Není známo, zda k takovému úspěchu přispělo tehdejší mezinárodně-politické napětí a vliv stupňujících se závodů ve zbrojení. Pro Gabriele Susanne Kerner rodačku z Hagen vystupující pod uměleckým pseudonymem Nena bylo jejích 99 Luftballons fenomenálním úspěchem.

Krátce po vydání stejnojmenného hudebního alba byla titulní píseň přezpívána do angličtiny a Neně se podařilo to, co se nikdy předtím, snad s výjimkou Marlene Dietrich, nepodařilo žádnému německému zpěvákovi či zpěvačce. Německá písnička pod názvem 99 Red Ballons chytla za srdce západní publikum.

Podle mého názoru je německý text daleko zpěvnější než anglický. To si lze uvědomit na faktu, že píseň například v němčině převzali i Japonci. I přes jejich lásku k Vídni, japonština jim jde daleko lépe. Vznikla také čistě japonská verze 99 Love Balloons od dívčí kapely 中の森 BAND (Nakanomori Band). V němčině 99 červených balónků zpívá i dánský zpěvák Michael Carøe, či španělská disko-diva Xavi Matralla. Ta hit elektronicky remixovala a dala mu velmi rytmickou diskopodobu. Hit si v němčině zazpíval rovněž Homer Simson.

Překvapivě si píseň získala také srdce a mysl italské punkrockové skupiny DDR – Diritto Di Rivolta, která v roce 2007 zařadila 99 Luftballons na své album. No, Nena to není… Ačkoliv to určitě nebyl záměr, jednonohý bard českého pivního punku Lou Fanánek Hagen, vulgo Františka Moravec, přetextoval tento hit pro Tři sestry paradoxně právě jako DeDeRón. Tím opět na české písňové scéně zanechal svou nezapomenutelnou stopu.

Asi nepřekvapí, že se postupně objevují další a další coververze 99 Luftballons/Red Baloons, například americká od pop-punkové formace Goldfinger, či čistě německá od německé postpubescentní skupiny Tokio Hotel. Tahle verze však zní spíše jako melodie z reklamy na Eurotel. Také Nena po svém návratu od plnění mateřských práv a povinností znovu nazpívala svůj hit. Stalo se tak pro televizní dvojjazyčný, francouzsko-německý, kanál Arte. Zde se také poprvé objevila v textu francouzština. Trochu dlouho trvá to období protestu proti militarismu a militarizaci společnosti, že?

Nie náhodou sa kniha začína prológom, opisujúcim krátky úsek bitky o Falúdžu, iracké mesto západne od Bagdadu. Bitka o toto mesto bola jedným z najkrvavejších stretov irackej vojny. Ako som spomínal, Filkins sa jej venuje na viacerých miestach. Dá sa povedať, že každá významnejšia udalosť invázie do Iraku a následnej okupácie je popísaná vo vlastnej knihe. Falúdži sa venuje napríklad kniha No True Glory od autora Binga Westa z roku 2006. Každopádne na to, aby sme pochopili, ako to vyzeralo vo Falúdži v mesiacoch november a december roku 2004, nemusíme nutne prečítať 400-stranovú knihu. Jedna z vecí, ktorú by som rád na Filkinsovej knihe vyzdvihol, je práve opis Falúdže. Na 30 stranách, v prológu a v 11. kapitole, dokáže čitateľovi až s neskutočnou realitou opisu priblížiť atmosféru jednej z najťažších a najvážnejších bitiek v mestskom prostredí, ktorú možno bez zaváhania zaradiť medzi udalosti ako bola bitka vo vietnamskom meste Hue v roku 1968 či udalosti z októbra 1993 v somálskom Mogadiše. Treba podotknúť, že aj kapitoly o tejto bitke sú zostavené výlučne z autorových poznámok. V nich zaznamenal svoje vlastné dojmy, opisy jednotlivých situácií, no aj myšlienky námorných pešiakov (či mariňákov) prostredníctvom rozhovorov, ktoré s nimi urobil.

Originalita knihy je taktiež zaujímavým prvkom, ktorý jej poskytuje nevšednú atmosféru. Filkins totiž takmer výlučne vychádza zo svojich vlastných materiálov, ktoré nazbieral počas pobytu na rôznych miestach Blízkeho východu a západnej Ázie. Tieto zápisky vyšli vo forme novinových článkov v Los Angeles Times a New York Times. Ťažko však povedať, či sú kapitoly v knihe vždy rovnaké ako články, ktoré vyšli v novinách. Skôr ich však zrejme autor pre účely knihy upravil či zaktualizoval. Aj keď v mojich možnostiach nebolo dohľadať si všetky pôvodné články, v jednom prípade som tak urobil. Ide o príbeh podplukovníka Nathana Sassamana, ktorému venuje Filkins celú 9. kapitolu (s. 149-167, The Man Within). Pôvodne bol publikovaný ako článok v New York Times v októbri 2005 pod názvom The Fall of the Warrior King.

Pplk. Sassaman bol ukážkou stredného dôstojníka americkej armády, ktorý bol vycvičený viesť vojnu proti veľkej uniformovanej armáde, no po invázii dostal ťažkú úlohu, na ktorú on ani jeho mužstvo vycvičení neboli. Jeho poslaním sa stalo potierať povstanie a snažiť sa pozdvihnúť poškodený Irak a inštalovať demokraciu. V jednom momente bol v plnení týchto neľahkých úloh možno najúspešnejším Američanom v celom Iraku, no stačil malý neopodstatnený škandál, a Sassamanova úspešná kariéra sa skončila. Tento vojnový príbeh vyšiel knižne pod názvom Warrior King: The Triumph and Betrayal of an American Commander in Iraq v roku 2009, no podobne ako v prípade Falúdže Filkins prináša zrozumiteľnú interpretáciu tohto zložitého problému. A to na pár stranách 9. kapitoly. Aj keď len zo svojho pohľadu; to by sa dalo brať ako mínus. No treba pamätať, že Dexter Filkins je žurnalistický profesionál a preto pri svojich opisoch a podaniach jednotlitých epizód zachováva značnú dávku objektivity.

Mierne kontroverzná vec, na ktorú som narazil pri čítaní The Forever War, je až na konci knihy, no súvisí s jej prvou časťou. V časti pred poznámkovým aparátom totiž Filkins krátko píše o tom, z čoho vychádzal pri tvorbe knihy. Práve tu spomína svoje zápisky, ktoré vznikali počas pobytov v Afganistane a Iraku. Podľa vlastných slov bol v Afganistane ako korešpondent Los Angeles Times od apríla 1998 až do „leta 2000, kedy ma zajali a bol som Talibanom vykázaný“. Priebeh tejto udalosti, teda Filkinsovo zajatie sa v knihe okrem tohto miesta nespomína, nevedno prečo. Filkins sa za dva roky stihol zúčastniť dokonca divadla popráv v Kábule, čo je situácia, do ktorej sa cudzinec, a ešte k tomu novinár len tak ľahko nedostane (a možno ani dostať nechcel). Vykazovanie novinárov z Afganistanu talibanskou vládou však nie je nič nové. Určite však považujem za škodu, že autor nenapísal o vykázaní v roku 2000 viac. Jeho afganskej reportáži z rokov 1998–2000 by to dalo určitú pridanú hodnotu. No aj bez toho ju môžeme považovať za unikát, a správu z takmer hermeticky uzatvoreného Afganistanu, ktorý bol pod vládou Talibanu západným očiam len veľmi málo dostupný.

Obrovský prínos knihy je zobrazenie posunu irackého konfliktu od počiatočnej invázie cez prvé americké pokusy o zavedenie demokracie a výstavbu krajiny, ktorá chátrala v podstate od roku 1991, a ďalšia vojna jej rozhodne nepomohla, až po priebeh občianskej vojny medzi jednotlivými islamskými frakciami. Toto je často prehliadaná záležitosť. Najmä laická verejnosť vníma často Irak ako čisto americkú záležitosť, čo sa z viacerých pohľadov javí ako nezmysel. Autor nás sprevádza zmenami situácie v Iraku, tak ako to videl on sám, a väčšina zúčastnených ľudí, či už civilistov alebo vojakov. Vložením týchto dojmov a poznakov do „širšieho obrazu“, povedzme napríklad iných odborných kníh o invázii a irackom povstaní (napríklad kniha od britského vojnového historika Johna Keegana Válka v Iráku či kniha českého politológa a odborníka na Islam Tomáše Raděje Irácké povstání v letech 2003–2009 z roku 2010) dokážeme získať pojem o tom, ako to vyzeralo v Iraku v najtvrdších a najchaotickejších vojnových rokoch.

Dexter Filkins sa vývoju v Iraku a svojmu vnímaniu občianskej vojny venuje v knihe skutočne dosť. Jediné, čo mi trochu chýba, a rozhodne si myslím, že by nebolo na škodu, je akési zhrnutie popísaných udalostí, ktoré autor zažil, určite aj s nejakým všeobecnejším popisom diania v Iraku počas popisovaných udalostí. Verím, že autor ako profesionálny žurnalista by toto zvládol podať dobre, zaujímavo a „čitateľne“, rovnako ako zvyšok knihy. Hoci čosi také nie je vyslovene nutné, knihe by to len prospelo. Takto je potrebné, ak niekto, kto sa napríklad v problematike irackej vojny úplne neorientuje, ale rád by si dej knihy zaradil do širšieho obrazu, aby si pri čítaní dohľadával zdroje, alebo si k problematike vyhľadal ďalšie knihy či články.

Filkins sa nezaoberá podporou alebo kritikou tohto konfliktu, čo je veľmi vhodný postoj, aj vzhľadom na jeho určitú kontroverznosť. Inváziu do Iraku neobhajuje ani neodsudzuje – podáva ju tak, ako ju videl, a necháva čitateľovi, aby si utvoril svoj vlastný názor. Jedna zo zvláštností súčasných vojen je, že populácia štátov, ktoré ich vedú, často nemá vôbec predstavu o tom, čo sa vo vzdialenej krajine deje. Ľudia často netušia, prečo a ako ozbrojené sily týchto štátov vojny vedú, a prečo v nich zomierajú vojaci ich krajiny. Práve tu by mohli slúžiť reportážne knihy, medzi nimi aj The Forever War. Ako spomínam, kniha má potenciál zaujať aj mainstreamového čitateľa. Ideálne v Spojených štátoch amerických, kde je široká verejnosť o účasti v rôznych konfliktoch informovaná často s veľkým politickým podtónom. Práve politickosti sa Filkins vyhýba. V krajinách, ktoré až tak zapojené nie sú, môže pomôcť najmä odborníkom, zaoberajúcim sa súčasnými konfliktami, ktorým prináša nenahraditeľný kontakt s realitou, ktorá sa pri nezainteresovanom výskume často stráca.

Recenzia vyšla na FSS MU

portál On War vtrhl na Facebook. Založili jsme fanpage, takže pokud nás chcete dostávat pravidelně na svou facebookovou zeď, stačí jeden klik.

K automatickému zasílání nových článků z portálu o mezinárodní bezpečnosti stačí kliknout ZDE.

V současnosti působí po celém světě stovky soukromých vojenských společností. Bez využití jejich služeb by dnes ani armáda USA nebyla schopna vést válečné operace v Iráku či Afghánistánu. Publikace představuje u nás dosud opomíjené, avšak z mezinárodního i národního hlediska velmi aktuální téma privatizace bezpečnosti se zaměřením na působení soukromých vojenských společností. Na jedné straně jsou služby těchto společností hojně využívány, a to poměrně širokou škálou zákazníků, mezi něž patří nejen vlády států, ale i mezinárodní vládní a nevládní organizace a další aktéři soukromého sektoru. Na straně druhé však také sílí kritika tohoto aspektu privatizace bezpečnosti, neboť dosud neexistují žádné efektivní regulační nástroje pro činnost soukromých vojenských společností.

Na úvod knihy je věnována obsáhlá pozornost definici soukromých vojenských společností. Hned několikrát je přitom zmíněn problém „žoldnéřství“. Téměř každá práce o privatizaci bezpečnosti a zejména o „kontraktorech“ se s odlišením toho, kdy se jedná o dodávání specifických bezpečnostních služeb soukromými a civilními osobami a kdy už o žoldnéřství, vyrovnává a nutno dodat, že často odlišně. Jednotlivé definice jsou v knize představeny. Autoři nastudovali rozsáhlé množství zahraniční literatury a prokázali dobrou orientaci v problému.

Narozdíl od anglosaské terminologie si česká odborná terminologie při hodnocení privatizace bezpečnosti vystačí se dvěma zkratkami. Anglosaská literatura operuje s termíny PSC (Private Security Companies), PMC (Private Military Companies), PSMC (Private Security and Military Companies), PMF (Private Military Firms), či opět PSC (ale tentokrát Private Military Corporations, či ve variantě Contractors), MSP (Military Service Providers), nebo RCF (Risk Consultancy Firms) a tyto názvy mnohdy zatemňují, co konkrétního která společnost dělá. Například analýza rizik, tedy činnost společností, spadajících pod „Risk Consultancy Firm“ může být součástí širokého portfolia služeb společnosti, která vykonává přímou bojovou podporu, je tedy PMC.

Česká odborná terminologie oproti tomu pracuje s termínem SVS (soukromá vojenská společnost) a SBS (soukromá bezpečnostní společnost). Ty druhé jmenované od soukromých vojenských společností odlišuje podle autorů zejména fakt, že „jsou to entity, které zajišťují bezpečnost v omezeném rozsahu…vystupují proti tzv. „slušným obyčejným zločincům“, kteří se dopouštějí běžné trestné činnosti“. Jenomže v konfliktních oblastech toto může být pod rozlišovací schopnost pozorovatele. Vzhledem k tomu, že současným trendem v poskytování privátní bezpečnosti je nabízet kompletní portfolio služeb, zahrnují v sobě soukromé vojenské společnosti (které jsou mnohdy skutečnými korporacemi) jak funkce SVS, tak SBS. Navíc, jak autoři připomínají, letalita nemusí být jediným kritériem, podle kterého by se SVS měly hodnotit – to potvrzuje příklad americké firmy MPRI, která v 90. letech poskytla výcvik chorvatské armádě, která později vytlačila srbské jednotky. I když se MPRI věnovala výhradně poradenství a výcviku, je evidentní, že jejím přičiněním došlo ke změně strategického terénu.

V kapitole, věnované historii soukromých vojenských sil, se dovídáme, že jakkoli se například na základě populárního i odborného zájmu o SVS, souvisejícího s zejména s válkou v Iráku, může zdát, že jde o téma poměrně nové, ve skutečnosti je činnost „civilních“ a soukromých osob ve válce stará téměř jako válčení samotné. Nepočítáme-li aktivity různých autonomních kompanií, které hrály důležitou roli ve středověkých válkách, představuje „zlatý věk“ soukromého válčení zejména třicetiletá válka, ve které bojovalo velké množství armád nikoli „národních“, ale najatých a zaplacených jednotlivými panovnickými dvory a koalicemi. Zatímco její konec, spojený s posilováním národního státu a centralizací moci, která postupně ubírala prostor žoldnéřům a soukromým aktivitám na válečném poli, opětovný vzestup žoldnéřství a role soukromých vojenských a bezpečnostních společností ve dvacátém století můžeme opět chápat jako možný důsledek oslabování role tradičního státu.

V kapitole „Kličové oblasti působení soukromých vojenských společností“ je pojednáno o možnostech uplatnění SVS a rozebrána situace na trhu soukromých a vojenských a bezpečnostních společností ve Spojených státech, Evropě, Asii a dalších oblastech. Následující kapitola se potom věnuje podrobnému popisu situace ve Spojených státech, které jsou jednak největšími zákazníky SVS a zároveň je na jejich území zaregistrováno největší množství soukromých vojenských společností. Zmíněny jsou pro mnohé čtenáře jistě notoricky známé kontroverzní události spojené s firmou Blackwater (později Xe Services, US Training Center), nyní Academi a jejím působením v Afghánistánu a především v rámci zakázek během okupace Iráku. Na druhou stranu je pojednáno i o dalších SVS – jmenovitě o společnostech DynCorp, MPRI, CACI, KBR, Air Scan, Booz Allen Hamilton.

Zcela záměrně jsou na závěr publikace umístěny kapitoly „Dilemata využití služeb soukromých vojenských společností“ a „Možnost regulace činnosti soukromých vojenských společností“. Diskuse na toto téma není stále uzavřena a kritici působení SVS mnohdy správně poukazují na legislativní a morální problémy, které zejména aktivita SVS ve velkých zahraničních misích vyvolává. Na druhou stranu ale nelze popřít fakt, že slábnoucí státy jsou stále častěji méně schopné zajišťovat svoji bezpečnost svépomocí. Do hry vstupuje i fakt, že paradoxně některé obchodní, nebo průmyslové korporace mají roční obrat vyšší, než jsou rozpočty mnoha národních států. To samo o sobě vyvolává poptávku po bezpečnostních službách, kterou takové korporaci státy stěží zajistí.

Otázkou, vztaženou na realitu České republiky je, zda při soustavném snižování rozpočtu ministerstva obrany a současné politické vůli „plnit alianční závazky“ budou české ozbrojené síly výhledově schopné zajistit současně obranyschopnost ČR a plnění úkolů, vyplývajících z nasazení v zahraničních misích. Proto je škoda, že autoři nevěnovali také pozornost privatizaci bezpečnosti v ČR. Ačkoli se o trhu se soukromými vojenskými společnostmi v ČR zatím nedá hovořit, přesto například příloha výše zmíněné reportáže Roberta Y. Peltona z prostředí amerických kontraktorů se několika českých jednotlivích, kteří pracovali pro zahraniční SVS věnuje. Stejně tak je možné mluvit o pokusech bezpečnostních firem, působících na domácím trhu, získat zakázky ministerstva zahraničí v Afghánistánu (projekt ABL Afghania). Absence alespoň minimálního nástinu situace v ČR vytváří z jinak kvalitní publikace v závěru dojem nedotaženosti.

Autor: Bureš Oldřich | Nedvědická Vendula
Vydavatel: Aleš Čeněk, s.r.o.
ISBN: 978-80-7380-350-6
Počet stran: 250
Formát: 148×205 mm
Vydáno: Plzeň / 2011

A vacation in a foreign land, Uncle Sam does the best he can, You’re in the army now, Oh, oh, you’re in the army now…

To jsou slova první sloky legendárního songu od anglické rokové skupiny Status Quo z alba In the Army Now. Album vyšlo v roce 1986, nicméně melodie i text pochází od nizozemské dvojice Rob a Ferdi Bolland.

Chytlavou melodii In the Army Now lze u nás i v zahraničí pravidelně slyšet radiích. Promítám-li si dobu od natočení klipu a alba, mám pocit, že frekvence jejího veřejného obehrávání se zvyšuje hlavně v době mezinárodních konfliktů s americkou účastí.

Snad pro svou oblíbenost velmi zdařilá melodie i text neušly zájmu recesistických napodobovatelů. V Česku píseň zpívá Těžkej Pokondr jako Laminát. Již krátce po svém uvedení od Status Quo byla píseň zparodována v Německu skupinou FEE pod názvem Du musst zur Bundeswehr.

Zájmu píseň neušla ani v kulturní oblasti vyznačené azbukou. Zde píseň zparodoval Сергей Александрович Калугин, a to s použitím mnoha slangových slov. Zde je (zvukový) originál s anglickým překladem

Nemohu nikoho vyzývat, ale možná, že by se píseň mohla dočkat i české verze:

…teď seš v á-če-er, oh, oh, oh, si v á-á-če-er…

Psal jsem tehdy, že knihovna bude mít svojí stránku uvnitř OWOP a že se bude dát prohledávat. Tehdy to ještě nebylo, nyní již je. Snad jste si všimli napravo odkazu na knihovnu, díky kterému se dostanete mezi knihy. Zatím tam jsou pouze dvě recenze, které jste již četli, ale doufám, že se počet bude rychle rozšiřovat. Knih totiž nestále vychází obrovské množství a zvláště tato doba je bohatá na literaturu bezpečnostní. Knihy musejí být primárně zaměřeny na ozbrojené síly, konflikty, obecně bezpečnostní problematiku a mezinárodní vztahy a rozhodně nemusejí být pouze v češtině. Mohou být různorodé i žánrově – literatura fakt, biografie, beletrie…

Tedy to platí hlavně o české animátorské škole. Kdo by neznal českou klasiku v této oblasti, jakou je Vzpoura hraček.

Zde je možno ji najít s anglickým komentářem.

Filmy pojednávající válečnou tematiku bývají někdy označovány jako angažované. Takové filmy většinou vznikaly v táboře míru, Svazu sovětských socialistických republik, pod záštitou filmového studia Союзмультфильм. Zde je jeden pěkný příklad filmu pokoušející se poněkud nepolitologicky vysvětlit mechanismus vzniku ozbrojeného konfliktu.

Stačí škrtnout a válka už se rozhoří sama…

Tématiku války a jejich naprosto ničivých důsledků v roce 1955 pojednali ještě pod hlavičkou MGM také William Hanna a Joseph Barbera.

Jak jinak, s pomocí dialogů a pomocí Boží…

Pes s ochranými brýlemi (nazývanými "doggles") čeká v afghánské provincii Praván na odlet vrtulníku Chinook (květen 2011); Foto Sgt. Jason Brace, U.S. Army

Přibližně před půl rokem jsem zde psal o tom, jakou mají psi těžkou službu v Afghánistánu a že v důsledku stresu mohou trpět posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Už dlouho se prostřednictvím „Best Defense Chief Canine Correspondent“ Rebeccy Frankel věnuje psům na svém blogu Thomas Ricks. A větší pozornost vysloužilým vojenským psům chce věnovat i demokratický senátor Richard Blumenthal. Nyní pracuje na zákonu, který by měl umožnit snadnější sponzorování projektů pro psy v „důchodu“.

„Military working dogs routinely patrol ahead of the line – put in harm’s way to protect our troops. They show extraordinary strength and loyalty every day in saving the lives and limbs of our war fighters on the battlefield,“ said Blumenthal. „These courageous comrades help detect and disarm roadside bombs and IEDs – some of the deadliest threats to our troops. They are critical partners to our combat teams. Retired military working dogs often continue to serve at home in offering companionship and care to war fighters. For their service abroad, these dogs deserve their loyalty and dedication to be returned when they are home.“

Připravovaná legislativa by měla obsáhnout tři oblasti:

1. psi, kteří nebudou v okamžiku „odchodu do důchodu“ adoptováni, budou dopraveni na leteckou základnu v San Antoniu – mohou přitom použít komerční lety za stejných podmínek, jaké mají příslušníci ozbrojených sil;
2. bude zřízen dobrovolný veterinární fond, do kterého budou přispívat soukromé subjekty. Díky němu se zlepší péče o bývalé vojenské psy a
3. ministerstvo obrany bude moci oceňovat psy za službu v ozbrojených silách.

Knihovna by měla mít svou vlastní stránku, měla by být kategorizována a mělo by být možné v ní hledat. Bohužel aplikace, která to měla umožnit, zatím zklamává. Nicméně doufám, že se to podaří co nejdříve vyřešit.

Chci vás touto cestou požádat o jednu věc: pomožte budovat knihovnu. Pokud jste přečetli zajímavou knihu, či jiný delší text, který stojí za to, najděte si čas a zkuste napsat recenzi a poslat mi ji. Nemusí být dlouhá. Délka by se měla pohybovat maximálně mezi 450-900 slovy (cca 1,5 až 3 normostrany, 1800 znaků včetně mezer na stránku). Podobně, pokud máte tip na nějakou publikaci, kterou jste zatím neměli možnost přečíst, pošlete mi krátkou anotaci (samozřejmě recenze jsou preferované).

Knihy musejí být primárně zaměřeny na ozbrojené síly, konflikty, obecně bezpečnostní problematiku a mezinárodní vztahy a rozhodně nemusejí být pouze v češtině. Mohou být různorodé i žánrově – literatura fakt, biografie, beletrie…

Jen v posledních hodinách se objevily upoutávky na dvě knihy, které by knihovně OWOP „slušely“. První vyjde v těchto dnech, jmenuje se The Operators a napsal ji Michael Hastings, který se proslavil portrétem generála Stanleyho McCrystala. Na základě portrétu byl generál odstaven z velení a posléze odešel z armády. Kniha, která podle vydavatele bude šťavnatá, vyvolala kontroverze ještě dříve, než byla zveřejněna. Na obálce je vidět tělo generála s povolenou kravatou, který má v jedné ruce skleničku alkoholu a v druhé pistoli. Do tváře mu vidět není. Pokud se ovšem člověk podívá na označení na uniformě, nemůže jej nenapadnout, že předlohou grafikovi byl nejspíše současný šéf CIA a bývalý generál David Petraeus.

Druhou knihou jsou vzpomínky bývalého odstřelovače elitních NAVY Seal Chrise Kylea, který strávil v Iráku čtyři rotace. Povstalci vypsali na jeho hlavu odměnu a dali mu přezdívku „Ďábel z Ramádí“. Má prý na svědomí 255 mrtvých, z čehož je 160 potvrzených Pentagonem. Díky tomu se stal nejvýkonnějším odstřelovačem v historii ozbrojených sil USA. Nejvíce si váží zásahu na 1920 metrů, kterým zneškodnil povstalce chystajícího se odpálit raketu.

Těším se na vaše recenze!

Časy se mění, ale jsou věci, které zůstávají stejné. Pěkné Vánoce, zvláště těm, kteří jsou jinde než by si přáli být.

V posledních letech se uvolňují pravidla pro službu žen v jednotlivých složkách ozbrojených sil, byť to mnozí muži kritizují. Naposledy přišla Británie s tím, že umožní ženám, aby sloužily na ponorkách. V armádách také slouží žen mnohem více, než dříve. To však neznamená, že mají stejné názory, či se chovají ze sociologického hlediska stejně.

Pew Research Center nyní zveřejnil průzkum o ženách v amerických ozbrojených silách. Mimo jiné z něj vyplývá, že od roku 1973 do roku 2010 vzrostl jejich počet ze 42 tisíc na 167 tisíc. Vzrostl i počet důstojnic z 12 750 v roce 1973 na 35 341 v roce 2010. Přitom celkové počty příslušníků ozbrojených sil se ve stejném období snížily z přibližně 1,9 milionu na 1,2 milionu.

The majority of female veterans (53%) served sometime during the quarter century between Vietnam and Sept. 11, 2001. Of these women, 27% served between the end of the Vietnam conflict and July 1990, and 26% served between August 1990 and 9/11. Some 23% of women veterans have served in the post-9/11 era.

Ve srovnání s muži slouží například více žen černé pleti. V amerických ozbrojených silách je 71 procent mužů bílé pleti. U žen je to 53 procent, což nekopíruje ani jejich podíl v civilní populaci ve věku 18-44. Oproti tomu je v ozbrojených silách 31 procent černošek, což je téměř jednou tolik, co vojáků černé pleti (16 procent).

Podobně zajímavé je srovnání z pohledu manželského svazku. Pouze 46 procent žen v uniformě je vdaných ve srovnání s 58 procenty vojáků. Ostatně procento ženatých vojáků je vyšší, než je tomu u civilní populace ve věku 18-44.

Among those active-duty women who are married, a striking difference arises between military women and men. Almost half of all married military women (48%) have wed a fellow service member, while the share of men in dual-military marriages is only 7%.
Not only are active-duty women more likely to be unmarried, but they are also more likely than active-duty men to be single parents. While 12% of military women are single mothers, only 4% of military men are single dads.

Nejvíce vojákyň slouží v administrativě (30 procent), ve zdravotnictví (15 procent) a v zabezpečení (14 procent). Naopak přímo u zbraní jich slouží tři procenta ve srovnání s devatenácti procenty mužů. Pew Research Center zkoumal i vzorek 1853 veteránů, z nichž 712 vstoupilo do armády po 11. září 2001.

Ukázalo se, že důvody pro vstup do ozbrojených sil jsou téměř stejné u žen jako u mužů. Na prvním místě chtějí sloužit své zemi, či dosáhnout na benefity, které jim umožní vystudovat. Jediným rozdílem mezi muži a ženami je to, že 42 procent vojákyň vstoupilo do ozbrojených sil kvůli těžkostem s hledáním práce (tento důvod uvedlo jen 25 procent mužů).

Many of the experiences of female veterans from the post-9/11 military differ from those of men – they are less likely to have served in combat (30% vs. 57% of men)7, more likely to have never been deployed away from their permanent duty station (30% vs. 12% of men) and less likely to have served with someone who was killed while performing their duties in the military (35% vs. 50% of men).

A konečně, veteránky jsou mnohem kritičtější k válkám, ve kterých sloužily než muži. Na dotaz jak hodnotí války v Iráku a v Afghánistánu 63 procent žen odpovědělo, že ta irácká nedávala smysl a 54 procent totéž řeklo o afghánské. U vojáků to bylo 47, respektive 39 procent.

Václav Havel; Foto Martin Kozák via Wikimedia Commons

Dnes ráno zemřel poslední československý a první český prezident Václav Havel. Jednoznačně patřil k několika největším osobnostem minulého století nejenom u nás, ale i v Evropě. Už dnes a v příštích dnech budeme moci sledovat, poslouchat a číst o tom jaký byl, co říkal, co psal a jak jej vidí přátelé i kolegové. Nechci jim na žádný způsob „konkurovat“, je mnoho povolanějších.

Já bych zde chtěl zmínit jeden aspekt, který nepatří k tomu, co se zmiňuje v souvislosti s Václavem Havlem na prvním místě, ale přesto je nesmírně důležitý a navíc je styčným bodem s tímto blogem. Václav Havel byl jedním z největších humanitárních intervencionalistů v této zemi a tento jeho světonázor samozřejmě ovlivnil i české ozbrojené síly.

Poprvé se razantně zasadil o vyslání jednotky do války v Perském zálivu v roce 1990. Její odjezd se nesetkával s obecným potleskem, jak by si leckdo mohl dnes myslet. A to byla operace, na které byla globální shoda. Bývalý ministr obrany Luboš Dobrovský mi popisoval různé „scénky“ z období vysílání jednotky i po jejím návratu. Zajímavé je, že jestli někdo byl proti, tak to byli představitelé armády, kteří dělali všem proto, aby vše maximálně zkomplikovali a poté, aby se pokud možno na celou věc zapomnělo.

Pamatuji si na cestu s Václavem Havlem do Sarajeva v prosinci 1995, pár měsíců poté, kdy byl podepsán Daytonský mír a do Bosny a Hercegoviny začali najíždět zahraniční vojáci, kteří ukončili vražedné šílenství. Václav Havel chtěl být jedním z prvních státníků, který do Bosny přijede, pokládal to za důležitý signál. Třeba návštěva zcela zničené knihovny byl poměrně silný zážitek.

Léta byl zastáncem aktivnější politiky na Balkáně a poučení z váhání, které přineslo velké množství obětí, se projevilo v roce 1998 a 1999. Byl jasným zastáncem potrestání Jugoslávie, respektive Slobodana Miloševiče za jeho přístup ke Kosovu. Na popularitě mu to v České republice nepřidalo, ale o tom vůbec nepřemýšlel. Podpořil i intervence do Afghánistánu a do Iráku. Zvláště ta poslední akce byla kontroverzní, a i když zastánců bylo méně, než odpůrců, Havel se k nim hlasitě přiřadil. Neměl problém plout proti proudu.

Hlasitě vyjadřovaný a prosazovaný názor, že armáda není pouze k tomu, aby stála kolem hranic a čekala, až ji někdo otestuje, byl a je pro nás velice důležitý. Intervencionalismus totiž formoval roli ozbrojených sil České republiky v posledních dvaceti letech a měl vliv na myšlení, respektive světonázor společnosti. Bylo to jakési rozšíření obzorů.

Samozřejmě, obrana země je primárním úkolem ozbrojených sil. Pro Václava Havla je ale role vojáků mnohem širší. Mají být nástrojem k prosazení svobody, či jejímu udržení kdekoli na světě. Tento postoj má další důležitou souvislost – rozšiřuje obzory za hranice České republiky, Střední Evropy a Evropy obecně a apeluje na zodpovědnost. Pro Havla nebylo to, co se děje v Barmě, v Číně, či kdekoli jinde odděleno od toho, co se děje v České republice. Neříkal, že do všech problémových koutů světa mají být vyslaní vojáci. Za jejich nasazení ovšem hlasitě lobboval, když násilí přesáhlo únosnou mez.

Souhlasím s tím, že role ozbrojených sil musí být širší, než jenom bránění vlastního státu či spojeneckého území, což je primární. Vysílání vojáků do zahraničí k této širší roli neodmyslitelně patří. Intervencionalismus Václava Havla vycházel z morálních pohnutek, z představy, že svoboda člověka i jeho lidská práva jsou univerzální a že pokud je někdo porušuje, musí být potrestán. Měl pocit, že naše vlastní zkušenost a nabytí svobody nás zavazují k tomu, abychom pomáhali těm méně šťastným na světě.

S tímto morálně čistým, až idealistickým pohledem jsem ne vždy souhlasil, byť proti intervenci jako takové nic nemám. Můj pohled je však realističtější – vysílání vojáků ano, ale je vždy nutné zvažovat i přínosy a podle toho se zařídit. Tam, kde „nemáme v dostihu koně“, je nutná obezřetnost. Každopádně to, co si myslím já není vůbec důležité a už vůbec ne v tuto chvíli.

Chtěl bych vzdát poctu Václavu Havlovi, člověku, jehož ne všechny názory jsem sdílel, ale kterého jsem si nesmírně vážil a vážit vždy budu. Dal nám šanci a byl zrcadlem. Díky za to.

Vojáci vedou podezřelého z terorismu ve věznici Guantánámo; Foto Shane T. McCoy, US NAVY

Jedno z témat, díky kterému současný americký prezident Barack Obama získával body v předvolební kampani, byla věznice Guantánámo. Sliboval tehdy, že pokud bude zvolený, zasadí se o její velice rychlé uzavření. Nestalo se tak a to má před sebou ještě jeden plný rok, tedy pokud nebude v listopadu znovu zvolen.

Ve věznici v Guantánámu, která byla zřízena krátce po teroristických útocích na Spojené státy v roce 2001, jsou drženi obzvláště nebezpeční teroristé. Převáženi tam byli z celého světa a říká se, že tam byli i mučeni. Někteří podezřelí z terorismu tam ani nedorazili a vyslýcháni byli v utajovaných zařízeních po celém světě, například v Rumunsku.

Byť Obama svůj slib zavřít věznici na Guntánámu během několika měsíců, poté co se dostane do Bílého domu, nedodržel, přesto podle všeho věznice spěje k uzavření tak jako tak. Díky změně strategie jsou dnes teroristé posíláni především do věznic po celých Spojených státech. Obvykle tam žijí v bedlivě střežených částech, kde jsou ve většině muslimové. V deníku New York Times nyní vyšel výborný článek na toto téma, kde jsou mimo jiné uvedena velice zajímavá data.

Například, od počátku byl dominantní argument, že podezřelí teroristé mají být drženi mimo kontinentální území Spojených států a mimo dohled civilních soudů. Vojenská cesta se zdála nejlepší. Nicméně postupně se ukázalo, že tomu tak není. Vojenské soudy jsou totiž mnohem pomalejší, než ty civilní a navíc pobyt vězně ve speciálním zařízení na Guantánámu je mnohem dražší. Na Kubě stojí jeden vězeň 800 tisíc dolarů ročně. Ve federální věznici je to pouhých 25 tisíc. To je podstatný rozdíl…

The criminal justice system, meanwhile, has absorbed the surge of terrorism cases since 2001 without calamity, and without the international criticism that Guantánamo has attracted for holding prisoners without trial.

Deset let po otevření Guantánáma vypadají fakta takto:

• na Kubě je nyní 171 vězňů. Ve federálních věznicích bylo k 1. říjnu 2011 362 vězňů odsouzených ve spojitosti s terorismem – 269 bylo napojeno na mezinárodní a 93 na domácí terorismus. V dobách největší slávy v roce 2003 bylo na Guantánámu drženo necelých 700 vězňů;
• civilní soudy udělují teroristům vysoké tresty, mnohdy doživotí;
• rizikem civilních věznic je to, že teroristé jsou drženi v několika uzavřených částech, takže může docházet k jejich radikalizaci a komplikacím při propuštění. V amerických věznicích přitom nefunguje žádný deradikalizační program jako v jiných zemích (například Saúdská Arábie);
• od roku 2001 bylo propuštěno na 300 lidí, kteří především pomáhali teroristům materiálně. Polovina z nich byli cizinci, kteří byli vyhoštěni. Druhá polovina byli Američané;
• na rozdíl od Guntánáma je u vězňů propuštěných z federálních věznic nízká recidiva. Podle odhadů ministerstva obrany se 25 procent z těch, kteří byli propuštěni, znovu zapojili do teroristických aktivit. U propuštěných z civilních věznic je to spíše výjimka.

Minulý měsíc se nepodařilo „superkomisi“ amerického Kongresu dohodnout na tom, jak by měly v příštích deseti letech vypadat škrty v rozpočtu. Pokud by se zákonodárci dokázali domluvit, Pentagon by v příštích deseti letech přišel přibližně o čtyři sta miliard dolarů. Jelikož se ale nedohodli, hrozí, že přijde v deseti letech o bilion dolarů. Jako první začíná propouštět pozemní vojsko. Odejít by mělo 8 700 civilních zaměstnanců. Ke škrtům dojde ve 37 státech v sedmdesáti různých lokalitách.

…nearly 90 percent of the cuts taking place within the Installation Management Command, Army Materiel Command and the Training and Doctrine Command. Most of the cuts are likely to occur in Virginia and Texas, where most of the DOD’s civilian workers are located. In addition to eligible workers who retire, commanders will be able to use voluntary early retirement offers and buyouts to cut jobs, the Army said.

Pokud se člověk podívá na škrty v USA, musí dojít k závěru, že byť nejsou malé, jsou na tom v Pentagonu pořád lépe, než v jiných zemích. Škrtat v průběhu deseti let s tím, že člověk zná celkovou velikost úspory, je poměrně velký luxus. I když… Robert Levinson z Bloombergu se pokusil dát dohromady takový seznam úspor, které by v letech 2013-2021 přinesly 1,2 bilionu dolarů. Dá se na něm například nalézt:

• Reduce funding for National Guard’s antidrug program. ($225 million)
• Eliminate Army’s Global Combat Support computer system. ($469.9 million)
• Shut down Joint IED Defeat Organization by 2017. ($1.2 billion)
• Terminate Navy’s vertical-takeoff drone. ($1.6 billion)
• Cancel the Joint Light Tactical Vehicle. ($5.3 billion)
• Retire two aircraft carriers. ($5.8 billion)
• Terminate V-22 Osprey vertical-takeoff aircraft. ($9 billion)
• Reduce purchases of Virginia Class submarines to one per year from two. ($12.2 billion)
• Reduce Marine Corps strength to 145,000 from 182,000. ($21 billion)
• Cancel planned purchase of nine Arleigh Burke Class destroyers. ($33.1 billion)
• Cancel the F-35 jet program. ($43.2 billion)
• Reduce missile-defense spending by 70 percent. ($67 billion)
• Reduce Army strength to 430,000 by 2021 from projected 554,000 in 2016. ($70.7 billion)
• Reduce health benefits and increase fees for retirees. ($134.2 billion)
• Cut civilian workforce by 30 percent. ($162 billion)
• Cut nuclear arsenal to 1,000 warheads, which allows reductions in missiles, submarines and bombers. ($180.4 billion)