Určitě se mnoho z vás tázalo sama sebe: jak mají vymezené hřiště dva největší voyeuři současnosti vyhledavač Google a National Security agency (NSA). Už se to asi nikdy nedovíme, protože federální odvolací soud rozhodl o tom, že NSA nemusí potvrzovat, vyvracet a vydávat žádné dokumenty týkající se její případné spolupráce s Googlem. Žádost o zpřístupnění dokumentů podala nezisková organizace Electronic Privacy Information Center.

EPIC filed a Freedom of Information Act (FOIA) request with the NSA following a cyber attack in January 2010 that led Google to contact the NSA. The NSA refused to either confirm or deny the existence of responsive records, claiming that such information is exempt from disclosure under the NSA Act. EPIC challenged this „Glomar“ response and argued that the agency had a responsibility to locate records that could be disclosed, but a lower court ruled in favor of the NSA and the appellate court affirmed.

O tom, že obě organizace spolupracují, pochybuje asi málokdo. Už před tímto rozhodnutím soudu se objevila řada indicií a zpráv, které to potvrzovaly. Obě organizace se například domlouvaly, že NSA pomůže Googlu s analýzou největšího útoku zaměřeného na vyhledávač, pravděpodobně z Číny.

Nepůjde ale asi jenom o jednorázovou spolupráci. Google má hodně co nabídnout NSA a naopak. Na druhou stranu se nedá očekávat, že by šlo o zcela harmonický vztah, protože velké soukromé společnosti jsou opatrnější při spolupráci se státem kvůli ztrátě důvěry klientů. Ta by Google mohla poškodit opravdu vážně. I blízký vztah vyhledavače a špionů tedy nemusí automaticky znamenat například předávání dat klientů atd.

The pact would be aimed at allowing the NSA help Google understand whether it is putting in place the right defenses by evaluating vulnerabilities in hardware and software and to calibrate how sophisticated the adversary is. The agency’s expertise is based in part on its analysis of cyber-“signatures“ that have been documented in previous attacks and can be used to block future intrusions.
The NSA would also be able to help the firm understand what methods are being used to penetrate its system, the sources said. Google, for its part, may share information on the types of malicious code seen in the attacks — without disclosing proprietary data about what was taken, which would concern shareholders, sources said.

Mimochodem Google nekoordinuje činnost pouze s NSA, ale pravděpodobně i s ministerstvem obrany a dalšími agenturami. Dobrým příkladem je chystaná nová aplikace, která umožní uživatelům internetu sledovat pohyb lodí po světových mořích. Google utratil za technologii přibližně tři miliony dolarů a tvrdí, že má nyní lepší schopnosti na sledování civilních i vojenských plavidel, než mnoho států.

Všechny velké lodě jsou vybaveny Námořním automatickým identifikačním systémem, který snižuje riziko kolize. Systém je v tuto chvíli schopen detekovat lodě na vzdálenost 20 námořních mil. Google tvrdí, že jeho satelitní systém dokáže detekovat lodě téměř kdekoli. Samozřejmě se okamžitě objevily obavy, že kdokoli tak bude moci sledovat pohyb vojenských lodí a ohrožovat operace.

Podobná kontroverze není první, ani poslední. Dá se předpokládat, že se Google se nakonec s vládou nějak dohodne, tak jako vždy v minulosti.

Jak lze vyčíst a následně vypozorovat z nepřeberného množství komentářů, hodně čtenářů nostalgicky vzpomíná na dobu dnes již více než 20 let vzdálenou. Ta je neodmyslitelně spojena s ruštinou a proto se tu ke vzpomínkám nabízím s ruským videem.

Jak by řekl obchodní cestující Lustig z pohádky Lotrajdo a Zubejda: „Inu, svět je malý. A o náhody tu není nouze!“ A to samé platí někdy pro hledání na youtube. Jako první díl zde je vývoj sovětských obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty

Pomiňme skutečnost, že jako mnoho ostatní vnitřních norem odpovídá době svého vzniku – například hovoří-li se v textu rozkazu přímo o ministryni:

Pohoštění je poskytnutí nápojů a potravin u významnějších akcí nebo akcí delšího trvání (zpravidla u akcí s délkou nepřetržitého jednání, která přesahuje čtyři hodiny). Toto časové omezení se netýká akcí ministryně obrany, náměstků ministryně obrany a náčelníka Generálního štábu Armády České republiky.

My, co jsme byli přinuceni strávit hodiny a hodiny odborné přípravy studiem a výkladem základních řádů, můžeme váhat, jestli se tím myslí také ministr – jde o normu užitečnou. Omezuje totiž možnost, že by mohl být rozpočet na obranu projeden: Například se stanoví, že:

celkový limit výdajů na pohoštění a občerstvení se stanoví podle aktuální výše finančních zdrojů státního rozpočtu – kapitoly MO, maximálně 0,03 % celkové výše výdajů státního rozpočtu – kapitoly MO na daný rok,
celkový limit výdajů na věcné dary a upomínkové předměty se stanoví podle aktuální výše finančních zdrojů státního rozpočtu – kapitoly MO, maximálně 0,01% celkové výše výdajů státního rozpočtu – kapitoly MO na daný rok.

Také se stanoví, které dny a události jsou těmi, kdy je dovoleno podávat pohoštění, občerstvení a předávat věcné dary, či že káva, čaj a minerálka jsou nealkoholickými nápoji. Zkrátka a prostě, podávání pohoštění a věcných darů v působnosti Ministerstva obrany je natolik právně regulováno a dokonale administrativně svázáno, že nehrozí, že by například podobně jako oblast veřejných zakázek mohlo být předmětem kritiky Nejvyššího kontrolního úřadu či policejního vyšetřování.

Přestože rozkaz dovoluje „projíst“ nejvýše 0,04 % rozpočtu Ministerstva obrany, od jeho vydání není dokonce ani tento limit využit. Jak ukazuje výše uvedený graf, Ministerstvo obrany se drží v této věci zpátky a výdaje mají klesající trend, ačkoliv spotřebitelská inflace roste. Nevím, jestli lze tento malý úspěch přičíst na vrub podrobné právní regulaci plánování skutečného zlomku ministerské a armádní spotřeby. V každém případě jde o ukázku základního pravidla rozpočtových principálů, totiž že utratit mohu vždy jen tolik peněz, kolik mi přidělí.

Kontrola lodi podezřelé z pirátství; Foto EU NAVFOR

Dnes poprvé zasáhli evropští vojáci proti pirátům na pobřeží Somálska. Cílem akce bylo zničení pirátských zásob. Všichni vojáci se vrátili v bezpečí na svou loď. Zabit nebyl ani nikdo z pirátů. Představitelé EUNAVFOR okamžitě přišli s ubezpečením, že zásah na pobřeží neznamená pozemní operaci.

Rear Admiral Potts went on to say “The EU Naval Force action against pirate supplies on the shoreline is merely an extension of the disruption actions carried out against pirate ships at sea, and Operation Atalanta remains committed to fighting piracy off the Horn of Africa and the humanitarian mission of protecting World Food Programme ships that bring vital aid to the Somali people.”

Přesto je tento přístup hodnocen jako zlom v dosavadní strategii. Byť si všichni uvědomují, že nejúčinnější by bylo zasáhnout proti pirátům přímo v Somálsku, nikdo nechce logicky riskovat zatažení do nekonečného konfliktu a případné fiasko. Proto se nyní EU pokouší nejenom stíhat a dopadávat piráty na moři, ale rychlými zásahy jim znepříjemňovat život na souši. Nicméně i tento přístup se může ukázat jako riskantní a může vést k eskalaci, například v okamžiku, pokud by se nějaký rychlý zásah zkomplikoval a útočící vojáci by byli například chyceni do pasti a museli by jim přijít na pomoc další (strašák opakování amerického fiaska z roku 1993).

Piráti způsobují námořní dopravě nemalé škody. Jenom za uplynulý rok je ti, kteří pracují na projektu Oceans Beyond Piracy coloradské neziskové organizace One Earth Future Foundation, vyčíslili na sedm miliard dolarů. Tato částka obsahuje i 530 milionů dolarů, které loďařské společnosti vydaly na soukromé ochránce. Podle odhadů piráti získali na výkupném 160 milionů dolarů.

Jen za poslední týden piráti zaútočili nejméně na dva tankery. Jeden útok byl úspěšný. Zadržený tanker Smyrni má na palubě milion barelů ropy a je největší zadrženou lodí od února loňského roku. Menší tanker Aframax pirátům, kteří na něj vystřelili sedm RPG a 300 ran z automatických zbraní, uprchl.

Tomu, aby se Evropané a Američané nemuseli znovu účastnit nějaké rozsáhlejší operace v Somálsku, má zabránit výcvik. Práci na zemi, která by mohla nakonec uvolnit ruce i na zemi mají odvést jiní – vojáci pod vlajkou Africké unie. Stovky kilometrů od frontové linie probíhá v Ugandě stále intenzivnější výcvik Uganďanů, Somálců a dalších, kteří by měli být rozmístěni ve válkou zmítané zemi.

The US-backed force, which is officially led by the African Union and endorsed by the United Nations, began operations in Somalia in 2007. For years, it struggled to fill its ranks, overcome a lack of equipment and win support among Somalis. The African Union pays troops about $1000 a month to serve in Somalia – five times the salary of enlisted Ugandan soldiers.
Since late last year these troops have chased al-Shabab, the Somali militia affiliated with al-Qaeda, out of Mogadishu and solidified control of the capital. In February, the African Union announced plans to expand the force from 12,000 to 18,000, and is preparing to deploy troops to sSomalia for the first time.

Na výcviku se podílí i Evropská unie. Vojáci, z nichž naprostá většina je z Ugandy, ale i ze Somálska, z Burundi, či Sierra Leone, je cvičena v taktice vedení operací v městském terénu. Výcvikovému táboru se proto občas přezdívá „malé Mogadišu“ a na starosti jej mají kontraktoři ze společnosti MPRI (Military Professional Resources), což je dceřiná firmy L-3 Communications. Mimochodem, MPRI se před mnoha lety, během války na Balkáně a po ní podílela na výcviku chorvatské armády a napomohla tak úspěchu v operaci „Bouře“ v roce 1995, kdy byli vytlačeni bosenští Srbové z oblasti nazývané Republika srbská krajina.

Od roku 2007 Spojené státy vynaložily 550 milionů dolarů na výcvik a vybavení vojáků Africké unie sloužících v Somálsku.

“They’re a very professional army,“ said Major Albert Conley, deputy chief of the office of security co-operation for the US military in Uganda. “I’ve never had a discussion on Clausewitzian theory with an African military officer before, but I have here.“

Příslušník speciální jednotky filipínského námořnictva během cvičení Southeast Asia Cooperation Against Terrorism v roce 2009; Foto Chief Warrant Officer 2 Troy Roat, U.S. Navy

Před několika týdny probíhala v Asii série cvičení. Jedním z nich bylo i americko-filipínské. Čína tehdy cvičila s Rusy a varovala všechny, kdo straní Američanům. Nyní se začaly čínsko-filipínské vztahy ještě dále zhoršovat kvůli spornému ostrovu v Jihočínském moři. Celníci odbavují filipínské zboží – například banány – velice pomalu a v médiích se objevují ne vždy citlivé komentáře na filipínskou adresu.

The South China Sea has become a major testing ground of China’s foreign policy and its growing maritime power, even as the top Communist Party leadership is preoccupied by a power struggle before the 18th Party Congress to be held this fall. Some Western analysts have suggested that Beijing’s increasing belligerence with the Philippines is aimed at shoring up domestic public opinion during a delicate transition period by using the issue of sovereignty as a popular rallying point.

Čínsko-filipínské „škádlení“ má zcela standardní průběh. Například moderátor čínské státní televize CCTV se dvakrát „přeřekl“, když pronesl, že všichni dobře vědí, že Filipíny jsou nedílnou součástí Číny. Rétorické útoky nejsou nyní ničím neobvyklým. Může se ovšem stát, že přerostou i v konkrétní provokace, či dokonce omezenou konfrontaci. V listu Global Times vyšel třeba komentář s názvem Peace will be a miracle if provocation lasts, ve kterém se praví:

Repeated warnings have been ignored by the Philippines since it started the standoff in Huangyan Island in April. It appears that tough action is needed as the impasse continues. The Chinese public is puzzled by Manila’s continuous provocation. A feeling of indignation is fomenting within the country that has been sticking to a low-profile approach. Peace will be a luxury if tensions continue to rise.

Čína sama sebe nepovažuje za impérium srovnatelné s těmi evropskými, koloniálními a expandujícími. Zároveň ale pokládá Jihočínské moře historicky za svou doménu, čímž se samozřejmě dostává do střetu například s Filipínci a nejenom jimi. Je dobré se podívat i na historii Filipín a americkou roli v ní. Španělé o ně na konci 19. století přišli kvůli kombinaci povstání proti jejich nadvládě a námořní porážce od Američanů.  Ti ovšem přislíbili povstalcům nezávislost, což nesplnili a tak sami čelili povstalecké kampani (zajímavé pro studium COIN, mimochodem).

Prezident Theodore Roosevelt vyhlásil ukončení americko-filipínské války 4. července 1902. Pravda to zcela nebyla, protože povstalecká válka, i když v omezenější míře, pokračovala až do roku 1913, kdy prezident Woodrow Wilson oznámil změnu politiky vedoucí k plné nezávislosti Filipín. Na jihu Filipín však pokračovalo muslimské povstání až do roku 1916. Ona „benevolentní asimilace“, jak označil obsazení Filipín Spojenými státy prezident McKinley, si v letech 1898 až 1902 vyžádala ohromné množství lidských životů. Jak píší Kenneth Hagan a Ian Bickerton v knize Unintended Consequences. The United States at War:

…more than 120,000 American soldiers had served in the Philippines: 4,324 American soldiers had been killed and another 2,818 wounded. At least 16,000 Filipino soldiers and between 250,000 to 1,000,000 civilians were killed; the population was horrifically reduced from nine million people to eight million. By the end of 1903 the Americans had succeeded in taking control only of urban and coastal areas.

Na stránkách New York Times před pár dny proběhla docela zajímavá debata týkající se Číny a jejího okolí s názvem Směřujeme ke studené válce s Čínou? Zúčastnilo se jí šest politologů a vesměs jsou k termínu „nová studená válka“ opatrní. Nedivím se. Proč zrovna projektovat studenou válku do nového rodícího se mezinárodního uspořádání? Ostatně, jak čtenáři tohoto blogu vědí, spíše jsem toho názoru, že půjde o koncert velmocí a aliancí (trvalých i ad hoc)na globální úrovni než o „novou studenou válku“. Kontakty budou poměrně časté, budou pragmatické a mezi jednotlivými velmocemi, či uskupeními se postupně budou vynořovat dělící linie, které nakonec předurčí konflikt.

Zmíním se zde o dvou názorech z diskuse. Stephen Walt napsal příspěvek s názvem Dealing With a Chinese Monroe Doctrine, ve kterém tvrdí, že Čína vyhlásila svou Monroeovu doktrínu v oblasti Jihočínského moře (o Monroeově doktríně jsem se zmiňoval nedávno v jiné souvislosti). Nyní se tedy bude snažit vytlačit Spojené státy z oblasti, respektive odrazovat země v Asii od spolupráce s USA.

S druhým zajímavým pohledem přispěl do debaty Jihoafričan Sven Grimm v článku Avoiding a Zero-Sum Game in Africa. Byť se těžiště přesunulo do Asie, Afrika bude opět tou oblastí, kde budou silné třecí plochy. Grimm tvrdí, že „studené válce“ se zabrání, pokud nebudou muset africké země čelit volbě „buď jedna, nebo druhá strana“. Nejsem si jist. Státy budou muset čelit různým volbám a ta, na kterou stranu se přidají, bude jedna z nich. Ale zároveň je nutné si uvědomit, že stran bude více, ne jenom dvě, a změna stran nebude brána fatálně, tak jako během studené války.

Ale zpátky k Africe. To bude místo, kde budou Spojené státy očekávat aktivní přístup evropských spojenců. USA zajišťují Asii a částečně zvládnou i Afriku, ale budou už v druhé polovině tohoto desetiletí potřebovat pomoci. Připravujme se na to.

Počítačová třída v severokorejské škole; Zdroj Wikimedia Commons

Jihokorejci budou podávat stížnost k Organizaci spojených národů kvůli rušení signálu GPS ze Severní Koreje. Možná to zní na první přečtení bláznivě, ale 553 letounů hlásilo od 28. dubna do 6. května problémy se signálem.

‘The North has been piling data and training itself through these jamming attacks,’ Yang Uk, a senior researcher at Korea Defense and Security Forum, told the Korea Herald. ‘These signals are apparently not simply to provoke the South but to systemise its own techniques for a bigger strike one day, knowing Korea is a society that depends on telecommunication and computers.’

Tento „výcvik“ při rušení signálu GPS nepostihl pouze letouny, ale i řadu lodí. Zatímco největší obavy ze Severní Koreje stále vyvolává její jaderný program a výzkum balistických raket, které mohou nést nukleární hlavice, zvyšující se schopnost v oblasti kybernetických útoků jsou stále podceňované. V posledních letech ovšem množství útoků nejrůznějšího druhu stále roste. Severokorejské vedení má údajně i k dispozici skupinu zdatných hackerů.

Například před rokem v dubnu náhle spadla téměř polovina serverů jedné jihokorejské banky. Bankomaty nefungovaly několik dnů a finanční dům přišel o řadu důležitých dat. Vyšetřování ukázalo, že útok přišel s největší pravděpodobností ze Severní Koreje.

South Korean investigators said they determined that 10 servers used in the bank incident were the same ones used in previous cyberattack operations against South Korea, including one in 2009 and another in March, that they blamed on the North. Investigators say they determined, for instance, that a “command and control” server used in the 2009 operation was registered to a North Korean government agency operating in China.

Jméno, které se často v souvislosti se severokorejskými schopnostmi v kybernetickém prostoru je profesor Kim Kwang-Heung. Vystudoval na univerzitě v Pchjongajngu a v roce 2003 ze Severní Koreje přes Čínu uprchl. Mezitím, mimo jiné, učil nadějné studenty, jak se stát dobrými hackery využitelnými pro státní mašinérii. Podle něj mají severokorejští vůdcové k dispozici na tři tisíce hackerů, kteří na vládní zadání pracují nejenom doma, ale i v zahraničí – v Číně, v Rusku, v Evropě a na dalších místech.

Nábor je promyšlený. Žáci, kteří výborně na základních školách prospívají z matematiky, jsou vybráni, aby pokračovali na elitních středních školách v Pchjongjangu. Když skončí, pokračují na nejlepších univerzitách.

Following an expedited two-year programme at university, students are sent to China or Russia for about one year to solidify their knowledge of hacking and and other technical skills. After the overseas training, they are placed in various warfare units to serve as „cyberwarriors“, Kim said.
Unit 121, which is located in Pyongyang’s Moonshin-dong area near the Taedong river, was raised in status late last year as a „department“ under the Reconnaissance General Bureau, North Korea’s top intelligence agency, he said. This move coupled a boost in „cybertroop“ numbers from 500 to about 3,000, Kim said.

Hackeři mají celou řadu výhod – stát jim a jejich rodinám například garantuje bydlení, poskytuje jim dostatek jídla, a pokud jsou v zahraničí, dostávají vysoké náhrady. Jang Se-jul v severokorejské hackerské jednotce pracoval předtím, než v roce 2008 uprchl. Tvrdí, že cvičení hackeři působí v rozvinutějších zemích jako „programátoři“, kteří se chtějí naučit co nejvíce o nových komerčních programech vhodných pro prodej do Severní Koreje. Ve skutečnosti, ale získávají data a vyvíjejí programy, které se dají využít k útokům na různé instituce. Například úkolem těch, kteří jsou rozmístěni v Evropě, je útočit na členské země NATO. Jak říká Jang Se-jul:

The most recent information I heard was that there are 600 hackers, two teams of 300, operating overseas. They rotate once every year or two and those who return to North Korea continue on as researchers. It’s difficult to know the exact level of their technological skills, but according to a source, Kim Jong-il [North Korea's leader] is investing hefty sums of money to prepare for cyberwarfare at any cost. He is investing nationally to nurture the best of the best. Whenever a new programme is released, he makes sure to buy it for the hackers to be able to study it.

Rok 2011 byl historickým rokem. Příděl do fondu kulturních a sociálních potřeb (FKSP) byl poprvé od roku 1989 nižší než tradiční dvě procenta z ročního objemu nákladů zúčtovaných na platy. Příděl byl poloviční.

Historie fondu sahá hluboko do doby socialismu. Dnes jsou tvorba a používání fondu upraveny vyhl. č. 114/2002 Sb., o fondu kulturních a sociálních potřeb a tato vyhláška víceméně „opisovala“ vyhl. č. 310/1995 Sb., která nesla stejné pojmenování. Ne náhodou se však vyhlášky s názvem o fondu kulturních a sociálním potřeb měnily ve Sbírce zákonů v rytmu pětiletých plánů a úspěchů a neúspěchů plánovitého řízení národního hospodářství: 210/1989, 21/1986, 165/1980, 155/1975, 162/1971, 145/1968, 48/1967, 121/1965, 90/1965.

Definice toho, k čemu fond slouží, byla v roce 1965 velmi jednoduchá:

Prostředky fondu slouží především celému kolektivu podniku. O jejich použití rozhoduje příslušný odborový orgán ve spolupráci s vedením podniku.

O účelu fondu dnes hovoří rozpočtová pravidla z roku 2000:

Je tvořen k zabezpečování kulturních, sociálních a dalších potřeb a je určen zaměstnancům v pracovním poměru k zaměstnavateli, příslušníkům ve služebním poměru, soudcům, žákům středních odborných učilišť a učilišť, interním vědeckým aspirantům, důchodcům, kteří při prvém odchodu do starobního nebo plného invalidního důchodu pracovali u zaměstnavatele, případně rodinným příslušníkům zaměstnanců a jiným právnickým nebo fyzickým osobám.

Kde se ještě v roce 2000 vzali interní aspiranti, je záhadou. Formule pro určení přídělu do fondu již tehdy však byla oproti minulosti značně zjednodušena. Většina finančního objemu fondu totiž byla určena základním přídělem ve výši zmiňovaných dvěma procenty. Ten však činil v letech 1965 až 1980 jen 0,8 % s možností dalšího, doplňkového přídělu, vázaného na splnění vyjmenovaných ekonomických ukazatelů. V roce 1975 to mohlo být až dalších 1,2 %. Teprve v roce 1986 se základní příděl do fondu zvýšil na 1,6 % a v roce 1989 na 2,0 %.

Letoun F-22 Raptor amerického letectva; U.S. Air Force photo by Senior Airman Vernon Young

Lockheed Martin dodal poslední letoun F-22 Raptor americkému letectvu. Zároveň Government Accountability Office varoval před tím, že jednotlivé potřebné úpravy Raptorů, které u jiných letounů probíhaly okamžitě, budou provedeny až dlouho poté, co budou letouny nasazeny a že je to pěkná nepříjemnost.

The Air Force had to “modernize” the world’s greatest fighter even as it was brand new, because it had to adapt to a ground-attack role as well as an air superiority role. That’s why it plans to spend another $9.7 billion on the program after having spent about $67 billion to develop and buy the F-22 fleet, and then about another $2 billion for “reliability improvements,” GAO said.

To, že jednotlivé náročné vojenské projekty jsou ve zpoždění, prodražují se a podobně je fakt, takže ani problémy s modernizacemi příliš nepřekvapí (asi výjimkou potvrzující pravidlo je dodávka jaderné ponorky třídy Virginia americkému námořnictvu, která byla předevčírem dodána s ročním předstihem a za částku, za kterou byla objednána).

Ovšem to, aby piloti tohoto stroje vystoupili v televizi, respektive se z nich stali „whistleblowers“, tedy lidé, kteří upozorňují na možné nekalosti a jsou chráněni zákonem (v tomto případě i členem sněmovny Adamem Kinzingerem) obvyklé není vůbec. V pořadu stanice CBS 60 minut se objevili piloti Jeremy Gordon a Josh Wilson, kteří veřejně řekli, že pilotovat F-22 je nebezpečné. Oba dva jsou veteráni z Iráku a létat na Raptorech přestali loni po problémech s kyslíkem. Údajně nejsou zdaleka sami, kdo nechtějí na F-22 létat.

Gordon and Wilson are among the F-22 pilots who have experienced the low-oxygen condition called hypoxia, which the Air Force speculates may be caused by a problem in the pilots’ oxygen system. „This is something strapped to my face under which I have no control of what’s coming through that tube, which means there may be a point when I don’t have control over myself when I’m flying,“ he tells Stahl. Asked by Stahl whether the plane was safe to fly, Gordon replies, „I’m not comfortable answering that question. I’m not comfortable flying in the F-22 right now.“ He points to the danger of hypoxia. „The onset of [hypoxia] is insidious. Some pilots will go the entire mission, land and not know anything went wrong,“ he tells Stahl, relating the time a pilot finished a mission unaware he had hit a tree in-flight.

Letoun F-22 Raptor měl být kdysi páteří amerického letectva. Stal se ovšem jedním z nejdražších strojů v historii, o kterém se navíc neustále pochybuje.

Usáma bin Ládin sleduje ve svém úkrytu v Pákistánu televizi; Zdroj Wikimedia Commons

Před rokem a kousek zabilo americké komando teroristu Usámu bin Ládina. Rok poté se mimo jiné objevila kniha Petera Bergena Manhunt: The Ten-Year Search for Bin Laden–from 9/11 to Abbottabad a zcela očekávaně i poznámky bin Ládina, psané v úkrytu, s nápady, co by mohli teroristé ještě provést, ovšem pokud by jej poslouchali. Poznámky potvrzují to, co se předpokládalo, že po 11. září 2001 se Al Kajda proměnila ve velice volnou organizaci. Zveřejnění materiálu protiteroristickým centrem žádná velká překvapení nepřináší, jenom pár střípků ze života.

Bin Laden lamented the poor judgment shown by the rising crop of Al Qaeda leaders. He was increasingly concerned that Al Qaeda’s credibility among Muslims had plummeted because commanders had bombed mosques and launched attacks that spilled the blood of fellow Muslims.
The missives show he was trying to steer the organization from regional conflicts and toward attacking the U.S. and other Western countries, known as the „far enemy.“ He wrote that „a large portion“ of Muslims have „lost their trust“ in Al Qaeda, said U.S. officials who have read the documents.

K ročnímu výročí smrti teroristy uspořádal Pew Research Center průzkum v několika muslimských zemí týkající se Al Kajdy a Usámy bin Ládina. S nadsázkou se dá říct, že na Západě si jak „základnu“ tak bin Ládina připomínáme mnohem více než muslimové. Například v Pákistánu pozitivně hodnotí Al Kajdu jen 13 procent obyvatel, 55 procent ji hodnotí opačně. Podobné je to i s podporou Usámy bin Ládina. Ta klesla v Pákistánu ze 46 procent v roce 2003 na 21 procent letos.

Before his death, support for bin Laden had waned considerably among Muslims around the world.  Perhaps the most striking decline occurred in Jordan, where in 2005 61% had expressed confidence in bin Laden to do the right thing in world affairs.  The next year, this number plummeted to 24% following al Qaeda suicide attacks in the nation’s capital, Amman.  By 2011, only 13% expressed confidence in him.
Support for bin Laden also declined steeply over time among Muslims in Indonesia and Pakistan, as well as the Palestinian territories.  Palestinians, however, remained more supportive than other publics – in 2011, 34% still expressed confidence in the al Qaeda leader.

Po 11. září 2001 často padala otázka, jak bude toto datum a teroristický útok vnímán v budoucnosti a jak bude hodnocen „ďábelský konspirátor“ s „ohromnou mocí“ Usáma bin Ládin. Datum zůstane nadále traumatem, ale zdá se, že výzkum Pew Center mnoho naznačuje o osudu teroristické partičky a jejího „vůdce“.

Do nové služby přejde 15 procent personálu vojenské zpravodajské služby Defense Intelligence Agency – stovky jejích nynějších agentů by měly udržovat úzké styky s kolegy ze CIA. Podle názoru bezpečnostního odborníka a šéfredaktora ruského časopisu Nacionalaja oborona Igora Korotčenka  není ještě vznik „tajné obranné služby“ signálem o definitivním rozhodnutí USA vyřešit problém íránského jaderného programu silou, avšak hodnocení možností Íránu přiblížit se k získání jaderných zbraní nutí k důkladnějšímu sledování procesů v této zemi, což se promítá i přizpůsobení se novým hrozbám ze strany bezpečnostního aparátu. Pokud jde o Čínu, je zájem americké zahraniční politiky vzhledem k posílování pozic v asijskopacifické oblasti dlouhodobě jasný.

Na základě studie vypracované kanceláří ředitele národního zpravodajství je obranná zpravodajská služba DIA orientovaná na tradiční hrozby, spojené s působením amerických ozbrojených sil ve válečných zónách Afghánistánu a Iráku. Potřeba výrazně zaměřit pozornost zpravodajských organizací na tichomoří a Írán tak může být součástí očekávané a zčásti již probíhající „deafghanizace“ americké ozbrojené moci. Ve skutečnosti je ale nereálné domnívat se, že problém Číny, popřípadě íránského jaderného programu je komunitou zpravodajských služeb vnímán nedostatečně. Naopak je evidentní, že v celkem šestnáctičlenné zpravodajské komunitě musí být íránské a čínské záležitosti rozpracovávány hned několikrát.

Ústřední zpravodajská služba (CIA), jako největší americká civilní zpravodajská organizace, by měla sama mít nejjasnější přehled o aktuálních rizicích pro bezpečnost Spojených států, včetně toho, že by měla být schopna možnou proměnu hrozeb včas identifikovat. Zpravodajská služba ministerstva obrany (DIA) je vojenským dvojčetem CIA, zaměřeným více na vojenské hrozby. Existují ovšem názory, podle kterých mezi těmito dvěma službami panuje hluboká rivalita a slabá ochota spolupracovat, spíše než pravidelná výměna informací, nemluvě o centrální analýze jejich zpravodajských výstupů. S přihlédnutím k tomu, že CIA a DIA jsou sice vzájemně nezávislé organizace, ale ředitel CIA je mimo jiné pověřen funkcí zvanou National Human Source Intelligence Manager, je na vznik DCS možné pohlížet právě jako na produkt zčásti motivovaný vzájemnou rivalitou.

CIA spolu s DIA by měly být i hlavními poskytovateli cenného zpravodajství vytěžováním lidských zdrojů (HUMINT) a s ohledem na jejich rozpočty (oficiálně jsou rozpočty CIA a DIA utajované, ovšem například rozpočtová zpráva Ředitelství národního zpravodajství z roku 2009 hovoří o celkovém rozpočtu zpravodajské komunity v hodnotě 49,8 miliard dolarů, přičemž zhruba 80% těchto výdajů má připadat na zpravodajské služby řízené ministerstvem obrany) Čínu a Írán efektivně zpravodajsky pokrýt. To se ale zjevně neděje i přesto, že aktivity ministerstva obrany dále mimo DIA podporují podřízené organizace jako NSA (National Security Agency), NGA (National Geospatial Intelligence Agency), National Reconnaissance Office spravující síť špionážních satelitů, zpravodajskou podporu námořnictva (Office of Naval Intelligence), zpravodajství pozemního vojska (Army Intelligence and Security Command), zpravodajskou službu letectva (Air Force Intelligence, Surveillance and Reconnaissance Agency), rozvědku námořní pěchoty (Marine Corps Intelligence Activity) a nakonec i zpravodajskou službu Pobřežní stráže (Coast Guard Intelligence).

Pomineme-li zpravodajské organizace se zaměřením na vnitřní bezpečnost USA, jako je FBI, nebo Department of Homeland Security, není výčet zpravodajských úřadů úplný. Vlastní zpravodajskou službou disponuje ministerstvo financí, stejně jako ministerstvo zahraničí, OICI (Office of Intelligence and Counterintelligence) je zase podřízená ministerstvu energetiky a mimo jiné monitoruje proliferaci jaderného materiálu (případ Íránu).

Zdá se, že teoreticky neexistuje oblast, související s rostoucím globálním významem, či bezpečnostními riziky ze strany Íránu a Číny, jež by nebyla pokryta. Sítě potenciálních agentů jsou otázkou primárně CIA a DIA. Ministerstvo obrany se dále může spoléhat na výstupy technicky zaměřených složek, jako je NSA, disponující nejmodernější rádiovou a odposlouchávací technikou, či NGA a NRO, které mohou poskytovat kvalitní satelitní a obrazové zpravodajství (IMINT). Samostatnou kapitolou je dále role OICI v souvislosti s íránským jaderným programem. Pokud je pravda, že na potenciální hrozby Íránu a Číny nemá zpravodajská komunita dostatečné kapacity, je na místě otázka, směřující na efektivitu současného systému.

V rámci nové vojenské zpravodajské agentury by podle zdroje z Pentagonu mohlo pracovat několik stovek agentů. Jejich počet bude postupně narůstat a DCS dostane i část financí, majetku a personálu, který v současnosti podléhá jiným částem americké vojenské špionážní mašinerie. Američtí bezpečnostní odborníci, jako například Kerry Patton, armádní veterán a autor knihy Sociocultural Intelligence: A New Discipline in Intelligence Studies tvrdí, že zvyšování počtu kolonek v pomyslném albu americké zpravodajské komunity neznamená zvyšování bezpečnosti a dokonce se odvažuje prohlásit, že je tomu právě naopak. Podle Pattona se každá další federální bezpečnostní, nebo špionážní agentura stává v rámci monstrózního amerického bezpečnostního aparátu součástí soukolí, kde je brzy semleta politickou korektností, byrokracií a politickými konflikty.

Patton dále připomíná, že v případě DCS nejde o první pokus posílit operativní schopnosti rozvědky iniciováním speciálního odboru v rámci zpravodajských aktivit jedné agentury. Brzy po zahájení afghánské operace vytvořil Pentagon tzv. Counterintelligence Field Activity (CIFA), pověřenou integrací protivýzvědných kapacit ministerstva obrany v zónách bojového nasazení amerických ozbrojených sil. Ta se ale v roce 2008 tranformovala v Defense Counterintelligence and Human Intelligence Center, které získalo kromě pověření provádět protivýzvědné aktivity i povolení globálně dohlížet nad sběrem informací všech zpravodajských agentur amerických ozbrojených sil.

Klíčovým problémem potom zůstává, že v řadě kritických okamžiků americký zpravodajský sektor (nejen agentury podřízené DoD) selhává i přes snahu zhušťovat zpravodajské pokrytí vytvářením nových slučujících, nebo nadřízených výkonných orgánů. Vojenské i civilní zpravodajské služby tak nedokázaly v posledních letech zabránit útokům, vedeným cíleně proti americkým ozbrojeným cílům. Neměly informace, které mohly zabránit útoku v afghánském Chóstu 30. prosince 2009, kdy atentátník (jinak dvojitý agent) zabil na základně, využívané operativci CIA Special Activities Division, která se mimo sběru informací věnuje i přímým bojovým akcím, sedm agentů. Vojenské zpravodajské služby nedokázaly zabránit útoku psychologa americké armády Nidala Malika Hasana, jemuž padlo za oběť 13 lidí na vojenské základně Fort Hood. Samostatnou kapitolou je pokus o odpálení letadla nigerijským teroristou Faroukem Abdulem Mutallabem o vánocích 2009 na letu do Detroitu, když tragédii zabránili až sami cestující, kteří útočníka přemohli.

Americkou zpravodajskou komunitu netrápí nedostatek výkonných složek, ale váznoucí komunikace mezi jednotlivými resorty a fakt, že i přes pokusy sloučit v některých oblastech analytické kapacity, centrální analytika zpravodajské komunity USA je nadále spíše zbožným přáním. Ideálem není zhušťování funkcí a překrývání kompetencí, ale pravý opak – pokud možno co nejpřesnější rozdělení kompetencí a přímá politická zadání, vyhýbající se byrokratickým kličkám a politikaření.

V situaci, kdy v USA má téměř každé ministerstvo vlastní „rozvědku“ a dále v USA funguje řada privátních zpravodajských společností (typicky Stratfor), které pracují pro americké zpravodajské služby a dodávají vlastní zpravodajské analýzy, informace a strategie, je těžké se zmatkům vyhnout. Případ DCS tak není v historii zpravodajské komunity novinka, nicméně zásadní otázkou bude, jaké politické kruhy budou fungování DCS zaštiťovat. Není totiž vyloučeno, že její úzké zaměření na hrozby z Číny a Íránu zavání politickým zadáním.

Například: bude se DCS zabývat aktivitami šíitského hnutí v Iráku, tedy mimo íránské území, ačkoli je to otázka s Íránem bytostně spojená a Íránem podporovaná? Zajímavou úvahou rovněž je, co se stane, jestliže se černý scénář blížícího se blízkovýchodního kataklyzmatu, vyvolaného Íránem, nevyplní. Ne všichni bezpečnostní analytici a blízkovýchodní experti plní poptávky některých masmédií a za daleko vážnější riziko budoucnosti spíše než Írán, považují Pákistán, mnozí dokonce mluví o doutnajícím požáru ve střední Africe. Geografická, ani politická fixace se zde nemusí vyplatit.

Nedávno zde blogvedoucí František Šulc prezentoval video nazvané Pochod slonů. Zajímavé, nicméně z hlediska toho, co uměli naši českoslovenští letci, mi připadá daleko zajímavější ukázka z cvičení Štít 72 a Štít 84 s námětem opuštění letiště.

Samo spojenecké cvičení Štít 84 bylo zajímavé tehdy také pro Vojenskou kontrarozvědku. Jak uvádí Vojenské zpravodajství na svém webu v Nástinu dějin VKR:

Při spojeneckém cvičení Štít 84 byla v 93 případech podchycena činnost pracovníků západních zastupitelských úřadů, ve 115 případech vízových cizinců a ve 100 případech zájmová činnost československých občanů. Ve prospěch Sovětů bylo zablokováno nebo ustanoveno 22 osob a předáno 155 informací k operativní situaci v zájmovém prostoru NSR a k speciálním službám protivníka. V souvislosti s objektem Bavor bylo postoupeno 15 souhrnných informací a zajímavých poznatků k průzkumným diverzním jednotkám v NSR.

Bezpilotní prostředky (UAV) se staly nedílnou součástí vedení válek v Iráku a v Afghánistánu. Bez jejich pomoci by byl boj s povstalci ještě horší. Nemluvě ani o tom jak výhodnou zbraní (byť z hlediska mezinárodního práva problematickou) se po vyzbrojení staly při likvidaci teroristů. Data ukazují, že mají na svědomí slušnou část zástupců Al Kajdy a dalších organizací na ni navázaných.

Existuje obecně sdílená představa, že zbrojařské firmy nejlépe vydělají na obchodech s armádou, respektive státní částí obranného a bezpečnostního průmyslu. Tak jednoduché to ovšem není – cyklus je dlouhý, administrativní obtíže značné, konkurence velká a, paradoxně, nejistota vysoká. Ne, že by se vydělat nedalo, ale ideálem by mělo být něco jako: vyvinout a otestovat pro armádu či policii a prodat v lepším případě jim, ale především v komerčním sektoru. Tam jsou totiž peníze.

Ve Spojených státech v současnosti dochází ke změně, která má velkou budoucnost a ti, kteří budou připravení, na ní pěkně vydělají. Zatím je však v plenkách. Dobrým příkladem je dokument, který získala organizace Electronic Frontier Foundation podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ta si u Federálního úřadu pro letectví zažádala o seznam organizací, které mohou na americkém nebi v omezeném režimu provozovat bezpilotní prostředky. V tuto chvíli jich je téměř 40 (seznam je delší, ale ne všechny certifikáty jsou aktivní).

Jsou na něm vládní a státní bezpečnostní organizace a univerzity. Nejedná se o nic zásadně šokujícího. Jsou na něm zkrátka ti, které by tam člověk očekával – bezpečnostní složky a výzkumná pracoviště. Zajímavé ovšem může být například to, že „drony“ se už rozhodl využívat šerifův úřad v okrese Messa, či záchranná služba v okrese Hays. Mimochodem i zde jsou ty peníze, o kterých jsem psal výše.

Doposud tento seznam nemůže být příliš rozsáhlý, protože je nebe „rezervované“ pro pilotované stroje, ale to se mění. Do konce září 2015 ale bude americké nebe vypadat jinak. Díky zákonu, který byl přijatý v únoru, dojde mimo jiné k uvolnění amerického vzdušeného prostoru a tím se samozřejmě obrovsky otevře prostor pro nevojenské (a tedy komerční) využívání bezpilotních letounů.

Výborným příkladem je výzkum probíhající v Utah Water Research Laboratory. Vznikl tam tak zvaný AggieAir Flying Circus, který badatelům dodává snímky ve vysokém rozlišení podle jejich přání za velice nízkou cenu díky tomu, že pocházejí z bezpilotních strojů. Ty tak pomáhají ve výzkumu vodních systémů a při předcházení nedostatku vody.

AggieAir Flying Circus má k dispozici asi pět vlastních malých „dronů“. Vystřelovány jsou z katapultů, poháněny jsou baterií, respektive se vznášejí bez pohonu jako kluzák a létají po předprogramované trase. Na palubě mají dva fotoaparáty, dva počítače a GPS. Ve vzduchu vydrží přibližně hodinu ve výšce přes 300 metrů a jsou schopné propátrat oblast o velikosti cca pět kilometrů čtverečních.

While other UAVs designed for the homeland cost as much as $150,000 per aircraft, the AggieAir fleet are under $10,000 apiece. And more are on the way. This summer the team will deploy three new platforms including a UAV with a rotary design that will allow vertical takeoff and landing.
“Titan” will be larger, with an 11-foot wingspan and a 20 to 25 pound mass when fully loaded. The researchers expect it to have about 80 minutes of endurance. “Minion” a smaller aircraft, will address a fresh, yet undetermined target.

Stejně jako skončila válka v Iráku, skončí zanedlouho i ta v Afghánistánu. Po 1., ale především po 2. světové válce se na nebi začaly prosazovat letouny ke komerčním účelům a schopní na nich začali vydělávat. Nešlo pouze o civilní přepravu, ale především o tu nákladní. Dá se předpokládat, že se něco podobného se odehraje nyní. Ti, kteří mají představivost a technické nadání, respektive nějakou zkušenost, mají již nyní náskok.

Důsledkem je to, že různá vojenská občanská sdružení, jako je např. Die Österreichische Offiziersgesellschaft, Österreichische Unteroffiziersgesellschaft či Österreichische Gesellschaft für Landesverteidigung und Sicherheitspolitik hrají důležitou roli při formulování a obhajobě rakouské vojenské politiky, protože je jejich slovo vidět v médiích. V Rakousku jsou tudíž vojáci větší vlivovou skupinou, než je tomu u nás.

Nemám tím na mysli účast rakouské armády na natáčení filmu Andrease Prochaskyho Der erste Tag, který demonstruje veřejnosti připravenost vojenských sil na boj se zákeřným neviditelným protivníkem snášejícím se do rakouského prostoru z území jeho severního souseda a jehož zdrojem je jaderná elektrárna Dukovany. Film vznikl v roce 2008 a lze jej shlédnout na youtube. Má spíše na mysli prostor v denících, jako je například Der Standard, který má na svých internetových stránkách rubriku věnovanou zprávám z vojenského prostředí a civilní služby.

Diskuse zde probíhající je v mnohém poučná i pro dění u nás. Jak to totiž vypadá, tak si rakouská veřejnost teprve nedávno uvědomila, že ačkoliv je Spolková republika Rakousko stále formálně neutrální, není ve středoevropském regionu již vůbec nikdo, kdo by ji chtěl nějak vojensky napadnout, nebo vojensky využít její území.

Zde mě zaujal ironický komentář Vyhráli jsme z loňského února pocházející z pera nadporučíka v záloze a již ve výslužbě Christiana Edera. Autor v něm popisuje rakouskou vojenskou doktrínu z doby studené války, která fungovala jen díky existenci protivníka. Po rozpadu Jugoslávie i vstupu do Evropské unie a nutnosti hlídat schengenskou hranici přežil (mlhavý) obraz nepřítele ohrožujícího rakouskou státnost i po roce 2000. A tak, i když vojenské výdaje byly redukovány pod 1 % HDP, Rakousko díky existenci branné povinnosti odmítalo redukovat své struktury i počty zbraní. K tomu dochází nyní.

Bundesheer plánuje redukovat 2/3 těžkých zbraní a proto již letos na nich omezuje výcvik. Je to důsledek dalších úsporných opatření, kdy se do roku 2016 má uspořit 600 milionů eur. V rámci nich například ministerstvo obrany uvažuje také o zvýšení nájmu zemědělské půdy ve výcvikových prostorech. Uspořeno má být 2100 pracovních míst, přitom v centrále to má být 15 % stavů. Nemá být ale zastaven nábor. Počítá se s rekrutací 50 profesionálních důstojníků, 200 poddůstojníků a 350 vojáků s omezeným služebním kontraktem. Tyto úspory lze s pohledu českých zkušeností považovat za další krok k zastavení základní vojenské služby, vždyť rakouské ministerstvo obrany počítá s omezením využití vojáků základní služby jako „hospodářských pomocníků“ a jejich činnost by měly nahrazovat firmy.

Nákladní vozidlo v budoucnosti by mělo být poměrně chytré – alespoň jako iPhone -, schopné operovat samostatně i ve složitém terénu a zároveň dobře kontrolovatelné. Americké pozemní vojsko se začalo zabývat tím, jak bude takový náklaďák budoucnosti vypadat.

Army Chief of Transportation Brig. Gen. Stephen E. Farmen held up an iPhone while addressing the subject April 24 at the Institute for Defense and Government Advancement’s annual tactical vehicles summit.
“How do we put the kind of power and technology like this into a wheeled vehicle and hit the right price point?” the general said. The Army needs to channel the same ingenuity and creativity that went into building the iPhone to develop the trucks of the future, he said.

Vozidlo budoucnosti je označované jako iTWV a mělo by umožňovat, aby operátor měl k dispozici v jakoukoli chvíli všechny relevantní informace. Proto připodobňování k iPhone – cílem je integrace. Řidiči nákladních vozidel dělají prakticky všechna rozhodnutí, sbírají data z okolí a kombinují je s daty z přístrojů, map a podobně. V budoucnu to za ně mají dělat iTWV. A většina z nich bude fungovat bez řidičů. Nákladní vozidla bez řidičů budou schopná fungovat i jako průzkumníci, pokud se například konvoj dostane do problémů, či bude odkloněn od původní trasy a dostane nový úkol.

Americká výzkumná obranná agentura DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) vypsala výzkumný úkol, který měl vést ke snížení závislosti vojenských technologií na globálním pozičním systému (GPS). Satelitní systém je klíčový pro navádění raket, „chytré munice“ a dalších zbraní, a pokud by byl vyřazen – ať už kvůli vážnější poruše, či nepřátelskému útoku – americké ozbrojené síly (a nejenom ony) by měly velký problém operovat.

DARPA’s Chip-Scale Combinatorial Atomic Navigator effort seeks an atomic inertial sensor to measure orientation in GPS-denied environments. Such a sensor would integrate small size, low power consumption, high resolution of motion detection and a fast start up time into a single package.
“Platforms such as missiles rely on GPS for a variety of information,” explained Andrei Shkel, DARPA program manager. “When GPS is not available gyroscopes provide orientation, accelerometers provide position and oscillators provide timing. The new C-SCAN effort focuses on replacing bulky gyroscopes with a new inertial measurement unit that is smaller, less expensive due to foundry fabrication and yields better performance.”

Nějaký nápad jak na to? Pak kontaktujte výzkumnou agenturu DARPA do 10. května 2012 se záměrem a do 10. července 2012 s plnohodnotným návrhem.