Dnes vydala agentura AP zprávu, která věrné čtenáře OWOP příliš nepřekvapí. Již před čtrnácti dny jsem psal o tom, že se zřejmě chystá velká rošáda na nejvyšších postech v americké administrativě. Nyní se s odvoláním na zdroje, které si nepřejí být jmenovány, objevila informace, že šéf Ústřední zpravodajské služby (CIA) Leon Panetta má skutečně vystřídat ministra obrany Roberta Gatese a současný velitel sil NATO v Afghánistánu generál David Petraeus má zamířit do čela CIA.

O změnách by už tento týden mohl jednat prezident Barack Obama se svým týmem, či by je mohl dokonce zítra oznámit. Rošáda by se mohla odehrát už v létě. Spekuluje se ovšem i o tom, že by Petraeus zůstal v Afghánistánu do konce roku. Generála Petraeuse by měl v Afghánistánu vystřídat generálporučík John Allen, který je nyní zástupcem velitele CENTCOMu. Novým velvyslancem v Afghánistánu by se měl stát Ryan Crocker.

Sending Crocker to Afghanistan would briefly reunite him with Petraeus, re-creating the diplomatic and military „dream team“ credited with rescuing the flagging American mission in Iraq. Crocker would replace Ambassador Karl Eikenberry, a former Army general whose two-year tenure has been marred by cool relationships with major players in the Afghanistan war, including the White House, U.S. military leaders and Afghan President Hamid Karzai, administration and other sources said.

Tím ovšem změny nekončí. Na konci srpna vyprší termín předsedovi sboru náčelníků štábů admirálovi Mike Mullenovi a odejít do akademické sféry chce náměstek ministryně zahraničí James Steinberg.

But Mr. Gates’s role looms largest. On important issues he has often allied with Secretary of State Hillary Rodham Clinton — who has said that she, too, intends to leave the government when the current presidential term ends — including persuading Mr. Obama to start the military buildup in Afghanistan in 2009. Together they won many other battles, but they split visibly last month over the military intervention in Libya. As Mr. Gates’s retirement has drawn near, he has become increasingly outspoken — sometimes uncomfortably so for the White House. He warned bluntly of the risks of imposing a no-flight zone over Libya, a warning that has proven prescient in recent weeks as the fighting between rebels and forces loyal to the Libyan leader, Col. Muammar el-Qaddafi, has bogged down into a civil war.

Pokud by vás zajímala krátká, ale výstižná charakteristika hlavních hráčů výměny doporučuji vám obvykle dobře informovaného Toma Rickse. Jako vždy si pokládá dobrou otázku:

What does President Obama think he is gaining from these moves?

Doposud se spekulovalo o všem možném. Nově se začalo hovořit o tom, že by Roberta Gatese vystřídal ředitel Ústřední zpravodajské služby (CIA) Leon Panetta, který má slušnou podporu obou stran v Kongresu. To samozřejmě vyvolává otázku, kdo by v takovém případě Panettu nahradil. A tak se tedy začalo mluvit o Petraeusovi.

Some unnamed officials told National Public Radio that General Petraeus was being „seriously considered“ for the job of CIA director. The same report by NPR’s Pentagon correspondent said that Petraeus’ supporters were disappointed and „amazed“ that the general was unlikely to be named as successor to Mullen as the next chairman of the Joint Chiefs of Staff. Some former CIA officials and analysts touted Petraeus as a perfect fit for the spy agency, citing his work with intelligence operatives battling al-Qaida in Iraq, Afghanistan, Yemen and elsewhere, as well as his experience in Washington’s policy debates.

Panetta, kterému bude v červnu 73, se ovšem prostřednictvím svého mluvčího nechal slyšet, že příliš velký zájem o post ministra obrany nemá a ani nebyl zatím o nic požádán, ale spekulace již žijí vlastním životem. Doposud se hovořilo především o tom, že by generála Petraeuse mohl v Afghánistánu vystřídat generál John Allen. A generál Petraeus by buď šel do důchodu, nebo by mohl získat vysoký vojenský post v USA, či v NATO (SACEUR), nebo by se stal šéfem CIA.

Podle některých analytiků je problém v první možnosti – Petraeus v důchodu. Pak by hrozilo, že by mohl příští rok kandidovat za republikány na prezidenta, což by mohlo Obamovi způsobit problémy. Spojené státy mají dlouhou tradici ve volení zasloužilých válečných hrdinů do nejvyšší civilní funkce. Asi nejzajímavějším příkladem za posledních šedesát let je zvolení prezidenta Dwighta Eisenhowera. Ten se stal prezidentem v roce 1953 za republikánskou stranu, když hravě porazil demokratické protikandidáty.

Teprve před několika lety se zjistilo, že mohlo být všechno jinak. Podobně jako dnes se spekuluje o Davidu Petraeusovi, na konci 40. let minulého století se skloňovalo jméno jiného generála, který by mohl ohrozit demokratickou kandidátku – Douglase McArthura. Byl takovou hrozbou, že tehdejší prezident Harry Truman žádal Dwighta Eisenhowera, aby už v roce 1948 kandidoval za demokraty na prezidenta s Trumanem jako viceprezidentem. Nezískal však pro tento nápad dostatek příznivců a tak kandidoval sám a zvítězil.

Ale zpátky do současnosti. Pokud by Petraeus získal republikánskou nominaci, mohl by být slušným Obamovým protikandidátem. Nicméně v tuto chvíli podle mě není příliš pravděpodobné, že by se tak stalo. Za čtyři roky možná, ale ne nyní. Navíc Petraeus by zdaleka neměl jistou republikánskou podporu. Pokud by měl generál Petraeus nějaké prezidentské choutky musí být jednak opatrný a také zvolit správné načasování. Možná si vzpomenete na spekulace před více než deseti lety o prezidentské kandidatuře populárního generála Colina Powella. Promrhal vhodnou příležitost a pak jeho působení na postu ministra zahraničí ve vládě George W. Bushe nedopadlo zrovna hvězdně.

Podle některých informací by Barack Obama yna post předsedy sboru náčelníků štábů raději než Petraeuse viděl generála Jamese Cartwrighta. Nicméně kandidátů na všechny posty je mnohem více, zdá se a prezident má ještě minimálně několik měsíců času na to, aby rozhodl.

Apart from Panetta, possible candidates to replace Gates at the Pentagon reportedly include a former deputy defense secretary, John Hamre; Sen. Jack Reed, D-R.I.; the current undersecretary of defense for policy, Michele Flournoy; former Sen. Chuck Hagel, R-Neb.; and former Secretary of State and retired Army general Colin Powell.

Předseda sboru náčelníků štábu admirál Mike Mullen (6. března 2010); Foto Mass Communication Specialist 1st Class Chad J. McNeeley, DoD

Předseda sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen před několika dny promluvil o novém způsobu, americkém způsobu vedení boje. Zatímco v minulosti bylo hlavním heslem „co nejnižší vlastní ztráty“, dnes je heslem „žádné civilní ztráty“. Na Kansaské státní univerzitě měl 3. března proslov a pak následovala debata. Docela si stojí za to přečíst celý transkript, protože jeho vystoupení nebylo zdaleka jenom o ztrátách.

Hovořil o třech principech. Zaprvé, vojenská síla by neměla být až poslední možností, kterou stát využije. Podle něj jsou ozbrojené síly natolik adaptabilní a flexibilní, že mohou být využity nejenom ve vojenských konfliktech, ale i při diplomatických jednáních (podpora spojenců, zastrašení nepřátel), při humanitárních katastrofách, či při získávání informací.

Zadruhé, síla by měla být používána pouze precizně a v rámci zásad. A tím se dostáváme k civilním ztrátám – ochrana obyvatelstva musí být na prvním místě, protože jedině tento přístup zajišťuje podporu a úspěch. Klíčem je tedy minimalizace „collateral damage“ , protože pokud není cílem porážka nepřítele, ale úspěch u obyvatelstva, méně je více.

Each time an errant bomb or a bomb accurately aimed but against the wrong target kills or hurts civilians, we risk setting our strategy back months, if not years.  Despite the fact that the Taliban kill and maim far more than we do, civilian casualty incidents such as those we’ve recently seen in Afghanistan will hurt us more in the long run than any tactical success we may achieve against the enemy.  People expect more from us.  They have every right to expect more from us.

A konečně zatřetí, politika a strategie musejí být neustále v konfliktu. Podle něj by si vojáci možná přáli, aby politici stanovili strategii, pak šli z cesty a nechali její uvedení v život na armádě. Mullen tvrdí, že je to špatně. Strategie se podle něj musí vyvíjet s tím, jak se vyvíjí operace. A politici jsou nedílnou součástí tohoto procesu.

In other words, success in these types of wars is iterative; it is not decisive.  There isn’t going to be a single day when we stand up and say, that’s it, it’s over, we’ve won.  We will win but we will do so only over time and only after near constant reassessment and adjustment.  Quite frankly, it will feel a lot less like a knock-out punch and a lot more like recovering from a long illness.

Výše uvedené je jenom velkou zkratkou Mullenova vystoupení, ale velice dobře to vystihuje změnu myšlení, která se v amerických ozbrojených silách za posledních devět let odehrála. Jde o pozitivní posun. Jakého bude mít trvání, těžko říct, ale už to, že se dospělo do tohoto bodu je velice přínosné jak pro teorii, tak pro praxi vedení a řízení konfliktů.

Co se týče druhého Mullenova bodu, tedy civilních ztrát, objevil se minulý týden, přesně v den, kdy měl admirál přednášku, ještě jeden zajímavý text. Napsal jej Marc Garlasco, který byl mimo jiné šéfem týmu vybírajícího cíle pro invazi do Iráku před sedmi lety. Už samotný začátek článku s názvem How to Cut Collateral Damage in Afghanistan asi hodně lidí naštve (respektive potvrdí vše špatné, co si o tehdejší éře mysleli):

When I was picking targets for the Iraq invasion as chief of high-value targeting for the Pentagon, collateral damage was a side issue. We treated civilian deaths like a fire drill: When they happened, it was seen as a media problem to be dealt with, not a sign we might need to change our procedures. Today, however, protecting civilians is taken as seriously as killing the target.

Pointa Garlascova textu je dosti provokativní – tvrdí totiž, že zatímco většina ozbrojených sil se přizpůsobuje novému přístupu – minimalizaci civilních ztrát – tak jediní, kteří to nezvládají jsou příslušníci speciálních sil. Tvrdí, že v letech 2007-2009 většina civilistů zahynula poté, co speciální síly, které se ocitly v kontaktu s nepřítelem, si zavolaly o vzdušnou podporu. Na příkladu incidentu z 21. února, kdy letoun vybombardoval konvoj civilistů ukazuje, že ve hře jsou i jiné (méně využívané) možnosti jak vyřešit situaci, než si zavolat o leteckou podporu.

But what does seem clear is that no U.S. forces were ever directly in danger, so options other than air power should have been on the table. Special Forces could have called in to other supporting troops with the aim of capturing the enemy. The military could have followed these on-the-run Taliban to even more Taliban. Instead they chose to fire.

Na závěr mám pro vás menší kvíz týkající se SF: Která země má nejvíce příslušníků speciálních sil na světě?

A) Rusko; B) Severní Korea a C) Izrael

Zamyslete se. Už víte? Pak pro kontrolu klikněte sem.

Předseda sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen na archivní fotografii; Foto Chief Mass Communication Specialist Johnny Bivera, U.S. Navy

Od počátku tohoto roku americké síly téměř zdvojnásobily svou přítomnost v Afghánistánu a dle všeho se zdaleka nejedná o poslední navýšení. Alespoň to signalizoval šéf sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen:

Admiral Mullen, called before the Senate Armed Services Committee to testify for his nomination to serve a second term as chairman, said that no specific request for more troops had yet been received from Gen. Stanley A. McChrystal, the senior American and NATO commander in Afghanistan. “But I do believe that — having heard his views and having great confidence in his leadership — a properly resourced counterinsurgency probably means more forces, and, without question, more time and more commitment to the protection of the Afghan people and to the development of good governance.”

Sice není zdaleka rozhodnuto, ale vypadá to, jako by se Mullen snažil připravit půdu pro další rozšíření mise. V listopadu mají odjet do Afghánistánu čtyři tisíce vojáků, kteří jsou určeni k výcviku. Tím se zvýší počet Američanů v zemi na 68 tisíc. Řada demokratů je proti jakémukoli dalšímu navyšování sil, takže vystoupení admirála Mullena se dá také chápat jako součást širší „přesvědčovací akce“. Proti Afghánistánu ale začíná být naladěno i veřejné mínění, jak ukázal jeden srpnový průzkum.

Among all adults, 51 percent now say the war is not worth fighting, up six percentage points since last month and 10 since March. Less than half, 47 percent, say the war is worth its costs. Those strongly opposed (41 percent) outweigh strong proponents (31 percent)… Among liberals, his (Obama) rating on handling the war, which he calls one of „necessity,“ has fallen swiftly, with strong approval dropping by 20 points. Nearly two-thirds of liberals stand against a troop increase, as do about six in 10 Democrats.

Z průzkumu také vyplývá, že jenom 37 procent Američanů bylo přesvědčeno, že díky volbám se podaří vytvořit stabilní vládu. A dosavadní průběh sčítání jakoby pochybovačům dával za pravdu. Byť málokdo si dělal iluze o demokracii a demokratickém volebním procesu v Afghánistánu, přesto falšování hlasů bylo rozsáhlejší, než se mohlo zdát. Okolo 1,5 milionu hlasů mohlo být zfalšováno, většina ve prospěch Karzáího.

Problém není ani tak v tom, že by to poškozovalo rodící se demokracii v Afghánistánu (nebo jak se to s oblibou říká). Hlavní problém je v tom, že to definitivně může podrýt víru veřejnosti na Západě v misi, kterou vede aliance v Afghánistánu. A že její podpora už není příliš veliká. Asi by se NATO v tuto chvíli mělo více zaměřit na politický proces, protože vojenská mise je s ním úzce provázána. Nyní je snaha změnit vojenskou strategii. To je v pořádku, ale politická je neméně důležitá. Nakonec totiž, úspěch vojenské strategie nemůže být oddělen od politického urovnání, jak ukázal a ukazuje Irák.