Určité změny si vyžádá i připravovaný kariérní řád. Institut minimální doby výkonu služby v hodnosti doplní rovněž maximální doba výkonu služby v hodnosti. Vojáci by měli přesně vědět, jak dlouho mohou být na systemizovaném místě. Po uplynutí této doby bude muset dojít k určité změně. Buď postoupí ve svém služebním zařazení o stupeň výš, nebo přejdou horizontálně na nějakou štábní či jinou, např. odbornou, funkci. Pokud ne, budou muset armádu opustit.
V návaznosti na to musí být v zákoně o vojácích z povolání toto uvedeno jako důvod pro propuštění. Pokud voják nebude mít schopnost postoupit výše v kariéře ani nebude moci pokračovat ve výkonu služby, např. na štábu, bude to důvod k jeho propuštění.

Jedná se o myšlenku, která je vcelku správná a je jednou z mála možností, jak „rozhýbat stojaté vody zahnívajícího rybníčku“ kariérního růstu uvnitř resortu MO, který umožňuje, aby někteří vojáci seděli na svých místech jako „žába na prameni“. Je však potřeba k takovémuto opatření přistupovat nanejvýš citlivě a promyslet ho do všech důsledků – jeho vliv totiž bude na mnoho vojáků v činné službě mnohem bezprostřednější než změna hodností, ke které došlo k 1.1.2011. Opět bude mít totiž tato novinka negativní dopad především na praporčíky a poddůstojníky.

Podívejme se na současné rozložení (počet a procentuální poměr) systemizovaných míst pro praporčíky, poddůstojníky a mužstvo dle jednotlivých hodností:

Nyní se podívejme se na statistikou pravděpodobnost jmenování do vyšší hodnosti (vycházející z presumce, že doplněnost všech hodností je 100%):

• z hodnosti svobodníka (OR1) je možno jmenovat do hodnosti desátníka (OR2) 100% vojáků;
• z hodnosti desátníka (OR1) je možno jmenovat do hodnosti četaře (OR2) 85,35% vojáků;
• z hodnosti četaře (OR3) je možno jmenovat do hodnosti rotného (OR4) 55,78% vojáků;
• z hodnosti rotného (OR4) je možno jmenovat do hodnosti rotmistra (OR5) 100% vojáků;
• z hodnosti rotmistra (OR5) je možno jmenovat do hodnosti nadrotmistra (OR6) 82,66% vojáků;
• z hodnosti nadrotmistra (OR6) je možno jmenovat do hodnosti praporčíka (OR7) 83,33% vojáků;
• z hodnosti praporčíka (OR7) je možno jmenovat do hodnosti nadpraporčíka (OR8) 35,91% vojáků;
• z hodnosti nadpraporčíka (OR8) je možno jmenovat do hodnosti štábního praporčíka (OR9) 1,12% vojáků.

Zatímco optimální řešení by umožnilo vojákům v nižších hodnostech (svobodník – četař), kteří prodlouží závazek a splňují všechna kritéria, dále sloužit, z výše uvedeného přehledu vyplývá, že se tak dít nebude. Největší problém nastane u vojáků v hodnosti četař, kdy prakticky polovina (44,22%) nebude moci být jmenována do vyšší hodnosti, z důvodu nedostatku systemizovaných míst s plánovanou hodností rotný. Naopak, pravděpodobně bude existovat velký počet systemizovaných míst s plánovanou hodností rotmistr (např. funkce zástupců velitelů čet, výkonných praporčíků atd.), které budou nedoplněné, což bude způsobené tzv. „zúžením hrdla“ a nedostatkem vojáků v hodnosti rotný.

Dále, je potřeba brát do úvahy, že jednotlivé hodnosti nejsou rozloženy rovnoměrně v jednotlivých odbornostech. Zatímco v některých (zejména podpůrných a zabezpečovacích) je příliš mnoho systemizovaných míst v příliš vysokých hodnostech (inženýrská letecká služba, zdravotnická služba, Vojenská policie atd.), v řadě jiných je jich naopak nedostatek. Proto bude pro vojáky v řadě odborností (zejména bojových) prakticky nemožné dosáhnout vyšších praporčických hodností – praporčík, nadpraporčík. Ony proklamované „svaly“ AČR tak tedy budou vlastně nespravedlivě znevýhodněny tím, že vykonávají „neodbornou“ práci.

Z výše uvedeného vyplývá, že k zabezpečení navrhovaného opatření „povýšit – posunout paralelně – nebo ven“ je třeba zásadně změnit strukturu plánovaných hodností na systemizovaných místech praporčíků a poddůstojníků. Obecně by mělo platit – čím vyšší hodnost, tím méně osob bude jmenováno do této vyšší hodnosti jmenováno. Tato zásada je i logická, neboť mnohem vyšší procento vojáků v činné službě ve vyšších hodnostech splní podmínky pro přiznání výsluhových náležitostí a rozhodne se neprodlužovat závazek, neusilovat o vyšší hodnost a odejít do zálohy.

A nyní se (pro srovnání) podívejme se na současné rozložení (počet a procentuální poměr) systemizovaných míst pro nižší a vyšší důstojníky a generály, dle jednotlivých hodností:

Již na první pohled je patrné, že ve srovnání s „nedůstojnickými“ hodnostmi je toto rozložení mnohem optimálnější a nebude zde docházek k tak masivním personálním problémům jako u praporčíků a poddůstojníků. Neexistuje zde žádné „zúžení hrdla“ při přechodu mezi nižšími a vyššími důstojníky, čímž bude docházet k mnohem plynulejšímu nárůstu či úbytku vojáků v jednotlivých hodnostech.

Pokud porovnáme rozložení „nedůstojnických“ a důstojnických hodností, mělo by nám logicky vycházet, že nejpočetněji by měly být zastoupeny hodnosti desátník, četař a rotný (v současné době je to ovšem desátník, četař a rotmistr). Proč tomu tak není, se lze pouze dohadovat…

Ke zlepšení stavu proto navrhuji:

1. Provést novou systemizaci praporčických a poddůstojnických hodností na základě jednoznačně stanovených a objektivních kritérií, jak je například uvedeno v tomto dokumentu.
2. Rozložit systemizovaná místa pro praporčíky, poddůstojníky a mužstvo přibližně takto:
3. U tzv. málopočetných odborností zabezpečit adekvátní odborný a kariérní růst vytvořením systemizovaných míst se stanoveným hodnostním rozpětím (viz návrh systemizace výše).
4. Po provedení nové systemizace hodností stanovit přechodné období, po které bude vojákům ponechána vyšší hodnost (v případě, že u jejich systemizovaného místa došlo ke snížení plánované hodnosti).

A závěrečné upozornění: K zabezpečení institutu maximální doby výkonu služby v hodnosti je nezbytný kontinuální a plynulý nábor nových vojáků. Pokud dojde k obdobnému výpadku jako v letech 2009 – 2011, takto nastavený systém selže se všemi s tím souvisejícími důsledky

Žena hrající wei-čchi; Zdroj Wikimedia Commons

V březnu 1978 vyšel v časopise Parameters článek Johna M. Collinse s názvem Vietnam Postmortem: A Senseless Strategy. Nyní tento text vyšel znovu ve výročním čísle Parameters (Winter 2010-2011) – tomuto časopisu je totiž 40 let. Mimochodem, mezi různými historickými texty lze nalézt i jeden s názvem Lessons of History and Lessons of Vietnam z roku 1986 od tehdy majora Davida H. Petraeuse, nyní generála ve výslužbě a novopečeného šéfa CIA.

V tuto chvíli se nechci ovšem věnovat Davidovi Petraeusovi, ale Collinsově „pitvě“ Vietnamu. Tento krátký text stojí za to si přečíst. Třeba i proto, že nebude velký důvod, aby se budoucí „pitva“ našeho angažmá v Afghánistánu příliš lišila – zpočátku špatná, či lépe řečeno neexistující strategie, její vyvíjení a proměna (nikdy nedokončená), nepochopení nepřátel i obyvatel země a netrpělivost na konci. Náš charakteristický přístup ke konfliktům je spojen s vidinou dosažení vojenského vítězství, což je porážka nepřítele díky technologické, materiální, či lidské převaze, nebo chytrému manévru. Ale co když nepřítel nehraje podle stejných pravidel?

Technology, not strategic theory, was this country’s trump card. Masses of materiel from the military-industrial complex turned most every trick. Atom bombs stopped the Japanese during World War II, and they restarted stalled talks in Korea. Our whole approach to conflict coupled the theories of Clausewitz with the bombing concepts of Douhet. One stressed killing combat­ants, the other blasting civilians.

Jsou k dispozici teoretické práce zabývající se vojenstvím a vedením války na taktické i strategické úrovni, západní země mají dlouhou tradici angažovanosti v zahraniční a máme k dispozici obrovské množství historické literatury. Lekcí, ze kterých se dá čerpat je velké množství, tak proč je dostatečně nevyužíváme? Důvodem je percepce problémů a přístupu k nim, včetně volby nástrojů. Krásně se této problematiky dotýká Henry Kissinger ve své poslední knize On China.

Where the Western tradition prized the decisive clash of forces emphasizing feats of heroism, the Chinese ideal stressed subrety, indirection, and the patient accumulation of relative advantage.

Kissinger ukazuje rozdíl mezi západním a čínským myšlením na hře wej-čchi (wei qi), u nás známé spíše pod japonským názvem go, a na šachách. Zatímco o vítězi ve wej-čchi rozhoduje obvykle malý rozdíl v počtu kamenů a vítěz tedy není na první pohled znám, šachy jsou o totálním vítězství. Wej-čchi učí strategickému obklíčení, šachy likvidaci oponenta v přímém střetu.

Chess produces single-mindedness; wei qi generates strategic flexibility.

A právě flexibilita je významnou ingrediencí úspěchu (nikoli vítězství v tradičním slova smyslu) v asymetrických konfliktech, respektive v protipovstaleckém boji. Krátká Kissingerova pasáž o „čínské realpolitice a Umění války Mistra Suna“ není z hlediska jeho knihy nejdůležitější, nicméně je zásadní pro „pochopení našeho chápání“ a chyb, které děláme.

Hovoříme-li o největších stratézích, nechybí mezi nimi Mistr Sun, Thúkýdidés, Antoine-Henri Jomini, Nicolò Machiavelli, Napoleon Bonaparte, Carl von Clausewitz a mnoho dalších. Není možné k nim ovšem přistupovat jako k řadě lidí, jejichž učení (konkrétní kroky) se doplňuje, až pospojované části vytvoří nezpochybnitelný celek, či návod k vítězství. Jejich myšlenky jsou zarámované dlouhým časovým rozpětím, jsou ovlivněny i kulturním prostředím, tehdejší realitou a zkušenostmi.

Vyberu-li dva významné a nejznámější teoretiky, pak mohu říci, že Mistr Sun není předchůdcem, respektive ideovým zdrojem Carla von Clausewitze. V řadě ohledů je jeho protipólem, což je dáno nejenom časovým rozpětím, technologickým pokrokem a zkušeností, ale především odlišným přístupem k řešení vyvstalých problémů. Například tedy v Sunově pojetí politika a válka jedno jsou („válka je tou největší věcí státu“), nese sebou pro stát vysoká rizika a proto je nejvyšším uměním neválčit („…je nejlepší kdo cizí vojska pokořil bez bitvy“). Pro Carla von Clausewitze je válka „opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky“. Pro Mistra Suna neleží těžiště v rozhodující/hlavní bitvě, ale v tom, jak bitvě předejít (zaútočit na protivníkovu strategii), jak zlomit vůli nepřítele bojovat ještě před válkou. A tak by se dalo pokračovat, rozdílů je celá řada, i třeba v chápání samotného pojmu „válečné umění“.

Ale pojďme zpátky k Vietnamu, Iráku, Afghánistánu a k dalším střetnutím, které západní státy a jejich ozbrojené síly vedly a vedou. Zjednodušeně se dá říct, že přístup k válčení v našem kulturním okruhu vychází z Clasewitzova učení. Druhá světová válka, konflikt v Koreji, nebo třeba první válka v Zálivu mu dává za pravdu. V povstaleckých konfliktech ovšem selhává. Zde je platnější Mistr Sun (respektive Mao Ce-tung, dobrý žák Mistra Suna a myšlenkový zdroj čehosi, co by se dalo nazvat moderní povstaleckou doktrínou). Na prvním místě je psychologie, nikoli síla. (Tím vším nechci říct, že se Carl von Clausewitz vůbec nevěnuje partyzánům, či „lidové válce“, nicméně nepřikládá ji ve svém díle velký význam.)

Část problému je v tom, že jsme si v posledních stoletích navykli, že technologie a silná výrobní základna je jedním z hlavních aspektů rozhodujících o vítězství a prohře a zároveň do jisté míry nahrazující masu. Řada konfliktů za posledních sto let nás však už měla dávno vyvést z omylu. Další částí problému je naše utkvělá představa o blahodárnosti modernizace. Tento proces byl nezbytný pro vzestup Západu a jeho podrobení si zbytku světa, nicméně není nezbytným předpokladem úspěchu v nekonvenčních konfliktech, respektive při budování státu. Vývoz modernizace (chápaný ať už v podobě technické, či třeba univerzality lidských práv) nemusí mít pozitivní vliv a vůbec nemusí být tím, co přispěje k vybudování rozpadlého státu.

John M. Collins ve své pitvě Vietnamské války dodává jeden zajímavý postřeh – rozdílný přístup politiků, respektive vojáků k povstaleckému boji ve Vietnamu a ke „vznikajícímu povstání“ doma ve Spojených státech.

US politicians put proper combinations to work at home in 1968, when incipient insurgency seized the United States. No one suggested search and destroy sweeps against the Black Panthers or Weathermen, who were busy bombing key buildings and battling police. Instead, civil rights programs reduced racial unrest, and lessening US participation in an unpopular war left the New Left without a power base in the general populace.

Proč se liší přístupy stejných lidí k, v podstatě, stejným problémům? Protože by doma bylo nepřijatelné použít stejné prostředky? Protože kořeny domácích problémů chápu, zatímco ty zahraniční zjednodušuji, respektive vysvětluji jinak? Možná by bylo vždy správné jako první si položit otázku, co bych dělal, pokud by podobný problém vypukl v mém státě. Jak bych jej řešil? Poslal bych proti odbojné skupině armádu? Asi ne, zvolil bych jiný, jemnější přístup. Zkuste to na příkladu Libye. Vím, že je to trochu přitažené za vlasy, ale jako intelektuální cvičení to není špatné.

Jako by byl problém s tím rozpoznat co je důležité a co není. A když to rozpoznáme, stejně nakonec zvolíme stejné prostředky. Chybějí stratégové, nebo jim není nasloucháno? Jak napsal před třemi desetiletími Collins:

In short, we lost a game of intellectual judo, in which conceptual lever­age was more potent than lethal power.

Nyní se mi díky Václavovi Pechovi (díky Ti) dostal do rukou text, který zajisté Coinistas ocení. A jak se zdá, na cestě je řada dalších, podobných dokumentů, které posbíral jeden bývalý důstojník námořní pěchoty se zkušenostmi mimo jiné i z Vietnamu. Doufám, že některé budu moci brzy dát na OWOP.

Dokument se nazývá U.S. Marine Corps Civic Action Effort in Vietnam March 1965 – March 1966 a popisuje zkušenosti tzv. Combined Action Company (CAC), což byl pokus vytvořit společné americko-vietnamské jednotky, jejichž hlavním úkolem byla jak obrana, tak výcvik místních sil v boji proti Vietgongu. Tento pokus je v publikaci hodnocen natolik optimisticky, že člověk znalý toho, jak to vše dopadlo, se nejprve možná pousměje. Ale jen do chvíle, než si uvědomí, že zanedlouho se možná shovívavě bude někdo usmívat nad naším úsilím a občasným optimismem nad vývojem v Afghánistánu.

Large units of the Marine Corps and the ARVN would keep at bay and destroy the Viet Cong main force and the Army of North Vietnam. The death of Pham Van Thuong represented something more than an isolated incident. The first fully coordinated effort to defeat the Viet Cong was emerging. Military civic action, expressed in security measures like the CAC concept would provide the link between the war against the enemy main forces and the reestablishment of political control by the GVN at the grass roots level.

Byť byla snaha o zvrat ve válce prostřednictvím lepší spolupráce s civilním obyvatelstvem upřímná, přesto byla odsouzena k záhubě. Podobně ostatně jako například aplikace counterinsurgency Davida Galuly v Alžírsku – byla sice úspěšná na malém území, ale celkovou prohru neodvrátila. Konflikty typu Alžírska, Vietnamu, Iráku či Afghánistánu obvykle posuzujeme skrze literaturu a texty psané lidmi z našeho kulturního okruhu, tedy našima západníma očima.

Proto když si člověk čte například o pokusu s CAC popisovaném v U.S. Marine Corps Civic Action Effort in Vietnam March 1965 – March 1966 a pak si přečte například Ghosts of War in Vietnam Heonika Kwona pochopí, že je pořád více toho co nevíme, než toho co víme. Antropolog Kwon napsal výbornou studii, ve které popisuje zkušenost a vyrovnávání se Vietnamců s desítky let trvající válkou prostřednictvím vyprávění o duších zemřelých, kteří se stále toulají po zemi, protože nemohou dojít klidu. Dají se tak třeba potkat francouzský legionář spolu s vietnamským partyzánem a námořním pěšákem.

Kwon ovšem popisuje i řadu reálií, které někdy mohou unikat naší pozornosti. Třeba o sofistikovaných sítích partyzánů, které existovaly Američanům přímo pod nosem a o koexistenci příznivců partyzánů a příznivců jihovietnamské vlády někdy i pod jednou střechou. Trojčlenné buňky příznivců Vietkongu a severovietnamského režimu byly jenom těžko vypátratelné a hlavně zlikvidovatelné. Platilo totiž pravidlo, že se jednotliví členové buněk mezi sebou prakticky neznali.

Under the hostile conditions in towns, the cell itself often took the form of a network in which its infrastructure workers were largely unknown to one another. Each had contacts with the cell operator via various means of communication. The workers met their superiors and network operators in the graveyard or the temple (unless they were already neighbors, kin or workmates); alternatively, they were sent coded messages via messengers.

Přeji příjemné počtení v materiálu U.S. Marine Corps Civic Action Effort in Vietnam March 1965 – March 1966. Člověk nikdy neví, kdy se mu může něco podobného hodit.

Americký ministr obrany Robert Gates (uprostřed) na vojenské akademii ve West Pointu (25. února 2011); Foto Cherie Cullen, Defense Department

Krátce poté, kdy byly v roce 1991 vytlačeny jednotky Saddáma Husajna z Kuvajtu, vyšla kniha The Transformation of War Martina van Crevelda. Říká se, že jí v Pentagonu neměli vůbec rádi. Právě končil konflikt, který byl jako vystřižený z učebnic konvenčních střetnutí – dvě velké armády vybavené tanky, dělostřelectvem, letectvem a tak dále, čítající stovky tisíc mužů a žen se střetly a jedna, díky palebné převaze rozdrtila druhou. Pro většinu lidí to byl předobraz toho, jak budou vypadat války budoucnosti.

Do toho přišel stratég Martin van Creveld s tím, že je to nesmysl, že ohromné výdaje na stále větší a dokonalejší houfnice a tanky postrádají smysl, protože konflikt budoucnosti bude vypadat zcela jinak. Předpovídal vznik zhroucených států, byť jim ještě tehdy tak neříkal. Varoval, že konflikty nízké intenzity, pokud nebudou rychle ukončeny, způsobí, že bojující strany se budou podobat jedna druhé. Jinými slovy, v určitých ohledech se svět podle něj vracel před Vestfálský mír v roce 1648.

Extensive conflict of this nature will cause existing distinctions between government, armed forces, and people to break down. National sovereignities are already being undermined by organizations that rouse to recognize the state’s monopolyover armád violence. Armies will be reeplaced by police-like security forces on the one hand and bands of ruffians on the other, not that the difference is always clear even today. National frontiers, that at present constitute perhaps the greatest single obstacle to combating low-intensity conflict may be obliterated or else become meaningless as rival organizations chase each other across them. As frontiers go, so will territorial states.

Van Cravedlově vizi přicházeli lidé na chuť až v průběhu 90. let a především po roce 2004, kdy se začal Irák a později Afghánistán propadat do partyzánské války. Dnes nezpochybňuje nikdo, že se konflikt v posledních dvaceti letech proměnil, že se stírá hranice mezi frontou a zázemím, že palebná síla a těžká technika může být k ničemu a že bez flexibility, schopnosti sdílet znalosti a rychle je uvádět do výcviku a vzdělání může být fatální i pro velmoci. To neznamená, že válka se navěky změnila. To by bylo stejně utopistické tvrzení, jako že zavládne věčný mír. Znamená to pouze, že musíme o konfliktech přemýšlet jinak a být otevřenější novým impulsům a to ve všech prostředích – na souši, na moři, ve vzduchu, i ve vesmíru.

25. února 2011 přednesl americký ministr obrany Robert Gates proslov na vojenské akademii ve West Pointu, který vám vřele doporučuji, pokud přemýšlíte o konfliktech současných a budoucích a poučeních z nich. Šlo o poslední projev ministra ve funkci na West Pointu, takže byl nejenom bilanční, ale hlavně doporučující a vizionářský.

Soustředil se na tři oblasti: na budoucí konflikty a dopady na pěchotu, na to, jak nejlépe institucionalizovat potřebné schopnosti a na to, jaké důstojníky bude pěchota ve 21. století potřebovat. Připoměl, že byrokracie má většinou tendenci se připravovat na budoucí konflikty, které jakoby z oka vypadly těm minulým.

The need for heavy armor and firepower to survive, close with, and destroy the enemy will always be there, as veterans of Sadr City and Fallujah can no doubt attest.  And one of the benefits of the drawdown in Iraq is the opportunity to conduct the kind of full-spectrum training – including mechanized combined arms exercises – that was neglected to meet the demands of the current wars.  Looking ahead, though, in the competition for tight defense dollars within and between the services, the Army also must confront the reality that the most plausible, high-end scenarios for the U.S. military are primarily naval and air engagements – whether in Asia, the Persian Gulf, or elsewhere.  The strategic rationale for swift-moving expeditionary forces, be they Army or Marines, airborne infantry or special operations, is self-evident given the likelihood of counterterrorism, rapid reaction, disaster response, or stability or security force assistance missions.  But in my opinion, any future defense secretary who advises the president to again send a big American land army into Asia or into the Middle East or Africa should “have his head examined,” as General MacArthur so delicately put it.

Podle něj se nemá pěchota proměnit ve viktoriánskou policii, která vybudovala, díky výcviku místních a loajálních sil, impérium, nad kterým slunce nezapadalo. Nicméně, velký střet mechanizovaných armád je v budoucnu krajně nepravděpodobný. Významnou úlohu bude v jakýchkoli konfliktech i nadále sehrávat letectvo a námořnictvo. Ovšem i ono musí procházet změnami a nebýt závislé na konvenčním myšlení. Bohužel Robert Gates vynechal rostoucí význam robotických prostředků a zvyšující se roli vesmíru.

Druhým tématem byl přenos zkušeností z konfliktů s cílem být lépe připraven na to, co přijde, i když byrokracie podobnému uvažvání příliš nepřeje. Pro „plnospektrální“ války, které nás čekají, jsou potřební vojenští lídři, kteří dobře vědí, že neznají všechny odpovědi, ale kteří jsou připraveni se neustále učit. Následující doporučení jde proti tradiční kultuře:

So in addition to the essential troop command and staff assignments, you should look for opportunities that in the past were off the beaten path, if not a career dead end – and the institutional Army should not only tolerate, but encourage you in the effort.  Such opportunities might include further study at grad school, teaching at this or another-first rate university, spending time at a think tank, being a congressional fellow, working in a different government agency, or becoming a foreign area specialist.  On that last note, I would encourage you to become a master of other languages and cultures, a priority of mine since taking this post.  A pilot program begun in 2008 to incentivize ROTC cadets to learn foreign languages has grown from a couple dozen participants to some 1,800 today.

A konečně, třetí oblastí, která v ministrovi obrany prý vyvolává největší obavy je, jak překonat rigiditu institucí. Tato rigidita totiž nepřeje flexibilitě, nepodporuje ty nejlepší a nejzkušenější při povyšování a umísťování a příliš lpí na pravidlech.

One thing I have learned from decades of leading large public organizations is that it is important to really focus on the top 20 percent of your people and, though it may be politically incorrect to say so, the bottom 20 percent as well.  The former to elevate and give more responsibility and opportunity, the latter to transition out, albeit with consideration and respect for the service they have rendered.  Failure to do this risks frustrating, demoralizing and ultimately losing the leaders we will most need for the future.

Ministr připomněl mimo jiné slova iráckého veterána a důstojníka Paula Yinglinga, který před dvěma lety pronesl jednu úvahu, jejíž obsah má platnost i dnes. Psal jsem o ní na OWOP vlétě 2009 (v druhé polovině článku) a dodnes ji považuji za jedno z nejlepších vyjádření problému, kterému čelíme. Zajímavé je na ní i to, že ve své době nebyla oněmi byrokraty ve Washingtonu příliš vítána. Nyní je i díky Robertu Gatesovi. Ministr se pomalu loučí s funkcí ministra obrany a tento proslov patří k jeho nejlepším.

Účel, funkci a vývoj ROTC v USA velmi pěkně shrnuje major Anthony G. Dotson v jeho práci Fixing the Reserve Officer Training Corps’ Recruiting Problems. Tato práce byla jednou z nutných podmínek pro získání titulu Master of Military Art and Science na Faculty of the U.S. Army Command and General Staff College. A major Dotson měl v té době titul bakaláře (Bachelor of Business Administration – BBA) z Morehead State University v Moreheadu ve státě Kentucky, který získal v roce 1989.

Pro člověka neznalého americké historie je překvapivé, že ROTC byl vlastně východiskem z nouze, když se neosvědčil model výchovy vojenských elit v malém a izolovaně od zbytku společnosti:

Congress did finally establish a formal training facility for officers at The Military Academy at West Point in 1802. Their reluctance was still evident; however, as a tactics department was not added until 56 years later. After suffering many military blunders in the War of 1812, alternative means of training officers were developed. The most common method was to train officers in military subjects on existing college campuses. This practice grew considerably during the Civil War with the passage of the Morrill Act of 1862. Justin Morrill, a representative of Vermont, proposed that 30,000 acres of public land be sold in each state to generate funds to create public colleges. The only stipulation was that these “land grant” colleges must offer courses in military tactics. By 1900, 42 such colleges were training Army officers on their campuses.

Jak lze dovodit z citátu, tehdejší řešení bylo velmi jednoduché a ve svém důsledku elegantní. Daleko zajímavější mně ovšem připadaly výsledky ankety reprezentující 270 míst, kde v roce 1999 a 2000 běžel program ROTC. Především motivace pro vstup do programu byla zajímavá. Z jedenácti možných důvodů pro vstup do ROTC byl na prvních třech místech:

• Mít možnost stát se důstojníkem (665 respondentů)
• Rozhodnutí stát se důstojníkem (597 respondentů)
• Získání schopností vůdce (510 respondentů)

Existence ROTC v místech, která se stala v 60. letech centrem vzniku mírového hnutí, není přirozeně bez rizika. Stejně tak jako má vliv na rozhodování jednotlivců vývoj v ekonomice, má jej i možnost otevřít si druhou kariéru.

ROTC’s popularity has also varied throughout its history, from being a two-year, all-male, mandatory program on most campuses to the all-volunteer program that it is today. The needs of the army and public opinion at the time are the driving factors in shaping the face of ROTC. The Vietnam era for example, proved to be the most challenging for ROTC as the need for junior officers increased and the public support for the war decreased. Campus demonstrations against the war often focused on the most visible representative of the government and military on campus, which was ROTC. As a result several programs were closed during that time with many never reopening. Today the popularity of ROTC is based on regional politics or attitudes and socio-economic boundaries. Current enrollment figures indicate that there is a direct inverse correlation with wealth and the propensity to serve one’s country. In other words, the higher the tuition costs, the smaller the ROTC program will be. Other factors that impact ROTC’s popularity are the strength of the economy and the state of the nation in regards to its foreign policy. If jobs are readily available ROTC is a less attractive option for most college students. While war or pending war may draw or deter students depending upon the public’s opinion.

Na druhou stranu, i česká ekonomika se pohybuje a každá společnost má v sobě zabudovaný určitý zárodek antimilitarismu. Důležitá je možnost volby vyplývající z počtu šancí jednotlivce něco ve svém životě udělat. Občas slýchávám názory, že by se do škol měla vrátit branná výchova, ale nedá se to řešit jednodušeji – poskytnout těm, kdo o to stojí šanci vstoupit do armády, aniž by museli tlouct na dveře vojenského vysokého školství?

Americký voják v Iráku předává v rámci protipovstalecké operace obyvatelům mapu bezpečných cest, které mohou používat; Foto Michael Larson, U.S. Navy

Pokud se podíváte na klíčová slova nejčastěji používaná na tomto blogu zjistíte, že counterinsurgency, či COIN patří k vítězům. Za rok a půl se zde objevila řada textů týkajících se tohoto zapomínaného a znovuobjevovaného konceptu. COIN za tu dobu pronikl i do přípravy některých českých jednotek působících v Afghánistánu. Je to dobře, byť samotný koncept nelze vydávat za jediný možný recept k vítězství.

COIN je o flexibilitě a schopnosti učit se a jako intelektuální koncept má daleko k tomu, jak tradičně chápeme válku, vítězství, či prohru. Za posledních několik let, kdy se dostal do popředí, bylo o něm napsáno mnoho textů a řada knih. Jména polozapomenutých autorů, kteří nezapadají do konceptu tradičních kinetických operací, jakými je třeba otec „moderního pojetí COIN“ David Galula, se začala objevovat, stejně jako jejich práce. Jeden ze současných předních proponentů counterinsurgency John Nagl poskytl zajímavý rozhovor Small Wars Journal, který lze jen doporučit, byť se jedná o zopakování základů. Ty je však dobré si opakovat neustále.

What is the strategic rationale for creating community defense initiatives?
Community defense initiatives and tribal militias have in principle, many similarities. We have talked already about the extraordinary force ratios required to secure the population so that it feels able to take the risks to side with the counterinsurgent rather than with the insurgency. Acquiring those kinds of force ratios almost always requires the development of community defense initiatives or local militias who secure their own communities, towns and villages. Efforts to create and support those community defense initiatives are an essential component of building a comprehensive host nation security force – from truly national well equipped forces that can cover an entire country to local security forces that focus on securing their home territory.

Budoucnost counterinsurgency je podle mě ve hvězdách, především kvůli své komplexnosti a těžkostem tradičních vojenských struktur adaptovat se na ní. Je to ale logické. COIN je nejbližší silám pro speciální operace, protože jejich základním stavebním kamenem je adaptabilita, flexibilita, či jinými slovy schopnost rychle se učit. Vzhledem k tomu, že speciální jednotky obvykle operují v malých skupinách, jedině učení se a nevypočitatelnost zaručuje jejich přežití („evoluce“).

U tradičních vojenských sil tomu tak být nemusí, protože vždy je k dispozici dostatek síly, který může vést ke vnucení vůle soupeřovi – zničení jeho vojska, nebo vlády povede ke kýženému vítězství. A pokud by se tradiční síly plně adaptovaly na COIN, co by z nich zbylo? Nikdy nebudou schopné překročit svůj stín, protože pokud by tak učinily, přišly by o svou podstatu, která vytváří jejich kulturu/filosofii/způsob uvažování. Pokud by se tak stalo, mohli bychom nakonec litovat. To ovšem neznamená, že nemohou být v určitých chvílích dobré při provádění counterinsurgency. Podle mého názoru jde ale o časově a geograficky omezený okamžik. Proto jsem skeptický k tomu, že by se z counterinsurgency mohla stát nějaká převládající doktrína. Nejlepším výsledkem by bylo, pokud by se ji podařilo zachovat živou a v post-afghánském období ji znovu „nezasunout“ do koutů vojenských knihoven.

John Nagl v rozhovoru vzpomíná na TomaRickse, který trefně popsal, že americké ozbrojené síly jsou formovány dvěma odlišnými konflikty – Občanskou válkou a 2. světovou válkou. Občanská válka je Starým zákonem a 2. světová Novým zákonem. John Nagl věří, že se americké pěchotě podařilo do jisté míry se vrátit ke Starému zákonu a irácké a afghánské tažení ji změnilo. S tím se dá souhlasit, ale teprve doba post-afghánská ukáže, do jaké míry.

Ať tak, nebo tak by nebylo od věci to, co John Nagl navrhuje na konci rozhovoru – vytvořit podobnou doktrínu, jaká vznikla pod vedením generála Davida Petraeuse před několika lety (Field Manual 3-24) v USA pro Severoatlantickou alianci:

It would be enormously beneficial for NATO to similarly produce a NATO COIN doctrine based upon a shared universally accepted understanding of the principles of COIN and the problems inherent in fighting this kind of wars. Although insurgencies are different, there are broad historical trends that underlie the factors motivating insurgents. History doesn’t repeat itself, but it rhymes. Most insurgencies follow a similar course of development and the tactics used to successfully defeat them are likewise similar in most cases.

Vojensko-policejní schopnosti jsou jednou z důležitých, a podle mého názoru spíše samostatných, než sdílených a univerzálních schopností ozbrojených sil. Tato schopnost v souvislosti s vývojem bezpečnostního prostředí a charakterem hrozeb nabývá čím dál více na významu. Strategické dokumenty popisující současné a budoucí bezpečnostní prostředí a bezpečnostní hrozby hovoří o „stírání rozdílu“ mezi vnějšími a vnitřními bezpečnostními hrozbami a to především v souvislosti s hrozbami, jenž představuje nepřehledný spletenec transnacionálního terorismu, extremismu, povstalectví a organizovaného zločinu. S těmito formami bezpečnostních hrozeb nelze účinně bojovat pouze v rámci jednotlivých států (což samozřejmě vyžaduje expedovat určité bezpečnostní složky, aby proti těmto hrozbám působily v zahraničí), ale také to, že na tento úkol nestačí tradiční ozbrojené síly a zpravodajské služby (viz fiasko těchto tradičně nasaditelných schopností v Afghánistánu).

V této souvislosti je řadou autorů v odborné litratuře (Collonomos, Deflem, Dwan, Kelly, Lutterbeck, Sullivan a další) popsán rostoucí význam expedovatelných policejních a vojensko-policejních schopností. Schopnosti vojensko-policejní jsou z mnoha důvodů důležitým průsečíkem vzhledem ke svému tradičně vnímanému statutu expedovatelnosti jakožto schopnosti v rámci ozbrojených sil, kombinovanému s policejními schopnostmi odpovídajícími potřebám pro nasazení v rámci asymetrických-populačně-centrických konfliktů.

Určitě nelze přehlédnout zřetelný trend transformovat vojensko-policejní schopnosti od těch řekněme „tradičních“ (vnímaných jako podpůrné policejní zajištění konvenčních schopností ozbrojených sil v konvenčních tedy nepřátelsko-centrických konfliktech) k řekněme „novým“, či „netradičním“ (vnímaných jako velmi důležitá schopnost působení vůči civilnímu obyvatelstvu v rámci nekonvenčních/asymetrických/populačně-centrických konfliktů). Tento trend vyplývá především z operačních potřeb nedávných a současných konfliktů a projevuje se v doktrinálních dokumentech NATO souvisejících s vojensko-policejními schopnostmi. Tyto dokumenty členské země standardizují, a pokud nevznesou včas připomínky (což je aktuálně případ ČR), jsou je povinovány implementovat do vlastních doktrín a koncepcí. To se má projevit i v definování a budování schopností ozbrojených sil ČR.

Tento trend transformovat vojensko-policejní schopnosti je však zároveň různými organizačními subjekty ministerstva obrany nedostatečně zohledněn, o čemž svědčí vnímání a definování těchto schopností v našich důležitých dokumentech doktrinální povahy i v některých praktických organizačních opatřeních. Jako příklad ignorování tohoto trendu je dokument Doktrína AČR z roku 2010, kde jsou vojensko-policejní schopnosti popsány tak, že neodpovídají jejich skutečnému aktuálnímu obsahu a významu v kontextu závazných doktrinálních dokumentů NATO. V dokumentu AČR nejsou například uvedeny vojensko-policejní schopnosti v oblasti boje proti terorismu (counterterrorism, CT) ani schopnosti v oblasti protipovstaleckých činností (counterinsurgency, COIN). Na straně 87 v poznámce pod čarou dokument uvádí, že: „síly a prostředky VP jsou při nasazení do operací mimo území ČR zpravidla součástí sil bojového zabezpečení“, což sice odpovídá doktrínám pro nasazení v nepřátelsko-centrických konfliktech, ale nikoliv potřebám nasazení v populačně-centrických konfliktech. Pochopení rozdílu mezi „těžišti“ těchto konfliktů však vyžaduje hlubší pochopení této problematiky, než které prokazují tímto přístupem autoři tohoto doktrinálního dokumentu AČR.

Významným praktickým organizačním projevem ignorování tohoto trendu je třeba zrušení jednoho z mála nových a zároveň jednoho z nejprogresivnějších, a vzhledem k rytmu operačního nasazení i jednoho z nejvíce využívaných organizačních prvků ozbrojených sil (v období od roku 2003 do roku 2008), Útvaru speciálních operací Vojenské policie a dále zrušení Zvláštního odboru Vojenské policie bez adekvátní náhrady těchto schopností. Tyto organizační kroky nebyly (kromě nezvykle medializovaných podezření z údajných pochybení, z nichž dodnes ani jedno neskončilo pravomocným rozsudkem) nijak věcně odargumentovány, kromě prohlášení, že tyto organizační prvky byly „nekoncepční“. V situaci, kdy je jen velmi obtížné nalézt jakoukoli „správnou koncepci“, lze v podstatě cokoliv označit za nekoncepční.

Také legislativa upravující oblast činnosti Vojenské policie je v mnoha ohledech zastaralá a neodpovídá aktuálnímu stavu věcí v rámci vymezení ozbrojených sil a jejich schopností. Zákon 219 z roku 1999 O ozbrojených silách uvádí, že ozbrojené síly jsou tvořeny Armádou ČR, Vojenskou kanceláří prezidenta republiky a Hradní stráží, a v navazujícím odstavci tvrdí, že příslušníky ozbrojených sil jsou všichni vojáci v aktivní službě. Nejen příslušníci Vojenské policie, ale i příslušníci Vojenského zpravodajství jsou a zároveň i nejsou příslušníky ozbrojených sil. Přitom na základě jednoduché analýzy problematiky vojensko-policejních schopností je zřejmé, že sehrávají (tedy spíše jejich absence) v nedávných i současných konfliktech významnou roli a budou s velkou pravděpodobností sehrávat významnou roli i v budoucích konfliktech asymetrického charakteru (stačí porovnat žádoucí množství policistů a vojenských policistů ihned po ukončení hlavních bojových operací v Kosovu, Afghánistánu a Iráku s realitou).

Klíčovou kategorií k pochopení významu role expedovatelných policejních schopností je rozdílná role civilního obyvatelstva v konvenčních-nepřátelsko-centrických konfliktech oproti jeho roli v nekonvenčních-populačně-centrických konfliktech. Jak již bylo blíže vysvětleno v příspěvku na téma podstaty nekonvenčních konfliktů je jednání civilního obyvatelstva předmětem soupeření mezi povstalci a státem. Každé povstalecké hnutí nutně potřebuje podporu civilního obyvatelstva k tomu, aby kompenzovalo svou „nevýhodu slabosti“ prostřednictvím „informační výhody“. Tuto informační výhodu povstaleckým hnutím zajišťuje kromě terénu především podpora (anebo alespoň efektivně vynucená spolupráce) obyvatelstva. S tím právě úzce souvisí policejní schopnosti – ať už jde o vlastní policejní činnost, jakožto kritickou bezpečnostní schopnost státu, anebo expediční schopnost státu, který se rozhodl intervenovat ve prospěch jiného státu. Policejní schopnosti jsou samozřejmě kvůli bojové a logistické nesamostatnosti expedovatelné pouze s větší či menší podporou konvenčních schopností ozbrojených sil.

Ve skutečnosti jde spíše o roli expedičních policejních než vojensko-policejních schopností, protože v populačně-centrických konfliktech by bylo optimálnější expedovat civilní policii především kvůli jejím schopnostem čelit sofistikovaným, vysoce konspirativním a násilným formám organizovaného zločinu. Ty jsou svou podstatou snad nejvíce podobné povstalectví s tím rozdílem, že organizovaný zločin nemá většinou za cíl přímo uchopit politickou moc ve státě (chce spíš získat možnost efektivně operovat v rámci státu nebo v rámci vice států: milk the cow), kdežto povstalecká hnutí mají spíše za cíl vybojovat a převzít politickou moc ve státě (chce spíš stát porazit: kill the cow). Policejní schopnosti a především kvalitní lidské zdroje pro tuto schopnost jsou “nedostatkovou komoditou” ve většině států aliance, což vyvolává odpor ministerstev vnitra nasazovat policisty do zahraničí ve větších počtech.

Pro pochopení toho, proč jsou policisté vhodnější, ne-li nezastupitelní v řadě schopností potřebných pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech je důležitá skutečnost, že policejní a vojenské instituce byly historicky určeny k tomu, aby efektivně působily proti jinému charakteru bezpečnostních hrozeb. Tomu se přizpůsobovaly i organizační formy, prostředky a metody činnosti těchto organizací.  Zatímco vojenské organizace byly a do značné míry jsou stále budovány tak, aby obstály především v masivním, centrálně řízeném a unifikovaném způsobu nasazení odpovídajícímu formám industriálního válčení, policejní organizace byly a jsou budovány tak, aby obstály v souboji s nejrůznějšími formami zločinu, které jsou často charakteristické konspirativností, ne-doktrinální a decentralizovanou formou.

Policejní organizace proto, na rozdíl od těch vojenských, vyžadují a podporují iniciativnost a vysokou míru samostatnosti jednotlivců, či malých skupin, které jsou schopné efektivně spolupracovat s dalšími samostatnými a specializovanými subjekty policejních organizací, orgány činnými v trestním řízení, státními institucemi obecně a intenzivně i s civilním obyvatelstvem. To a řada dalších důvodů činí policejní organizace mnohem kompetentnější pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech s nepostradatelnou bojovou a logistickou podporou konvenčních i speciálních vojenských schopností.

Vojenské policie působí v homogenním prostředí ozbrojených sil a ministerstev obrany, které je charakteristické nižším počtem trestné činnosti a absencí některých forem organizovaného zločinu. Tím jsou vojenští policisté handicapováni oproti civilním policistům při efektivním nasazení v populačně-centrických konfliktech spojeným s povstalectvím. Tento handicap by byl ještě znásoben, pokud by byla Vojenská policie podřízena konvečním vojenským jednotkám a byla nucena fungovat v organizačních formách konvenčních sil.

Pro Vojenské policie je také velmi kritická míra nezávislosti při odhalování a dokumentování trestné činnosti – ta je principiálně ohrožena podřízeností policejního prvku velitelskému prvku, který je sám „vyšetřován“. Bylo by unáhlené tvrdit, že se jedná o trend, ale z posledních jednání představitelů Vojenských policií NATO v tomto roce vyplynulo, že například Británie a Kanada upouštějí od podřízenosti Vojenských policií pod generální štáb a přesunují je přímo pod ministry obrany kvůli kauzám, ve kterých vojenští velitelé nepřípustným způsobem ovlivňovali nezávislost vyšetřování vojenské policie.

Pro uchování nezávislosti odhalování a vyšetřování i efektivity fungování a rozvoje především nasaditelných schopností Vojenské policie, je velmi důležité vysvětlit důležitost specifické organizační formy. Té je možné dosáhnout pouze zachováním, či dokonce posílením míry autonomie v rámci organizační struktury ozbrojených sil. Tendence začlenit schopnosti Vojenské police do podřízenosti velitelů organizační struktury AČR, je tedy snahou, která je možná částečně odůvodnitelná v rámci zefektivnění při nasazení v konvenčních-nepřátelsko centrických konfliktech podle čl. 5 Severoatlantické smlouvy, ale nikoliv snahou ve prospěch budování a rozvoje žádoucích vojensko-policejních schopností pro nasaditelnost v konfliktech populačně-centického charakteru, tedy asymetrických – mimo čl. 5 Washingtonské smlouvy a v tzv. komplexním prostředí.

Ve stejném kontextu je důležité vnímat i proces definování potřeby budování a rozvoje tzv. schopností sil speciálních operací (včetně schopností policejních a vojensko-policejních speciálních operací), ale o tom bude až další plánovaný příspěvek, který je v rámci procesu tvorby podkladů pro BKO neméně aktuální, neboť také úzce souvisí s potřebou rozvíjet schopnosti pro asymetrické-populačně-centrické formy konfliktů.

Otázky k diskuzi:

1. Je dostatečně odborně vnímána problematika a podstata asymetrických-populačně-centrických konfliktů a v tomto kontextu i role a růst významu nasaditelných/expedovatelných policejních a vojensko-policejních schopností?
2. Do jaké míry lze transformovat konvenční vojenské jednotky pro činnost v populačně-centrických konfliktech? Jinými slovy, do jaké míry mohou být tyto jednotky transformovány tak, aby prováděly policejní činnosti a zároveň neztratily primární schopnosti pro nasazení v konvenčních-nepřátelsko-centrických typech konfliktů?
3. Potřebují již tak (oproti civilním policiím) handicapované vojensko-policejní organizace specifickou organizační formu a kulturu a tedy nezávislost na organizační struktuře a formě konvenčních částí ozbrojených sil, anebo by bylo lepší v případě ČR organizačně zařadit Vojenskou polici pod GŠ AČR a proč?
4. Bylo zrušení Útvaru speciálních operací Vojenské policie a Zvláštního odboru Vojenské policie bez adekvátní náhrady systémovým krokem? Pokud ano – v čem spočívá systémovost tohoto kroku, pokud ne – v čem spočívá nesystémovost tohoto kroku?

Ke čtení:

• Bensahel, Nora, and Oliker Olga. Peterson Heather. Improving Capacity for Stabilization and Reconstruction Operations;
• Joseph D. Celeski. Policing and Law Enforcement in COIN: the Thick Blue Line;
• Colonomos, Ariel. “Le Pari de la Guerre”, War Confuses Police with Military, by Jean Birnbaum;
• Deflem, Mathieu. Policing Post-War Iraq: Insurgency, Civilian Police, and the Reconstruction of Society;
• Dwan, Renata. Executive Policing: Enforcing the Law in Peacekeeping Operations;
• Jones, G. Seth. The Rise of Afghanistan Insurgency: State Failure and Jihad;
• Kelly, K. Terrence, Seth G. Jones, E. James Barnett II, Keith Crane, C. Robert Davis, and Carl Jensen. A Stability Police Force for the United States: Justification and Options for creating U.S. Capabilities;
• Lutterbeck, Derek. Between Police and Military: The New Security Agenda and the Rise of Gendarmeries;
• Quinlivan, T. James. The Painful Arithmetic of Stability Operations;
• Sullivan, P. John. The Missing Mission: Expeditionary Police for Peacekeeping and Transnational Stability.

Tento dokument by měl sloužit především k vyšší interoperabilitě a unifikaci v rámci NATO a měl by pomoci nejen jednotlivým členským, ale i partnerským státům při současné nebo případně budoucí transformaci těchto hodnostních sborů. Klíčová je skutečnost, že je zde také poprve oficiálně definováno jejich místo a úloha a vymezení charakteristik činností v jednotlivých hodnostech OR1 – OR9. (Celý dokument naleznete zde).

Velice zajímavý je také kometář vrchního praporčíka ACT šprap. Luďka Kolesy – jenž se se na tvorbě a prosazeni zmiňovaného dokumentu podílel již od roku 2005 – a jeho kolegy z ACO CSM Michaela M. Balcha.

Pro personální orgány v rámci resortu Ministerstva obrany by se tento dokument měl stát důležitým “odrazovým můstkem” při tvorbě Bílé knihy o obraně, zejména kapitoly 7. (Personální problematika, výchova, vzdělávání a vojenské školství), písmena c. (Personální politika), odstavců i. (Mužstvo a poddůstojníci) a ii. (Praporčíci). Dále se zcela nepochybně musí promítnout do kapitoly 7. (Personální problematika, výchova, vzdělávání a vojenské školství), písmena k. (Vzdělávání), odstavců iii. (Vzdělávání mužstva a poddůstojníků) a iv. (Vzdělávání praporčíků).

Několik důležitých informací, které jsou ve směrnici uvedeny, bych si však dovolil zdůraznit:

NCOs must be prepared to operate in joint operations in a multi-national environment. They will have to achieve leadership prerequisites with proper knowledge, skills and abilities based on NATO guidelines for their rank and position.
NCOs will be required to understand and function at an agreed upon common set of leadership skills, knowledge and abilities at the tactical, operational and strategic level based on rank and position, prior to deployment on operations or assignment to a multi-national environment.

Komentář: Toto je naprosto klíčový fakt, který musí ministerstvo obrany zohlednit při tvorbě profesionálního poddůstojnického a praporčického sboru. Přestože směrnice není pro členské státy závazná, zároveň je zde uvedeno, že „(poddůstojníci a praporčíci) budou muset dosáhnout požadované úrovně řídících schopností, na základě předepsaných znalostí a dovedností, které tato směrnice přiřazuje jednotlivým hodnostem a funkcím“. Dále se uvádí, že po poddůstojnících a praporčících „se bude vyžadovat schopnost působit, v souladu se schváleným souborem (rozumí se, schválených touto směrnicí – pozn. autora) řídících dovedností, vědomostí a schopností, na taktickém, operačním a strategickém stupni“. Je tedy zřejmé, že přestože se nejedná o přímou direktivu, má tato směrnice silně doporučující podstatu.

The NATO NCO is a professionally trained leader who serves as the „backbone“ of any military.

Komentář: Z tohoto zcela zřetelně vyplývá, že hlavním úlohou poddůstojnického a praporčického sboru musí být především vedení podřízených. Úloha štábních a technických specialistů je pouze doplňující.

These guidelines, based on the NATO NCO structure, demonstrate the continual accumulation of leadership skills throughout the course of an NCO’s professional development and advancement. As NCOs are promoted, they build on the leadership demonstrated in their former ranks, assume more responsibility, and exercise greater direct and indirect leadership.

Komentář: Jelikož se v této pasáži hovoří o „plynulém získávání řídících dovedností“ a jmenování do vyšších hodností „na základě řídících dovedností které (poddůstojníci a praporčíci) prokázali v nižších hodnostech“ je zcela zřejmé, že je naprosto nežádoucí současná personální praxe zavedená v resortu Ministerstva obrany. Při ní dochází ke vstupu do kariéry v praporčických hodnostech (zejména absolventy Univerzity obrany) a/nebo tzv. „přeskakování“ hodností (např. jmenování z　hodnosti OR3 přímo do hodnosti OR6) bez adekvátní předchozí praxe.

Neméně důležitá je část směrnice je ta, která vymezuje charakteristiky činností v jednotlivých hodnostech OR1 – OR9. Již v časopise A-Report 2/2009 jsem představil možnou variantu, kterou by bylo vhodné v rámci AČR zavést. Současná praxe při systemizaci jednotlivých funkcí je totiž značně subjektivní a pravidla (nebo lépe řečeno „mantinely“) velice vágní.

Závěrem nebývá než konstatovat, že se snad již přiblížila doba, kdy resort Ministerstva obrany začne brát výstavbu kvalitního profesionálního poddůstojnického a praporčického sboru vážně. Snad k tomu přispěje i výše uvedená směrnice…

Army Composite Life Cycle Model; Zdroj Health Promotion, Risk Reduction, Suicide Prevention Report 2010

Přibližně před deseti dny jsem popisoval příběh seržanta Toma Bagosyho, který se rozhodl spáchat sebevraždu, když se mu rozpadl život. Jak ukazují statistiky, je jedním z několika set vojáků, kteří se každý rok ve Spojených státech rozhodnou odejít ze světa vlastní rukou. Vesměs jde o lidi, kteří se účastní válek v poslední necelé dekádě. Byť americké ozbrojené síly věnují v posledních letech zvýšenou pozornost Posttraumatickému stresovému syndromu (PTSD), přesto se zdaleka nedaří pomáhat všem.

Nejde však pouze o sebevraždy. Jak ukazují studie, roste i počet lidí, kteří nadmíru pijí, či užívají drogy. Neradostný obrázek popisuje materiál pěchoty s názvem Health Promotion, Risk Reduction, Suicide Prevention Report 2010. V úvodním slově generál Peter W. Chiarelli, který dohlížel na přípravu zprávy, přichází mimo jiné s tím, že na 106 tisíc vojáků bere léky na bolest, proti depresím a další medikamenty. Během fiskálního roku 2009 (září 2008 – říjen 2009) vojáci spáchali 74 646 kriminálních činů, z čehož 16 997 bylo pod vlivem drog a alkoholu.

In Fiscal Year (FY) 2009 we had 160 active duty suicide deaths, with 239 across the total Army (including Reserve Component). Additionally, there were 146 active duty deaths related to high risk behavior including 74 drug overdoses. This is tragic! Perhaps even more worrying is the fact we had 1,713 known attempted suicides in the same period. The difference between these suicide attempts and another Soldier death often was measured only by the timeliness of life-saving leader/buddy and medical interventions. Some form of high risk behavior (self-harm, illicit drug use, binge drinking, criminal activity, etc.) was a factor in most of these deaths. When we examined the circumstances behind these deaths, we discovered a direct link to increased life stressors and increased risk behavior.

Chiarelli apeluje na civilní i vojenské představitele, aby věnovali této problematice zvýšenou pozornost, aby dobře prostudovali více než tři sta stránkovou zprávu a přijali opatření, které sníží negativní dopady vysokého operačního tempa posledních devíti let. Zpráva nepřichází pouze se statistikami, ale samozřejmě nabízí i opatření. Je rozdělena do deseti sekcí:

• první se zabývá sebevraždami;
• druhá neschopností systému adaptovat se na nároky kladené na vojáky a přijít s adresnou pomocí;
• třetí životním cyklem vojáků, který je rychlejší ve srovnání s civilisty;
• čtvrtá opatřeními pěchoty při prevenci sebevražd;
• pátá přichází s modelem, který by měl zvýšit péči o zdraví, snížit riziko a zvýšit prevenci sebevražd u vojáků;
• šestá přichází s konkrétními opatřeními v této oblasti;
• sedmá popisuje nutné změny ve vyšetřování a hlášení trestných činů tak, aby měli velitelé k dispozici dostatek informací a snížilo se tak riziko následných problémů;
• osmá se zabývá sdílením dat;
• devátá výzkumem v této oblasti a zabráněním duplikací;
• desátá obsahuje dodatky.

V materiálu se dá nalézt mnoho zajímavých doporučení, stejně jako dat, která jsou důležitá pro pochopení rozsahu problému. Například, historicky bylo množství sebevražd v ozbrojených silách nižší, než v civilní populaci. V roce 2004 se situace začala měnit a v roce 2008 už počet sebevražd na sto tisíc lidí u pěchoty, přesáhl počet sebevražd u civilního obyvatelstva (20,2 ku 19,2). Jak ukazuje jeden z grafů, situace je nejhorší u námořní pěchoty a u pěchoty. Naopak počet sebevražd v námořnictvu a u letectva zůstává pod úrovní počtu sebevražd u civilistů.

Pro studium je zajímavý i tzv. Složený model životního cyklu (Composite Life Cycle Model), který ukazuje cykly jednotky, vojáka a rodiny s tzv. „body přechodu“, kdy dochází ke změnám v životě vojáků a/či jejich rodin. Tyto body se kumulují, čímž se zvyšuje stres. Data ukazují, že k nejvyššímu počtu sebevražd dochází u vojáků, kteří mají první kontrakt a u těch, kteří nebyli na misi, či absolvovali jen jednu.

In just six years, Soldiers experience the equivalent of a lifetime when compared to their civilian counterparts… Soldiers, however, do not live the equivalent life of their civilian peers. They endure sacrifices inherent to the profession of arms.

Ministr obrany Robert S. McNamara (L) s kongresmanem Melvinem R. Lairdem a generálem Maxwellem D. Taylorem (1964); Foto Ralph Seghers

Když dva dělají totéž, nikdo to není totéž. To si lze uvědomit, jestliže se ohlížíme za dvaceti lety transformace v oblasti obranného plánování. Měli jsme jeden vzor – Planning, Programming, and Budgeting System (PPBS). Jen stěží jsme však byli kdy schopni odpovědět na základní otázku spojenou s myšlenkou programování vojenských výdajů: „How Much Is Enough?“ Možná i to je důvod, proč se tuhle otázku snaží za ministerstvo obrany zodpovědět úplně někdo jiný – ministerstvo financí.

V této souvislosti určitě stojí za to si přičíst americké publikace vracející se k období „manažerského diktátu“ a radikální změny stylu řízení amerického ministerstva obrany, k němuž došlo za období Roberta S. McNamary. Jedním ze skutečných bestsellerů v této oblasti je kniha How Much Is Enough? Shaping the Defense Program, 1961-1969, jejíž autoři, Alain C. Enthoven a K. Wayne Smith, shrnují v devíti kapitolách období implementace PPBS. Z pohledu těch našich posledních 20 let může být už poučným McNamarův citát rámující celou knihu:

You cannot make decisions simply by asking yourself whether something might be nice to have. You have to make a judgment on how much is enough.

Přesto si lze z knihy vzít i lepší poučení. Zde jen dvě. Hned to první je obsaženo v druhé kapitole nazvané „New Concepts and New Tools to Shape the Defense Program“:

„Secretary McNamara brought not only extraordinary managerial ability and drive but also a new concept of management to the Department of Defense. He made it clear at the outset that he intended to exercise fully his statutory authority, that he wanted all defense problems approached in a rational and analytical way, and that he wanted them resolved on the basis of the national interest. He insisted on integrating and balancing the nation’s foreign policy, military strategy, force requirements, and defense budget. In March 1961, he shocked the Department by assigning ninety-six separate projects (complete with specific questions and deadlines) to its various components for analysis and review. Many of the projects concerned items that had long been considered sacrosanct. He made clear his belief in active management from the top.“

To podstatné je vyjádřeno tučným písmem. PPBS neznamená mechanismus plánování peněz a věcných prostředků, jak se myšlenka PPBS u nás většinou zjednodušuje, ale něco víc: 1) (racionální) plánování zahraniční politiky a odvození adekvátní vojenské strategie (to jsou věci, které jsou součástí politické diskuse i součástí soutěže politických stran); 2) programování organizačních struktur odpovídající zahraniční politice a vojenské strategii postavené na názoru vojenských analytiků plánovačů (což je zpravidla věc čistě vojenská) a konečně 3) přidělení finančních prostředků na tyto vojenské plány zákonem, což je výsledek rozpočtového procesu řízeného vládou, ministerstvem financí a završeném rozhodnutím zákonodárného sboru.

Druhé poučení lze vyčíst z třetí kapitoly příznačně nazvané „Why Independent Analysts?“, která obhajuje potřebu alternativ při rozhodování o programech ve veřejném sektoru. Alternativou byl názor tehdejšího Systems Analysis Office, který vytvářel protiváhu návrhům vznikajícím uvnitř ministerstva obrany a uvnitř ozbrojených sil. Ty totiž byly z tohoto pohledu vždy spojeny s osobními zájmy vrcholných představitelů jednotlivých složek zapojených do strategického rozhodování:

Very few people, with the possible exception of a few economists, believe that national economic policies should be decided mainly by economists. Very few people, except for a few welfare workers, believe that national welfare policies and programs should be determined primarily by welfare workers. Even fewer people believe that our nation’s educational programs and policies should be determined mainly by teachers and professors. These matters are all considered too important to be left to the experts. Indeed, what we need in these fields is more „civilian control.“ And yet, ironically, many people believe that national military policies and programs should, in effect, be the exclusive preserve of the military. Of course, they pay lip service to the principle of civilian control.

McNamara při svém nástupu do funkce šokoval právě „občanským přístupem“, když mezi své poradce nezařadil vojenský establishment, ale obrátil se na akademickou obec. Tím tak nejenom otevřel jedno z odvětví veřejného sektoru, které bylo pro civilisty „tabu“, nýbrž dostal ozbrojené síly pod skutečnou civilní kontrolu. Parafrázováno výrokem G. Clemenceaua, záležitosti armády a války byly totiž skutečně natolik důležité, aby byly přenechány pouze generálům.

Díky tomu se ve Spojených státech rozvinula disciplína, která je označována jako systémová analýza. To je to, co doposud v České republice scházelo. Po dvaceti letech snad i v této oblasti svítá na lepší časy. Konečně totiž existují také vědecká pracoviště, která se strategickou analýzou zabývají. Zároveň nám tu mimo monopol Ministerstva obrany vyrostla pracoviště zabývající problematikou ozbrojených sil, vojenské politiky a ozbrojených konfliktů. V tomto směru už možná v příštích parlamentních volbách se povede politická diskuse na téma How Much Is Enough for Shaping the Defense Program?

V dubnu jsem zde psal

Všechny materiály, ze kterých plukovník Tomáš Rak čerpal se dají přitom najít na internetu. Respektive dva z nich legálně, třetí na WikiLeaks: The LAV III in counter-insurgency warfare – tactical lessons learned od Benjamina J. Richarda, U.S., Indonesian Marines Patrol Java od Andrewa S. Avitta a Patrolling, intelligence and Information Operations News Letter No. 05-27. A stačí se podívat třeba na U.S. Army & Marine Corps Counterinsurgency Center (doporučuji odkaz „Knowledge“), či na dobře známý web Small Wars Journal, hlavně na diskuse pod texty, aby se člověk dozvěděl možná i více detailů o nasazení v Iráku a Afghánistánu, než v uvedené brožuře.

Nicméně, jedna dobrá duše mi ji sehnala, takže jsem si ji mohl přečíst. Bohužel kvůli zaneprázdněnosti jsem se k tomu, abych o ní napsal, dostal až teď. Ale lépe později, než nikdy.

Counterinsurgency, neboli boj proti povstalcům je na těchto stránkách už rok poměrně častým tématem. Uvedená publikace z Vyškova patří k textům, který se ani tak nezabývá teoretickými aspekty, jako praktickou zkušeností (lessons learned) jedné jednotky ze dvou míst v Iráku. Konkrétně jde o TF Bandit, jehož jádro bylo tvořeno 1. praporem 37. obrněného pluku pěchoty. Jednotka byla v roce 2006 nasazena nejprve v provincii Niniveh a poté v Anbáru.

První část publikace se hodně věnuje budování předsunutých postavení a zkušenostem při jejich výstavbě. Jednotce se velice osvědčily tanky M1A1 jak při výstavbě, respektive zajištění okolí, tak i jako „pozorovací stanoviště“. Podobně vhodným prostředkem v zastavěném terénu byla i bojová vozidla pěchoty Bradley.

Nasazení TF Bandit v prostoru provincie Niniveh potvrdilo, že obrněná bojová technika má v soudobém bojišti v zastavěném prostoru stále velký význam. Tanky M1 Abrams a bojová vozidla pěchoty M2/M3 Bradley nasazovaná spolu s jednotkami iráckých ozbrojených sil se ukázaly jako velmi účinný prostředek ničení nepřítele. Těžké obrněné jednotky byly rozhodující součástí bojové síly…

Další část brožurky se věnuje konkrétním zkušenostem a doporučením pro provádění COIN na úrovni roty a čety. Tato pasáž může chvílemi připomínat rady Mistra Suna v nějakém strohém překladu – a že jich v češtině, ne příliš šťastných, vyšlo několik. Například:

Jestliže hovoříte se 100 osobami, něco užitečného vám řekne zhruba 15 z nich a možná tři se stanou informátoři. Nicméně, hovoříte-li se 100 lidmi, začínáte s každým z nich navazovat vztah…
Hlídkám je třeba dát co nejvíce užitečných informací. Je lepší stanovit více úkolů, které jsou hlídky schopné snadno splnit, než nedělat vůbec nic…
Je třeba provést podrobnou analýzu situace nepřítele a formulovat ji jednoduchými a srozumitelnými pojmy tak, aby ji podřízení správně pochopili…

Jednotlivé rady a postřehy dokumentují zásady provádění protipovstaleckých operací zaměřených na získání podpory civilního obyvatelstva. Jde o klasické a dobře známé úvahy, které jsou doprovozeny ukázkou konkrétního rozhovoru, získáváním informátorů, poskytováním zdravotní péče apod.

Publikace z Vyškova by v anglosaském, či frankofonním prostředí zapadla, protože podobných textů, jak praktických, tak teoretických, se v posledních letech vyrojilo velké množství. V českém prostředí je ovšem její vydání záslužným činem, protože pokud se nepletu, žádná podobná publikace v češtině neexistuje (pokud o nějaké další víte, dejte mi vědět). Tato brožurka mužů dobře plnit svůj úkol – na malém prostoru seznámit vojáky, kteří například vyjíždějí do misí, se základními zkušenostmi s COIN. Osvěžením jsou i fotografie, byť ne příliš v dobré kvalitě.

Vytknul bych pouze jazyk a stylistiku. Text je totiž místy velice toporný. A drobná poznámka na okraj, nebyl jsem si jist, co je cílem publikace – zda jde pouze o představení několika konkrétních postřehů vojákům, kteří o COIN nevědí nic, či jestli byla ambice vyšší. V prvním případě by bylo vše v pořádku, v druhém nikoli. Postrádal jsem například alespoň několika stránkový úvod, který by COIN uvedl do širších historických souvislostí.

Publikace vyšla v pěti stech výtiscích. Snad to bude stačit, aby se dostala do rukou těm, kteří ji mohou nejvíce využít – k vojákům, kteří vyjíždějí do Afghánistánu (byť Irák není Afghánistán, přesto jsou některé zkušenosti přenositelné). Dostává se k těm, kteří ji mohou využít?

Po přečtení několika článků, názorů týkajících se rezignace německého prezidenta Horsta Köhlera kvůli výrokům o německých vojácích, nebo, možná lépe řečeno, kvůli „přítomnosti a činnosti“ Bundeswehru v Afghánistánu, si musím položit jednu otázku (v žádném případě ne zaujatě a xenofobně): Neztrácí Evropa pud sebezáchovy? Není tato věc další ústupek Evropské unie vůči islámskému světu? Nevyjádřil německý prezident to, co se snaží většina politiků a diplomatů maskovat a zaobalovat?

Současná „riziková společnost“ musí z globálního pohledu čelit novým hrozbám a novým rizikům. Proto vznikají i nové koncepty a přístupy k řízení bezpečnosti na národní a mezinárodní úrovni. Nejen Česká republika prochází, především pod tlakem zemí Evropského společenství, obdobím politické, ekonomické a sociální integrace. Jedná se o složitý proces, ve kterém sehrává bezpečností politika státu, jako jeho neoddělitelná součást, klíčovou roli.

V Německu sílí tlak na to, aby byla mise v Afghánistánu ukončena a Bundeswehr stažen. Zde na OWOP zaznělo, že

„debata v Německu je o tom, že by němečtí vojáci neměli sloužit v misích, kde mohou zabíjet civilisty“.

Ale to je diskuse, která jde špatným směrem. Nikdo nechce zabíjet civilisty, obecně řečeno, nikdo nechce zabíjet lidí, pokud to není poslední možnost a pokud k tomu není vzhledem k okolnostem (ochrana osob, ochrana majetku, zamezení velké škody na lidských životech apod.) přinucen. Na obranu má legální právo.

Podstatou konfliktu současnosti není střet regulérních armád s řádným označením (oděv, hodnosti, státní a jednotkové označení, označení techniky apod.). V Afghánistánu stojí proti regulérní armádě „ozbrojenec“, který až na zbraň či výbušninu vypadá stejně jako další miliony obyvatel oblasti. Z výše uvedeného důvodu by debata měla být jasná a především otevřená a měl by být jasně definován cíl proč tam Bundeswehr je a případně bude. (Poznámka na okraj: to stejné se týká MO, MZV a AČR po současných volbách.)

Reakce v Německu je stáhnout se, neboť všichni byli přesvědčeni o tom, že to je mise mírovo-budovatelská a humanitární. Proč si to mysleli, když Američané, a nejen oni, celou dobu vedou bojové operace za použití bojových vrtulníků a s podporou dělostřelectva a bitevního letectva?

Podívejme se nyní na stav v Afghánistánu, kde již padl tisící voják amerických ozbrojených sil. Vláda prezidenta Karzáího je zkorumpovaná, slabá, neúčinná a dá se říci i neschopná. Policii (ANP) chybí základní dovednosti a její práce je více vojenská než policejní. Armáda (ANA) nehraje v terénu rozhodující roli, i přesto, že je vyzdvihována ze strany ISAF a EUPOL. Jinými slovy, není jedním z hlavních hráčů v Afghánistánu. Taliban a jiné protivládní a protikoaliční síly (HQN) prokazují svou odolnost a odhodlanost (viz útoky na americké základny v Bagramu a Kábulu) a hraje pro ně čas. O tom by se měla vést diskuse.

Abych ilustroval svůj pohled na věc, uvedu jeden příklad. V minulosti přední představitelé tajných a bezpečnostních služeb ČR, včetně ředitele Vojenského zpravodajství, informovali zahraniční výbor Poslanecké sněmovny o rozruchu kolem karikatur proroka Mohameda a o pohledu a vlivu muslimského světa na Evropu a na Českou republiku. Jeden ze závěrů byl, že Evropa čelí určitým skrytým snahám posílení islamizace. Na druhé straně se několik týdnů po zveřejnění karikatur objevilo prohlášení ministrů zahraničí zemí EU, které bylo nepřímou omluvou. Nic na tom nemohlo změnit to, že některé země s formulacemi nesouhlasily a braly je jako ústupek muslimským zemím.

Můj pohled na odstoupení, kritiku německého prezidenta Horsta Köhlera a různé zprávy ohledně Afghánistánu je následující:

1. Přikláním se spíše k bonmotu syrského presidenta Asada, že neexistuje konflikt civilizací, ale pouze střet mezi těmi, kdo civilizovaní jsou a mezi těmi, kteří civilizovaní nejsou. V určitém ohledu jakoby Evropa ztrácela pud sebezáchovy. Někdo dokonce říká, že jej již ztratila. V posledních dvaceti letech se západní civilizace stala obětí zvláštní ideologie, která pod vlajkou demokracie a zachování klidu chce ve všem vytvářet harmonii a soulad. Proto se dnes dozvídáme, že původní obyvatelstvo a starousedlíci se musejí chovat tak, aby nepobuřovali imigranty, aby byli tolerantní apod. Jedná se o to, že Evropská unie vykazuje mimořádnou toleranci jak vůči diktaturám, extremismu, tak vůči teroristům. Radikálové všeho druhu mohou nerušeně působit a využívat výhody evropského systému – pokojný život, krytí, sociální dávky, podpora různých komunit apod. V případě, že někdo zakročí, okamžitě dochází k protestům, ničení majetku (Francie), organizování řízených protestů. Viz poslední události ohledně volna pro děti ze školy, aby mohli jít protestovat. Je nutné se ptát v čím jménu a pro koho, v jakou věc a v jaký prospěch?
2. Pokud by chtěl někdo vymýtit terorismus a antisemitismus, musel by začít také u evropských ministerstev sociálních věcí. My (Evropané) si myslíme, že naše vstřícnost je součástí velkorysého přístupu moderních demokracií. Naopak. Podle různých hodnocení jsou Evropané požitkáři, kteří myslí jen na svůj luxus a pohodlí a již dávno nejsou vládcové imperií. Evropa nezvládá svoji obranu a je zralá na dobytí. V mnoha zemích Evropy jsou již oblasti, kde neplatí zákon dotyčné země, ale například šaríja. Současná Evropa je natolik tolerantní, že to hraničí se ztrátou vlastní identity.
3. V Evropě v současné době neexistuje shoda nad tím, jak čelit dnešním hrozbám. Ba naopak, v některých zemích dochází k určitému ustupování zlu a to by mělo být varování. Evropa se stává pacifistickou a je známo, že pacifismus není schopen vnímat některá nebezpečí a podceňuje je. Představa, že by se EU mohla dostat do válečného konfliktu ve stejném rozsahu jako USA (i s oběťmi), je pro mnoho evropských politiků nepředstavitelná. EU zkrátka není připravena na silová řešení.

Jakýkoliv emotivní a především negativní poměr k islámskému světu, muslimským zemím a jejich obyvatelům musí ustoupit stranou. Je nutné definovat skutečného nepřítele a bezpečnostní politika by měla být jasně a profesionálně nasměrována na místa, odkud může především přijít ohrožení. Všechny bezpečnostní a zpravodajské studie a hodnocení posledních let definují několik skupin rizik – od proliferačních, přes destabilizace oblastí (etnické, náboženské, ekonomické), globalizační rizika, působení terorismu až po snahu prosazovat své požadavky (etnické, náboženské, územní, ekonomické) silou. Výčet rizik se podstatně nemění, pouze se mění jejich důležitost a jejich hodnota.

Na letáku by mělo být napsáno: "Vážení spoluobčané: Teroristé z Al Kajdy jsou naši nepřátelé. Jsou nepřátelé naší nezávislosti a svobody. Pomožte nám s nalezením jejich úkrytů. Vyhledejte je a informujte zpravodajské orgány provincie a získejte vysokou odměnu".

Tragické události posledních let – atentáty a únosy – potvrdily správnost hodnocení a klasifikace rizik. Především došlo k mimořádnému zvýraznění rizika terorismu a všech dalších rizik s ním spojených. Důležité je pochopit jejich vzájemnou provázanost. Je také nutné jim čelit komplexně prostřednictvím fungujícího světového, evropského i státních bezpečnostních systémů. S tím souvisí i schopnost umět najít rizika tam, kde zdánlivě v současné době nejsou, či závisí na splnění jiných podmínek.

Kromě boje s terorismem a jeho důsledky se však projevuje nejednota v tom, jak jej vlastně definovat a co do něj zahrnout. Od počátku je jasné, že je zapotřebí terorismus (boj proti terorismu) definovat nikoli mlhavě politicky, ale striktně právnicky a vojensky. Terorismus v pojetí západní filosofie zahrnuje násilí i všechny formy národně osvobozeneckého boje, tedy bojové aktivity k obraně proti agresi. Přistoupení Ruska na tento výklad antagonismus anuluje.

Je pravděpodobné, že vůdci současných teroristů s tímto základním rozporem mezi východem a západem původně počítali, o to více jsou vztahem Západ – Rusko překvapeni. Celosvětová shoda panuje v názoru, že terorismus v jakékoliv podobě, jako metodu prosazování cílů nelze akceptovat. Veškeré problémy si určitá část politických představitelů Evropy uvědomuje a proto v poslední době začala Evropa hledat zákony, jež přivřou dveře imigrantům, usnadní vypovídání potencionálních teroristů a extremistů, omezí vytváření muslimského a nebo neevropského prostředí, ale naopak usnadní zaměstnávání schopných a bezproblémových cizinců. Členové EU se taktéž zavázali ke sjednocení trestních zákoníků s jednotnou definicí terorismu a sjednocením trestů.

Nikdo nechce být militantní ani xenofobní, ale je nutné si uvědomit, že mezi jakýmkoliv radikalismem a teroristickou akcí je velmi tenká linie a že i v Evropě existuje nabádání k islámskému extremismu, antisemitismu, odmítání integrace do nemuslimského prostředí a zneužívání evropského systému demokracie. Proto je nutné si uvědomit, že v dnešní globalizované době není situace Afghánistánu, Iráku, Izraeli, Palestině, Rusku, nebo Jemenu jen záležitost USA, nebo jen některých států Evropy.

Prognóza bezpečnostní situace ukazuje, že první dvě dekády 21. století budou charakteristické dominancí bezpečnostních problémů nad ekonomickými. Aktuální problém představují islámští radikálové. Západní svět je proti nim nesjednocen a nelze předpokládat, že odejdou ze scény bez ozbrojené srážky. Počet islámských věřících vzroste do roku 2025 z 18 na 30 procent světové populace. Předpokládá se vznik nových teroristických center.

Není pochyb, že terorismus je pouze jeden a není žádný jiný, který by bylo možno omlouvat nebo hájit. Proto je jediným řešením boj proti němu, ať se vyskytne kdekoliv ve světě, boj, k němuž se naše země a především zpravodajské služby otevřeně přihlásily.

A otázka na úplný závěr: Jak by se k tomu mělo Česko postavit?

Odpočívající vojáci Yorkshirského regimentu v Afghánistánu; Foto John Burke (květen 1879), The British Library

Jednou to muselo nastat. Když v roce 2001 přišel do Pentagonu Donald Rumsfeld, byl rozpočet 291,1 miliardy dolarů (357,72) miliard v dnešních dolarech. Dnes je to 708 miliard dolarů. A jak se zdá, přišel čas na změnu – američtí stratégové nenápadně přesouvají pozornost a tvrdí, že rozsáhlá counterinsurgency kampaň stojí příliš peněz a je příliš dlouhá. Zdá se, že se Pentagon připravuje na nevyhnutelné snížení rozpočtu, které nastane v blízké budoucnosti.

Jak píše Nancy A. Youssef v textu Pentagon rethinking value of major counterinsurgencies na McClatchy důvodem těchto úvah je především domácí ekonomická krize a nutnost škrtů. Zároveň ale vzniká i pocit, že aplikace COIN ve velkém „konzumuje“ příliš materiálu, který musí být nahrazován a málokdy končí jasným vítězstvím, nebo prohrou. Někdo by na tuto výtku mohl dodat, že podstatou COIN nejsou kinetické operace, takže vítězství se nedá posuzovat tradičním pohledem, respektive se na něj musí čekat déle, ale času je asi málo…

Každopádně zajímavé jsou nápady, jak si stratégové v Pentagonu představují operace COIN v budoucnosti. Nápadně to alespoň částečně připomíná hi-tech verzi britského ovládání Indie.

Many Pentagon strategists think that future counterinsurgencies should involve fewer American ground troops and more military trainers, special forces and airstrikes. Instead of „fighting them there so we don’t have to fight them here,“ as former President George W. Bush once defined the Afghan and Iraq wars, the Pentagon thinks it must train local populations to fight local insurgents. The military calls it „foreign internal defense,“ although some have a pithier name: counterinsurgency light. The new kind of counterinsurgency is „for the indigenous people and a handful of Americans,“ said Joseph Collins, a professor at the National Defense University, a Pentagon-funded institution that trains officers and civilians.

Jako příklady „foreign internal defense“ (zajímavá frázička, uvidíme, jestli se ujme) jsou uváděny Jemen a Pákistán. V prvním případě USA poskytly okamžitě poté, co se loni o Vánocích „medializoval“ problém prostřednictvím jednoho mladého Nigerijského teroristy, lidi na výcvik a 70 milionů dolarů vojenské pomoci. Ve druhém probíhá rekordní počet útoků bezpilotních letadel podél afghánsko-pákistánské hranice, Pákistán má v příštích pěti letech dostat 7,5 miliard dolarů vojenské pomoci a s pákistánskými silami spolupracuje na 100 příslušníků speciálních sil v rámci výcviku.

O změnách v přístupu, bez větších podrobností mluví jak ministr obrany Gates, tak předseda sboru náčelníků štábů admirál Michael Mullen. Ten už prý nechal zadat studii, jak by měl v budoucnosti probíhat výcvik amerických sil a jak by mělo vypadat jejich vybavení. Znovu se mimochodem derou do popředí plány na klasické vojenské operace, což neznamená, že poslední COIN lekce mají upadnout v zapomnění. Ale kdo ví, co bude za pět let…

The shift to a lighter form of counterinsurgency also incorporates the Obama administration’s national security view, which calls for getting troops out of Iraq and Afghanistan. U.S. forces are set to begin leaving Afghanistan in July 2011, and a U.S. withdrawal from Iraq is to be complete by the end of that year. It also, military strategists said, allows the United States to prepare better for a future war that would be fought against another country, not against relatively amorphous terrorist groups. U.S. officials acknowledge that since 9/11 there’s been little training for the kind of coordinated land, sea and air battles that have characterized most of the United States’ previous conflicts.

Experti očekávají, že snížení amerických výdajů na obranu je nevyhnutelné. Téměř po každém větším konfliktu v historii se rozpočet vrátil na předválečnou úroveň do dvou let (s připočítanou inflací, samozřejmě). Jak říká James Quinlivan z RANDu, tentokrát nebude ale pokles tak radikální, protože nedojde k „jasnému vítězství“ nad teroristickými skupinami jako je Al Kajda, takže nebude možné provést velké snížení rozpočtu.

Henri Regnault - The Spy; Wikimedia Commons

Ondřej Rajkovič napsal pod jeden svůj starší příspěvek komentář s několika otázkami, které asi můžete zodpovědět pouze vy, vojáci. Vzhledem k debatě mimo jiné o hodnostech Ondřejův komentář „zapadl“. Proto si ho dovoluji „vytáhnout“ a udělat z něj příspěvek, protože by mně samotného zajímaly vaše názory.

Nejnovější A-Report (číslo 05/2010) přináší mimo jiné i reportáž z patroly Průzkumného odřadu. Nejedná se sice o moji oblíbenou aeromobilní patrolu, ale o vozidlovou patrolu. Jejím cílem byl distrikt Charkh o kterém se zde zmínil i Ivo.

Ivo:
za 3. kontingentu a dále bylo naprosto nemyslitelné, aby se do Khervaru jelo po silnici a do Charku bylo povolení pouze v MRAPech (v reálu vždy letecky) a do Baraki Barak pouze na distriktní centrum po jedné „prověřené“ silnici.

Je tedy očividné, že se dějí změny a to s sebou přináší 2 otázky:

1. Změnila se bezpečnostní situace v Lógaru natolik, že je možné vysílat patroly i do „méně přátelských“ distriktů jiným způsobem než v minulosti? (Dingo ani Iveco nejsou MRAP)
2. Pokud se bezpečnostní situace nezlepšila proč tedy najednou taková změna?

Věřím, že na tyto dvě otázky odpoví víc lidí a že podnítí další diskusi.

Přidám, ale další bod o kterém je možno v souvislosti s operacemi lehké pěchoty (což v rozměru PRT znamená PzO) diskutovat.

Nebudu nijak zastírat, že už několik týdnů studuji americkou příručku pro COIN operace na úrovni roty. Množství informací které je tam obsaženo zde nebudu rozebírat (všechny zájemce odkazuji na CALL Newsletter No. 08-05 z února 2008). V drtivé většině se tam klade důraz na důkladnou zpravodajskou činnost, zaznamenávání a následnou analýzu informací. Zde budu opět citovat reakci Iva na OL4F:

Ivo:
Zdravím OL4F, řekl bych, že jste ze 102. PzPr, takže konečně zpřízněná duše :-).
Ačkoliv z článku jasně vyplývá, že jste v Khervaru byli, musím říci, že jsem si toho nebyl vědom. Řekl bych, že to mimoděk poukazuje na 2 věci.
1. Nejsem si jist, zda z patroly vznikla nějaká průzkumová zpráva (ať už patrol report, debriefing, road book nebo cokoliv jiného). Pokud ano, do databáze se rozhodně nedostala. To stejné platilo pro oblast Charku. Paradoxně ve chvíli kdy se uvažovalo o podobných patrolách, nejlepším zdrojem alespoň povrchních informací byli FAC (dost jezdili s Američany) a ta část civilní části, která pamatovala začátky. Suma sumárum, v mnohém jsme začínali prakticky od začátku. To samé platí pro distrikt Azra (kde podle mých informací byl 1. a 2. kontingent alespoň 2x). Jako průzkumník musíte být jistě naštvaný, že veškerý výsledek Pz činnosti (pokud není předán tomu, kterému může následně pomoci) je velmi malý.

Možná, že se zde budu pokoušet o něco podobného, co se odehrává na Small Wars Journal blogu a nebo na blogu USA and USMC COIN Center. Toto fórum čte dost příslušníků jak 43.výsadkového praporu tak i 102.průzkumného praporu a (možná) i 601.skupiny speciálních sil. Ptám se tedy:

1. Je současný systém předávání informací (a zejména těch zpravodajských) v PRT (a zejména na jednotlivých MOTech a v odřadu PzO) funkční, efektivní a dostatečně „user friendly“?
2. Co vy osobně by jste rádi změnili tak, aby zaznamenávání informací, jejich následná analýza, ukládání a předání dalšímu kontingentu bylo efektivní?
3. Jakému způsobu prezentace těchto informací dáváte přednost – elektronické databáze, papírové formuláře a složky, diagramy, zaznačování údajů do diagramů/map v papírové podobě?

Věřím, že se zde najde dostatek lidí, kteří na tyto otázky odpoví a že už v blízké době (a to bude záležet i na mě a kvalitě a rychlosti mé práce) zde bude moci být odprezentován nový přístup k zpracování a analýze informací v rámci operací MOTů a PzO (pokud vše půjde dobře a František Šulc to povolí tak bych zde možná i uveřejnil celý projekt – ale to je zatím hudba budoucnosti, ne sice příliš vzdálené, ale pořád budoucnosti).

Doufám, že se Ondřej na mně nebude zlobit jednak za vytažení komentáře a pak také za drobné (opravdu drobné) úpravy textu. A budu samozřejmě šťastný, pokud se na těchto stránkách bude moci objevit Ondřejův projekt.