Jaroslav Šedivý; Foto via Wikimedia Commons

Říkáte, že pro zahájení rozhovorů se sovětskou delegací jste se museli nejprve dohodnout na znění tématu jednání, sověti odmítali jednat o odchodu vojsk, trvali na jednání o nové smlouvě o přítomnosti jejich vojska. Našli jste kompromis, že jednání budou „o přítomnosti sovětského vojska včetně jeho odchodu“. Co bylo dál?
My jsme se tedy prvního dne dohodli, jaké bude téma našich rozhovorů, a pak se teprve ty rozhovory rozjely. Nemá smysl, abych tady opakoval všechny peripetie našich rozhovorů, napsal jsem o tom v první části své knihy Velvyslancem u Eiffelovy věže. Padla otázka, za jak dlouho jsou schopni odejít. Nejdřív tvrdili, že dřív než za deset let to nepůjde, pak slevili na pět let. To bylo pro nás absolutně nepřijatelné.

Naši vojáci vypracovali anylýzu možných aspektů odchodu a došli k závěru, že odsun by mohl být dokončen za osm měsíců. Sověti to odmítli jako neuskutečnitelné. Argumentovali tím, že mají u nás 17 tisíc rodin důstojníků, že pro ně nemají byty a pro vojáky nemají kasárna. To, že tu mají téměř sto tisíc vojáků, zatím nepřiznali. Na to my jsme reagovali, že to je jejich problém, ne náš problém.

Pak nastal moment, kdy už to vypadalo, že by přistoupili i na tři čtyři roky. My jsme ovšem stále trvali na tom, že chceme, aby byli pryč do konce roku devadesát. Namítli, že k přesunu do Sovětského svazu potřebují nejméně šestnáct set vlaků a že Čierna pri Čope dokáže přesunout jenom tři vlaky denně. Informaci o tom, na čem se zadrhávají jednání se sovětskou delegací, jsme zveřejnili v novinách a hned druhý den jsme měli na stole závazek odborového svazu pracovníků v dopravě, že jde-li o odsun sovětské armády, jsou schopni přesunout v Čierne pri Čope sedm až osm vlaků za den. Sověti nám zase na to řekli, že nemají dostatečné překládací rampy, a naši vojáci jim navrhli, že ty rampy během šesti týdnů vybudují, neboť mají k tomu rychle smontovatelný systém. Pak z nich však vypadlo to podstatné. Řekli nám, že tady mají sedmnáct tisíc nábojů takzvané speciální dělostřelecké munice, to znamená jaderných nábojů. A to bylo něco, co jsme nevěděli. Znali jsme ovšem Gorbačovovu výzvu, v níž už někdy v šestaosmdesátém roce oznámil, že Sovětský svaz stáhl veškeré jaderné zbraně z Evropy a že to očekává také od druhé strany. Takže Rusové opět lhali, anebo Gorbačovovi neříkali celou pravdu.

Jak to, že jste nevěděli o tak důležitém problému?
Jaderné dělostřelecké náboje tu byly od roku 1969 pod krycím jménem „Javor“ či „Javory“, což přinejmenším věděli v naší vojenské kontrarozvědce, ale při přípravě jednání se Sověty jsme tuto informaci nedostali.

Sovětské vojsko u nás způsobilo rozsáhlé škody majetkové a zejména ekologické. Jednali jste i o náhradě za tyto škody?
Při rozhovorech jsme měli problém s majetkoprávními otázkami a s eventuální náhradou škod, způsobených sovětskou armádou na našem území. V těchto věcech byli sovětští vyjednávači neústupní, dokonce žádali, aby jim československá strana uhradila všelijaké stavby, které ve vojenském prostoru, samozřejmě bez stavebního povolení, realizovali. Nemohli jsme se těmito otázkami zdržovat a bylo rozhodnuto, že se později k tomu sejde jiná skupina vyjednavačů.

Říkal jste, že jste se v té věci řídil jakousi historickou zkušeností. Jakou?
Ale tady se mi opět vynořila jiná zkušenost, spojená s odstoupením Podkarpatské Rusi sovětské Ukrajině v roce 1945. Po podpisu Smlouvy o znovusjednocení Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou SSR proběhlo několik kol vyjednávání o majetkoprávním vyrovnání, neboť na odtrženém území byl nejenom rozsáhlý majetek československého státu, ale i československých občanů. Zejména po únoru 1948 směřovala ta jednání do ztracena, až je nakonec československá delegace pod vedením prezidenta Zápotockého v Moskvě v lednu 1957 zastavila a veškeré původní požadavky anulovala.

Tuhle zkušenost jsem v přípravných rozhovorech naší delegace uvedl jako důvod, proč musí být v chystané smlouvě o odchodu sovětského vojska paragraf, který by určil začátek jednání o majetkových otázkách. V jejím textu pak bylo uvedeno, že následná jednání o finančním a majetkovém vyrovnání v souvislosti s ukončenou přítomností sovětského vojska na našem území budou ukončena do dvou let po podepsání smlouvy o odchodu. Což se sice stalo, ale s žalostným výsledkem.

Jaký byl výsledek tohoto neobyčejně tvrdého vyjednávání se sovětskou vládou, poprvé snad jako rovný s rovným?
Po všech těch vyjednávacích peripetiích a epizodách jsme se nakonec ve třetím kole jednání v Moskvě dohodli na tom, že první rok se odsunou z Československa sovětské bojové jednotky a v tom dalším půlroce, tedy do konce června 1991 odejde civilní složka a další pomocné složky sovětské armády. Dne 26. února 1990 byla v Moskvě za přítomnosti prezidentů Havla a Gorbačova podepsána Dohoda o odsunu sovětských vojsk z Československa. Podepsali ji ministři zahraničí Dienstbier a Ševarnadze. Sověti tu dohodu dodrželi. Oba prezidenti v Moskvě též podepsali Deklaraci o vztazích mezi Sovětským svazem a Československem. Byla spíše formální, aby také prezidenti něco podepisovali.

PhDr. Jaroslav Šedivý, CSc. je bývalý český politik, ministr zahraničních věcí a velvyslanec v několika zemích. Od 2. ledna 1948 byl členem KSČ. V roce 1952 vystudoval historii a slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1961 získal doktorát. V rámci výkonu základní vojenské služby v letech 1953–1954 sloužil u Vojenské kontrarozvědky. Pracoval ve Slovanském ústavu Akademie věd v Praze a poté od roku 1957 jako vědecký pracovník Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie. Po invazi do Československa byl v roce 1970 na 6 měsíců vězněn. Po propuštění pracoval například jako lesní dělník, řidič a čistič oken. Za socialismu publikoval pod cizími jmény – například pro knihu Pokořená válka propůjčila jméno Yvette Heřtová, pro knihu Metternich kontra Napoleon Jan Halada. V roce 1989 byl přijat do Prognostického ústavu Akademie věd. Stal se poradcem tehdejšího ministra zahraničí Dienstbiera. V červnu 1990 byl jmenován velvyslancem ČSFR ve Francii. Byl také velvyslancem v Belgii a Lucembursku. V letech 1997–1998 byl ministrem zahraničních věcí ČR. V letech 1999–2002 byl velvyslancem ve Švýcarsku.

Autoři rozhovoru: Filip Tuček a Jakub Janda

Nie náhodou sa kniha začína prológom, opisujúcim krátky úsek bitky o Falúdžu, iracké mesto západne od Bagdadu. Bitka o toto mesto bola jedným z najkrvavejších stretov irackej vojny. Ako som spomínal, Filkins sa jej venuje na viacerých miestach. Dá sa povedať, že každá významnejšia udalosť invázie do Iraku a následnej okupácie je popísaná vo vlastnej knihe. Falúdži sa venuje napríklad kniha No True Glory od autora Binga Westa z roku 2006. Každopádne na to, aby sme pochopili, ako to vyzeralo vo Falúdži v mesiacoch november a december roku 2004, nemusíme nutne prečítať 400-stranovú knihu. Jedna z vecí, ktorú by som rád na Filkinsovej knihe vyzdvihol, je práve opis Falúdže. Na 30 stranách, v prológu a v 11. kapitole, dokáže čitateľovi až s neskutočnou realitou opisu priblížiť atmosféru jednej z najťažších a najvážnejších bitiek v mestskom prostredí, ktorú možno bez zaváhania zaradiť medzi udalosti ako bola bitka vo vietnamskom meste Hue v roku 1968 či udalosti z októbra 1993 v somálskom Mogadiše. Treba podotknúť, že aj kapitoly o tejto bitke sú zostavené výlučne z autorových poznámok. V nich zaznamenal svoje vlastné dojmy, opisy jednotlivých situácií, no aj myšlienky námorných pešiakov (či mariňákov) prostredníctvom rozhovorov, ktoré s nimi urobil.

Originalita knihy je taktiež zaujímavým prvkom, ktorý jej poskytuje nevšednú atmosféru. Filkins totiž takmer výlučne vychádza zo svojich vlastných materiálov, ktoré nazbieral počas pobytu na rôznych miestach Blízkeho východu a západnej Ázie. Tieto zápisky vyšli vo forme novinových článkov v Los Angeles Times a New York Times. Ťažko však povedať, či sú kapitoly v knihe vždy rovnaké ako články, ktoré vyšli v novinách. Skôr ich však zrejme autor pre účely knihy upravil či zaktualizoval. Aj keď v mojich možnostiach nebolo dohľadať si všetky pôvodné články, v jednom prípade som tak urobil. Ide o príbeh podplukovníka Nathana Sassamana, ktorému venuje Filkins celú 9. kapitolu (s. 149-167, The Man Within). Pôvodne bol publikovaný ako článok v New York Times v októbri 2005 pod názvom The Fall of the Warrior King.

Pplk. Sassaman bol ukážkou stredného dôstojníka americkej armády, ktorý bol vycvičený viesť vojnu proti veľkej uniformovanej armáde, no po invázii dostal ťažkú úlohu, na ktorú on ani jeho mužstvo vycvičení neboli. Jeho poslaním sa stalo potierať povstanie a snažiť sa pozdvihnúť poškodený Irak a inštalovať demokraciu. V jednom momente bol v plnení týchto neľahkých úloh možno najúspešnejším Američanom v celom Iraku, no stačil malý neopodstatnený škandál, a Sassamanova úspešná kariéra sa skončila. Tento vojnový príbeh vyšiel knižne pod názvom Warrior King: The Triumph and Betrayal of an American Commander in Iraq v roku 2009, no podobne ako v prípade Falúdže Filkins prináša zrozumiteľnú interpretáciu tohto zložitého problému. A to na pár stranách 9. kapitoly. Aj keď len zo svojho pohľadu; to by sa dalo brať ako mínus. No treba pamätať, že Dexter Filkins je žurnalistický profesionál a preto pri svojich opisoch a podaniach jednotlitých epizód zachováva značnú dávku objektivity.

Mierne kontroverzná vec, na ktorú som narazil pri čítaní The Forever War, je až na konci knihy, no súvisí s jej prvou časťou. V časti pred poznámkovým aparátom totiž Filkins krátko píše o tom, z čoho vychádzal pri tvorbe knihy. Práve tu spomína svoje zápisky, ktoré vznikali počas pobytov v Afganistane a Iraku. Podľa vlastných slov bol v Afganistane ako korešpondent Los Angeles Times od apríla 1998 až do „leta 2000, kedy ma zajali a bol som Talibanom vykázaný“. Priebeh tejto udalosti, teda Filkinsovo zajatie sa v knihe okrem tohto miesta nespomína, nevedno prečo. Filkins sa za dva roky stihol zúčastniť dokonca divadla popráv v Kábule, čo je situácia, do ktorej sa cudzinec, a ešte k tomu novinár len tak ľahko nedostane (a možno ani dostať nechcel). Vykazovanie novinárov z Afganistanu talibanskou vládou však nie je nič nové. Určite však považujem za škodu, že autor nenapísal o vykázaní v roku 2000 viac. Jeho afganskej reportáži z rokov 1998–2000 by to dalo určitú pridanú hodnotu. No aj bez toho ju môžeme považovať za unikát, a správu z takmer hermeticky uzatvoreného Afganistanu, ktorý bol pod vládou Talibanu západným očiam len veľmi málo dostupný.

Obrovský prínos knihy je zobrazenie posunu irackého konfliktu od počiatočnej invázie cez prvé americké pokusy o zavedenie demokracie a výstavbu krajiny, ktorá chátrala v podstate od roku 1991, a ďalšia vojna jej rozhodne nepomohla, až po priebeh občianskej vojny medzi jednotlivými islamskými frakciami. Toto je často prehliadaná záležitosť. Najmä laická verejnosť vníma často Irak ako čisto americkú záležitosť, čo sa z viacerých pohľadov javí ako nezmysel. Autor nás sprevádza zmenami situácie v Iraku, tak ako to videl on sám, a väčšina zúčastnených ľudí, či už civilistov alebo vojakov. Vložením týchto dojmov a poznakov do „širšieho obrazu“, povedzme napríklad iných odborných kníh o invázii a irackom povstaní (napríklad kniha od britského vojnového historika Johna Keegana Válka v Iráku či kniha českého politológa a odborníka na Islam Tomáše Raděje Irácké povstání v letech 2003–2009 z roku 2010) dokážeme získať pojem o tom, ako to vyzeralo v Iraku v najtvrdších a najchaotickejších vojnových rokoch.

Dexter Filkins sa vývoju v Iraku a svojmu vnímaniu občianskej vojny venuje v knihe skutočne dosť. Jediné, čo mi trochu chýba, a rozhodne si myslím, že by nebolo na škodu, je akési zhrnutie popísaných udalostí, ktoré autor zažil, určite aj s nejakým všeobecnejším popisom diania v Iraku počas popisovaných udalostí. Verím, že autor ako profesionálny žurnalista by toto zvládol podať dobre, zaujímavo a „čitateľne“, rovnako ako zvyšok knihy. Hoci čosi také nie je vyslovene nutné, knihe by to len prospelo. Takto je potrebné, ak niekto, kto sa napríklad v problematike irackej vojny úplne neorientuje, ale rád by si dej knihy zaradil do širšieho obrazu, aby si pri čítaní dohľadával zdroje, alebo si k problematike vyhľadal ďalšie knihy či články.

Filkins sa nezaoberá podporou alebo kritikou tohto konfliktu, čo je veľmi vhodný postoj, aj vzhľadom na jeho určitú kontroverznosť. Inváziu do Iraku neobhajuje ani neodsudzuje – podáva ju tak, ako ju videl, a necháva čitateľovi, aby si utvoril svoj vlastný názor. Jedna zo zvláštností súčasných vojen je, že populácia štátov, ktoré ich vedú, často nemá vôbec predstavu o tom, čo sa vo vzdialenej krajine deje. Ľudia často netušia, prečo a ako ozbrojené sily týchto štátov vojny vedú, a prečo v nich zomierajú vojaci ich krajiny. Práve tu by mohli slúžiť reportážne knihy, medzi nimi aj The Forever War. Ako spomínam, kniha má potenciál zaujať aj mainstreamového čitateľa. Ideálne v Spojených štátoch amerických, kde je široká verejnosť o účasti v rôznych konfliktoch informovaná často s veľkým politickým podtónom. Práve politickosti sa Filkins vyhýba. V krajinách, ktoré až tak zapojené nie sú, môže pomôcť najmä odborníkom, zaoberajúcim sa súčasnými konfliktami, ktorým prináša nenahraditeľný kontakt s realitou, ktorá sa pri nezainteresovanom výskume často stráca.

Recenzia vyšla na FSS MU

Republikánský kandidát na prezidenta Mitt Romney se v polovině ledna pustil do prezidenta a svého možného soupeře ve volbách Baracka Obamy za to, že oslabuje ozbrojené síly, což je tradiční republikánská výtka směrem k demokratům. Někdy oprávněně, jindy méně.

„The most extraordinary thing that’s happened with this military authorization is the president is planning on cutting $1 trillion out of military spending,“ Romney said. „Our Navy is smaller than it’s been since 1917. Our Air Force is smaller and older than any time since 1947. We are cutting our number of troops. We are not giving the veterans the care they deserve. We simply cannot continue to cut our Department of Defense budget if we are going to remain the hope of the Earth. And I will fight to make sure America retains military superiority.“

Hned se objevily výpočty. Stránka Politifact.com, což je součást listu Tampa Bay Times přišla s přepočty na tehdejší a dnešní námořnictvo. Podobně Nick Ottens v Atlantic Sentinel počítal a dospěl k tomu, že je možná menší, ale zároveň mnohem mocnější. Nejprve k datům.

• v roce 1916 mělo námořnictvo 245 plavidel, dnes je to 285;
• počet plavidel se znásobil během 2. světové a studené války – mezi lety 1989-2009 se počet lodí snížil z 592 na 283;
• podle studie Arsenal of Airpower: USAF Aircraft Inventory mělo americké letectvo v roce 2009 k dispozici 5988 strojů, což je nejméně od roku 1950 (a pravděpodobně tedy i od roku 1947).

Takže minimálně zčásti má Romney pravdu. Ale co to znamená? Pointa je v tom, že vcelku nic. Před několika dny íránský prezident poslal do parlamentu návrh rozpočtu na obranu, který se má za rok zvýšit o 127 procent. Pokud vezmu tuto proklamaci vážně, znamená to, že díky zvýšení rozpočtu se zvýší jak kvantita, tak kvalita íránských ozbrojených sil? Že Írán opět poskočí na škále nebezpečnosti? To asi těžko. Spíše se nestane vůbec nic.

Škrtat v rozpočtu na obranu je poměrně složité, ale jeho zvyšování (rychlejší než inflace, respektive rychlejší než zvyšování ceny práce) také není prosto problémů. Dobrým příkladem může být i český obranný rozpočet, který po přelomu tisíciletí do nějakého roku 2006 rostl. Pak se začal snižovat, takže dnes je přibližně o 40 procent nižší, než byl v roce 2006 (po započítání rezervního fondu).

Dá se tedy říci, že podstatou „chytrého“ zvyšování rozpočtu je zakalkulování úvahy, že po určitém období začne opět klesat. Jakákoli strukturální expanze totiž obvykle dlouhodobě zvyšuje nároky a vzhledem k výkyvům ekonomiky je vysoce pravděpodobné, že přijde období, kdy peněz nebude dost. Jinými slovy, expanze musí být udržitelná, pokud tedy není určena čistě na spotřebu (například na vedení bojových operací) a výdaje spojené s ní (náklady na personální a materiální pokrytí operačního tempa atd.) a nepředpokládá se, že když zmizí potřeba (vůle), bude odstraněn i zvýšený výdaj (třeba konec operací v Iráku a v Afghánistánu).

Pokud zvyšuji obranný rozpočet v době míru, primárně tedy záleží na tom, jak jsou peníze vydávány s ohledem na budoucnost hlavně v oblasti personálu a materiálního zabezpečení. A s tím souvisí i počty techniky a vojáků, které tak často slouží jako ukazatele pro poměřování. Ve skutečnosti je ale důraz na počty důkazem mechanistického přístupu – čím mám více vojáků a zbraňových systémů, tím je pravděpodobnější, že při střetu zvítězím. Jak ukazuje historie, takový mechanistický přístup je nesmyslný.

Důležitější ukazatel než kvantita je kvalita. Ale jak známo, kvalita se těžko měří. Ještě hůře, než třetí nezbytný předpoklad úspěchu – štěstí (když už je vůle). Pokud mám tisíc mužů s holýma rukama odhodlanými zápasit a postavím proti nim sto chlapů, pravděpodobně zvítězí se šrámy tisícovka. Pokud ona stovka bude mít v ruce klacky, tisícovka bude mít šrámů více, ale stále je vyšší pravděpodobnost, že zvítězí. Ale jestliže bude mít ona stovka v ruce meče, tisícovka zřejmě prohraje. Pokud budu mít sto mužů s meči, kteří je ovládají a umějí bojovat jako tým a proti nim postavím několik set nevycvičených mužů taktéž s meči, kdo asi zvítězí?

Tyto jednoduché počty se ještě komplikují, pokud začneme započítávat moderní zbraňové systémy, které mají zvýšit kvalitu a tedy snížit závislost na kvantitě (tisíc mužů s holýma rukama proti deseti s kulomety – jak by to asi dopadlo?) Jestliže byla jedna země velikosti Československa schopná vyprodukovat tisíce, z dnešního pohledu primitivních, letadel různých typů a Česká republika je schopná s obtížemi vyprodukovat jeden typ, který se jenom těžko uplatňuje o čem to vypovídá? O neschopnosti, nebo nemožnosti? Odpověď je vcelku jednoduchá, byť se mnoha lidem nelíbí – je to realita. Důkazem budiž to, kolik typů nadzvukových letounů se účastní již léta jednotlivých tendrů po světě – nejsou na to zapotřebí ani všechny prsty na dvou rukách.

Jsem přesvědčen, že i když se hůře měří, při výstavbě sil musí být upřednostňována kvalita na úkor kvantity. Pokud je totiž základem nekvalitní kvantita, pravděpodobnost úspěchu je velice nízká. Kvalita sice může být poražena kvantitou, ale přesto má docela slušnou šanci na úspěch. Zvláště pokud se přidá štěstí třeba ve formě počasí.

Výše uvedené zní banálně a banální to do jisté míry je. Proč se to pořád musí připomínat? Asi je to jako s poučkou o tom, že útočit proti opevněnému nepříteli do kopce k úspěchu nevede. Přesto to každou chvíli někdo zkouší.

Dassault Rafale B. Paris Air Show 2007; Photo by Dmitry A. Mottl via Wikimedia Commons

Tento týden česká vláda podpořila pokračování nadzvukového letectva v českých ozbrojených silách. V následujících měsících proběhnou vyjednávání se švédskou vládou o možnostech prodloužení pronájmu letounů JAS-39 Gripen.

Hlavním kritériem bude cena, respektive „balíček“ týkající se ochrany vzdušného prostoru obecně, který švédská strana nabídne. Většina diskusí se vede o stíhacím letectvu, které je jistě důležité, ale není jedinou součástí ochrany vzdušného prostoru. Další části přitom vyžadují tu menší tu zásadnější modernizaci a jak je dobře známo, vše co se týká moderního letectva a protivzdušné obrany není rozhodně levnou a jednoduchou záležitostí.

„Chci zdůraznit, že všechny možnosti jsou stále otevřené. Podle rozhodnutí vlády začneme jednat se švédskou vládou o možnostech pokračování provozu letounů Gripen a uvidíme, jak jednání dopadnou. Klíčové je pro nás ekonomické hledisko,“ komentoval rozhodnutí vlády Vondra. Podle usnesení vlády má do června předložit informaci, jak jednání se Švédskem dopadla. Následně vláda rozhodne o dalším postupu.

Rozhodnutí vlády je pro Česko důležité, ale asi nepatří k nejpřekvapivějším, které se tento týden v oblasti vzdušných sil objevily. Francii a společnosti Dassault Aviation se konečně podařilo prodat stíhací letouny Rafale někomu jinému, než vlastnímu letectvu. Indie se totiž rozhodla, že v budoucnu bude používat francouzská letadla.

Indové mají zájem o 129 strojů. Tendr může mít hodnotu až 20 miliard dolarů, byť v roce 2007, kdy byl vyhlášen, se počítalo s 10,4 miliardami dolarů. Francouzské letouny dosti překvapivě porazily ruské MiG-29, americké F/A-18 E/F a F-16, ale především favorizované stroje Eurofighter Typhoon. Tato zpráva je politicky nepříjemná především pro britského premiéra Davida Camerona, protože na výrobě Typhoonů se podílejí britské firmy a on je nyní pod palbou kritiky, že není schopen podporovat britský obranný průmysl.

Mr Cameron vowed to lobby on for what some view as the superior jet, with more agility, newer technology and eventually having better flexibility to be used as an air-to-air fighter and air-to-ground weapon.
For Germany, Italy, Spain and the UK and the host of companies involved, including pan-European EADS, which led the Indian pitch, BAE Systems, Rolls-Royce of the UK, and Italy’s Finmeccanica, the news has led to a fair bit of soul-searching, but more importantly, to a redoubling of their efforts to knock Rafale off its new-found perch.

Eurofighter Typhoon byl navíc nedávno poražen v jiném tendru – tentokrát pro švýcarské letectvo. To si objedná 22 švédských Gripenů, které porazily francouzský Rafale, evropský Typhoon a americké F-18 a F-16.

Co se týče Indie, není však všem dnům konec. Francouzi mohou slavit, nicméně nebude až zase takovým překvapením, pokud bude tendr zrušen. Nebylo by to poprvé ani naposled.

Napětí mezi Íránem a USA roste každým dnem od ohlášení vzniku íránského jaderného programu. Dalším nepřátelským krokem, který Írán na začátku ledna vůči světu podnikl byla i hrozba o možném uzavření jedné z nejdůležitějších námořních cest, kterou proudí zhruba 20% současné světové ropné produkce.  Íránským armádním činitelům je však jasné, že pokud chtějí znamenat pro Západ hrozbu, je nutné přesunout se i mimo tradiční bojiště.

Jak jsem již zmínil, na poli kyberbezpečnosti přibyl USA nový potenciálně velmi nebezpečný škůdce – Írán. V poslední době se objevují jednotlivé činy Íránských hackerů, které však do budoucna mohou tvořit masivní škody nejenom pro USA, ale pro celou Západní kulturu. Za zmínku stojí například útok mladého hackera, který ukradl přístup k bezepčnostním certifikátům společností jako je například Google, či Mozilla. Hackeři se však nespecializují pouze na veřejný sektor a získávání informací. Podle nejnovějších zpráv jsou prý Íránští inženýři schopni unést i spojenecká bezpilotní letadla.

Ze závěrů úterní schůze Kongresu vyplývá, že náklady na zabezpečení kyberprostoru prozatím nebudou narůstat, což v praxi znamená, že by se jednoho dne mohlo stát to, že USA nebudou schopny ubránit své intelektuální i materiální vlastnictví před stále narůstajícím počtem útoků.

As the hearing wore on, senators grew increasing frustrated with what they saw as a major disconnect. Clapper and his fellow panelists — including FBI director Robert Mueller, CIA director David Petraeus, and DHS Under Secretary for Intelligence Caryn Wagner — claimed that cybersecurity was a concern topped only by terrorism and weapons of mass destruction. Yet the nation’s electronic defenses remain a patchwork affair, at best.

Jak je tedy zřejmé, zástupci bezpečnostních složek o možném nebezpečí vědí, avšak neplánují měnit své plány v této oblasti, což se však stává trnem v oku mnohým senátorům. Zde je reakce senátora Jaye Rockefellera zveřejněna na jednom z internetových fór 31.1.2012.

I’m using this forum to scream out, ‘who’s going to start paying attention to this?’” Sen. Jay Rockefeller said. “We have made no progress. No progress. And that is embarrassing” — especially in light of “what you and your predecessors have said about the nature of the threat.”

Wedding limo passing the Kremlin; Photo via Wikimedia Commons

The Russian position in the Euro-Atlantic geopolitical region was supposed to turn towards careful cooperation by two major doctrinal shifts which have occurred recently. Obama’s policy of restarting the US-Russian relations (including signing of the START treaty, which is clearly a Kremlin win), and, opening the door to the East by inviting the Russian side to the currently-being-developed missile defense system of NATO, should have caused a contemporary form of détente of post-bipolar aggrieving ex-superpower. Since reality is never wholly defined by proclamations, it became obvious that 2011 marked a deterioration of Russian trust towards Western structures.

When trying to persuade somebody to significantly change his position, one must understand the internal world of his counterpart. A new ruler, Vladimir Putin, has involuntarily seen number of voting slips devoted to his party fall to 49.3% from 64.3% in five years. Losing the constitutional majority in the State Duma might seem like a game-changing deal, moreover, after the country has seen a near uprising against state manipulation during parliamentary elections – a first 50 000 demonstration since the exitus of Soviet Union. Authoritative democracy, as Putin recalls domestic imperial history lectures, looks reportedly to satisfy the majority of Russian population. To be strong is not an asset but a must in the land of Siberian bears, so it is considered an imperative for the ruler of Kremlin to act with power. Or to appear (again) significant, at least, in the eyes of his followers and once in four years – voters.

Since the only instruments of superpower status left in the land of vodka are nuclear weapons and gas-exporting pipes, it comes as no surprise that the official doctrine of Russian military forces (signed by president Medvedev in February 2010 even before The Lisbon Summit of NATO which took part later that Fall) considers NATO as an enemy.

The Bear is Afraid
To find a reason why Moscow is threatening Poland, and Europe in a broader sense, is as simple as keeping an AK-47 Kalashnikov working – Putin feels afraid, and secondarily, nostalgic of good old powerful times. Imagine sitting at his office and watching NATO expansion to Baltic states, Ukraine turning into a new version of Yugoslavia with inbetweener’s approach called Titoism from the West, China demanding space on the Eastern side, emancipating Turkey with strong NATO background such as American presence in Middle to Far East from the Southern side of its borders. These facts generate a simple feeling. The country of world-size poets is being besieged.

Security dilemma is what we call an outcoming action academically, in the real world the military expenditures have nearly doubled (from 967 billion rubles in 2006 to 1782 billion in 2010) in four years and caused the diplomatic offensive. As historical discourse – preliminary bombardment as diplomatic tactics have been used by Kremlin rulers for ages. The only two words Russians geostrategically truly understand are power and strength.

Why to Wake (Him) Up
Here comes the cutting argument which could lead Russia to the real cooperation with NATO (and in overall view- the EU) and mitigate the extended discrepancy between diplomatic paperwork and the human world.

The Russian economy is poor, addicted to gas and has not made not a single innovation ever. It is about time to make Russian top-notch representatives to wake up and admit it. Recalling times of Ronald Reagan who used the SDI buildup to crash the Soviet Union without firing a shot and therefore won militarily-threatening Cold War with economic means can be nowadays be translated as an urgent call to action. If Moscow stops taking NATO as an enemy, it can decrease its military expenses and rebuild its domestic structure – a feat for which the country has been longing for since the times of Peter the Great.

As the amount of remaining commodities under Russian freezing soil will undoubtedly decrease, the state will be forced by energy-security and demographic trends to manage its significant relation towards its neighbouring superpower – emerging China. Since the American post-WW II two-major-conflict doctrine has recently been turned to the less expensive shift towards Asia and Pacific area, a close American surveillance of the Chinese rise seems to be inevitable. The situation will most likely not turn into armed conflict, denominations like an untold race or economic contest hit the nail on the head. Kremlin will not play a key global role, in any measure except of nuclear arsenal, so it can rather easily get shoulder to shoulder with Europe as being closer to continental cultural sphere then in comparison with Asia.

Recalling the triangle policy of Henry Kissinger will not be enough for the Russian elites to wake up to the real world, but the longer leaders in Moscow live in their dreams and rich history the more powerful decay of the once internationally strong nation.

Snadno by ta zpráva v záplavě jiných mohla zaniknout. Súdánští rebelové tvrdí, že zadrželi 29 čínských pracovníků v Jižním Kordofánu, kde od osamocení jižního Súdánu loni v červenci dochází ke střetům. Číňané mají být v dobrém zdravotním stavu. Informaci potvrdilo i čínské ministerstvo zahraničí s tím, že se postrádá několik čínských občanů.

„Yes, we have captured them,“ Arnu Ngutulu Lodi of the SPLM-N told the AFP news agency. „I want to assure you right now they are in safe hands.“
He said they were captured – along with nine Sudanese soldiers – after the SPLM-N attacked and destroyed a Sudanese military convoy in the area.
Sudan’s army said the rebels had attacked the compound of a Chinese construction company and captured 70 civilians.
„Most of them are Chinese. They are targeting civilians,“ army spokesman Sawarmi Khalid Saad told Reuters news agency.

V posledních desítkách let Čína zažívá ekonomický růst (který se, pravda, loni začal zpomalovat). Přebytky, které vytvořila, investuje a zároveň se snaží pro sebe zajistit surovinové zdroje po celém světě. Za licence na nerostné bohatství staví silnice a železnice (které se samozřejmě hodí k dopravě surovin) a budovy, jako letiště. Tento přístup je ke spokojenosti jak Afričanů, protože se nikdo neptá na takové věci, jako jsou lidská práva a zlepšuje se jim minfrastruktura, i Číňanů, kteří mají přístup k potřebným surovinám.

Stačí se podívat na data a je krásně vidět, o co mají Číňané největší zájem. Investice směřují především do Asie, na Hong Kong, Tchajwan a Macau, do Severní Ameriky a do Západní Evropy. Největší část z investic jde do nerostných surovin, finančnictví a výroby. Tato expanze se netýká pouze „vývozu“ peněz, ale samozřejmě i lidí. A tak není překvapení, že se čínští občané dostanou do zajetí, či že je, kvůli zvyšujícímu se obchodu, zadržena piráty čínská loď.

Co bude zajímavé do budoucna sledovat, bude reakce Pekingu na podobné incidenty. Zatím se nevydá zachránit je nějakým speciálním komandem, ale i to může přijít. Čína se totiž od počátku tisíciletí více zapojuje do okolního světa, chcete-li expanduje – ať už jde o vyšší účast na mírových operacích či třeba o rozšíření účasti v protipirátských operacích. Může se zdát, že jde o maličkosti, ale není tomu tak – jde o důležitý trend.

Byť čínská expanze není klasickým imperiálním rozšiřováním, jak jej známe například z dějin Evropy, přesto sebou záhy přinese určité závazky. Čína historicky neprováděla expanze do vzdálenějšího zahraničí kvůli získávání teritoria, či rozšíření svého vlivu. Čínské expanze byly vždy hnány snahou zajistit bezpečnost a stabilitu vnitřní (vlastní) Číny a obvyklé proto bylo vytváření nárazníkových pásem, či rozeštvávání sousedů mezi sebou. Nicméně současnost se od minulosti začíná lišit.

Čína, byť neprovádí expanzi v tradičním slova smyslu, se ať chce, nebo nechce, stále více zapojuje do světového dění. Může být proto čím dál více vtahována do situací, kdy se bude muset zachovávat jako velmoc, protože jinak ji bude hrozit ztráta tváře. Zkrátka získávání surovin, investování a zapojování se do světového obchodu se neobejde bez větší angažovanosti. A to i přesto, že Čína nechce žádnou zemi v Africe nebo v Jižní Americe obsadit. A angažovanost, respektive udržení si vlivu v globálním světě není možné bez přebírání břímě, které expanzi zároveň činí složitější a dražší.

Číňané jsou velice důslední a jsou dobrými studenty. Proto tuhle první, i další sloky jedné slavné básně určitě znají:

Take up the White Man’s burden–
Send forth the best ye breed–
Go bind your sons to exile
To serve your captives’ need;
To wait in heavy harness,
On fluttered folk and wild–
Your new-caught, sullen peoples,
Half-devil and half-child.

Zdroj Washington Post

Irák má opět „našlápnuto“ k sektářskému násilí. Není sice pravděpodobné, že by se opakovalo to, co se stalo po útoku na mešitu v Samaře v roce 2006, ale ke stabilitě země a hledání řešení to nikterak nepřispívá. Mimo jiné i proto, že se irácká vláda již nemůže opřít o jednotky Spojených států.

To, co se odehrává nyní je ovšem nutné chápat nikoli jako potvrzení tvrzení, že všechno skončí v plamenech, ale spíše jako měření sil, respektive snahu zažehnout požár. Od chvíle, kdy americké jednotky opustily v prosinci Irák, zahynulo při útocích už 434 Iráčanů. K poslednímu útoku došlo v pátek, kdy nedaleko smutečního procesí v bagdádské čtvrti obývané převážně šiíty vybuchlo auto naložené výbušninou. Zahynulo 32 lidí, dalších 60 bylo zraněno.

Lubna Naji, a junior doctor who works at a hospital which received victims of today’s bombings, told the BBC that it was „horrific,“ but also becoming normal.
„These attacks happen so regularly lately that dealing with them becomes a skill you have. It’s terrible but true,“ he said.“Things have gotten worse here. For a long time now, there are attacks like this everyday.“
Friday’s bombing comes a day after 17 people were killed in attacks.

I přes nárůst počtu útoků Iráčané tvrdí, že operace zaměřené proti povstalcům jsou úspěšné. Ministr vnitra Adnan Asadi řekl, že jsou dny, kdy zatknou i padesát povstalců denně. Američané v tom Iráčanům stále pomáhají především materiálně.

Pro ilustraci, respektive pro studium doporučuji mapu, která se dá nalézt na stránkách Washington Postu. Jsou na ní zaznamenány útoky od roku 2006. Sektářské zabíjení a snaha obnovit občanský konflikt je jasně patrná. Druhou věcí, která by vyžadovala nepoměrně hlubší analýzu, je efekt na iráckou vládu jako takovou, respektive obecně na vývoj Iráku.

Je totiž poměrně vysoká šance, že represivní přístup povede spíše k utužení režimu, než k jeho rozvoji směrem k demokracii (aniž bych si dělal ambice, že má být v Iráku okamžitě nastolena liberální demokracie). Samozřejmě hrozí i rozpad země, ale pravděpodobnost je nyní nižší, než byla před několika lety. Proč? Protože by všichni více ztratili, než získali.

Co se dá tedy očekávat v příštích měsících? Počet útoků a mrtvých sice poklesne, protože útočníkům, kteří veškeré síly soustředili na období po odchodu Američanů, dojde dech. Bude ale zároveň docházet k politickému utužování, než uvolňování. Je tedy pravděpodobné, že zástup nespokojených spíše poroste, než aby klesal. A jak všichni vědí, kumulace nespokojenosti je velkou hrozbou pro jakýkoli režim.

portál On War vtrhl na Facebook. Založili jsme fanpage, takže pokud nás chcete dostávat pravidelně na svou facebookovou zeď, stačí jeden klik.

K automatickému zasílání nových článků z portálu o mezinárodní bezpečnosti stačí kliknout ZDE.

V současnosti působí po celém světě stovky soukromých vojenských společností. Bez využití jejich služeb by dnes ani armáda USA nebyla schopna vést válečné operace v Iráku či Afghánistánu. Publikace představuje u nás dosud opomíjené, avšak z mezinárodního i národního hlediska velmi aktuální téma privatizace bezpečnosti se zaměřením na působení soukromých vojenských společností. Na jedné straně jsou služby těchto společností hojně využívány, a to poměrně širokou škálou zákazníků, mezi něž patří nejen vlády států, ale i mezinárodní vládní a nevládní organizace a další aktéři soukromého sektoru. Na straně druhé však také sílí kritika tohoto aspektu privatizace bezpečnosti, neboť dosud neexistují žádné efektivní regulační nástroje pro činnost soukromých vojenských společností.

Na úvod knihy je věnována obsáhlá pozornost definici soukromých vojenských společností. Hned několikrát je přitom zmíněn problém „žoldnéřství“. Téměř každá práce o privatizaci bezpečnosti a zejména o „kontraktorech“ se s odlišením toho, kdy se jedná o dodávání specifických bezpečnostních služeb soukromými a civilními osobami a kdy už o žoldnéřství, vyrovnává a nutno dodat, že často odlišně. Jednotlivé definice jsou v knize představeny. Autoři nastudovali rozsáhlé množství zahraniční literatury a prokázali dobrou orientaci v problému.

Narozdíl od anglosaské terminologie si česká odborná terminologie při hodnocení privatizace bezpečnosti vystačí se dvěma zkratkami. Anglosaská literatura operuje s termíny PSC (Private Security Companies), PMC (Private Military Companies), PSMC (Private Security and Military Companies), PMF (Private Military Firms), či opět PSC (ale tentokrát Private Military Corporations, či ve variantě Contractors), MSP (Military Service Providers), nebo RCF (Risk Consultancy Firms) a tyto názvy mnohdy zatemňují, co konkrétního která společnost dělá. Například analýza rizik, tedy činnost společností, spadajících pod „Risk Consultancy Firm“ může být součástí širokého portfolia služeb společnosti, která vykonává přímou bojovou podporu, je tedy PMC.

Česká odborná terminologie oproti tomu pracuje s termínem SVS (soukromá vojenská společnost) a SBS (soukromá bezpečnostní společnost). Ty druhé jmenované od soukromých vojenských společností odlišuje podle autorů zejména fakt, že „jsou to entity, které zajišťují bezpečnost v omezeném rozsahu…vystupují proti tzv. „slušným obyčejným zločincům“, kteří se dopouštějí běžné trestné činnosti“. Jenomže v konfliktních oblastech toto může být pod rozlišovací schopnost pozorovatele. Vzhledem k tomu, že současným trendem v poskytování privátní bezpečnosti je nabízet kompletní portfolio služeb, zahrnují v sobě soukromé vojenské společnosti (které jsou mnohdy skutečnými korporacemi) jak funkce SVS, tak SBS. Navíc, jak autoři připomínají, letalita nemusí být jediným kritériem, podle kterého by se SVS měly hodnotit – to potvrzuje příklad americké firmy MPRI, která v 90. letech poskytla výcvik chorvatské armádě, která později vytlačila srbské jednotky. I když se MPRI věnovala výhradně poradenství a výcviku, je evidentní, že jejím přičiněním došlo ke změně strategického terénu.

V kapitole, věnované historii soukromých vojenských sil, se dovídáme, že jakkoli se například na základě populárního i odborného zájmu o SVS, souvisejícího s zejména s válkou v Iráku, může zdát, že jde o téma poměrně nové, ve skutečnosti je činnost „civilních“ a soukromých osob ve válce stará téměř jako válčení samotné. Nepočítáme-li aktivity různých autonomních kompanií, které hrály důležitou roli ve středověkých válkách, představuje „zlatý věk“ soukromého válčení zejména třicetiletá válka, ve které bojovalo velké množství armád nikoli „národních“, ale najatých a zaplacených jednotlivými panovnickými dvory a koalicemi. Zatímco její konec, spojený s posilováním národního státu a centralizací moci, která postupně ubírala prostor žoldnéřům a soukromým aktivitám na válečném poli, opětovný vzestup žoldnéřství a role soukromých vojenských a bezpečnostních společností ve dvacátém století můžeme opět chápat jako možný důsledek oslabování role tradičního státu.

V kapitole „Kličové oblasti působení soukromých vojenských společností“ je pojednáno o možnostech uplatnění SVS a rozebrána situace na trhu soukromých a vojenských a bezpečnostních společností ve Spojených státech, Evropě, Asii a dalších oblastech. Následující kapitola se potom věnuje podrobnému popisu situace ve Spojených státech, které jsou jednak největšími zákazníky SVS a zároveň je na jejich území zaregistrováno největší množství soukromých vojenských společností. Zmíněny jsou pro mnohé čtenáře jistě notoricky známé kontroverzní události spojené s firmou Blackwater (později Xe Services, US Training Center), nyní Academi a jejím působením v Afghánistánu a především v rámci zakázek během okupace Iráku. Na druhou stranu je pojednáno i o dalších SVS – jmenovitě o společnostech DynCorp, MPRI, CACI, KBR, Air Scan, Booz Allen Hamilton.

Zcela záměrně jsou na závěr publikace umístěny kapitoly „Dilemata využití služeb soukromých vojenských společností“ a „Možnost regulace činnosti soukromých vojenských společností“. Diskuse na toto téma není stále uzavřena a kritici působení SVS mnohdy správně poukazují na legislativní a morální problémy, které zejména aktivita SVS ve velkých zahraničních misích vyvolává. Na druhou stranu ale nelze popřít fakt, že slábnoucí státy jsou stále častěji méně schopné zajišťovat svoji bezpečnost svépomocí. Do hry vstupuje i fakt, že paradoxně některé obchodní, nebo průmyslové korporace mají roční obrat vyšší, než jsou rozpočty mnoha národních států. To samo o sobě vyvolává poptávku po bezpečnostních službách, kterou takové korporaci státy stěží zajistí.

Otázkou, vztaženou na realitu České republiky je, zda při soustavném snižování rozpočtu ministerstva obrany a současné politické vůli „plnit alianční závazky“ budou české ozbrojené síly výhledově schopné zajistit současně obranyschopnost ČR a plnění úkolů, vyplývajících z nasazení v zahraničních misích. Proto je škoda, že autoři nevěnovali také pozornost privatizaci bezpečnosti v ČR. Ačkoli se o trhu se soukromými vojenskými společnostmi v ČR zatím nedá hovořit, přesto například příloha výše zmíněné reportáže Roberta Y. Peltona z prostředí amerických kontraktorů se několika českých jednotlivích, kteří pracovali pro zahraniční SVS věnuje. Stejně tak je možné mluvit o pokusech bezpečnostních firem, působících na domácím trhu, získat zakázky ministerstva zahraničí v Afghánistánu (projekt ABL Afghania). Absence alespoň minimálního nástinu situace v ČR vytváří z jinak kvalitní publikace v závěru dojem nedotaženosti.

Autor: Bureš Oldřich | Nedvědická Vendula
Vydavatel: Aleš Čeněk, s.r.o.
ISBN: 978-80-7380-350-6
Počet stran: 250
Formát: 148×205 mm
Vydáno: Plzeň / 2011

Loď USS Ponce by měl být přestavěna na mateřskou loď pro síly pro speciální operace; Foto Mass Communication Specialist 2nd Class Kristopher Wilson, U.S. Navy

Americký ministr obrany Leon Panetta představil před pár dny plán škrtů v amerických ozbrojených silách. Nejde o žádné velké překvapení – rozpočet ministerstva obrany se v příštích deseti letech sníží přibližně o 487 miliard dolarů. Rozpočet na fiskální rok 2013 by měl být – bez nákladů na operace, které by se měly znatelně snižovat – 525 miliard dolarů (pokles oproti roku 2012) a do roku 2017 by se měl zvýšit na 567 miliard. Dobře zpracované detaily priorit a jejich financování jsou v materiálu Defense Budget Priorities and Choices.

Pozemní vojsko se zmenší z 570 na 490 tisíc vojáků a Námořní pěchota o 18 tisíc. Jak jsem již psal, budou zpožděny dodávky letounů F-35, čímž se uspoří. Další peníze se budou hledat ve zefektivnění procesů. Úspory se mají dotknout všech amerických států. Jednou z výhod, kterou Američané mají je, že škrty jsou rozloženy do deseti let, takže se dají provádět smysluplně.

Výše zmíněný materiál potvrzuje již zmíněné priority, především přesun pozornosti do Asie a Tichomoří a „zlevnění“ činnosti v Evropě. Záruka bude zachována tím, že zde budou americké jednotky rotovat (může jich být v jednu chvíli víc, než stávajících cca 80 tisíc, ale i míň). Změna pozornosti bude znamenat:

• Funding for the new bomber
• Design changes to increase cruise missile capacity of future Virginia–‐class submarines
• Design of a conventional prompt strike option from submarines
• Upgraded radars for tactical aircraft and shipsImproved air–‐to–‐air missiles
• New electronic warfare and communications capabilities

Zdroje se budou hledat:

• Retiring 7 cruisers early – 6 did not have ballistic missile defense (BMD) capability, and the seventh with BMD capability is in need of costly hull repairs
• Slipping a large deck amphibious ship (LHA) by 1 year
• Slipping 1 new Virginia class submarine outside the FYDP
• Reducing Littoral Combat Ships by 2 ships in the FYDP
• Reducing Joint High Speed Vessels by 8 in the FYDP
• Retiring 2 smaller amphibious ships (LSD) early and moving their replacement outside the FYDP

Americké ozbrojené síly budou rozmístěné na větším množství menších základen. Nejde o novou myšlenku – tyto malé základny mohou být v případě potřeby začít velice rychle fungovat jako logistické „huby“ a začít zásobovat jednotky, které by byly v dané oblasti nasazeny bez nutnosti složitě vyjednávat přístupy.

Z plánů Pentagonu je patrné ještě jedno – velký důraz na síly pro speciální operace a nejmodernější technologie, reprezentované například bezpilotními prostředky. Zkrátka první volbou pro americké představitele do budoucna budou zvláštní jednotky a roboti – rychlé a relativně levné nástroje. Teprve tak se bude uvažovat o větším nasazení. Dovoluji si odhadnout, že budeme častěji svědky podobných zpráv, jako byla ta o úspěšně operaci Navy SEAL v Somálsku na záchranu rukojmích. Snahou je, aby americké síly byly schopny provádět preventivní/preemptivní (byť to slovo nikdo kvůli jeho spojení s Georgem W. Bushem mladším nepoužívá) a chirurgické útoky kdekoli na světě. Tyto operace by měly řešit problémy v zárodku.

The idea tracks with the White House goal to transform the U.S. military into a smaller, more agile force, able to respond to a wide variety of threats beyond traditional military enemies, often in partnership with local allies. Even as U.S. officials outlined cuts to much of the military, Defense Secretary Leon Panetta has said funding for special operations and intelligence gathering will increase — both emerging as the Obama White House’s preferred way to confront many global threats, after a decade of costly land invasions in Iraq and Afghanistan.

Nasazování sil pro speciální operace je v současnosti poměrně administrativně náročný proces, kdy žádost musí procházet řadou úrovní v Pentagonu. To by se mělo do budoucna změnit. Podobně je například v plánu zmodernizovat USS Ponce na „mateřskou loď“ pro síly pro speciální operace. Na palubě by měla mít mimo jiné malé čluny a helikoptéry, které používají především Navy SEAL.

With a large naval base in Bahrain, and one or two aircraft carrier groups usually assigned to the region, the Navy has a substantial presence in the Persian Gulf and surrounding waters. Adding the mothership would do relatively little to bolster U.S. maritime power overall, but it could play an instrumental role in secretive commando missions offshore.
The deployment of the floating base could also mark a return to maritime missions for SEAL teams, which for the past decade have spent most of their time on land in Iraq and Afghanistan.

A vacation in a foreign land, Uncle Sam does the best he can, You’re in the army now, Oh, oh, you’re in the army now…

To jsou slova první sloky legendárního songu od anglické rokové skupiny Status Quo z alba In the Army Now. Album vyšlo v roce 1986, nicméně melodie i text pochází od nizozemské dvojice Rob a Ferdi Bolland.

Chytlavou melodii In the Army Now lze u nás i v zahraničí pravidelně slyšet radiích. Promítám-li si dobu od natočení klipu a alba, mám pocit, že frekvence jejího veřejného obehrávání se zvyšuje hlavně v době mezinárodních konfliktů s americkou účastí.

Snad pro svou oblíbenost velmi zdařilá melodie i text neušly zájmu recesistických napodobovatelů. V Česku píseň zpívá Těžkej Pokondr jako Laminát. Již krátce po svém uvedení od Status Quo byla píseň zparodována v Německu skupinou FEE pod názvem Du musst zur Bundeswehr.

Zájmu píseň neušla ani v kulturní oblasti vyznačené azbukou. Zde píseň zparodoval Сергей Александрович Калугин, a to s použitím mnoha slangových slov. Zde je (zvukový) originál s anglickým překladem

Nemohu nikoho vyzývat, ale možná, že by se píseň mohla dočkat i české verze:

…teď seš v á-če-er, oh, oh, oh, si v á-á-če-er…

Jednou z interpretací kroků Západu je, že původně dobré úmysly mohou přinést sice krátkodobě pozitivní výsledek (svržení diktátora Kaddáfího), avšak v delším časovém horizontu mohou diskreditovat legitimitu takového kroku – ať již jde o výsledek směrem dovnitř cílové země (pokud se přechodná vláda a každá další ukáže jako neschopná zkrotit převážně tribalistické státní uspořádání), či směrem k okolí (vznik precendentu, že Západ bude prosazovat boj za ochranu lidských práv silou v rámci konceptu responsibility to protect, který ovšem není potvrzen v občanskou válkou zmítané Sýrii).

Každý konflikt má několik fází, úvodní z nich je politická vůle ke vstupu do konfliktu. V následujících řádcích se budu zabývat několika možnými faktory, které ovlivnily politické rozhodnutí k intervenci v Libyi, zastřešené schválením rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973 na ochranu civilistů (parafrázovaně o bezletové zóně nad Libyí), která byla vyložena Radou ambasadorů NATO a jeho nejvyšším politickým vedením jako zelená k vojenské intervenci v severoafrické zemi zmítané válkou mezi vládními silami plukovníka Kaddáfího a povstalci.

Malý Sarkozy velkým de Gaullem?
V evropském vojenském prostoru se hlavním rétorickým tahounem k vojenským krokům v občanském konfliktu v Libyi stal francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Již jeho předchozí mocenské iniciativy (Středomořská unie) a politický styl vytvářely připomínku francouzského velmocenského statutu – hlava páté francouzské republiky by ráda Francii, rozpouštějící svou významnost v evropském integračním projektu, dodala gaullisticky mezinárodní vážnost.

Předsednictví G20 a tahounství spolu s Německem v klíčových rozhodnutích Unie přineslo další nástroje k prosazování silné Francie. Nicolas Sarkozy nacházel důvody k silovému kroku v nejbanálnější, avšak nejzásadnější rovině politického života – ve svém postavení v rámci volebního cyklu.

Při komparaci demokratického uspořádání a autoratického (například čínského) modelu vychází volební cykly ze strategického pohledu jako komparativní nevýhoda – političtí reprezentanti jsou omezeni horizontem svého mandátu, nevytvářejí (až na výjimky) strategické a dlouhodobé projekty. Jelikož je zvolený zástupce lidu tlačen k rozhodnutím, které musí mít přímý vliv na jeho samotnou existenci jako politika, stává se z majority jeho několikaletého mandátu neustálá volební kampaň – sám je pak prizmatem politického marketingu též hodnocen.

Sarkozyho čekají prezidentské volby v květnu 2012, což z roku 2011 udělalo tzv. impact year – francouzský prezident se pokusil vytvořit svou identitu (image) silného zahraničně politického lídra, aby si vytvořil kvalitní výchozí pozici jako ten, který přinesl Francii mezinárodní věhlas a uznání.

Obama antiBushem?
Americký prezident Barack Obama je ve zmíněném aspektu v podobné situaci jako jeho francouzský protějšek – volební duel o jeho další politickou existenci jej čeká v listopadu 2012. Jeho snaha o vlastní identifikaci jako protiklad k neúspěšnému Bushovi mladšímu (nespravedlivá válka v Iráku, kterou Obama ke konci roku 2011 oficiálně ukončil a asi nekonečný konflikt v Afgánistánu) mu přinesla v případě Libye vynikající příležitost se profilovat jak směrem k domácímu, tak světovému mínění.

Obama využil amerického veřejného mínění, které bylo silně pro intervenci v Libyi, avšak proti americké sólo akci (či opětovné Koalici ochotných). Spolu s podobně motivovaným Nicolasem Sarkozym proto využil světové mínění tlačící na prosazování lidských práv ze strany Západu, prosadil rezoluci Rady bezpečnosti OSN a následně nechal multilaterální platformu NATO odsouhlasit intervenci (byla schválena konsensuálně přesto, že se do ní aktivně zapojilo pouze několik států v čele s Francií a Británií).

Obama se tedy nezachoval jako Bush mladší, nesázel na americký unilateralismus a výjimečně postavení (leč ustupující) supervelmoci a našel jako správný politik pro své kroky stabilní podporu u světové politické reprezentace (Francie a Británie s vlastními důvody). U domácího publika i přes problémy v Kongresu (neautorizované užití amerických ozbrojených sil mimo území USA na více než 30 dní) vyšel z libyjské mise v konečném důsledku jako politický vítěz.

Diskreditace Západu
Západní státy, vedené USA, se dostaly do slepé uličky. Dlouhodobě podporovaly stabilitu na Blízkém Východě, avšak za cenu ztráty svých idejí. Mubarak, Kaddáfí, Chomejní – tato jména byla podporována, aby byl zachován status quo zejména kvůli bezpečnosti Izraele a stabilitě regionu.

Mušaráf v Pákistánu se též stal americkým přisluhovačem, jak nyní tvrdí místní političtí vůdci. Kauza Wikileaks též ukázala, jakým způsobem západní elity smýšlí: antagonistický střet lidsko-právního a demokratického akcentu a ekonomicko-strategických zájmů se stal pro krásné západní ideály fatálním.

Misionářský status západních demokratických hodnot byl evidentně popřen. V Afghánistánu a částečně i v Iráku byl stanoven jasný precedent, který je i přes krásná slova americké angličtiny jasně čitelný – demokracii západního typu nelze do muslimské země zavést během několika let. Pokulhává srovnání s přechody k demokraciím v postkomunistických evropských státech.

Ty sice fungovaly po staletí ve feudálních systémech, avšak nejdůležitější blokační prvek byl během středověku minimalizován – stát byl sekularizován od církve, (vítězný) boj o investituru zasel semena občanské společnosti. To nelze říct o částečně teokratických systémech či o silně autokratických režimech Blízkého východu. Je proto nadmíru jasné, že šíření demokracie nebude pokračovat tak idealisticky rychle, jak tomu bylo v Evropě devadesátých let. Otázkou je, zdali vůbec bude pokračovat.

Západ, konkrétněji personifikován USA, stojí na rozhraní dvou dimenzí. Roli supervelmoci, tedy jasného morálního a strategického vítěze studené války, postupem času ztratil. Jeho postavení na geopolitické mapě lze definovat jako vnitřní krizi hodnot a eskalující strach z Číny.

Fukuyamův koncept konečného vítězství demokracie lze v aktuálních souvislostech vidět jako příslovečný med okolo úst západních představitelů – rozhodně není aktuální. Ať už byl Huntingtonův Střet civilizací jakkoliv nepřesný, jeho celková koncepce přibližně definuje současný dynamický stav světa, zejména ve světle severoafrických událostí.

Západ není vítězem, není dokonce ani vítězícím směrem. V čem se změnilo globální postavení vítězné demokracie let devadesátých, která inspirovala Fukuyamu, na dnešní slabou demokracii, která hledá své vnitřní hodnoty? Jsou to západní lídři, vidící jen svůj končící mandát a možnost se zviditelnit v očích voličů, kteří přispívají k unáhleným strategickým rozhodnutím?

Letadlová loď USS Abraham Lincoln (CVN 72) doprovázená britskými a francouzskými plavidly vyčkává v Perském zálivu na další kroky Íránu; Foto Photographer's Mate 3rd Class Jordon R. Beesley, U.S. NAVY

Před necelými deseti dny jsem psal o tom, že válka s Íránem vlastně už začala a že pokud by se Teherán rozhodl blokovat klíčový Hormuzský průliv, mohli by zasáhnout delfíni. Psal jsem i o tom, že se sice do Íránu nikomu moc nechce, ale že také nemusí být zbytí. A situace se vyvíjí každým dnem (alespoň se to zdá)…

Včera, tedy v neděli proplula Hormuzským průlivem americká letadlová loď USS Abraham Lincoln a nyní je v Perském zálivu, kde čeká na to, co bude dál. Ke skupině kolem lodi Abraham Lincoln se připojila i francouzská a britská plavidla.

While allied ships often participate in US naval exercises and sometimes are part of joint naval flotillas, the presence of British and French ships seemed to be a message to Tehran about the West’s resolve to keep the route open.
„HMS Argyll and a French vessel joined a US carrier group transiting through the Strait of Hormuz, to underline the unwavering international commitment to maintaining rights of passage under international law,“ said a spokesman from Britain’s MoD.

V pondělí 23. ledna schválila Evropská unie embargo na dovoz íránské ropy. Nyní tedy není možné uzavírat nové kontrakty a ty staré musejí být vypovězeny do konce června. Byť se zdá, že EU je v tomto kroku jednotná, není tomu tak. Některé země jsou na íránské ropě závislé a třeba takové Řecko, které má už svých problémů více než dost, ji odebírá docela hodně. Jen Řecko, Itálie a Španělsko odebírají denně půl milionu barelů ze 600 tisíc barelů íránské ropy, která dorazí do EU.

Vzápětí po schválení sankcí Írán pohrozil, že skutečně Hormuzský průliv, který je důležitou obchodní trasou, uzavře. Nicméně zatím se nic, kromě ukazování malých rychlých člunů, prohánějících se po moři, a tvrdých slov nestalo. Ale to neznamená, že u toho vše skončí – Írán balancuje na hraně a snadno to může přehnat.

Pokud bude zle, pomohou delfíni, pokud ještě hůř, mohou se do akce pustit zmíněná plavidla vyčkávající v Perském zálivu. Fakt je, že íránské námořnictvo nemůže příliš dlouho západním lodím čelit a nic na tom nezmění předváděné testy protilodních a dalších zbraní. Zkrátka by to byl poměrně rychlý proces, což ovšem nic nevypovídá o dosažení cíle.

Minulý týden přišel Danger Room s informací, že Američané mají v oblasti jednotku pro speciální operace označovanou jako „Joint Special Operations Task Force-Gulf Cooperation Council“, jejímž hlavním úkolem je mentorovat arabské spojence Spojených států v regionu, kteří také pokládají Írán za hrozbu.

The unit began its existence in mid-2009 — around the time that the Iranian leadership rejected President Obama’s offer of a new diplomatic dialogue and underwent a serious internal challenge to its legitimacy from Green Movement protesters. But whatever the task force does about Iran — or might do in the future — is a sensitive subject with the military…
…Not many details are available about the task force. It’s built around Naval Special Warfare Unit Three, one of the elite Navy SEAL teams. But the “Joint” in the task force’s name signals that it draws from the special-operations forces in the Army, Air Force and Marines as well. Its commander is a Navy captain or equivalent in a different service.

V těchto dnech se zdá, že je konfrontace téměř nevyhnutelná, což je ovšem stav, který se v posledních letech opakoval několikrát do roka. Letošek je ale v USA rokem volebním, což přidává úvahám další rozměr. Je smysluplné, aby demokratický prezident ve volebním roce spustil válku, jejíž výsledek se dá jenom těžko předvídat? Zvláště pár měsíců poté, co se z jedné vyvázal a ve druhé je zabředlý? Dobrá analýza o této problematice se dá nalézt v New York Times. Ať si o prezidentovi Baracku Obamovi myslím cokoli, není mu co závidět, protože je v hodně komplikované situaci. Je mnohem vyšší pravděpodobnost, že ať se rozhodne jakkoli dopadne to pro něj neslavně.

Výše uvedené může vypadat jako docela dobrý souhrn informací, či zpravodajská analýza. Ale věřte, není tomu tak. Klidně bych si vsadil, že hlavní důvod, proč současná situace vybublala do takových rozměrů, se netýká Hormuzského průlivu a dá se popsat velice krátce. A nejde ani o nic tajného – 20. ledna 2012 onen důvod popsal David Blair v Telegraphu v článku s názvem Great Salt Desert bunker could be trigger for an attack on Iran.

Zkrátka vypadá to, že Íránci začínají zprovozňovat továrnu na obohacování uranu ve Fordow nedaleko Kómu. Hluboko ve skalách, aby odolaly útokům, má být ukryto na tři tisíce centrifug – příliš málo na civilní nukleární program, ale dostatečný počet na ten vojenský. Centrifugy jsou převáženy z Natanzu, kde nejsou tak dobře ukryté právě do Fordow. Zdá se, že pokud se něco neudělá, může být zanedlouho pozdě.

The heaviest bunker-busting bomb in the US arsenal is the GBU-57 Massive Ordnance Penetrator, weighing 14 tons, and capable of breaking through at least 60 metres of reinforced concrete.
Even Fordow may not be immune to a device this size. Only the B2 and B52 bombers flown by the US Air Force can drop this bomb. The heaviest bunker-buster available to the Israeli Air Force, by contrast, is the GBU-28, which is a third of the size. So Israel may not be able to disable Fordow, but the US probably could.
The process of reinforcing and hardening the plant is not yet complete, say officials, adding that an air strike could still be effective. But the window will eventually close, creating another timeline vital to any decision over military action.