Když před více než měsícem napsal na OWOP Ondrej Rajkovič text shrnující debatu o tom, zda vyzbrojovat „medevaky“, či nikoli, vyvolalo to řadu reakcí. Ty poměrně věrně kopírovaly diskusi, která probíhala a probíhá ve Spojených státech, kde ji vyvolal blogger Michael Yon. Jedním z hlasitých zastánců ozbrojení vrtulníků, které převážejí zraněné, je člen Kongresu Todd Akin (viz výše například jeho rozhovor pro stanici Fox News). Podle něj se stávající politika musí změnit – neozbrojené vrtulníky jsou ohrožovány nepřátelskou palbou, což může zdržovat přepravu raněných, jak se stalo například v případě specialisty Chazraye C. Clarka, který zemřel na následky zranění.

The Air Force, U.S. Special Operations Command and British forces “fly search and rescue missions and Medevac missions without the red cross and with armed aircraft,” he said. “The fact that other services perform similar missions armed and unmarked implies a difference of opinion on the specific requirements of the Geneva Convention.”

Zástupci pozemního vojska odmítají, že by situace byla vážná, že by docházelo ke zdržování „medevaků“, protože nemají zbraně a konečně argumentují, že pokud by byly vrtulníky ozbrojené, ubíralo by to místo a váhu, které mohou být využity k přepravě raněných. Navíc tvrdí, že zdravotnické helikoptéry označené křížem nejsou terčem útoků častěji, než jiné vrtulníky.

Service spokesman Bill Layer said Army officials reviewed their aeromedical mission in 2008 and concluded it needed no changes. Commanders in Afghanistan have not asked for any changes either, he said. And as for the supposed vulnerability of dustoff helos, Layer said they’re no more a target than any other. „The enemy in Afghanistan shoots at any US or coalition aircraft. There is no evidence to suggest that our medevacs receive more enemy fire than other aircraft,“ he said.

Podle všeho se proto žádná změna nechystá. Jedním z argumentů – kromě právních a praktických – je i to, že ačkoli jsou „medevaky“ neozbrojené, přežilo díky nim 92 procent vojáků, pro které letěly.

Republikánský kandidát na prezidenta Mitt Romney se v polovině ledna pustil do prezidenta a svého možného soupeře ve volbách Baracka Obamy za to, že oslabuje ozbrojené síly, což je tradiční republikánská výtka směrem k demokratům. Někdy oprávněně, jindy méně.

„The most extraordinary thing that’s happened with this military authorization is the president is planning on cutting $1 trillion out of military spending,“ Romney said. „Our Navy is smaller than it’s been since 1917. Our Air Force is smaller and older than any time since 1947. We are cutting our number of troops. We are not giving the veterans the care they deserve. We simply cannot continue to cut our Department of Defense budget if we are going to remain the hope of the Earth. And I will fight to make sure America retains military superiority.“

Hned se objevily výpočty. Stránka Politifact.com, což je součást listu Tampa Bay Times přišla s přepočty na tehdejší a dnešní námořnictvo. Podobně Nick Ottens v Atlantic Sentinel počítal a dospěl k tomu, že je možná menší, ale zároveň mnohem mocnější. Nejprve k datům.

• v roce 1916 mělo námořnictvo 245 plavidel, dnes je to 285;
• počet plavidel se znásobil během 2. světové a studené války – mezi lety 1989-2009 se počet lodí snížil z 592 na 283;
• podle studie Arsenal of Airpower: USAF Aircraft Inventory mělo americké letectvo v roce 2009 k dispozici 5988 strojů, což je nejméně od roku 1950 (a pravděpodobně tedy i od roku 1947).

Takže minimálně zčásti má Romney pravdu. Ale co to znamená? Pointa je v tom, že vcelku nic. Před několika dny íránský prezident poslal do parlamentu návrh rozpočtu na obranu, který se má za rok zvýšit o 127 procent. Pokud vezmu tuto proklamaci vážně, znamená to, že díky zvýšení rozpočtu se zvýší jak kvantita, tak kvalita íránských ozbrojených sil? Že Írán opět poskočí na škále nebezpečnosti? To asi těžko. Spíše se nestane vůbec nic.

Škrtat v rozpočtu na obranu je poměrně složité, ale jeho zvyšování (rychlejší než inflace, respektive rychlejší než zvyšování ceny práce) také není prosto problémů. Dobrým příkladem může být i český obranný rozpočet, který po přelomu tisíciletí do nějakého roku 2006 rostl. Pak se začal snižovat, takže dnes je přibližně o 40 procent nižší, než byl v roce 2006 (po započítání rezervního fondu).

Dá se tedy říci, že podstatou „chytrého“ zvyšování rozpočtu je zakalkulování úvahy, že po určitém období začne opět klesat. Jakákoli strukturální expanze totiž obvykle dlouhodobě zvyšuje nároky a vzhledem k výkyvům ekonomiky je vysoce pravděpodobné, že přijde období, kdy peněz nebude dost. Jinými slovy, expanze musí být udržitelná, pokud tedy není určena čistě na spotřebu (například na vedení bojových operací) a výdaje spojené s ní (náklady na personální a materiální pokrytí operačního tempa atd.) a nepředpokládá se, že když zmizí potřeba (vůle), bude odstraněn i zvýšený výdaj (třeba konec operací v Iráku a v Afghánistánu).

Pokud zvyšuji obranný rozpočet v době míru, primárně tedy záleží na tom, jak jsou peníze vydávány s ohledem na budoucnost hlavně v oblasti personálu a materiálního zabezpečení. A s tím souvisí i počty techniky a vojáků, které tak často slouží jako ukazatele pro poměřování. Ve skutečnosti je ale důraz na počty důkazem mechanistického přístupu – čím mám více vojáků a zbraňových systémů, tím je pravděpodobnější, že při střetu zvítězím. Jak ukazuje historie, takový mechanistický přístup je nesmyslný.

Důležitější ukazatel než kvantita je kvalita. Ale jak známo, kvalita se těžko měří. Ještě hůře, než třetí nezbytný předpoklad úspěchu – štěstí (když už je vůle). Pokud mám tisíc mužů s holýma rukama odhodlanými zápasit a postavím proti nim sto chlapů, pravděpodobně zvítězí se šrámy tisícovka. Pokud ona stovka bude mít v ruce klacky, tisícovka bude mít šrámů více, ale stále je vyšší pravděpodobnost, že zvítězí. Ale jestliže bude mít ona stovka v ruce meče, tisícovka zřejmě prohraje. Pokud budu mít sto mužů s meči, kteří je ovládají a umějí bojovat jako tým a proti nim postavím několik set nevycvičených mužů taktéž s meči, kdo asi zvítězí?

Tyto jednoduché počty se ještě komplikují, pokud začneme započítávat moderní zbraňové systémy, které mají zvýšit kvalitu a tedy snížit závislost na kvantitě (tisíc mužů s holýma rukama proti deseti s kulomety – jak by to asi dopadlo?) Jestliže byla jedna země velikosti Československa schopná vyprodukovat tisíce, z dnešního pohledu primitivních, letadel různých typů a Česká republika je schopná s obtížemi vyprodukovat jeden typ, který se jenom těžko uplatňuje o čem to vypovídá? O neschopnosti, nebo nemožnosti? Odpověď je vcelku jednoduchá, byť se mnoha lidem nelíbí – je to realita. Důkazem budiž to, kolik typů nadzvukových letounů se účastní již léta jednotlivých tendrů po světě – nejsou na to zapotřebí ani všechny prsty na dvou rukách.

Jsem přesvědčen, že i když se hůře měří, při výstavbě sil musí být upřednostňována kvalita na úkor kvantity. Pokud je totiž základem nekvalitní kvantita, pravděpodobnost úspěchu je velice nízká. Kvalita sice může být poražena kvantitou, ale přesto má docela slušnou šanci na úspěch. Zvláště pokud se přidá štěstí třeba ve formě počasí.

Výše uvedené zní banálně a banální to do jisté míry je. Proč se to pořád musí připomínat? Asi je to jako s poučkou o tom, že útočit proti opevněnému nepříteli do kopce k úspěchu nevede. Přesto to každou chvíli někdo zkouší.

Dassault Rafale B. Paris Air Show 2007; Photo by Dmitry A. Mottl via Wikimedia Commons

Tento týden česká vláda podpořila pokračování nadzvukového letectva v českých ozbrojených silách. V následujících měsících proběhnou vyjednávání se švédskou vládou o možnostech prodloužení pronájmu letounů JAS-39 Gripen.

Hlavním kritériem bude cena, respektive „balíček“ týkající se ochrany vzdušného prostoru obecně, který švédská strana nabídne. Většina diskusí se vede o stíhacím letectvu, které je jistě důležité, ale není jedinou součástí ochrany vzdušného prostoru. Další části přitom vyžadují tu menší tu zásadnější modernizaci a jak je dobře známo, vše co se týká moderního letectva a protivzdušné obrany není rozhodně levnou a jednoduchou záležitostí.

„Chci zdůraznit, že všechny možnosti jsou stále otevřené. Podle rozhodnutí vlády začneme jednat se švédskou vládou o možnostech pokračování provozu letounů Gripen a uvidíme, jak jednání dopadnou. Klíčové je pro nás ekonomické hledisko,“ komentoval rozhodnutí vlády Vondra. Podle usnesení vlády má do června předložit informaci, jak jednání se Švédskem dopadla. Následně vláda rozhodne o dalším postupu.

Rozhodnutí vlády je pro Česko důležité, ale asi nepatří k nejpřekvapivějším, které se tento týden v oblasti vzdušných sil objevily. Francii a společnosti Dassault Aviation se konečně podařilo prodat stíhací letouny Rafale někomu jinému, než vlastnímu letectvu. Indie se totiž rozhodla, že v budoucnu bude používat francouzská letadla.

Indové mají zájem o 129 strojů. Tendr může mít hodnotu až 20 miliard dolarů, byť v roce 2007, kdy byl vyhlášen, se počítalo s 10,4 miliardami dolarů. Francouzské letouny dosti překvapivě porazily ruské MiG-29, americké F/A-18 E/F a F-16, ale především favorizované stroje Eurofighter Typhoon. Tato zpráva je politicky nepříjemná především pro britského premiéra Davida Camerona, protože na výrobě Typhoonů se podílejí britské firmy a on je nyní pod palbou kritiky, že není schopen podporovat britský obranný průmysl.

Mr Cameron vowed to lobby on for what some view as the superior jet, with more agility, newer technology and eventually having better flexibility to be used as an air-to-air fighter and air-to-ground weapon.
For Germany, Italy, Spain and the UK and the host of companies involved, including pan-European EADS, which led the Indian pitch, BAE Systems, Rolls-Royce of the UK, and Italy’s Finmeccanica, the news has led to a fair bit of soul-searching, but more importantly, to a redoubling of their efforts to knock Rafale off its new-found perch.

Eurofighter Typhoon byl navíc nedávno poražen v jiném tendru – tentokrát pro švýcarské letectvo. To si objedná 22 švédských Gripenů, které porazily francouzský Rafale, evropský Typhoon a americké F-18 a F-16.

Co se týče Indie, není však všem dnům konec. Francouzi mohou slavit, nicméně nebude až zase takovým překvapením, pokud bude tendr zrušen. Nebylo by to poprvé ani naposled.

Wedding limo passing the Kremlin; Photo via Wikimedia Commons

The Russian position in the Euro-Atlantic geopolitical region was supposed to turn towards careful cooperation by two major doctrinal shifts which have occurred recently. Obama’s policy of restarting the US-Russian relations (including signing of the START treaty, which is clearly a Kremlin win), and, opening the door to the East by inviting the Russian side to the currently-being-developed missile defense system of NATO, should have caused a contemporary form of détente of post-bipolar aggrieving ex-superpower. Since reality is never wholly defined by proclamations, it became obvious that 2011 marked a deterioration of Russian trust towards Western structures.

When trying to persuade somebody to significantly change his position, one must understand the internal world of his counterpart. A new ruler, Vladimir Putin, has involuntarily seen number of voting slips devoted to his party fall to 49.3% from 64.3% in five years. Losing the constitutional majority in the State Duma might seem like a game-changing deal, moreover, after the country has seen a near uprising against state manipulation during parliamentary elections – a first 50 000 demonstration since the exitus of Soviet Union. Authoritative democracy, as Putin recalls domestic imperial history lectures, looks reportedly to satisfy the majority of Russian population. To be strong is not an asset but a must in the land of Siberian bears, so it is considered an imperative for the ruler of Kremlin to act with power. Or to appear (again) significant, at least, in the eyes of his followers and once in four years – voters.

Since the only instruments of superpower status left in the land of vodka are nuclear weapons and gas-exporting pipes, it comes as no surprise that the official doctrine of Russian military forces (signed by president Medvedev in February 2010 even before The Lisbon Summit of NATO which took part later that Fall) considers NATO as an enemy.

The Bear is Afraid
To find a reason why Moscow is threatening Poland, and Europe in a broader sense, is as simple as keeping an AK-47 Kalashnikov working – Putin feels afraid, and secondarily, nostalgic of good old powerful times. Imagine sitting at his office and watching NATO expansion to Baltic states, Ukraine turning into a new version of Yugoslavia with inbetweener’s approach called Titoism from the West, China demanding space on the Eastern side, emancipating Turkey with strong NATO background such as American presence in Middle to Far East from the Southern side of its borders. These facts generate a simple feeling. The country of world-size poets is being besieged.

Security dilemma is what we call an outcoming action academically, in the real world the military expenditures have nearly doubled (from 967 billion rubles in 2006 to 1782 billion in 2010) in four years and caused the diplomatic offensive. As historical discourse – preliminary bombardment as diplomatic tactics have been used by Kremlin rulers for ages. The only two words Russians geostrategically truly understand are power and strength.

Why to Wake (Him) Up
Here comes the cutting argument which could lead Russia to the real cooperation with NATO (and in overall view- the EU) and mitigate the extended discrepancy between diplomatic paperwork and the human world.

The Russian economy is poor, addicted to gas and has not made not a single innovation ever. It is about time to make Russian top-notch representatives to wake up and admit it. Recalling times of Ronald Reagan who used the SDI buildup to crash the Soviet Union without firing a shot and therefore won militarily-threatening Cold War with economic means can be nowadays be translated as an urgent call to action. If Moscow stops taking NATO as an enemy, it can decrease its military expenses and rebuild its domestic structure – a feat for which the country has been longing for since the times of Peter the Great.

As the amount of remaining commodities under Russian freezing soil will undoubtedly decrease, the state will be forced by energy-security and demographic trends to manage its significant relation towards its neighbouring superpower – emerging China. Since the American post-WW II two-major-conflict doctrine has recently been turned to the less expensive shift towards Asia and Pacific area, a close American surveillance of the Chinese rise seems to be inevitable. The situation will most likely not turn into armed conflict, denominations like an untold race or economic contest hit the nail on the head. Kremlin will not play a key global role, in any measure except of nuclear arsenal, so it can rather easily get shoulder to shoulder with Europe as being closer to continental cultural sphere then in comparison with Asia.

Recalling the triangle policy of Henry Kissinger will not be enough for the Russian elites to wake up to the real world, but the longer leaders in Moscow live in their dreams and rich history the more powerful decay of the once internationally strong nation.

Snadno by ta zpráva v záplavě jiných mohla zaniknout. Súdánští rebelové tvrdí, že zadrželi 29 čínských pracovníků v Jižním Kordofánu, kde od osamocení jižního Súdánu loni v červenci dochází ke střetům. Číňané mají být v dobrém zdravotním stavu. Informaci potvrdilo i čínské ministerstvo zahraničí s tím, že se postrádá několik čínských občanů.

„Yes, we have captured them,“ Arnu Ngutulu Lodi of the SPLM-N told the AFP news agency. „I want to assure you right now they are in safe hands.“
He said they were captured – along with nine Sudanese soldiers – after the SPLM-N attacked and destroyed a Sudanese military convoy in the area.
Sudan’s army said the rebels had attacked the compound of a Chinese construction company and captured 70 civilians.
„Most of them are Chinese. They are targeting civilians,“ army spokesman Sawarmi Khalid Saad told Reuters news agency.

V posledních desítkách let Čína zažívá ekonomický růst (který se, pravda, loni začal zpomalovat). Přebytky, které vytvořila, investuje a zároveň se snaží pro sebe zajistit surovinové zdroje po celém světě. Za licence na nerostné bohatství staví silnice a železnice (které se samozřejmě hodí k dopravě surovin) a budovy, jako letiště. Tento přístup je ke spokojenosti jak Afričanů, protože se nikdo neptá na takové věci, jako jsou lidská práva a zlepšuje se jim minfrastruktura, i Číňanů, kteří mají přístup k potřebným surovinám.

Stačí se podívat na data a je krásně vidět, o co mají Číňané největší zájem. Investice směřují především do Asie, na Hong Kong, Tchajwan a Macau, do Severní Ameriky a do Západní Evropy. Největší část z investic jde do nerostných surovin, finančnictví a výroby. Tato expanze se netýká pouze „vývozu“ peněz, ale samozřejmě i lidí. A tak není překvapení, že se čínští občané dostanou do zajetí, či že je, kvůli zvyšujícímu se obchodu, zadržena piráty čínská loď.

Co bude zajímavé do budoucna sledovat, bude reakce Pekingu na podobné incidenty. Zatím se nevydá zachránit je nějakým speciálním komandem, ale i to může přijít. Čína se totiž od počátku tisíciletí více zapojuje do okolního světa, chcete-li expanduje – ať už jde o vyšší účast na mírových operacích či třeba o rozšíření účasti v protipirátských operacích. Může se zdát, že jde o maličkosti, ale není tomu tak – jde o důležitý trend.

Byť čínská expanze není klasickým imperiálním rozšiřováním, jak jej známe například z dějin Evropy, přesto sebou záhy přinese určité závazky. Čína historicky neprováděla expanze do vzdálenějšího zahraničí kvůli získávání teritoria, či rozšíření svého vlivu. Čínské expanze byly vždy hnány snahou zajistit bezpečnost a stabilitu vnitřní (vlastní) Číny a obvyklé proto bylo vytváření nárazníkových pásem, či rozeštvávání sousedů mezi sebou. Nicméně současnost se od minulosti začíná lišit.

Čína, byť neprovádí expanzi v tradičním slova smyslu, se ať chce, nebo nechce, stále více zapojuje do světového dění. Může být proto čím dál více vtahována do situací, kdy se bude muset zachovávat jako velmoc, protože jinak ji bude hrozit ztráta tváře. Zkrátka získávání surovin, investování a zapojování se do světového obchodu se neobejde bez větší angažovanosti. A to i přesto, že Čína nechce žádnou zemi v Africe nebo v Jižní Americe obsadit. A angažovanost, respektive udržení si vlivu v globálním světě není možné bez přebírání břímě, které expanzi zároveň činí složitější a dražší.

Číňané jsou velice důslední a jsou dobrými studenty. Proto tuhle první, i další sloky jedné slavné básně určitě znají:

Take up the White Man’s burden–
Send forth the best ye breed–
Go bind your sons to exile
To serve your captives’ need;
To wait in heavy harness,
On fluttered folk and wild–
Your new-caught, sullen peoples,
Half-devil and half-child.

Zdroj Washington Post

Irák má opět „našlápnuto“ k sektářskému násilí. Není sice pravděpodobné, že by se opakovalo to, co se stalo po útoku na mešitu v Samaře v roce 2006, ale ke stabilitě země a hledání řešení to nikterak nepřispívá. Mimo jiné i proto, že se irácká vláda již nemůže opřít o jednotky Spojených států.

To, co se odehrává nyní je ovšem nutné chápat nikoli jako potvrzení tvrzení, že všechno skončí v plamenech, ale spíše jako měření sil, respektive snahu zažehnout požár. Od chvíle, kdy americké jednotky opustily v prosinci Irák, zahynulo při útocích už 434 Iráčanů. K poslednímu útoku došlo v pátek, kdy nedaleko smutečního procesí v bagdádské čtvrti obývané převážně šiíty vybuchlo auto naložené výbušninou. Zahynulo 32 lidí, dalších 60 bylo zraněno.

Lubna Naji, a junior doctor who works at a hospital which received victims of today’s bombings, told the BBC that it was „horrific,“ but also becoming normal.
„These attacks happen so regularly lately that dealing with them becomes a skill you have. It’s terrible but true,“ he said.“Things have gotten worse here. For a long time now, there are attacks like this everyday.“
Friday’s bombing comes a day after 17 people were killed in attacks.

I přes nárůst počtu útoků Iráčané tvrdí, že operace zaměřené proti povstalcům jsou úspěšné. Ministr vnitra Adnan Asadi řekl, že jsou dny, kdy zatknou i padesát povstalců denně. Američané v tom Iráčanům stále pomáhají především materiálně.

Pro ilustraci, respektive pro studium doporučuji mapu, která se dá nalézt na stránkách Washington Postu. Jsou na ní zaznamenány útoky od roku 2006. Sektářské zabíjení a snaha obnovit občanský konflikt je jasně patrná. Druhou věcí, která by vyžadovala nepoměrně hlubší analýzu, je efekt na iráckou vládu jako takovou, respektive obecně na vývoj Iráku.

Je totiž poměrně vysoká šance, že represivní přístup povede spíše k utužení režimu, než k jeho rozvoji směrem k demokracii (aniž bych si dělal ambice, že má být v Iráku okamžitě nastolena liberální demokracie). Samozřejmě hrozí i rozpad země, ale pravděpodobnost je nyní nižší, než byla před několika lety. Proč? Protože by všichni více ztratili, než získali.

Co se dá tedy očekávat v příštích měsících? Počet útoků a mrtvých sice poklesne, protože útočníkům, kteří veškeré síly soustředili na období po odchodu Američanů, dojde dech. Bude ale zároveň docházet k politickému utužování, než uvolňování. Je tedy pravděpodobné, že zástup nespokojených spíše poroste, než aby klesal. A jak všichni vědí, kumulace nespokojenosti je velkou hrozbou pro jakýkoli režim.

Loď USS Ponce by měl být přestavěna na mateřskou loď pro síly pro speciální operace; Foto Mass Communication Specialist 2nd Class Kristopher Wilson, U.S. Navy

Americký ministr obrany Leon Panetta představil před pár dny plán škrtů v amerických ozbrojených silách. Nejde o žádné velké překvapení – rozpočet ministerstva obrany se v příštích deseti letech sníží přibližně o 487 miliard dolarů. Rozpočet na fiskální rok 2013 by měl být – bez nákladů na operace, které by se měly znatelně snižovat – 525 miliard dolarů (pokles oproti roku 2012) a do roku 2017 by se měl zvýšit na 567 miliard. Dobře zpracované detaily priorit a jejich financování jsou v materiálu Defense Budget Priorities and Choices.

Pozemní vojsko se zmenší z 570 na 490 tisíc vojáků a Námořní pěchota o 18 tisíc. Jak jsem již psal, budou zpožděny dodávky letounů F-35, čímž se uspoří. Další peníze se budou hledat ve zefektivnění procesů. Úspory se mají dotknout všech amerických států. Jednou z výhod, kterou Američané mají je, že škrty jsou rozloženy do deseti let, takže se dají provádět smysluplně.

Výše zmíněný materiál potvrzuje již zmíněné priority, především přesun pozornosti do Asie a Tichomoří a „zlevnění“ činnosti v Evropě. Záruka bude zachována tím, že zde budou americké jednotky rotovat (může jich být v jednu chvíli víc, než stávajících cca 80 tisíc, ale i míň). Změna pozornosti bude znamenat:

• Funding for the new bomber
• Design changes to increase cruise missile capacity of future Virginia–‐class submarines
• Design of a conventional prompt strike option from submarines
• Upgraded radars for tactical aircraft and shipsImproved air–‐to–‐air missiles
• New electronic warfare and communications capabilities

Zdroje se budou hledat:

• Retiring 7 cruisers early – 6 did not have ballistic missile defense (BMD) capability, and the seventh with BMD capability is in need of costly hull repairs
• Slipping a large deck amphibious ship (LHA) by 1 year
• Slipping 1 new Virginia class submarine outside the FYDP
• Reducing Littoral Combat Ships by 2 ships in the FYDP
• Reducing Joint High Speed Vessels by 8 in the FYDP
• Retiring 2 smaller amphibious ships (LSD) early and moving their replacement outside the FYDP

Americké ozbrojené síly budou rozmístěné na větším množství menších základen. Nejde o novou myšlenku – tyto malé základny mohou být v případě potřeby začít velice rychle fungovat jako logistické „huby“ a začít zásobovat jednotky, které by byly v dané oblasti nasazeny bez nutnosti složitě vyjednávat přístupy.

Z plánů Pentagonu je patrné ještě jedno – velký důraz na síly pro speciální operace a nejmodernější technologie, reprezentované například bezpilotními prostředky. Zkrátka první volbou pro americké představitele do budoucna budou zvláštní jednotky a roboti – rychlé a relativně levné nástroje. Teprve tak se bude uvažovat o větším nasazení. Dovoluji si odhadnout, že budeme častěji svědky podobných zpráv, jako byla ta o úspěšně operaci Navy SEAL v Somálsku na záchranu rukojmích. Snahou je, aby americké síly byly schopny provádět preventivní/preemptivní (byť to slovo nikdo kvůli jeho spojení s Georgem W. Bushem mladším nepoužívá) a chirurgické útoky kdekoli na světě. Tyto operace by měly řešit problémy v zárodku.

The idea tracks with the White House goal to transform the U.S. military into a smaller, more agile force, able to respond to a wide variety of threats beyond traditional military enemies, often in partnership with local allies. Even as U.S. officials outlined cuts to much of the military, Defense Secretary Leon Panetta has said funding for special operations and intelligence gathering will increase — both emerging as the Obama White House’s preferred way to confront many global threats, after a decade of costly land invasions in Iraq and Afghanistan.

Nasazování sil pro speciální operace je v současnosti poměrně administrativně náročný proces, kdy žádost musí procházet řadou úrovní v Pentagonu. To by se mělo do budoucna změnit. Podobně je například v plánu zmodernizovat USS Ponce na „mateřskou loď“ pro síly pro speciální operace. Na palubě by měla mít mimo jiné malé čluny a helikoptéry, které používají především Navy SEAL.

With a large naval base in Bahrain, and one or two aircraft carrier groups usually assigned to the region, the Navy has a substantial presence in the Persian Gulf and surrounding waters. Adding the mothership would do relatively little to bolster U.S. maritime power overall, but it could play an instrumental role in secretive commando missions offshore.
The deployment of the floating base could also mark a return to maritime missions for SEAL teams, which for the past decade have spent most of their time on land in Iraq and Afghanistan.

Jednou z interpretací kroků Západu je, že původně dobré úmysly mohou přinést sice krátkodobě pozitivní výsledek (svržení diktátora Kaddáfího), avšak v delším časovém horizontu mohou diskreditovat legitimitu takového kroku – ať již jde o výsledek směrem dovnitř cílové země (pokud se přechodná vláda a každá další ukáže jako neschopná zkrotit převážně tribalistické státní uspořádání), či směrem k okolí (vznik precendentu, že Západ bude prosazovat boj za ochranu lidských práv silou v rámci konceptu responsibility to protect, který ovšem není potvrzen v občanskou válkou zmítané Sýrii).

Každý konflikt má několik fází, úvodní z nich je politická vůle ke vstupu do konfliktu. V následujících řádcích se budu zabývat několika možnými faktory, které ovlivnily politické rozhodnutí k intervenci v Libyi, zastřešené schválením rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973 na ochranu civilistů (parafrázovaně o bezletové zóně nad Libyí), která byla vyložena Radou ambasadorů NATO a jeho nejvyšším politickým vedením jako zelená k vojenské intervenci v severoafrické zemi zmítané válkou mezi vládními silami plukovníka Kaddáfího a povstalci.

Malý Sarkozy velkým de Gaullem?
V evropském vojenském prostoru se hlavním rétorickým tahounem k vojenským krokům v občanském konfliktu v Libyi stal francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Již jeho předchozí mocenské iniciativy (Středomořská unie) a politický styl vytvářely připomínku francouzského velmocenského statutu – hlava páté francouzské republiky by ráda Francii, rozpouštějící svou významnost v evropském integračním projektu, dodala gaullisticky mezinárodní vážnost.

Předsednictví G20 a tahounství spolu s Německem v klíčových rozhodnutích Unie přineslo další nástroje k prosazování silné Francie. Nicolas Sarkozy nacházel důvody k silovému kroku v nejbanálnější, avšak nejzásadnější rovině politického života – ve svém postavení v rámci volebního cyklu.

Při komparaci demokratického uspořádání a autoratického (například čínského) modelu vychází volební cykly ze strategického pohledu jako komparativní nevýhoda – političtí reprezentanti jsou omezeni horizontem svého mandátu, nevytvářejí (až na výjimky) strategické a dlouhodobé projekty. Jelikož je zvolený zástupce lidu tlačen k rozhodnutím, které musí mít přímý vliv na jeho samotnou existenci jako politika, stává se z majority jeho několikaletého mandátu neustálá volební kampaň – sám je pak prizmatem politického marketingu též hodnocen.

Sarkozyho čekají prezidentské volby v květnu 2012, což z roku 2011 udělalo tzv. impact year – francouzský prezident se pokusil vytvořit svou identitu (image) silného zahraničně politického lídra, aby si vytvořil kvalitní výchozí pozici jako ten, který přinesl Francii mezinárodní věhlas a uznání.

Obama antiBushem?
Americký prezident Barack Obama je ve zmíněném aspektu v podobné situaci jako jeho francouzský protějšek – volební duel o jeho další politickou existenci jej čeká v listopadu 2012. Jeho snaha o vlastní identifikaci jako protiklad k neúspěšnému Bushovi mladšímu (nespravedlivá válka v Iráku, kterou Obama ke konci roku 2011 oficiálně ukončil a asi nekonečný konflikt v Afgánistánu) mu přinesla v případě Libye vynikající příležitost se profilovat jak směrem k domácímu, tak světovému mínění.

Obama využil amerického veřejného mínění, které bylo silně pro intervenci v Libyi, avšak proti americké sólo akci (či opětovné Koalici ochotných). Spolu s podobně motivovaným Nicolasem Sarkozym proto využil světové mínění tlačící na prosazování lidských práv ze strany Západu, prosadil rezoluci Rady bezpečnosti OSN a následně nechal multilaterální platformu NATO odsouhlasit intervenci (byla schválena konsensuálně přesto, že se do ní aktivně zapojilo pouze několik států v čele s Francií a Británií).

Obama se tedy nezachoval jako Bush mladší, nesázel na americký unilateralismus a výjimečně postavení (leč ustupující) supervelmoci a našel jako správný politik pro své kroky stabilní podporu u světové politické reprezentace (Francie a Británie s vlastními důvody). U domácího publika i přes problémy v Kongresu (neautorizované užití amerických ozbrojených sil mimo území USA na více než 30 dní) vyšel z libyjské mise v konečném důsledku jako politický vítěz.

Diskreditace Západu
Západní státy, vedené USA, se dostaly do slepé uličky. Dlouhodobě podporovaly stabilitu na Blízkém Východě, avšak za cenu ztráty svých idejí. Mubarak, Kaddáfí, Chomejní – tato jména byla podporována, aby byl zachován status quo zejména kvůli bezpečnosti Izraele a stabilitě regionu.

Mušaráf v Pákistánu se též stal americkým přisluhovačem, jak nyní tvrdí místní političtí vůdci. Kauza Wikileaks též ukázala, jakým způsobem západní elity smýšlí: antagonistický střet lidsko-právního a demokratického akcentu a ekonomicko-strategických zájmů se stal pro krásné západní ideály fatálním.

Misionářský status západních demokratických hodnot byl evidentně popřen. V Afghánistánu a částečně i v Iráku byl stanoven jasný precedent, který je i přes krásná slova americké angličtiny jasně čitelný – demokracii západního typu nelze do muslimské země zavést během několika let. Pokulhává srovnání s přechody k demokraciím v postkomunistických evropských státech.

Ty sice fungovaly po staletí ve feudálních systémech, avšak nejdůležitější blokační prvek byl během středověku minimalizován – stát byl sekularizován od církve, (vítězný) boj o investituru zasel semena občanské společnosti. To nelze říct o částečně teokratických systémech či o silně autokratických režimech Blízkého východu. Je proto nadmíru jasné, že šíření demokracie nebude pokračovat tak idealisticky rychle, jak tomu bylo v Evropě devadesátých let. Otázkou je, zdali vůbec bude pokračovat.

Západ, konkrétněji personifikován USA, stojí na rozhraní dvou dimenzí. Roli supervelmoci, tedy jasného morálního a strategického vítěze studené války, postupem času ztratil. Jeho postavení na geopolitické mapě lze definovat jako vnitřní krizi hodnot a eskalující strach z Číny.

Fukuyamův koncept konečného vítězství demokracie lze v aktuálních souvislostech vidět jako příslovečný med okolo úst západních představitelů – rozhodně není aktuální. Ať už byl Huntingtonův Střet civilizací jakkoliv nepřesný, jeho celková koncepce přibližně definuje současný dynamický stav světa, zejména ve světle severoafrických událostí.

Západ není vítězem, není dokonce ani vítězícím směrem. V čem se změnilo globální postavení vítězné demokracie let devadesátých, která inspirovala Fukuyamu, na dnešní slabou demokracii, která hledá své vnitřní hodnoty? Jsou to západní lídři, vidící jen svůj končící mandát a možnost se zviditelnit v očích voličů, kteří přispívají k unáhleným strategickým rozhodnutím?

Letadlová loď USS Abraham Lincoln (CVN 72) doprovázená britskými a francouzskými plavidly vyčkává v Perském zálivu na další kroky Íránu; Foto Photographer's Mate 3rd Class Jordon R. Beesley, U.S. NAVY

Před necelými deseti dny jsem psal o tom, že válka s Íránem vlastně už začala a že pokud by se Teherán rozhodl blokovat klíčový Hormuzský průliv, mohli by zasáhnout delfíni. Psal jsem i o tom, že se sice do Íránu nikomu moc nechce, ale že také nemusí být zbytí. A situace se vyvíjí každým dnem (alespoň se to zdá)…

Včera, tedy v neděli proplula Hormuzským průlivem americká letadlová loď USS Abraham Lincoln a nyní je v Perském zálivu, kde čeká na to, co bude dál. Ke skupině kolem lodi Abraham Lincoln se připojila i francouzská a britská plavidla.

While allied ships often participate in US naval exercises and sometimes are part of joint naval flotillas, the presence of British and French ships seemed to be a message to Tehran about the West’s resolve to keep the route open.
„HMS Argyll and a French vessel joined a US carrier group transiting through the Strait of Hormuz, to underline the unwavering international commitment to maintaining rights of passage under international law,“ said a spokesman from Britain’s MoD.

V pondělí 23. ledna schválila Evropská unie embargo na dovoz íránské ropy. Nyní tedy není možné uzavírat nové kontrakty a ty staré musejí být vypovězeny do konce června. Byť se zdá, že EU je v tomto kroku jednotná, není tomu tak. Některé země jsou na íránské ropě závislé a třeba takové Řecko, které má už svých problémů více než dost, ji odebírá docela hodně. Jen Řecko, Itálie a Španělsko odebírají denně půl milionu barelů ze 600 tisíc barelů íránské ropy, která dorazí do EU.

Vzápětí po schválení sankcí Írán pohrozil, že skutečně Hormuzský průliv, který je důležitou obchodní trasou, uzavře. Nicméně zatím se nic, kromě ukazování malých rychlých člunů, prohánějících se po moři, a tvrdých slov nestalo. Ale to neznamená, že u toho vše skončí – Írán balancuje na hraně a snadno to může přehnat.

Pokud bude zle, pomohou delfíni, pokud ještě hůř, mohou se do akce pustit zmíněná plavidla vyčkávající v Perském zálivu. Fakt je, že íránské námořnictvo nemůže příliš dlouho západním lodím čelit a nic na tom nezmění předváděné testy protilodních a dalších zbraní. Zkrátka by to byl poměrně rychlý proces, což ovšem nic nevypovídá o dosažení cíle.

Minulý týden přišel Danger Room s informací, že Američané mají v oblasti jednotku pro speciální operace označovanou jako „Joint Special Operations Task Force-Gulf Cooperation Council“, jejímž hlavním úkolem je mentorovat arabské spojence Spojených států v regionu, kteří také pokládají Írán za hrozbu.

The unit began its existence in mid-2009 — around the time that the Iranian leadership rejected President Obama’s offer of a new diplomatic dialogue and underwent a serious internal challenge to its legitimacy from Green Movement protesters. But whatever the task force does about Iran — or might do in the future — is a sensitive subject with the military…
…Not many details are available about the task force. It’s built around Naval Special Warfare Unit Three, one of the elite Navy SEAL teams. But the “Joint” in the task force’s name signals that it draws from the special-operations forces in the Army, Air Force and Marines as well. Its commander is a Navy captain or equivalent in a different service.

V těchto dnech se zdá, že je konfrontace téměř nevyhnutelná, což je ovšem stav, který se v posledních letech opakoval několikrát do roka. Letošek je ale v USA rokem volebním, což přidává úvahám další rozměr. Je smysluplné, aby demokratický prezident ve volebním roce spustil válku, jejíž výsledek se dá jenom těžko předvídat? Zvláště pár měsíců poté, co se z jedné vyvázal a ve druhé je zabředlý? Dobrá analýza o této problematice se dá nalézt v New York Times. Ať si o prezidentovi Baracku Obamovi myslím cokoli, není mu co závidět, protože je v hodně komplikované situaci. Je mnohem vyšší pravděpodobnost, že ať se rozhodne jakkoli dopadne to pro něj neslavně.

Výše uvedené může vypadat jako docela dobrý souhrn informací, či zpravodajská analýza. Ale věřte, není tomu tak. Klidně bych si vsadil, že hlavní důvod, proč současná situace vybublala do takových rozměrů, se netýká Hormuzského průlivu a dá se popsat velice krátce. A nejde ani o nic tajného – 20. ledna 2012 onen důvod popsal David Blair v Telegraphu v článku s názvem Great Salt Desert bunker could be trigger for an attack on Iran.

Zkrátka vypadá to, že Íránci začínají zprovozňovat továrnu na obohacování uranu ve Fordow nedaleko Kómu. Hluboko ve skalách, aby odolaly útokům, má být ukryto na tři tisíce centrifug – příliš málo na civilní nukleární program, ale dostatečný počet na ten vojenský. Centrifugy jsou převáženy z Natanzu, kde nejsou tak dobře ukryté právě do Fordow. Zdá se, že pokud se něco neudělá, může být zanedlouho pozdě.

The heaviest bunker-busting bomb in the US arsenal is the GBU-57 Massive Ordnance Penetrator, weighing 14 tons, and capable of breaking through at least 60 metres of reinforced concrete.
Even Fordow may not be immune to a device this size. Only the B2 and B52 bombers flown by the US Air Force can drop this bomb. The heaviest bunker-buster available to the Israeli Air Force, by contrast, is the GBU-28, which is a third of the size. So Israel may not be able to disable Fordow, but the US probably could.
The process of reinforcing and hardening the plant is not yet complete, say officials, adding that an air strike could still be effective. But the window will eventually close, creating another timeline vital to any decision over military action.

V této souvislosti určitě stojí za to si přičíst americké publikace vracející se k období „manažerského diktátu“ a radikální změny stylu řízení amerického ministerstva obrany, k němuž došlo za období Roberta S. McNamary. Jedním ze skutečných bestsellerů v této oblasti je kniha How Much Is Enough? Shaping the Defense Program, 1961-1969, jejíž autoři, Alain C. Enthoven a K. Wayne Smith, shrnují v devíti kapitolách období implementace PPBS. Z pohledu těch našich posledních 20 let může být už poučným McNamarův citát rámující celou knihu:

You cannot make decisions simply by asking yourself whether something might be nice to have. You have to make a judgment on how much is enough.

Přesto si lze z knihy vzít i lepší poučení. Zde jen dvě. Hned to první je obsaženo v druhé kapitole nazvané „New Concepts and New Tools to Shape the Defense Program“:

„Secretary McNamara brought not only extraordinary managerial ability and drive but also a new concept of management to the Department of Defense. He made it clear at the outset that he intended to exercise fully his statutory authority, that he wanted all defense problems approached in a rational and analytical way, and that he wanted them resolved on the basis of the national interest. He insisted on integrating and balancing the nation’s foreign policy, military strategy, force requirements, and defense budget. In March 1961, he shocked the Department by assigning ninety-six separate projects (complete with specific questions and deadlines) to its various components for analysis and review. Many of the projects concerned items that had long been considered sacrosanct. He made clear his belief in active management from the top.“

To podstatné je vyjádřeno tučným písmem. PPBS neznamená mechanismus plánování peněz a věcných prostředků, jak se myšlenka PPBS u nás většinou zjednodušuje, ale něco víc: 1) (racionální) plánování zahraniční politiky a odvození adekvátní vojenské strategie (to jsou věci, které jsou součástí politické diskuse i součástí soutěže politických stran); 2) programování organizačních struktur odpovídající zahraniční politice a vojenské strategii postavené na názoru vojenských analytiků plánovačů (což je zpravidla věc čistě vojenská) a konečně 3) přidělení finančních prostředků na tyto vojenské plány zákonem, což je výsledek rozpočtového procesu řízeného vládou, ministerstvem financí a završeném rozhodnutím zákonodárného sboru.

Druhé poučení lze vyčíst z třetí kapitoly příznačně nazvané „Why Independent Analysts?“, která obhajuje potřebu alternativ při rozhodování o programech ve veřejném sektoru. Alternativou byl názor tehdejšího Systems Analysis Office, který vytvářel protiváhu návrhům vznikajícím uvnitř ministerstva obrany a uvnitř ozbrojených sil. Ty totiž byly z tohoto pohledu vždy spojeny s osobními zájmy vrcholných představitelů jednotlivých složek zapojených do strategického rozhodování:

Very few people, with the possible exception of a few economists, believe that national economic policies should be decided mainly by economists. Very few people, except for a few welfare workers, believe that national welfare policies and programs should be determined primarily by welfare workers. Even fewer people believe that our nation’s educational programs and policies should be determined mainly by teachers and professors. These matters are all considered too important to be left to the experts. Indeed, what we need in these fields is more „civilian control.“ And yet, ironically, many people believe that national military policies and programs should, in effect, be the exclusive preserve of the military. Of course, they pay lip service to the principle of civilian control.

McNamara při svém nástupu do funkce šokoval právě „občanským přístupem“, když mezi své poradce nezařadil vojenský establishment, ale obrátil se na akademickou obec. Tím tak nejenom otevřel jedno z odvětví veřejného sektoru, které bylo pro civilisty „tabu“, nýbrž dostal ozbrojené síly pod skutečnou civilní kontrolu. Parafrázováno výrokem G. Clemenceaua, záležitosti armády a války byly totiž skutečně natolik důležité, aby byly přenechány pouze generálům.

Díky tomu se ve Spojených státech rozvinula disciplína, která je označována jako systémová analýza. To je to, co doposud v České republice scházelo. Po dvaceti letech snad i v této oblasti svítá na lepší časy. Konečně totiž existují také vědecká pracoviště, která se strategickou analýzou zabývají. Zároveň nám tu mimo monopol Ministerstva obrany vyrostla pracoviště zabývající problematikou ozbrojených sil, vojenské politiky a ozbrojených konfliktů. V tomto směru už možná v příštích parlamentních volbách se povede politická diskuse na téma How Much Is Enough for Shaping the Defense Program?

Příslušníci prvního týmu NAVY SEAL ve Vietnamu v roce 1967, pět let poté, kdy byla jednotka založena; Foto U.S. NAVY

Na počátku letošního roku oslavila elitní jednotka amerického námořnictva (NAVY) SEALs padesátiny. Prezident John F. Kennedy, který stál u jejího zrodu, by byl zřejmě pyšný. Původně byla jednotka určená k protipovstaleckému boji v asijských džunglích a v tom pokračuje dodnes. Asi jedním z největších úlovků, možná největším vůbec, byl vůdce teroristů a strůjce útoků na USA v září 2011 Usáma bin Ládin.

Jednotka NAVY SEALs, což je akronym ze slov Sea-Air-Land, vznikla z podvodních demoličních skupin, které tehdy působily v námořnictvu. V počátku se skládala ze dvou týmů složených z dvaceti důstojníků a stovky poddůstojníků a praporčíků. Dnes se skládá z deseti týmů spadající pod velitelství v Coronadu a tvoří ji 600 důstojníků a 1900 poddůstojníků a praporčíků.

In 50 years, the small force has included five Medal of Honor recipients.
The last two came posthumously from actions in 2005 and 2006 in the Afghanistan and Iraq wars. The Navy has since named warships after those two SEALs, Lt. Michael Murphy and Petty Officer 2nd Class Michael Monsoor.
Is the Osama bin Laden mission the SEALs’ highest achievement to date? Debatable, say some retired SEAL officers in San Diego.
“It was one target, one op,” said retired Rear Adm. George Worthington, a SEAL who did two Vietnam combat tours and led Naval Special Warfare Command before retiring in 1992.
“They are running 12 such operations a night,” agreed his friend, retired Rear Adm. Cathal “Irish” Flynn, who led SEAL detachments in Vietnam and was the first active-duty SEAL flag officer.

Ať už byl, či nebyl Usáma tím největším úlovkem, příslušníci NAVY SEALs mají co slavit. A mimochodem, zanedlouho budou oslavováni i filmem s názvem Act of Valor. Zde je zatím alespoň oficiální trailer.

S bývalým náměstkem ministra obrany o roztříštěnosti české zahraniční politiky, o smyslu NATO v dnešním světě, o limitech organizace a roli České republiky.

Byl jste jedním z lidí, kteří pracovali na vstupu České republiky do NATO. Ten probíhal v době, kdy česká zahraniční politika byla značně roztříštěná. Dnes ta roztříštěnost podle mnohých stále trvá, vnímáte to stejně?
Ano, jelikož už nemusím být politicky korektní – v dobách, kdy jsem byl diplomat, jsem se nepochopitelně setkával se situacemi, kdy jsem přijímal zahraniční delegace a zjistil jsem, že existuje rozdílná zahraniční politika Ministerstva zahraničí, Parlamentu a Kanceláře prezidenta republiky. Vždy jsem se domníval, že by měla existovat jen jedna koncepce, na jejichž základních otázkách se shodne vláda i s opozicí. U nás to neplatí. Vláda a opozice smýšlejí rozdílně. Přitom koncepce se nedělá na volební období, ale na desetiletí, to je dobře vidět na Číně a Rusku. Méně už na EU, jakou ta má koncepci zahraniční politiky?

Má na tento stav vliv relativní nevyzrálost naší mladé demokracie v otázkách strategického smýšlení vrcholných politických představitelů?
Nemyslím, že to tak je. Když jsem byl na ministerstvu obrany, a vyjednával se vstup ČR do NATO, v Parlamentu jsem často odpovídal na interpelace poslanců a byl jsem předvoláván do různých výborů. Tam jsem zažíval neskutečné situace a říkal si, jestli někteří politici nejsou blázni. Šel jsem se tedy podívat do archivu na záznamy interpelací z první republiky. Ministři, kteří tehdy vyjádřili obavu z Hitlerova nástupu k moci, byli označováni za militaristy. My jsme při vyjednávání vstupu ČR do NATO dostali podobné nálepky.

Hraje podle vás roli česká mentalita?
Podle mě v tom hraje roli především neznalost politiků a politických elit.

Vyplývá tato neznalost z marginalizace bezpečnostní a zahraniční politiky, které se dlouhodobě nedostává patřičné pozornosti?
Tato témata v současné době nehrají v politickém ani občanském životě velkou roli. Je dnes velice populární zlehčovat úlohu armády a volat po škrtech ve výdajích na obranu. Na to voliči slyší. A to samé dnes platí o zahraniční politice. Chybí totiž zásadní témata, jako byly vstup do NATO nebo EU, na kterých se mohli politici profilovat a zaujmout k nim jasně srozumitelná stanoviska. Úpadek je dobře vidět na rozpočtech Ministerstva obrany a Ministerstva zahraničních věcí. Dnes politiky zajímá spíše Ministerstvo práce a sociálních věcí, nebo Ministerstvo pro místní rozvoj. To jsou největší příjemci financí ze státního rozpočtu. Pro politiky jsou nyní prioritní právě peníze, nikoli to, jak je ukotvený český stát.

Často se ozývají kritici Václava Klause, kteří ho obviňují, že překračuje Ústavou dané postavení vně výkonné moci a snaží si vytvářet vlastní zahraniční politiku. Lze proti tomu nějak zasáhnout?
Vzhledem k okolnostem lze prezidentovi jeho chování těžko vyčítat. Například to, že máme v současné době dva státní tajemníky pro EU, jednoho ve vládě a druhého na ministerstvu zahraničí je absurdní. Zá mých deset let působení v zahraničí jsem s ničím podobným nesetkal. Zdejšími poměry jsem neustále překvapován.

Jak komplikované dění v ČR vnímají v zahraničí?
V zahraničí naše zahraniční politika zajímá jen málokoho. S Českou republikou jsou v cizině spojena jména Václava Havla a například v Japonsku ještě Věry Čáslavské, znají Emila Zátopka, české pivo a český křišťál. Ale že by někdo znal předsedu nějakého parlamentního výboru? Roztříštěnost a neschopnost vlády se dohodnout s ministerstvem paralyzuje Českou republiku zejména zevnitř. Zahraniční politika má být soustředěna na ministerstvu zahraničních věcí a bezpečnostní na Ministerstvu obrany.

Když se vrátíme k otázce NATO, pokud by se podařilo politiku sjednotit, jakou politiku by se měla ČR snažit v rámci NATO hrát?
ČR má bohužel v NATO jen minimální roli. Při našem vstupu do NATO tehdejší premiér Zeman slíbil, že na obranu každoročně připadnou alespoň dvě procenta HDP, jak je vyžadováno po všech členech. Dnes se NATO dostává do kritické situace, protože dvě procenta nebo i více dávají jen Velká Británie, USA, Řecko a Turecko. USA samy v době našeho vstupu financovaly 50 procent rozpočtu NATO, dnes to je téměř 75 procent. Ostatní členské země, včetně nás, pouze okolo jednoho procenta. Finanční a vojenská dominance USA v NATO nemůže trvat věčně a evropské země by si to měly uvědomit dříve, než si to uvědomí američtí kongresmani.

Myslíte, že tento disproporcionální vztah mezi USA a ostatními státy ovlivňuje i fungování NATO jako celku a rozhodovací procesy v něm?
Když jsme vstupovali do NATO, mělo úplně jinou podobu než dnes. Nyní se do jisté míry podobá spíše OBSE. Stává se z něj diskusní klub. Důvodem je počet členů, OBSE jich má 55 a je pouze platformou pro diskusi. NATO má teď 28 členů a ti často velmi složitě hledají shodu. Proto akce NATO jsou spíše „koalice ochotných“, ne akce celé organizace. Vidět to bylo naposledy v Libyjské operaci – Itálie se zdráhala, Německo i ČR se odmítly zúčastnit. Akci tedy vedli Američané, Kanaďané, Francouzi a Britové. To jsou čtyři státy z 28. Po třech měsících se některé země dostaly na hranu schopnosti zásobovat municí, docházely jim letecké bomby a měly prázdné sklady. V euforii po rozpadu SSSR se začaly prudce snižovat vojenské rozpočty v domnění, že nám nic nehrozí. Evropské členské země NATO snížily rozpočty o 20 miliard dolarů, zatímco země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) za stejnou dobu rozpočet navýšily o 140 miliard. Trend je zřejmý.

Neztratilo vlastně NATO smysl existence už po rozpuštění Varšavské smlouvy?
Faktem je, že bylo původně založeno proti šíření komunismu. Ovšem jak se postupně připojovali další členové, po Německu, Řecko, Turecko, Portugalsko, Španělsko i země bývalého Varšavského paktu – v první vlně ČR, Polsko a Maďarsko – tuto charakteristiku postupně ztrácelo. Začalo se hovořit o dalším rozšiřování na východ, přitom Západ systematicky opomíjel Ukrajinu, která je ovšem de facto regionální mocnost. Západní politici nepochopili, že nemohou Ukrajinu přehlížet na úkor Ruska. Vůči Ukrajině vlastně žádnou politickou strategii neměli a ani dodnes nemají. Ukrajina prostě není Rusko. Na druhé straně zase ukrajinští politici nesplnili své sliby, neprovedli vojenské reformy a korupce je v armádních i dalších sférách velmi silně zakořeněna. Nastala únava Západu. Dnes je podle mého názoru zbytečné uvažovat o rozširování NATO o Ukrajinu. Nemluvě o Rusku, které samozřejmě ani do NATO, ani do EU vůbec vstoupit nechce.

Jaromír Novotný byl náměstkem ministra obrany do roku 2001. Zodpovídal za zahraniční mise české armády, včetně československého praporu v bývalé Jugoslávii. Byl hlavní organizátor vstupu České republiky do Severoatlantické aliance na straně ministerstva obrany. Od roku 2001 by velvyslancem v Indii, Bangladéši, Nepálu, Srí Lance a na Maledivách a v Japonsku. V současné době vyučuje na Diplomatické akademii.

Autoři rozhovoru: Filip Tuček a Jakub Janda

Eric Kenas z amerického námořnictva ukazuje delfína cvičeného k protiteroristickým operacím; Foto Illustrator Draftsman 1st Class Pierre G. Georges, US Navy

Tuto středu byl při výbuchu nastražené bomby zabit íránský jaderný vědec – čtvrtý za poslední dva roky. V souvislosti s tím, co se léta děje kolem íránského jaderného programu a co se v posledních měsících stupňuje do (zatím) slovních přestřelek se dá předpokládat, že za jeho smrtí asi nebude stát nějaká podzemní skupinka odporu proti vládcům v Teheránu.  Šlo o docela profesionální práci – atentátníci na motocyklu předjeli vědcův Peugeot a na dveře připevnili zřejmě magnetickou bombu.

Jako první se, vcelku logicky, ukázalo na Izraelce, kteří jsou íránskými ambicemi, výzkumem a hrozbami ohroženi nejvíce. Ti obvykle podobné operace nekomentují, tentokrát se vyjádřil alespoň mluvčí izraelských ozbrojených sil brigádní generál Joav Mordechaj na Facebooku:

„I have no idea who targeted the Iranian scientist but I certainly don’t shed a tear.“

Pláče asi málokdo. Musím ovšem souhlasit s Conem Coughlinem, kterému vyšel v Telegraphu komentář s názvem The war with Iran has already begun. Právě zabití vědce a další manévry ukazují, že zatímco se neustále spekuluje o zahájení konvenční války, ta nekonvenční, která může být jak přípravou na útok, tak i snahou útoku se vyhnout, probíhá. Neochota pouštět se do dalšího velice nejistého dobrodružství po vyčerpávajících posledních deseti letech je jasně patrná.

Add to this the recent spate of mysterious attacks on other aspects of Iran’s nuclear programme – the Stuxnet virus that crippled the computer system, the explosion at Iran’s main missile research establishment that killed the country’s leading missile expert – and you see a pattern emerging of a carefully orchestrated campaign designed to cripple Iran’s nuclear aspirations which is proving highly effective.
And, so far as I am concerned, long may it continue. Far better to destroy the threat posed by Iran’s nuclear programme by stealth than risking the lives of young American and British servicemen in yet another conflict that nobody wants.

Jak už to ovšem tak bývá, záminkou pro konvenční operaci nemusí být vždy to, co je skloňovaným důvodem. Zástupnou příčinou v případě Íránu může být například uzavření Hormuzského průlivu, čímž před nedávnem Írán pohrozil. Spojené státy samozřejmě reagovaly na tuto výhrůžku podrážděně, protože pokud by se Teherán rozhodl otestovat připravenost především USA, nemohl by tento krok zůstat bez povšimnutí – především z ekonomických, ale i z prestižních důvodů.

Zatímco tedy Írán žene konflikt na hranu, testuje, kam až může zajít a snaží se vyprovokovat Izrael, na straně Západu je patrné, že se nikomu přímo v Íránu angažovat nechce. A není vůbec divu. Vládci v Teheránu se mohou snažit vyhýbat konfrontaci v Hormuzském průlivu například tím, že by jej zaminovali. Co by se dělo potom? Nebyla by to vůbec jednoduchá situace, i když by zcela jistě vyprovokovala mezinárodní odsouzení a možná i posvěcení nějaké akce. Jaké ale? Kdo by se jí účastnil? S jakými prostředky? Jaký by byl její cíl? Není to přesně to, čeho chce Írán dosáhnout?

V této souvislosti se už objevily úvahy o tom, že by mohli být v případě potřeby v Hormuzském průlivu nasazeni k vyhledávání min delfíni amerického námořnictva. Admirál Tim Keating v rozhovoru pro National Public Radio před pár dny řekl, že položení min je vyhlášením války, takže by se nějak reagovat mělo. A pak se zmínil o delfínech ve službách námořnictva.

KEATING: We’ve got dolphins. And how lovable is Flipper? But they are astounding in their ability to detect underwater objects.
BOWMAN: Dolphins were sent to the Persian Gulf as part of the American invasion force in Iraq.
KEATING: I’d rather not talk about whether we used them or not. They were present in theater.
BOWMAN: But you can’t say whether you used them or not.
KEATING: I’d rather not.

Podle některých informací má námořnictvo jenom v oblasti zálivu v San Diegu na osmdesát delfínů, kteří jsou vycvičeni k rozpoznávání min a jejich označování. Docela by mne zajímalo, kdyby už nasazeni byli, zda by se nevedlo více debat o ochraně zvířat, než o Íránu ostatně jsme to již jednou v omezené míře zažili v případě Iráku).

Wesley Batalona, Scott Helvenston, Michael Teague a Jerry Zovko jeli ve dvou nepancéřovaných Mitsubushi a doprovázeli konvoj nákladních vozidel, která měla naložit zařízení do kuchyně na americké základně.  Všichni byli zkušení – Halvenston byl bývalý příslušník Navy SEALs a ostatní tři byli bývalí Rangers. Překvapila je ale střelba z lehkých zbraní. Krátce poté prezident George W. Bush nařídil město obsadit – proběhla první bitva o Falúdžu, po které Američané město nekontrolovali o moc více, než předtím.

Všichni čtyři kontraktoři patřili k soukromé společnosti s názvem Blackwater, jejíž jméno se v následujících letech skloňovalo velice často a stalo se synonymem pro to, co je na soukromých bezpečnostních společnostech špatné. Pozůstalí po čtyřech mrtvých z Falúdži v lednu 2005 tehdy ještě Blackwater zažalovali. Soudy a pokusy o mimosoudní vyrovnání se táhly sedm let a nyní nástupnická firma rodiny odškodnila.

Two sources who insisted on anonymity said the company agreed to a total payout of $635,000 – a mere fraction of the legal fees in the long-running case, let alone the $30 million in claims and counterclaims at stake.

Pozůstalí Blackwater žalovali za to, že věděl o nebezpečí a přesto posílal své zaměstnance nedostatečně vyzbrojené a vybavené do města. Firma se naopak bránila i tím, že zaměstnanci podepisovali ve smlouvě klauzuli, že ji nebudou žalovat a případné spory vyřeší arbitráž. Arbitrážní tribunál se sešel, o případu jednal, nemalé poplatky za rodiny dva roky platil Blackwater, ale jelikož žalobci odmítali souhlasit s arbitráží, tak ta v červnu 2010 skončila. Případ ovšem nikoli.

Judge Fox refused to send the case back to state court, noting in a January 2011 order that neither party had been able to cite another case „that has wrestled with the likes of the gnarly situation they have created and presented here.“ The families appealed Fox’s order to the U.S. 4th Circuit Court of Appeals, setting the stage for last week’s settlement.

To, že nakonec byly rodiny alespoň nějak odškodněny je velice zajímavé. Neméně zajímavé je i to, jaká firma je nakonec odškodňuje. Jmenuje se Academi a je přímým pokračovatelem Blackwateru, respektive nástupnické Xe. Samozřejmě už v ní nemá žádný podíl zakladatel Blackwateru Erik Prince.

K přejmenování z Blackwateru na Xe došlo po skandálu z roku 2007, kdy zaměstnanci firmy zabili v Bagdádu 17 iráckých civilistů. Xe často k získávání kontraktů používala jiné společnosti, aby byla v pozadí. S tím je prý konec.

All future Academi subsidiaries “will have the word ‘Academi’ in front.” International Development Solutions will keep its name, however, since Academi is a “minority partner” in the firm. And that’s part of convincing everyone that the company has turned over an ethical leaf. Academi will issue new codes of conduct to its guards and trainers soon, and Wright promises “accountability and openness” over the company’s actions.

Hlavním zdrojem financí pro Academi, jak říká již název, jsou výcvikové aktivity. A s nimi se chce vrátit i tam, kde to všechno ve velkém začalo – do Iráku.

Americký prezident Barack Obama oznamuje škrty, které čekají v příštích deseti letech americké ozbrojené síly. Vlevo je ministr obrany Leon Panetta; Foto Erin A. Kirk-Cuomo, DoD

Americký prezident Barack Obama se vydal na pro něj neobvyklou návštěvu. V Pentagonu představil plány na šetření v oblasti obrany. Americké ozbrojené síly mají být menší, levnější a stále stejně silné a ochotné prosazovat své zájmy v zahraničí, především v Asii. Obětí se stala doktrína vedení dvou velkých konfliktů zároveň. Nutno říct, že oficiálně. Neoficiálně vzala za své již v 90. letech minulého století. Nyní tedy ozbrojené síly povedou jeden velký konflikt a budou mít schopnost narušovat plány a akce druhého oponenta, aby nedosáhl svých cílů.

Oblast, na kterou se budou Spojené státy primárně zaměřovat je Asie, protože je nutné vyvažovat rostoucí moc Číny. Ta zatím není schopná v přímém střetu čelit Spojeným státům a ani to nemá v úmyslu, nicméně může komplikovat přístup USA do oblasti v případě ohrožení jejich spojenců a partnerů, respektive bránit prosazovaní jejich zájmů. Čína proto bude zadržována, jak čtenáři těchto stránek vědí.

Jedenácti letadlových lodí se tedy škrty v žádném případě nedotknou. O něco hůř na tom bude pozemní vojsko, které se má v příštím desetiletí zmenšit na 490 tisíc mužů a žen. Námořní pěchoty se úspory také dotknou, i když ne tolik jako pozemního vojska právě kvůli soustředění se na Asii. A podobné je to i s letectvem a námořnictvem.

Rozpočet Pentagonu, který v posledních deseti letech udělal „velký skok“ se má v příštích deseti letech snížit o 450 miliard dolarů, což je 45 miliard dolarů ročně. Může být ovšem ještě hůř – dalších pět set miliard může ještě nařídit Kongres. Přesto prezident tvrdí, že vlastně o pokles nepůjde, pouze rozpočet neporoste tak rychle.

„Over the next 10 years, the growth in the defense budget will slow, but the fact of the matter is this — it will still grow, because we have global responsibilities that demand our leadership,“ Obama announced during a rare presidential visit to the Pentagon. „I firmly believe, and I think the American people understand, that we can keep our military strong — and our nation secure — with a defense budget that continues to be larger than roughly the next 10 countries combined.“

Ministr obrany Leon Panetta by měl konkrétní škrty oznámit v příštích dnech. Jednou z úspor bude i pozdržení dodávek nadzvukových letounů F-35, jejichž výrobce Lockheed Martin se potýká s problémy a dostane alespoň šanci je vyřešit. Odklad je pořád lepší než nutnost továrnu zavřít, což činí Boeing, který ukončuje výrobu ve Wichitě v Kansasu, kde se letouny produkovaly od roku 1929. Továrna, kde se vyráběly mimo jiné slavné bombardéry B-52, bude uzavřena do konce roku 2013 a o práci přijde přes dva tisíce lidí.

Prezident Obama zdůraznil, že je nutné se postarat především o veterány válek v posledních deseti letech. V konfliktech bylo zabito 6200 vojáků a dalších 46 tisíc zraněno. Snižování stavů se tedy může dotknout veteránů, ale musejí být nastartovány programy, které jim pomohou začlenit se do společnosti, protože jinak je velká pravděpodobnost, že mnozí z nich skončí na úřadech práce.

Na co se budou Spojené státy v příštím období soustředit, je popsáno v nové strategické směrnici nazvané Sustaining U.S. Global Leadership: Priorities for 21st Century Defense. Jak Barack Obama, tak Leon Panetta v úvodu ujišťují, že neoslabují bezpečnost Ameriky (letos jsou prezidentské volby a toto je oblíbená kritika republikánů) a zároveň, že se sice stahují z Evropy, ale nikterak neoslabují článek pět Severoatlantické smlouvy. I přes tato slova je jasné, že pokud se Evropané nebudou schopni starat o své schopnosti a pokud nebudou brát vážně článek pět a starat se o to, aby bezpečnostní záruka byla důvěryhodná, pak také nemusí být žádná. Je to jen na nás.

Jen pro představu, primární úkoly amerických ozbrojených sil pro příští léta budou:

• Counter Terrorism and Irregular Warfare
• Deter and Defeat Aggression
• Project Power Despite Anti-Access/Area Denial Challenges
• Counter Weapons of Mass Destruction
• Operate Effectively in Cyberspace and Space
• Maintain a Safe, Secure, and Effective Nuclear Deterrent
• Defend the Homeland and Provide Support to Civil Authorities
• Provide a Stabilizing Presence
• Conduct Stability and Counterinsurgency Operations
• Conduct Humanitarian, Disaster Relief, and Other Operations.