. Tento nedostatek jedné ze základních vlastností vojáka z nich pak činí snadný cíl destruktivního lídra a má vážný dopad na celkové etické prostředí převládající v OS.

Současná situace

Je jasné, že v OS ČR pravděpodobně nikdy nemůže dojít k ideálnímu a plnému souběhu působení všech tří domén toxického trojúhelníku a rozkvětu toxického způsobu vedení vedení podřízených, ale bylo by naivní myslet si, že je vše v pořádku a destruktivní lídři se v našich OS nevyskytují. Opak je pravdou. Vyskytují se u všech jednotek a na všech stupních velení. Zkuste se zamyslet. Jste schopni identifikovat alespoň jednoho velitele ve Vašem okolí, kterého by jste charakterizovali jako destruktivního lídra se sklony k toxickému způsobu vedení podřízených? Pokud ano, je jasné, že vedení OS ČR tento problém nemůže nadále přehlížet a mělo by se tomuto problému náležitě a systémově věnovat. Je to stejně důležité pro další rozvoj OS a jejich profesionalizaci, tak i pro boj proti sociálně nežádoucím jevům a pro vytvoření pozitivního etického prostředí a kvalitních podmínek ke službě pro všechny vojenské profesionály.

Primární aktivity pro růst a skutečný rozvoj lídrů všech úrovní (bez ohledu na hodnostní sbor) a eliminaci maxima příležitostí pro růst a postup destruktivních lídrů by měly směřovat do oblasti vzdělávání a výchovy. Zde se musí položit solidní základy znalosti problematiky vedení podřízených, které jsou základním stavebním kamenem výchovy velitelů-lídrů,kteří budou morálně a eticky na požadované výši. Také se musí definovat a implemetovat takové řídící a kontrolní mechanismy při výběru velitelů-lídrů podřízených, které budou maximálně eliminovat potenciální destruktivní lídry, kteří mají sklony k toxickému stylu vedení podřízených.

O tom, jak k tomuto problému přistupují jinde je vidět z tohoto příkladu (Army Times):

Life in the 172nd Infantry Brigade, by most accounts, was hell when Col. Frank Zachar was in charge. Senior officers said Zachar threatened their careers and dressed them down when they could not follow his confusing guidance. Before a one-star general arrived to investigate the withering command climate, Zachar gathered his command staff to bully them into silence, several subordinates said.“He said that if we are disloyal … then he was going to take an ice pick and shove it in our left eye,” read one lieutenant colonel’s sworn statement. “He said this more than once and said it was exactly what he meant.”A major on Zachar’s staff said Zachar asked him to be his “directed telescope” and gather intelligence on what subordinate leaders were saying about him.Four of Zachar’s six battalion commanders and four of his five sergeants major said they felt he had a negative leadership style, according to an investigation into the command climate. Zachar was relieved Jan. 3, after eight months in command, “due to a loss of confidence in his ability to command,” said Col. Bryan Hilferty, U.S. Army Europe spokesman.

Závěr

Na závěr bych rád připoměl, že je povinností všech nadřízených vytvářet podřízeným pozitivní a kvalitní prostředí a podmínky ke službě. Bylo by velice mylné a naivní myslet si, že odpovídající kvalita lídrů do prostředí a podmínek ke službě jaksi nepatří. To je omyl. Naopak. Kvalita lídrů je jedním z rozhodujích determinantů pro kvalitu služebního prostředí a podmínek, které vytváříme pro práci podřízených v našich OS. V OS vše začíná a končí kvalitou lídrů. Jsou to lídři kdo tvoří formální i neformální normy. A jsou to opět lídři, kteří svým chováním a vystupováním dávají příklad podřízeným a určují co je etické, morální a aprávné. Kvalitní lídři jsou tím, co odlišuje profesionální armády od těch ostatních-neprofesionálních. Proto, pokud budeme nadále zanedbávat výchovu lídrů všech stupňů (je jedno jestli se jedná o poddůstojníky, praporčíky nebo důstojníky), nikdy se nebudeme moci nazývat pravými profesionály. Eliminujeme desktruktivní lídry s toxickým stylem vedením a posuňme naše OS o další stupínek profesionality výše.

Jak vyplývá ze smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii, Česká republika se zavázala respektovat smlouvy, na kterých bylo založeno Evropské společenství, jestliže nebudou dále změněny a nahrazeny jinými smlouvami, například Lisabonskou smlouvou. Jednou z takových smluv byl Pakt stability a růstu spojovaný se vstupem členských zemí do hospodářské a měnové unie ukládající signatářským zemím o dosažení a udržování konvergenčních kritérií pro účast v této unii, tedy pro používání společné evropské měny Euro. Lisabonská smlouva v čl. 126 hovoří o tom, že:

1. Členské státy se vyvarují nadměrných schodků veřejných financí.
2. Komise sleduje vývoj rozpočtové situace a výši veřejného dluhu v členských státech, aby bylo možno zjistit závažné chyby. Zkoumá zejména dodržování rozpočtové kázně na základě těchto dvou kritérií:a) zda poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu nepřekračuje referenční hodnotu, ledaže by:
— buď poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíží referenční hodnotě,
— nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstával blízko k referenční hodnotě;
b) zda poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu nepřekračuje referenční hodnotu, ledaže se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.

Přičemž referenční hodnoty stanovuje Protokol o postupu při nadměrném schodku na hodnotách:

– 3 % pro poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách,
– 60 % pro poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu v tržních cenách.

Evropská komise sleduje jednotlivé členské státy a státy nesplňující některé ze sledovaných kritérií mají povinnost zpracovávat a předkládat konvergenční program. Konvergenční program platný pro Českou republiku je přístupný na stránkách MFČR. Vzhledem k tomu, že svévolné odchýlení od schváleného konvergenčního programu může být spojeno se sankcemi, určuje tento dokument zásadní omezení pro sestavení státního rozpočtu.

Jak si lze uvědomit z výše uvedeného grafu, Česká republika má problém s dodržením kritéria deficitu veřejných financí. V případě veřejného dluhu se nachází zhruba na 2/3 povolené hodnoty jeho procentního poměru vůči hrubému domácímu produktu (HDP). Česká republika se však může této limitní hodnotě relativně rychle přiblížit, jestliže dojde k zastavení hospodářského růstu a budou tu nadále existovat vysoké rozpočtové schodky.

Současný konvergenční program předpokládá pro rok 2011 schodek 4,2 % HDP, pro rok 2012 3,5 % HDP, pro rok 2013 2,9 % HDP a pro rok 2014 1,9 % HDP. Průměrný schodek českých veřejných financí za roky 1995 až 2010 činil zhruba 4 % HDP. Pokud bychom přepočetli tento poměr na absolutní hodnotu HDP roku 2008 (153 mld. Kč), kdy se dosáhla historicky nejvyšší hodnota produktu, a výše HDP by se v důsledku finanční krize zastavila na této hodnotě a veřejný dluh by zároveň dál od roku 2012 narůstal průměrným tempem 4 % HDP, potom by při tomto scénáři veřejný dluh dosáhl referenční hodnoty 60 % HDP zhruba v roce 2016. Při tempu nárůstu dluhu 3 % hodnoty HDP roku 2008 (115 mld. Kč) se dosažení referenční hodnoty odsouvá do roku 2018. Naopak při propadu růstu HDP může být dosaženo maximálního podílu veřejného dluhu na HDP ještě rychleji.

Takový vývoj může být pro armádu smrtelný. Nejenom že tu existuje jev „investičního hrbu“ koncentrovaného do období kolem roku 2015, jak je indikován Bílou knihou o obraně, je tu také nastavení priorit veřejné politiky v neprospěch obrany. Česká republika je kvůli potřebě vyčerpat co nejvíce prostředků z evropských fondů do konce roku 2013 nucena k fiskální expanzi. Další prostředky z evropských fondů budou až v roce 2014. Evropské peníze lze však získat jen na principu spolufinancování a takto prostředky potřebné pro kofinancování získáváme už několik let na vrb zadlužení veřejných rozpočtů.

Bezpochyby Česká republika bude mít v následujícím období vyšší důvěru investorů, než státy s rozvrácenými veřejnými financemi. Proto si bude moci půjčovat relativně jednodušeji a za nižších nákladů. Na druhou stranu se v okamžiku vyčerpání prostoru, který zbývá k dosažení referenční hodnoty veřejného dluhu k HDP, konvergenční program stane automaticky tvrdší, než je dnes. V tomto světle se nezdá příliš pravděpodobným, že by bylo možné počítat se zvyšováním vojenských výdajů na hodnotu 2 % HDP. Úspěchem bude jejich oscilace mezi 1 až 1,5 % HDP. V logice dokumentů předcházejících Bílé knize o obraně se tak dosažení cílových operačních schopností v současných politicko-vojenských ambicích odkládá na nekonečno.

Vojenské výdaje jsou ve světě sledovány několika organizacemi, jde např. o OSN či SIPRI. Vojenské výdaje sleduje i NATO, a to mj. také v podobě jejich podílu na hrubém domácím produktu (HDP). S tímto ukazatelem rovněž operuje ministerstvo financí při rozdělování limitu celkových výdajů státního rozpočtu, a to už od roku 1996. Tehdy se v usnesení vlády č. 478 z 18. 6. 1996 objevil text hovořící o tom, že vláda schvaluje

záměr postupného zvyšování podílu vojenských výdajů na hrubém domácím produktu zhruba o 0,1 % ročně tak, aby v roce 2000 dosáhl tento podíl zhruba 2 %.

Požadavek na fixování vojenských výdajů se pak objevil v doposud neodtajněném (a tudíž ani veřejně registrovaném) usnesení vlády č. 560D z 9. 6. 1999 ke Koncepci výstavby resortu obrany. Podle publikace Rozpočet – fakta a trendy 2002 se v něm se mělo stanovovat, že

podíl celkových výdajů resortu obrany na hrubém domácím produktu nepoklesne v jednotlivých letech do roku 2004 pod hranici 2,2 %.

Obdobný požadavek se pak objevuje takřka pravidelně i pozdějším období s tím rozdílem, že spíše než o politický závazek se jednalo o politické přání. Například usnesení vlády č. 1140 z 13. 11. 2002, kterým se přijímala Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky hovořilo tom, že

že celkové výdaje resortu obrany nepoklesnou v období do dosažení cílových operačních schopností pod úroveň 2,2 % hrubého domácího produktu.

Nicméně o rok později byly usnesením vlády č. 1154 z 12. 11. 2003 pro výdaje Ministerstva obrany stanoveny absolutní částky a ukazatel podílu na HDP se stal pomocným ukazatelem. Například v usnesení vlády č. 1090 z 25. 9. 2006 se objevila formulace:

…ke zmírnění dopadů snížení zdrojů na plnění úkolů Armády České republiky bude vláda usilovat o to, aby celkové výdaje (včetně výdajů na výzkum a vývoj) kapitoly Ministerstva obrany pro léta 2008 a 2009 nepoklesly pod úroveň 1,55 % na HDP a jejich minimální výše byla stanovena v roce 2008 ve výši 57 505 000 tis. Kč, tj. o 3 710 000 tis. Kč více oproti limitu výdajů stanovenému usnesením vlády ze dne 16. srpna 2006 č. 970 a v roce 2009 ve výši 62 031 000 tis. Kč, tj. o 7 231 000 tis. Kč více oproti limitu výdajů stanovenému uvedeným usnesením.

O dvou procentech HDP na obranu se u nás hodně diskutovalo, diskutuje a asi bude i diskutovat. Málokdo si však uvědomuje, že podíl je určován z předpovědi vývoje HDP zveřejňované Ministerstvem financí v jeho Makroekonomické predikci a předpověď ministerstva, co se týče růstu hospodářství, patřila v minulosti k těm nejoptimističtějším. Definitivní čísla o výši HDP sleduje Český statistický úřad prostřednictvím statistiky národních účtů a jsou publikovány v podrobnější, nebo stručnější podobě.

Tyto údaje prošly nedávno mimořádnou revizí. Jak vyplývá z prezentace na tiskové konferenci, nešlo ani o první, ani o poslední revizi národního účetnictví. Podstatné je, že údaje o výši produktu jsou o něco málo větší, než doposud statistiky uváděly. Je tomu jednak proto, že se zlepšila metodika výpočtu jednotlivých agregátů a také proto, že došlo k započítání i doposud nesledovaných ekonomických aktivit, jako je nezjištěná a nelegální ekonomika.

Obrana patří veřejné statky, a to mezi tzv. čisté veřejné statky. Z titulu nevylučitelnosti melouchářů, prostitutek či zločinců ze spotřeby z veřejného statku a nedělitelnosti obrany, je obrana poskytována i těm, kdo se na jejím financování nemusejí podílet. A v této souvislosti je zajímavé přepočítání historických vojenských výdajů na jejich podíl na hrubý domácí produkt. Výsledek ve dvojexpozici s počty personálu v resortu ministerstva obrany shrnuje výše uvedený graf.

Graf pracuje s údaji ze statistiky vojenských výdajů OSN, kde jsou výdaje na obranu rozděleny na „produktivní“ vojenské výdaje a výdaje v kategorii „nerozděleno“. Tam se v našem případě řadí výdaje na sociální zabezpečení, tedy na důchody a výsluhové náležitosti. Jak si lze všimnout, jejich podíl na HDP je navzdory jejich růstu ustálen. Naopak „produktivní“ vojenské výdaje jsou ustáleny jen do roku 2000. Po roce 2000 dochází k jejich skokovému růstu a postupnému návratu na úroveň před rokem 2000. Údaje o „produktivních“ vojenských výdajích jsou v grafu korigovány o převody do rezervního fondu, kam bylo možno převést výdaje nevyužité v daném rozpočtovém roce.

Iluzi dvou procent HDP si lze nejlépe uvědomit právě v konfrontaci s množstvím personálu. Zatímco v roce 2000 si mohla Česká republika dovolit asi 55 tisíc vojáků, včetně 31 tisíc neprofesionálních vojáků, a 21 tisíc občanských zaměstnanců, v roce 2008 to bylo již jen 23 tisíc vojáků a 10 tisíc občanských zaměstnanců. Během této doby však došlo k redukci sítě posádek a počtu techniky a zbraňových systémů. Měřeno v běžných cenách, náklady na personál jsou větší než před 10 lety.

Bílá kniha o obraně naznačila, že již nikdy nedojde k dosažení cílových operačních schopností, mj. protože je nemožné naplnit početní stavy vojáků z povolání. V následujících letech se blížíme k tomu, že „produktivní“ vojenské výdaje budou nižší než 1 % HDP, nelze se proto divit, že se stále více budou objevovat smutné články kritizující hospodářskou situaci v armádě, jako je tomu dnes např. ve věcech výstroje.  Tak tomu bylo i před vstupem České republiky do Severoatlantické aliance. Tehdy jsme se však živili očekáváním armády o čtyřech M.

Jak jsem minule slíbil, je zde další článek pojednávající o studiu praporčíků AČR v Sergeants Major Academy v USA. Minule jsem se zabýval krátkým představením Sergeants Major Academy a dnes vás seznámím se samotným Sergeants Major Course.

Co je to tedy Sergeants Major Course? Kurz, který je součástí vzdělávacího systému poddůstojníků americké armády (Noncommissioned Officers Education System – NCOES). Představuje pomyslný vrchol pyramidy a je nejvyšší metou pro každého poddůstojníka americké armády. Je také důležitým mezníkem jejich kariéry, protože bez jeho absolvování nemohou myslet na povýšení do nejvyšších poddůstojnických hodností Sergeant Major a Command Sergeant Major.

Do Sergeants Major Course jsou vybíráni poddůstojníci v hodnosti Master Sergeant nebo First Sergeant americké armády, případně jejich ekvivalenty z ostatních složek amerických ozbrojených sil a vybraných armád zemí z celého světa. Primárním cílem kurzu je poskytnout poddůstojníkům takové vzdělání, které jim umožní efektivně působit ve štábech a velení různých jednotek americké armády (taktická, operační i strategická úroveň velení). Kurz trvá 10 měsíců. Je na místě podotknout, že  byl v několika málo nedávných letech předělán a jeho podstatná část byla převzata z kurzu vyšších důstojníků, který organizuje US Army Command and General Staff College. Mimo jiné se shoduje s kurzem pro vyšší důstojníky shoduje délkou a většinou tematiky. Studium je zaměřeno na předměty, jako jsou leadership, plánování, společné operace, rozhodovací proces velitele, vojenská historie apod.

Poznámka: Když jsem na akademii studoval, velké množství materiálů ke čtení, nebo případové studie ještě nebyly přepsány pro použití v Sergeants Major Academy a bylo viditelné, že se jednalo o materiály převzaté z výuky vyšších důstojníků US Army Command and General Staff College.

The Sergeants Major Course (SMC) educates master sergeants and sergeants major in full spectrum operational and strategic operations preparing them to take positions throughout the DOD.

Kurzem se prolíná zaměření na rozvoj kritického, logického a analytického myšlení a schopnosti činit kvalifikovaná rozhodnutí v omezeném čase. Student musí být schopen svá rozhodnutí nebo doporučení obhájit ústně nebo písemně. Velký důraz je kladený na etiku chování vojenského profesionála a týmovou spolupráci.

Na základě zkušeností americké armády v operacích, které vede po celém světě, jsou do programů výuky v Sergeants Major Course zařazeny výukové bloky, které se zaobírají:

• mezinárodním strategickým prostředím, ve kterém americká armáda působí;
• rolí a vlivem médií a kulturního prostředí na operace prováděné v současném operačním prostředí;
• mezinárodním bezpečnostním prostředím a možnými dopady hrozeb, výzev a příležitostí, které se v něm vyskytují;
• použitím nástrojů národní moci;
• propojením a vzájemnými vazbami mezi národní strategií a jejími výstupy na taktické i operační úrovni vedení války;
• společnými a mezinárodními operacemi;
• operačním plánovacím procesem;
• složitými operačními problémy a jejich řešením;
• hodnocením a rozvojem lídrů.

Develop sergeants major with a war fighting focus for battalion and brigade command capable of conducting full-spectrum operations in JIIM environments, and who have the requisite competencies to serve successfully as division through echelons-above-corps (EAC) staff sergeants majors.

Někdo by si mohl položit otázku, proč potřebují Sergeants Major a Command Sergeants Major vojenské kariérové vzdělání, které je téměř totožné s kariérovým vzděláváním, kterého se dostává vyšším důstojníkům. Toto nám bylo v průběhu kurzu objasněno několikrát. Zejména se jednalo o závěr komise složené z generálů, vyšších důstojníků a vrchních praporčíků americké armády, která na základě vývoje posledních let nově definovala požadavky kladené na vojáky v hodnostech Sergeant Major a Command Sergeant Major takovým způsobem, že se prakticky rovnaly požadavkům kladeným na majory a podplukovníky. Za všechny to asi nejlépe vyjádřil vrchní praporčík záloh americké armády, který na rovinu řekl studentům kurzu, že situace je taková, že budou muset vykonávat činnosti, které kdysi vykonávali pouze vyšší důstojníci. Zkrátka a dobře, operační tempo americké armády si vynutilo tuto potřebu změny a Segeants Major Course se tomu musel přizpůsobit.

Proto je kurz také koncipovaný tak, aby poskytnul vyšším poddůstojníkům, kteří se ho účastní, solidní znalosti, které jim později umožní hladký přechod z taktického stupně na vyšší taktický, operační, případně i strategický stupeň velení a kteří mohou být adekvátními partnery vyšším důstojníkům a v případě potřeby je nahradit při jejich činnosti ve štábech útvarů všech stupňů.

Jelikož tento kurz absolvovalo již 14 příslušníků AČR, nabízí se otázka, jak jsme schopni využít tyto vojáky a jejich nabyté znalosti po jejich návratu a jak je vlastně v reálu využíváme. Zda tato drahá investice pouze neleží ladem a bez povšimnutí. Také se musím ptát, zda se nějak změní současná filosofie stojící za rozdělením kompetencí mezi praporčíky a důstojníky při výkonu štábních funkcí. Není snad třeba zmiňovat, že tato problematika by se mohla stát mohem aktuálnější v případě, že by došlo k další redukci sboru vyšších důstojníků a vyvstala by nutnost nahradit tento „výpadek“ personálem jiného hodnostního sboru.

Příště: Sergeants Major Course podrobně

Již 14 příslušníků praporčického sboru AČR absolvovalo mezi lety 2003 až 2011 studium v kurzu s názvem Sergeants Major Course. Tento kurz je pořádaný prestižní americkou poddůstojnickou vzdělávací institucí US Army Sergeants Major Academy. V řadě praporčíků Armády České republiky, kteří absolvovali tento kurz jsem tím posledním, a mám tedy nejčerstvější poznatky a zkušenosti, o které se s Vámi rád podělím. Cílem této série článků je seznámit čtenáře se Sergeants Major Academy, její organizací, vzdělávacími aktivitami, které organizuje pro nejvyšší poddůstojníky všech složek ozbrojených sil USA a mezinárodní studenty a také s vlastní zkušeností ze studia v této akademii.

Napsat článek o Sergeants Major Academy není vůbec jednoduchý úkol, ale předpokládám, že pro vás bude zajímavým zdrojem informací o tom, kde, jak a za jakých okolností se vybraní příslušníci praporčického sboru AČR odborně vzdělávají. Doufám, že se zde rozpoutá zajímavá diskuze nejenom o vzdělávání praporčíků jako takových, ale i o jejich roli a úloze při působení ve strukturách jednotek a útvarů AČR. Každý poddůstojník americké armády (v našem pojetí praporčík), který chce dosáhnout vrcholu kariéry a být povýšený do hodnosti Sergeant Major nebo Command Sergeant Major musí absolvovat Sergeants Major Academy. K tomu, aby tak mohl učinit, musí se vydat do El Pasa v Texasu. Zde, na hranicích s Mexikem, se v poušti Chihuahua nachází základna Fort Bliss. Fort Bliss je obrovskou domovskou základnou pro 1.obrněnou divizi, 32. velitelství protivzdušné obrany americké armády a mimo jiné také pro US Army Sergeants Major Academy. Více informací o Fort Bliss naleznete zde nebo i zde.

Vývoj
Sergeants Major Academy byla založena v roce 1972, aby poskytovala vojenské vzdělání poddůstojníkům americké armády. Samozřejmě, vývoj neustrnul na mrtvém bodě a postupem času dostala Sergeants Major Academy další úkoly a značně rozšířila portfolio svých aktivit. Dnes, kromě toho, že poskytuje vojenské vzdělání poddůstojníkům všech složek ozbrojených sil USA a mezinárodním studentům, má v gesci celý poddůstojnický vzdělávací systém (Noncommissioned Officers Education System-NCOES), pořádá First Sergeant Course a Battle Staff Noncommissioned Officer Course (účelové kurzy), vydává časopis NCO Journal a také spravuje US Army Museum of the Noncommissioned Officer.

Velení a organizační struktura

U nás poměrně neobvyklým jevem ukazujícím na stupeň profesionality nejvyšších poddůstojníků americké armády a důvěry, kterou v ně vkládá nejvyšší velení, je fakt, že Sergeants Major Academy nemá v managementu (až na dvě výjimky) žádné zástupce důstojnického sboru. Velitelem a zástupcem velitele jsou poddůstojníci v hodnosti Command Sergeant Major. Náčelníkem štábu je občanský zaměstnanec (bývalý Command Sergeant Major). Je zajímavostí, že současný Sergeant Major of the Army americké armády je také bývalý velitel Sergeants Major Academy (a historicky první).

Další zvláštností je podřízenost Sergeants Major Academy a jejího velitele. Velitel je podřízen přímo veliteli TRADOC a tak mu bez prostředníků šéfuje přímo čtyřhvězdičkový generál. Možná by Vás zajímalo, kdo tvoří tu zmiňovanou výjimku v managementu Sergeants Major Academy a nosí důstojnickou hodnost. Jedná se o kaplana a velitele jednotky APFRI (Army Physical Fitness Research Institute), která provádí obdobnou činnost (i když omezenější) jako v CASRI v ČR.

Na tomto odkazu můžete nalézt základní organizační strukturu Sergeants Major Academy.

Jak je vidět z tabulky, velitel školy má přímo podřízené osobní štáb a velitelskou rotu. Jeho zástupce má na starosti všechny kurzy, jejich rozvoj a je mu podřízena poddůstojnická akademie (NCO Academy) z Fort Blissu. Náčelník štábu odpovídá za řízení štábu, běh muzea, vydávání časopisu NCO Journal a administrativně zodpovídá za APFRI.

Zástupci velitele jsou podřízeny 2 školní roty a spadají pod něj i vedoucí jednotlivých kurzů. Rota A má na starosti Sergeants Major Course (denní studium) a všichni denní studenti ze Sergeants Major Course jsou do této roty začleněni.

Pro mezinárodní studenty je navíc vytvořeno oddělení pro mezinárodní studenty, které je v podřízenosti NŠ a které má v gesci všechny záležitosti mezinárodních studentů. Zde je personál tvořen pouze občanskými zaměstnanci, kteří jsou všichni bývalými Sergeants Major nebo Command Sergeants Major.

Rota B má ve své gesci Warrior Leadership Course, kde se vzdělávají a cvičí budoucí velitelé týmů. Jelikož se budeme primárně zabývat již zmiňovaným Sergeants Major Course, nebudu organizaci této roty více rozebírat.

Trochu netypická je velitelská rota, která zabezpečuje a má v podřízenosti studenty Sergeants Major Course studující distanční formou studia. Jak jsem již dříve napsal, tak ta se nachází v přímé podřízenosti velitele a ne zástupce velitele.

Samostatnou a důležitou kapitolou v organizaci Sergeants Major Academy jsou vedoucí jednotlivých kurzů. Jako vždy jsou to poddůstojníci v hodnosti Command Sergeant Major a jak jsem již naznačil, jsou podřízeni ZV. Zabezpečují přípravu, průběh, vyhodnocení a případné změny všech kurzů. Jim jsou podřízeni velitelé týmů, kteří mají na starosti instruktory a přímou výuku studentů. V případě Sergeants Major Course jde o 4 poddůstojníky (opět v hodnosti Command Sergeant Major), kteří přímo řídí výuku, instruktory a jejich studenty.

Instruktoři jsou vždy dva vojáci v hodnosti Sergeant Major. Ve výjimečných případech jsou instruktoři i ze zahraničí. V mém ročníku se jednalo o instruktory z Německa, Nizozemska, Singapuru a Kanady. Tito instruktoři mají na starosti výuku a v průběhu roku se střídají ve výuce a administrativních povinnostech a podobně.

Každá třída má variabilní počet studentů. V mém případě se jednalo o 16 studentů. Z toho 2 byli mezinárodní studenti (já a student z Nizozemska). Celkově nás v ročníku bylo přibližně 250 (z toho okolo čtyřiceti mezinárodních studentů). Jenom pro ilustraci, ročník, který nastupoval v létě 2011, měl studentů již k sedmi stovkám.

Možná si mnozí kladete otázku, zda se fakt, že je Sergeants Major Academy vedena poddůstojníky nějak negativně promítá do chodu a denního života. Z toho co mohu hodnotit se domnívám, že nikoliv. Velitel a jeho zástupce (a stejně tak ostatní poddůstojníci ve vedoucích pozicích) požívají značné autority jak mezi ostatními poddůstojníky, tak mezi důstojníky a generály. Jsou to zkušení vojáci, kteří byli speciálně vybráni a mají vyžadované manažerské a osobnostní předpoklady k vedení instituce jako je Sergeants Major Academy. Jejich jednání, vystupování a řízení je vysoce profesionální a tím přináší kredit poddůstojnickému sboru americké armády a dává příklad a inspiraci mezinárodním studentům.

Je jasné, že něco podobného je v našem prostředí za současných podmínek nerealizovatelné zejména pro legislativní překážky a celkovou nutnost vybudovat vyzrálý, zkušený a odpovědný praporčický sbor. Do budoucna to ovšem není nemožné.

Příště: Sergeants Major Course

Mobilizaci v České republice nikdo vyhlašovat nechce (mobilizační rozkaz, Francie, srpne 1917); zdroj Wikimedia Commons

Zvažoval jsem dlouho, jestli se mám jakkoli vkládat do „diskuse“. Nechtělo se mi. Ale když jsem si dnes v Lidových novinách přečetl cosi o připravované „koncepci odvodů“ (leda tak za trest) a stížnost vojáka z Přáslavic, že nechce být v aktivní záloze (sebrali nám všechno a ještě budou chtít něco navíc…; kdo mně zaměstná, když budu mít takový cejch?) řekl jsem si, že pár poznámek neuškodí. V posledních dnech toho totiž o obnovování základní vojenské služby, odvádění kohokoli, anebo naopak odvádění jenom někoho (třeba titulek v jednom deníku pracoval se slovem „odvod“ a v podtitulku bylo „povolání na vojnu“, což jsou poněkud odlišné věci) bylo řečeno hodně, až to vytvořilo velký zmatek.

V návaznosti na Bílou knihu o obraně se připravuje řada materiálů. Mezi nimi jsou „koncepce mobilizace“ a „koncepce aktivní zálohy“, které by měly být hotové v první polovině příštího roku. Jedno s druhým částečně souvisí. V Bílé knize jsou principy, které se mají sledovat. Nyní je zapotřebí dát dohromady detaily, protože jak je známo, do cíle vždy vede více cest a je nutné si umět vybrat.

Mobilizace mohla v 19. a po většinu 20. století fungovat díky specifickému prostředí – kontrola státu nad obyvatelstvem, málo propustné ekonomiky, respektive snáze kontrolovatelné, nízká mezinárodní dělba práce, výrobky na nižší technologické úrovni a z toho vyplývající nižší cena atp. Prostředí se ovšem nenávratně změnilo, takže nastal i čas na změnu přístupu. Tedy pokud chceme přemýšlet o komplexní obraně státu jiné, než pro forma. Jen těžko se dají držet dvě armády, protože jednak na to nejsou finanční prostředky a za druhé, každá je technologicky jiná, což komplikuje praktické užití a samozřejmě snižuje efektivitu jakékoli případné obrany.

Hovoří se tedy o „odložené potřebě“ a zároveň i o vytvoření dostatečné reakční doby pro přípravu státu na nejhorší (samozřejmě vládou). Odložená potřeba znamená, že ve skladech je minimum zásob a předpokládá se, že budou v případě potřeby v dostatečném předstihu doplněny. Podobné je to i s lidmi. Není zapotřebí se snažit kontrolovat obyvatelstvo i v mírové době (například prováděním odvodů u jiných skupin než těch, které slouží v profesionální armádě a aktivní záloze) pokud jsem schopen si zajistit dostatečnou dobu na reakci.

V Bílé knize je tedy uvedeno, že akceptujeme princip odložené potřeby (méně zásob znamená uspořené prostředky), ale zároveň, že bude navržen nový stav (kromě ohrožení státu a válečného stavu, doporučuji zákon 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování), který právě zvýší reakční dobu – mimořádná opatření. Tento stav by samozřejmě nevyhlašovalo ministerstvo obrany, ale vláda a mimo jiné by během něj mohly být zahájeny odvody. Jenom pro přesnost zacituji §18 zmiňovaného zákona, ze kterého jasně vyplývá, co je to odvod:

(1) V odvodním řízení se rozhoduje o schopnosti nebo o neschopnosti občana vykonávat vojenskou činnou službu.
(2) Vláda stanoví nařízením podle potřeb ozbrojených sil počty občanů povinných podrobit se odvodnímu řízení podle ročníku jejich narození nebo podle jejich odborné kvalifikace.
(3) Krajské vojenské velitelství zapíše k odvodnímu řízení občany v rozsahu stanoveném nařízením vlády na základě údajů získaných ze základního registru obyvatel a z evidence obyvatel, která je vedena v informačním systému evidence obyvatel, jehož správcem je podle zvláštního právního předpisu Ministerstvo vnitra. Z informačního systému jsou krajská vojenská velitelství a Ministerstvo obrany (dále jen „ministerstvo”) oprávněny získávat jméno nebo jména a příjmení, rodné číslo, státní občanství, adresu místa trvalého pobytu a zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům…

Již podle stávajícího zákona tedy může vláda určit ročník nebo odbornou kvalifikaci osob, které potřebuje (selektivnost). Odvod však neznamená povolání ke službě, což se bohužel také směšuje. Mimořádná opatření by měl být stav, který umožní zavčasu reagovat na možná ohrožení. Nejde tedy o nic démonického. Navíc, jde o nápady, o kterých se musí vést společenská debata, protože přesahují ministerstvo obrany – obrana státu je věcí každého občana. V případě velkého ohrožení se do ní zapojuje přímo. V případě mírového stavu, který je vlastně přípravou na ohrožení, nepřímo a to buď aktivně (zapojením se například do aktivní zálohy), či pasivně (příspěvkem na obranu ve formě daní a ochotou v případě potřeby sloužit státu).

Po skončení základní vojenské služby došlo ve společnosti k vytěsnění sounáležitosti každého s bezpečností svého společenství/státu. Jistě, v případě přímého ohrožení by nám pomohly ostatní členské státy Severoatlantické aliance, takže není zapotřebí hned odvádět, ale my musíme být také schopni něco nabídnout. Tímto se chci dostat k, pro tuto chvíli a z mého pohledu, důležitější záležitosti – aktivní záloze.

Právě aktivní záloha má být do budoucna hlavním doplňovacím kanálem profesionálních ozbrojených sil. Aktivní záloha je praktickým vyjádřením občanské ochoty podílet se na obraně státu a zároveň napomůže udržení schopností i při sníženém rozpočtu. V této souvislosti bych doporučil materiál Future Reserve 2020, který zveřejnila letos v červenci nezávislá komise a odkaz na něj se objevil již v jedné z diskusí na OWOP. Mimo jiné se v něm praví:

Our Commission has concluded that the UK’s Reserve Forces are in need of signifiant revitalisation and re-orientation. Although continuing to do a remarkable job in many areas,… the wider picture is one of relative neglect and decline… As a result we are failing to harness the volunteer ethos of society and to access the best talent that the country has available. More widely we are missing an opportunity to create a reserve for domestic resilience, homeland security and military regeneration. And the result is a less robust force structure, a potentially less cost-effective manpower balance across the Armed Forces and an erosion of the vital links our Armed Forces must maintain with society.

Jinými slovy, v mnoha zemích, včetně Británie docházejí k závěru, že oblíbené tvrzení – nejsou peníze ani na profesionální armádu, proč bych měl budovat dobrovolnou zálohu – je nesmyslné. Proto se nyní chystá koncepce aktivní zálohy, která by měla tento projekt revitalizovat. Je snaha, aby koncepce odrážela širší názory, proto proběhne seminář a několik „miniseminářů“, kterých se mají účastnit nejenom lidé z ministerstva obrany, příslušníci aktivní zálohy, ale i zástupci ministerstev (například vnitra, financí), zaměstnavatelů, akademici, politici a další. Cílem je prodiskutovat možné ekonomické a organizační modely a nakonec dospět k tomu, který bude realizovatelný a pro Českou republiku udržitelný. To je jediná šance. Takže opět, nic démonického se nechystá.

A ještě malý vzkaz komusi do Přáslavic:

• je jasné, že je nutné službu v aktivní záloze zatraktivnit, protože za současných „stimulačních“ podmínek dosáhla zřejmě svého limitu;
• je jasné, že není možné uvalit na profesionální vojáky, kteří odcházejí do zálohy další povinnosti bez jakékoli náhrady;
• není nutné všechny změny učinit přes noc, takže žádoucí aktivní záloha může být budována postupně, několik let (což asi bude beztak nutné kvůli finanční náročnosti). Z toho vyplývá, že nebude naráz zapotřebí tolik vojáků z povolání, kterým skončil závazek. A zároveň by mělo platit určité přechodné období, ve kterém ti, kteří jsou již v systému, se budou moci dobrovolně rozhodnout (ano, či ne aktivní záloze). Povinnost být součástí aktivní zálohy (výběrově) by pak byla za přesně daných podmínek stanovena až u nových závazků;
• každopádně se bude o všem v příštích měsících debatovat, takže výsledek by neměl být zcela překvapivý, ani ďábelský a
• pokud mně něco zajímá, nebo si nejsem jistý, tak se zeptám.

Pravděpodobně všichni čtenáři tohoto blogu se ve svém životě setkali s „Bělounem“, Sbírkou úloh z matematiky pro základní školy. Jak vyplývalo z úvodu, kdo se chtěl dostat na střední školu, „Bělouna“ prostě musel počítat:

Milí žáci, dostáváte do rukou publikaci, která vám může významně po­moci v přípravě ke studiu na střední škole, popřípadě k pří­pravě na přijímací zkoušky.

„Běloun“ se mi vybavil při čtení polemiky mezi outsiderem a insiderem u příspěvku nazvaného Třístupňový systém velení/řízení. Šlo o tuto část úvodu:

Před řešením jednotlivých úloh si nejprve pozorně pročtě­te zadání úlohy, třeba i několikrát, uvědomte si, co je dáno (podmínky úlohy) a co máte vypočítat (otázka), promyslete a neznačte si plán řešení a teprve pak se pustíte do vlastního řešení úlohy.… Při řešení úloh byste měli provádět kontrolu jednotlivých kroků a na závěr provést zkouš­ku správnosti řešení, zejména je-li to v zadání úlohy požado­váno. V případě, že by zkouška byla obtížnější než řešení úlo­hy, měli byste alespoň odhadem usoudit na správnost řešení. Teprve potom porovnejte svůj výsledek s výsledkem uvedeným ve Sbírce. Většinu úloh je třeba zakončit odpovědí.

Jak jsem během své praxe v tom, co bývá nazýváno resortem obrany, pochopil, nerespektuje zde řešení většiny praktických úloh výše uvedené doporučení. Začíná se zpravidla jejich zakončením odpovědí, o čemž se pak vede diskuse. Vášně vzbuzené během debaty pak dávají zapomenout na fakta. Úloha týkajících se toho, co mají dělat vojáci a co ne, co mají naopak dělat nevojáci, občanští zaměstnanci je totiž klasická slovní úloha řešená trojčlenkou:

Deset dlaždičů mělo provést předláždění vozovky ulice za 22 pracovních dní. Po čtyřech dnech byli pro urychlení práce posláni další dva dlaždiči. a) Po kolika pracovních dnech dokončí předláždění vozovky? b) Kolik pracovních dní celkem trvalo předláždění vozovky?

anebo

Vojenský transportní vlak měl 32 vagónů. V každém vagónu se dopravovalo 40 vojáků. Jakou zásobu potravin veze vlak s sebou, trvá-li transport 3 dny a spotřebuje-li jeden voják přibližně 2 kg potravin denně?

Zadání úlohy pro využití vojáků a nevojáků pro nevojenské činnosti, jako jsou různé vnitro-správní aktivity týkající se peněz, personálu, nemovitostí, výpočetní techniky apod., by totiž mělo znít asi takto:

Kolik vojáků nebo občanských zaměstnanců je třeba na práci o celkovém počtu 100 hodin, znáte-li, že a) maximální týdenní fond pracovní doby/doby služby (pět pracovních dnů) je u vojáka z povolání 42,5 hodiny a občanského zaměstnance 40,0 hodin; ve fondu vojáka z povolání je ovšem započítána půlhodinová přestávka na oběd a fond je zmenšen povinný tělocvik v trvání 2krát 90 minut týdně. b) Kolik vojáků budu potřeba pro odpracování této práce, bude-li se jednat o lékaře, kteří navíc každý týden uplatňují jeden „operační den“, ve kterém se nevěnují svému úřadu, ale své původní profesi lékaře.

Kolektiv autorů „Bělouna“ v úvodu hovořil o tom, že:

Vám, kteří bude­te přijati na SŠ, doporučujeme prostudovat i vzorově řešené příklady a úlohy označené po okraji čárou. Čím větší počet úloh vyřešíte, tím lépe budete připraveni pro studium na střední škole.

Vzhledem k tomu, že ministerstvo je povětšinou tvořeno osobami vysokoškolsky vzdělanými, je obrovskou otázkou, jestli tím i autoři sbírky mysleli, že budeme připraveni také na službu v armádě, zvláště na generálním štábu. Střední školu jsme totiž snad absolvovali všichni, že?

Jelikož si zranění vyžádalo nejdříve upoutání na lůžko a posléze i návrat do vlasti, měl jsem dost času přemýšlet o tom, jak se podobnému zranění vyhnout do budoucna. Těsně před zpátečním letem do České republiky jsem si obstaral knihu The Soldier’s Load and the Mobility of a Nation od generála S. L. A. Marshalla. Jelikož je napsaná skutečně k jádru věci, stihl jsem ji celou přečíst během zpátečního letu z Afghánistánu. S některými z poznatků uvedených v této knize a porovnáním se skutečností v AČR se bude zabývat následující článek.

The soldier cannot be a fighter and a pack animal at one and the same time, any more than a field piece can be a gun and a supply vehicle combined.
Gen. J. F. C. Fuller, armáda Spojeného království

In fact we have always done better by a mule than by a man. We were careful not to load the mule with more than a third of his own weight.
Gen. S. L. A. Marshall, armáda Spojených státu amerických

Důvody ke změně
Proč se vlastně zabývat optimalizací nesené zátěže jednotlivce? Nestačí zvýšit fyzický potenciál vojáků při výcviku v míru a z něj pak těžit v bojové situaci? Jak prokázal S. L. A. Marshall ve své studii Men Against Fire zabývající se problematikou neschopnosti amerických vojáků za 2. světové války efektivně opětovat palbu v boji, fyzické vyčerpání a psychika jsou u vojáků úzce propojeny. Vyčerpaní vojáci jsou mnohem náchylnější k neopětování palby či útěku. Jaká je však hranice zátěže, která ještě nesnižuje bojovou efektivitu jednotlivého vojáka pod přijatelnou mez?

Britská armáda v meziválečném období ustanovila na základě zkušeností z 1. světové války komisi, která měla optimalizovat zátěž vojáků u bojových jednotek. Výsledkem práce Hygiene Advisory Committee of the British Army byla publikace The Load Carried by the Soldier. Z této publikace pochází následující pasáž:

More specifically, it (the publication) stated that on the march , for training purposes, the optimum load, including clothing and personal belongings, is one-third of body weight. Above that figure the cost of carrying the load rises disproportionately to the actual increment of weight.

Stejně tak pěchota USA používá pravidlo 1/3 a 1/2 hmotnosti. Třetina hmotnosti vojáka je maximální stanovená hranice pro bojovou činnost, tak aby voják byl ještě schopen používat individuální pohybové techniky. Polovina hmotnosti vojáka je pak pro pěší přesun. Zvolme tedy třetinu hmotnosti vojáka vážícího 75 kg, tedy 25 kg, jako laťku, kterou by neměla celková hmotnost nesené zátěže překročit.

Jako standard pro srovnání jsem zvolil seznam neseného vybavení amerického vojáka navrhovaný v roce 1950 generálem Marshallem. Pro ilustraci současného stavu jsem vybral seznam neseného vybavení střelcem Průzkumného odřadu, tak jak jsem ho stanovil v roce 2009 pro jednodenní operace v provincii Lógar. Pro potřeby článku jsem ho upravil tak, aby strukturálně odpovídal seznamu generála Marshalla kvůli jednoduššímu vzájemnému porovnání. Vybavení, které generál Marshall nezahrnul, je uvedeno na konci seznamu.

Současný stav v oblasti individuální zátěže jednotlivce v AČR
Při porovnání první materiálové skupiny, polní uniformy, zjistíme, že došlo k snížení hmotnosti téměř o 1,5 kg. Důvodem je použití novějších materiálů (ripstop nylon/bavlna místo vlny) a nahrazení klasické blůzy košilí britské armády UBACS. Ta, jelikož její potisk je téměř k nerozeznání od potisku vz. 95 pouštní, je v dnešní době již naprosto běžná mezi vojáky AČR v Afghánistánu.

U druhé materiálové skupiny, vybavení, však došlo k nárůstu zhruba o 21 kg. Čím je to způsobeno? Hned prvním nárůstem je hmotnost nesené munice: 240 nábojů oproti 48 nábojům navrhovaným gen. Marshallem. 48 nábojů, není to přepis? Není, ačkoliv v době 2. světové války byl typický palebný průměr pro karabinu M-1 od 80 (pro výsadkáře, námořní pěšáky) do 240 nábojů dle válčiště. Ve specifických případech, jako například při vylodění na pacifickém válčišti v posledních dvou letech války, byl v několika případech průměr snižován až na 30 nábojů.

Toto nařízení bylo podloženo zkušeností velitelů. Většina vojáků během prvního dne nasazení totiž nespotřebovala ani 15 nábojů. Jak je tomu dnes? Z vlastní zkušenosti a ze znalosti části ostatních nasazení jiných jednotek AČR v Afghánistánu si nejsem vědom ani jediného případu, kdy by průměr spotřeby nábojů na vojáka a den při patrole mimo základnu překročil 3 zásobníky, tedy 90 nábojů. Pokud k takové situaci došlo, vždy byla řešitelná přerozdělením palebných průměrů mezi vojáky, kteří stříleli více a těmi, kteří málo nebo vůbec. Jak je potom možné, že většina příslušníků jednotek MOT v PRT Lógar v roce 2009 nosila 10 zásobníků?

Důvody jsou dle mého názoru dva. Prvním bylo, že fasovány byly tři sumky po třech zásobnících, tudíž pokud měly být všechny plné, dostaneme, se započítáním jednoho zásobníku ve zbrani, 10 zásobníků. Druhým důvodem, kterým jsem se v té době rovněž řídil, byla zásada předběžné opatrnosti. Čím méně velitelé vědí o rizicích, tím více se proti nim pojišťují. Dnes, se znalostí rizik a lepší dovedností v navedení palebné podpory než jsem měl v roce 2009, bych stanovil palebný průměr o dva zásobníky méně, tedy na šest. Rovněž místo dvou granátů URG-86 bych stanovil jen jeden.

Za dalším nárůstem hmotnosti je zvýšení objemu nesené vody. I kdybychom akceptovali, že seznam generála Marshalla byl navrhován pro středoevropské válčiště, jeden litr vody by dnes, při stále platném nařízení Náčelníka generálního štábu o zákazu používání vody z neprověřených vodních zdrojů, nebylo možné akceptovat ani pro nasazení v České republice. Nedalo by se právě zde ušetřit? Doplňování vody z místních zdrojů by mohlo jednoduše kompenzovat nižší nesený objem vody oproti denní spotřebě. A jelikož denní spotřeba při vícedenních pěších patrolách v horském prostředí se mnohdy pohybovala kolem šesti litrů, potenciál tohoto úsporného opatření je veliký.

Jak toho dosáhnout? Prostředky na čištění vody lze v zásadě rozdělit do dvou skupin – keramické filtry a tablety na čištění vody. Filtry jsou vhodnější pro čištění většího množství vody, například pro celou jednotku po splnění úkolů ve shromaždišti, tablety zase na pohotové čištění vody během samotného plnění úkolu. Již 1. průzkumný odřad PRT Lógar v roce 2009 těmito prostředky disponoval, ale mohl je použít pouze v nouzi, nikoliv při běžném plnění úkolů. V případě aplikace tohoto opatření by došlo ke snížení nesené hmotnosti v řádu 1-5 kg podle úkolu.

Třetím a největším nárůstem hmotnosti jsou položky, které jsou v seznamu na konci označené kurzivou. Jde o položky, které se v seznamu generála Marshalla nevyskytují vůbec. Jako první z obsahu batohu, se souhrnnou hmotností téměř dva kilogramy, je hlavový noktovizor Klára a zbraňový noktovizor MEO-50S. Jelikož používání prostředků nočního vidění je v dnešní době nezbytnost, cestu vidím v pořízení nové generace přístrojů pro noční vidění. Musí být lehčí, nejspíše monokulární, s bezchybnou kompatibilitou s osobní zbraní. MEO-50S by pak měl být zcela nahrazen laserovým/IR zaměřovačem, který lze použít v kombinaci s hlavovým přístrojem nočního vidění. Potenciál úspory nesené hmotnosti odhaduji na zhruba jeden kilogram.

Další položkou je kulometný pás o 100 nábojích 7,62×51 mm pro kulomet Minimi. Vzhledem k tomu, že tato zbraň je reálně jediná ze dvou zbraní výsadkového družstva (druhou je odstřelovací puška SVD3NS Dragunov) schopná účinné palby za hranicí 400 metrů, je nezbytné ji zachovat. Jedině tak je možné, aby výsadkové družstvo disponovalo palebným průměrem podle úkolu 400-800 nábojů na kulomet.

Následující položku, dvě dýmovnice a jedno pozemní světlo pro použití v noci, je možné modifikovat co do počtu a typů, nikoliv však vypustit. Potenciál pro úspory hmotnosti není velký.

Poslední položkou z obsahu batohu je bunda z dutých vláken Snugpak. Jelikož pro většinu výsadkářů to byl jediný teplý svršek, který si s sebou na úkol brala, nebylo možné ho ani v letních měsících vypustit. Pro část výsadkářů z družstva těžkých zbraní, kteří ve snaze o zefektivnění obsahu batohu došli nejdál, nahrazovala i spací pytel.

První z položek nesených přímo na těle je nosný systém, v našem případě nosič plátů. Druhou z položek jsou dva pláty. Je vůbec nutné nosit balistickou ochranu? Pokud ano, jak by měla vypadat? Ačkoliv dnes jsou a i v budoucnu budou bojové úkoly, které nošení balistické ochrany nevyžadují, (specifické úkoly SF v Afghánistánu) či v kombinaci s ní plnit nejdou (padákový výsadek), v drtivé většině situací v dnešních konfliktech se nošení balistické ochrany nevyhneme. Jakou balistickou ochranu tedy zvolit?

Pro dnešní Afghánistán, kdy je typické, že většina útoků je iniciována povstalci (střelba z ručních zbraní a odpalování výbušných zařízení), se jako nejlepší jeví kombinace balistických plátů a měkké balistiky jako součástí taktické vesty. Lze dosáhnout úspory hmotnosti použitím jiných materiálů? Bezpochyby. Například plát firmy Pinnacle Armor o rozměrech 8×10 palců (shodné rozměry se standardním plátem používaným AČR o velikosti L) je 1,47 kg oproti 2,47 kg. Úspora na celém prostředku balistické ochrany dosahuje tedy dva kg.

Poslední položkou celého seznamu je pistole CZ 75. Lze zde dosáhnout úspor? První úspory, použití vhodnější pistole již dosaženo bylo, kdy byla pistole CZ 75 o hmotnosti jeden kilogram nahrazena pistolí Glock 17, která je o třetinu lehčí. Lze jít ještě dále a pistoli ze seznamu úplně škrtnout? Domnívám se, že pro plnění některých úkolů by to možné bylo, ale jsou případy, kdy je možnost jejího použití výhodou – prohledávací operace, úkoly plněné v zastavěných oblastech obecně apod.

Doporučení pro budoucnost
Lze tedy pomocí navrhovaných opatření dosáhnout požadovanou úroveň zátěže vojáka, tedy 25 kg? Při započítání sníženého palebného průměru, snížení nesené zásoby vody díky použití purifikačních tablet, zavedení lehčích noktovizních prostředků i lehčích plátů se přiblížíme hranici 30 kg. Lze v dnešní době za použití již dnes dostupných materiálů a výrobních postupů dosáhnout magické hranice 25 kg nesené individuální zátěže? Nevím. I při podrobném porovnání položek nesené zátěže s příslušníky 601. Skupiny speciálních sil jsem nenašel mnoho odlišností. To, co příslušníci 601. SkSS ušetří používáním lehčí munice 5,56 mm, bohatě vynahradí hmotnost personálních radiostanic a doplňkového vybavení podle typu úkolu a specializace jako např. SSE sety, M203 granáty, trauma paky apod.

Vzhledem k tomu, že k napsání tohoto článku mě nepřímo inspiroval člověk, který sice má s armádou osobní zkušenost, ale nikdy v ní nesloužil, obracím se tímto s prosbou na čtenáře, ať z řad AČR, tak z řad civilistů. Máte nějaké nápady, které by mohly přispět ke snížení individuální nesené zátěže našich vojáků při jejich nasazení? Pokud někdy byla příležitost myslet out of the box, je to teď.

Strávil jsem necelé dva týdny na jihu Francie nedaleko španělských hranic, a byť počasí zcela nevyšlo (v průměru je zde prý cca 300 dnů z roku slunečných, v našem případě bylo obvyklejší zatažené nebe a občasný déšť, než slunce), přesto nádherná krajina, výborní lidé, skvělé jídlo a víno jistou nepřízeň počasí vynahradili. Dokonce z dovolené vytěžím i dva texty. Tento a pak zřejmě mnohem zajímavější, o Centre national d’entraînement commando (CNEC), které má především na starosti provádění a dohled nad komando kurzy.

Minulý pátek, 22. července 2011, jsem si v kavárně v Saint-Cyprien všiml dvou lidí v leteckých kombinézách, kteří si dávali oběd a kafe. Jen letmo jsem zahlédl na rameni nášivky, na kterých bylo napsáno NATO a vyšitý, mimo jiné, tygr. Více osvětlil plakát, pověšený na veřejném osvětlení – nad pláží proběhne 23. července letecké představení. V sobotu jsem již v Saint-Cyprien být neměl, takže jsem litoval, že představení neuvidím.

Nicméně, někdo tam nahoře mně má rád, takže v pátek odpoledne, když jsme byli na pláži, se najednou objevily Alpha Jety akrobatické skupiny letectva Patrouille de France („Francouzská hlídka“) a začaly s nácvikem na sobotu. Osm letounů předvádělo akrobatické kousky, vypouštělo modrý, bílý a červený kouř (francouzská trikolora), nalétávalo proti sobě, létalo ve formaci a nakonec nakreslilo na obloze srdce protnuté šípem. Pak se objevil osamocený Rafale, zaburácel nad mořem a předvedl svou manévrovatelnost.

Koukal jsem se na nebe a vzpomněl jsem si na jeden dotaz, který padl v červnu na velitelském shromáždění, kdy přestaneme investovat do propagace armády na různých akcích, když není dostatek financí ani na výcvik. Ministr obrany odpověděl, že si nic podobného neplánuje, protože představování armády veřejnosti je jednou z důležitých aktivit. Vím, že s tím mnoho vojáků nebude souhlasit, ale je tomu přesně tak.

Podíval jsem se na letní program Patrouille de France a zjistil, že je docela bohatý a logicky tedy nepůjde ani o levnou záležitost. Představení navíc neprobíhají v žádných velkoměstech. A mimochodem, během ukázek nad plážemi v Saint- Cyprien se na letišti v Perpignanu setkali členové letecké skupiny s dětmi a zástupci organizace Enfants & Santé, která se zabývá bojem s rakovinou u dětí dospívajících. Připomíná to jednoznačně pozitivní červencovou akci tankistů s Přáslavic s občanským sdružením HAIMA. Jde o akce, které z hlediska ozbrojených sil mohu vypadat zbytečné – zvláště v období krácení rozpočtů -, ale opak je pravdou. Ve Francii, ale i v dalších zemích si to dobře uvědomují, a byť také přicházejí o peníze, na představování ozbrojených sil veřejnosti (daňovým poplatníkům) se snaží šetřit minimálně.

Zajisté si vzpomenete na jeden z argumentů proti profesionální armádě – že se odtrhne od společnosti a vytvoří jakýsi uzavřený elitářský klub. To je neustálá hrozba. Zatímco branecká armáda mohla připomínat otevřené prostranství, kolem profesionální armády nevyhnutelně vyroste plot. Cílem musí být, aby v tomto plotu bylo co nejvíce „branek“, které jsou otevřené a dá se jimi procházet tam a zpátky.

Vzhledem ke zmenšování ozbrojených sil v posledních dvaceti letech většina obyvatel České republiky vojáka po většinu roku nepotká. O armádě si přečte možná tak v novinách, či vidí reportáž v televizi. A pokud pak začne převládat negativní obraz nad pozitivním a neexistuje obecně sdílený pocit ohrožení, je zaděláno na velký problém charakterizovaný následujícími otázkami:

• k čemu mám armádu, když je ohrožení nulové?
• proč bych měl podporovat něco, o čem nevím, k čemu to mám a co to umí?
• proč bych měl jako daňový poplatník platit něco, co vlastně neexistuje?

Odpovědi nejsou tak automatické, jak by se mohlo zdát. Ministerstvo obrany, respektive ozbrojené síly jsou jedním ze subjektů soupeřících o finance státu. Zvýhodněné jsou pouze v okamžiku, kdy prokážou svou užitečnost (když je stát ohrožen, pokud něco konkrétně přinášejí občanům/daňovým poplatníkům, pokud slouží jako jeden ze zdrojů patriotismu, pokud jsou jejich příslušníci vnímáni jako významná součást společenství a jeho života, pokud jsou vojenské vlastnosti vydávány i civilní společností za vzorové – hrdinství, čest, spolehlivost, znalost – a podobně). Možná mnozí nebudou s první větou tohoto odstavce souhlasit a budou tvrdit, že ozbrojené síly musejí být zvýhodněné z podstaty, protože bez nich nemůže existovat suverénní stát, nemůže být zajištěna bezpečnost společenství. Budou tvrdit, že správa věcí vojenských je čistě expertní záležitostí, které může občan/daňový poplatník těžko rozumět a proto není možné, aby armáda soupeřila třeba se zdravotnictvím, s podporou průmyslu, nebo turistického ruchu.

Byť je armáda nedílnou součástí státu, protože je primárně určena k zajištění jeho vnější bezpečnosti, tak ve chvíli, kdy zmizí pocit ohrožení, respektive prosadí se pocit, že armáda nemůže svěřené území sama stejně ubránit, není možné požadovat automatické zvýhodnění. A jistě, byť většina lidí nebude vojenským záležitostem do hloubky rozumět, přesto mají selský rozum a umějí velice dobře volit priority. Pokud tedy nebudou mít poct, že je pro ně něco užitečné, nebo že se jim líbí to mít, prostě na to nebudou ochotni peníze vydávat. Když půjdu až na dřeň, mohu výše uvedené připodobnit k nakupování. Za nějakou věc zaplatím, protože ji

1. potřebuji,
2. chci a
3. obojí.

Pro ozbrojené síly je nejlepší třetí možnost. Musí existovat pocit, že je potřebuji a zároveň i chci. Nyní se vrátím k metafoře s plotem a prostranstvím. Cílem musí být vytvoření co největšího množství branek v plotě tak, aby se dobře a kontinuálně mohla osvětlovat potřeba a zároveň vyvolávat pocit chtění. Brankou je například vzdělávání – vojáci studující a přednášející na civilních školách a naopak civilní studenti a učitelé na vojenských školách či v kurzech se vzájemně lépe poznávají, musejí si vyměňovat argumenty, znalosti a podobně. Pozitivní, ale i negativní zkušenosti šíří (je lepší, když šíří alespoň nějaké, než vůbec žádné). Další brankou je publikování textů v odborných i laických periodikách vojáky, na internetu a jejich vystupování obecně v médiích. Další brankou jsou prezentování aktivit armády jak v zahraničí, tak doma (silným „nosičem“ jsou konkrétní příběhy). A v neposlední řadě, brankou je právě představování schopností ozbrojených sil – techniky, vojáků, výcviku – kde se dá.

Tato propagace může být vnímána jako otrava a vyhazování peněz, ale není tomu tak. Pokud jsem schopen co nejširšímu publiku ukázat, co jsem za přidělené peníze pořídil, co umím a k čemu se to může hodit, pak zvyšuji pravděpodobnost, že budu mít větší šanci při rozdělování finančního koláče. To neznamená, že někdy nedostanu méně (viz třeba právě Francie, či Británie), ale zvyšuji tím šanci, že se bude jednat o přechodné opatření, či že se rozproudí společenská debata, která bude zpochybňovat snahy škrtat výdaje na vnější obranu.

To, co jsem popsal výše je samozřejmě zjednodušení reality. Rozdělování peněz neprobíhá tak jednoduše, vstupuje do něj řada jiných individuálních i skupinových zájmů. Nicméně je to základní předpoklad pro úspěch na „trhu se státními prostředky“.

Zatímco v Česku hlídá jeden policista bezpečí 210 lidí, v Holandsku je to již 443 lidí a ve Finsku dokonce 660 lidí.

Článek byl příčinou polemik mezi některými bývalými a stínovými ministry vnitra, z nichž jeden, František Bublan, k věci uvedl:

Když mluvím s hejtmany či starosty, tak si všichni stěžují, že je policistů málo.

Princip „lívance tak asi na půl hektaru“ podle kterého byla zpracována ona srovnávací studie, je bezpochyby aplikovatelný i na Vojenské policisty. Bílá kniha o obraně přepočítává vojáky na hektar výcvikového prostoru, aby se prokázalo, že vojenských újezdů je pro tak maličkou armádu více než dost. Tím se liší od argumentů, které byly schopné tento ukazatel vydávat za důkaz vojenského blahobytu Česka.

Luxus se pozná tak, že máte něco, co nevyužíváte a ani nemáte šanci to plně využít, ale jste přesvědčeni, že to skutečně potřebujete a že by toho mělo být ještě více. Luxus vám dodává společenskou prestiž, nicméně přepočet Vojenských policistů na populaci omezenou zákonem o Vojenské policii, tedy vojáky, ukazuje zajímavá čísla. Tak například v roce 2011 připadalo na jednoho vojenského policistu asi 20 profesionálních vojáků, nicméně v roce 2000 to bylo 38 vojenských profesionálů. Zdá se, že válka v Afghánistánu směřuje do své prozatím poslední fáze v podobě vysvětlení podstaty vítězství Západu daňovým poplatníkům ze států NATO, a jak se lze dočíst z Bílé knihy i sklady s municí a jinými mobilizačními cetkami se nám vyprázdnily. Teď zbývá jen rozhodnout o tom lívanci na půl hektaru. Je totiž jasné, že připadalo-li na jednoho vojáka v roce 2011 5,6 ha území vojenského výcvikového prostoru, u vojenských policistů to bude daleko více.

Český voják sleduje afghánského policistu, který během společné patroly v provincii Vardak objevil výbučniny (17. dubna 2011); Foto Spc. Andy Barrera, U.S. Army

Diskuse, která se objevila pod článkem o „Omeletě“ po informaci o zranění dalšího vojáka 2. jednotky OMLT v provincii Wardak a o stažení mentorovacího týmu z COP Salar na FOB Carwille mě donutila se zamyslet nad některými skutečnostmi. Rád bych se s vámi podělil o to co jsem postřehl této diskusi a také na fóru 2. výsadkové roty.

1. Způsob a systém nasazování jednotek do misí
Nasazování jednotek do mise PRT v provincii Lógar mělo od začátku vysokou prioritu. Dosud se tam většina pěších (mechanizovaných) praporů objevila minimálně jednou, některé dvakrát. Výjimkou je snad 102. průzkumný prapor a 43. výsadkový prapor – každý jiným způsobem. 102.pzpr pojede letos do Afghánistánu jako základ PRT už potřetí a příslušníci 43.vpr tvoří základ Průzkumného odřadu už druhým rokem (zatím čtyři rotace).

Doposud nebyl nasazen ani 44. ani 74. lehký motorizovaný prapor a jako základ PRT nebo jiné jednotky a ani 73. tankový prapor. A právě 73. tankový prapor byl vybrán jako základ jedné z jednotek OMLT. Z hlediska prosté logiky to je krok těžko pochopitelný, když příslušníci tankového praporu mají učit vojáky pěšího praporu jak operovat v boji. Zde bych rád upozornil, že nenarážím ani na kvalitu vojáků, ani na kvalitu praporu jako jednotky. Jde tady o zcela jiné schéma, které neunikne nikomu kdo se na to pokusí podívat ještě jednou a z nadhledu. Pěší prapor je cvičen příslušníky tankového praporu.

Toto by bylo těžko pochopitelné a podivné i pokud by se jednalo o US Army, US Marines, Britskou armádu a nebo kteroukoliv jinou armádu NATO. Jediným vysvětlením je to, které v diskusi nabídl JD tímto příspěvkem:

Tankistů bych se zastal, my už dnes nemáme moc jednotek schopných rotace, takže, kdo by tam jel mimo nich, když všechny bojové prapory se tam střídají. A nové J.Hradec, Bučovice a Rakovník nejsou ani pořádně naplněny a asi ani secvičeny a vybaveny. To není jejich vina.

Nabízí se zde tedy otázka: Neukousla si AČR příliš velké sousto co se operací v Afghánistánu týče? A pokud ano, nedá se na pomyslné snědení tohoto sousta usnadnit tím, že se využijí zahraniční vztahy s jinými zeměmi (např. se Slovenskem)?

2. Informační politika AČR a MO
Ke způsobu informování veřejnosti o operacích AČR v Afghánistánu (a v budoucnu i v jiných zemích) se zatím zřejmě přistupuje dle hesla: „Příliš málo, příliš pozdě, příliš negativně.“ Už dávno jsem psal v článku Proč je tak málo pozitivních zpráv z Afghánistánu?, že informace, které se k veřejnosti dostávají z Afghánistánu jsou z velké části negativní. O dění v provinciích Lógar a Vardak se v českém tisku píše málo, opatrně a „potichu“. Pokud už nějaká zpráva je dostatečně hlasitá, potom se jedná o výbuch IED při kterém byli zraněni příslušníci AČR, o napadení patroly a zranění vojáka a tak dále.

Je tedy na místě se ptát, proč k veřejnosti neproudí i jiné informace a pokud by se jednalo o něco nestandardního, tak i s adekvátním vysvětlením. Honza ve svém příspěvku píše toto:

Nejsem příznivec počítání různých skóre a zářezů na pažbě, ale bez nějakých elementárních měřitelných (publikovaných) výsledků to prostě nejde. Pepík u lahváče to prostě cítí jako když sleduje fotbal a nevidí na stav utkání.

Je potřebné něco dodávat? Myslím, že ne. Snad jen se zeptat zda se poslanecká sněmovna, ministerstvo či generální štáb bojí, že 99% veřejnosti vytáhne na „křížové tažení“ proti armádě poté co jim bude sděleno, že kromě budování škol, opravy silnic a vyspravování zavlažovacích kanálů, čeští vojáci také zatýkají a pokud je to nevyhnutné tak i zabíjejí protivníka?

3. Vzájemné vztahy mezi jednotkami a jejich příslušníky
Tato část je asi nejpalčivější. Měl jsem možnost mluvit s příslušníky AČR od různých praporů a za základ ne příliš srdečných vztahů považuji zejména nedostatek informací a sklon dělat si názor o tom druhém příliš brzy. Pokud je tato druhá část oslabena, potom se celý problém nevraživosti odstraňuje celkem lehce. Je to nádherně vidět na příspěvcích Soldata a MedWeda. Nejlépe to vyjádřil Soldato když napsal:

Souhlasím, že by jsme emoce měli trochu uklidnit. Přeci jen kopeme za stejný tým.

A právě v tomto duchu by se mohla nést celá další diskuse a i ostatní diskuse o problémech a starostech, které na AČR v Afghánistánu určitě ještě čekají.

Step into your place. English propaganda poster by the Parliamentary Recruiting Committee; Lithograph by David Allen & Sons Ld., Harrow, Middlesex, 1915; Source Wikimedia Commons

Server onwar.eu sleduji přibližně půl rok a jsem velmi rád, že takovéto místo existuje. Dá se zde odborně, vážně i nevážně debatovat nad otázkami Ozbrojených sil ČR (záměrně nepíši Armády ČR, jelikož Vojenská policie a Vojenské zpravodajství stojí zatím mimo Generální štáb) – bez doprovodných komentářů na komerčních serverech, jakmile se objeví článek o armádě. Po přečtení posledních několika příspěvků a komentářů od vydání Bílé knihy o obraně jsem však byl zaskočen a rozhodl se napsat také svůj pohled na dění kolem.

V armádě sloužím jen něco málo přes čtyři roky, takže mnoho kladných a záporných zkušeností teprve nejspíše nasbírám, přesto si dovolím následující komentář.

Když jsem nastupoval do ozbrojených sil, neměl jsem nijak velké a optimistické mínění o jejich chodu. S odstupem času se ledacos potvrdilo, ledacos vyvrátilo. Za dobu služby si nemohu, až na výjimky, stěžovat na své bývalé nebo stávající kolegy. Souhlasím s Františkem Šulcem, že služba v armádě není to samé jako prodávat v obchodě, zedničit apod. Měla by existovat určitá hrdost na svoji službu u konkrétní jednotky, hrdost na baret, uniformu a podle toho se chovat a vystupovat ať již v průběhu služby, i mimo ní. Měla by být chápána jako určité „obětování se“ a slavnostní přísahou vstoupit mezi starší a zkušenější kolegy.

Nebudu lhát a většina diskutujících zde mi jistě dá za pravdu, že se mezi námi najde mnoho kolegů, kteří ve službě v armádě vidí jen lehce nabyté peníze za kolikrát minimum odvedené práce. Nevěřím, že by se tento celospolečenský nešvar dal něčím odstranit, ale dal by se jistě zmenšit na menší celek. Existuje několik možností jak toho dosáhnout:

1. při výběru personálu dávat větší pozor na motivaci vstupu do OS ČR;
2. motivovat přijaté k vzdělávání a profilaci v rámci OS ČR a
3. odměňovat pracovní výsledky.

V době prosperity se do služby vlasti hlásí jen nadšenci, v dobách krize se přidává zbytek. Jde o ty, kteří to prostě chtějí zkusit. V dnešní době tedy má armáda možnost vybrat si ze zájemců lidi s potřebnou motivací, čímž mohou odpadnout případné problémy do budoucna.

Motivace a umožnění profilace je více než dlouhodobý problém naší armády. Bohužel debata na onwar.eu se smrskla jen na téma finanční. Nebudu zastírat, že peníze hrají v dnešním světě velkou a důležitou roli, nicméně věřím, že spousta kolegů by lépe snesla určité snížení platu s upřímným komentářem situace, než neustálé lhaní, mlžení a plivání do tváří ze stran nadřízených a představitelů MO.

Trochu to nyní rozeberu (kamenovat mě můžete později). V době krize musí každý šetřit, ať už hospodaří s rodinným nebo stáním rozpočtem. Prohlašuji zde veřejně a při smyslech, že nemám problém se zdaněním přídavku na bydlení, ba co víc, význam tohoto přídavku mi v dnešní době není zřejmý a peníze by se mohly normálně zařadit do tarifního platu. Minimálně by zmizela ta závist ze strany zbytku populace ČR. Toť vše k finanční motivaci.

Voják by měl být motivován kariérním růstem, tím, že mu ve střednědobém horizontu nebude vyhrožováno neustálou reorganizací, snižováním stavu, tím, že jeho výstroj a výzbroj bude poplatná době, že náplň zaměstnání bude mít „hlavu a patu“, bude odpovídat potřebám ozbrojených sil dnešní doby a bude mu umožněno mimoresortní vzdělávání. Za výborné pracovní výsledky, například udělení poukazu na dovolenou přes VLRZ. V tomto spatřuji kámen úrazu. Dnes a denně se dozvídáme o milionech a miliardách korun, které bezúčelně protekly Ministerstvem obrany a mají i v době šetření protéct, o pohlavárech, kteří si přišli na tučné odměny bokem. Jak někdo může chtít po vojácích, aby byli motivováni, oddání a chtěli věrně sloužit?

Uvedu několik příkladů demotivací obyčejných vojáků. Již zde zmíněná modernizace BVP-1 je holý nesmysl z důvodu morálního zastarání konstrukce a účelnosti stroje. Problémy s nákupem strojů Pandur II. Podezření na korupci při pronájmu JAS-39 Gripen. Okolnosti kolem nákupu letadel CASA. Dosud přesně neurčený osud příslušníků 13. Dělostřelecké brigády a 25. Protiletadlové raketové brigády po vyřazení jejich techniky. Nepraktický a nedostatečný nákup nového vybavení pro vojáka – taktické vesty, helmy, zbraně, doplňky. Nedostatek výstroje ve výstrojních skladech (přiklad je vyřazení kanad vzor 2000 bez náhrady s tím, že nový typ bude až možná letos?). Předpisy z éry Československé lidové armády, které se stále musí bezpodmínečně dodržovat a není výhled na jejich aktualizaci.

Těžko může armáda fungovat, když byl ministr obrany astrolog, lékař, člověk s modrou knihou a jiní. Levicová nebo pravicová vláda pokaždé změní přístup k ozbrojeným silám ČR, navrhne novou reformu, reorganizaci, ale za 18 let ČR se snad nestalo, že by předchozí ministr navázal na předchozího, že vláda schválila dlouhodobou koncepci, která by přežila její funkční období. Nemůžeme se divit stavu naší armády bez pořádného a pevného politického zadaní, aby armáda směřovala k nějakému cíli a podle toho fungovala.

Někde jsem četl, že Bílá kniha není kouzelný proutek. Ne to opravdu není a asi to nikdo ani nečekal. Po jejím přečtení se mi ovšem do hlavy žádný optimismus nevlil a nemyslím, že něco změní na obrazu a chodu Ministerstva obrany.

Přeji všem poctivým kolegům zdar a sílu při boji proti zatuchlému molochu ozbrojených sil!

V televizním seriálu Záhada hlavolamu napsaném podle Foglarových románů Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří vystupuje postava tajemného EM. Ta je do určité míry spjatá s celým příběhem hledání hlavolamu ježka v kleci ukrývající tajemství létajícího kola. Postava tajemného EM jistě není tou hlavní postavou příběhů o Rychlých šípech, přesto je postavou důležitou a mocnou, protože spouští určité děje a události.

Při troše fantazie lze pro potřeby analýzy české bezpečnostní politiky najít v celém příběhu inspiraci. Bezpečnostní politiku totiž nakonec ovládá někdo jiný, než by se mohlo zdát z toho, co říká teorie. Parafrázováno řečí kohouta, kterého přijde Nastěnka prosit o zdržení východu Slunce:

Siloví ministři jsou slabí páni, to ministerstvo financí řídí bezpečnostní kokrhání.

A tak si v minulosti bylo možno psát bezpečnostní dokumenty – strategie, koncepce, transformace, knihy, příběh však nakonec opanoval nějaký ten tajemný eMKa, nebo EdJa, BoS či naprosto někdo jiný řídící státní finance. A dělo se tak nezávisle na struktuře rizik a hrozeb.

Výdaje na vnitřní a vnější bezpečnost se zdají být autonomními (stejně jako politika v oblasti vnitřní a vnější bezpečnosti). To nastoluje otázku, kdo vlastně českou bezpečnostní politiku řídí? Je to kolektivní koaliční shoda vládnoucích politických stran nad programovým prohlášením vlády a shoda jednotlivých členů vlády při schvalování strategických dokumentů, nebo to je automatismus rozpočtového mechanismu, do něhož se nepokoušejí zasahovat ani poslanci, byť mají tuto možnost v rámci svých pravomocí při schvalování návrhu zákona o státním rozpočtu a také oni mají mít zájem nad realizací cílů definovaných strategickými dokumenty v oblasti bezpečnosti?

Tyto otázky se mimo jiné objevují v analýze, kterou jsem zpracoval pro projekt TRS a publikoval pod názvem Strategické dokumenty a rozpočtová politika české vlády po roce 1998 v podobě working paperu. Tímto příspěvkem tak reaguji na to, co v diskusi k příspěvku Bílá kniha je ke stažení napsal Studnet. Paradoxně tímto zásahem tajemného eMKa dostal původní název příspěvku další a naprosto nechtěný smysl, což neznamená, že Bílá kniha o obraně má být přepracována. Bílá kniha je totiž analýzou, indikací, stavu, který se jistojistě nezlepší, budou-li ubývat zdroje pro dosažení toho, co si vytkly strategie a koncepce. A zdá se, že na dlouhou dobu bylo rozhodnuto o vítězi souboje mezi máslem a děly.