Příspěvky označené China
Kybernetické útoky jsou jako zbraně hromadného ničení
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 12. 12. 2011

Matt Inaki (uprostřed) z SPAWAR Systems Center ze San Diega ukazuje příslušníkům letectva jak monitorovat aktivitu na síti; Foto MC3 Michael A. Lantron, U.S. Navy
V říjnu 2008 byl odhalen jeden z největších bezpečnostních incidentů v utajované síti amerických ozbrojených sil. Podezření, že se děje něco zvláštního existovalo dlouho – jakoby se někdo z utajované sítě snažil poslat kódované signály mimo. Jelikož však byla oddělená od internetu, samozřejmě se to nedařilo. Toho, kdo špionážní prográmek stvořil a toho, kdo jej přenesl do utajené sítě, se odhalit nepodařilo. Hlavním podezřelým je ovšem Rusko.
Tento příběh nyní poprvé v celé šíři popsal list The Washington Post. Špionážní program, který dostal název „Agent.btz“ se do utajované sítě dostal pravděpodobně od nějakého vojáka, civilisty, či kontraktora působícího v Iráku, nebo v Afghánistánu, který porušil bezpečnostní pravidla. Zřejmě použil stejný flashdisk na internetu a v utajované síti. Na internetu se disk „nakazil“ programem, který se přenesl do utajované sítě, pokusil se spojit se svým strůjcem a pak, podobně jako skutečný špion, posílal informace mimo utajovanou síť ve chvíli. Jak? Nakazil další flashdisky a čekal, až někdo poruší bezpečnostní pravidla a některý z disků použije na počítači s internetem.
As the NSA worked to neutralize Agent.btz on its government computers, Strategic Command, which oversees deterrence strategy for nuclear weapons, space and cyberspace, raised the military’s information security threat level. A few weeks later, in November, an order went out banning the use of thumb drives across the Defense Department worldwide. It was the most controversial order of the operation.
Agent.btz had spread widely among military computers around the world, especially in Iraq and Afghanistan, creating the potential for major losses of intelligence. Yet the ban generated backlash among officers in the field, many of whom relied on the drives to download combat imagery or share after-action reports.
Tento útok samozřejmě není první, ani poslední, ale z hlediska Spojených států patří k těm nejnebezpečnějších. Především kvůli svému rozsahu a dlouhodobosti. Těžko jednotlivé útoky ovšem srovnávat, protože podobně jako se nepodařilo skutečně odhalit autora (vždy existují podezření, která není jednoduché prokázat), nemusí se vždy podařit popsat jejich rozsah a tedy, v určitém ohledu, i závažnost (nemusí se projevit okamžitě).
Jeden z útoků na stát jako takový proběhl před několika lety. Estonsko se náhle ocitlo před útokem, na který nebylo připraveno. Pravděpodobně ruští hackeři dokázali ochromit internetové stránky deníků, vyřadit bankomaty a podobně. Tento útok vedl k diskusi, která se částečně odrazila i ve strategické koncepci NATO. Hlavní část této debaty však nebyla nikdy otevřeně dořešena – je i kybernetický útok na spojence důvodem k aktivaci článku pět?
Pamatuji si, jak mi před mnoha lety vysvětloval jeden právník zabývající se internetem (tvrdil, že pracuje mj. pro Al Gorea, ale neověřoval jsem to) ve washingtonské restauraci The Front Page, jak se vypořádat s globální počítačovou kriminalitou. Nemyslím si, že bych chápal všechna zákoutí nápadu, ale podstata byla jednoduchá – chovejme se k těm, kteří páchají nepravosti na internetu jako k pirátům na moři.
Hugo Grotius dobře argumentoval, že moře patří všem a nemůže si je usurpovat jenom jeden stát – podobně jako kyberprostor. Tento argument je ovšem poměrně výhodný pro slabší námořní mocnosti, které nemají možnost přímo ohrozit svého rivala, ale mohou jej poškozovat útoky na jeho ekonomické zájmy prostřednictvím napadání a potápění lodí na námořních cestách (například na tom byla obvykle postavena francouzská námořní strategie, podobnou zbraň po určitou dobu využívali proti Španělům i Britové atd.) V následujících stoletích se ovšem dospělo k tomu, že pirátství je netolerovatelné, jak jasně popisuje Úmluva OSN o mořském právu. Článek 100 praví:
Všechny státy v co největší míře spolupracují při potírání pirátství na volném moři nebo na jakémkoli jiném místě, které nepodléhá jurisdikci žádného státu.
A právě v tom byl ten nápad – počítačové pirátství je stejné jako to námořní a byt se může odehrávat někde „mezi“, tedy ve volném kyberprostoru, všechny země jej musejí potírat bez ohledu na to, zda se onen čin odehrál v jejich jurisdikci či nikoli. Tento rozhovor se odehrál před více než deseti lety, tedy z počítačového hlediska v jiné době a týkal se především kriminality. Nyní se už dají prostředky používané v kyberprostoru (stále ještě) s jistou nadsázkou přirovnat ke zbraním hromadného ničení.
Pokud někdo dokáže ochromit zemi, její energetiku, či bankovnictví, pokud někdo dokáže umlčovat politické kritiky, pokud někdo dokáže zasahovat do řízení satelitů (tak, jak se o to pokusili pravděpodobně Číňané u dvou amerických satelitů v letech 2007 a 2008), či pokud by byl někdo schopen kontrolovat bezpilotní prostředky, pak máme velký problém. Už to není pár hackerů, kteří si vlastně jen tak hrají jako třeba ve WarGames, ale cosi, co může způsobit hmatatelné škody velkého rozsahu. Špatné je i to, že o tom často mluvíme, ale tak nějak pořád nevěříme, že může dojít k tomu nejhoršímu.
Zůstanu u příměru ke zbraním hromadného ničení. Zrod jaderných zbraní a jejich rozšíření v prostředí dvou bloků vedlo k iluzi o zajištění míru díky tomu, že tyto zbraně nebudou nikdy použity, protože by to také nemusel nikdo přežít (viz Mutual assured destruction). Rozpad bipolárního systému jasně ukázal, že to v regionálním ohledu platit nemusí, takže teď s obavami čekáme, zda se tato úvaha nenaplní v praxi.
Výhodou bylo a je to, že je jasné, odkud může přijít hrozba, respektive kdo je pachatel. To v případě kybernetického prostoru – jak ukazují výše zmíněné kauzy – neplatí. Obvykle je známý napadený, ale s útočníkem to je obvykle složitější. Přitom škody mohou být nedozírné, podobně jako při omezeném použití zbraní hromadného ničení. Takže co s tím? Zpátky k článku ve Washington Postu o útoku, který byl zlikvidován v roce 2008. Autorka na jednom místě popisuje tehdejší debaty o tom, zda nepoužít ofenzivní schopnosti k likvidaci špionážního programu na civilních počítačích i v jiných zemích. K takovému pokynu tehdy nedošlo, ale kdykoli v budoucnu může.
By the summer of 2009, Pentagon officials had begun work on a set of rules of engagement, part of a broader cyberdefense effort called Operation Gladiator Phoenix. They drafted an “execute order” under which the Strategic and Cyber commands could direct the operations and defense of military networks anywhere in the world. Initially, the directive applied to critical privately owned computer systems in the United States.
Several conditions had to be met, according to a military official familiar with the draft order. The provocation had to be hostile and directed at the United States, its critical infrastructure or citizens. It had to present the imminent likelihood of death, serious injury or damage that threatened national or economic security. The response had to be coordinated with affected government agencies and combatant commanders. And it had to be limited to actions necessary to stop the attack, while minimizing impacts on non-military computers.
“Say someone launched an attack on the U.S. from a known Chinese army computer — a known hostile computer,” the official said. “You could maybe disable the computer, but you’re not talking about making it explode and killing somebody.”
Pamatuji si na diskuse, které se vedly o této otázce v době, když se připravovala Bílá kniha o obraně. Zatímco všichni se bez problémů shodli na významu kybernetické bezpečnosti, respektive na hodnocení současnosti jako vysoce rizikové, už horší to bylo a je s debatou právě o ofenzivních opatřeních. Nakonec se proto zvolil poměrně opatrný slovník. Pokud hackeři zaútočí na vaše systémy a vy víte, z jaké země je útok veden, máte zahájit odvetnou operaci a ochromit například bankovní sektor? Co když tamní vláda s tím nemá nic společného? Odvetný útok odnese velké množství nevinných lidí… A tak by se dalo pokračovat.
Co nám to říká? Jsme zase zpátky u debaty o spravedlivé a nespravedlivé válce, o věčných otázkách spojených s regulací války – s rozpoznáním toho, kdo je v právu a kdo nikoli, s proporcionalitou použitých prostředků a podobně. Nesmíme ovšem zapomínat, že kyberprostor je pouze dalším (pátým po zemi, moři, vzduchu a vesmíru) prostorem pro vedení válečných operací a podle toho se s ním musí zacházet – nemůžeme spoléhat pouze na defenzivní opatření.
Nevyhnutelné závody ve zbrojení
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 27. 11. 2011
Rusko má jednu výhodu, která je zároveň velkou nevýhodou – jeho geografická rozloha od Evropy až po Asii. Jistě, to je to, co jej, spolu s obrovskými zásobami nerostných surovin, předurčuje k tomu, aby bylo velmocí. Nicméně zároveň je velice zranitelné. Kdykoli se může ocitnout pod velkým tlakem jak ze Západu, tak z Východu. Ona rozkročenost zároveň nevyhnutelně podmiňuje jeho zahraniční politiku.
Zajištění bezpečnosti země je proto velice složité. Zatímco z Evropy příliš velké nebezpečí v současnosti nehrozí, přesto jsou jakékoli náznaky o vytlačení Ruska z jeho tradiční zóny vlivu vnímány velice citlivě, až přecitlivěle. Větší problém ovšem třímá na jihu (islámští extremisté), na jihovýchodě (Čína) a na východě (Japonsko).
Vzhledem k růstu moci Číny a americké změně zahraniční politiky, která spočívá ve větším důrazu na oblast Tichomoří, Rusku nezbývá než reagovat. Ať chce, nebo nechce, musí se zapojit do asijských závodů ve zbrojení. Příští rok tak Rusko vydá na nákup zbraní a zbrojního materiálu 30 miliard dolarů, což je o 17 procent více, než loni. Oznámil to před pár dny vicepremiér Sergej Ivanov.
A total of 4 trillion rubles will be earmarked for these purposes over the next three years, Ivanov said. Some 60% of the funding under government defense contracts will be spent on the procurement of advanced weaponry. Such funding levels are quite significant, Ivanov said, adding that “it is inappropriate” to suggest that funding for defense and security programs is “insufficient.”
Rusko je řazeno spolu s Brazílií, Čínou a Indií do jedné skupiny označované jako BRIC. Obranné rozpočty všech těchto zemí v posledních letech rostou (na rozdíl od těch evropských). Nejde samozřejmě o konsolidovaný blok, ale v rámci této skupiny mohou být uzavírány dočasné aliance, které mohou omezovat prosazování zájmů především Spojených států. V současnosti však pro Rusko nejsou hlavním problémem USA, nebo Evropa, ale Čína. I proto zbrojí. Jenom těžko však dokáže samo udržet s Čínou krok. Vhodným vyvažovatelem je Indie, popřípadě Spojené státy.
Nerovné rusko-čínské vztahy a očekávání
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 21. 10. 2011
Před dvěma týdny vydal stockholmský institut SIPRI analýzu popisující vztahy a jejich budoucnost mezi těmito dvěma odvěkými rivaly. Má název China’s Energy and Security Relations with Russia: Hopes, Frustrations and Uncertainties, napsali ji Linda Jakobson, Paul Holtom, Dean Knox a Jingchao Peng a nevěstí nic dobrého pro Rusko. Jednoznačně dochází k závěru, že význam Ruska pro Čínu bude neustále klesat.
Čína i Rusko mají řadu společných zájmů, proto se na první pohled může zdát, že na úrovni strategické probíhá spolupráce skvěle. Obě země mají zájem na zachování stávajícího stavu v oblasti nedotknutelnosti suverenity a nevměšování do vnitřních záležitostí, snaží se oslabit vliv stále ještě jediné supervelmoci Spojených států, spojuje je odpor k šíření zbraní hromadného ničení a militarizaci vesmíru a podobně.
Pokud se člověk podívá pod povrch strategického partnerství, objeví trhliny. Jak píší autoři: čínsko-ruské vztahy jsou vřelé na vládní úrovni a chladné na nižších úrovních. Nicméně i na strategické úrovni se na první pohled shodné zájmy mohou začít rozcházet. Například, jak Čína tak Rusko nechtějí unilaterální svět vedený Spojenými státy, nicméně oba státy si uvědomují, že je pro ně důležité – z hlediska modernizace a dalšího rozvoje – udržovat velice dobré vztahy jak se Spojenými státy, tak s Evropskou unií. Tyto vztahy ovšem budují bilaterálně, aniž by je jakkoli hlouběji koordinovaly.
Upadající vzájemný vztah a jistou frustraci je možné dobře sledovat ve dvou oblastech – energetice a vojenství. Energetické potřeby Číny jsou obrovské. Rusko by rádo bylo v této oblasti významným partnerem, ale čínská expanze do Afriky, uzavírání kontraktů s dalšími zeměmi a v neposlední řadě otevření plynovodu ze Střední Asie do Číny, který obchází Rusko, význam Moskvy snižují. Ve vojenské oblasti je upadající význam Ruska ještě patrnější. Je to vidět mimo jiné i z grafu ukazujícího dovoz ruských zbraní do Číny. Vzájemný obchod dosáhl vrcholu v roce 2005 a od té doby neustále klesá.
Six factors affect Russia’s ability and willingness to deliver the weapons and technology that China seeks: (a) Russian technology levels; (b) competition from other suppliers; (c) the quality of Russian arms exports; (d) Russian arms transfer relations with India; (e) Chinese copying concerns; and ( f ) Chinese competition with Russia on the arms market.
Za prvé, Rusko se v posledních dvaceti letech propadlo technologicky a nezvládá konkurovat Izraeli a evropským výrobcům, takže nemůže naplnit některé čínské požadavky. Za druhé, Rusko musí soupeřit s dalšími postsovětskými státy, konkrétně především s Ukrajinou. Za třetí, Čína je dlouhodobě nespokojená s kvalitou ruských dodávek. Za čtvrté, Číňané si stěžují, že jim Rusové nechtějí dodávat ty nejmodernější systémy, zatímco Indii ano. Jde o pragmatický přístup: rusko-indické vztahy nikdy nebyly narozdíl od těch čínsko-ruských konfliktní, nesdílejí společnou hranici a konečně, je nezbytné vyvažovat rostoucí Čínu. Za páté, neochota Ruska dodávat Číně to nejnovější se dá přičíst mimo jiné i strachu, že dojde okamžitě k okopírování, což v důsledku sníží zájem o ruské zboží. A konečně, čínský obranný průmysl začíná na mnoha trzích – v Asii i v Africe – konkurovat tomu ruskému.
Vojenská oblast, kde se naopak vztahy rozvíjejí se týká společných cvičení. Jde opět o symbiózu pouze na první pohled. Každoroční cvičení vojenský sil na mírové mise sice obohacuje obě země, ale Čínu mnohem více.
Western analysts argue that the exercises serve as an opportunity for China to highlight ties with Russia and Central Asian states, showing that it respects their security concerns. Other general objectives include the political benefits of stronger ties with joint exercise participants and the demonstration of capabilities to friends and potential foes. More specifically, China is able to test and improve capabilities for counterterrorism and logistics, among other fields; it can also observe other militaries’ tactics, decision making and use of equipment. Given its relative lack of operational experience, China gains more than Russia from these joint exercises.
Čína s Ruskem tvoří na strategické úrovni jakousi obdobu svaté aliance – jde o pragmatické spojenectví, jehož cílem je zachování status quo. Nicméně odvěká rivalita a nedůvěra znemožňuje hlubší koordinaci, která by mohla být skutečným ohrožením pro pozici Spojených států a dalších velmocí na vzestupu. To však neznamená, že nedochází k nahlodávání ještě v 90. letech minulého století zdánlivě nezpochybnitelného postavení Spojených států. Co ovšem neplatí v případě USA ovšem platí pro jiné země. Dobrým příkladem je vzájemné doplňování se Moskvy a Pekingu při tlaku na Japonsko.
Pokud se naplní predikce autorů analýzy, že Čína bude Rusko potřebovat méně a méně, co se stane pak? „Posune“ se rozkročené Rusko skutečně na Západ, bude se snažit sehrávat mnohem větší roli v Evropě a rezignuje na své asijské ambice (což mimochodem někteří čínští experti uvádějí jako důvod, proč nemůže být čínsko-ruská spolupráce nikdy hlubší)? Stanou se obě země rivaly, kteří se mohou podél své hranice opět začít střetávat? Zřejmě to nikdy nedojde tak daleko.
Primárním zájmem Číny bylo vždy zajistit maximální stabilitu na svých hranicích tak, aby nebyla ohrožena stabilita vnitřní. Čína stabilitu svého okolí zajišťovala nikoli ani tak expanzí, jako spíše vazalským vztahem, či heslem „nechme barbary ať se perou mezi sebou“. Naopak Rusko se vždy snažilo zajistit svou vnitřní stabilitu, respektive eliminovat možná vnější ohrožení expanzí. Jde o dva různé přístupy, které ovšem v budoucnosti vůbec nemusejí být v konfliktu, naopak se mohou vhodně doplňovat. Zajímavé bude třeba sledovat jak dopadne „velká hra“ o Afghánistán.
Vítejte v multipolárním světě, který bude v mnohém připomínat velkou diplomatickou hru 19. století.
Mystifikační hry pana Putina
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 5. 10. 2011

Ruský mobilní raketový systém S-300; Foto Wikimedia Commons
Vladimir Putin létal ve stíhačce, přepral kdekoho, jezdí na motorce, našel starověké amfory, respektive s pomocí archeologů sehrál nalezení amfor a hlavně byl prezidentem Ruské federace a bude jím zase. Spolu se současným prezidentem Medveděvem sehráli výborné divadlo. Zkrátka Vladimir Putin umí hrát hry jako málokdo. Dokazuje, že nebyl špatný špion a iluzionista.
Zprávy o tom, že Číňané provádějí masivní špionáž ve Spojených státech, nejsou žádným překvapením. Jen naivka by si myslel, že totéž nedělají v Evropě a to nejenom v zemích, jejichž dluhy si pomalu skupují. Zřejmě by nemělo být tedy ani překvapením, že Peking zajímají i ruská technologická tajemství, i když…
Ta zpráva je totiž poněkud zvláštní a člověk by nerad podruhé skočil na amfory. Vladimir Putin se chystá do Číny a ejhle, krátce před jeho návštěvou se najednou objeví informace, že prokurátor, na základě vyšetřování ruské Federální bezpečnostní služby, vznesl obvinění proti čínskému občanovi Tchun Še-ni-jünovi, který chtěl zakoupit citlivé informace o ruském raketovém systému S-300.
The suspect, Tun Shenyun, was detained almost a year ago, on Oct. 28, but the incident was only reported Wednesday, a day after the charges were filed in the Moscow City Court. While „working undercover for [China's] State Security Ministry as a translator for official delegations,“ the suspect „engaged in attempts to obtain … documents on the S-300 anti-aircraft missile system from Russian citizens in exchange for money,“ the FSB said…
Na celém tomto případu jsou primárně zajímavé dvě věci. Načasování – rok vyčkávání a najednou informace těsně před Putinovou návštěvou – a také to, že Rusko prodalo loni na jaře patnáct kusů S-300 Číně, včetně licence na výrobu těchto systémů. Zároveň, Rusové začali měnit zastaralý S-300, byť stále exportně výhodný, za nový S-400.
Přestože jde docela o divný případ, všichni píší, že čínskému „špionovi“ hrozí 10 až 20 let ve vězení. Třeba skutečně něco špiónoval, ale také může být vcelku nevinný a jenom se hodil do jakési mystifikační hry u příležitosti Putinovy návštěvy v Číně. Kdo ví. Možná napoví čínská reakce, bude-li nějaká. Archivy budou mlčet dlouho. Ty ruské možná i navěky.
Vzestup Číny a rozpaky ostatních
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 28. 8. 2011
Poprvé v historii je čínská domácí i zahraniční politika do takové hloubky spojena se zbytkem světa. Po tisíciletí byla Čína světem samým pro sebe – byla jenom ona a okolí se sestávalo s barbarů, kteří sice mohli být nebezpeční, ale nemohli ohrozit podstatu říše jako takové. Konec minulého století, ale především počátek tohoto ovšem přinesl Číně nové příležitosti, kterých zatím využívá bezezbytku.
Díky nepřetržitému ekonomickému růstu si může mimo jiné dovolit investovat do modernizace ozbrojených sil. V letech 2000-2010 podle odhadů obranný rozpočet rostl o 12,1 procenta (upraveno o inflaci). V loňském roce tak podle odhadů amerického ministerstva obrany činil 160 miliard dolarů (do toho jsou zahrnuty i výdaje, které nejsou součástí oficiálních dat, proto jde jen o odhad).
Podle několik dnů staré výroční zprávy, kterou pro Kongres připravilo ministerstvo obrany USA o vývoji v Číně s názvem Military and Security Developments Involving the People’s Republic of China 2011, však Peking stále nemá a v příštím desetiletí nebude mít dostatečné kapacity na globální projekci sil. K tomu je dobré dodat i to, že o klasickou projekci sil za účelem ovládnutí a kontroly určitého území tak, jak ji známe z evropské historie, nemá Peking velký zájem a neodráží ani tradici.
Velkým problémem než obava z globální projekce síly tak může být pro jiné státy, především pro USA a jeho obranný svazek s Tchajwanem, důraz na budování schopností, jejichž cílem je zpomalit, či zamezit postup nepřítele v určité oblasti. Pro Čínu je onou oblastí především Tchaj-wan a jeho okolí. Mezi prostředky patří jak protilodní rakety, důraz na budování letectva, letadlových lodí, tak i například schopnost vést kybernetické operace a zkomplikovat nepřátelskou logistiku – logicky, velké vzdálenosti by byly největším problémem operací vedených v blízkosti Číny.
Zpráva ministerstva obrany nepřináší nic zcela nového, nicméně je dobré si ji přečíst. Shrnuje vývoj ve vojenské oblasti za poslední rok a už jenom shrnutí jednotlivých čínských kroků vyvolává řadu otázek týkajících se čínské, americké, evropské i ruské strategie. Čína je na vzestupu, což v žádném případě neznamená, že se zrodila nová supervelmoc, která nahradí Spojené státy a zajistí pokračování unipolárního světa.
Rather than challenge the existing global order, China has adopted a pragmatic approach to international relations and economic development that seeks to strengthen the economy, modernize the military and solidify CCP’s (čínská komunistická strana) hold on power. This approach reflects Beijing’s assumption that great power status over the long-term is best achieved by avoiding confrontation in the near-term.
Tento přístup není překvapivý a je zcela v souladu s „příkazy“ otce ekonomického zázraku Teng Siao-pchinga i tradičním přístupem Číny ke světu kolem ní. Na počátku 90. let minulého století Teng popsal čínskou politiku v nejbližší budoucnosti takto:
- klidně pozoruj;
- zabezpeč naši pozici;
- řeš jednotlivé záležitosti s klidem;
- skryj naše schopnosti a vyčkej správného času;
- drž se zpátky;
- nikdy se nestav do role vůdce.
Je otázka, jak dlouho bude možné pro Čínu se držet zpátky – pokud se nějaká země stále více zapojuje do globálních záležitostí, nastane okamžik, kdy již není zcela na ní, jestli chce, či nechce být součástí konfliktu, regionální hry na druhém konci světa apod. Dá se ale předpokládat, že v příštích deseti letech se Čína nebude snažit více se zapojovat do světového dění, pokud nebudou ohroženy její životní zájmy. Důvodem je jak obava z toho, že by to mohlo způsobit snahu vyvážit její rostoucí moc v Asii dříve, než na to bude připravena (nejvýhodnější je roztříštěné, nikoli sjednocené okolí) a zřejmě i to, že její ozbrojené síly se v současnosti nacházejí stále v přerodu jak technologickém, tak i organizačním a doktrinálním.
Masivní investice do nových zbraňových systémů i personálu sice přetvářejí tvář ozbrojených sil, ty ale mají stále poměrně malé zkušenosti s nasazením i vzájemnou spoluprací. Dá se spekulovat, že i proto se každoročně zvyšují aktivity čínských ozbrojených sil ve světě, jak v rámci operací OSN, tak v počtu cvičení s jednotlivými zeměmi (ze spojenců v NATO šlo o Albánii a Turecko). Definované role ozbrojených sil jsou následující:
- Provide an important guarantee of strength for the party to consolidate its ruling position.
- Provide a strong security guarantee for safeguarding the period of strategic oportunity for national development.
- Provide a powerful strategic support for safeguarding national interests.
- Play an important role in safeguarding world peace and promoting common development.
Toto je základní zadání z roku 2007. Zajištění ekonomické stability a tedy i zájmů mimo Čínu je klíčem. S ekonomickým rozvojem a modernizací je totiž přímo spojena čínská komunistická strana, respektive je to zdroj její legitimity. Kromě toho se ovšem čínské ozbrojené síly připravují i na vojenské operace jiné, než tradiční válka. Jde o již zmiňované mise OSN, ale i o posilování sil pro speciální operace pro asymetrické konflikty, důraz na kybernetickou oblast, zajištění prostředků ve vesmíru a jejich rozvoj, schopnost reagovat při humanitárních a přírodních katastrofách a podobně.
Čínský obranný průmysl prošel úctyhodnou restrukturalizací a nyní je schopen podávat vysoké výkony. Výzkum a vývoj probíhá jak vlastními silami, tak i díky průmyslové špionáži, která se soustředí především na Spojené státy, ale nejenom na ně. Vysoké tempo se projevuje na schopnosti velice rychle modernizovat především letectvo, námořnictvo a soustředit se na vesmírné projekty. Pozemní síly procházejí také modernizací, ale jich se dotýká především strukturální reforma.
Zpráva amerického ministerstva obrany nenavrhuje žádná konkrétní opatření, jak by se mělo čelit rostoucí moci Číny. Ostatně něco takového by ani nebylo možné. Spolupráce a transparentnost je podle zprávy jedním ze způsobů, jak předcházet problémům souvisejícím s neporozuměním a špatným odhadem záměrů.
Strengthening our military-to-military relationship is a critical part of our strategy to shape China’s choices as we seek to capitalize on opportunities for cooperation while mitigating risks. To support this strategy, the United States must continue monitoring PRC force development and strategy. In concert with our friends and Alies, the United States will also continue adapting our forces, posture, and operational concepts to maintain a stable and secure East Asian environment.
Mohlo by to někomu přijít málo, nebo jako výraz rezignace, ale upřímně v tuto chvíli moc jiného nezbývá.
Kdo zná tajemství helikoptéry? Američané a Číňané
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 15. 8. 2011

I tak by mohl vypadat utajovaný Black Hawk; Zdroj Wikimedia Commons
Zajisté si vzpomenete na tajemnou helikoptéru, která byla částečně zničena při operaci NAVY SEALs během níž zemřel terorista Usáma bin Ládin. Krátce poté jsem s nadsázkou psal o tom, že kromě Američanů jediní Číňané vědí, jak ona helikoptéra vypadala (šlo o MH-60 Black Hawk se stealth charakteristikami), protože se na trh chystají vrhnout její model.
Jde o další z mnoha důkazů, že život je plný ironie. O víkendu se totiž objevily zprávy, že pravděpodobně Číňané skutečně vědí, jak stroj vypadal. Pákistánci jim totiž měli podle Financial Times umožnit, aby si trosky prohlédli.
„The US now has information that Pakistan, particularly the ISI, gave access to the Chinese military to the downed helicopter in Abbottabad,“ said one person in intelligence circles, referring to the Pakistani spy agency. The Chinese engineers were allowed to survey the wreckage and take photographs of it, as well as take samples of the special „stealth“ skin that allowed the American team to enter Pakistan undetected by radar, he said.
Vztahy mezi Spojenými státy a „tradičním spojencem“ Pákistánem jsou komplikované léta. A je velká otázka, zda byly někdy jiné, byť to mohlo nějakou dobu vypadat, že Pákistán stojí se Západem nerozlučně v boji proti terorismu. Dokud měla tajná služba ISI volnou ruku a Spojené státy přispívaly na zbrojení, nebyl větší problém. Rozšíření útoků bezpilotními letouny na Talibance a Al Kajdu na území Pákistánu, či tlak na to, aby pákistánská vláda, respektive ISI začala více spolupracovat, odkryly problematické vztahy. Zásah proti Usámovi bin Ládinovi bez vědomí Islámábádu byl už jenom zlatým hřebem.
Naopak Čína má často intimní, byť pragmatický, vztah s Pákistánem velice dlouhou dobu. Asi nejlepším důkazem je spolupráce obou zemí na vývoji pákistánské jaderné bomby. Šíři spolupráce naznačují například materiály, které před lety získal The National Security Archive.
China’s professed opposition to sharing nuclear weapons technology with non-nuclear states may have led to compromise of principle when security and economic interests were at stake. Well before the question of nuclear sharing emerged, China and Pakistan, each having an adversarial relationship with India, had developed a close understanding involving significant military cooperation. When the U.S. cut off sales of weapons to both India and Pakistan because of their 1965 border conflict, China became Pakistan’s main supplier of weapons. The close relationship with China became one of the pillars of Pakistani foreign policy. When India held its first nuclear test in 1974, and Pakistan made decisions to acquire its own capability to build nuclear weapons, it may have seemed a matter of course for elements in the Chinese military, which had a powerful voice in Beijing’s nuclear establishment, eventually to decide to lend Pakistan a hand.
Z tohoto hlediska by tedy nebylo překvapením, pokud by Pákistánci nechali Číňany, aby si prohlédli americkou tajnou helikoptéru, která přijde přibližně na 60 milionů dolarů (normální Black Hawk stojí cca 20 milionů). Jak řekl bývalý poradce pro boj s terorismem Richard Clark, Islamabád vždy hledá cesty, jak Číně splácet spolupráci.
Na druhou stranu, Pákistánci alespoň utajovanou helikoptéru Američanům vrátili. Trosky jiného Black Hawku, který byl sestřelen v roce 1993 v somálském Mogadišu, nikoho vrátit ani nenapadlo. A to i přesto, že tento Black Hawk a boj o něj, který následoval, si vyžádal 18 životů amerických vojáků, na dlouhá léta ovlivnil americkou zahraniční politiku a jeho příběh byl úspěšně zfilmován.
Území, kde trosky vrtulníku leží, kontrolovaly ještě před několika dny islámské milice Šabáb. Po ztrátách, které utrpěly při bojích s vládními vojáky a vojáky Africké unie se ovšem z hlavního města stáhly. Nyní vládní vojáci vzali na místo zahraniční novináře, aby jim ukázali, že trosky ani 18 let po incidentu nezmizely.
At first it was impossible to see any sign of the choppers amid the growth and rubble. But soon the searchers – government soldiers and security personnel – were able to point out the rotor hub and one of the blades almost hidden among the cactus.
Předčasné plesání nad Jižním Súdánem
Autor: Michael Romancov Kategorie: Různé | Other Datum: 20. 7. 2011
Poté, co začátkem července došlo k oficiálnímu vyhlášení vzniku nového afrického státu – Jižního Súdánu – byla 15. července tato entita přijata do OSN. Jižní Súdán se stal 193 členem OSN, (posledním přijatým státem byla roku 2006 Černá Hora) a 54 státem Afriky. Předseda Valného shromáždění OSN, Joseph Deiss a generální tajemník Ban Ki-moon, tuto skutečnost označili za „historický a radostný okamžik“.
Položme si otázku: proč? Vždyť ani potentátům v OSN, ani komukoli jinému na světě, kdo se o situaci jen trochu zajímá, není neznámo, že nově vzniklý „stát“ patří mezi nejméně rozvinuté oblasti Afriky i světa:
Although it is oil-rich, it is one of the least developed areas of the world – only 16% of its women can read and write and there are very few paved roads in a country larger than Spain and Portugal combined.
Jen shora uvedená slova, o jejichž pravdivosti ani v nejmenším netřeba pochybovat, by měla každému racionálně jednajícímu aktérovi v mezinárodní aréně stačit k tomu, aby se postavil proti zjevnému hazardu, který je v plném mezinárodněpolitickém uznání tak zjevně slabého člena skryt. Přesto však minulou vyhlášení nezávislosti oficiálně uvítali všichni stálí členové Rady bezpečnosti, jejich šéfové vlád, či hlavy států přispěchali se svými gratulacemi a deklarovali, že novou entitu uznávají. Nejenom, že tím vytvořili prostor pro plesání na půdě Valného shromáždění, ale zároveň tím této organizaci připravili další z neřešitelných problémů do budoucna. Navzdory tomu, že v Africe nové státy prakticky nevznikají, se kladně vyjádřila i Africká unie, kde se proti postavila jen Eritrea a plukovník Kaddáfí.
Proč žijeme ve světě, v němž na jednu stranu oficiálně neuznáváme demokratický a ve všech ohledech (nad)standardně fungující stát, jakým je Taiwan, a na druhé straně dovolíme existenci něčeho takového, jako je, respektive bude, Jižní Súdán? Odpověď, že na území Jižního Súdánu je ropa, je jistě správná, ale rozhodně ne úplná. Celý Súdán – ne všechna ropná naleziště jsou na jihu, jakkoli jich tam je většina – byl „až“ třicátým největším producentem ropy na světě, takže se Jižní Súdán na žebříčku nejspíš ještě o něco málo posune níže. Navíc je známo, že zatím všechny ropovody vedou na sever, takže nově vzniklý stát je závislý na svém severním sousedovi. Než se, a pokud vůbec, vybudují alternativní ropovody vedoucí do Keni či až do Tanzánie, uplyne ještě moře vody.
Tvrzení, že nová vláda využije příjmů plynoucích z exportu ropy k zahájení mohutného rozvojového – i naše média zaznamenala plány na výstavbu nové metropole ve tvaru nosorožce – a vzdělávacího úsilí, jež v africkém vnitrozemí povede ke vzniku prosperujícího a dokonce snad i demokratického státu, je krásně znějící sen, jenž se zanedlouho ukáže být jen bohapustým výsměchem všem těm (zejména) na Západě, kdo navzdory zkušenostem z Nigérie, Angoly či Rovníkové Guineje věří, že je něco takového možné. Správná odpověď nakonec nebude ani ta, že se v Jižním Súdánu tak silně angažovalo světové/demokratické veřejné mínění a některé americké/světové celebrity, že se režim na severu a jeho hlavní ochránce – Čína, zalekly veřejného pranýřování genocidních a jiných zločineckých praktik. Proč tedy k jeho vzniku došlo?
Domnívám se, že za vznikem Jižního Súdánu stojí ze všeho nejvíce momentální stav mezinárodního společenství, a že vytvoření právě této entity umožňuje dobře posoudit míru posunů těžiště světové moci. Omezíme-li se na relevantní mezinárodní aktéry, pak je jasné, že pro USA, Británii a Francii není zcela bezvýznamné, že se jejich politické elity mohou svému domácími veřejnému mínění pro jednou ukázat jako ti, kdo stojí pevně na straně utlačovaných a bezmocných, což jim rád potvrdí například Mr. Sudan – George Clooney. Navíc jsou si vlády právě těchto států vědomy, že další zhoršení bezpečnostní situace, jež je v této části Afriky notoricky špatná, by vytvořilo další problém opět primárně pro ně. Pozdravné telegramy a přítomnost nějaké politické celebrity, například Colina Powella, na slavnostním ceremoniálu v Djubě vyjde podstatně levněji, než nutnost organizovat humanitární pomoc, pomáhat uprchlíkům či se, nedej bože, angažovat přímo na místě.
Ze všech zainteresovaných mocností je situace nejvýhodnější pro Čínu. Lidskoprávní důvody, které jsou tak důležité pro Západ, jsou Pekingu ukradené, a rozdělení Súdánu mu nejenom neškodí, ale dokonce je výhodné. Namísto toho, aby Čína musela vyjednávat s největším státem Afriky (co na tom, že se v mnoha ohledech jednalo o slabý stát, velikost prostě má svou symbolickou a politickou hodnotu a platí to jak v případě Súdánu, tak například Ruska), jímž Súdán donedávna byl, teď budou jednat se dvěma na sobě závislými státy, které zároveň budou oba závislé právě na Číně.
Vedle toho, že severnímu Súdánu poskytuje Čína podporu diplomatickou, vojenskou i ekonomickou, bude její slovo posíleno i v budoucnu, neboť ropovody vedoucí z Jižního Súdánu do Keni, či kamkoli jinam, které by zmenšily či zcela zlikvidovaly tranzitní potenciál severu, by pravděpodobně opět stavěli Číňané. Zcela nezanedbatelný asi nebude ani fakt, že jih je animisticko-křesťanský, zatímco sever muslimský. Čína rovněž patří ke státům, jež mají problém s muslimským fundamentalismem, což snad neznamená, že by režim prezidenta Bašíra nějak podporoval Ujgury.
Pokud jde o jih, pak v pozadí jeho čerstvé nezávislosti, a v budoucnu ochrany, je třeba opět vidět Čínu, neboť tato země byla nejvíce zainteresována na těžbě a transportu zdejší ropy. Tím se mimochodem potvrzuje názor těch odborníků, jako je například Philippe Le Billon, kteří tvrdí, že narozdíl od diamantů, zlata nebo dřeva, má ropa v zásadě pozitivní dopady, na délku a intenzitu ozbrojených konfliktů.
Poslední poznámka k Číně se pak váže k tomu, že v rámci relativně málo lidnatého jihu – počet obyvatel se odhaduje kolem sedmi milionů – může několik tisíc, až desítek tisíc gramotných, kvalifikovaných, disciplinovaných a v případě nutnosti třeba i ozbrojených Číňanů lehce vytvořit situaci, která by vůbec nemusela být nepodobná působení bělošských minorit v Alžírsku a Rhodésiích.
Kdybych se měl pokusit o nalezení nějaké paralely, pak mi vznik Jižního Súdánu ze všeho nejvíce připomíná situaci ze začátku 20. století, kdy Velká Británie přenechala nově nastupující mocnosti – USA, výstavbu panamského průplavu. Když Američané zjistili, jaké politické problémy jsou spojeny s vyjednáváním s Kolumbií, k níž tehdy Panama patřila, tak prostě podpořili vznik nového státu.








Komentáře | Comments