V roce 2004 se ještě Afghánci vraceli z Pákistánu domů...; Foto USAID via Wikimedia Commons

O Michaelovi Yonovi se na tomto blogu psalo mnohokrát. Není divu. Je to člověk, který se nebojí otevírat nepříjemné věci, jako třeba nedávno s vrtulníky označenými červeným křížem a provokovat. Téměř před dvěma lety napsal o tehdejším veliteli sil NATO v Afghánistánu, že situaci nezvládá a generál Stanley McChrystal nedlouho poté musel skončit kvůli nepříjemnému článku v časopise Rolling Stone.

Před pár dny Michael uveřejnil na svých stránkách další velice krátký a provokativní text. Jmenuje se „Time to Leave Afghanistan“ a v zásadě je o tom, že nastal čas přestat počítat výhody a nevýhody a odejít, protože se vše obrací k horšímu.

…We should wish the best of luck to the Afghans, and the many peaceful Pakistanis, and accelerate our withdrawal of our main battle force. The US never has been serious about Afghanistan. Under General Petraeus we were starting to gain ground, but the current trajectory will land us in the mud.
The enemies will never beat us in Afghanistan.  Force on force, the Taliban are weak by comparison.  Yet this is their home.  There is only so much we can do at this extreme cost for the many good Afghan people.  We must reduce our main effort and concentrate on other matters.  Time to come home.

Zahraniční vojáci v Afghánistánu zatím ale zůstávají a čekají na naplnění oficiálního deadline v roce 2014. Ti, kdo zdá se prchají stále ve větších množstvích, jsou ovšem Afghánci. Podle statistik OSN zažádalo loni o azyl v zahraničí nejvíce Afghánců od roku 2001. Od ledna do listopadu jich bylo 30 tisíc, což je nárůst 25 procent oproti roku 2010 a trojnásobný počet od roku 2007.

The true numbers of people leaving is likely even higher — since those who are successfully smuggled abroad often melt into an underground economy. Still, the jump in a rough indicator like asylum seekers suggests the total numbers are also on the rise.
Smuggling people out of Afghanistan and neighboring Pakistan is a $1 billion-per-year criminal enterprise, the U.N. Office on Drugs and Crime estimates. Those who pay to leave often face a risky journey and detention abroad because many developed countries now see many Afghans who flee as illegal economic migrants, not political refugees.

Francouzští vojáci z Task Force La Feyette hlídají výstavbu COP v afghánském údolí Tagab v provincii Kapisa (2. března 2010); Foto Petremand Sylvain, DoD

Zabití čtyř francouzských vojáků jejich afghánským „kolegou“ vyvolalo ve Francii poměrně bouřlivé reakce. Není divu. Francouzi přišli od roku 2001 v Afghánistánu už o 82 vojáků. Nejde však pouze o počet mrtvých, jde o to, jakým způsobem zahynuli. Už některé předchozí incidenty vyvolaly ve Francii velké diskuse. Šlo například o přepad ze zálohy provedený Talibanem v roce 2008, při kterém zahynulo deset vojáků. Loni v červenci zase zahynulo pět vojáků při útoku sebevražedného útočníka.

Byť se i tehdy diskutovalo o smysluplnosti francouzského angažmá v Afghánistánu, nikdy nebylo otevřeně zpochybněno z nejvyšších míst. To se nyní změnilo po dvou útocích afghánských vojáků na francouzské mentory. Dva legionáři byli zabiti dva dny před koncem roku a včera byli zabiti čtyři další vojáci a 16 zraněno. Prezident Nicolas Sarkozy nařídil pozastavení francouzských operací a naznačil možnost předčasného stažení 3600 Francouzů.

En outre, le président a annoncé la suspension de «toutes les opérations de formation et d’aide au combat de l’armée française» dans le pays. «L’armée française est au côté de ses alliés, mais nous ne pouvons pas accepter qu’un seul de nos soldats soit tué ou blessé par nos alliés. C’est inacceptable, je ne l’accepterai pas», a-t-il indiqué lors de la cérémonie de voeux au corps administratif.

Jeho tvrdá slova jsou pochopitelná, protože zabíjení mentorů na popularitě konfliktu v Afghánistánu, který příliš populární není, nepřidá. Zvláště pokud si k tomu přidá člověk ještě fakt, že letos jsou volby a Nicolasi Sarkozymu se ne úplně daří – ekonomika se nevyvíjí nejlépe, schopnost Francie dostát závazkům byla snížena z AAA na AA+, společný trh, respektive Evropská unie má problémy, politici se Sarkozym a s kancléřkou Merkelovou v čele nejsou schopni přesvědčit investory, že mají recept a pak přijde něco takového, jako zabíjení vojáků spojenci. To pak člověk může vypadat, jako že nemá věci pod kontrolou, což je proti pracně budovanému image Nicolase Sarkozyho jako rozhodného politika, který se nenechává vést, ale vede.

Pravdou je ovšem další věc – tvrdá slova nemusejí být následována tvrdými činy (ostatně nebylo by to poprvé). Nicolas Sarkozy totiž ví, že i oznámení stažení z Afghánistánu mu volby nevyhraje a na mezinárodním poli by byly škody poměrně velké.

Donner l’impression d’accélérer le retrait -déjà prévu pour 2014-, au lendemain d’une attaque meurtrière, serait un message inquiétant pour nos alliés afghans et nos alliés américains. Cela peut encourager les talibans à cibler plus particulièrement le contingent français, à la veille d’élections en France. Cela risque d’apporter de l’eau au moulin de ceux qui ont toujours été contre notre engagement en Afghanistan. Je ne vois pas où se trouve l’avantage électoral qui pourrait justifier l’intrusion de la politique compassionnelle dans les choix stratégiques de la France.

Proto spíše bude vyšetřovat, hrozit, možná stáhne stovku, či více vojáků z Afghánistánu, omezí výcvik, ale to bude vše. Francouzská reakce nic nemění na podstatě problému – není dobré, když se cílem stávají mentoři i přes veškerá opatření proti infiltraci do afghánských bezpečnostních složek, která byla po předchozích útocích přijata. Je to sice logické, protože oni jsou nositeli know-how a zvyšují kvalitu bezpečnostních sil, které mohou být pro povstalce hrozbou, ale není to nikterak dobré. Zvláště když počet případů roste.

• 9 January 2012: US soldier killed by Afghan in army uniform
• 29 December 2011: Two French troops killed by Afghan soldier
• 29 October: Three Australian troops killed by man in Afghan army uniform
• 4 August: Nato soldier killed by Afghan in police uniform
• 16 July: Nato member killed by Afghan army soldier

Motivy těch, kteří obrátí zbraně proti lidem, kteří se jim snaží pomoci, jsou různé. Předloni v listopadu zabil afghánský policista šest amerických vojáků. Na BBC pak vyšel velice zajímavý text, snažící se zmapovat myšlení a činy střelce Ezatulláha Vazirvala. Zároveň připomíná, že s podobnou taktikou se během svých výbojů do Afghánistánu setkávali již Britové, kteří se snažili spolupracovat s paštúnskými milicemi a nebylo neobvyklé, že se poradci stávali oběťmi.

Podle všeho se schyluje k jednáním mezi Spojenými státy a Talibanem, která by měla napomoci ukončení desetiletého konfliktu. Zdá se, že se na obou stranách zmírnila rétorika, nicméně to neznamená, že jednání k něčemu povedou. Dokonce, někteří se obávají, mohu být i zneužita.

The latest Afghan National Intelligence Estimate warns that the Taliban will grow stronger, using the talks to gain credibility and run out the clock until U.S. troops depart Afghanistan, while continuing to fight for more territory, say U.S. officials who have read the classified document. They spoke on condition of anonymity to describe the roughly 100-page review, an amalgam of intelligence community’s predictions of possible scenarios for the Afghan war through the planned end to U.S. combat in 2014.
It says the Afghan government has largely failed to prove itself to its people and will likely continue to weaken and find influence only in the cities. It predicts that the Taliban and warlords will largely control the countryside.

Statistiky jsou vždy ošemetné, přesto si jich pár nakonec neodpustím. Loni v Afghánistánu zemřelo během prvních devíti měsíců roku méně lidí, než v mexickém příhraničním státě Chihuahua – 2177 afghánských civilistů oproti 2276 Mexičanům. Mimochodem od prosince 2006, kdy mexický prezident Felipe Calderón zahájil doslova válku s narkomafiemi a organizovaným zločinem, zemřelo během ní 47 515 lidí.

Jak se zdá, po loňských statistikách obětí a zranění afghánské války, která naznačovaly zlepšení se nyní objevila další povzbudivá data týkající se letecké války, která je nedílným komponentem té pozemní. Letouny NATO použily loni zbraně ve 133 případech, což je nejméně za poslední tři roky. Podle některých analýz je důvodem to, že spojenečtí vojáci čelí menšímu počtu střetů, takže není ani zapotřebí tolik využívat leteckou sílu.

The numbers also speak to the changing character of the air campaign. Today, there are more NATO aircraft than ever above Afghanistan. But they do different things than the planes of the past.
“Our culture is a fangs-out, kill-kill-kill culture,” F/A-18 pilot Cmdr. Layne McDowell tells the New York Times’ C.J. Chivers. “Now I prefer not dropping — if I can accomplish the mission other ways.” During his current tour, McDowell and his fellow Super Hornet pilots aboard the aircraft carrier John C. Stennis have flown 953 missions in support of ground troops. The aircraft have only attacked 17 times.
In contrast, surveillance missions have quadrupled in the last two years; NATO is now flying about 85 spy sorties every day over Afghanistan. Airdrops of food, water, ammunition, fuel and other supplies are up 25 percent, to nearly 76 million pounds — even as the number of bomb drops comes down.

Z hlediska hodnot, které v našem civilizačním okruhu vyznáváme, není možné se s něčím takovým ztotožnit – s konvencemi, nebo bez nich. Jde o zkrat, exces jednotlivců, kteří se z nějakého důvodu zpronevěřili hodnotám.

Americký ministr obrany Leon Panetta okamžitě vyzval k okamžitému vyšetření případu a potrestání viníků. Ostatně záběry, které se objevily na YouTube odsoudil v posledních dnech kdekdo, včetně afghánského prezidenta Hámida Karzáího. Co mě zaujalo, byla reakce Talibanu, který se nechal slyšet, že na záběrech nic pěkného není, ale že to nenaruší plánované mírové rozhovory. O tom proč, se dá jenom spekulovat, ale důvodem asi nebude veřejné připuštění toho, že povstalci dělají raněným a mrtvým nepřátelům ještě mnohem horší věci.

The video comes as the US and the Taliban have reportedly started negotiations. Taliban officials have said the video will not deter them from engaging in talks, but the incident is likely to weaken the position of US negotiators. “This happened at a very bad time,” says Barry Salaam, an independent analyst and civil society activist in Kabul. “I don’t think it’s going to have a direct impact on talks, but it will definitely be used by the Taliban to justify their stance that the American forces do not have respect even for the values that they’re here to protect and bring to the Afghan people.”

Ale zpátky k úvodnímu dotazu. Abych to neměl tak jednoduché, onen příbuzný doprovodil svou otázku ještě dovysvětlením: Chci pochopit, proč to udělali. Odvětil jsem, že z pohodové lednové Prahy se jenom těžko dají podobné věci, které se odehrávají ve válce chápat. Což byl spíše hloupý pokus vymluvit se ze snahy naformulovat názor. Nejsem si totiž jist, že je možné věci, které se dějí ve válkách chápat, respektive vysvětlovat.

Na jednu stranu se vždy kladl důraz na to, že s mrtvým nepřítelem se nebojuje a vzdává se mu úcta. Na stranu druhou cesty k poraženým městům a hradům bývaly lemovány sťatými hlavami nepřátel, mrtvým se uřezávaly uši, braly se jim skalpy a jinak se zohavovali. Stokrát se může říkat, že je něco takového nevhodné a přesto se to stane. V extrémních situacích se u lidí projevuje mnohdy to horší. Každý reaguje jinak – někdo strne, jiný uteče a někdo vyjádří své pohrdání pomočením mrtvého. Ve válkách nejsou ani neobvyklé případy vražd bezbranných civilistů či zajatců. Zkrátka, válka je taková.

Tento případ bude vyšetřen, mariňáci, kteří jsou na videu a možná i další, kteří na něm nejsou, budou potrestáni. To je v pořádku. Nesmí se ale zapomínat na to, že pokud jsou velice mladí lidé vystaveni dlouhodobému stresu a pokud navíc dojde k rozmělnění, či zpochybnění hodnot, takovéhle věci se stávají a budou stávat.

Ostatně, močení „na nepřítele“ je od dávných časů vyjádřením pohrdání. Například generál Patton si během 2. světové války užil okamžik, kdy se mohl vymočit do Rýna. Poté poslal generálu Eisenhowerovi, který velel Supreme Headquarters Allied Expeditionary Force, zprávu:

Dear SHAEF, I have just pissed into the Rhine River. For God’s sake, send some gasoline.

I Winston Churchill si užil moment, kdy mohl ponížit Německo. Když v roce 1945 dorazil na frontové linie nedaleko Jülichu, pomočil Siegfriedovu linii.

Tyto historické příklady použil ve svém komentáři „Men at War“ neokonzervativec William Kristol. Jde o jeden z mála hlasů, které varují před hysterií a zveličováním toho co se stalo. Má pravdu v tom, že nic se nemá přehánět, nicméně Kristol se samozřejmě potřeboval dostat k prezidentovi Baracku Obamovi, kterému toho hodně zazlívá, což učinil:

Indeed, the foolishness of these few young Marines is as nothing compared with the foolishness of Obama administration officials.

Na stránkách Feinsteinova mezinárodního střediska Tuftsovy univerzity jsou uveřejněny publikace týkající se „hearts and minds“ kampaně. Jde o ucelený výzkum, který se zaměřuje na souvislost mezi pomocí a bezpečností nejenom v Afghánistánu, ale i v dalších zemích. Před pár dny mezi dokumenty přibyl další – Winning Hearts and Minds? Examining the Relationship between Aid and Security in Afghanistan.

Autoři materiálu Paul Fishstein a Andrew Wilder prováděli svůj výzkum v letech 2008-2010 v pěti afghánských provinciích – třech méně stabilních na jihu (Hílmand, Paktíja a Uruzgán) a dvou relativně klidných na severu (Balch a Farjáb). Cílem bylo zjistit, zda je vazba mezi pomocí a bezpečností prokazatelná (více adresnější pomoc zlepšuje situaci) a jaký je názor příjemců. Autoři studie se nejprve snažili pochopit zdroje nestability v oněch pěti provinciích, aby mohli zkoumat, zda je poskytovaná pomoc správně nasměrovaná.

The main reported drivers of conflict or insecurity were poor governance, corruption, and predatory officials; ethnic, tribal, or factional conflict; poverty and unemployment; behavior of foreign forces (including civilian casualties, night raids, and disrespect for Afghan culture); competition for scarce resources (e.g., water, land); criminality and narcotics (and counter-narcotics); ideology or religion extremism; and, the geopolitical policies of Pakistan and other regional neighbors.

Asi nepřekvapí, že Afghánci v jižních a severních provincích odpovídali rozdílně. V jižních a východních provinciích si stěžují především na špatné vládnutí a na kmenové a skupinové konflikty zatímco na severu jim vadí především chudoba a nezaměstnanost. Na jihu a východě jsou operace mezinárodních jednotek hodnoceny jako zdroj nestability, na severu je tomu přesně naopak.

Fishstein a Wilder zjistili, že rozvojové projekty z pohledu Afghánců negenerují pozitivní obraz, tedy nevítězí v soupeření o „srdce a mysl“ lidí, ale spíše naopak. Hlavními problémy je zneužívání pomoci centrální i místními vládami a to, že jsou vnímány jako nedostatečné jak z hlediska kvality, tak kvantity. Studie tedy přichází s tím, že projekty aplikované v Afghánistánu – především na jihu a východě – mají spíše destabilizující, než stabilizující efekt.

The most destabilizing aspect of the war-aid economy was in feeling massive corruption that served to delegitimize the government. Other destabilizing effects included: generating competition and conflict over aid resources, often along factional, tribal or ethnic lines; creating perverse incentives to maintain an insecure environment, as was the case with security contractors who were reported to be “creating a problem to solve a problem”; fueling conflicts between communities over locations of roads and the hiring of laborers; and, causing resentment by reinforcing existing inequalities and further strengthening dominant groups, often allied with political leaders and regional strongmen, at the expense of others.

Z tohoto ohledu tedy nemohou být závěry, ke kterým autoři došli překvapivé a zároveň docela vystihují posledních necelých deset let úsilí v Afghánistánu:

1. Primacy of political over economic drivers of conflict
2. Spending too much too quickly can be counterproductive—less can be more
3. Insufficient attention has been paid to the political economy of aid in Afghanistan
4. Insecurity rather than security is rewarded
5. Accountability and the measurement of impact have been undervalued
6. Development is a good in and of itself

Nakonec je nutné zmínit ještě jeden aspekt. V Iráku a v Afghánistánu došlo k určité militarizaci, či zestátnění poskytování rozvojové pomoci v tom smyslu, že intervenující stát, který má z důvodů politických zájem na snížení nestability v nějaké oblasti, využívá své ozbrojené síly k tomu, aby pomáhaly s rozvojem (což není jejich tradiční role). Zároveň ale, v nestabilním prostředí, ozbrojené síly musejí sehrávat i svou tradiční, tedy silovou roli. Do jisté míry jsou tedy ve schizofrenní roli a stejně schizofrenně musejí být vnímáni příjemci. Ve schizofrenní roli mohou být ovšem i ti, kteří pomoc poskytují.

Jaký dopad bude mít Irák a Afghánistán na ozbrojené síly? A jaký na rozvojovou pomoc jako takovou, respektive na nevládní organizace a jejich spolupráci se státy? Obávám se, že tradičně napjatý vztah mezi nimi není po Iráku a Afghánistánu lepší. Ale možná se pletu.

Na druhou stranu se dá předpokládat, že Irák a Afghánistán byly v této oblasti spíše výjimkou než zahájením trendu, v jehož rámci by státy sehrávaly mnohem vyšší praktickou roli v oblasti, které doposud dominoval nevládní sektor (byť státy byly nejvýznamnějším donátorem).

Helikoptéra UH-60 Black Hawk pro přepravu zraněných ve Fort Gordonu v Georgii během cvičení v roce 2009; Foto Tech. Sgt. Hector Garcia, U.S. Air Force

Každý kdo pozorněji sleduje průběh války v Afghánistánu už nejednou musel narazit na jméno Michael Yon, ten komu se to ještě nepodařilo ať navštíví jeho stránku a přečte si jeho články z Iráku a Afghánistánu.

Již jednou, za jeho pobytu v Afghánistánu se Yon dostal do sporu s velením US Army a sice ohledně pravidel použití síly (rules of engagement) generála McChrystala. A teď se očividně pouští do dalšího boje proti systému, ovšem v tomto případě to bude mít mnohem těžší.

V první polovině října loňského roku byl se jako „embedovaný“ reportér zúčastnil jedné aeromobilní operace spolu se 4/4 jízdní eskadrou (4^th Squadron 4^th Cavalry Regiment) v jedné z vesnic provincie Kandahár. Při této operaci došlo k výbuchu improvizované nastražené výbušniny (IED), při které byl jeden voják těžce zraněný. Takovouto situaci zažívají i naši vojáci nasazení v Afghánistánu a nejedná se o nic ojedinělého. Když se ale jednotka pokusila přivolat vrtulník z nedaleké letecké základny v Kandaháru, tak se opozdil. Jak píše Yon ve svém článku:

The medevac was very late. It took us about 20 minutes to get back to the Landing Zone (LZ). Based on my significant experience down here in southern Afghanistan, I know that the helicopter could and should have already been on orbit waiting for us. Chazray was dying but fully conscious and talking the entire time. We waited, and waited. Finally a radio call came that the medevac was “wheels up” from KAF. It was unbelievable to us that the medevac was just taking off from Kandahar Airfield, twenty-five miles away.

Kvůli opoždění vrtulníku zemřel zraněný voják, specialista (SPC) Chazray Clark, v nemocnici na letecké základně Kandahár. A právě zde začíná boj jednoho reportéra proti systému, boj, který si každý může a zřejmě i bude vysvětlovat po svém a zaujme k němu svůj vlastní postoj. V zásadě se jedná o problém ozbrojování vrtulníků, které dopravují zraněné.

Podle Ženevské konvence nesmějí být vozidla ani osoby označené červeným křížem ozbrojeny, protože v zásadě na ně nesmí být vedena palba. V současné době kdy jsou konflikty vedeny mezi státními, případně nadstátními aktéry a nestátními aktéry, takovéto opatření není dostačující. Každý čtenář knih Miloše Hubáčka o průběhu bojů v Pacifiku během 2. světové válce ví, že japonští vojáci si často za své cíle vybírali právě zdravotníky zřetelně označené červeným křížem. A jinak tomu není ani v Afghánistánu kdy jsou MEDEVAC vrtulníky často ostřelovány právě proto, že povstalci si jsou vědomi, že jim z tohoto směru nic nehrozí.

Z mého úhlu pohledu tkví hlavní problém v odpovědi na otázku:

Je potřebné, aby vrtulníky nebo vozidla, která dopravují zraněné vojáky z bojiště, byla označena červeným křížem a tudíž bez jakékoliv výzbroje, byť i pro vlastní obranu?

Každý kdo si přečte články Michaela Yona, které v některých kruzích v USA rozpoutaly hotovou bouři, si udělá vlastní názor a otázka kterou jsem zde položil, bude plodit nejen odpovědi, zdůvodnění, ale také další otázky. Stejně jako v USA, kde se tohoto tématu chopilo několik členů Kongresu a kde se o něm diskutuje i v kruzích aktivních i vysloužilých vojáků. Mám za to, že tato diskuse přinese hlubší náhled do toho, jak by se měly armády státních aktérů chovat v budoucích konfliktech. Tento náhled pak jistě má potenciál o trochu změnit „Západní“ přístup k vedení válek.

A nakonec ještě jedna poznámka: Všem čtenářům přeji šťastný a radostný nový rok.

Od října 2001 do 16. listopadu 2011 zahynulo při nepřátelských útocích podle Congressional Research Service 1452 amerických vojáků a dalších 14 837 bylo zraněno. Dalších 374 zahynulo při jiných než bojových incidentech. Tato data zahrnují oběti nejenom z Afghánistánu, ale i Pákistánu, Uzbekistánu, Guantánáma, Džibuti, Eritreje, Etiopie, Jordánska, Keni, Kyrgyzstánu, Filipín, Seychel, Súdánu, Tadžikistánu, Turecka a Jemenu. Většina obětí je ovšem svázána s Afghánistánem.

Za stejné období zahynulo i 955 koaličních vojáků. Asi největší pochybnosti z uvedených statistik budou zřejmě vyvolávat počty civilistů, kteří v Afghánistánu při operacích proti extremistům. Často se totiž objevují čísla mnohem vyšší. A hlavně data týkající se civilních afghánských obětí nebyla systematicky sledována do roku 2007.

Because the estimates of Afghan casualties contained in this report are based on varying time periods and have been created using different methodologies, readers should exercise caution when using them and should look to them as guideposts rather than as statements of fact.

Každopádně nejde o závěrečný součet a data se budou ještě měnit jak do konce letošního roku, tak v příštích letech. V současnosti se například plánuje velká ofenzíva ve východě země, která by měla vytlačit Taliban a další povstalecké skupiny z jejich útočišť. Tato operace by měla být dlouhodobá a jejím cílem je snížit počet útoků povstalců, tak jak se to dle statistik podařilo na jihu Afghánistánu. K zásadnímu snížení útoků by mělo dojít do roku 2014, kdy by mělo dojít k postupnému odchodu zahraničních sil ze země.

Isaf statistics published earlier this week showed a 7% drop in insurgent attacks across Afghanistan in the first 10 months of this year compared to the same period last year. The decrease in the Helmand area was 29%. But in the eastern provinces the figures show a 21% rise in attacks, now the most violent area, accounting for 39% of all attacks. The Isaf commander, General John Allen, said the need to confront the sanctuaries in Pakistan was „one of the reasons we are shifting our operations to the east“.

Major-generál William B. Garrett III hovoří se specialistou Jeffrey Scantlinem poté, co jej vyznamenal Stříbrnou hvězdou za operace u Wanatu v červenci 2008 (vlevo Sgt. 1st Class Erich Phillips a Sgt. John Hayes a vpravo je 1st Lt. Aaron Thurman); Foto US Army

V létě 2008 proběhla bitva u Wantu, která nepřestává přitahovat analytiky. Šlo totiž o jednu z nejkrvavějších bitev během spojeneckých operací v Afghánistánu a navíc podle všeho o zbytečný a špatně vybraný kousek země. Přibližně 200 talibanských bojovníků tehdy zaútočilo na 49 Američanů a 24 Afghánců. Když bitva skončila, devět z obránců bylo mrtvých a dalších 27 zraněno. Nepřítel byl sice odražen, ale pochybností o správnosti postupů bylo tolik, že se samozřejmě vyšetřovalo a analyzovalo. A to se děje dodnes. Mimochodem, rozsáhlejší článek od Wantu jste si mohli přečíst v ATM, respektive na OWOP před rokem (zde je první část a zde druhá).

Nyní RAND Corporation pracuje na sérii studií týkajících se operací malých jednotek v Afghánistánu. A nemohl začít asi jinak než bitvou u Wantu. Studie se jmenuje Perspectives on the Battle of Wanat challenges Facing small Unit Operations in Afghanistan a vznikala docela zajímavě. Tým použil počítače k namodelování terénu kolem Wantu a pak studoval zorné úhly obránců, místa vhodná pro přímou palbu, mrtvé úhly, přístupové cesty Talibanu k cíli a podobně. Cílem RANDu, respektive pozemního vojska, které si vypracování studie zadalo, je zlepšení vybavení a taktiky malých jednotek, aby nedocházelo k tak vysokým ztrátám.

Materiál stojí za přečtení. Není dlouhý, má jenom přes třicet stránek. Mimo jiné tvrdí, že byť byly ztráty vysoké, analýza ukázala, že mohly být ještě mnohem vyšší. Střelba Talibanu byla totiž značně nepřesná a to ať z ručních zbraní, či RPG. Ukazuje se, že bojovníci jsou na jednu stranu schopni působit ztráty, ale vzhledem k tomu, že se jim nedostává výcviku, působí menší škody, než by mohli. Každopádně by se podle zpracovatelů studie mohlo mnohé zlepšit, aby ztráty byly mnohem nižší.

Based on the analysis to date, it appears that different technologies and corresponding TTPs could be used to improve the survivability and effectiveness of small units, such as the platoon at Wanat. These include the ability to provide covered firing positions more rapidly; robust airborne intelligence, surveillance, and reconnaissance (ISR) platforms (organic or remotely linked); perimeter security systems; precision weapons; obscurants; command, control, communications, computers, intelligence, surveillance, and reconnaissance (C4ISR) aids; and possibly non-lethal weapons for crowd control.4 Of course, not all of these are feasible or even effective with a small, isolated platoon-sized base.

Bradley, R. & Maurer, K. (2011) Lions of Kandahar: The Story of a Fight Against All Odds. New York, NY: Random House. ISBN-10: 0553807579 Pevná vazba: 12.50$

Pokud hledáte informace o pozadí konfliktu v Afghánistánu, vyberte si raději Ghost Wars od Stevea Colla, Not a Good Day to Die Seana Naylora, nebo Jawbraker od Garyho Berntsena a Ralpha Pezzulla. Pokud však hledáte vykreslení intenzivního boje, jak byl vnímán tehdejším americkým kapitánem, příslušníkem Special Forces – jsou Kandahárští lvi knihou pro vás.

The first rounds slammed into the windshield like a jackhammer. I winced, expecting the worst. Luckily, the bullet-resistant glass did its job, otherwise my brains would have been blown all over the truck. Rocket-propelled grenades (RPGs) shot by just feet away, so close I could see the spring-loaded stabilizer fins that can easily shear off men’s heads, arms, legs, and destroy a small vehicle with appalling quickness. We had just arrived at the battlefield.

Rusty Bradley je bývalý praporčík, který byl po úspěšném absolvování Officer Candidate School povýšen do důstojnické hodnosti, a po absolvování výběrového řízení splnil i požadavky kvalifikačního kurzu amerických Special Forces. V knize, Lvi z Kandaháru: příběh boje navzdory všemu (Lions of Kandahar: The Story of a Fight Against All Odds) popisuje události, které se staly během jeho třetího nasazení v Afghánistánu v roce 2006. Vše začalo ihned po příjezdu jeho, respektive jednotky ODA 331 (Operational Detachment Alpha). Vojáci ke svému velkému zklamání zjistili, že podle všeho je situace v zemi mnohem horší, než když ji zhruba před osmi měsíci opustili.

Poté co kanadská jednotka narazila v distriktu Panjwayi na skupinu povstalců a několik jich v tomto střetu zabila, rozhodl kanadský generál, který v tomto období velel silám NATO v jižním Afghánistánu, o provedení rozsáhlé útočné akce. „Medúza“ se stala nejrozsáhlejší operací vedenou silami NATO na území Afghánistánu.

Terén, který silně omezoval možnosti přesunu koaličních sil, byl doslova zaplaven stovkami dobře připravených a překvapivě i dobře řízených povstalců. Velení dvou kanadských posílených praporů brzy zjistilo, že další postup není možný. Za takovýchto podmínek se tři americké ODA pokusily zvrátit situaci a zaujaly terénní dominanty. Jejich role tak plynule přešla z jednotky, jejímž úkolem bylo podporovat Kanaďany do role jednotky podporované. Činnost ODA se stala tou hlavní.

Kniha vypráví příběh tří desítek operátorů, kteří s rozsáhlou podporou koaličního letectva dokázali ovlivnit průběh rozsáhlé bitvy a zvrátili jinak neodvratný negativní výsledek operace. Během několika dní intenzivního boje byly nahlášeny stovky zabitých nepřátel a jedna z oblastí s větší koncentrací nepřátel byla získána zpět pod kontrolu koaličních sil.

Je však nutné poznamenat, že tato operace musela proběhnout pouze kvůli nesourodé strategii koalice po úspěšné invazi v roce 2001. Nevyvážená strategie umožnila Talibanu znovu získat moc a načerpat sílu v oblastech, které pro něj byly historicky důležité.

Přestože již bylo napsáno poměrně mnoho knih o současných událostech v Afghánistánu, tato vyčnívá svým barvitým popisem samotné bitvy. Bitvy o jediný pahorek, který po jeho dobytí umožnil postupnou změnu průběhu jinak neúspěšné Operace Medúza. Bradleyho rukopis je svižný a od první stránky vás vtáhne do příběhu, aby vás propustil až s koncem knihy. Díky zanícenému popisu situace a událostí se coby čtenář brzy ocitnete uprostřed knihy a zuřící bitvy.

Přestože je četba podmanivá, zúžený pohled lehce škodí autorovi v jeho vypravěčské snaze a tak trochu připomíná knihy Richarda Marcinka, ve kterých se svět točí okolo samotného autora. Teprve až knihu dočtete, začnete se ptát, proč se detailní popis věnoval téměř výhradně pouze Bradleymu a opomenul ostatní ODA a obzvláště kanadské jednotky. I když se jedná o osobní vzpomínky tak, jak si je autor major Bradley zapamatoval, určitě existuje styl efektivního vypravěče, který není příliš zúžený.

Pokud by Bradley věnoval více pozornosti ostatním účastníkům, poskytla by kniha vyzrálý a ucelený popis. Koneckonců ODA se taky někdy říká A-tým (A-Team) a bitva byla společným úsilím a ne one man show.

Pokud tedy toužíte po motivujícím popisu bojové akce, popsané v rychlém tempu a uchvacujících detailech až do úrovně týmu a jednotlivce – Lvi z Kandaháru na vás čekají. Pokud hledáte hloubku historických událostí a kvalitní zákulisní informace, zvažte přečtení Ghost Wars Stevea Colla, Jawbreaker Garyho Berentsena a Ralpha Pezzully, nebo Not a Good Day to Die Seana Naylora.

Americký generál-major Peter Fuller, bývalý zástupce velitele NTM-A; Photo NATO

Před rokem a kousek způsobil velké pozdvižení článek v časopise Rolling Stone o jednom generálovi. Stanley Mc Chrystal si pustil-nepustil pusu na špacír, protože je více voják, než diplomat a byl okamžitě stažen z Afghánistánu a následně odešel do civilu. Před několika dny byl ze svého místa vyhozen další generál. Tentokrát major-generál Peter Fuller, zástupce velitele mise NATO pro výcvik a vybavení afghánských sil.

Vyhozen byl za to, že se veřejně dopustil „nevhodných“ výroků na adresu afghánského prezidenta Hámida Karzáího a jeho vlády. V rozhovoru pro internetový list Politico mimo jiné řekl, že afghánští vládci jsou odtrženi od reality a že nechápou „oběti, které přinášejí Spojené státy“.

The two-star general flashed irritation when he brought up Karzai’s recent remarks that Afghanistan would side with Pakistan in a war against the U.S., blasting the president’s comments as “erratic,” and adding, “Why don’t you just poke me in the eye with a needle! You’ve got to be kidding me … I’m sorry, we just gave you $11.6 billion and now you’re telling me, ‘I don’t really care’?”
“When they are going to have a presidential election, you hope they get a guy that’s more articulate in public,” Fuller said during a visit to Washington for a conference.

Podle jeho slov ohromné úsilí investované do Afghánistánu je nepříliš dobře akceptované druhou stranou. Afghánská vláda například požádala Spojené státy o letouny F-16 a tanky a přitom nemá peníze na to, aby je provozovala a udržovala. Prý mu jeden z Afghánců dokonce řekl, že tanky chtějí především kvůli přehlídkám.

“You can teach a man how to fish, or you can give them a fish,” said Fuller. “We’re giving them fish while they’re learning, and they want more fish! [They say,] ‘I like swordfish, how come you’re giving me cod?’ Guess what? Cod’s on the menu today.”

Velitel sil ISAF generál John Allen se okamžitě poté od výroků generála Fullera distancoval s tím, že rozhodně neodrážejí vztahy mezi ISAF a Karzáího vládou. Podle něj navíc Fullerova slova urážejí Afghánce. Ministr obrany Leon Panetta podpořil okamžitý Fullerův odchod z místa, které zastával. Zatím není jasné, zda generál odejde do civilu. Asi to nebude hned, ale během několika týdnů, či měsíců.

Výroky generála Fullera jsou citlivé i z toho důvodu, že výcviková mise je jedním ze základních pilířů, který má umožnit stažení zahraničních sil z Afghánistánu v roce 2014. V posledních letech sice počet vycvičených příslušníků Afghánských bezpečnostních sil vzrostl ze 190 tisíc v roce 2009 na 305 tisíc dnes. Do listopadu příštího roku má toto číslo vzrůst na 352 tisíc. Největšími problémy jsou ovšem negramotnost, či dezerce. Afghánské bezpečnostní síly se tak občas stávají spíše součástí problému, než jeho řešením.

V souvislosti s udržitelností afghánské vlády, respektive schopnosti financovat afghánský stát je zajímavá zpráva amerického Government Accountability Office (GAO), tedy obdoby našeho Nejvyššího kontrolního úřadu. Jmenuje se Afghanistan’s Donor Dependence a je z konce září letošního roku. Vyplývá z ní, že Spojené státy od roku 2002 alokovaly pro Afghánistán 72 miliard dolarů (1,296 bilionu korun). Vládní úřad má přitom pochybnosti o účelnosti těchto investic, protože vytvářejí značnou závislost, respektive neschopnost afghánské vlády zajistit fungování státu, když začnou prostředky klesat.

Ačkoli schopnost výběru daní afghánské vlády každoročně roste, zdaleka to nestačí a nebude stačit na pokrytí výdajů. V roce 2006 vláda vybrala 0,62 miliardy dolarů a v loňském roce už 1,66 miliardy. Výdaje v roce 2010 ovšem činily 14,327 miliard dolarů. To je slušný nepoměr.

The United States and other donors funded about 90 percent of Afghanistan’s estimated total public expenditures. The United States provided 62 percent, while other donors provided 28 percent.
The United States funded an estimated 90 percent of Afghanistan’s total security expenditures, while other donors provided about 4 percent and Afghanistan provided 6 percent.
The United States funded an estimated 39 percent of Afghanistan’s total non-security expenditures, while other donors provided about 47 percent and Afghanistan provided 14 percent.

Tento stav je problém právě v případě bezpečnostních složek, na které se sází. Výdaje na afghánský bezpečnostní sektor činily v roce 2010 6,5 miliardy dolarů, tedy přibližně čtyřikrát více, než afghánská vláda celkem vybere. Je to zkrátka hlavolam pro kouzelníka.

Násilnosti v Afghánistánu prý poklesly především na jihozápadě, západě a severu (mimochodem tyto oblasti patřily vždy ke klidnějším – nikoli klidným). Napjatá je situace stále na východě země. Jsem zvědav na oficiální data, každopádně hlavním účelem zprávy je hodnocení pokroku stabilizace Afghánistánu, což má vést ke kýženému předávání oblastí a stahování amerických ozbrojených sil tak, aby se to mělo ještě šanci projevit ve volbách příští rok (i když, jak se zdá, hlavním tématem bude ekonomika a nikoli Afghánistán).

The Pentagon attributed the improved security to increasingly effective joint operations with Afghan security forces. The Afghan National Army numbers more than 170,000 now, and the Afghan National Police exceeds 136,000. They’re due to expand to 195,000 soldiers and 157,000 police officers by October of next year. Afghan security forces, while growing, continue to have high attrition rates and lack sufficient strength in the leadership ranks, logistics and intelligence, surveillance and reconnaissance, according to the assessment. Lieutenant General Curtis Scaparrotti, the deputy commander of coalition forces in Afghanistan, said yesterday that he’s confident the U.S. can hand over security throughout the country to Afghan control, as planned, by the end of 2014.

Tlak na to, aby se oblasti předávaly Afgháncům, je velký. Za pár dnů má prezident Hámid Karzáí oznámit názvy provincií, či jejich části, které převezmou pod svou kontrolu afghánské bezpečnostní síly a umožní svým zahraničním kolegům se v nějakém časovém horizontu vyvázat. Takzvaná druhá fáze tranzice by měla být oznámena 2. listopadu na konferenci v tureckém Istanbulu. Podle některých informací by mělo být předáno 17 ze 34 provincií.

The provinces that have to come under the control of Afghan authorities in the second phase of transition period include Helmand in the south, Nimroz in the southwest, Ghor and Herat in the west, Daykundi in central Afghanistan; Balkh, Parwan, Takhar, Badghis, Sar-e-Pul, Samangan and Badakhshan in the north and Kabul, Ghazni, Wardak, Laghman and Nangarhar in the east. The names, which have been mentioned, clearly show that the areas mostly belong to northern and western Afghanistan; whereas, the eastern and southern areas are not included. These areas are not so far very much peaceful and there are serious concerns of security about them.

Nevím, jak byly vybírány provincie zmiňované ve výše uvedené zprávě, ale některé mi nedávají příliš velký smysl, stejně jako druhá věta citátu v souvislosti s výčtem míst v první větě. Ale nevadí, jasněji bude za několik dnů. Tranzice jako taková začala letos v červenci, kdy bylo pod afghánskou kontrolu předáno sedm provincí, včetně metropole Kábulu. Ta vždy patřila k těm klidnějším, nicméně povstalci ji využívají především k psychologickým útokům – provedou akci, která sice nemá velkého praktického efektu, ale otřese vírou ve schopnost vlády zajistit elementární bezpečnost v hlavním městě. Dají se zmínit různé útoky na instituce v hlavním městě, či úspěšný atentát na bývalého prezidenta a předsedu Afghánského mírového výboru Barhanudina  Rabbáního.

Včera, 29. října 2011, zaútočil sebevražedný atentátník v centru Kábulu na vojenský konvoj. Zabito bylo pět vojáků a osm civilistů. Mezi mrtvými je i jeden kanadský příslušník ISAF. Původně se hovořilo o třinácti mrtvých zahraničních vojácích, ale tento počet nebyl potvrzen. K útoku se přihlásil Taliban, který tím dokazuje, že je schopen zasáhnout cíle v hlavním městě.

…the vehicle used in the attack appeared to be a red Toyota Corolla packed with a significant amount of explosives. It was unclear how many people were wounded, said Sediq Sediqqi, a spokesman for the Interior Ministry. The U.S. Embassy in Kabul expressed condolences to families and said it will continue the victims’ „dedicated work on behalf of peace in this country and region.“ „It’s a shock. It makes you mad. It makes me angry,“ said U.S. Ambassador Ryan Crocker. „We are not going to let these guys win.“

Jde o jeden z útoků, které mají z vojenského hlediska pranepatrný vliv na průběh operací. Psychologický efekt je ovšem mnohem větší a samozřejmě může mít dopad na to, jak jsou vnímány pozitivní statistiky o bezpečnostní situaci v Afghánistánu.

Mimochodem Lógar je složený ze dvou slov: Loj (velký) a Ghar (hora). Zajímavé je, že v posledních třiceti letech nebyla provincie nikdy kontrolována jednou „vládní“ silou. Během sovětské okupace byly distrikty Baraki Barak, Chuši, Čarch a Púli Alam kontrolovány mudžahedíny. Za vlády Talibanu provincii ovládal jak Taliban, tak Severní aliance, která v roce 2001 dokázala díky vzdušné podpoře a pomoci zahraničních tajných služeb dobýt Kábul.

Púli Alam, stejně jako mnohá další místa v Lógaru se v posledních osmi letech proměnil. Byť se zdá, že v Afghánistánu toho jde kupředu málo, není tomu tak. V roce 2006 byla dokončena silnice na Kábul, vyrostly školy, vládní budovy a další. A bylo by toho zapotřebí ještě mnohem více. Po třech desítkách let konfliktů státní správa ani samospráva za moc nestojí. Policie je slabá. Vojáci jsou na tom lépe, ale potřebují ještě čas. Toho je ovšem pomálu.

V roce 2002 se zdálo, že Taliban uprchl a už se nevrátí, takže nebude zapotřebí moc a Afghánistán se postaví na nohy a začne vzkvétat. Ale vypukla válka v Iráku a pozornost se otočila jinam. Saddám Husajn sice padl, nicméně začala partyzánská a později občanská válka. V Afghánistánu nebylo o moc lépe. Taliban a další povstalecké skupiny se začaly vracet z pákistánského „exilu“, začal se uchytávat a zároveň posílily kriminální skupiny. V první chvíli jedinou reakcí na vzrůstající odpor bylo používání větší síly. Nepomáhalo to. Začal růst počet útoků a přibývat nástražné výbušné systémy. Zvyšoval se počet mrtvých vojáků i civilistů a pozornost se začala pomalu znovu od Iráku přesouvat k Afghánistánu. Kdosi vytáhl ze zaprášených knihoven poučení z malých válek minulosti a po vzoru Iráku řekl: sesednout.

Vozidla jsou stále opancéřovanější, ale bezpečnější službu nezaručují. Částečným řešením je chodit pěšky. Být ve styku s místními lidmi a snažit se je přesvědčit o tom, že jsou bezpečnostní síly – ať ty afghánské, či zahraniční – je schopné ochránit. Možná někde se to daří, ale faktem je, že „špatní hoši“ mají především v noci poměrně velký vliv. Už pár měsíců jsou v Púli Alam na stálo na čeští vojáci patřící k Provinčnímu rekonstrukčnímu týmu umístěném na základně Shank. Rozestavěné postavení v Púli Alam moc komfortu nenabízí, ale všichni dobře vědí, že jsou místa – třeba základničky ve Vardaku -, kde jsou na tom jejich kolegové ještě mnohem hůř.

Součástí aplikace protipovstaleckých pouček jsou i pěší patroly městem. Češi vyrážejí několikrát denně spolu s Afghánci mezi obyvatele centra provincie Lógar.

Chodí po obou stranách cest s několikametrovými rozestupy mezi sebou. Zastavují se, aby si promluvili s místními, či nakoupili třeba chleba.

A pak jdou zase dál, až okruhem dojdou zpátky na svou základničku. Mohou si sednout a číst si, sportovat, sledovat televizi, nebo jen tak koukat. Baví se, vyměňují si zkušenosti, vyprávějí si o tom, co viděli a co uvidí, až se po řadě měsíců vrátí domů. Vzpomínají na to, co bylo, a představují si, co bude. Na pár hodin si sednou a pak znovu vyrazí – jinou cestou, do jiných míst. Jak dlouho ještě? Ať tak nebo tak, na betonových zdech již svůj otisk nechali, včetně pocty velkému českému spisovateli. Češi tu byli…

Psovod Tyler Wood z 2. praporu námořní pěchoty, 8. regimentu, klečí vedle svého psa, desátníka Ace. Psovodi zůstávají se svými psi přibližně rok; Foto Cpl. Jeff Drew, U.S. Marine Corps

V květnu byl v týmu NAVY SEALs, který dostal Usámu bin Ládina i pes se jménem Cairo. Po úspěšné operaci se setkal s prezidentem Barackem Obamou a vlastně je dodnes jediným členem týmu, který byl veřejně představen. Psi byli a jsou velice důležití pomocníci v bojových operacích od Iráku po Afghánistán. Jejich jemný čich pomáhá především při vyhledávání nastražených výbušnin.

V současnosti jsou v běhu dva programy na výcvik psů – u pozemního vojska a u námořní pěchoty -, které mají běžet ještě minimálně další dva roky. Samozřejmě, ani psi nejsou v bojových oblastech ušetřeni rizika. Od května 2010 jich při plnění služebních povinností zahynulo 14, šest dalších bylo zraněno a tři zmizeli. Mimochodem, při havárii vrtulníku, při které zemřelo mimo jiné 22 příslušníků NAVY SEALS, zahynul i psovod a jeho pes.

Pro CETCOM, který má na starosti operace jak v Iráku, tak v Afghánistánu pracuje na 725 psích týmů. Jde jak o vojenské týmy, tak o civilní kontraktory (300), kteří především hlídají základny. Během operace v Iráku přitom sloužilo v jednu chvíli až 1200 psích týmů.

Dogs that suffer physical wounds are first treated by veterinary units deployed to theater, said Army Col. Kelly Mann, director of the Defense Department military working dog veterinary service. Some of the dogs can be treated in theater and returned to duty, said Mann, who also is the director of the military working dog hospital at Lackland Air Force Base, Texas.
More seriously hurt dogs are evacuated to Germany, where they are treated at Dog Center Europe in Kaiserslautern.
If necessary, the dogs are then sent for further care or rehabilitation to the hospital at Lackland, the only veterinary hospital in the Defense Department where they can get specialized veterinary medical and surgical care, rehabilitative therapy and convalescent capability.

Psi, kteří jsou vystaveni bojovým situacím, například útoku sebevražedného útočníka, či výbuchu improvizovaného nástražného systému (IED) mohou, podobně jako lidé, trpět posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Pokud se u psa objeví příznaky PTSD, projde reaklimatizací, aby se zjistilo, zda může být znovu cvičen a poslán zpět do služby. Podle odborníků je to se psy podobné jako s lidmi – někteří jsou bojovou situací ovlivněni, jiní projdou nepříjemnými zážitky bez šrámu na duši.

Základna Leatherneck v jižním Afghánistánu je hlavním táborem námořní pěchoty na jihu. Slouží na ní i 30 psovodů, kteří plní stejné úkoly jako jejich kolegové po celém Afghánistánu a čelí i stejným hrozbám. Jenom letos jich bylo osm zraněno. Zraněn byl i jeden pes. Drak, který se léčil v San Antoniu.

Dogs serve a small but valued role for the U.S.-led coalition that seeks to quell insurgents and transfer security responsibilities to Afghan forces in time for the withdrawal of foreign combat troops by the end of 2014.
Ideally, the dogs give troops an edge in unearthing booby traps laden with explosives or detecting drugs in a region where the Taliban reap profits from poppy harvests used in opium production. A handler and his dog usually follow behind a sweeper with a metal detector at the front of a single-file patrol.

Rembrandt - Noční hlídka (Nachtwache), 1642, via Wikimedia Commons

Válka v Afghánistánu se pro západní armády pomalu blíží k hořkému konci. Tak jako po každém neúspěchu se bude hledat viník. Můžeme očekávat obvyklé přehazování horkého bramboru mezi politiky a vojáky. Žádná z těchto stran ovšem nebude mít čistý štít. A to na jakékoliv úrovni rozhodování.

Nehodlám se dnes zabývat politikou, ani nejvyššími stupni velení, ostatně tuto úroveň v Česku prakticky nemůžeme ovlivnit. Naopak, podíváme se na nejnižší stupně velení, které jsou odpovědné za bojový výcvik.

Jedním z velkých rozdílů mezi válkou v Iráku a Afghánistánu je neschopnost dominovat během nočních operací. I přesto, že se investovaly miliardy dolarů do technologie nočního vidění. To však není hlavní problém, technicky nadřazená byla i sovětská armáda. Ta hlavní potíž tkví v něčem jiném, ve špatném výcviku pro boj v noci. A to Američané tvrdí, že mají nejlépe vycvičenou armádu světa. Na OWOP se v diskusích můžeme dočíst, že naše jednotky „plně dosahují standardu NATO“. Jak takový „standard“ může vypadat, se můžete podívat v reportáži Davida Axe.

Video natočil na jaře v Lógaru během noční hlídky 2. čety, roty C, 2-30^th Infantry. Ano, je to náš partner 4. brigáda, 10. Horské divize. O této divizi se šíří mnoho fám, například že je speciálně cvičená pro boj v horách. To bohužel není, se svou předchůdkyní z druhé světové války má společné jen jméno. Na své domovské základně k tomu ostatně nemá ani podmínky. Fort Drum se nachází sice na nehostinných pláních státu New York, ale v okolí je pouze jeden kopec.

Novinář v reportáži ukazuje konflikt mezi „hi-tech“ Američany a „nezkušenými“ afghánskými policisty (ANP). Zatímco Američané mají přístroje pro noční vidění s dosahem několik stovek metrů, musí se ANP spoléhat pouze na své oči… Mám poněkud odlišný názor na věc. Sledujte afghánského velitele. Je očividně nervózní z chování amerických vojáků. Asi má proč, nedá se vyloučit, že má z Talibanských operací větší zkušenosti. Posuďte sami:

Diplomaticky řečeno – otřesné…

Psí štěkot zní celou vesnicí, vojáci mluví nahlas, dokonce na sebe řvou a při dohadování tvoří hloučky. Nosí lesknoucí se brýle, nemají začerněné obličeje. Nenamáhali se s maskováním vlastní siluety, chrastí jim výstroj. A to nejlepší nakonec, náklad jim převáží Gator M s hlučným dieslovým motorem!!!

Opravdu tohle učíme Afghánce?

Vojáci mají pravděpodobně jedinou zkušenost z nočních akcí během návratu z víkendové diskotéky. Je pěkné mít přístroj pro noční vidění AN/PVS-14 s dosahem 300 metrů. Ale co je to platné, když dělají hluk, který je slyšet v okruhu minimálně jednoho kilometru. Každý povstalec se jim na hony vyhne, nebo co hůře, připraví jim nepříjemné překvapení.

Jaký účel měla tato hlídka? Vzbudit celou vesnici? Odepřít vojákům spánek? Myslí si snad někdo, že hlídka o 20 až 40 vojácích se může v noci pohybovat dostatečně tiše, že se jí podaří překvapit povstalce? Nebo je naše současná taktika, pasivně přilákat útok nepřítele na naše vojáky? (Bohužel tomu tak je) Byla to tzv. presence patrol? Myslíte, že něco takového v lidech vzbudí pocit bezpečí? Nebo si budou spíše myslet, že takoví amatéři, nejsou schopni Taliban porazit?

Jestli tohle předvádí elitní jednotka lehké pěchoty, jak jsou na tom tankisté?

Je velmi zarážející, že poměrně renomovaná jednotka s desetiletou bojovou zkušeností se nevyhne elementárním taktickým chybám. Doslova slepě spoléhá na technologie. Velitelé ignorují akustickou disciplínu a s tou světelnou to není o moc lepší. Vojáci si dnes myslí, že protivník nemůže vidět infračervené světlo bez prostředků nočního vidění. Je sice pravda, že Taliban má zanedbatelné množství noktovizorů, ale to neznamená, že nemůže vidět infračervené zaměřovací značkovače ručních zbraní nebo signální infračervené diodové stroboskopy. Současný rozvoj digitálních fotoaparátů s citlivými světelnými filtry umožňuje povstalcům vidět i infračervené světlo! Mohou k pozorování využít mobilní telefon nebo o něco dražší fotoaparát.

Použití signálních stroboskopů by snad omlouvala přítomnost bezpilotního letadla, ale tu pokládám u tak rutinního úkolu za nepravděpodobnou. Odlišnost siluety vojáka v přilbě od civilisty je k identifikaci dostatečná. Nemusíte blikat a přisvěcovat můžete, jen když opravdu potřebujete.

Nasazení tak velké skupiny k noční hlídce je zbytečná námaha bez vyhlídky na úspěch, navíc s dost značným rizikem ztrát. Než použít celou četu 30 až 40 vojáků, bylo by vhodnější nastražit 2-3 malé léčky s maximálně 12 vojáky. Tak malé léčky stačí na to, aby si poradily s malou skupinou povstalců, zvlášť když využijí směrové protipěchotní miny M18 Claymore nebo MON-50. Větší skupiny povstalců je možné nechat projít a zničit je přivolanou dělostřelbou. Zamaskovaný ležící voják bude v noci vždy více nenápadný a tišší než chodec. Ne každý je schopen se pohybovat v noci opravdu tiše. Zbytek čety bude moci odpočívat a být nasazen ve dne.

Ovšem aby se podařila úspěšně nastražit léčka, musí se nejdříve povést úspěšná infiltrace. To je dnes velký problém. Okolí jakékoli základny v Afghánistánu je důkladně sledováno pozorovateli povstalců, pomocný afghánský personál ale i členové ANSF špehují v prospěch Talibanu. A jak jste viděli, západní vojáci se neumějí pohybovat skrytě. Úspěšné použití klamných plánů je velmi vzácné. Ani vyšší velitelé neumějí odpovídající jednotky správně použít.

Několik příkladů mrhání jednotkami hloubkového průzkumu, čili vojáků speciálně k infiltraci cvičených:

• 1-134^th Cavalry (R&S) nasazená k mentoringu ANSF a ochraně CIMIC akcí v Kábulu a okolí.
• C Company (Long Range Surveillance), 3-124th Cavalry (R&S), 71st Battlefield Surveillance Brigade, nasazená k ochraně Texaského ADT v Ghazní.

Dokonce i proslulí odstřelovači Námořní pěchoty mají potíže s infiltrací. Domácí zvířectvo, pasáci, volně pobíhající psy a děti tvoří smrtelně nebezpečný koktejl. Už v Iráku byli mariňáci nuceni opustit klasický dvoučlenný tým odstřelovač a pozorovatel a přejít ke čtyřčlenným, později dokonce k šestičlenným týmům. Afghánistán se ukázal ještě horší. Směrnice velení doporučila přejít k osmičlenným odstřelovacím týmům. Taková skupina je ale již příliš velká aby se mohla skrytě pohybovat a ukrýt. Kompromitace a následné napadení je nevyhnutelné.

„We were [attached] to ‘Fox’ Company and left the morning of March 14 before the sun came up,” Moore said. “We couldn’t get to our main hiding spot so we went to our secondary [site].”
After being in their positions for a few hours, one of the groups was compromised by a man wandering in the field. He ran away after seeing two Marine snipers hidden in the tall grass. Coincidentally, he stumbled upon a second team and fell to the ground clutching his chest, according to Moore. The man ran to tell others of what he saw after a few minutes of lying on the ground trying to compose himself.

Tento stav, kdy se vojáci neumějí pohybovat po bojišti, nicméně neznepokojuje legendárního generála Petraeuse, který místo aby zintenzivnil polní výcvik, nařídil ISR surge: více hi-tech, místo lépe připravených bojovníků. Vojáci tedy dostanou více malých bezpilotních strojů Raven a Puma, místo noktovizorních přístrojů se zavádějí termovizní AN/PSQ 20.

Ale to podstatné zůstává nezměněné. Lepší technologie nočního vidění je bezcenná, když vás protivník slyší z několika kilometrů a vyhne se vám. Boj o kontrolu populace nemůžete vyhrát, když oblast neovládáte 24 hodin a sedm dní v týdnu. A je úplně jedno, že během přípravy kontingent splnil certifikaci na výtečnou a plně odpovídá standardu NATO.

Velení si musí uvědomit, že problém není v nedostatečném počtu nebo výkonu noktovizorů, či maskovacích schopnostech uniforem multicam. Skutečný problém je v lidech. Patří nám přístroje pro noční vidění, ne však noc.

P.S. David Axe je velmi zkušený válečný novinář. Je možné, že článek myslel ironicky, vyšel totiž 1. dubna.

Poslední dobou je na téma provincie Vardak a nasazení vojáků AČR v ní napsáno velké množství článků a ještě větší množství diskusních příspěvků. Nechci jen pokračovat v diskusích, ale rád bych trochu přiblížil vesnici Salar a její okolí pomocí čtyř bodů, podle kterých se dělá zpravodajská příprava bojiště (Intelligence Preparation of the Battlefield). IPB je v zkratce založen na

1. definování prostředí bojiště;
2. popsání efektů bojiště na protivníka a vlastní síly;
3. vyhodnocení hrozby a
4. určení pravděpodobné činnosti protivníka.

Definování prostředí bojiště nebude tak lehké – zejména v této situaci. Při tomto procesu jsou vyžadovány údaje o terénu, demografii, ekonomické, politické a sociální situaci, infrastruktuře a dopravě a telekomunikacích. Pohled do mapy a na Google Earth ukazuje několik seskupení domů a usedlostí. Pozornost už na první pohled upoutávají tři takovéto seskupení na východní straně Highway 1, velice výrazná „green zone“ na západní straně směrem.

Problémy, které představuje „green zone“ pro efektivní kontrolu svěřené operační oblasti není potřebné rozepisovat. Spíše bych se chtěl pozastavit při kombinaci osídlené green zone na jedné straně Highway 1 a hustě osídlené vesnice Salar téměř bez vegetace na opačné straně této dálnice. I když popis prostředí bojiště není ani úplný, ani uspokojivý bez více aktuálních informací se mohu omezit pouze na spekulace. Co se týče ekonomické situace, při bojích které v této části provincie probíhají, je možné plně důvěřovat citaci z reportáže o farmaření v provincii Vardak z 25. září 2009 ze stránky Institute for War & Peace Reporting:

Our orchards are ruled by the Americans and Afghan police during the day and by the Taleban during the night. … We can neither irrigate our orchards nor collect our harvests.

Od tohoto bodu a informací v něm obsažených se můžeme postupně přesunout k bodu 2, který nás bude zajímat asi nejvíc – Popsání efektů bojiště na protivníka a vlastní síly. Pozornost zde rozdělím mezi tři části – Green zone na západní straně dálnice, usedlosti a domy na východní straně dálnice a samotnou dálnici a její bezprostřední okolí.

V severní části distriktu prochází green zone průsmykem mezi dvěma hřebeny. V této oblasti je prostor pro efektivní kontrolu pohybu směrem do distriktu ze severu. Následně směrem na jih se prostor zelené zóny roztahuje více na západ a pokračuje až dále na jih do provincie Ghazní. Na hranici obou provincií není možné ani jen doufat v možnou kontrolu pohybu z jedné provincie do druhé což značně napomáhá povstalcům při jejich operacích. Jednoduše řečeno: pokud jim začne hořet půda pod nohama, tak utečou do vedlejší provincie, kam za nimi koaliční vojáci nemohou.

Dalším výrazným charakterem green zone je ohromná členitost a rozmanitost vegetace. Pokud je každé jedno políčko zarostlé ovocnými stromy, kukuřicí, mákem či jakoukoliv jinou plodinou a odděleno od ostatních pouze zavlažovacím příkopem nebo obyčejnou mezí, potom se povstalečtí bojovníci mohou přesouvat dle libosti. Ti z čtenářů, kteří viděli seriál Ross Kemp: Return to Afghanistan si to dokážou představit. Není také možno zapomínat na civilisty – farmáře a jejich rodiny. Opět budu citovat z reportáže o farmaření:

In most areas of Afghanistan, the water level drops in mid-summer and farmers are allocated specific hours for irrigating their lands. They have to follow the schedule, no matter the time, so many farmers find themselves watering their orchards in the middle of the night. But both United States forces and insurgents are apt to be jumpy when they see someone out at odd hours, and several villagers have paid the price.
Shahedullah Shahed, spokesman for Wardak’s governor, agrees that farmers are in a precarious situation.
“We have received written complaints from Nerkh, Jalrez, Sayed Abad and Chak,” he told IWPR. “We have also discussed this problem with the US forces in Wardak.”
According to Shahed, the provincial government has agreed with the Americans that if a farmer has to water his lands at night, he should carry a lantern with him at all times to identify him as a non-combatant. But this does not always help.“

I když je tento článek starý skoro dva roky, neexistuje žádný důvod domnívat se, že se situace změnila. Proto patrolování v takovémto prostředí přináší velké nároky na vojáky ISAF a ANA, a to ať už při zajišťování vlastní bezpečnosti při samotné patrole, tak hlavně při rozeznávání zda osoba v sadu je pouze farmář zalévající své stromy anebo povstalec s téměř smontovaným IED chvátající k Highway 1.

Dále zde je východní strana. Ta je na jedné straně přehlednější protože zde prakticky není žádná vegetace, na straně opačné množství usedlostí, domů a compoundů z ní vytváří ideální místo pro schovávanou. Alespoň z části. Dobré zmapování nejen z pohledu očíslování compoundů, ale také určení nálady rodin které je obývají, může být tím rozhodujícím faktorem pro to, aby aspoň tato část oblasti byla považována za méně nepřátelskou než její západní protějšek, zelená zóna.

A nakonec je zde dopravní tepna – Highway 1. Její okolí je vcelku rozmanité. V některých částech ji obklopuje zelená zóna z obou stran, jindy vede přímo mezi jednotlivými usedlostmi a jindy zase v prakticky pustém terénu. Tato rozmanitost vytváří přirozeně nebezpečné oblasti ale také oblasti s dobrým přehledem a snadnou kontrolou.

Třetí a čtvrtý bod zde spojím v jeden. Oba se vzájemně prolínají a doplňují, a při tom nedostatku informací které je možné teď a okamžitě získat při psaní takto aktuálního článku je vhodné jim dát prostor pro vyniknutí.

Provincie Vardak má bohatou povstaleckou tradici, kterou celkem vhodně demonstruje krátký popis její historie na Wikipedii:

During the communist times, the people of Maidan Wardak never gave significant support to the communist government. Maidan Wardak Province was significant during the Civil War in Afghanistan, due to its proximity with Kabul and its agricultural lands. Hizb-e Islami, Ittehad-i Islami and Hezb-e Wahdat all had significant presence in the area. Most of the area was captured by the Taliban around winter 1995, and after the capture of Kabul, Maidan Wardak Taliban were significant in the fight for Parwan Province and Kapisa.

V průběhu posledních desetiletí se zde bojuje už po několikáté a místní povstalci mají nejen výbornou znalost místního prostředí, ale i velkou zkušenost s bojem co z nich činí podstatně nebezpečnější protivníky. Ať už se jedná o bojovníky zařaditelné do kategorie „accidental guerilla“ jak je nazval David Kilcullen, přesvědčené a ideologicky motivované bojovníky anebo pouze příležitostné povstalce, kteří na koaliční vojáky střílejí za peníze, jsou stejně nebezpeční a místní prostředí jim v tom pomáhá.

Při určování jejich pravděpodobné činnosti už není potřebné dedukovat a vytvářet prognostické scenáře. Za posledních několik týdnů se rozkryla sama. Už za působení 1. jednotky OMLT nebyly IED v oblasti Salaru ničím novým, což mi potvrdilo několik příslušníků této jednotky, kteří si nepřejí být jmenováni. S postupem času, nastávajícím létem a zvyšující se antipatií vůči USA a koaličním jednotkám, začíná přecházet způsob boje povstalců od „nepřímého“ v podobě pokládání IED k přímému – útokům na kontrolní body a COP. Zda se jedná pouze o chvilkový nárůst aktivity povstalců, nebo je to pouze začátek nové ofenzivy záleží jak na možnostech povstalců, tak i na odvetných aktivitách koaličních a afghánských jednotek. Každá patrola může skončit kontaktem s protivníkem, nálezem IED ale také získáním nových informací, které umožní eliminovat z části a na čas jednu hrozbu.

Rád bych poděkoval kapitánu Zelinkovi za jeho kritické zhodnocení tohoto článku, když byl ve stádiu přípravy.