Archiv kategorie Historie | History
Recenze: Velvyslancem u Eiffelovy věže – Jaroslav Šedivý
Autor: Jakub Janda Kategorie: Historie | History Datum: 11. 2. 2012
Významná postava české diplomacie se v této knížce se vrací k událostem, které sehrály svou roli v česko-francouzských vztazích, zmiňuje se i o svém působení ve dvou mezinárodních organizacích se sídlem v Paříži – OECD a UNESCO. Zásadní přínos však přestavuje úvodní část díla, v níž autor detailně analyzuje počátky československé zahraniční politiky po roce 1989. Do způsobu zpracování této knížky se nutně promítla zkušenost historika, který se neobejde bez dokumentů a jejich interpretace, ale zároveň i chuť esejisty obohatit vyprávění o příběhy z okraje historického výkladu. Tato publikace je kombinací historiografické práce na základě interpretace dokumentů z vlastního archivu, doplněná osobními vzpomínkami na četná jednání, kterým byl jako velvyslanec přítomen, i osobního hodnocení jednotlivých aktů. Publikace je rozdělena do dvou částí – kratší úvodní epizoda se nazývá Cestou do Paříže, převážná většina knihy – čtyři pěti obsahu zahrnují poznatky ze čtyřleté služby v roli velvyslance (nazvaná U Eiffelovy věže).
První část knihy stojí na dvou základních tématech – popisuje počátky tvorby porevoluční zahraniční politiky a odsun sovětských vojsk spolu se snahami o rozpuštění Varšavského paktu. Toho období prožil autor jako poradce minstra zahraničních věcí Jířího Diensbiera. Přínosnými jsou Šedivého postřehy z jednání se sovětskou stranou o odsunu vojsk, která do ČSR přijela v srpnu 1968. Autor, vzděláním historik, deskriptivně předvádí stavbu argumentační linie proti ruské straně – ve Vídni již několik let probíhalo jednání mezi bloky o snižování počtu konvenčních zbraní v Evropě, což dávalo ruské straně argument proti nezávislému jednání pouze s českou delegací. Jak autor deklaruje, výstup jednání Johanes/Adamec – Ševarnadze/Gorbačov s formulací „v kontextu celoevropského odzbrojování“ by znamenal legitimní právní zakotvení pobytu sovětských vojsk a následně legalizaci samotné Brežněvovy doktríny, pokud by zůstala česká diplomacie nadále pasivní. Důležitou prací autora bylo definování pevné argumentační linie, která byla z precedenčního hlediska postavena na zaměřování se sovětské politiky na akcentaci nezasahování do vnitřních otázek států (což mimochodem ruské strana verbálně prosazuje dodnes). Vyhrocené jednání nakonec rozklíčovala výhružka české strany, že nazvou vojska Varšavského paktu okupační armádou, po níž se vyjednávání přesunulo do věcné roviny. Autor nereflektuje další argument, který zmiňuje jako klíčový spoluúčastník jednání Michael Kocáb – výhružku sovětské straně týkající se lidových nepokojů vůči cizím vojskům. Jak je v popisu jednotlivých jednání uvedeno, tehdejší poradce ministra definuje ruskou vyjednávací taktiku (jak sám uvádí – dočetl se o ní z odborné literatury během svých sedmnácti let jako čistič oken) jako zastrašování (dělostřeleckou přípravu a je nás mňogo – velice početné vyjednávací týmy), neskonalou vůli vždy udržet jednání pouze na základě vlastní argumentace (tedy dominantně nevěnovat pozornost argumentaci protivníka) a neschopnost přiznat si, že dochází k principálním změnám.
V raném počátku devadesátých let stál důraz české diplomacie na stěžejním bodu – redefinovat bezpečnostní strukturu Evropy. Žádná velmocenská struktura se nerada vzdává své moci, tudíž můžeme s odstupem dvou dekád označit popisované období jako nejnáročnější pro českou diplomacii od druhé světové války. Již během roku 1988 bylo naplánováno během roku 1990 vytvořit strukturální aparát Varšavského paktu podobný infrastruktuře NATO – generální sekretář Paktu s byrokratickým aparátem měl zvýšit politický vliv subjektu (mimochodem, poslední sekretářem Paktu před rozpuštěním byl český diplomat Zdeněk Matějka, který se stav hrobníkem instituce). Jak zmiňuje Šedivý – na MZV se zrodila iniciativa institucionalizování KBSE, která by umožnila české diplomacii vyklouznout ze struktur Paktu – akcent na celoevropskou iniciativu, která by stála nad bipolárním uspořádáním mezinárodně-bezpečnostních vztahů, se uchytil v zájmu prezidenta Havla. Jelikož se západní velmoci nestavěly prvoplánově příznivě k rychlým změnám v evropské bezpečnostní struktuře, bylo třeba přesvědčit velké hráče na evropské mocenské šachovnici, že plán je životaschopný. Autor popisuje veliký kredit, kterému český disidentský prezident požíval hlavně u francouzského prezidenta Mitteranda – Havlova diplomatická snaha a pracovitost Jiřího Diensbiera jako ministra zahraničí byly hlavními prvky, které držely české iniciativy na evropském výsluní. To dokresluje vzpomínka autora na setkání s Mitterandem, který české delegaci řekl – nyní máte jedinečnou šanci něco změnit – svět je omámen Havlovou osobností a iniciativa byla v československých rukách. Frankofonní autor knihy byl vůdčí osobností ministerstva zahraničí, takže byl osobně přítomen jak u koncepční přípravy zahraničně politických kroků, tak i u jednotlivých aktů – k tomuto schématu zmiňuje, že v zahraniční politice zabere 10% signál (projev politika, zpráva) a 90% přípravy, které nejsou veřejně viditelné.
Druhá část zahrnuje sice čtyři pětiny rozsahu knihy, ale z hlediska obohacujících historických postřehů přináší omezenější rejstřík, než část úvodní – autorova role se měnila z kreativce v roli poradce a osobního přítele ministra zahraničí na reprezentativní roli velvyslance. Zajímavá je epizoda týkající se bilaterální přátelské smlouvy s Francií – zájmem české strany bylo definitivní uznání nulitnosti Mnichovské dohody od samotného jejího podepsání. Jak Němci, tak Francouzi však smlouvu považovali za neplatnou až do doby, než ji Hitler porušil okupací ČSR z 15. 3. 1939. Spor o formulaci v preambuli přátelské smlouvy byl veden historicko-právní motivací české strany – jak však uvádí historik Šedivý – v memoárech narazil na dvě zajímavosti: Beneš žádal Churchilla o totéž, avšak britský ministerský předseda mu odvětil, že Velká Británie podepsala v minulosti již tolik nespravedlivých smluv, že kdyby neuznala jednu z nich, celý systém by se mohl položit. Avšak díky velvyslancově aktivitě v prohledávání pramenů bylo nalezeno komuniké podepsané De Gaullem a premiérem Šrámkem, které v roce 1944 tuto formulaci (neuznání Mnichovské dohody od jejího podepsání) potvrzovalo. Aktuální česko-francouzská smlouva tak byla podepsána s touto preambulí, což vyřešilo kontroverzní francouzský náhled jednou provždy.
Práce velvyslance je často zpravodajská – jeho zpráva z roku 1991 pro MZV o francouzské nechuti intervenovat v rozpadající se Jugoslávii nesla znaky analýzy, jejíž argumentace se zdá být platná i pro dnešní intervenční politiku. Hlavními body francouzského postoje byl nutný vysoký počet jednotek (400 000), neshoda v rámci Rady bezpečnosti OSN s Ruskem (které tradičně hájí princip nezasahování do vnitřních záležitostí státu, jak již autor zmínil), diverzifikace stanovisek evropských mocností (velice patrné v dnešním přístupu k intervenci v Libyi) a neexistence plánu, co po vítězství a zastavení bojů. Jako velvyslanec byl Šedivý svědkem neúspěchu francouzských komerčních investorů do české sféry, která přímo kontrastovala s úspěchy německých firem. Jako hlavní argument uvádí rozdíl v přístupech – zatímco německé firmy se exaktně zaměřily na obce, kraje a dané subjekty, velké francouzské firmy se věnovaly institucionální rovině – často žádali schůzky s ministry a náměstky, kteří však nemohli přímo nic ovlivnit. Kauzy jaderné elektrárny Temelín a letiště Ruzyně autor analyzuje z pohledu podezřelých praktik při konkurzech – nutno dodat, že se psala léta 1990-1994.
Kniha přináší mnoho zajímavých osobních pohledů, jako nejpřínosnější hodnotím popisy tvorby samostatné československé zahraniční politiky a akcent na novou bezpečnostní strukturu Evropy, který se stal startovním impulzem na cestě, která vyvrcholila českým vstupem do NATO v roce 1999.
Velvyslancem u Eiffelovy věže, Praha – Paříž v zahraniční politice
Autor: Jaroslav Šedivý
Nakladatelství: Mladá fronta 2008
240 stran, ISBN 80-204-1716-8
Jaroslav Šedivý: Nemohli jsme se zdržovat, měli jsme tu jaderné zbraně
Autor: Jakub Janda Kategorie: Historie | History Datum: 7. 2. 2012
Jaroslav Šedivý; Foto via Wikimedia Commons
Říkáte, že pro zahájení rozhovorů se sovětskou delegací jste se museli nejprve dohodnout na znění tématu jednání, sověti odmítali jednat o odchodu vojsk, trvali na jednání o nové smlouvě o přítomnosti jejich vojska. Našli jste kompromis, že jednání budou „o přítomnosti sovětského vojska včetně jeho odchodu“. Co bylo dál?
My jsme se tedy prvního dne dohodli, jaké bude téma našich rozhovorů, a pak se teprve ty rozhovory rozjely. Nemá smysl, abych tady opakoval všechny peripetie našich rozhovorů, napsal jsem o tom v první části své knihy Velvyslancem u Eiffelovy věže. Padla otázka, za jak dlouho jsou schopni odejít. Nejdřív tvrdili, že dřív než za deset let to nepůjde, pak slevili na pět let. To bylo pro nás absolutně nepřijatelné.
Naši vojáci vypracovali anylýzu možných aspektů odchodu a došli k závěru, že odsun by mohl být dokončen za osm měsíců. Sověti to odmítli jako neuskutečnitelné. Argumentovali tím, že mají u nás 17 tisíc rodin důstojníků, že pro ně nemají byty a pro vojáky nemají kasárna. To, že tu mají téměř sto tisíc vojáků, zatím nepřiznali. Na to my jsme reagovali, že to je jejich problém, ne náš problém.
Pak nastal moment, kdy už to vypadalo, že by přistoupili i na tři čtyři roky. My jsme ovšem stále trvali na tom, že chceme, aby byli pryč do konce roku devadesát. Namítli, že k přesunu do Sovětského svazu potřebují nejméně šestnáct set vlaků a že Čierna pri Čope dokáže přesunout jenom tři vlaky denně. Informaci o tom, na čem se zadrhávají jednání se sovětskou delegací, jsme zveřejnili v novinách a hned druhý den jsme měli na stole závazek odborového svazu pracovníků v dopravě, že jde-li o odsun sovětské armády, jsou schopni přesunout v Čierne pri Čope sedm až osm vlaků za den. Sověti nám zase na to řekli, že nemají dostatečné překládací rampy, a naši vojáci jim navrhli, že ty rampy během šesti týdnů vybudují, neboť mají k tomu rychle smontovatelný systém. Pak z nich však vypadlo to podstatné. Řekli nám, že tady mají sedmnáct tisíc nábojů takzvané speciální dělostřelecké munice, to znamená jaderných nábojů. A to bylo něco, co jsme nevěděli. Znali jsme ovšem Gorbačovovu výzvu, v níž už někdy v šestaosmdesátém roce oznámil, že Sovětský svaz stáhl veškeré jaderné zbraně z Evropy a že to očekává také od druhé strany. Takže Rusové opět lhali, anebo Gorbačovovi neříkali celou pravdu.
Jak to, že jste nevěděli o tak důležitém problému?
Jaderné dělostřelecké náboje tu byly od roku 1969 pod krycím jménem „Javor“ či „Javory“, což přinejmenším věděli v naší vojenské kontrarozvědce, ale při přípravě jednání se Sověty jsme tuto informaci nedostali.
Sovětské vojsko u nás způsobilo rozsáhlé škody majetkové a zejména ekologické. Jednali jste i o náhradě za tyto škody?
Při rozhovorech jsme měli problém s majetkoprávními otázkami a s eventuální náhradou škod, způsobených sovětskou armádou na našem území. V těchto věcech byli sovětští vyjednávači neústupní, dokonce žádali, aby jim československá strana uhradila všelijaké stavby, které ve vojenském prostoru, samozřejmě bez stavebního povolení, realizovali. Nemohli jsme se těmito otázkami zdržovat a bylo rozhodnuto, že se později k tomu sejde jiná skupina vyjednavačů.
Říkal jste, že jste se v té věci řídil jakousi historickou zkušeností. Jakou?
Ale tady se mi opět vynořila jiná zkušenost, spojená s odstoupením Podkarpatské Rusi sovětské Ukrajině v roce 1945. Po podpisu Smlouvy o znovusjednocení Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou SSR proběhlo několik kol vyjednávání o majetkoprávním vyrovnání, neboť na odtrženém území byl nejenom rozsáhlý majetek československého státu, ale i československých občanů. Zejména po únoru 1948 směřovala ta jednání do ztracena, až je nakonec československá delegace pod vedením prezidenta Zápotockého v Moskvě v lednu 1957 zastavila a veškeré původní požadavky anulovala.
Tuhle zkušenost jsem v přípravných rozhovorech naší delegace uvedl jako důvod, proč musí být v chystané smlouvě o odchodu sovětského vojska paragraf, který by určil začátek jednání o majetkových otázkách. V jejím textu pak bylo uvedeno, že následná jednání o finančním a majetkovém vyrovnání v souvislosti s ukončenou přítomností sovětského vojska na našem území budou ukončena do dvou let po podepsání smlouvy o odchodu. Což se sice stalo, ale s žalostným výsledkem.
Jaký byl výsledek tohoto neobyčejně tvrdého vyjednávání se sovětskou vládou, poprvé snad jako rovný s rovným?
Po všech těch vyjednávacích peripetiích a epizodách jsme se nakonec ve třetím kole jednání v Moskvě dohodli na tom, že první rok se odsunou z Československa sovětské bojové jednotky a v tom dalším půlroce, tedy do konce června 1991 odejde civilní složka a další pomocné složky sovětské armády. Dne 26. února 1990 byla v Moskvě za přítomnosti prezidentů Havla a Gorbačova podepsána Dohoda o odsunu sovětských vojsk z Československa. Podepsali ji ministři zahraničí Dienstbier a Ševarnadze. Sověti tu dohodu dodrželi. Oba prezidenti v Moskvě též podepsali Deklaraci o vztazích mezi Sovětským svazem a Československem. Byla spíše formální, aby také prezidenti něco podepisovali.
PhDr. Jaroslav Šedivý, CSc. je bývalý český politik, ministr zahraničních věcí a velvyslanec v několika zemích. Od 2. ledna 1948 byl členem KSČ. V roce 1952 vystudoval historii a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1961 získal doktorát. V rámci výkonu základní vojenské služby v letech 1953–1954 sloužil u Vojenské kontrarozvědky. Pracoval ve Slovanském ústavu Akademie věd v Praze a poté od roku 1957 jako vědecký pracovník Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie. Po invazi do Československa byl v roce 1970 na 6 měsíců vězněn. Po propuštění pracoval například jako lesní dělník, řidič a čistič oken. Za socialismu publikoval pod cizími jmény – například pro knihu Pokořená válka propůjčila jméno Yvette Heřtová, pro knihu Metternich kontra Napoleon Jan Halada. V roce 1989 byl přijat do Prognostického ústavu Akademie věd. Stal se poradcem tehdejšího ministra zahraničí Dienstbiera. V červnu 1990 byl jmenován velvyslancem ČSFR ve Francii. Byl také velvyslancem v Belgii a Lucembursku. V letech 1997–1998 byl ministrem zahraničních věcí ČR. V letech 1999–2002 byl velvyslancem ve Švýcarsku.
Autoři rozhovoru: Filip Tuček a Jakub Janda
Rozhovor s bývalým vyjednavačem odsunu sovětských vojsk a následně i ministrem zahraničí o těžkostech jednání se Sověty, strachu a rychlosti jednání kvůli jaderným zbraním na českém území.
Říkáte, že pro zahájení rozhovorů se sovětskou delegací jste se museli nejprve dohodnout na znění tématu jednání, sověti odmítali jednat o odchodu vojsk, trvali na jednání o nové smlouvě o přítomnosti jejich vojska. Našli jste kompromis, že jednání budou „o přítomnosti sovětského vojska včetně jeho odchodu“. Co bylo dál?
My jsme se tedy prvního dne dohodli, jaké bude téma našich rozhovorů, a pak se teprve ty rozhovory rozjely. Nemá smysl, abych tady opakoval všechny peripetie našich rozhovorů, napsal jsem o tom v první části své knihy Velvyslancem u Eiffelovy věže. Padla otázka, za jak dlouho jsou schopni odejít. Nejdřív tvrdili, že dřív než za deset let to nepůjde, pak slevili na pět let. To bylo pro nás absolutně nepřijatelné.
Naši vojáci vypracovali anylýzu možných aspektů odchodu a došli k závěru, že odsun by mohl být dokončen za osm měsíců. Sověti to odmítli jako neuskutečnitelné. Argumentovali tím, že mají u nás 17 tisíc rodin důstojníků, že pro ně nemají byty a pro vojáky nemají kasárna. To, že tu mají téměř sto tisíc vojáků, zatím nepřiznali. Na to my jsme reagovali, že to je jejich problém, ne náš problém.
Pak nastal moment, kdy už to vypadalo, že by přistoupili i na tři čtyři roky. My jsme ovšem stále trvali na tom, že chceme, aby byli pryč do konce roku devadesát. Namítli, že k přesunu do Sovětského svazu potřebují nejméně šestnáct set vlaků a že Čierna pri Čope dokáže přesunout jenom tři vlaky denně. Informaci o tom, na čem se zadrhávají jednání se sovětskou delegací, jsme zveřejnili v novinách a hned druhý den jsme měli na stole závazek odborového svazu pracovníků v dopravě, že jde-li o odsun sovětské armády, jsou schopni přesunout v Čierne pri Čope sedm až osm vlaků za den. Sověti nám zase na to řekli, že nemají dostatečné překládací rampy, a naši vojáci jim navrhli, že ty rampy během šesti týdnů vybudují, neboť mají k tomu rychle smontovatelný systém. Pak z nich však vypadlo to podstatné. Řekli nám, že tady mají sedmnáct tisíc nábojů takzvané speciální dělostřelecké munice, to znamená jaderných nábojů. A to bylo něco, co jsme nevěděli. Znali jsme ovšem Gorbačovovu výzvu, v níž už někdy v šestaosmdesátém roce oznámil, že Sovětský svaz stáhl veškeré jaderné zbraně z Evropy a že to očekává také od druhé strany. Takže Rusové opět lhali, anebo Gorbačovovi neříkali celou pravdu.
Jak to, že jste nevěděli o tak důležitém problému?
Jaderné dělostřelecké náboje tu byly od roku 1969 pod krycím jménem „Javor“ či „Javory“, což přinejmenším věděli v naší vojenské kontrarozvědce, ale při přípravě jednání se Sověty jsme tuto informaci nedostali.
Sovětské vojsko u nás způsobilo rozsáhlé škody majetkové a zejména ekologické. Jednali jste i o náhradě za tyto škody?
Při rozhovorech jsme měli problém s majetkoprávními otázkami a s eventuální náhradou škod, způsobených sovětskou armádou na našem území. V těchto věcech byli sovětští vyjednávači neústupní, dokonce žádali, aby jim československá strana uhradila všelijaké stavby, které ve vojenském prostoru, samozřejmě bez stavebního povolení, realizovali. Nemohli jsme se těmito otázkami zdržovat a bylo rozhodnuto, že se později k tomu sejde jiná skupina vyjednavačů.
Říkal jste, že jste se v té věci řídil jakousi historickou zkušeností. Jakou?
Ale tady se mi opět vynořila jiná zkušenost, spojená s odstoupením Podkarpatské Rusi sovětské Ukrajině v roce 1945. Po podpisu Smlouvy o znovusjednocení Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou SSR proběhlo několik kol vyjednávání o majetkoprávním vyrovnání, neboť na odtrženém území byl nejenom rozsáhlý majetek československého státu, ale i československých občanů. Zejména po únoru 1948 směřovala ta jednání do ztracena, až je nakonec československá delegace pod vedením prezidenta Zápotockého v Moskvě v lednu 1957 zastavila a veškeré původní požadavky anulovala.
Tuhle zkušenost jsem v přípravných rozhovorech naší delegace uvedl jako důvod, proč musí být v chystané smlouvě o odchodu sovětského vojska paragraf, který by určil začátek jednání o majetkových otázkách. V jejím textu pak bylo uvedeno, že následná jednání o finančním a majetkovém vyrovnání v souvislosti s ukončenou přítomností sovětského vojska na našem území budou ukončena do dvou let po podepsání smlouvy o odchodu. Což se sice stalo, ale s žalostným výsledkem.
Jaký byl výsledek tohoto neobyčejně tvrdého vyjednávání se sovětskou vládou, poprvé snad jako rovný s rovným?
Po všech těch vyjednávacích peripetiích a epizodách jsme se nakonec ve třetím kole jednání v Moskvě dohodli na tom, že první rok se odsunou z Československa sovětské bojové jednotky a v tom dalším půlroce, tedy do konce června 1991 odejde civilní složka a další pomocné složky sovětské armády. Dne 26. února 1990 byla v Moskvě za přítomnosti prezidentů Havla a Gorbačova podepsána Dohoda o odsunu sovětských vojsk z Československa. Podepsali ji ministři zahraničí Dienstbier a Ševarnadze. Sověti tu dohodu dodrželi. Oba prezidenti v Moskvě též podepsali Deklaraci o vztazích mezi Sovětským svazem a Československem. Byla spíše formální, aby také prezidenti něco podepisovali.
Autoři rozhovoru: Filip Tuček a Jakub Janda
PhDr. Jaroslav Šedivý, CSc. je bývalý český politik, ministr zahraničních věcí a velvyslanec v několika zemích. Od 2. ledna 1948 byl členem KSČ. V roce 1952 vystudoval historii a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1961 získal doktorát.
V rámci výkonu základní vojenské služby v letech 1953–1954 sloužil u Vojenské kontrarozvědky. Pracoval ve Slovanském ústavu Akademie věd v Praze a poté od roku 1957 jako vědecký pracovník Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie. Po invazi do Československa byl v roce 1970 na 6 měsíců vězněn. Po propuštění pracoval například jako lesní dělník, řidič a čistič oken. Za socialismu publikoval pod cizími jmény – například pro knihu Pokořená válka propůjčila jméno Yvette Heřtová, pro knihu Metternich kontra Napoleon Jan Halada. V roce 1989 byl přijat do Prognostického ústavu Akademie věd. Stal se poradcem tehdejšího ministra zahraničí Dienstbiera. V červnu 1990 byl jmenován velvyslancem ČSFR ve Francii. Byl také velvyslancem v Belgii a Lucembursku. V letech 1997–1998 byl ministrem zahraničních věcí ČR. V letech 1999–2002 byl velvyslancem ve Švýcarsku.
Utajený světadíl
Autor: Mr. Deep Purple Kategorie: Historie | History Datum: 1. 1. 2012
Spojení zpěváků, muzikantů a hudebních skupin a vojenského prostředí není v českých podmínkách zvláštního. Vzpomeňme například na Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra a jejich Kdyby tisíc klarinetů, kde si zahrála celá plejáda tehdejších hvězd populární hudby. Zajímavá je však dramaturgie tohoto spojení v 80. letech 20. století. Málokdo si dnes už uvědomí, že i Janek Ledecký ztvárnil jednu z postav ve filmu z vojenského prostředí a skupina Žentour k tomuto filmu složila a nahrála hudbu.
Šlo povídkový film Milana Muchny z roku 1985 Zelená léta. Film diváky vůbec nezaujal. Nenaplnila se režisérova slova z časopisu Film a doba:
…nelze zapomínat, že dnešní mladí lidé si své „hrdiny“ vytvářejí sami. Jsou to hrdinové neromantičtí, kteří nevynikají silou, ale spíše vtipem. Odpustíme jim i jistý afekt a pózu, která jim nastavuje zrcadlo a v mnoha případech je komická a snadno vysvětlitelná. Bylo by chybou vytvářet mladého hrdinu k „obrazu svému“, spíše ho spolu s mladými lidmi musíme objevovat v nich samých. Jen tak jej bude mladý divák přijímat a plnit sály kin. A ti starší zvědavě a rádi překročí tabu své „generační bariéry“.
Dramatické dílo dostalo na CSfilmu do Vánoc 2011 jen jednu hvězdičku z 10. Nelze se tomu ani příliš divit:
Čtyři příběhy o vojácích: 1. společná cesta pro opravený tank dá vzniknout přátelství mazáka a bažanta, 2. vojáci a studentky na společné bramborové brigádě, 3. dívka z internátu si vybere jiného, 4. manželství slovenského důstojníka se po přeložení na Šumavu rozpadá.
Pravděpodobně dnes už by nebylo možno takový film vůbec natočit. Přátelství mazáka a bažanta je oxymoron, bramborové brigády už nejsou, máme profesionální armádu, před internáty už tak nepostávají houfy večer houfy mladých uniformovaných mužů a slovenského důstojníka na Šumavu určitě nikdo nikdy už nepřeloží.
Přestože byl film do kin uveden až v roce 1986, Žentour k filmu vydal již v roce 1984 krátkohrající desku Žentour písničky z filmu Zelená léta, obsahující skladby Múzy a Telefon. Obě, dnes již spíše zapomenutá dílka, lze najít na Youtube v podobě klipů v původním znění s finskými titulky.
Nejde však o poslední spojení velmi populární skupiny a vojenské tématiky. V roce 1989 získala skupina v hudebně soutěžním pořadu Slovenské televize Triangel třikrát Zlatý triangl se skladbou Utajený světadíl. Na youtube lze najít tři videoklipy. Jeden z nich pochází z prosincového vydání slovenského pořadu Noc v archíve:
Druhý pochází z produkce Československé televize. Třetí (nejsledovanější), který je přepisem z analogového záznamu VHS spojuje studiovou choreografii s prostřihy televizního zpravodajství.
Co vedlo české tvůrce klipu přepracování původního klipu a k podprahovému spojení Žentouru s bojem za mír a antiamerickou propagandou, se už asi nedozvíme. Možná to byla odpověď na to, co náčelník HPS ČSLA generálplukovník Antonín Brabec popisoval takto:
Imperialistická reakce podniká kvalitativně nové kroky v ideologickém boji proti reálnému socialismu. Antikomunistické kampaně se dostávají stále více na úroveň státní politiky a řídí je přímo nejvyšší představitelé vlády USA.
V každém případě, pokud máte stejně jako já pocit, že voda stoupá, pomalu ztrácí se břeh a ptáte se co dál? Pak i já věřím, že máme svůj plán a na kopci loď co právě vyplouvá, svůj cíl – utajený světadíl. Hodně štěstí v roce 2012.
Římské tažení na území starověké Kaledonie a dnešní Afghánistán
Autor: Dusan Rovensky Kategorie: Historie | History Datum: 11. 8. 2011
Hadriánův val (Wikipedia)
Afghánistán. Území divokých asijských kmenů, které po staletí fascinuje Evropany svou východní mystikou a izolovaností. Stejně tak ve své době fascinovalo obyvatelé mocné Římské říše jiné obdobně nepoddajné území – dnešní Skotsko (tehdy nazývané Kaledonie) – které se v rozmezí let 71 – 213 n. l. pokusily obsadit a podmanit mocné římské legie. U nás je toto téma ne příliš dobře známé – proto doporučuji (pokud se vám nechce číst obsáhlé studie) dva filmy, které jsou vhodné jako úvod do reálií: Centurion z roku 2010 a The Eagle z letošního roku.
Mnozí komentátoři současného dění v Afghánistánu rádi srovnávají tažení koaličních sil s americkým angažmá ve Vietnamu (zejména v letech 1965 – 1975). Dle mého názoru je toto přirovnání liché a zavádějící. Přes některé paralely mezi těmito dvěma konflikty je zde možné nalézt stejně velké množství odlišností. Čím déle ovšem sledujeme probíhající válku v Afghánistánu, tím více se můžeme přiklánět k názoru, že toto snažení západních demokracií připomíná jinou historickou kampaň – již zmiňované neúspěšné římské pokusy o okupaci a pacifikaci „barbarské“ Kaledonie.
Tehdejší Kaledonie, zahrnující území severně od římské provincie Britannie (přibližně dnešní Anglie a Wales), měla se současným tažením v Afghánistánu několik pozoruhodných analogií. Níže chci zmínit některé z nich.
Izolovanost a reliéf krajiny
Stejně jako Afghánistán, byla Kaledonie tvořena z velké části těžko prostupným terénem, s velice omezeným prostorem pro manévr velkych formací – hornatou vrchovinou (dnes nazvanou Skotská vysočina) pokrytou neprostupnými lesními masívy (tzv. kaledonskými lesy – postglaciálními pralesy, které při příchodu Římanů do Britannie pokrývaly oblast o rozloze přibližně 15 tisíc kilometrů čtverečních) a rozdělenou řadou vodních překážek – rozlehlými močály, hlubokými jezery (místně označovanými loch) a úzkými zátokami nebo průlivy (místně označovanými firth). Kaledonie navíc tehdy ležela na periférii „civilizovaného světa“, obklopená ze tří stran mořem, a proto se místní obyvatelstvo vyvíjelo v prakticky úplné izolaci od okolních vlivů.
V současné době tvoří zbytky kaledonských lesů ve Skotsku přibližně 1% své původní rozlohy (Wikipedia)
Etnická skladba obyvatelstva
Obdobně jako současný Afghánistán, byla Kaledonie etnicky rozdrobená na miriády kmenových svazů, kmenů, rodů a rozšířených rodin – její obyvatelstvo (souhrnně Římany nazývané Kaledonové a přibližně od 3. století n. l. označované jako Piktové) bylo složeno z řady etnicky rozdílných (a často mezi soubou soupeřících) kmenů. Mezi nejvýznamnější patřily Brigantové (jejichž území později přetnul Hadriánův val), Selgovové, Damnoniové (později rozděleni Antoniovým valem), Veniconové, Taexalové, Kaledonové a Epidiové. V oblasti Skotské vrchoviny oddělené Great Glen, na samém severu, žilo dalších sedm kmenů – severně od zálivu Moray žili Decantové, nad nimi Lugiové, dále Smertové a úplně na severu Cornaviové. Při západním pobřeží od severu to pak byli Caerenové, Carnonacové a nakonec Creonové.
Střet rozdílných kultur
Jak v případě současného Afghánistánu, tak i v případě starověké Kaledonie existovaly propastné rozdíly mezi náboženským vnímáním, sociální hierarchií a kulturními zvyklostmi cizích okupačních vojsk a místním obyvatelstvem. Kromě naprosto odlišného náboženství (římské kulty a později křesťanství vs. pohanství) a jiného vnímání rodiny, byly další významné rozdíly ve způsobu vedení války. Zatímco římské vojsko bylo připravováno vést hromadné bitvy, Kaledonové se spoléhali na (Římany opovrhovanou a podceňovanou) nepravidelnou válku. Jak uvádí Héródianos v Římě po Marku Aureliovi (III, 14, 6 – 8.):
Většina Britannie je bažinatá … Přes tyto močály barbaři plavou a brodí se až po pás ve vodě. Jsou téměř nazí a bláto jim nevadí … Jsou velice bojovní a krvelační. Chrání se pouze štítem a kopím; meč jim visí podél nahého těla. Neznají pancíř a helmu a považují je za překážku při přechodu močálů…
Nebo Dio Cassius (LXXVII, 12, 1 – 4.):
Jsou-li v ohrožení, stahují se do bažin a vydrží zde po mnoho dní pouze s hlavami nad vodou. V lesích přežívají z kůry a kořínků … jídlo si dělí na malé porce, které zabrání hladu i žízni.
Obrovským problémem bylo i nepřátelské (nebo přinejlepším lhostejné) obyvatelstvo v zázemí – tedy již „pacifikované“ Britannii. Docházelo zde poměrně často k různým povstaním a narušování římských zásobovacích tras. Nejznámějším z těchto „incidentů“ je pravděpodobně tzv. masakr IX. legie Hispana, ke kterému došlo v roce 60. nebo 61. n. l. nedaleko Camulodunua (dnešního Colchesteru v Anglii). Na základě této události později vznikla legenda o „ztracené IX. legii“, která je dodnes přiživována knižními či filmovými (viz. již zmiňovaný Centurion a The Eagle) fikcemi.
Přechod od ofenzívy k defenzívě
Obdobně jako v Afghánistánu, byly římské snahy rozděleny do několika fází, jejichž cíle byly často nejasné nebo rozporuplné. Postupné římské pokusy o pacifikaci kaledonských kmenů byly zahájeny pod vedením guvernéra Britannie Quinta Petillia Cerialia v roce 71 n. l. Na přelomu roku 77 a 78 n. l. se stal novým správcem Britannie římský vojevůdce Gnaeus Iulius Agricola a zahájil tak novou kapitolu i v dějinách Kaledonie.
Agricola, zkušený válečník a dobrý taktik, si stanovil, že dobude celé britské ostrovy a vytvoří z nich řádnou a sjednocenou provincii. Po sérii vojenských tažení, při kterých se v roce 84 n. l. římští legionáři probojovali až k severnímu pobřeží dnešního Skotska, kulminovalo jeho snažení porážkou „barbarů“ v bitvě u Mons Grapius. Po ukončení této výpravy se římské vojsko stáhlo zpět na jih, aniž by však dlouhodobě zlomilo kaledonský odpor nebo se snažilo účinně zajistit dobyté území. Přesto jisté snahy (byť z dlouhodobého hlediska málo razantní) o jeho střežení existovaly. Zajímavý je proto je popis římských fortifikačních prací, které na území Kaledonie vznikaly:
Směrem do nepřátelského území, v údolích, která byla využívána jako přechody z hornatých oblastí, byly na strategických místech zbudovány menší pevnosti, sloužící jako překážka proti pronikání nepřátelských kmenů, resp. sledování jejich pohybu a ochraně již konsolidovaného území.
Úspěchy, kterých dobyl Agricola, byly postupně ztraceny a stejně tak i krátkodobá římská přítomnost neměla na domorodé obyvatelstvo výraznější vliv. V roce 86 n. l. došlo k opuštění jediné legionářské pevnosti (ostatní pevnosti měly posádky složené z tzv. auxilia [pomocných sborů], rekrutovaných z obyvatelstva dobytých území např. Germánie nebo Hispánie, jejichž hlavní motivací bylo získání římského občanství za svou službu) na území Kaledonie, nazvané Pinnata Castra. Pevnost Pinnata Castra opuštěna již po dvou letech od zahájení výstavby, byla domovem XX. legie Victrix, která musela roku 86 n. l. nahradit v Chesteru II. legii Augusta, která byla odvolána, aby se zúčastnila tažení proti Dákům na Dunaji. Problémy na Dunaji měly pro říši prvořadou důležitost, zatímco Britannie byla na periferii zájmu římských politiků – tak jako Afghánistán v letech 2003 – 2008.
Nedostatek lidských i materiálních zdrojů (přestože v té době působily v Britannii tři římské legie – II. Augusta, VI. Victrix a XX. Valeria Victrix) alokovaných na římské tažení v Kaledonii způsobil postupný přechod od ofenzívy k defenzívě. V roce 122 n. l. byla záhájena výstavba Hadriánova valu a něco později – v roce 140 n .l. – Antoniova valu. Tyto fortifikace měly konsolidovat římské Zobrazit další »
Chybějících-nechybějících 11 slov
Autor: František Šulc Kategorie: Historie | History Datum: 14. 7. 2011
Na počátku června byly po čtyřiceti letech odtajněny celé Pentagon Papers. Části těchto materiálů týkajících se Vietnamské války vynesl Daiel Ellsberg a na pokračování je v roce 1971 otiskoval list The New York Times. Ellsberg, který chtěl vynešením materiálů zastavit Vietnamskou válku, byl poté obžalován. Osvobozen byl v roce 1973, tedy na sklonku Vietnamské války.
When Mr. Ellsberg first leaked the study, he had to take it volume by volume out of a safe in his office and ferry it to a small advertising company owned by the girlfriend of a colleague who had a Xerox machine. Page by page, they copied it in all-night sessions.
Pentagon Papers vznikaly v úřadu ministra obrany Roberta McNamary. Ten si v roce 1966 objednal studii s názvem United States-Vietnam Relations, 1945-1967, která se později proslavila pod názvem Pentagon Papers. Materiál připravovala v utajení skupina expertů vedená analytikem Lesliem H. Gelbem (tehdy mu bylo 29). Pracovalo na něm celkem 36 lidí, včetně Ellsberga. Analytici vytvořili úctyhodné dílo, které se nachází ve 48 krabicích.
Analysts individually compiled papers and assembled 15 collections of documents. In the end the main body of the study—the portion leaked—was arranged in 43 volumes comprising 4,000 pages of narrative and 3,000 pages of documents. The four “Diplomatic Volumes,” which were written (and released) separately, added another 800 pages.
Se zveřejněným materiálem se pojí jeden velký otazník a zároveň příběh pro konspirátory. Cenzoři chtěli údajně v odtajňovaném materiálu začernit 11 slov. Na poslední chvíli se rozhodli, že tak neučiní, aby zbytečně na onu pasáž neupozorňovali. Organizace The National Security Archive nyní přišla s 11 možnostmi, kde se na více než sedmi tisíci stránkách může oněch 11 slov nalézt a proč měla být začerněna.
- Zvažované svržení prezidenta Diema v roce 1963. Jedná se o větu “The first view was primarily supported by the military and the CIA both in Washington and in Saigon”, který by mohla naznačovat, že CIA a ozbrojené síly se snažily bránit Diemův režim a začernění mělo zajistit, že se o této úzké spolupráci nikdo nedozví.
- Zakrytí existence jiného dokumentu. V takovém případě by se jednalo o větu “The ‘Initial Report of CAS Group Findings in SVN,’ dated 10 February 1964 began by acknowledging that the group activities had been temporarily disrupted by the Khanh coup.”
- Tajné letecké útoky na Severní Vietnam. Kandidátem je věta “The proposed ‘Elements of a Policy That Does Not Include a Congressional Resolution’ consisted largely of an elaboration of covert measures that were already either approved or nearing approval. This included RECCE-STRIKE and T-28 operations all over Laos and small-scale RECCE STRIKE Operations in North Vietnam after appropriate provocation.” Zajímavá je v tom, že naznačuje, že k leteckým útokům na Severní Vietnam docházelo dříve, než se vědělo a zároveň, že administrativa věřila, že je může nařídit bez schválení Kongresem.
- Obava z vyzrazení zařízení Národní bezpečnostní agentury (NSA). Kandidátem by byla část věty popisující, že sbor náčelníků štábů nařídil tichomořským velitelům, aby vytvořili operační plány “covering a two destroyer Patrol Group with on-line Crypto RATT and Star Shell illumination capabilities.”
- Operace v Kambodži. Admirál Grant Sharp popisoval problémy, které působí útočiště Severovietnamců v Kambodži a poznamenal, že „“it is understood that a Joint State, Defense and CIA committee is considering this problem.” Vymazání těchto slov by zabránilo tomu, aby se veřejnost dozvěděla, odkdy se plánovala invaze do Kambodži.
- Bombardování nádrží v Severním Vietnamu. V souvislosti s leteckou kampaní v roce 1965 analytici uvádějí: “Of 91 known locks and dams in NVN, only 8 targeted as significant to inland waterways, flood control, or irrigation.” Existuje podezření, že Spojené státy útočily na vodní zařízení, aby zhoršily záplavy v Severním Vietnamu, což americká vláda mnohokrát odmítla.
- Bombardování Severního Vietnamu pod taktovkou CIA ve zprávě z roku 1966. Kandidátem by byla věta “The March CIA report, with its obvious bid to turn ROLLING THUNDER into a punitive bombing campaign and its nearly obvious promise of real payoff . . .”
- Vysoce postavený zběh poskytoval informace CIA v roce 1968. Pasáž v materiálech z doby ofenzívy Tet v roce 1968 hovoří o tom, že informace o sovětské a čínské pomoci Severovietnamcům “was based on the report of a high-level defector and concluded with a disturbing estimate of how the Soviets would react to the closing of Haiphong harbor.” Začernění jedenácti slov by mělo zakrýt informace o práci a zdrojích CIA. Proč ale v roce 2011?
- První schválení leteckých úderů. Kandidátem by byla věta “In the midst of the crisis General Westmoreland obtained his first authority to use U.S. forces for combat within South Vietnam. Arguing that the VC might go for a spectacular victory during the disorders, he asked for and obtained authority to use U.S. jet aircraft in a strike role.” Jde o zajímavou informaci ukazující na to, že ke změně pravidel pro americké nasazení v Jižním Vietnamu došlo už v lednu 1965.
- Role CIA při podpoře Diema v roce 1955. Agentura dodnes popírá, že by podporovala Diema, byť jeden z kabelogramů ministerstva zahraničí z oné doby uvádí, že “Through Colonel Lansdale’s group and the CAS, I am canvassing attitude of sect leaders and genuineness of their alleged threats.”
- Snaha zakrýt informaci, že byly „napíchnuté“ telefony sovětských představitelů. V materiálu se objevuje zmínka o tom, že “at 9:30 a.m. today according to a telephone intercept Kosygin called Brezhnev and said [there was] a great possibility of achieving the aim.” Není však příliš pravděpodobné, že toto by byla ta informace, kterou by se dnes snažil někdo skrývat.
Příspěvková armáda
Autor: Bohuslav Pernica Kategorie: Historie | History Datum: 3. 3. 2011
Konec 1. Světové války neznamenal pro mnoho amerických vojáků jenom návrat do své vlasti, demobilizaci a návrat do svých domovů, ale byl také spojen s rozčarováním. Pracovní místa, která opustili kvůli nástupu do vojenské služby, byla obsazená. Nespokojenost s tímto stavem byla vyjádřena organizovaně prostřednictvím American Legion a The Veterans of Foreign Wars. Ty nakonec stály za přijetím zákona o vyrovnávacích kompenzacích (World War Adjusted Compensation Act). Zákon byl schválen Kongresem 15. 5. 1924 a pro každého vysloužilce z 1. světové války zakládal účet s odloženou splatností.
V roce 1945 by každý veterán, jemuž byl veden tento účet, doslal trojnásobek základní částky. Ta byla určena 1 USD za odsloužený den; 1,25 USD za odsloužený den v zámoří. Maximum bylo stanoveno na 500 USD, respektive na 625 USD. Každý veterán si mohl na svůj účet vypůjčit původně až 25 % nejvyšší částky, v roce 1931, v důsledku Velké hospodářské krize, byl tento limit zvýšen na 50 %. Do roku 1932 si zhruba 2,5 mil. vysloužilců vypůjčilo částku 1,369 mld. USD. Se samotným principem zákona nesouhlasil prezident Calvin Coolidge:
patriotism…bought and paid for is not patriotism.
a proto jej vetoval. Zákon nakonec vstoupil v platnost až 3. 7. 1926 a veteráni si na své „cenné papíry“ mohli půjčovat od roku 1927. Velká hospodářská krize však způsobila, že stále více veteránů se ocitalo bez práce a prostředků pro svoje živobytí. Na jaře a v létě roku 1932 nakonec došlo k toku, že 17 tisíc z nich se utábořilo ve Washingtonu, D.C. a domáhalo se předčasného splacení svých nároků na federální vládě. Tato relativně malá skupina z 2,5 milionu vysloužilců se sama nazývala příspěvková armáda (Bonus Expeditionary Force). Jejich protest byl sice násilně potlačen, avšak pokračoval i v dalších letech. Paradoxně toto období protestů začínající v roce 1932 zasáhlo do funkčního období republikánského prezidenta H. Hoovera i demokratického prezidenta F. D. Roosvelta. Každý z prezidentů volil jiný přístup, jak vyplývá z komentáře jednoho z účastníků protestů:
Hoover sent the army, Roosevelt sent his wife.
Zajímavé bylo hodnocení účastníků protestů ze strany první dámy po její náštěvě:
In a press conference following her visit, the First Lady described her reception as courteous and praised the marchers, highlighting how comfortable she felt despite critics of the marchers who described them as Communists and criminals.
Veteráni nakonec však dosáhli svého. I přes veto prezidentské veto byl v roce 1936 přijat Adjusted Compensation Payment Act, který umožnil vyplatit veterány v hotovosti.
Tento příběh může být poučný i pro Českou republiku, a to hned dvakrát. Zaprvé ukazuje, že ozbrojené síly mají svůj občanský základ, který nebývá radno podceňovat. To si lze uvědomit hlavně ve vztahu k občanským sdružením shromažďující bývalé profesionální vojáky a iniciativám, kterými se snaží hájit své zájmy. Jednou z nich je iniciativa Výsluha versus právní stát. Zadruhé tento příběh může být inspirací pro úvahy vztažené k důchodové reformě. Výsluhové náležitosti, zejména výsluhový příspěvek, jsou svou podstatou důchody. Jejich přiznávání a výplata je však mimo režim důchodového zákona; jde o specifickou právní úpravu. Informace o důchodové reformě jsou prezentovány jako informace vztažené k celému důchodovému systému, není však jasné, co v tomto systému bude se specifickou úpravou výsluhových náležitostí. Tento systém je také založen na principu průběžného financování a jeho „kapitalizace“ může být sice lákavým, ale jistě ne dobrým řešením.
Světový strašák Írán – část I.
Autor: Vlastimil Herman Kategorie: Historie | History Datum: 20. 10. 2010
Britské síly v Íránu v roce 1941; Zdroj Wikimedia Commons
V poslední době se často hovoří o Íránu jako o zemi, která může mít závažný vliv na budoucí vývoj a uspořádání světa a hlavně oblasti Středního (Blízkého) východu. Tato obava pramení převážně z možnosti zneužití jaderné energie současným íránským režimem pro válečné účely. Je otázkou, zda tento znepokojující vývoj, není z větší části ovlivněn historickým průběhem soupeření mocností o vliv v daném regionu a zájmů nadnárodních společností. Než budeme moci hledat možné příčiny současného stavu a navrhovat možná řešení, podívejme se trošku na novodobou historii této země.
Šírín Ebádíová, íránská právnička, která v roce 2003 získala Nobelovu cenu míru napsala:
Íránská civilizace je posuzována jen podle toho, co o ní bylo slyšet v posledních třiceti letech. To se týká islámské revoluce, omezování osobních svobod, zvláště v případě žen, jaderného programu a nepřátelství k Západu. Lidé totiž nevědí, co Íránci museli vydržet, aby zůstali odlišní od dobyvatelů, a jak to dokázali…
Největší vliv na vývoj v Íránu má dávná perská historie, náboženství a také se projevuje nemalý vliv západních mocností v průběhu 20. století. Jedním z nejdůležitějších aspektů pro pochopení vývoje v této zemi je, že se dnešní islámská podoba Íránu utvářela po arabské invazi v 7. Století, kdy se obyvatelé stali muslimy, byli nuceni přijmout novou víru v podobě šíitské verze islámu, ale i nadále zůstali Peršany. Pořád tedy byli muslimy, nikoli však Araby.
Zásadní vliv mají události ve 20. století, kdy byl vývoj Íránu ovlivněn zájmem tehdejších mocností o vliv v této oblasti (hlavně Británie, Sovětského svazu a později USA). Jedním z dalších hlavních faktorů je, že Írán má díky své poloze jedinečnou možnost ohrožovat světové dodávky ropy – nebo prodávat svou ropu jinam než na západ.
Marguerite Del Giudiceová v textu Starobylá duše Íránu v časopise National Geographic:
Ropa stála za událostí z roku 1953, která je dosud pro mnoho Íránců ožehavým tématem: za svržením zvoleného íránského a populárního ministerského předsedy Mohhammada Mosaddeka, který padl z podnětu a za podpory britské vlády a za pomoci CIA. Mosaddek vyhodil Brity po znárodnění íránského ropného průmyslu, ovládaného prostřednictvím Anglo-Iranian Oil Company (později British Petroleum), a Britové v odvetu sáhli k hospodářské blokádě. Byla to doba studené války a sovětský blok ležel nedaleko na sever odtud. Proto se Spojené státy obávaly, že Sověty podporovaný komunismus v Íránu by mohl změnit rovnováhu sil ve světě a ohrozit v dané oblasti západní zájmy. O převratu, Operaci TP-Ajax, se soudí, že to byla první operace CIA. Potom byl šáh Mohammad Rezá Pahlaví vrácen k moci, obchodní práva na ropu připadla převážně britským a americkým ropným společnostem. Mossadek byl uvězněn a později mu bylo uloženo domácí vězení až do jeho smrti v roce 1967. Operace TP-Ajax, dle Íránců, připravila prostředí pro pozdější desítky let útlaku a islámského fundamentalismu. Pahlavího vize vedení země a jejího směřování zřejmě obsahovala příliš mnoho příliš rychlé modernizace a četné Íránce to rozhořčilo. Veřejnost neměla pro západní kulturu skutečné porozumění. Íránci ji vnímali jako kulturní útok a bouřili se proti ní v tisku a při pouličních demonstracích.
V současnosti zemi ovládají radikální duchovní a znalci islámského práva, kteří zasedají v Radě dohlížitelů a volí duchovního vládce státu, tzv. Rahbara a určují, kdo bude moci kandidovat na prezidenta či do parlamentu. Používají přitom fasádu „demokraticky fungujícího“ parlamentu a voleného prezidenta. Je to důsledkem zásahu do historického vývoje Íránu mocnostmi v rámci soupeření o vliv a o získání kontroly v oblasti. To ostatně dokazuje průběh událostí jak při svržení ministerského předsedy Mohhammada Mosaddeka a následného dosazení šáha Mohammada Rezy Pahlavího tak i pozdější podpory příchodu Ajatolláha Rúholláha Chomejního z francouzského exilu do země. Jak napsal Marek Hudema loni v článku s názvem Islámská revoluce v Reflexu:
Ajatolláh Rúholláh Chomejní, hlavní odpůrce šáha, se vrátil ze svého exilu na pozvání íránské vlády a osobně premiéra Bachtiára. Všichni si mysleli, že s vypuzením šáha přichází spravedlivá vláda a zlepší se i jejich materiální situace. Vousatého klerika provázeli jak jinak, západní novináři. Právě jim totiž vděčil za svou popularitu a úspěch. Ze svého exilu ve francouzkém Neauphle-le-Chateau, luxusního zámečku nedaleko Paříže, mol vysílat svá protišáhovská kázání do Íránu prostřednictvím vln BBC (dnes nesmí mít v teokratickém Íránu, který vytvořil právě Chomejní, vysílání BBC svoji redakci). Prostřednictvím západních novin se Chomejnímu také podařilo přesvědčit svět, že šáh je zločinec a zabiják. Navíc duchovní včetně Chomejního, nevyčítali autokratovi v prvé řadě lidské oběti. Šlo o něco jiného. V žaludku jim ležela šáhova „Bílá revoluce“, urážky duchovních a jeho odkazy na staroperské, tedy předislámské tradice.“
Šíitsko-islámská revoluce z roku 1979 pod vedením Chomejního byla počátkem postupného umlčování veškeré opozice, řada intelektuálů byla uvězněna a ženám bylo nařízeno nosit šátek. Z Íránu se stal konzervativní teokratický stát. Zároveň byla uplatňována nenávistná rétorika vůči domnělým nepřátelům islámu, doma i v zahraničí. Díky těmto okolnostem byla ukončena blízká politická, sociální a kulturní spolupráce s Evropou i USA. Samotné vztahy mezi Íránem a USA se po revoluci staly hluboce nepřátelskými.
Pro pochopení současné situace a odhadu budoucího vývoje je třeba dobře znát historický vývoj Íránu. Těžko však říct, jaký vliv bude mít historický vývoj na řešení současného stavu, který podle mnoha analytiků ohrožuje stabilitu a reálně hrozí přerůst v další, mezinárodní krize/konflikt. Jak se objevuje v médiích, to, co se nyní odehrává, je další zkouškou mezinárodního společenství. To, v případě Íránu, musí řešit prosazování mezinárodních smluv a úmluv, ochrany lidských práv a nešíření zbraní hromadného ničení (viz rozhovor amerického prezidenta Baracka Obamy pro BBC Persian TV, atd.)
Pokračování příště
Příprava na válku v Iráku III
Autor: František Šulc Kategorie: Historie | History Datum: 5. 10. 2010
Bronzové sochy Saddáma Husajna v Bagdádu; Foto DoD
National Security Archive zveřejnil třetí pokračování dokumentů o přípravě na válku v Iráku. Není v nich nic zase tak překvapivého, jenom dokládají úzkou spolupráci mezi vládou britského premiéra Tonyho Blaira a administrativou amerického prezidenta George W. Bushe při obhajování útoku na Irák, o kterém se ve Washingtonu začalo hovořit už krátce po 11. září 2001, přičemž „ke ztrátě trpělivosti“ došlo v březnu 2002.
Zkrátka britská a americká vláda se snažily být zcela konzistentní v tom, co říkají o hrozbě, kterou představoval Saddám Husajn. U vysvětlování samozřejmě nesměl chybět mediální mág Tonyho Blaira Alastair Campbell. Hlavní postřehy třetí části shrnují John Prados a Christopher Ames takto:
- From early 2002 both governments were seeking regime change, but Prime Minister Blair and his officials were very conscious of the need to make a case for war, based on claims about Iraqi WMDs.
- From March 2002 – the very beginning of the process – the U.S. and U.K. administrations were concerned to achieve consistency in their claims about Iraqi weapons, often at the cost of accuracy. In the spring of 2002 the two countries began to produce in parallel the white papers on Iraq’s weapons of mass destruction that they published that fall. At least two drafts of the respective white papers were exchanged from either side in order to avoid providing grist for “opponents of action.”
- Officials working on the parallel papers took part in a number of secure video conferences to avoid inconsistencies between the documents. Both sides accelerated the drafting of their white papers in September 2002 as part of a coordinated propaganda effort.
- Officials re-drafting the U.K.’s white paper or “dossier” in September 2002 were told to ensure that it “complemented” rather than contradicted claims in the U.S. document. A draft of the U.K. dossier was brought to Washington by intelligence chief John Scarlett for U.S. input.
- In addition, U.K. officials examined the draft U.S. white paper closely and sought to match its claims. The U.S. paper has been described by one of its authors as intended “to strengthen the case of going to war with the American public.”
- The U.K. white paper was amended to incorporate a number of claims about Saddam’s alleged nuclear ambitions that intelligence officials found questionable but were included because President Bush and Vice President Cheney made public reference to them, for example the allegation that Iraq could obtain a nuclear weapon within a brief one- or two-year timeframe.
- The U.S. paper, which had omitted the same claims from an early draft, also included them after the President and Vice President’s public references to them.
- In addition, the U.K. dossier was heavily influenced by Blair advisers and public relations experts, including Alastair Campbell, Blair’s director of communications. Its drafters were also willing to change it to fit in with public statements from British government advisers, whether or not those statements were true.
Příprava na válku v Iráku II
Autor: František Šulc Kategorie: Historie | History Datum: 3. 10. 2010
Britský premiér Tony Blair a bývalí americký prezident George W. Bush v Itálii, 28. května 2002. V té době už bylo o invazi do Iráku rozhodnuto; Foto: www.kremlin.ru
Před týdnem jsem psal o první části dokumentů o Iráku, které na svých stránkách zveřejnil National Security Archive. Nyní se objevila druhá část, která pro lidi zajímající se o tento konflikt skýtá další zajímavé, více či méně známé, detaily toho, jak se Spojené státy pod vedením George W. Bushe na invazi připravovaly. John Prados a Christopher Ames v průvodním textu k druhé části dokumentů poznamenávají:
Perhaps most revealing about today’s posting on the National Security Archive’s Web site is what is missing—any indication whatsoever from the declassified record to date that top Bush administration officials seriously considered an alternative to war. In contrast there is an extensive record of efforts to energize military planning, revise existing contingency plans, and create a new, streamlined war plan.
Jen na okraj, podobných povzdechů se dá učinit celá řada. Pamatuji si, jak jsem byl před pár lety překvapený, že Fáze IV invaze do Iráku (obvykle postkonfliktní fáze) se skutečně začala v úzkém kruhu lidí připravovat až na přelomu ledna a února 2003, tedy o něco více než měsíc a půl před zahájením vojenské operace. Do té doby byla jen v hrubých, velice hrubých, a nereálných obrysech na papíře. Není divu, že v prvních dnech po obsazení Iráku došlo k takovým škodám, které předznamenaly malér následujících let.
Za materiálů vyplývá, že rozhodnutí o invazi do Iráku byla činěna ve velice úzkém kruhu. V první řadě šlo o dvojici tvořenou americkým prezidentem George W. Bushem a britským premiérem Tony Blairem. Ti jednotlivé úvahy a rozhodnutí sdíleli pouze s několika lidmi ve své blízkosti. Britský dokument z 8. března 2002 (invaze začala o rok později) uvádí, že Američané už ztratili trpělivost, nechtějí zadržovat Saddáma Husajna a přiklánějí se ke změně režimu. Podotýká, že bude zapotřebí s právním ospravedlněním operace, které zatím neexistuje.
Dokument analyzuje nejenom interní aspekty operace, ale i mezinárodní. Uvádí několik možností akce. Na prvním místě je podpora opozici, která svrhne Saddáma Husajna, druhou je letecké bombardování následované akcí opozice a pučem a třetí pozemní operace, která nakonec dostala přednost.
Je zajímavé se probírat všemi zveřejněnými dokumenty a vzpomínat na to, co si tehdy člověk myslel, zda věřil (a čemu), či nikoli. Hlavním argumentem pro útok na Irák byly zbraně hromadného ničení, respektive možnost, že budou použity proti sousedům, či se dostanou do rukou teroristů (tehdy se linka mezi zbraněmi hromadného ničení a teroristy zdála být zcela nezpochybnitelná).
Průzkum z 10. dubna 2002 zpracovaný americkým ministerstvem zahraničí popisuje, že veřejnost ve spojeneckých zemích v Evropě akci proti Saddámovi Husajnovi podpoří, pokud bude vedena multilaterálně a pokud to bude hlavně kvůli zbraním hromadného ničení. Není pak divu, že tyto zbraně se staly hlavním tématem. A zároveň velkým problémem pro kredibilitu nejenom akce, ale i (především) americké a britské vlády, když se žádné nenašly.
INR surveys conducted before the current Israeli crackdown in the West Bank and Gaza show half or more key Allied publics supporting military action against Iraq. Backing for action to eliminate Iraq’s WMD capabilities reaches majority levels in the United Kingdom, France, and Spain… This argument has slightly more influence than using force to “remove terrorists” and eliminate their training camps.
-
Procházíte archivy kategorie Historie | History.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments