Dokument „Million dollar militia“ je docela zajímavým pokusem zmapovat, co se může stát, pokud zahraniční síly budou přímo spolupracovat s kmeny a platit je. Ukazuje se, že tento postup, který je na první pohled lákavý, a který kopíruje postup z Iráku, se může v Afghánistánu vymstít. Kmeny se stávají nezávislými na lokálních i centrální vládě a stávají se „vládou“ na daném území, což vytváří zdroj napětí. Stojí docela za to video shlédnout.

Naopak velkým pomocníkem při „budování státu“, respektive při boji s korupcí se může stát mobilní telefon. Dan Rice a Guy Filippelli v textu na Small Wars Journal popisují, jak snadno se peníze od donorů ztrácejí „v systému“, jak v zemi i devět let po svržení Talibanu většina transakcí probíhá v hotovosti a že 97 procent Afghánistánu nezná bankovní systém. Nicméně v zemi s 28 miliony lidmi je už 12 milionů uživatelů mobilních telefonů a toto odvětví vzkvétá. A tak loni afghánská policie vyzkoušela vyplácení platů prostřednictvím mobilních telefonů a ne v hotovosti.

It immediately found that at least 10% of its payments had been going to ghost policemen who didn’t exist; middlemen in the police hierarchy were pocketing the difference. Salaries for Afghan police and soldiers are calculated to be competitive with Taliban salaries, but beat cops and deployed soldiers had been receiving only a fraction of the amount paid by US taxpayers because of corruption in the payment system. Most Afghan cops assumed that they had been given a significant raise, when, in fact, they simply received their full pay for the first time–over the phone.

Autoři tvrdí, že toto může být jeden ze způsobů, jak vytvořit funkční bankovní systém a hlavně, účinně bojovat s korupcí. Tok peněz se dá lépe kontrolovat a zároveň mohou být platby prostřednictvím mobilu zabezpečené.

Americké a britské síly během bojové patroly v oblasti Sanginu v provincii Hílmand (2007); Foto Specialist Daniel Love, U.S. Army

Na iDnes jsem našel několik článků týkajících se Afghánistánu. Konkrétně popisují britské operace v distriktu Sangin a operace Tor Šezáda v distriktu Nad-e-Ali. Je hezké, že se i české deníky zabývají děním v Afghánistánu, ale pořád mi v těch článcích něco chybělo. Chci zde proto poskytnout svůj pohled na tyto události, protože se obávám, že autoři článků na Natoaktual a iDnes nečtou ani zprávy z webu ISAF a ani britský Helmand Blog.

Operace Tor Šezáda (Černý Princ) byla jednou z nových operací typu Moshtarak, o které se toho popsalo víc, než si ve skutečnosti zasloužila. Cílem této operace bylo postoupit do jižní oblasti distriktu Nad-e-Ali a pomalým a systematickým postupem vytlačovat povstalecké síly směrem na jih, kde na hranici mezi distrikty Nad-e-Ali a Mardža působí jednotky americké námořní pěchoty.

Jednalo se o společnou operaci sil ISAF a Afghánské národní armády (ANA), kdy některé úkoly byly striktně rozdělené – často je na fotkách vidět jak Britové zajišťují krytí a vojáci ANA prohledávají místnosti v compoundech. Podle mě jde o krok správným směrem, kdy se Talibanu upírá možnost vyvíjet tlak na obyvatele toho či onoho compoundu jen proto, že jejich obydlí bylo „poskvrněno“ tím, že do něj vstoupil „nevěřící“. Je to dobrá lekce pro ty, kdo se chtějí učit jak se chovat v prostředí boje proti povstalcům.

Toto je pouze jedna z věcí, které mi v článku na iDnes chybí – celkový pohled na situaci. Místo toho se článek soustředí pouze na některé body průběhu a ani ty neuvádí správně. Například, autor textu píše:

Nesetkali jsme se s velkým odporem. Došlo jen na pár přestřelek s povstalci,“ uvedl velitel britských jednotek Frazer Lawrence.

Podplukovník Lawrence, velitel 1. praporu Regimentu vévody z Lancasteru, toto opravdu řekl, ale bylo to až 12. srpna – tedy plné dva týdny po začátku operace. Citovat pouze některé zprávy a výroky (zvláště ty pozitivní) může být buď pokusem vyzvednout schopnosti sil ISAF a banalizovat sílu Talibanu anebo to může být pokus poukázat na to, že válka v Afghánistánu není až tak hrozná. A zde je ona pomyslná „druhá strana mince“ – tentokrát z dílny deníku The Independent z 2. srpna:

Resistance had initially been muted as British and Afghan forces headed south, with insurgent fighters focusing on US Marines coming in the opposite direction. But they had reorganised – with repeated radio calls for ammunition – and were now in a position to hit back. (…)
Despite the British and Afghan troops enjoying an element of surprise, the insurgents have been able to lay down belts of IEDs, their weapon of choice which have taken a lethal toll in the campaign. These had to be dealt with repeatedly. At least two of the bombs, discovered and detonated, were around 30lbs, capable of causing devastating damage.

Problém, který jsem zde nastínil, spočívá v přístupu k operacím v Afghánistánu – zatímco čtenáři OWOP mají zájem si ověřovat pravdivost informací studiem různých zdrojů, průměrný čtenář iDnes tak nečiní. A to se netýká pouze operací britských jednotek v silách ISAF, ale i nasazení AČR v provincii Lógar.

Pro shrnutí, článek o operaci Tor Šezáda je laděn až příliš pozitivně. Oproti tomu text o Sanginu v Independentu pesimismem až přetéká. Autor píše o Sanginu jako o místě kde „Přestřelky s povstalci v ulicích stejnojmenného správního města jsou na denním pořádku, stejně jako výbuchy nastražených náloží u silnic“ a o oblasti na kterou Britové „nemají ani v nejmenším dobré vzpomínky“. Zde odkazuje na tzv. Siege of Sangin z let 2006 a 2007.

Nechci tvrdit, že detailně sleduji každodenní vývoj situace v Afghánistánu, ale nemá snad každá provincie svůj „černý distrikt“? V některých provinciích je těchto distriktů možná víc, ale také jim je věnována větší pozornost. Podle Afghanistan Order of Battle pro srpen 2010 zveřejněného na stránkách Institute for the Study of War působí v Sanginu bojová skupina 40 Commando, Royal Marines a v okolních distriktech jsou rozmístěny síly americké námořní pěchoty. Vřele můžu doporučit nové stránky Helmand Blog kde je popisován i vývoj v Sanginu.

Každopádně stojí za to si položit v souvislosti s tímto článkem i otázku: „Jak se dívám na situaci v Afghánistánu? Je to pesimistický anebo optimistický pohled? Snažím se být objektivní?“ Odpověď do značné míry předurčuje to, co Afghánistánu říkám, či píši bez ohledu na složitou realitu v terénu.

Námořní pěšáci se připravují na nasazení v Afghánistánu; Foto Lance Cpl. Dexter S. Saulisbury, U.S. Marine Corps

Pokud by člověk měl brát zcela vážně, každé slovo, které j v posledních dnech řečeno o Afghánistánu z úst velitelů, či politiků, asi by z vývoje vůbec moudrý nebyl. Na jednu stranu se prý daří Talibance a další partičky „válcovat“, na stranu druhou, se požaduje více času.

Velitel sil NATO v Afghánistánu generál Petraeus dal před několika dny rozhovor Spencerovi Ackermanovi z Wired.com (je na Danger Room). Mimo jiné udělal součet za posledních 90 dnů operací speciálních sil a bezpilotních letounů – bylo prý zabito, či zadrženo 365 vojenských vůdců povstalců, zatčeno 1335 bojovníků a 1031 jich bylo zabito. Pokud to půjde takhle dál, do příštího léta není s kým bojovat… Byl bych opatrný s těmi čísly, dřívější povstalecké války, kde se takto hýřilo daty, nedopadly zcela dobře (Alžírsko, Vietnam…). A navíc, nesmí se zapomínat na rovnici COIN, kterou Petraeus i lidé kolem něj rádi ještě loni používali 10 – 2 = 20 (s obměnou 20 – 2 = 40).

Podle generála i rostoucí počet IED může být kontraintuitivně ne znakem problémů spojenců, ale Talibanců. Pro úplnost této informace by to chtělo znát více o kvalitě nástražných systémů. Poučení z Iráku je jednoduché – klesá-li kvalita, bez ohledu na množství, znamená to, že protipovstalecké operace jsou úspěšné, protože pyrotechnici/logisté povstalců nezvládají zásobovat trh – nemají zázemí a jsou zabiti, nebo na útěku. Neklesá-li kvalita ani množství, je dobré se nad situací vážně zamyslet. Jak zdůrazňuje generál Petraeus:

“We’re on the offensive. We’re taking away areas that matter to the enemy, safe havens and sanctuaries,” Petraeus says. “The way they counter this is they don’t want to take us on directly, as you know. They don’t want to get into a sustained firefight. What they do is employ the indirect approach and use, again, improvised explosive devices or hit-and-run attacks.” But can’t that point be taken too far? Can’t wishful thinking make every metric that flashes a warning sign look like a light at the end of the tunnel? “That’s fair enough,” Petraeus allows, saying he tries to guard against such feedback loops by developing a “fingertip feel” for the war’s fortunes.

O pár dnů později, v jiném rozhovoru dokonce řekl, že nástup Talibanu byl odvrácen a to zvláště Hílmandu, kde mu síly NATO způsobují velké problémy.

„The momentum that the Taliban have established over the course of recent years has been reversed in many of the areas of the country and will be reversed in the other areas as well,“ he told the BBC. „Now that’s not enough — you not only have to reverse the momentum, of course you have to take away the sanctuaries and safe havens that the Taliban have been able to establish over the course of those years that they enjoyed the momentum and that’s going to entail tough fighting.“

V tomto rozhovoru už po několikáté zdůraznil, že červenec 2011 je jen „začátek procesu“ (stahování), což bylo už po několikáté vyloženo, jako že se mu nechce se stahovat. To ostatně zakrátko jakoby potvrdil velitel námořní pěchoty generál James Conway, který pronesl, že stahování hlavní části spojeneckých sil je ještě řadu let vzdálena od července 2011. Kromě těchto vyjádření je ovšem dobré sledovat i další, ujišťující věrnost plánu prezidenta Baracka Obamy. Jak neopomněl zdůraznit David Petraeus ve zmiňovaném rozhovoru se Spencerem Ackermanem:

Wired.com: You’ve been asked every which way about July 2011. My question is: After July 2011, should we expect to see new major operations launched?
Gen. David Petraeus: With respect, it’s just really premature to ask about what we might see after July 2011 — other than the initiation of a process that of transitioning of some tasks to some Afghan forces, at a pace that is based on conditions. President Obama has [called for] the beginning of a responsible drawdown of our surge forces [then].
Folks really need to be very cautious about overanalyzing or overparsing what I’ve said to this reporter or that reporter. I do support the [president's] policy. And obviously what we are doing is everything we humanly can do to achieve the conditions that will enable initiation of that transition with minimal risk.

Jednoduše řečeno, stahování nejpozději příští rok v červenci začne, jako že v listopadu 2012 budou v USA prezidentské volby. Otázkou samozřejmě je, kdo a co se bude stahovat. Když si člověk připomene nedávné texty o stažení „poslední bojové brigády“ a konci „bojových operací“ v Iráku, musí dojít k závěru, že ať Obama udělá cokoli, bude mít situaci usnadněnou. Tedy, pokud bude postupovat chytře, výsledný obraz bude vypadat podle jeho přání (na vysvětlenou: důležitější je smluvní rámec, ve kterém mají americké síly v Iráku nadále působit, a který byl dohodnutý už dávno; stažení strykerů je jen určitý symbolický akt, protože padesát tisíc vojáků s flintami a nezbytnou podporou, kteří v zemi zůstávají, je hodně na to, aby se dalo mluvit o konci čehokoli – ten nastane až příští rok).

První vojáci se začnou skutečně příští léto z Afghánistánu vracet domů a větším problémem, než najít jednotky, které se budou moci stáhnout, bude zajistit, aby se „graduální stahování“ nezměnilo ve spojenecký úprk. Odhaduji, že proces (snad) řízeného odchodu a předávání bude trvat do roku 2013 tak, aby v roce 2014 měli Afghánci zemi pod kontrolou. Dobrá otázka nyní nezní, kdy se budou, nebo nebudou stahovat vojáci, ale kdo bude zemi v době stahování a v letech po něm ovládat. Už jsem několikrát psal o regionální hře, v jejímž středu je Afghánistán. Stačí se podívat na mapu a otevřít si nějakou historickou knížku, aby to člověk pochopil.

A krásný důkaz je i článek výborného Dextera Filkinse v New York Times o dvojí pákistánské hře. Možná si na to vzpomenete, letos v lednu proběhlo zatýkání Talibanců v Pákistánu, mezi kterými byl i operační velitel povstalců Abdal Ghání Baradar. Američané si na veřejnosti pochvalovali, že jde o důkaz pákistánské ochoty spolupracovat a velký průlom. Vadou na kráse bylo to, že se ve vězení z ničeho nic ocitli Talibanci, se kterými chtěl vést afghánský prezident Hámid Karzáí mírové rozhovory. Zkrátka smůla. A New York Times nyní Pákistánci potvrdili to, o čem se dlouhé měsíce spekulovalo, že zatýkání (s využitím nic netušící CIA)  bylo zcela účelové, protože nechtěli, aby se Karzáí bez Pákistánců na čemkoli s kýmkoli dohadoval.

A nakonec, nabízím jeden malý střípek, který je tak trochu mimo výše diskutované téma. Přesto vás zaujme, předpokládám. Jeden muslimský voják v amerických silách se rozhodl, že nechce kvůli víře sloužit se svou jednotkou v Afghánistánu a příběh se rozhodl odvyprávět Al Džazíře (zdroj je Fox News, pardon).

Generál David Petraeus a americký ministr obrany Robert Gates v iráckém Campu Victory (16. června 2007); Foto staff Sgt. Curt Cashour, U.S. Army

Bílý dům ukončil týdenní tahanice o to, jak to bude se začátkem stahování z Afghánistánu příští rok v červenci. Velitel spojeneckých sil generál David Petraeus už několik dní totiž naznačuje, že by tolik nespěchal. Přece jenom aplikace COIN doktríny zabere v Afghánistánu více času, než se původně čekalo.

“The president didn’t send me over here to seek a graceful exit,” General Petraeus said at his office at NATO headquarters in downtown Kabul. “My marching orders are to do all that is humanly possible to help us achieve our objectives.”

Je ale otázka, do jaké míry jsou cíle jednotlivých hráčů „kompatibilní“. Prezident Barack Obama včera vzkázal, že stahování příští rok v červenci začne, ať se děje cokoli:

“The date is not negotiable,” the deputy press secretary, Bill Burton, told reporters aboard Air Force One at the start of a three-day campaign-style swing around the country by the president.

Bill Burton se zároveň snažil všechny přesvědčit, že neexistují žádné rozpory mezi prezidetem a jeho veliteli. Vysvětlení ovšem zní poněkud omšele: často opakovaná slova Davida Petraeuse, že není dobré nic uspěchat, jsou prý pouze malou součástí velkého rozhovoru, ve kterém generál vyslovuje přesvědčení, že prezidentova strategie funguje. Dobrý pokus, ale kdo by jej bral vážně…

David Petraeus je větším diplomatem, než byl jeho předchůdce generál Stanley McChrystal. Strategie, kterou se snaží aplikovat je v tuto chvíli jen jediná možná. Je to zkrátka poslední pokus. Na frontě se to ale nevyvíjí zcela podle časového harmonogramu upleteného loni – například nyní měl být už pod kontrolou Kandahár, ale není a ani v příštích měsících nebude – a navíc podpora shora je vrtkavá.

To, že jde o poslední šanci, se dá chápat i z rozhovoru Freda Kaplana s jedním z nejlepších amerických ministrů obrany historie Robertem Gatesem pro Foreign Policy. Tento rozhovor s mužem, který sloužil už sedmi prezidentům (všem od Richarda Nixona kromě Billa Clintona) stojí za to si přečíst celý. Robert Gates chce nejpozději příští rok opustit Washington, který nesnáší, a odejít do důchodu. Přitom to byl on, který stál mimo jiné za změnami přístupu k Iráku i k Afghánistánu. Jestli měli u někoho Stanley McChrystal i David Petraeus podporu, byl to vždy Gates, který se neváhal pustit do střetu i s politickou reprezentací včetně viceprezidenta Joe Bidena.

You know, I’ve been around bureaucracy long enough to know what the strategy is in terms of waiting me out. To tell you the truth, that strategy would be in place if I were here four or eight more years. So I intend to start fast and with some fairly significant decisions to make it clear I won’t be outwaited, that this is going to happen. The point of all of that is I think that by next year I’ll be in a position where, you know, we’re going to know whether the strategy is working in Afghanistan. We’ll have completed the surge. We’ll have done the assessment in December. And it seems like somewhere there in 2011 is a logical opportunity to hand off. I think that it would be a mistake to wait until January 2012.

A pak je tu ještě jedna věc, nad kterou přemýšlím. Minulý měsíc jsem psal o tom, že stahování amerických sil z Iráku je vyrovnáváno zvýšenou závislostí především ministerstva zahraničí na kontraktorech. Včera afghánský prezident Hámid Karzáí dal nůž na krk kontraktorům, kteří podle něj podkopávají činnost policie a armády – do čtyř měsíců ukončete činnost. Udělal tedy to, co sliboval loni na podzim po řadě stížností na aktivity soukromých bezpečnostních společností.

„Within four months, all private security companies will be disbanded,“ (presidential spokesman Waheed) Omar said without providing details of Karzai’s expedited decree… Karzai’s spokesman said greater regulation of the companies would not solve the problem. „It’s not about regulating the activities of the private security companies, it’s about their presence and it’s about the way they function in Afghanistan,“ Omar said. „It’s about the way they have developed into alternative forces.“

Američané příliš nadšení nejsou, ale vcelku jsou na straně Afghánců, i když tvrdí, že čtyři měsíce nejsou příliš realistický požadavek. Ještě hůř na tom bude NATO, které závisí na kontraktorech pomalu více, než Američané. Afghánský prezident odhaduje, že je v zemi 30 až 40 tisíc kontraktorů. Zdaleka ne všichni se ovšem zabývají poskytováním bezpečnosti. Podle afghánského ministerstva vnitra v zemi operuje 52 licencovaných bezpečnostních firem. Americké ozbrojené síly dodávají, že jich bude ale ještě více, protože v oblasti působí i nelicencované společnosti, které dokončují starší projekty z doby, kdy nebyla opatření tak striktní. Oficiálně Pentagon uvádí, že je v Afghánistánu 26 tisíc kontraktorů pracujících pro 37 společností.

Ale stejně, nějak mi to nejde dohromady. Prezident Obama by rád začal stahovat nějaké síly příští léto. Zároveň, pokud Karzáí naplní hrozby, do čtyř měsíců se mu povede zbavit se kontraktorů. Kdo pak bude v Afghánistánu odvádět práci jejich a práci stažených vojáků? Afghánská policie a armáda? Byl bych skeptický. Není od věci se poučit v Iráku.

Velitel sil v Afghánistánu generál David Petraeus a afghánský viceprezident Mohammad Fahim Khan (srpen, 2010); Foto Staff Sgt. Bradley Lail, U.S. Air Force

Velitel sil v Afghánistánu generál David Petraeus by měl brzy vydat novou směrnici pro používání síly během bojových operací. Podle New York Times asi budou zklamáni ti, kteří si mysleli, že David Petraeus uvolní striktní pravidla pro používání letectva a dělostřelectva. Tato pravidla zavedl odvolaný generál Stanley McChrystal a vojáci si na ně ztěžovali, protože je vystavovala mnohem většímu riziku. Naopak, oblíbená jsou u Afghánců, protože snižují civilní ztráty během operací.

The new restrictions cover any place civilians are likely to be present and do not apply solely to residential compounds… They also explicitly forbid lower-level commanders from imposing any further restrictions on the use of such force “without my approval” — General Petraeus’s effort to prevent officers on the ground from ordering their troops to be overly cautious about defending themselves.

Maximální ochrana civilistů je v souladu s counteinsurgency doktrínou, jejímž proponentem Petraeus, stejně jako McChrystal, je. Předminulý týden vydal generál Petraeus první „směrnici“, či jakési provolání k vojákům, týkající se právě COIN. V ní americké a spojenecké síly vyzýval k většímu respektu a vstřícnosti k Afgháncům. Podle nejmenovaných zdrojů by směrnice týkající se užívání síly neměla být zásadním odklonem od politiky nastavené generálem McChrystalem, i když v ní má být více zdůrazněno právo na sebeobranu spojeneckých vojáků.

The new rules in the coming tactical directive that restrict airstrikes or artillery apply to buildings — no matter their condition — but also to other locations, including, for example, tree lines and hillsides… new directive also added a section on the use of small-arms fire where civilians might be present; after General McChrystal restricted the use of airstrikes, the greatest loss of civilian life occurred in raids on residential compounds and at checkpoints, both usually involving small-arms fire. But, that section adds, “nothing in this paragraph is intended to hinder an individual’s right of self-defense.”

Další změnou by mohlo být zpřísnění vnitřních vyšetřování incidentů, při kterých jsou zabiti, či zraněni civilisté. Zároveň má být kladen důraz na to, aby vojenské operace byly prováděny spolu s afghánskými silami, a pokud to není možné, má o tom být velitelství s dostatečným předstihem informováno. Tím by se měla údajně změnit dosavadní praxe, kdy bylo mnoho operací nazýváno „společnými“ a přitom se jich afghánské bezpečnostní síly účastnily jen symbolicky.

Námořní pěšák během výcviku na misi v Afghánistánu v kalifornské poušti (22. července 2010); Foto Lance Cpl. Jonathan K. Reitzel, U.S. Marine Corps

Honza Špaček velice dobře v předchozím textu nastínil, co se dá najít, respektive nenajít v desetitisících hlášení z Afghánistánu, které se objevily před pár týdny na WikiLeaks. Jde o „změť“ informací ve velice syrovém stavu, ve kterých je poměrně složité se vyznat, a které vyžadují hlubší analýzu. Zakladatel WikiLeaks Julian Assange po zveřejnění hovořil o tom, že uniklá hlášení nyní může prohledávat kdokoli a že je v nich pravda o válce v Afghánistánu – že popisují situaci tak, jak ji vidí ti, kteří bojují.

Může to být tak, ale jenom z malé části. Prvním problémem je porozumění oněm hlášením. A druhým, jestli v nich je skutečně vše, aby se daly považovat za obraz událostí na frontě. Naprostá většina čtenářů je a bude odkázána na interpretace, které samozřejmě nikdy nebudou slibovaným „na vlastní oči“. Pokud by bylo prohledávání a interpretování hlášení snadné, neopisovala by všechna média několik stěžejních „kauz“, jejichž hodnota je v určitých ohledech sporná.

Zkrátka, ani internet neurychlí zpracování syrového materiálu a nezaručí, že vznikne obraz, který nebude pokřiveným zrcadlem. Dá se to přirovnat k práci historiků v archivech. Abychom se dozvěděli „pravdu“ o minulosti, jsme odkázáni na trpělivost historiků, kteří stráví hodiny a hodiny v archivech, prohlížejí si dokumenty, hovoří s pamětníky a pak přijdou s nějakou interpretací dané události. Každá interpretace však je tak, či onak zabarvena. Ale hlavně, přijít s ní trvá dlouho, takže ti, kteří chtějí znát onu avizovanou pravdu o Afghánistánu tady a teď, mají smůlu. Musejí si počkat.

Co je ale horší, zdaleka se nemusejí dozvědět vše. Výborně to ukazuje Noah Shachtman v textu na Danger Room. Loni v srpnu se rota E z 2. praporu námořní pěchoty dostala v Hílmandu do přestřelky s Talibanem. Z WikiLeaks se dá vyčíst, že námořní pěšáci zabili jednoho povstalce. Ostatní uprchli a rota se rozhodla v oblasti přenocovat pro případ, kdyby se Talibanci vrátili. Tento popis je však vzdálen realitě a Noah Shachtman to ví, protože tam loni s rotou E byl.

What you won’t learn is that a marine sniper team sparked the shoot-out with a surprise assault on the insurgents; that every member of that team was nearly killed in the battle; that the incident would kick off a three-day siege in which the Taliban nearly had the Echo company squad surrounded; that this spot eventually became an Echo company base; or that, while this extended gun fight was going on, British and Afghan troops were nearby, waging a more gentle form of counterinsurgency as they sat cross-legged under shady patches of farmland and talked with village elders.

Když se Noah probral hlášeními roty E z daného období, zjistil, že jsou na hony vzdáleny pravdě s velkým „P“. Ale nejde pouze o WikiLeaks. Problém je možná ještě větší:

It should also give pause to those officers in military headquarters who count on these updates to learn about what’s happening on the front lines. The military has a problem in how it talks to itself. These reports — ultra-compressed, and focused solely on the bombs-and-bullets part of the war — are a symptom of that shaky reporting system. They have their utility, of course. But they’re not smart or broad enough for the complexities of a war like Afghanistan.

Válka podle hlášení na WikiLeaks je na hony vzdálena válkám reálným. Je to jako dvojrozměrný svět, který je nudný, dokud mu třetí dimenze nedodá na plastičnosti. Válka je o napětí a o strachu, o dalších pocitech, které se nedají sdělit, o vůni a o zápachu a o tisících dalších detailů, které ten, kdo je na konfliktním území, vnímá intenzivně a navždy si je ukládá do paměti. Válka je o historkách, které jí dodávají kulturní rozměr, které se předávají s generace na generaci, vytvářejí hrdinské ságy a stmelují komunity. A to nikdy statistika nemůže nahradit.

Hlášení z WikiLeaks nejsou obrazem války v Afghánistánu. Jsou hromadou nesetříděných dat, z nichž některá mohou být důležitá, ale většina nikoli. Odvažuji se tvrdit, že hlášení z WikiLeaks budou mít mnohem menší vliv, než jejich předchůdce v předinternetovém věku, tzv. Pentagon Papers, které popisovaly interní debaty o válce ve Vietnamu a začaly vycházet v roce 1971.

Seržant David M. Pooler ze 173. výsadkové brigády sleduje okolí řeky Kunar (1. května 2010); Foto Spc. Lorenzo Ware, U.S. Army

V neděli 25. července 2010 došlo k dlouho inzerovanému zveřejnění tajných informací z Afghánské války na stránce WikiLeaks. Jedná se zatím o více než 75 000 zpráv, dalších přibližně 15 000 ještě prochází redakční úpravou, aby se zabránilo ohrožení životů. Mediální partneři WikiLeaks – New York Times, Der Spiegel a Guardian -, kteří se podíleli na analýze materiálů, je hodnotili poměrně bombasticky. Shodli se na pěti nových zásadních zjištěních:

1. Taliban používá protiletadlové řízené střely (PLŘS);
2. Pentagon zřídil tajnou jednotku Task Force 373 k likvidaci velitelů Al Kajdy a Talibanu;
3. Bezpilotní letadla se používají stále více;
4. Pákistán podporuje Taliban;
5. NATO i Taliban zabíjejí civilisty.

Nic z toho není pro čtenáře novin, který čte více než sportovní přílohu, ani nové a ani překvapivé. Vše se objevilo v novinách nebo na internetu. Některé informace jsou již dokonce zastaralé. Například TF 373 se již podle oficiální zprávy CENTCOMu jmenuje TF 714. Naopak se objevilo podezření, že se Wikileaks neobtěžovala utajit identitu spolupracovníků spojenců v Afghánistánu. Bývalý hacker a zakladatel WikiLeaks Julian Assange to v rozhovoru pro Spiegel rozhodně popřel:

Assange: The Kabul files contain no information related to current troop movements. The source went through their own harm-minimization process and instructed us to conduct our usual review to make sure there was not a significant chance of innocents being negatively affected. We understand the importance of protecting confidential sources, and we understand why it is important to protect certain US and ISAF sources.

Nevím, jestli se to vztahuje na vojáky ISAF, ale rozhodně to nezahrnuje místní spolupracovníky ISAF. V materiálech, které jsem viděl, se nachází minimálně 29 stran odkazů na setkání s místními představiteli zahrnující nejen plné jméno a funkci, ale dokonce přesné geografické souřadnice a výtah z rozhovoru. Posuďte sami, třeba guvernér Takva (Taqwa) informuje o oblasti operací Talibanu v provincii Parván:

Governor Taqwa also volunteered information on an informant that works for him that provided the following information about TB moving weapons into our AO:
- The Taliban are maneuvering small numbers of people at a time into the AO. They are bringing small amounts of weapons and ammunition, but it will be effective weapons systems to be used on attacks in either Kabul or on Bagram Airfield.
- The weapons trail for TB coming into our AO is as follows; they start in Parachinar, PK (grid: 42S XC 01998 51088), on to Tezin-e Khas (grid: 42S WD 51100 01763), then on to Moheepar (NFI), on to Gogga Monda (NFI), and ending up in Kohi Safi (grid: 42S WD 37773 59464).

V materiálech se nacházejí i zprávy o 8500 nalezených nástražných výbušných systémech (IED), část z nich dokonce včetně hlášení pro TF Paladin – EOD jednotky zabývající se zneškodňováním IED. Konstruktér Talibanu jistě rád ocení a poučí se, co udělal špatně, aby to příště opravdu bouchlo (viz zde a zde). Vypadá to, že se nikdo příliš nezabýval redakční úpravou. Je to logické, kdyby každé zprávě lidé z WikiLeaks věnovali půl minuty a pracovali 12 hodin denně, trvalo by to 62 člověko-dní.

Příslušníci americké námořní pěchoty vybavení FIM-92 Stinger během cvičení v říjnu 1984; Foto Ssgt Danny Perez, U.S. Air Force

Bylo by velmi naivní se domnívat, že Taliban informace nevyužije. Většina jeho příslušníků sice neumí číst, ale vedení je plně kompetentní a na rozdíl od západních představitelů je velmi dobře informováno o politické situaci v zemích NATO. Poslouchá BBC nebo VOA, které vysílají v darí a paštó a jsou tak přístupné i pro střední články velení. Který z představitelů zemí ISAF poslouchá afghánský nebo pákistánský rozhlas? Rozborem materiálů zveřejněných Wikileaks se mohou zabývat nadaní studenti na vysokých školách v Kábulu, Džalalabádu, nebo v náboženských madrasách v Kvétě a Pešáváru.

Únik dat navíc výhledově ztíží přístup ke zpravodajským databázím nižšímu stupni velení a informace se budou více filtrovat a budou více nedostupné tam, kde jsou potřeba nejvíce. Stejně tak bude ještě více omezeno sdílení informací mezi zahraničními tajnými službami.

Nyní přejdu k samotnému souboru dat na WikiLeaks. Nejprve je nutné si říct, co není: nejedná se o plnohodnotný zpravodajský materiál. Zpravodajské materiály procházejí několikafázovým zpracováním – shromážděním, roztříděním, vyhodnocením a předáním k použití. WikiLeaks nabízí jen první fázi – sběr. Je ale možné si stáhnout materiál ve formátu SQL pro zpracování v databázi. To ovšem u mě narazilo na „kulturní bariéru“. Předpokládám, že takové ušetření práce jistě ocení tajné služby. Ne ty velké jako FSB, GRU, ISI, nebo čínské, spíše ty menší z Uzbekistánu, Tádžikistánu apod. Využití takové databáze je omezeno jen vaší představivostí. Můžete afghánské spolupracovníky likvidovat, nebo jim naopak nabídnout ochranu a přetáhnout je na svojí stranu.

Jedná se o obrovské kvantum zcela nezpracovaných dat, které běžného zájemce do třiceti minut zcela znechutí. I já měl dost problémů a to jsem přibližně věděl, co hledám. Většinou se jedná o záznamy radiokorespondence, nebo stručná hlášení po akci, která jsou plná vojenských zkratek. Nezbytný slovník je zde. Zdaleka nejde o kompletní soubor. Jsou v něm velké mezery a nepřesnosti. Jedná se o zprávy na nejnižším stupni utajení, které by bylo možné běžně zveřejnit po odstranění geolokace a několika dalších podrobností. Když si běžný smrtelník prohlíží data na WikiLeaks, pochopí zároveň největší problém zpravodajských služeb současnosti: obrovské množství dat a informací, které nejde manuálně zpracovat, natož použít.

Kvalitu a úplnost databáze předvedu na několika českých případech, na které se mi podařilo narazit. Z dosavadních tří českých úmrtí v Afghánistánu se mi podařilo najít pouze záznam hlášení o incidentu ze 17. března 2008, kdy sebevražedný útočník zabil v provincii Hílmand por. Milana Štěrbu z SOGu, cpt.Christiana Damholta a sgt. Sonnyho Jacobsena z Dánské královské armády. Hlášení uvádí, že útočník použil nálož ve vozidle, což bylo později dementováno.

O smrti rtn. N. Martinova 5. března 2007 v řece v provincii Fajzabád a o explozi z 30. dubna 2008 v Lógaru, při které byl zabit prap. Radim Vaculík a těžce zraněn por. Chudý, se mi nepodařilo nic najít. Českou stopou je ovšem přepad hlídky PRT v Lógaru 1. října 2008, ze kterého pořídil televizní záznam Marek Vítek a fotografie Michal Novotný. Tento kontakt je uveden v databázi dokonce dvakrát. Prvním je stručný záznam spojení s velením o průběhu akce – celkem 5 WIA, jednoho je nutné evakuovat vrtulníkem + zničený Humvee. Druhým je žádost o MEDAVAC, tzv. 9-line MEDAVAC request. Formulář žádosti MEDAVAC je zde.

Poslední záznam, na který jsem narazil, je přepad vozidla s českým chargé d‘affaires F. Velachem doprovázeným dvěma členy URNA z 1. května 2007. S velkou pravděpodobností je v materiálech zmínek o AČR více, ale musíte vědět co hledat, být obrněni velkou trpělivostí a mít štěstí. Většina záznamů je chronologicky řazených, ale jsou i výjimky.

Další odkaz, který je uváděn i v českém tisku, je akce proti veliteli Al Kajdy Al-Libimu, při které zahynulo sedm dětí. TF 373 sledoval budovu osm hodin pravděpodobně z pozorovatelny – Predator je na obloze dobře vidět. Zajímavé jsou i štábní záznam bitvy o COP Wanat, o které se už psalo na OWOP a přepad v Ajristánu, o kterém pojednává text Léčka, taktéž na OWOP.

Položme si otázku Qui bono? Bude zveřejněný materiál sloužit běžnému uživateli, novinářovi, případně historikovi v odhalování tajemství o afghánské válce? Nebo spíše bude využíván Talibanem a nepřátelskými službami k jejich cílům? Julian Assange je možná počítačový genius, ale jak už to tak bývá, tam kde příroda hodně přidá, jinde zase ubere. Jak ohodnotíte jeho zdravý úsudek, nechám na vás.

Velitel sil v Afghánistánu generál David Petraeus (vlevo) a generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen v Kandaháru (19. července 2010); Foto Staff Sgt. Bradley Lail,U.S. Army

Před pár dny vydal generál David Petraeus novou Counterinsurgency směrnici pro ISAF. Jde o 24 bodů, které nikterak nevybočují z toho, co se dá nalézt ve Field Manualu 3-24 Counterinsurgency a Kilcullenových 28 bodech.

První čtyři body se samozřejmě týkají populace – zajištění její bezpečnosti, života s ní, boj s „kulturou nedotknutelnosti“ a pomoci Afgháncům s vybudováním odpovědné vlády. Podobných bodů je tam ještě pět, respektive ještě o několik více, ale ty jsou tak „napůl“. Nejde o nic nového, ale když si člověk novou směrnici přečte, cítí se dostatečně poučený – je naprosto jednoduchá a velice jasně napsaná. Na konci vyzývá k převzetí aktivity na nejnižších úrovních. Bod 22 zní:

Empover subordinates. Resource to enable decentralized action. Push assets and authorities down to those who most need them and can actually use them. Flatten reporting chains (while maintaining hierarchical decision chains). Remember that it is those at tactical levels – the so called “strategic sergeants” and “strategic captains” – who turn big ideas in counterinsurgency operations into reality on the ground.

A poslední bod zní:

Exercise initiative. In the absence of guidance or orders, figure out what the orders should have been and execute them aggressively.

Na konci, vedle podpisu je rukou připsáno: „Je mi ctí s vámi, opět, soužit v Afghánistánu“. Těch 24 Petraeusových bodů je velice úsporná verze loňské směrnice, nyní  již civilisty Stanleyho McChrystala („Moje služba neskončila tak, jak bych si přál.“). Byť byla obsáhlejší, i z toho důvodu, že bylo nutné více vysvětlovat a zavádět více nového, přesto nebyla vůbec špatná. Ale samozřejmě se na ní dala nalézt řada much.

Generál Petraeus ovšem nevydal směrnici sám. Druhým mužem na bojišti, který měl potřebu instruovat své muže, je vůdce Talibanu Mulla Omar. Prakticky přesně před rokem vydal knihu o 67 článcích, která se hodně soustředila na „získání populace“ na svou stranu. V jednom článku třeba nabádal, aby jeho „podřízení“ byli opatrnější se sebevražednými útoky, více hleděli chránit populaci a lépe zacházeli se zajatci. Nestalo se z toho vcelku nic. Letos si vystačil s pěti body, které jsou naprosto jasné a jakoby zároveň rušily pokyny v knize z loňského roku:

1. Fight coalition forces to the death without withdrawing or surrendering; attempt to capture coalition forces whenever possible.
2. Capture and kill any Afghan who is supporting and/or working for coalition forces or the Government of the Islamic Republic of Afghanistan.
3. Capture and kill any Afghan women who are helping or providing information to coalition forces.
4. Recruit anyone that has access to coalition force bases and have the ability to collect detailed information about coalition forces.
5. Purchase or obtain more heavy weapons such as rocket-propelled grenades, machine guns and anti-aircraft machine guns.

Spojenci toho okamžitě využili a začali šířit body dva a tři spolu s informacemi o útocích na Afghánce. Talibanu COIN příliš nesedí, ale hlavně zřejmě cítí, že nemá sebemenší důvod si komplikovat život, protože v tuto chvíli je populace k Talibanu neutrální, či je mu nakloněná.

O tom, že si povstalci dělají vcelku, co chtějí, svědčí radikální nárůst počtu improvizovaných výbušných systémů (IED). Skok nastal loni v létě v souvislosti s ofenzivou v Hílmandu. Dobrý postřeh měl Anthony Cordesman ze CSIS, který IED označil za ekvivalent Stingeru, protože umožní povstaleckým silám držet v šachu mnohem rozvinutějšího a vybavenějšího protivníka.

As can be seen from the chart labeled “Lethality of IEDs Over Time,” the number of deaths per IED attack has “stabilized” at below 20 percent since April 2009. In March of this year, 434 IEDs detonated, resulting in 22 coalition troops killed and 252 wounded. In April, 475 IEDs detonated, resulting in 17 killed and 230 wounded. In May, 544 IEDs detonated, killing 34 coalition troops and wounding 250.
Coalition troops casualty rates from IED attacks approaching 300 per month is a grim statistic. Yet, it is a marked improvement over casualty rates per incident from summer 2009. During July 2009, 450 IEDs detonated, killing 49 and wounding 237 coalition troops. The next month, 554 IEDs detonated, killing 55 troops and wounding 333.

"Synové Iráku" nacvičují ošetření zraněného (Bagdád, 29. května 2010); Foto Sgt. Shawnon Lott, U.S. Army

V loni podepsaném americkém rozpočtu se objevila částka na vytvoření polovojenských jednotek v Afghánistánu ve stylu „Synů Iráku“. Tyto jednotky byly v Iráku součástí takzvaného „Awakening movement“ („probuzení“), které napomohlo radikální změně bezpečnostní situace. Sunnité v Iráku byli ochotni za americké peníze vytvářet jednotky domobrany, spolupracovat se silami USA na boji proti odnoži Al Kajdy v Iráku a dalším skupinám, včetně těch kriminálních.

Byť tedy byly peníze i ochota z americké strany i v Afghánistánu se pokusit se vytvořit podobné jednotky, které by byly schopné ochránit populaci a vytlačovat Taliban, doposud se tak v zásadě nestalo. Bylo to kvůli odporu jak prezidenta Hámida Karzáího, respektive jeho lidí, tak kvůli pochybnostem některých lidí na americké straně. Mimochodem, hodně proti byl před dvěma lety bývalý velitel sil NATO v Afghánistánu generál David McKiernan, který tvrdil (a správně), že situace v Afghánistánu je mnohem komplexnější, než v Iráku a že podobné aktivity by měly vycházet ze strany afghánské vlády, nikoli primárně ze strany kmenů:

So there are a lot of challenges. What I don’t think is needed — the word that I don’t use in Afghanistan is the word “surge.” There needs to be a sustained commitment of a variety of military and non-military resources, I believe. That’s my advice to winning in Afghanistan. It won’t be a short-term solution.

Obgenerála dál a situace je zcela jiná. Generálovi Davidu Petraeusovi se podařilo ve středu přesvědčit Hámida Karzáího, že „Synové Afghánistánu“ jsou dobrý nápad, takže dostal šanci replikovat svoji taktiku z Iráku. „Synové Afghánistánu“ však mají být v řadě klíčových věcí odlišní – afghánská vláda má mít mnohem větší slovo, než měla ta irácká, jednotky mají například vznikat s jejím souhlasem a její podporou, mají mít uniformy a na starosti by je mělo mít ministerstvo vnitra.

Unlike the Iraqi units, the Afghan forces would not be composed of insurgents who had switched sides. They would be similar as a lightly armed, trained and, significantly, paid force in a nation starving for jobs. In fact, the program runs the risk of becoming too popular — it will create a demand in poor communities around the nation that could turn it into an unwieldy and ineffective job creation program. While some American officials said the forces could have as many as 10,000 people enrolled, Afghan officials indicated that they wanted to keep them small, especially in the beginning. Questions remain, too, about whether the Interior Ministry will be able to manage the forces. While the ministry’s leadership in Kabul has been working recently to reduce graft, the police at every level are widely viewed as corrupt and, in many places, incompetent.

Tímto přístupem by se Američané mohli vyvarovat dvou problémů, na které narazili v Iráku – oslabení centrální vlády a neochotu centra tyto jednotky převzít, inkorporovat do řad regulérních bezpečnostních složek a především jim platit slíbenou gáži. Důvod, proč afghánští představitelé ideu vybudování kmenových jednotek blokovali, byl strach z vytvoření sil (legálních), které budou vycvičeny a vyzbrojeny (byť lehce) a budou pod kontrolou místních warlordů. A byť možná pomohou s vytlačováním Talibanu, dříve či později se obrátí proti centrální vládě v Kábulu, v čemž má Afghánistán velkou tradici.

Na druhou stranu, když místní jednotky budou „schvalovat“ v Kábulu, který nemá příliš dobrý zvuk v provinciích, budou místní nadšeně k „Synům Afghánistánu“ vstupovat a bojovat proti Talibanu? Proč by to najednou dělali? Proč už dříve tedy nevstoupili k regulérním silám, když nyní budou muset chodit také v uniformě schválené v centru? Možná budou přesvědčeni penězi a americkou pomocí. Možná skutečně bude o vstup do těchto polovojenských jednotek velký zájem. Každopádně tento projekt má řadu rizik. Generál Petraeus sice ví, co dělá, ale výsledku nikdo nedohlédne.

One major risk of the program, which all sides tacitly acknowledge, is that it will multiply the number of well-armed people in Afghanistan, which even with safeguards could foster fighting rather than quell it. For that reason, perhaps, both Mr. Karzai’s administration and the American military are describing it as a short-term remedy to the problem of a lack of police officers and soldiers in many areas of the country.

O Afghánistánu se na těchto stránkách píše velice často – jak o velice komplikované situaci na zemi, tak o tom, co by se mělo dělat, aby došlo ke změně, respektive o tom, jestli se dá vůbec něco ještě dělat. Thomas Ricks na svém blogu zveřejnil dopis svého známého, který je v současnosti v Afghánistánu celkem na šesté bojové zahraniční misi za poslední léta. Začíná temně:

It is violent. More violence than I have seen — even beyond the 2006-2007 violence in Iraq. It is huge IEDs, serious, complex attacks with weapon systems, etc. We have one INF CO with 10 KIAs and we are into this tour just 3 weeks.
I read and see news about reconciliation, etc but at the tactical level that is not the case. There is no question that the TB has embedded itself in the countryside and shadow governance is at its best.
My take on this is that the TB see their position as one of strength and are reinforcing that strength in certain areas. Why? In my opinion, it is a race for strength to come to the negotiations table. It is Negotiations 101 in college.
We must get away from the verbiage of central governance and openly accept that Afghanistan is quintessentially a decentralized society that is further fractured by decades of conflict, complex tribal relationships and geographic terrain that prevents strong central governance — particularly when there was never strong central governance in the past. Under the TB, past dynasties, and the Russians, there was never strong governance. Tribal justice reigned and the people were content.

Stojí si za to přečíst dopis celý. Končí tím, že se zdá, jakoby nejtěžší bylo pro velitele demonstrovat víru v misi před podřízenými a rošáda ve Washingtonu tomu rozhodně nenapomáhá. Uvidíme, jestli víru dokáže obnovit „Král“ David Petraeus, který se ujímá v Afghánistánu velení. Generál Petraeus je posledním trumfem, který má Barack Obama (respektive i NATO) v rukávu. Buď se mu podaří zázrak jako v Iráku, který umožní čestný odchod, nebo se budeme příštích dvacet let ptát: proč?

Že je situace vážná může naznačovat i to, že si generál Petraeus sebou do Afghánistánu bere spřízněnou duši z Iráku brigádního generála H. R. McMastera, který by se měl stát jeho zástupcem pro plánování. H. R. McMaster je těžká váha, jak fyzicky (ragbista), tak intelektuálně (doktorát z historie). Byl jedním z prvních důstojníků, který začal aplikovat s úspěchem v Iráku counterinsurgency (ještě před Petraeusovým nástupem do velení) a patřil k „radě plukovníků“, kteří později připravovali analýzy o situaci v Iráku a mezi jinými se zasloužili o změnu myšlení a přístupu v Pentagonu (příběh, který si zasluhuje být dobře studován).

Jsem zvědav, kdy a jestli se na scéně v nějaké roli objeví i jiní z iráckého tažení – David Kilcullen, Peter Mansoor, Paul Yingling a další. Zde je pár vět, které o McMasterovi napsal už zmiňovaný Thomas Ricks v knize The Gamble:

McMaster was well known in the Army from his leading role in a key tank attack in the 1991 Gulf War. The Army’s official history of that war, Certain Victory, opens with him as a cavalry captain leading a charge of nine tanks. He became even better known for his nervy doctoral dissertation in history, written at the University of North Carolina at Chapel Hill, about the failures of the Joint Chiefs during the Vietnam War. Published in book form as Dereliction of Duty, it was widely read in military in 1990s, and in 1998 even made required reading for four-star commanders by the chairman of the Joint Chiefs of Staff, Gen. Hugh Shelton. Early in the Iraq war he was skeptical adviser to Abizaid at Central Command. Then, after taking command of the 3^rd Armored Cavalry Regiment, he posted what was arguably the first genuine success in the postinvasion war, his counterinsurgency campaign in the city of Tall Afar, in 2005-6.

Armadillo is an unusual and impressive movie for two overall reasons. First it gives a unique view into the everyday life of the Danish soldiers at the frontline in the Helmand province of Afghanistan. A picture that is fascinating not only for Danes, but for all countries involved in armed conflicts around the globe since it depicts how war affects the young men send out to fight it. Besides, the technical level is very high. The pictures are ironically beautiful and it basically looks like a Hollywood war movie and not a documentary. The photographer Lars Skree however, doesn’t let the artistic value of the picture break the integrity of the characters. There is no voice over and the pictures and statements form the soldiers form the simple story.

The movie follows a group of soldiers from the kitchen tables in their homes to the endless routine patrols and boredom spend by playing computer and watching porn.

As a viewer you start to feel the boredom and frustration slowly crawling in. The frustration worsens as the platoon leader is badly wounded during one of the patrols. The central scene is a fire fight between the Danes and Taliban. The fire fight is at a very short distance and two Danes are wounded. As a viewer it is difficult not to have a strange feeling in the stomach since the cameras are attached to soldiers’ helmets and filming in the middle of the fire fight. Five enemy combatants are killed and the camera follows the soldiers to the ditch where the bodies are. It is a strong scene to see the mutilated bodies and the laughing Danish soldiers posing with their enemies’ weapons. This scene should make one feel immediately disgusted and question Danish soldiers’ actions. For me, however, it felt like there was nothing else to do in the situation. Their job is to track down and kill Taliban. The scene further describes the dilemma between boyish fascination of war and real war where it is either you or them.

The above described scene is actually one of the most discussed topics during the eight years of Danish military involvement in Afghanistan.  The reason is that one of the soldiers during the following debriefing of the episode describes the killing as a pure liquidation. This caused the Danish army lawyers to start investigating the case. For many Danes it comes as a surprise that Danish soldiers’ main job is actually to track down and kill Talibans. The reactions to the central scene just shows how little the Danish population knows about what they have agreed to send the soldiers into. Afghanistan is not a first such conflict, but fortunately works as a breaking point when it comes to the view of the Danish soldier. The jolly and clumsy “Jens” that should protect Denmark against Soviet invasion is forever gone.

He has actually started disappearing since Danish involvement in Ex-Yugoslavia where Danish soldiers were involved in firefights with snipers in Sarajevo and later in the famous tank battle in Tuzla in 1994 where several hundred Serbian soldiers – according to UN sources – were killed. The later Danish involvement in War on Terror (Afghanistan and Iraq) did not catch the attention of the Danish public either. The probable cause is the low interest from the media and a friendly wall of silence on the side of the Danish army.

Hopefully, the movie will help the Danish population to understand the gravity of sending out soldiers. More importantly, it could also make them care of what happens to them when they once get back.

Afghánští vojáci cvičí zastavení krvácení (9. června 2010); Foto Chief Mass Communication Specialist Jeremy L. Wood, U.S. Navy

Afghánský prezident Hámid Karzáí souhlasil s tím, že skupina afghánských důstojníků dostane výcvik v Pákistánu. Jde o průlom, protože dosavadní vztahy mezi Karzáím a Pákistánci nebyly nikterak dobré. Karzáí například Pákistán obviňoval z toho, že torpéduje jeho snahu o dohodu s některými Talibanci tím, že zatýká ty, se kterými chce jednat.

Vzájemná nedůvěra byla poměrně velká, i kvůli vlivu tajné služby Inter-Services Intelligence (ISI) na Taliban a na dění v Afghánistánu. Nicméně, situace je prý horší a horší a tak si Karzáí s Pákistánci nakonec potřásl rukama. Důstojníků neprojde výcvikem mnoho, ale tento krok má význam pro vzájemné vztahy a neměl by zůstat nepovšimnutý Západem.

Some key U.S. officials involved in Afghanistan said they knew nothing of the arrangement. „We are neither aware of nor have we been asked to facilitate training of the Afghan officer corps with the Pakistani military,“ Lt. Gen. William B. Caldwell IV, head of the NATO training command in Afghanistan, said in an e-mail. But Afghanistan, he said, „is a sovereign nation and can make bilateral agreements with other nations to provide training.“

Jen Spojené státy údajně doposud utratily od roku 2002 za výcvik a vybavení afghánských bezpečnostních sil 27 miliard dolarů. Do podzimu příštího roku má být počet afghánských vojáků a policistů dvojnásobný.  Američané, kteří o dohodě příliš nevěděli, nejsou nikterak proti, i když z toho někdo může mít nepříjemný pocit, že nemají věci příliš pod kontrolou, když jim Hámid Karzáí zamlčí takovou „novinu“.

V této souvislosti je zajímavý ještě jeden aspekt. Před pár týdny se objevila informace, že Indie bude od srpna cvičit důstojníky a mužstvo afghánské armády. Půjde o pár desítek lidí a v Indii jim má být poskytnut především výcvik v protipovstaleckém boji. Ani nemusím připomínat, že Indie je tradiční rival Pákistánu a podle Washington Postu Pákistán tlačil na Afghánce, aby s výcvikem souhlasili, několik týdnů.

While ANA personnel have attended courses at Indian military training establishments before, this is the first time basic training is being provided to them. And while the first batch consists of 55 ANA personnel, it is unclear whether this number is likely to go up later and would depend on requests from the ANA, available vacancies in regimental training centers and Indian government policy.

Indie údajně zvažovala, že vyšle do Afghánistánu instruktory, ale kvůli obnoveným útokům na Indy a indická zařízení a zároveň kvůli silné Pákistánské opozici se jí do toho nechce. Tyto události jsou dalším důkazem toho, že regionální hra o Afghánistán je v plném proudu. A pokud bych měl být hodně hrubý, asi bych to zhodnotil tak, že se Západem nikdo moc do budoucna nepočítá.

Armádní generál David Petraeus na Scottově letecké základně (duben 2010); Foto Senior Airman Ryan Crane, U.S. Air Force

Generál David Petraeus se v úterý nechal grilovat v americkém Senátu, který jej potvrzuje ve funkci. Generál přislíbil, že se hned podívá na pravidla použití síly (rules of engagement) tak, aby vyřešil stížnosti vojáků, že kvůli přísným pravidlům generála McChrystala jsou vystaveni vyššímu nebezpečí.

“I want to assure the mothers and fathers of those fighting in Afghanistan that I see it as a moral imperative to bring all assets to bear to protect our men and women in uniform,” General Petraeus said. “Those on the ground must have all the support they need when they are in a tough situation.”

Prý o tom mluvil už i s Afghánci a ti s tím souhlasí. Do prvního většího maléru, chce se mi dodat. Generál varoval před tím, že se zřejmě situace ještě v příštích měsících zhorší, než se bude moci začít zlepšovat. To je docela přesný odhad situace. Letošní červen byl pro NATO nejhorší od začátku kampaně v říjnu 2001 – zemřelo 100 spojeneckých vojáků. Bude to ještě horší? A co na to doma?

Některé senátory nejvíce zajímalo, co si generál myslí o červenci 2011. Demokratický senátor Carl Lewin z Michiganu, který je předsedou Výboru pro ozbrojené síly řekl, že „silně podporuje červenec 2011“ pro zahájení stahování a že je hluboce znepokojen zprávami o špatném stavu afghánských ozbrojených sil. Podobně smýšlí řada dalších demokratů. Dávali jasně najevo, že Obamou nešťastně zmíněný červenec je pro ně závazný. Nemyslí si to ovšem zdaleka všichni a tak generál Petraeus musel ukázat své diplomatické schopnosti. Nejprve na otázku, zda někdo z ozbrojených sil prezidentovi toto datum doporučil, odpověděl, že ne. Pak ale během dalších dotazů o onom osudném datu řekl:

“Not only did I say I supported it, I said I agreed with it,” General Petraeus told Mr. Reed. The deadline, he said, was a “message of urgency to compliment this message of enormous commitment” of nearly 100,000 American forces in Afghanistan.

Pokud se prezident Barack Obama bude chtít z uvedeného data vyzout (o což se podle některých informací chce snažit), nebude to mít vůbec jednoduché. Ale zavařil si to sám. Může si být ale jistý, že David Petraeus udělá vše, co bude v jeho silách, aby dokázal alespoň nějak potěšit prezidenta. Má na to přesně rok.

To jeho předchůdce Stanley McChrystal už může jen v klidu přemýšlet o tom, jestli by třeba nestálo za to napsat knihu (rád bych si jí přečetl). V pondělí se totiž rozhodl odejít do důchodu. Pokud ji nenapíše on, mohl by ho předběhnout Michael Hastings z Rolling Stone, který jej do důchodu poslal. Tedy ne on, ale Bílý dům, jak řekl v pořadu Stephena Colberta:

I believe they used this opportunity to get rid of someone they weren’t happy with.

Je to možné. Každopádně, podívejte se sami. Stephen Colbert je velice vtipný a i výstižný.

Nevím, jestli jste si toho všimli, ale od chvíle, kdy prezident Barack Obama vyslal generála Davida Petraeuse do Afghánistánu jakoby se roztrhl pytel optimismu. Všichni zdůrazňují obtíže mise, ale zároveň dodávají, že generál Petraeus může situaci zvrátit (to se říkalo před necelým rokem o generálovi Stanleym McChrystalovi  také). Například republikán do morku kostí William Kristol v The Weekly Standard píše, že i podezřívaví konzervativci by měli uvěřit tomu, že prezident tentokrát dělá dobrou věc:

Can we be confident that Obama is really going for victory? I think so. Consider his speech Wednesday, when he announced the replacement of McChrystal with Petraeus. After referring to our “vital mission” in Afghanistan, to doing “whatever is necessary to succeed in Afghanistan, and in our broader effort to disrupt, dismantle, and defeat al Qaeda,” he urged us “to remember what this is all about. Our nation is at war. We face a very tough fight in Afghanistan. But Americans don’t flinch in the face of difficult truths or difficult tasks. We persist and we persevere.” Obama didn’t say we persist and we persevere—but only until July 2011. Indeed, Obama never mentioned that date, and he never mentioned withdrawal.

Občas to připomíná trochu kremlologii, či věštění z křišťálové koule. Teď myslím konkrétně příští červenec jako měsíc, kdy by mělo být zahájeno stahování (samozřejmě ne všech sil během dvou měsíců, ale signál, že se to s odchodem myslí vážně). Ostatně i v textu v Rolling Stone, který stál McChrystala místo se píše, že se Obama nenápadně snaží z vyřčeného data vykroutit. S viceprezidentem Joe Bidenem a s velkou částí Demokratické strany za zády příliš nevěřím, že by se onen nešťastný červenec 2011 dal jen tak jednoduše vymazat z paměti, ale možné je všechno. Alespoň konzervativci by tomu rádi věřili. Frederick Kagan s Kimberly Kagan mají ve stejném časopise dokonce článek s názvem A Winnable War, kde hned na počátku píší:

But both panic and despair are premature. The coalition has made significant military progress against the Taliban, and will make more progress as the last surge forces arrive in August. Although military progress is insufficient by itself to resolve the conflict, it is a vital precondition. As the New York Times editors recently noted, “Until the insurgents are genuinely bloodied, they will keep insisting on a full restoration of their repressive power.” General David Petraeus knows how to bloody insurgents—and he also knows how to support and encourage political development and conflict resolution. He takes over the mission with the renewed support of the White House.

Generál Petraeus je skutečně jeden z nejlepších velitelů své generace a své schopnosti prokázal jak v Iráku, tak při práci na koncepčních dokumentech a během přesvědčování politiků doma ve Spojených státech. V historii jsou příklady vojevůdců, kteří dokázali zvrátit složité situace a nevýhody obrátit ve svůj prospěch. Není jich ale zase tolik. Jsem zvědav, jestli se generál Petraeus bude mít šanci zařadit mezi ně.

Obecně se od něj očekává, že vrátí zpět na koleje jinak správnou strategii vypracovanou Stanleym McChrystalem. Předpokládá se, že díky svým diplomatickým schopnostem přesvědčí Afghánce (vládní a Talibance) i Pákistánce, aby se začali chovat rozumněji, civilní tým s ním bude spolupracovat bez větších problémů a bude mít větší vliv na spojence. Ale hlavně (soudě podle četnosti zmiňování by to mohlo být na prvním místě) uvolní McChrystalova přísná pravidla pro používání síly (rules of engagement), takže se bude moci zase ve větší míře používat mimo jiné letectvo a dělostřelectvo. A pokud ještě vpustí zpátky na základny masového výrobce hamburgerů, bude to úplně bezvadné.

Barack Obama přislíbil Davidu Petraeusovi pomoc. Myslím, že by mohl začít tím, že by pokračoval ve výměnách. Zralí na odchod jsou jak zvláštní velvyslanec Richard Holbrooke, tak velvyslanec v Afghánistánu Karl Eikenberry (Joe Bidena se vyměnit asi nepodaří). Jestli by to pomohlo k vítězství, není o nic jistější, než jmenování generála Petraeuse, ale každopádně by to ničemu neuškodilo. David Petraeus bude potřebovat na civilní straně partnery a ne chlapíky, kteří už teď jsou přesvědčeni, že v souboji s armádou vyhráli.

Odhadovat, co se stane za rok je ztráta času. Přemýšlet o něčem se ale musí. Proto vám nakonec doporučím případnou otázku, kterou položil neorealista Stephen M. Walt na svém blogu:

Are there good historical examples where a great power withdrew because a foreign military intervention wasn’t going well, and where hindsight shows that the decision to withdraw was a terrible blunder? If there are plenty of examples where states fought too long and got out too late, are there clear-cut cases where states got out too early?

Odstřelovač v Ghazní; Foto Tech. Sgt. J.T. May III, U.S. Air Force

Nechci vás otrávit dalším textem o Stanleym McChrystalovi a Davidovi Petraeusovi, ale těžko se tomu vyhnout. Je to docela důležité. Každopádně vás chci upozornit na dva texty, které mě zaujaly a případu se dotýkají, ale jsou jiné, než ostatní.

Nehodlám se tedy pouštět do další analýzy, co bude znamenat příchod generála Davida Petraeuse do Afghánistánu. Odpověď bohužel zní: výsledek může být pozitivnější, než kdyby velel Stanley McChrystal, ale také se může setkat se zásadními problémy. Nicméně, na okraj, je jistě zajímavé se ocitnout podruhé za tři roky ve stejné, zdánlivě beznadějné, situaci a pokoušet se zachránit republikánského, respektive demokratického prezidenta. Jednou z možných nevýhod, či nepříjemností je, že každý Petraeusův krok bude porovnáván s tím, co dělal v Iráku, i když stokrát řekne, že jsou to zcela jiné války.

První ze zmiňovaných dvou textů napsal Thomas Ricks v New York Times. Jde o komentář s hezkým titulkem „Zbav se generála, vyhraj válku“. Reaguje v něm na výtky, či obavy, že se „koně nemění uprostřed proudu“. Tedy že výměna Stanleyho McChrystala poškodí americké úsilí v Afghánistánu, protože jeho nástupce se bude muset přizpůsobit operačnímu prostředí, přizpůsobit si plány a velení sobě a bude muset navazovat přetrhané vztahy s Afghánci (na rozdíl od většiny Američanů měl McCrystal velice dobré vztahy s prezidentem Hámidem Karzáím). Řekl bych, že tohle byly ostatně důvody, na které sázel Stanley McChrystal před odvoláním.

Thomas Ricks ukazuje, že vyhazovat vysoké důstojníky během války není nic neobvyklého a že pěchota by se, podobně jako námořnictvo a námořní pěchota, měla k dobré tradici zbavování se „selhávajících“ a „zkostnatělých“ důstojníků vrátit.

Back in World War II, the Army had no qualms about letting officers go; at least 16 of the 155 generals who commanded divisions in combat during the war were relieved while in combat. George Marshall, the nation’s top general, felt that a willingness to fire subordinates was a requirement of leadership. He once described Gen. Hap Arnold, chief of the Army Air Forces, as a fine man, but one who “didn’t have the nerve to get rid of men not worth a damn.”
Marshall had plenty of nerve: in 1940 and ’41, as war loomed, he forced into retirement several hundred officers he deemed too old and slow to be effective. When the commandant at Leavenworth, Brig. Gen. Charles Bundel, told him that updating the complete set of Army training manuals would take 18 months, Marshall offered him three months, and then four months, to do the job. It can’t be done, Bundel twice responded.
“You be very careful about that,” Marshall told him in a telephone conversation.
“No, it can’t be done,” Bundel repeated.
“I’m sorry, then you are relieved,” Marshall said.

Docela inspirující a to nejenom pro válku. Druhý zajímavý text týkající se této kauzy napsal Gregg Easterbrook. Má titulek „McChrystal ‚scandal‘ is phony“ a autor se v něm snaží ukázat, že odvolání McChrystala má řadu zajímavých otazníků, kterým nikdo nevěnuje příliš pozornost, ale které jsou důležité (zní to trochu spiklenecky, ale některé body jsou trefné):

• Většinu poznámek, které mu jsou připisovány, neřekl McChrystal, ale pobočníci, nebo poradci;
• skandál vypuknul dříve, než měl kdokoli možnost si přečíst článek, který se na internetu objevil teprve v úterý večer a v tištěném časopise až v pátek (to není zcela pravda, že by text v Bílém domě nečetli, podle některých informací dostali už v pondělí kopii v pdf);
• média kritizují McChrystala za to, že mluvil s médii;
• skandál nemá co do činění s podstatou;
• skandál je zaměřen na Bílý dům, což všichni milují;
• proč se mlčí o smrti vojáka Pata Tillmana, respektive o následné roli Stanleyho McChrystala (podle některých obvinění se měl podílet na falšování důkazů);
• kde byl tisk se svou kritikou předtím;
• vhodným trestem pro McChrystala by bylo nevyhodit ho.