Na naši prvorepublikovou armádu bývá často pohlíženo velmi nekriticky. I já se občas dám strhnout k obdivným článkům. Je však třeba vést v patrnosti, že řada věcí byla i tehdy podobná těm dnešním a není třeba nostalgicky vzpomínat na „staré dobré časy“ (a pokud už se k tomu dáme strhnout, tak se snažit být ve svém hodnocení střízlivý).

Podívejme se na oblast akvizic, tedy nákupu vojenského materiálu, a investic. Československo založilo svou vojenskou doktrínu na poziční obraně – od tohoto se samozřejmě později odvíjel nákup veškeré vojenské techniky. Nechci a nebudu zacházet do různých detailů o kterých bychom mohli polemizovat a debatovat celé týdny. Na toto téma bylo napsáno mnoho tu lepších tu horších knih. Z těch lepších mohu doporučit například Československá armáda v roce 1938 (Pavel Šrámek), Československá armáda: Pilíř obrany státu z let 1932 – 1939 (Karel Straka)  a Československá zeď (Martin Ráboň, Tomáš Svoboda a kolektiv).

Při čtení této (a další) literatury jsem si často kladl otázky, zda-li bylo všechno v pořádku při často (alespoň pro mne) nelogických investicích do koncepčně zastaralé vojenské techniky. Uvedu pár příkladů:

Hypomobilita – V Československé armádě bylo k září 1938 na 217 128 koní (skutečně!!!) a pouze 25 349 automobilů všech druhů. Zatímco většina tehdejších armád začínala chápat potřebu plné motorizace, řada československých generálů a (zejména) politiků se tomuto trendu úspěšně bránila. Není divu, když se tzv. agrární strana (oficiální název – Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu) účastnila všech prvorepublikových vládních koalicí a v letech 1922–1938 obsazovala funkci ministerského předsedy. Tato strana zastupovala zájmy zemědělců (po 2. světové válce, kdy prim hrála levice s podporou Edvarda Beneše, byla obviněna z údajného podílu na rozbití Československa a její činnost nebyla obnovena). Armáda byla tedy vystavena velice silným politickým tlakům (můžeme říci korupci/klientelismu), aby nadále každoročně nakupovala desetitisíce koní a dalších surovin pro jejich zabezpečení (píci, podkovy atd.):

„Představitel MNO v roce 1928 oficiálně konstatoval, že otázku motorizace dlužno řešit velmi opatrně. Tvrdil, že vojenská správa ročně vydává 120 až 140 miliónů Kč pouze za píci pro své potahy a že statkáři nemohou bez hospodářských otřesů takovou částku postrádat.“

Stálé opevnění – Zatímco se řada evropských armád rozhodla pro budování manévrových svazků, Československá armáda se upjala k poziční obraně. Pochopitelně, že částečně bylo toto rozhodnutí způsobeno geograficky nevhodnou polohou, avšak není složité si vyvodit, kdo měl na masivní výstavbě zájem – stavební lobby. V letech 1935 – 1938 bylo postaveno více než 10 tisíc pevnostních objektů všech typů (864 lehkých objektů vz. 36, více než 9 100 lehkých objektů vz. 37 a 263 těžkých objektů). Jak taková výstavba probíhala si můžeme ukázat na příkladu tvrze Smolkov:

Firma Ing. Alois Beneš vyhrála soutěž na základě předložení nejlacinějšího návrhu, který počítal s náklady na výstavbu tvrze přibližně ve výši 11 101 000 Kč. Jak se později ukázalo nejlacinější předložený návrh neznamenal vůbec kvalitní. Po převzetí úseku firmou se rozběhly stavební práce sice naplno, ale za cenu mnohých potíží a nesrovnalostí, vzniklých především ze strany stavitele Beneše. Stavitel zaměstnával na Smolkově 19 úředníků a 370 dělníků (stav k 31. 12. 1937). Za dobu výstavby došlo k pěti smrtelným úrazům.
Souhrnně se dá tedy říci, že Ing. Alois Beneš při snaze získat zakázku na výstavbu Smolkova za každou cenu, uvedl při konkursním řízení v roce 1935 nižší náklady než, které ve skutečnosti stavba vyžadovala i když si dobře uvědomoval mnohé potíže, které nastanou s podkalkulováním celého projektu. Následně byl nucen žádat o příplatky na stavební materiál, potom co se jeho ceny pochopitelně po dvou letech výrazně zvedly. Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) bylo tedy nuceno uvolnit pro dostavbu Smolkova z vojenského rozpočtu dalších 775 500 Kč.

Dalším příkladem může být tvrz Bouda:

Výstavba tvrze byla zahájena 1. října 1936 a stavba byla dokončena za neuvěřitelných 24 měsíců. Podle období výstavby zde pracovalo 250 až 800 dělníků, stavbu prováděla firma Ing. Zdenko Kruliš z Prahy. Celkové náklady na výstavbu tvrze dosáhly úctyhodné částky 28,5 milionu tehdejších korun. V částce však není započítána cena za cement, ocelovou výztuž, vnitřní instalace, výzbroj atd. Konečná částka za k boji kompletně připravenou tvrz by byla značně vyšší.

Stálé opevnění se mělo stavět v několika sledech od roku 1935 až do 50. let 20. století. Původní plán výstavby z roku 1935 byl několikrát revidován, zejména vzhledem k novým poznatkům ze zkoušek a anšlusu Rakouska. V posledním známém plánu se odhadovalo, že ve 4 etapách bude postaveno 15 463 lehkých a 1276 těžkých objektů. Celkem bylo plánováno na výstavbu československého stálého opevnění vynaložit (na tehdejší dobu) neuvěřitelnou sumu 10,014 miliard (!!!) Kč.

Letectvo – Celkový stav československého letectva v září 1938 byl tristní. Zatímco letectvo mělo ve výzbroji 1 514 letounů všech druhů, naprostá většina z nich byla beznadějně zastaralá již v době svého vývoje. Zatímco jinde ve světě stavěli celokovové jednoplošníky, českoslovenští konstruktéři se upnuli k plátnem potaženým dřevěným dvouplošníkům, které naše továrny chrlily v obrovských sériích. Nejpočetnějšími stroji ve výzbroji byly:

• Avia B-534 – do výzbroje zařazen v roce 1935. Celkem bylo vyrobeno 566 kusů
• Letov Š-328 – do výzbroje zařazen v roce 1935. Celkem bylo vyrobeno 412 kusů

Jediným moderním typem tak byl pouze bombardovací letoun Avia B-71 (sovětský licenční SB-2), který byl zařazen do výzbroje v roce 1937 a jichž měla Československá armáda (v září 1938) pouhých 61 kusů. Zájmem leteckých továren samozřejmě nebylo vyrábět kvalitu, ale kvantitu, což se potvrdilo při bojích mezi československými a maďarskými letci v letech 1938 – 1939. Tehdy si maďarští piloti vybojovali vzdušnou nadvládu nad příhraničními oblastmi Slovenska a smetli naše zastaralé stoje i s jejich osádkami z oblohy.

Doufám, že tento článek „zarámoval“ některé současné pochybné akvizice do historického kontextu a poukázal na skutečnost, že tento trend existuje v naší kotlině již poměrně dlouhou dobu.