Příspěvky označené Afghánistán
Nedostatky ve vojenském zpravodajství v Afghánistánu
Autor: František Kříž Kategorie: Afghánistán Datum: 2. 2. 2011
Úspěchem v Afghánistánu je vytvoření politického řádu, zajištění bezpečnosti a fungujících bezpečnostních sil. Zkrátka musí být dosaženo trvalé stability, aby Afghánistán nebyl bezpečným útočištěm pro mezinárodní teroristy. Aplikace současné americké strategie přináší pokrok a musí pokračovat. Prezident Barack Obama, spojenci a Afghánci se dohodli, že především američtí vojáci budou v Afghánistánu do roku 2014. Lze tedy konstatovat, že v tomto bodě politika nevyžaduje podstatné změny, ale spíše by se měla změnit činnost jednotek a různých organizací v terénu. Nechci se v tuto chvíli zabývat mnoha aspekty z hlediska vojenství a/nebo civilní podpory, ale pouze jednou oblastí – vojenským zpravodajstvím (Military Intelligence – MI).
Za více než deset let, kdy americké a mezinárodní síly vedou „urputnou a hořkou“ válku v Afghánistánu, která zastínila i konflikt a problémy v Iráku, si mezinárodní společenství uvědomuje, že Taliban a globální džihádisté nebyli poraženi snadno a rychle jak se zprvu zdálo a vypadá to, že ani v nejbližší době, i přes všechny informace a odhady, poraženi nebudou. Taliban a další jemu podobné organizace jako je HiG (Hezb-e Islami Gulbuddin), HiK (Hezb-E Islami Khalis), TNSM (Tehrik Nefaz-e Shariat Mohammedi), IMU (Islamic Movement of Uzbekistan), LeT (Lashkar-e-Tayyiba), nebo TTiP (Tehrik Taliban-I Pákistán) si stále udržují velký vliv v oblasti, kontrolují velké území apod.
Aby byl tento odolný a velice adaptabilní nepřítel poražen, musí, kromě stokrát či tisíckrát zmiňované COIN strategie, být aplikováno a nastaveno odpovídající vojenské zpravodajství. To musí vyvěrat z pochopení situace a povahy účastníků a musí reagovat na nesčetné množství faktorů ovlivňujících situaci, prostředí, změny atd.
V obsáhlé zprávě nejvyššího velitele vojenského zpravodajství v Afghánistánu generálmajora Michaela Flynna z počátku roku 2010 se praví:
„Eight years into the war in Afghanistan, the U.S. intelligence community is only marginally relevant to the overall strategy.“ He says of failings to gather or apply useful intel, „This problem and its consequences exist at every level of the U.S. intelligence hierarchy, from ground operations up to headquarters in Kabul and the United States.“ The intelligence community simply „seems much too mesmerized by the red of the Taliban’s cape.“
Studiem různých dokumentů, vyhodnocením operací v Afghánistánu, rozhovory s příslušníky afghánských bezpečnostních sil, ale i s obyčejnými lidmi, jako například s dělníky na stavbách a zemědělci, lze dojít k několika závěrům, které jsou velmi přínosné pro lepší organizaci, plánování, řízení a vyhodnocování v oblasti vojenského zpravodajství v Afghánistánu. Určitě zde nepopíši všechny aspekty, ani nechci opakovat klasické pokyny pro vojenské zpravodajství na úrovni taktického či strategického stupně, ale spíše chci zvýraznit jen některé momenty a nabídnout je do diskuse:
- Uvědomit si, že operace a stálé zpravodajství jsou neoddělitelně propojeny;
- Odpovědné zpravodajství musí usnadňovat pružnost, obratnost, a požadovanou decentralizaci během operací COIN;
- Zpravodajský štáb musí mít na paměti, že COIN operace (neboli také Irregular Warfare) kombinují útočné, obranné a stabilizační prvky a k tomu musí vytvořit Prioritní zpravodajské požadavky (PIRs – Priority Intelligence Requirements).
- PIR jsou důležitou součástí pro porozumění hrozbám, kterým jednotky v Afghánistánu čelí v operačním prostředí jako celku;
Úspěšné operace COIN mohou být úspěšné jen tehdy, pokud je k dispozici velmi kvalitní zpravodajství a existuje porozumění nepříteli založené na premise, že každá situace je jiná a proto přináší jiné problémy. Spojenecké jednotky se pohybují ve složitém prostředí, které se sestává z vlády, terénu a informační protikoaliční propagandy, zahrnuje povstalce, ideologie, uprchlíky, vysídlené osoby, masové migranty, etnika, kmeny, klany, různé zájmové skupiny, nevládní organizace, vládní organizace, orgány OSN, orgány EU, soukromé bezpečnostní společnosti, porézní hranice, externí financování, sociální třídy, místní a cizí ozbrojené skupiny, městské a venkovské obyvatelstvo, ekonomické a politické instituce, nezaměstnanost, kriminalitu, bandity, narkotika a jejich pašování, stejně jako pašování lidí, kurýry, podloudné obchodníky a náboženské strany. Dalším vlivem je mnoho nezávislých a vzájemně propojených osob či skupin;- Velitel a personál zpravodajského štábu musí pochopit protivníka, jeho mentalitu, jeho shromažďovací, bojové, týlové prostředí, musí mít o protivníkovi informace, musí znát terén a počasí v prostoru operace. Toto vše musí navíc srozumitelným způsobem předat svému veliteli, štábu a především jednotkám;
- Zpravodajský štáb by měl nebo spíše musí proniknout do kmenové historie na území, na kterém operuje a to včetně území, které je mimo operace, ale žije na něm stejný kmen/rodiny;
- Nezaměřovat se na boj s povstalci na úkor pochopení civilistů a civilního prostředí kolem nich;
- Zkoumat oblečení;
- Studovat a znát místní graffiti a regionální nářečí;
- Zkoumat symboliku oblasti, zvířectvo v oblasti (je hospodářské zvířectvo ukryto, bylo z oblasti odvedeno, anebo se pohybuje naprosto přirozeně?);
- Zjistit kdo je tzv. „milovaný vůdce“ v oblasti a pokud dojde k jeho úmrtí, je potřebné okamžitě na to zpravodajsky reagovat a to nejlépe ve spolupráci s jednotkou či orgány PSYOPS;
- Jak společnost přijímá dary mezinárodního společenství od lékařské pomoci až po fotbalové míče? Například, proč je přijímána lékařská péče, ale děti si nesmějí hrát s darovaným míčem? Proč nemohou nosit darované školní tašky apod.?
- Detailně sledovat změny chování v určité oblasti po provedené kinetické operaci;
- Specialisté vojenského zpravodajství z různých stupňů, kteří působili v Afghánistánu, přiznávají, že v některých případech zpravodajská podpora nebyla odpovídající, neboť nebyla především provedena kvalitní, včasná a odpovídající zpravodajská analýza dobrým analytikem, v klidu a s využitím adekvátního software. Pokud to lze – je lepší operaci odložit i o den, či několik hodin (viz příklad vyšší úrovně – Curveball);
- Důsledně pro jednotky vytvářet tzv. požadavky na informace (Requests For Information – RFIs) a poté důrazně vyžadovat jejich plnění. Podřízené jednotky musejí provádět denní sběr informací dle požadavků, které musí být založené na pokynech obsahujících prioritní zpravodajské požadavky, ve kterých je jasně vymezen úkol, účel sběru, priorita a cíl. Vše musí být řádně synchronizováno a zpravodajské požadavky přizpůsobeny místním anebo regionálním podmínkám. V každém případě musí taktické zpravodajství a požadavky podporovat zpravodajství operační a obráceně. Strategické zpravodajství doplňuje, rozšiřuje obzor pro zpravodajský štáb a zpravodajské odborníky na jednotlivé oblasti;
- Vojenské zpravodajské sítě v Afghánistánu určené pro identifikaci a sledování teroristů a povstalců se stále více musí zaměřovat na odhalování korupce, která bují Zobrazit další »
Vyšetřování pádu Mořského orla
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 26. 12. 2010
MV-22 Osprey americké námořní pěchoty na základně Jaker v Afghánistánu (17. prosince 2010); Foto Cpl. Lindsay L. Sayres, U.S. Marine Corps
Vzpomenete si ještě na první pád Mořského orla v bojové operaci? V dubnu spadl v Afghánistánu konvertoplán CV-22 Osprey (verze pro speciální operace) a před několika dny oznámili vyšetřovatelé důvody pádu, tedy nic na sto procent, ale s vysokou pravděpodobností.
Na vině je prý chyba pilota a možná i technická příčina, konkrétně ztráta tahu. Nic se ale nedá říct s jistotou, protože „černá skříňka“ byla prý zlikvidována při zničení letounu. Příčin pádu bylo podle komise několik:
Inadequate weather planning, a poorly executed low visibility approach, a tailwind, a challenging visual environment, the mishap crew’s task saturation, the mishap copilot’s distraction, the mishap copilot’s negative transfer of a behavior learned in a previous aircraft, the mishap crew’s pressing to accomplish their first combat mission of the deployment, an unanticipated high rate of descent and engine power loss.
Podle některých informací pilot nepřistával „jako helikoptéra“, ale jako letoun, což by naznačovalo právě problémy s motorem. Nouzové přistání se dařilo až do chvíle, než stroj najel do více než půlmetrové strouhy a havaroval. Při neštěstí zahynuli čtyři lidé včetně pilota a dalších 16 bylo zraněno.
Další zajímavé informace týkající se „černé skříňky“ se objevily pár dnů po zveřejnění závěrů vyšetřování příčin havárie. Vyšetřovatelé letectva se nedostali k záznamům ze skříňky, protože byla zničena, jak jsem uvedl dříve. Nicméně, hlavní problém byl v tom, že vyšetřovací tým si nebyl vědom toho, že „černá skříňka“ na palubě letounu vůbec byla.
Nikdo se totiž údajně nestaral o to, aby skříňku nalezl a pokusil se ji zachránit. Podle brigádního generála Donalda Harvela v.v., který vyšetřování vedl, nebyla skříňka na seznamu předmětů, které měly být po havárii vyzvednuty a odvezeny předtím, než byl vrak letounu zničen. Na vině tohoto „opomenutí“ byl údajně problém s „překladem“ manuálu pro V-22 námořní pěchoty a letectva.
AFSOC inherited instructional manuals — called “Dash-1s” — for the CV-22 from the Marine Corps’ MV-22B units. It was necessary to translate the manuals from Marine piloting and maintenance jargon to USAF terminology, but the translators made a few mistakes, Harvel says. “Somehow in that translation there was nothing in [the AFSOC manual] that showed this aircraft had a FIR,” he says. “They had absolutely no idea.” As a result, he adds, the FIR “was never on the list to get that off the airplane” after a crash.
Podle letectva tak byla „černá skříňka“ zničena bombou poté, co byli zachráněni pasažéři havarovaného stroje. Den na to se ale na místě havárie objevil tým pěchoty, jehož úkolem byla dokumentace a sběr citlivého materiálu. Vojáci vyfotili mimo jiné cosi, co mohla být skříňka, nicméně nevěnovali tomu pozornost a odešli s tím, že budou pokračovat s dokumentací druhý den. Když se na místo ovšem vrátili, předmět byl už pryč. Kdo má „černou skříňku“ nyní?
Skrzypczak: Voják má šest měsíců válčit, spát a jíst
Autor: Jan Spacek Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 23. 11. 2010
Toto je překlad části rozhovoru generála Waldemara Skrzypczaka, bývalého velitele pozemních vojsk, s novinářem Marcinem Ogdowskim ze stránek Interia.pl o afghánské misi, spojencích a řízení armády. Rozhovor vyšel 5. října 2010. Marcin Ogdowski provozuje také vlastní blog, na kterém se věnuje polské misi v Afghánistánu. Generál Skrzypczak minulý rok odstoupil z funkce na protest proti rozrůstání byrokracie. Jakákoliv podobnost s reáliemi v Česku je čistě náhodná.
V době prezidentské kampaně se velmi hovořilo o Afghánistánu. Poté diskuze skončily a armádě zůstala v Polsku nepopulární válka.
A stále nám schází pořádná strategie na úrovni NATO, která by definovala cíl války. Jestli bude vyplývat z toho, co chceme dosáhnout, nebo bude omezena výlučně na dobu trvání mise.
To by měla být strategie „Stahování“ polské vlády?
Ovšem. A bylo by to výhodné i pro politiky, kteří by konečně věděli, co mají říkat národu. Tak bychom unikli situaci, do které jsme se dostali během kampaně jednostranným stanovením data odchodu z Afghánistánu. To nepomohlo obrazu Polska jako věrohodného člena NATO.
A jak by se měly definovat cíle mise?
To se mělo udělat před zahájením mise v Afghánistánu.
Přejděme na vojenské záležitosti. Zdá se vám složení kontingentu, ve kterém je jen pětina vojáků v bojových jednotkách a zbytek tvoří tzv. podporu odpovídající?
Nejdřív musíme vědět, jaké jsou cíle a poté tomu přizpůsobit složení kontingentu. Klidně ať je „válečníků“ jen pětina, ale pod podmínkou že bude natolik početný, že bude moci zároveň válčit i budovat infrastrukturu. Dnes nejsou polští vojáci schopni zvládnout situaci ani vojensky ani logisticky.
Polsky řečeno „vyšleme, co máme a nějak bude“?
Tak nějak. Řeknu vám, jak se u nás buduje kontingent. Na generálním štábu se sejdou velitelé -představitelé rozvědky, kontrarozvědky, logistiky, zdravotníci, Vojenští policisté, Vojenští hasiči atd. A každý chce poslat co nejvíc „svých“. Jestliže má mít kontingent 2500 vojáků, nakonec bude jen 500 z bojových jednotek. Ve finále spousta lidí překáží na základnách a je bez práce.
Vezměte si takového výstrojního skladníka. Otevře sklad jednou za den v době výdeje. Potom dvě hodiny vede papírovou válku, eviduje výdej, příjem, no a má po práci. S klidným srdcem může vzít útokem jídelnu. Stačilo by přitom vytvořit víceúčelové sklady a odbourat nepotřebný personál.
Proč takový stav dopustí velitel kontingentu?
Velitele přece nikdo neposlouchá! Kontingent formuje vojenská byrokracie, která prosadí, co pokládá za nejdůležitější. V následné bitvě o místa zaniká hlavní cíl mise.
A voják „válečník“ dělá dvě patroly za den, padá únavou a nemá žádný volný čas…
Počkat, počkat – volný čas? Na co! To by voják mohl začít přemýšlet. Ne o válce, ale o rodině. Začít tesknit po rodině, být frustrován. Tím by se ale snížila jeho schopnost bojovat. Voják má šest měsíců válčit, spát – protože spánek regeneruje – a jíst. Zbytek volného času je k přípravě materiálu k boji. Volejbal, fotbal? Na to voják nemá čas. Voják se vrátí na základnu, umyje se a jde spát.
Když mluvíme o nedostatcích polského kontingentu, často se hovoří o slabé úrovni rozvědky a kontrarozvědky…
To je zásluha pana Macierewicze, který ty služby rozložil. Je pravda že v Polsku vojenský WSI neměl dobrou pověst. Ale v Iráku – sám jsem se o tom přesvědčil – byli zpravodajci velmi výkonní. Z toho co vím, v Afghánistánu měli také dobrý start. Ale poté co služby převzal pan Macierewicz se všechno zhroutilo. A teď bude zapotřebí mnoho let práce aby se to obnovilo.
Co si myslíte o mediálním pokrytí mise?
Pozoruji snahu minimalizovat to, že v Afghánistánu umírají polští vojáci. Je to nepohodlné téma. Když se podívám k jiným členům NATO, co se tam děje, žasnu. Tam je pohřeb vojáka manifestace vlastenectví přenášená několika televizemi. A u nás? Uvažte, v jakém kontextu se objevuje Afghánistán v polských mediích: Nanghar Khel, IED nebo návštěva ministra s davem oblíbených novinářů. Ale poslechněte si, co si o tom myslí vojáci. Hrůza.To je katastrofa, jak se dnes referuje v Polsku o Afghánistánu.
Obviňujete media?
Ne, myslím, že za to může ministerstvo obrany. Tamější funkcionáři nejraději ukazují ministra obklopeného vojáky a sugerují, že je vše perfektní. Není!
Nastoupení polští vojáci v Iráku při návštěvě generála Raye Odierna na jejich základně (25. července 2007); Foto Staff Sgt. Curt Cashour, U.S. Army
Zanechme Afghánistán a promluvme o armádě jako o celku. Co je dnes největší problém?
Velmi lehce přijímáme rozhodnutí o redukci bojových jednotek, jako je například likvidace 1. mechanizované divize. A ve stejné chvíli rozšiřujeme různé centrální instituce, třeba poslední výmysl – Armádní krizové centrum. K čertu, k čemu nám bude? Už máme Národní krizové centrum, které řídí premiér.
Jiný příklad: Krakov, ve kterém udržujeme strukturu sloužící výlučně k zajištění pobytu VIP v tomto městě. 2. mechanizovaný sbor je už jen cedule. Není žádné další operační opodstatnění k existenci 2. mechanizovaného sboru v Krakově. A kolik to stojí? Zdvojujeme armádní struktury a osekáváme bojový potencionál. V důsledku je v armádě čím dál méně vojáků. Doufám, že za to někdo ponese před národem odpovědnost.
Naštěstí máme spojence.
Připomeňme, že už nám jednou Francie s Britanií garantovaly pomoc při obraně. A jak to dopadlo, všichni víme. Němci, to samé. Rozmyslí si, jestli nám mají pomoc, protože s Ruskem mají mnohem lepší vztahy než my. Francouzi? Vůbec je nezajímáme. Milovali nás, když bylo potřeba vyslat kontingent do Čadu. Mise už skončila a z lásky nic nezbylo. Zůstává Amerika, ale o její rychlé reakci nejsem zcela přesvědčen. A my mezitím začínáme odzbrojovat armádu.
Ale třeba jen změníme formulaci – na armádu lehčí, více expediční?
To by bylo skandální neporozumění. Znamená to, že nikdo cíleně poškozuje bezpečnostní systém země. Vím určitě, že pánové, kteří to dělají, nemají žádné vůdcovské myšlení. Ale vlastně mají – k osekání nákladů. Nemá to nic společného se strategií nebo s koncepcí obrany Polska.
A kteří pánové to jsou?
Politici spravující armádu a část generality. Mám dojem, že pánové necítí odpovědnost za stát a armádu. Protože kdyby jí cítili, usilovali by o výstavbu armády, která by v případě potřeby vydržela první úder. Potom by došlo k jednání nebo by se čekalo, až nás spojenci podpoří. Protože spojenci, jestli by přišli, by dorazili až po dlouhých politických diskuzích. V té době by náš protivník už mohl stát na Odře nebo Bugu – záleží na tom, odkud by přišel úder.
Připadá mi to jako politická fikce.
Víte, historie se stále opakuje. A jestli dnes máme dobré vztahy s Ruskem, za dva roky mohou být špatné. Armáda musí předvídat ohrožení. A všichni musíme mít na vědomí, že když to nebudou naši, budou to muset být cizí vojáci.
Má dnes Polská armáda odpovídající potenciál?
Ne nemá. A hned tak mít nebude. Protože je to stále horší.
Nefunguje tedy civilní kontrola armády?
Fungovala by, kdyby si politici nepřisvojovali kompetence velitelů. A to na všech úrovních. Dnes dokonce samospráva naříká, chce mít na svém území vojsko. Vojáci se už smířili s tím, že do toho nemají mluvit. Začalo to v roce 2002, kdy se Náčelníkem generálního štábu stal generál Czesław Piątas který se zcela oddal vůli politiků. V té chvíli Zobrazit další »
Dva články o spojencích
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 6. 10. 2010
Cougar zasažený nástražným výbušným systémem (IED) v Iráku v roce 2007; Foto US NAVY
Z nějakého důvodu mně zaujala jedna zpráva na stránkách Danger Room a komentář Stephena Walta. Přiznám se, že nevím, proč mám ty dva texty už řadu dnů podvědomě spojené v jedno téma. Třeba mi to někdo z vás pomůže osvětlit. I když směr, možná trochu naznačuje debata pod textem týkajícím se britských jaderných zbraní a škrtů.
Spojenci jsou v Afghánistánu už devět let. S nástražnými výbušnými systémy (IED), které se staly největším zabijákem spojeneckých vojáků, soupeří mnoho let. Přitom už čtyři roky existují utajované webové stránky, na kterých Američané shromažďují informace o IED.
Run by the Joint Improvised Explosive Device Defeat Organization, a classified site called JKnIFE has been, since its inception in 2006, the military’s premiere storehouse of tactical information on the deadly homemade bombs. Primarily focused on the rise of the bombs in Afghanistan and Iraq, JKnIFE — or the JIEDDO Knowledge and Information Fusion Exchange — presents data on how insurgents use the improvised explosive devices; military techniques to defeat the bombs; and how both threats and responses change.
Bez speciální karty se nikdo na stránky nedostane. V březnu americký ministr obrany Robert Gates usoudil, že i spojenci by měli mít přístup k posledním informacím o IED, kterým musejí čelit v Afghánistánu a tak rozhodl, že spojenci dostanou klíč do databáze. V červnu se tak stalo v případě JKnIFE. Dodávat do databáze informace nemůže každý, protože musejí pocházet z důvěryhodného zdroje.
Američtí vojáci ani příslušníci spojeneckých sil v Afghánistánu, kteří mohou prohledávat databázi jak v domovských zemích, tak na misi, nemohou tedy na stránky uploadovat data. Pokud třeba zlikvidují IED musejí nalézt „důvěryhodný zdroj“, který informace „pošle“ dál. Spojenečtí vojáci také nemají práva prohledávat databáze IED z jiných zemí, než z Afghánistánu. Proč trvalo čtyři roky, než se přístup do databáze rozšířil i na spojence? Bylo to kvůli obavám, že se tajné informace dostanou do nepovolaných rukou? Jistě, výbuchům bomb by to nezabránilo, ale mohlo by to napomoci jak prevenci, tak vyšetřování.
Druhý text se jmenuje „Is NATO irrelevant“. Napsal jej neorealista Stephen Walt, takže je tak nutné k němu přistupovat. Jako všichni teoretici čerpající z realismu není velkým fandou mezinárodních organizací a aliancí, protože pokud by byl, musel by se označovat jako neoliberál… Ale vážně, Walt v komentáři přichází se třemi důvody, proč NATO nemá velkou budoucnost (my, v naší proměnlivé středoevropské oblasti takováto slova slyšíme neradi, ale protože už víme, co znamená být realista, zůstáváme klidní).
- Finanční situace nutí Evropany – především Brity – k drakonickým škrtům v rozpočtech na obranu, takže není důvod se domnívat, že by se spojenecké schopnosti, které doposud nestály za moc, rázem zlepšily;
- Afghánské dobrodružství vážně nahlodalo solidaritu v rámci aliance, a pokud tažení neskončí rozhodným vítězstvím (kontrolní otázka: co je v tomto případě rozhodné vítězství?) Američané budou obviňovat Evropany, že jim to prohráli a veřejnost v Evropě bude naopak nahlas přemýšlet, proč jen nás tam Američané drželi tak dlouho, když to stejně k ničemu nebylo. Výsledkem každopádně bude neochota provádět v rámci NATO další podobné operace (s tím lze jen souhlasit, proto se v době post-afghánské dá očekávat, že se „oblíbenou“ destinací stane, i pro nás, Afrika);
- Posledním důvodem je Turecko, které se pomalu rozchází s názorem větší části aliance na různá klíčová témata, jako je například Írán, či izraelsko-palestinský konflikt a pokud by vzrostla „islamofobie“ v USA a v Evropě, bude to alianci paralyzovat.
Člověk si o Waltových důvodech může myslet cokoli. Jsou provokativní a přitažené za vlasy, stejně jako závěr jeho textu:
The bad news, in short, is that one of the cornerstones of the global security architecture is likely to erode in the years ahead. The good news, however, is that it won’t matter very much if it does.
Na druhou stranu, přeci musí být nějaký důvod, proč si říkám, že ty dva články spolu nějak souvisí.
Počítání kontraktorů
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 27. 7. 2010
Afghánští kontraktoři na základně Shan v Lógaru (1. července 2010); Foto Spc. Theodore Schmidt, U.S. Army
S tím, jak se americké síly stahují z Iráku, se ukazuje, že ministerstvo zahraničí bude muset zvýšit počet kontraktorů, kteří pro něj budou pracovat. Z nedávného slyšení v Kongresu vyplynulo, že kontraktoři budou muset zastoupit odcházející vojáky při likvidaci nastražených výbušnin, pilotovat záchranné helikoptéry a podobně.
Podle odhadu spolupředsedy kongresové Komise pro válečné najímání kontraktorů Michaela Thibaulta bude ministerstvo zahraničí muset zvýšit počet kontraktorů, které používá na zajištění bezpečnosti z 2700 na dvojnásobek. Thibault, který byl během své vojenské služby jednou zachraňován osádkou vrtulníku, zároveň zpochybnil kvalitu najímaných pilotů, protože „zřejmě nemají tak dobrý výcvik jako ti vojenští“. Ale podle všeho nemá ministerstvo zahraničí příliš na výběr.
„Boy, that really troubles me,“ said Dov Zakheim, a commission member and former Pentagon budget chief. „You’re going to be getting contractors not only doing what they’re doing today, but doing things that are inherently governmental.“
Zatímco v jiných zemích obvykle ministerstvo využívá prostředků států, ve kterých působí, v Iráku to prý nebude možné. Komise kritizovala špatnou koordinaci mezi ministerstvy zahraničí a obrany a zároveň se podivovala nad tím, že v letos zveřejněném Quadrennial Defense Review není kontraktorům věnována téměř žádná pozornost, mnohem méně než v QDR z roku 2006.
In 1973, when Richard Nixon was president and gasoline was 37 cents a gallon, the Total Force Policy, which created the all-volunteer military, „made a pretty clear statement“ about the importance of contractors, Thibault said. But today, „37 years later, they are still not fully recognized or incorporated in planning and training.“
Podobná kritika se objevila i v dobré analýze Kongresové výzkumné služby (Congressional Research Service, CRS), která se zabývá využíváním kontraktorů v Iráku a v Afghánistánu. Jedná se o poměrně silnou závislost. Z dat například vyplývá, že v současnosti je v Iráku a v Afghánistánu více kontraktorů, než vojáků.
…DOD workforce that has 19% more contractor personnel (207,600) than uniformed personnel (175,000). Contractors make up 54% of DOD’s workforce in Iraq and Afghanistan.
Během 90. let na Balkáně bylo kontraktorů stejně jako vojáků. V Afghánistánu už tvoří necelých šedesát procent a v Iráku necelých padesát. Ministerstvo obrany na ně vydalo desítky miliard dolarů.
According to the Congressional Budget Office (CBO) estimates, from 2003-2007, DOD obligated almost $76 billion for contracts in the Iraqi theater. For Fiscal Year (FY) 2007 and the first half of FY2008, DOD obligated approximately $30 billion on contractors for the conflict in Iraq and Afghanistan (more than $5 billion for Afghanistan and approximately $25 billion for Iraq).
Pokud dobře počítám, jedná se o necelých 140 miliard dolarů vydaných od 2003 do poloviny roku 2008. Toto číslo vypadá možná „hrozivě“, ale zajímalo by mně, kolik by americké ministerstvo obrany muselo vydat, pokud muselo zabezpečit tyto služby „zevnitř“. Vzhledem k tomu, že větší část výdajů ministerstva obrany jde na platy a benefity, dovoluji si odhadnout, že by Spojené státy vydaly více. Jinou věcí ovšem je velice kritizované špatné hospodaření při kontraktování, které by mohlo výslednou cenu snížit. Jsou například známé příklady, kdy se v Iráku dobudovala a vybavila základna, i když bylo jasné, že do roka se americké síly stáhnou.
Other analysts have argued that DOD’s current approach to managing service contracts tends to be reactive and has not fully addressed key factors for success.15 These analysts argue that to improve contracting outcomes, DOD must (1) understand how and why it uses contractors, including the number of contractors and types of services provided; (2) develop better management and contract oversight structures; and (3) establish and commit to a strategic approach that defines how contractors should be used to achieve operational success.
V analýze jsou velice zajímavé tabulky počtů. Například v letos v březnu bylo v oblasti působení CENTCOMu 250 335 kontraktorů, z toho v Iráku 95 461 (počet vojáků 95 900) a v Afghánistánu 112 092 (počet vojáků 79 100). Kontraktoři bývají vykreslováni jako žoldnéři provádějící bojové operace, kteří působí ve válečných oblastech se souhlasem a za peníze státu. Data jasně potvrzují, že naprostá většina kontraktorů nemá s bojovými činnostmi nic společného.
V Iráku se tak 65,3 % kontraktorů věnuje zajištění chodu základen, 12,2 % zajištění bezpečnosti a osm procent překládání. Z oněch více než 95 tisíc kontraktorů v Iráku je necelých 25 tisíc Američanů, 53,5 tisíce lidí z třetích zemí a jen 17 tisíc Iráčanů. Oproti tomu v Afghánistánu je z více než 112 tisíc kontraktorů přes 16 tisíc Američanů, 17,5 tisíce občanů třetích zemí a 78,5 tisíce Afghánců. Tato data nabourávají představy o tom, že většina kontraktorů jsou Američané. Co mi ale přijde nejzajímavější, jsou rozdílné počty zaměstnávaných Iráčanů a Afghánců. Jedním důvodem může třeba být nedůvěra k Iráčanům, respektive neochota Iráčanů spolupracovat a naopak nezbytnost zaměstnávat Afghánce, protože po roce 2003 byla veškerá pozornost upřená na Irák (a to se týkalo i západních kontraktorských firem). Podobně by se dalo uvažovat o odlišném přístupu v každé zemi. Každopádně důvodů asi bude mnohem více.
Bitva u Wantu: „Nebeští vojáci“ v krvavém Nuristánu (2. část)
Autor: Dusan Rovensky Kategorie: Afghánistán Datum: 19. 5. 2010
Tento článek jsem publikoval v časopise ATM č. 2/2010 a za svolení k jeho reprodukci na On War / On Peace děkuji šefredaktorovi ATM Michalovi Zdobinskému.
Dokončení
Hlavním cílem nepřátelské palby se v počáteční fázi útoku stalo vozidlo HMMWV s PTŘS TOW. Během prvních 30 vteřin od zahájení útoku bylo zasaženo třemi střelami z pancéřovek a okamžitě mu začal hořet motor. Velitel protitankové sekce štábní seržant Justin Grimm nařídil svým mužům, kteří všichni zůstali jako zázrakem nezranění, opustit vozidlo a krýt se před soustředěnou palbou. Sotva poslední člen obsluhy vyskočil ven, začala již ve vozidle hořet uložená munice (9 kusů PTŘS TOW).
Poté se palba přenesla na další americké těžké zbraně – minomety. Několik mudžáhidů vyzbrojených pancéřovkami se pokoušelo vyšplhat na stromy, které se nacházely okolo perimetru základny, aby mohli vést palbu přes ochranné valy, avšak jeden z amerických vojáků je spatřil a zahájil na ně palbu ze své karabiny M4. Další mudžáhidové se přiblížili k ochranným valům a ukryli se za ně. Odtud vedli přesnou a těžkou palbu na minometná postavení. Při vydatném nočním dešti došlo k jejich částečnému zaplavení, a proto v době zahájení útoku pracovali dva ženisté s nakladačem Bobcat na odstranění těchto škod. Nakladač byl několikrát zasažen a oběma se jen taktak podařilo uniknout. Obsluze 120mm minometu za řízení velitele minometné sekce štábního seržanta Ericha Phillipse se podařilo vystřelit pouhé čtyři střely, než ji nepřátelská palba donutila zanechat úsilí a krýt se. Američtí minometníci se však rozhodli neprodat své životy lacino a začali přes ochranné valy pálit z podvěsných puškových 40mm granátometů M203 a vrhat ruční granáty, což pravděpodobně mudžáhidy odradilo od pokusu je překonat. I přes úsilí ženistů se totiž valy podařilo naplnit zeminou jen částečně, do výšky pouhých 120 cm místo předepsaných 210 cm, neboť plánovaná těžká stavební technika, která měla provést tyto dokončovací práce, nikdy nedorazila.
Jeden z Američanů poté, co selhal jeho lehký kulomet M249 SAW, uchopil pancéřovku M136 a vypálil z ní do budovy, kde se nacházelo nepřátelské palebné postavení. Několik vojáků již bylo zraněných a ostatní se je snažili ošetřit. Seržant Chavez a seržant Queck se pokusili doběhnout k postavení 60mm minometu, které bylo opuštěné, ale nepřátelská palba je přinutila vrátit se zpět. Náhle jedna z desítek vypálených střel z nepřátelských pancéřovek zasáhla pohotovostní sklad minometné munice, která začala hořet. Phillips ihned nařídil všem vojákům nacházejícím se v minometném postavení opustit je a ustoupit k velitelskému stanovišti čety. Ti, kteří mohli, uchopili mezi sebe zraněné a rozeběhli se udaným směrem. Seržant Chavez, který nesl jednoho zraněného, byl zasažen do obou nohou, ale přesto ho nepustil a vlekl jej dál po zemi. Z velitelského stanoviště vyběhlo několik vojáků, kteří se zde kryli před nepřátelskou palbou, a odtáhli oba zraněné do úkrytu. Zde se jich ujal specialista Scantlin, který zastoupil zdravotníka čety vojína Hewitta, neboť ten měl prostřelenou paži a byl v bezvědomí. Scantlin naštěstí před nasazením v Afghánistánu absolvoval kurz první pomoci (tzv. Combat Lifesaver Course) a díky tomu udržel v průběhu boje naživu všechny zraněné kromě jednoho.
Štábní seržant Erich Phillips při slavnostním předání vyznamenání za službu v Afghánistánu - Kříže za čestnou službu (za účast v boji o základnu Ranch House), Stříbrné hvězdy a Purpurového srdce (obojího za účast v boji o základnu Kahler a pozorovací stanoviště Top Side)
Několik okamžiků poté, co se obsluhám minometu podařilo dosáhnout velitelského stanoviště, explodovaly PTŘS uložené v již opuštěném a hořícím vozidle HMMWV protitankové sekce. Při explozi se hořící kusy vozidla a munice rozletěly po celé základně, přičemž plameny zasáhly i jednoho z afghánských vojáků a zničena byla rovněž anténa záložního satelitního spojení. Dvě doutnající, avšak nevybuchlé PTŘS dopadly přímo dovnitř velitelského stanoviště. Phillips, který již dříve obdržel Kříž za čestnou službu za osobní účast v bitvě o Ranch House, nyní opět prokázal statečnost a rychlý úsudek. Každou ruku si omotal jedním prázdným pytlem na písek a vynesl jednu z PTŘS mimo velitelské stanoviště. Druhou uchopil kapitán Myer a přehodil ji přes okraj svého úkrytu. Od hořících zbytků vozidla také vzplálo několik pouze částečně naplněných ochranných valů a svým silným černým dýmem ještě horšily viditelnost a zvýšily nepřehlednost celé situace. Nepřítel se přiblížil k americkým postavením natolik, že 40mm automatické granátomety Mk-19, které byly lafetovány na dvou vozidlech HMMWV, již nemohly nadále vést palbu. Zapalovače tříštivo-trhavých granátů M383 se totiž nebyly schopny na tak krátkou vzdálenost odjistit (vzdálenost potřebná k odjištění je 18 až 36 m) a ty následně nevybuchovály. Navíc byl jeden z granátometů krátce nato zasažen do závěru a vyřazen z činnosti a druhý se zasekl. Jediným bojeschopným vozidlem uvnitř perimetru základny se tak stal HMMWV velení čety, vyzbrojený 12,7mm těžkým kulometem M2, který se nacházel poblíž velitelského stanoviště. Ten obsluhoval vojín Krupa, který byl nováčkem a k 2. četě ho převeleli teprve nedávno. Přes obavy některých služebně starších vojáků, jak obstojí ve skutečném boji, nyní stál doslova po kotníky hluboko v prázdných nábojnicích, vedl neustálou palbu a pravidelně vyměňoval prázdné nábojové schránky za plné. V průběhu boje celkem vystřílel přibližně 1000 ran a v jeden okamžik musel přerušit střelbu, neboť hlaveň jeho kulometu byla příliš rozžhavená.
Mezitím se kapitán Myer, kterému asistovali dva rádiooperátoři, stal hlavním organizátorem úsilí o vyžádání dělostřelecké a vzdušné podpory. Na základně se totiž nenacházel žádný dělostřelecký nebo letecký návodčí, což se projevilo jako závažný problém. A tak velitel 2-503. praporu 173. VBBU podplukovník Bill Ostlund uslyšel ve vysílačce Myerův hlas, který hlásil, že jeho vojáci jsou „v kontaktu s nepřítelem, pod těžkou palbou a někteří z nich jsou mrtví“. První dělostřelecké střely, vypálené 155mm houfnicemi z Blessingu, začaly dopadat okolo perimetru základny v 04.29 ráno. Jelikož se však již mudžáhidové dostali až na samotný okraj perimetru, nebyla palba příliš účinná, neboť platná nařízení nedovolovala dělostřelcům vést palbu do bezprostřední blížkosti postavení vlastních jednotek. Mezi 04.29 a 05.05 hod. vypálila dělostřelecká četa z Blessingu celkem 52 tříštivo-trhavých střel. Do konce bitvy u Wantu bylo použito ještě dalších 44 těchto střel. V 04.58 se nad bojištěm objevil další z podpůrných prostředků – bombardér B-1B Lancer, který shodil dvě přesně naváděné pumy na cíle, jež se mu podařilo identifikovat.
Palebná podpora 155mm kanónových houfnic M198
Velkým štěstím bylo, že tříčlenný poradní tým US Marině Corps, který byl začleněn do roty ANA bránící jižní okraj perimetru, byl vyzbrojen i jedním 7,62mm středním kulometem M240. Ten nyní obsluhoval desátník Jason Jones, „velký mariňák s knírem“, jak mu přezdívali vojáci 2. čety, jenž nyní pálil dlouhé dávky do zle dotírajících mudžáhidů. Oba kulomety M240, kterými bylo vyzbrojeno družstvo zbraní 2. čety, se totiž nacházely na pozorovacím stanovišti.
Kontrolní stanoviště na příjezdové komunikaci k základně, které bránilo 1. družstvo 2. čety pod velením štábního seržanta Samarooa, se také nacházelo ve velice složitém postavení. Vozidlo HMMWV vyzbrojené těžkým kulometem M2 bylo silně postřelováno z nepřátelských ručních zbraní. Jeho obsluha, seržant Brian Hissong a specialista Hamby, z něj vedla palbu až do té chvíle, než byl při nabíjení zasažen otevřený kryt závěru a vyřazen z boje. Situace se stala natolik zoufalou, že Hissong použil pancéřovku M136 ke zničení domu, který se nacházel na kopci jihovýchodně od jeho postavení a z nějž vedlo palbu několik mudžáhidů.
Podle pozdějších výpovědí Američanů se rota ANA po celou dobu boje ukrývala ve svých obranných postaveních a nevedla si příliš aktivně. Avšak je třeba mít na paměti, že hlavní úsilí nepřítele bylo vedeno především proti americkým pozicím, a tím mohl vzniknout subjektivní pocit některých amerických vojáků, že se jejich afghánští kolegové „vyhýbali boji“. Také je třeba brát v úvahu, že hlavním cílem útoku mudžáhidů nebylo dobytí základny, ale zničení pozorovacího stanoviště a zajetí některého z vojáků, kteří se Zobrazit další »
Bitva u Wantu: „Nebeští vojáci“ v krvavém Nuristánu (1. část)
Autor: Dusan Rovensky Kategorie: Afghánistán Datum: 18. 5. 2010
Tento článek jsem publikoval v časopise ATM č. 1/2010 a za svolení k jeho reprodukci na On War / On Peace děkuji šefredaktorovi ATM Michalovi Zdobinskému.
Když ke mně došel jeden americký voják, tak jsem se ho zeptal, kde jsou další zranění. Odpověděl, že žádní další už nejsou. Ukázal jsem na těla ležící na zemi a zeptal se ho: „Tihle jsou mrtví?“ Podíval se na mě a odpověděl: „Je po nich.
kapitán Justin Madill, palubní lékař, zdravotnický vrtulník HH-60M, volací znak Dustoff 36
Úvod
Těsně před koncem své patnáctiměsíční mise se američtí vojáci z roty C 2-503. praporu 173. výsadkového brigádního bojového uskupení (dále jen 173. VBBU) „Sky Soldiers“ zúčastnili jedné z nejkrvavějších bitev od začátku spojeneckých operací na území Afghánistánu. Při obraně bezvýznamné, nevhodně vybrané a nedostatečně opevněné pozice zahynulo devět z nich a 27 dalších bylo zraněno. Duchové vietnamské války byli znovu vyvoláni.
Dne 13. července 2008 zaútočilo na 49 amerických a 24 afghánských vojáků přibližně 200 protikoaličních bojovníků (nazývaných mudžáhidové), jejichž cílem bylo dobýt ještě nedokončenou předsunutou základnu Kahler a pozorovací stanoviště Top Side, které se nacházely poblíž vesnice Want (obvykle nesprávně nazývané Wanat) v údolí Waygal východoafghánské provincie Nuristán. Za projevené hrdinství při bitvě u Wantu bylo vojákům 173. VBBU uděleno 11 Stříbrných hvězd, 17 Bronzových hvězd se sponami za odvahu a 25 Medailí za zásluhy se sponami za odvahu.
Předehra
Terén ve východních provinciích Afghánistánu je velice hornatý, hustě zalesněný a špatně přístupný. Od severovýchodu k jihozápadu země se táhne pohoří Hindúkuš o průměrné nadmořské výšce 4000 metrů, které u pákistánských hranic dosahuje až 7000 metrů. Řada přesunů 173. VBBU byla možná pouze za pomoci dopravních vrtulníků a mnoho míst v provinciích Kunar a Nuristán (kterými se táhne údolí Waygal) je pro mobilní hlídky prakticky nepřístupných. V údolí Waygal, jehož úbočí dosahují výšky okolo 3000 metrů, se nachází devět vesnic. Jedna z nich, Want, je zároveň i administrativním střediskem okresu Waygal provincie Nuristán. Na území Nuristánu operuje rada protivládních skupin, z nichž nejsilnější jsou Hezb-e Islámí Gulbuddín (pod vedením Gulbuddína Hekmatjára) a Taliban. Dále se zde nacházejí menší ozbrojené oddíly místních samozvaných vládců a roztroušené skupinky bojovníků al-Káidy.
Údolí Waygal v provincii Nuristán
V letech 2006-2007 působilo v provinciích Kunar a Nuristán 3. BBU 10. horské divize, které zde vybudovalo řadu odloučených předsunutých základen a pozorovacích stanovišť. Důvodem k tomto tříštění sil byla snaha rozšířit vliv afghánské centrální vlády do odlehlých míst, kam až doposud její moc nesahala. V údolí Waygal vybudovali američtí vojáci několik menších základen, které měly sloužit k zajištěni oblasti a zabránění pohybu protikoaličních bojovníků. Jednalo se o základny Blessing, Bella a Ranch House. K předání operačního úkolu mezi 3. BBU 10. horské divize a 173. VBBU došlo na přelomu května a června 2007 a celý proces byl ukončen 6. června 2007.
Údolí Waygal bylo prostorem odpovědnosti roty C 2-503. praporu 173. VBBU. Velitelem roty a vrchním poddůstojníkem roty C byli kapitán Matt Myer a vrchní seržant Scott Beeson. Přestože rota C měla mít tři čety, jedna z nich (3. četa) byla po celou dobu nasazení v Afghánistánu odvelena k rotě D, která byla rozmístěna na základně Blessing a sloužila jako hotovostní jednotka (Quick Reaction Force) 2-503. praporu. Rotu C tak tedy tvořily pouze dvě čety (1. a 2. četa), které byly rozmístěny na základnách Bella a Ranch House.
Ihned po převzetí operačního úkolu se vojáci roty C dostali do řady menších šarvátek s mudžáhidy, kteří v jejím prostoru odpovědnosti operovali. Kromě občasných přestřelek však k žádným větším bojovým akcím do té doby v údolí Waygal nedocházelo. To se změnilo dne 22. srpna 2007, kdy přibližně 60 mudžáhidů zaútočilo na 25 vojáků 1. čety nacházejících se na Ranch House. Přes tvrdý odpor amerických vojáků nepřítel pronikl dovnitř perimetru základny a útok se podařilo odrazit až po povolání blízké vzdušné podpory. Následkem boje bylo 11 amerických vojáků zraněno, z toho několik vážně.
Hlídka 2-503. praporu 173. VBBU v údolí Waygal
Od tohoto okamžiku začala v údolí Waygal narůstat aktivita mudžáhidů, jejichž obvyklou taktikou se stalo pravidelné ostřelování základen a léčky na americké hlídky. K jednomu takovému závažnému útoku došlo dne 9. listopadu 2007, kdy se dostala do léčky hlídka, která se přesunovala z Ranch House na Bella. V těžké palbě zahynulo šest výsadkářů a dalších osm bylo zraněno. Tento incident nadále zhoršil vztahy mezi vojáky roty C a místním obyvatelstvem, které mnozí Američané podezírali ze spolupráce s nepřítelem.
Vzhledem k pokračujícím útokům na Ranch House a ke složitosti zásobování této odlehlé základny rozhodlo velení 2-503. praporu o tom, že základna bude vyklizena a opuštěna, k čemuž došlo dne 2. listopadu 2007. Tohoto momentu využila nepřátelská propaganda, která okamžitě oznámila, že mudžáhidové dobyli základnu a vztyčili zde černobílou vlajku Talibanu. Vztahy amerických vojáků s místními obyvateli údolí Waygal se nadále zhoršily počátkem července, kdy při útoku dvou vrtulníků AH-64 Apache zahynulo několik civilistů. Tento incident měl pravděpodobně později, při bitvě u Wantu, přímý vliv na podporu, kterou místní obyvatelé poskytli mudžáhidům útočícím na základnu Kahler – ať již tím, že nenahlásili jejich přítomnost americkým vojákům, nebo tím, že jim poskytovali zpravodajské informace a úkryt.
Kostky jsou vrženy
V březnu 2008 vydal operační důstojník 173. VBBU major Jack Rich pokyn k urychlenému vyklizení a opuštění základny Bella. Zároveň rozhodl o výstavbě nové, lépe umístěné základny poblíž vesnice Want, která by byla snadněji přístupná pro mobilní hlídky a nacházela se v dostřelu vlastního dělostřelectva. Uzavření staré a otevření nové základny – pracovně nazvané Wanat – pojmenovali američtí plánovači jako operaci Rock Move.
Příslušník 173. VBBU stráží předsunutou základnu ve východním Afghánistánu
I přesto, že se blížil termín předání operačního úkolu mezi 173. VBBU a 3. BBU 1. pěší divize „The Big Red One“, bylo velením 2-503. praporu rozhodnuto, že nová základna poblíž Wantu bude vybudována jeho vojáky a stane se tak, ještě než dorazí vojáci 1. pěší divize, kteří je měli vystřídat.
Vesnice Want nebyla vybrána pro vybudování nové základny náhodně. Nacházela se na jižním konci údolí Waygal, blíže k základně Blessing (kde bylo i velení a štáb 2-503. praporu) než vesnice Bella. Ve Wantu se také nacházelo velitelství Afghánské národní policie (dále jen ANP), kterému byly podřízeny ostatní policejní stanice a kontrolní stanoviště v okrese Waygal.
K tomu, aby bylo možné zabezpečit propojení údolí Peč a Kunar s Waygalem, bylo nezbytné vybudovat mezi Blessingem a Wantem (přibližně 8 km) kvalitnější pozemní komunikaci. Z Blessingu vedla do blízkosti Wantu na místní poměry relativně kvalitní silnice, která však bohužel končila asi 1,5 km od vesnice, kde se měnila v úzkou a hrbolatou stezku. Tou sice terénní vozidla a pronajatá nákladní vozidla místních dopravců (tzv. Jingle Trucky) mohla projíždět ale pouze velice pomalu a opatrně, neboť hrozilo jejich zřícení do koryta řeky Waygal, která údolím protéká. Americké velení však počítalo s tím, že silnice bude dobudována a odpadne tak nutnost leteckého zásobování nové základny.
Dne 6. července 2008 přednesl štáb 2-503. praporu plán operace veliteli 173. VBBU plukovníku Charlesi Preyslerovi a následující den byl s tímto plánem seznámen zástupce velitele 101. výsadkové divize pro operace (DCG-O) brigádní generál Mark Milley. Oba nadřízení (při nasazení v Afghánistánu bylo 173. VBBU podřízeno 101. výsadkové divizi) s ním bez výhrad souhlasili a nařídili jeho provedení.
Dne 7. července 2008 obdržel velitel 2. čety roty C 2-503. praporu 173. VBBU nadporučík Jonathan Brostrom bojový rozkaz s úkolem, aby se se svými muži přesunul do vesnice Want a zahájil tam budování předsunuté základny. Poté, co by bylo vybudováno provizorní opevnění a ubytovací prostory, se měl do Wantu přesunout i zbytek roty C. Ihned po obdržení bojového rozkazu nařídil vrchní poddůstojník čety seržant první třídy David Dzwik kontrolu vozidel, zbraní, munice a nakládání nejnutnějšího materiálu, který měl zabezpečit přežití čety, než bude provedeno letecké dozásobení. Příslušníci čety nad úkolem, který jim připadl, rozhodně nejásali. V Afghánistánu byli již skoro 15 měsíců a datum jejich návratu zpět domů se rychle blížilo. Dokonce již odeslali většinu svých osobních věcí a výstroje zpět na domovskou základnu do Vicenzy v Itálii a každému zůstal pouze jeden batoh se základními potřebami a osobní zbraň s municí.
Dne 8. července 2008 skončilo stahování 1. čety ze základny Bella, která tím byla vyklizena. Celé stažení proběhlo bez jakéhokoli incidentu nebo kontaktu s nepřítelem. Jedním z posledních vojáků, který základnu opustil, byl i kapitán Myer. Všichni příslušníci 1. čety, velení roty C a prakticky veškerý materiál byli přesunuti na Blessing.
Po setmění vyrazilo z Blessingu pět vozidel HMMWV s příslušníky 2. čety na přibližně devadesátiminutový přesun do Wantu. Každé vozidlo bylo kromě osádky naloženo takovým množstvím munice, stravy a vody, že se sotva pohybovalo. Celá kolona postupovala v naprosté tmě pomalu a plynule kupředu, neboť řidiči používali přístroje nočního vidění AN/PVS-7 a nedošlo k žádnému kontaktu s nepřítelem. Před půlnocí dorazila četa do Wantu, kde rozmístila vozidla na otevřeném prostoru poblíž místního tržiště a vytvořila provizorní tábor. Krátce po příjezdu do vesnice začalo hustě pršet a nepřestalo až do rozednění. Vzhledem ke tmě a silným proudům vody, které se valily z oblohy, bylo jedinou možnou činností střežit tábor a pozorovat bezprostřední okolí. Po rozednění se uskutečnil ženijní průzkum prostoru rozmístění čety a vzhledem k tomu, že nebyly nalezeny žádné miny nebo nástražná výbušná zařízení (tzv. IED), nařídil nadporučík Brostrom zahájit budování úkrytů, okopů a palebných postavení těžkých zbraní. Nadporučík spolu s dělostřeleckým návodčím seržantem Ryanem Pittsem následně vybrali i místo pro pozorovací stanoviště (později nazvané Top Side), které se mělo nacházet na nízkém pahorku, přibližně 100 m východně od provizorního tábora (nyní již nazvaného základna Kahler).
Vozidla HMMWV vyzbrojená těžkým kulometem M2 a automatickým granátometem Mk-19
Jediná četa, která dorazila v noci do Wantu, rozhodně nemohla na nepřítele pohybujícího se v okolních horách udělat žádný velký dojem. Naopak vytvořila zdání slabosti americké vojenské přítomnosti v celé oblasti údolí Waygal a nerozhodnosti jejího velení. Dalším problémem celé operace Rock Move byl naprostý nedostatek koordinace Zobrazit další »
Stará strategie s novou tváří
Autor: Vojtěch Dohnal Kategorie: Afghánistán Datum: 13. 4. 2010
Britští vojáci pijí čaj s Afghánci; Foto SAC Neil Chapman, UK Ministry of Defence
Tak to vypadá, že už i britská armáda pochopila, že když nemůže řešit problémy silou (pokud to nejde ani větší silou), je na čase změnit strategii. Pro snadnější, rozumnější a komplexnější vyřešení konfliktů tedy britové vyslali na jih Afgánistánu tým specialistů, kteří by měli být odborníky na kulturní poměry právě v této oblasti. Jak říká zakladatel této jednotky podplukovník Steven Windmill:
„The whole point of developing cultural capability has come from a very firm operational need. All recent post-operational tour reports from commanders at all levels have identified that we have not been doing cultural understanding well enough. That is a situation that was picked up by PJHQ (Permanent Joint Headquarters) and has been firmly endorsed by the four-star community in Defence and downwards. All the Chiefs of Staff of the three Services are fully bought into the need to do cultural awareness better. That’s what we are trying to achieve here.“
Podobné iniciativy jsme mohli sledovat i ze strany americké armády. Ta však nebyla v této oblasti příliš úspěšná a její práce byla označována za velmi kontroverzní. Je jasné, že britové se v mnohém od svých amerických kolegů přiučili, ale celý koncept ještě lehce modifikovali.
Od svého předchůdce, jednotek Human Terrain System, se britští Defence Cultural Specialist Unit (DCSU) budou lišit zejména v podstatném detailu – většina příslušníků HTS byla primárně předními odborníky na antropologii, sociologii a (aktivních) vojáků bychom mezi nimi našli velmi málo. Proti tomu DCSU bude tvořena přímo vojáky, kteří „pouze“ absolvují v daných oblastech sociálních věd školení od předních odborníků na tuto oblast, která by je měla na působení v kulturně velmi odlišném prostředí připravit. Takto vyškolení příslušníci DCSU poté budou po ruce místním velitelům při plánování vojenských akcí.
Tato jednotka je již netrpělivě očekávána i mnohými místními hodnostáři, kteří doufají v úspěšnou spolupráci. Jedním z nich je i major afghánské národní armády Mohammed Safi:
„The enemy and insurgents exploit the lack of cultural understanding to win over the local population and entire villages who feel they have been shamed or dishonoured by actions taken by foreign troops. The insurgents exploit grievances from villagers about issues such as searches, lack of respect, shaming of women, and use this as a major recruiting argument amongst people who, fundamentally, oppose them. This is really important for the soldiers. International forces have to know about the culture and understand which areas to respect; how to enter a house, how to search people. The soldiers who go to Afghanistan need to know what they can and can’t do.“
Zatím jsem psal o této jednotce pouze v superlativech. Samozřejmě ale samotné fungování tohoto projektu může být sporné. Přeci jen, co se týče schopnosti aplikovat counterinsurgency (v čemž byli Britové tradičně dobří), došlo v minulých letech trochu k úpadku a Britové byli z mnoha stran kritizováni. Třeba výsadkář David Maddock, který v letech 2007 a 2008 sloužil v Afghánistánu, napsal:
„British forces in Afghanistan today are fighting an asymmetric war, a war we have fought many times before in Arabia, Malaya, Northern Ireland and Iraq… If we have such a vast amount of experience, why are we not implementing the lessons learnt by those who have fought and died before us?
Bude zajímavé sledovat, zda se Britům podaří vylepšit si reputaci a navrátit své pověsti lesk. Není žádným tajemstvím, že Britové byli povážování za špičkové odborníky na COIN, ale výsledky z poslední doby tomu až zas tak nenasvědčují. Tento projekt se zdá být jakýmsi návratem ke kořenům, k taktice, která se již osvědčila. Jenom uvidíme, kolik na „kultivaci“ kulturního prostředí dostanou času.
Nový úkol pro Dračí dámu
Autor: Vojtěch Dohnal Kategorie: Technologie | Hi-tech Datum: 29. 3. 2010
Špionážní letoun U-2 "Dragon Lady" přistává na základně kdesi v jihovýchodní Asii a je možné, že se právě vrací z mise nad Irákem či Afghánistánem (2009); Foto Senior Airman Brian J. Ellis, U.S. Air Force
Legendární špionážní letouny Lockheed Martin U-2 ještě pár let z výzbroje ozbrojených sil USA nezmizí. Po řadě polemik z minulých let o tom, kdy U-2 doslouží se zdá (alespoň dle článku v The New York Times), že Dragon Lady bude křižovat oblohu ještě minimálně do roku 2013.
Letoun U-2, který poprvé vzlétl v roce 1956, se první velké „slávy“ dočkal v květnu roku 1960, kdy byl při svém průzkumném letu na SSSR sestřelen. Způsobená diplomatická roztržka byla později urovnána a letoun se vryl do paměti všem nepřátelům USA. Dragon Lady se ukázala jako velice účínný špionážní nástroj. I díky jejím snímkům odstartovala Kubánská krize.
Sedmdesátá a osmdesátá léta byla pro Dragon Lady nešťastná. Mnoho letounů se ztratilo z důvodu špatné ovladatelnosti a už tehdy se uvažovalo o jejím poslání „do starého železa“. Naštěstí se tak nestalo a v současné době stroj (s potřebnou dávkou modifikací) stále plní své úkoly v Afganistánu a Iráku na výbornou a stále se těší velké přízní velitelů USAF, o čemž nakonec svědčí i graf publikovaný v NY Times.
Člověk by si řekl, že v ozbrojených silách USA, které využívají nejvíce moderních technologií na světě, nemůže více jak padesát let starý veterán najít své místo. Určitě by se našla i řada důvodů, proč Dragon Lady vyřadit z výstroje. Oproti svému bezpilotnímu nástupci Global Hawku vydrží ve vzduchu méně hodin v kuse (U-2 maximálně čtrnáct hodin, GH okolo dvaceti hodin) a zejména, u Global Hawku nehrozí, že při havárii či sestřelu přijde o život pilot.
V posledních pár letech také vyplouvají na povrch četná svědectví pilotů, kteří po prudkém vystoupání do letové výše 20 km, času ve vzduchu a následném přistání trpěli obtížemi podobným onemocnění z dekomprese.
As the number of flights increases, some of the plane’s 60 pilots have suffered from the same disorienting illness, known as the bends, that afflicts deep-sea divers who ascend too quickly. Relaxing recently in their clubhouse at Beale Air Force Base near Sacramento, Calif., the U-2’s home base, several pilots said the most common problems are sharp joint pain or a temporary fogginess. But in 2006, a U-2 pilot almost crashed after drifting in and out of consciousness during a flight over Afghanistan. The pilot, Kevin Henry, now a retired Air Force lieutenant colonel, said in an interview that he felt as if he were drunk, and he suffered some brain damage. At one point, he said, he came within five feet of smashing into the ground before miraculously finding a runway.
Ale U-2 má i mnoho světlých stránek. Především má na svém trupu více fotoaparátů (konkrétně sedm), které jsou schopny fungovat současně. Oproti tomu Global Hawk „pouhých“ pět. Dalším faktem hovořícím pro Dragon Lady je i její ověřenost časem. Jak jsem již několikrát zmínil – firma Lockheed Martin (teď má mimo jiné trochu problémy kvůli F-35) zkonstruovala letoun sloužící nepřetržitě více jak padesát let, což je poměrně unikátní. Je jasné, že takto spolehlivého a výkonného stroje by byla škoda se zbavit, což si uvědomili i odpovědní lidé ve Spojených státech, a tak bude ještě minimálně další čtyři roky napomáhat vojenským operacím. Pro Dragon Lady tedy platí – není nad osvědčenou kvalitu.
Now the U-2 and its pilots, once isolated in their spacesuits at 70,000 feet, are in direct radio contact with the troops in Afghanistan. And instead of following a rote path, they are now shifted frequently in midflight to scout roads for convoys and aid soldiers in firefights.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments