Nyní se budou objevovat příběhy a zprávy, které budou jednak tragické výročí připomínat a také budou hodnotit uplynulých deset let. Témat na bilancování bude více než dost, zaručuji. Jedno z těch hodně zajímavých otevřel před pár dny deník The Washington Post. Týká se proměny Ústřední zpravodajské služby (CIA), má název CIA shifts focuse to killing targets a vřele jej doporučuji. Základní proměnu autoři popisují ve třech dosti vypovídajících odrážkách:

• The drone program has killed more than 2,000 militants and civilians since 2001, a staggering figure for an agency that has a long history of supporting proxy forces in bloody conflicts but rarely pulled the trigger on its own.
• The CIA’s Counterterrorism Center, which had 300 employees on the day of the attacks, now exceeds al-Qaeda’s core membership around the globe. With about 2,000 on its staff, the CTC accounts for 10 percent of the agency’s workforce, has designated officers in almost every significant overseas post and controls the CIA’s expanding fleet of drones.
• Even the agency’s analytic branch, which traditionally existed to provide insights to policymakers, has been enlisted in the hunt. About 20 percent of CIA analysts are now “targeters” scanning data for individuals to recruit, arrest or place in the cross­hairs of a drone. The skill is in such demand that the CIA made targeting a designated career track five years ago, meaning analysts can collect raises and promotions without having to leave the targeting field.

To, že se CIA proměnila především v protiteroristický stroj, je zcela logické. Že je v tom úspěšná (ponechávám stranou hodnocení metod) je také nepochybné – viz smrt Usámy bin Ládina, likvidace minimálně jedné generace (spíše více) Al Kajdy a dalších teroristických organizací. Na druhou stranu si samozřejmě člověk může klást řadu otázek. Například, neproměňuje se „firma“ v „jednoúčelovou“ organizaci? Je a bude schopna reagovat na neteroristická ohrožení typu Čína a podobná? Jak poznamená činnost CIA velice úzké propojení jejích důstojníků, speciálních sil a kontraktorů v rámci honů na teroristy? Není možné, aby tato zkušenost nezanechala v organizaci a jejích operačních postupech stopu. Jaká bude?

V uvedeném článku experti tvrdí, že důraz na protiteroristické informace nikterak neovlivňuje základní poslání CIA. Mimochodem, podle zdroje, který nechtěl být jmenován, strávil bývalý šéf CIA Leon Panetta nejméně 30 procent času řešením protiteroristických aktivit. Další zajímavý údaj se týká analytiků – 35 procent z nich přímo podporuje operace a 10 procent je v zahraničí.

V neposlední řadě má CIA licence to kill. Byť stále údajně převyšuje počet zadržených, či upozornění na podezřelé teroristy bezpečnostní složky některého státu (s následným zatčením) počet těch, kteří byli zabiti například bezpilotními prostředky, přesto se dá tvrdit, že likvidace cizích státních příslušníků v zahraničí kvete. V této souvislosti to za zajímavý konec uchopil Spencer Ackerman v článku na Danger Room:

That raises the biggest question of all surrounding the new post-9/11 CIA. If it’s acting like a military organization, shouldn’t it have the (relative) transparency and accountability of a military organization? Most members of Congress don’t have the security clearances necessary to know anything at all about CIA operations, preempting effective oversight. Congress is basically reliant on the CIA to check its own work, content to believe the CIA director when he says that the drones kill terrorists, not innocent people. Meanwhile, the Post reports that CIA proxies have “used more indiscriminate means, including land mines, to disrupt insurgent networks.”

Někteří tvrdí, že by bezpilotní zabijáky měly od CIA převzít ozbrojené síly. Těžko říct, ale nepředpokládám, že by se zpravodajská služba tohoto nástroje snadno zbavovala, zvláště když v současnosti stojí na teroristické hrozbě a boji proti teroristům. Asi bude zajímavé sledovat, co udělá a eventuálně změní nový šéf CIA generál David Petraeus. Byť pochází z ozbrojených sil, přesto by bylo asi naivní předpokládat, že by nějak razantněji měnil styl práce agentury (pokud nebude přinucen). Zvláště v době, kdy se operace v Afghánistánu definitivně začne proměňovat z counterinsurgency na counterterrorism.

Generál David Petraeus (vpravo) s bývalým ministrem obrany Robertem Gatesem, se kterým si výborně rozuměli (Afghánistán, 6. června 2011); Foto Cherie Cullen, DoD

Včera po 37 letech v pěchotě odešel do civilu generál David Petraeus (58). Pravděpodobně nejvlivnější generál své generace nastupuje jako ředitel CIA. Prý ředitelem špionů moc být nechtěl. Přátelům se svěřil, že by nejvíce bral post předsedy sboru náčelníků štábů, ale prezident Barack Obama byl jiného mínění. Poté, co vypadl z přízně generál námořní pěchoty James Cartwight, prezident v květnu oznámil, že si vybral na tuto pozici mnohem méně výrazného a známého generála pěchoty Martina Dempseyho.

Jsem přesvědčen, že dějiny budou generála Petraeuse hodnotit ve velice příznivém světě. Podařilo se mu totiž radikálně ovlivnit myšlení o válce nejenom v Pentagonu, ale především v Bílém domě. Ostatně díky politikům – prezidentovi George W. Bushovi – dostal ve chvílích naprosté beznaděje v letech 2005-2006 šanci vyzkoušet jiný přístup. Dokázal protlačit counterinsurgency do nejvyšších pater a z tohoto teoretického přístupu učinit módní slovo. Dokázal ovšem svou verzi COINu i aplikovat a – ať se to komu líbí, nebo ne – vyvázat Spojené státy z Iráku. Nepředal Irák jako kvetoucí demokracii, kde fungují všechny služby, ekonomika roste a všichni jsou šťastní. Irák má mnoho problémů, ale dostal šanci i prostředky si je řešit sám. V Afghánistánu byl generál Petraeus poslední rok a jeho výsledky jsou přinejlepším smíšené.

Není překvapením, že generál ve svém projevu před odchodem z pěchoty varoval, aby se Spojené státy v žádném případě nevzdávaly doktríny counterinsurgency, která je sice drahá, náročná na počet vojáků, náročná kvůli spolupráci s civilisty a velice riskantní, ale může fungovat tak, jako fungovala v Iráku. Tato slova říkal ve chvíli, kdy se těžiště pozornosti Bílého domu od budování silnic, škol a pomoci místních komunit pomalu, ale jistě přesouvá ke couterterrorismu, tedy soustředění se na likvidaci teroristů zároveň se snahou co nejrychleji se vyvázat z Afghánistánu. Dá se říci, že spor mezi COINem a counterterrorismem, který se rozhořel před dvěma lety především mezi bývalým ministrem obrany Robertem Gatesem (a Petraeusovým ochráncem) a viceprezidentem Joe Bidenem nakonec vyhrál viceprezident, byť se zpočátku zdálo, že tomu bylo naopak.

General Petraeus said that the United States should keep counterinsurgency as a doctrine – he helped write the military’s updated manual on it in 2005 and 2006 – if only because war is unpredictable and the military needs to be trained for all possibilities.
“We have relearned since 9/11 the timeless lesson that we don’t always get to fight the wars for which we’re most prepared or most inclined,’’ General Petraeus said at the retirement ceremony, held in the bright sunshine of the parade ground at Fort Myer, near Arlington National Cemetery. “Given that reality, we will need to maintain the full-spectrum capability that we have developed over this last decade of conflict in Iraq, Afghanistan and elsewhere.’’

S Petraeusem se přišli rozloučit především lidi, se kterými úzce spolupracoval v Iráku a v Afghánistánu. Mimo jiné, viceprezident Biden mezi nimi nebyl. Odcházející předseda sboru náčelníků štábů generál Mike Mullen o Petraeusovi řekl, že už nyní patří mezi velikány.

Members of General Petraeus’ 1974 class from the United States Military Academy at one point lustily chanted “Peaches, Peaches, Peaches’’ – the general’s nickname at West Point. General Petraeus’ two children and his wife, Holly Petraeus, were there as well. General Petraeus thanked Mrs. Petraeus for being “Mrs. Dad for the bulk of the last decade while I’ve been deployed.’’

Nyní se mi díky Václavovi Pechovi (díky Ti) dostal do rukou text, který zajisté Coinistas ocení. A jak se zdá, na cestě je řada dalších, podobných dokumentů, které posbíral jeden bývalý důstojník námořní pěchoty se zkušenostmi mimo jiné i z Vietnamu. Doufám, že některé budu moci brzy dát na OWOP.

Dokument se nazývá U.S. Marine Corps Civic Action Effort in Vietnam March 1965 – March 1966 a popisuje zkušenosti tzv. Combined Action Company (CAC), což byl pokus vytvořit společné americko-vietnamské jednotky, jejichž hlavním úkolem byla jak obrana, tak výcvik místních sil v boji proti Vietgongu. Tento pokus je v publikaci hodnocen natolik optimisticky, že člověk znalý toho, jak to vše dopadlo, se nejprve možná pousměje. Ale jen do chvíle, než si uvědomí, že zanedlouho se možná shovívavě bude někdo usmívat nad naším úsilím a občasným optimismem nad vývojem v Afghánistánu.

Large units of the Marine Corps and the ARVN would keep at bay and destroy the Viet Cong main force and the Army of North Vietnam. The death of Pham Van Thuong represented something more than an isolated incident. The first fully coordinated effort to defeat the Viet Cong was emerging. Military civic action, expressed in security measures like the CAC concept would provide the link between the war against the enemy main forces and the reestablishment of political control by the GVN at the grass roots level.

Byť byla snaha o zvrat ve válce prostřednictvím lepší spolupráce s civilním obyvatelstvem upřímná, přesto byla odsouzena k záhubě. Podobně ostatně jako například aplikace counterinsurgency Davida Galuly v Alžírsku – byla sice úspěšná na malém území, ale celkovou prohru neodvrátila. Konflikty typu Alžírska, Vietnamu, Iráku či Afghánistánu obvykle posuzujeme skrze literaturu a texty psané lidmi z našeho kulturního okruhu, tedy našima západníma očima.

Proto když si člověk čte například o pokusu s CAC popisovaném v U.S. Marine Corps Civic Action Effort in Vietnam March 1965 – March 1966 a pak si přečte například Ghosts of War in Vietnam Heonika Kwona pochopí, že je pořád více toho co nevíme, než toho co víme. Antropolog Kwon napsal výbornou studii, ve které popisuje zkušenost a vyrovnávání se Vietnamců s desítky let trvající válkou prostřednictvím vyprávění o duších zemřelých, kteří se stále toulají po zemi, protože nemohou dojít klidu. Dají se tak třeba potkat francouzský legionář spolu s vietnamským partyzánem a námořním pěšákem.

Kwon ovšem popisuje i řadu reálií, které někdy mohou unikat naší pozornosti. Třeba o sofistikovaných sítích partyzánů, které existovaly Američanům přímo pod nosem a o koexistenci příznivců partyzánů a příznivců jihovietnamské vlády někdy i pod jednou střechou. Trojčlenné buňky příznivců Vietkongu a severovietnamského režimu byly jenom těžko vypátratelné a hlavně zlikvidovatelné. Platilo totiž pravidlo, že se jednotliví členové buněk mezi sebou prakticky neznali.

Under the hostile conditions in towns, the cell itself often took the form of a network in which its infrastructure workers were largely unknown to one another. Each had contacts with the cell operator via various means of communication. The workers met their superiors and network operators in the graveyard or the temple (unless they were already neighbors, kin or workmates); alternatively, they were sent coded messages via messengers.

Přeji příjemné počtení v materiálu U.S. Marine Corps Civic Action Effort in Vietnam March 1965 – March 1966. Člověk nikdy neví, kdy se mu může něco podobného hodit.

Byla to zvláštní náhoda. Estonský major Eero Kinnunen se svou jednotkou přistál na kandahárském letišti 9. listopadu 2007 v rámci operace ISAF. Bylo to pro něj památné datum, protože přesně dvacet let předtím, 9. listopadu 1987 kandahárské letiště opouštěl po roce a půl služby v sovětské armádě v jednotce Specnaz v Afghánistánu. Kinnunenovy zkušenosti ze dvou rotací v Afghánistánu popisuje článek, který je v květnovém/červnovém čísle Military Review.

Text se příznačně jmenuje Two Tours in Afghanistan. Twenty Years and Two Armies Apart a stojí za přečtení, byť Kinnunenův příběh není zcela ojedinělý. V estonské armádě (a nejenom v ní) slouží více lidí, kteří prošli Afghánistánem v sovětské armádě a nyní se pod vlajkou NATO do něj vracejí. Srovnání dvou operací, mezi kterými jsou desítky let, je dosti zajímavé. Rozdílů se dá nalézt celá řada – od pravidel pro bojovou činnost, přes logistiku až po soupeře.

My first tour was all about offensive combat and taking out enemy logistics. My second tour was static defense, and the challenge was keeping the enemy from gaining the initiative. In both tours, the fight was about logistics and interdicting the enemy’s lines of advance, withdrawal, and communications. Deception was important in both tours, but more difficult in the second.

Rozdíly v činnosti jsou vidět i z taktiky, kterou používaly Specnaz v 80. letech, a kterou prováděla jednotka majora Kinnunena na jihu Afghánistánu nyní. Zatímco tehdy tvořily významnou část akcí přepady karavan mudžahedínů, nyní to bylo hájení Nou Zad před Talibanem a zabránění jeho posilování v Musá Kala. Na druhou stranu, v obou případech jde o protipovstalecký boj, byť chápaný i aplikovaný rozdílně.

Guerrilla warfare is about maintaining lines of advance, withdrawal, and communication. The guerrilla leader and the counterinsurgent com­mander are both trying to interdict the other’s lines. Consequently, guerrilla warfare is a fight where both sides try to stop the other’s logistics.

Už v Sovětských dobách se říkalo: Pokud tě pošlou do Kandaháru, oběs se, protože je to skutečné peklo. Dnes to není o moc lepší – vedro, prach, zelená údolí, ve kterých se bojuje s velkými obtížemi a kde jsou povstalci ve výhodě a zcela nepřátelské prostředí. Na druhou stranu, zabezpečení dnešních jednotek je zcela nesrovnatelné se zabezpečením sovětských (tehdy měli sovětští vojáci k dispozici saunu, téměř žádný materiál, ze kterého si mohli vybudovat obranu a podobně), technika – především komunikační prostředky – je mnohem dále a v neposlední řadě, předpokládám, i ocenění za službu v zahraničí je mnohem vyšší. Vojín Kinnunen dostával za službu 15-20 rublů (20-25 dolarů) měsíčně. Když se po roce a půl vrátil z Kandaháru, vyplatili mu v Taškentu 100 rublů. Podobně jako ostatní žil s představou, že bude jako veterán oceňován. Nebyl, což bylo i pro něj zklamáním.

Nechci přepisovat celý článek, originál je mnohem lepší než to, co o něm kdy napíši já. Chtěl bych ale upozornit ještě na jeden článek z posledního Military Review. Zčásti má podobnou tématiku – protipovstalecký boj. Jmenuje se Maintaining the Combat Edge a jeho autoři generálmajor Michael Tucker a major Jason Conroy varují před tím, že kvůli soustředění se na counterinsurgency americká pěchota a zvláště její nižší důstojníci ztrácejí schopnost vést klasické konvenční operace. Důvodem je to, že zatímco s nekonvenčním válčením se v posledních devíti letech setkávají neustále, na tradiční, konvenční výcvik už nezbývá čas.

During this time, there have been profound changes in the Army’s force structure across all warfighting functions. These changes have accompanied a steady atrophy in our ability to conduct major combat opera­tions (MCO) and should give us cause for concern. Much of the unit structure and training competency that existed nine years ago are no longer present, even though the National Security Strategy of May 2010 mandates: “We must maintain our military’s conventional superiority, while enhancing its capacity to defeat asymmetric threats.”

Podle autorů je stav skutečně na pováženou. Přitom ruské tanky v Gruzii, či hrozby vycházející ze Severní Koreje (čínské posilování konvenčních sil se nedá opomenout, byť o tom v článku není zmínka) připomínají, že je nutné udržovat znalosti o konvenčním způsobu boje. Na úrovni brigád a níže tato znalost už prý začíná chybět.

After 12 months of distributing food at refugee camps or negotiating with local officials, armor companies and field artillery batteries find it dif­ficult to skillfully conduct gunnery. In addition, many, if not most, of the intelligence tactics, tech­niques, and procedures that we use during MCO reside almost solely in the personal experiences and memories of senior NCOs and field grade officers who trained and executed those tasks early in their careers. Order of battle skill sets have become a lost art among junior military intelligence personnel. Today, intelligence analysts are more like police detectives looking for “persons of interest.” The average soldier cannot indentify threat equipment, threat capabilities, or the significance of signature equipment, but he can identify individuals or per­sons on watch lists.

Válka v Afghánistánu v roce 2001 až 2002 probíhala v zásadě nekonvenčně – hlavní roli sehrávaly speciální jednotky a zpravodajské služby a kladivem byly místní síly. Válka v Iráku v roce 2003 byla vedena jako konvenční operace silami s konvenčním myšlením. Zanedlouho se začala zhoršovat situace v Afghánistánu a s posilováním konvenčních sil se začal prosazovat konvenční přístup. Války v Iráku a v Afghánistánu se z hlediska myšlení začaly podobat. Znovuobjevené COIN se ztěžka začalo prosazovat po roce 2005 a během několika let se stalo v amerických silách převládajícím přístupem mezi důstojníky, kteří opakovaně sloužili v Iráku a v Afghánistánu.

Vysoké operační tempo, nedostatek vojáků (důsledkem je častější nasazování stejných jednotek, než by bylo správné) a důraz na aplikaci counterinsurgency vede ovšem k tomu, co popisují Tucker a Conroy. Otázka je, jak tuto situaci řešit a jestli je vůbec řešitelná. Je možné, aby se v rámci výcviku kladl stejný důraz na konvenční i nekonvenční postupy? Nebo bude vždy – podle situace a potřeby – vítězit jedno nad druhým?

Výsadkáři na hlídce v údolí řeky Pech v provincii Kunar (říjen 2007); Foto sgt. 1ST class Jacob Caldwell, U.S. Army

Válka v Afghánistánu vstoupila 15. února 2011 do nové fáze – ústupu. Tiskové oddělení ISAF nějakou nešťastnou náhodou o tom zapomnělo informovat, takže to vyplulo na povrch o deset dní později. Z poslední aféry s generálem Caldwellem jsme se dozvěděli, že tiskový mluvčí nesmí lhát, tudíž je lepší použít co nejšetrnější slova. Pravda někdy bolí, tak to raději nechali na New York Times.

Diplomaticky řečeno, ústup není ústup, ale strategické přemístění neboli přesun jednotek k lepší ochraně afghánského obyvatelstva, abych citoval pana generála Campbella, velitele Regionálního velitelství východ (dále RC-E) a 101^st Air Assault Division, přesně. Bylo by to k pousmání, kdyby nešlo o lidské životy.

Opuštění operační oblasti v Afghánistánu není nic, co by se nestalo předtím. To nové je jeho rozsah – stáhne se celý prapor o 800 vojácích z údolí řeky Pech v odlehlé oblasti východní provincie Kunar. Poprvé se Američané do údolí odvážili v roce 2003. Postupem času se oblast stala prostorem nejintenzivnějších bojových operací v RC-E. Celkem si zde boje vyžádaly životy 104 amerických vojáků.

Není to ani poprvé co se o vyklizení údolí Pech uvažuje. Už více než před rokem nařídil vyklizení generál McChrystal, následně se rozhodnutí odložilo. Údolí ale nebylo zařazeno mezi 83 klíčových oblasti v zemi (Key Terrain District), kde se provádí intenzivní COIN kampaň. Nyní se definitivně rozhodlo o jeho konečném vyklizení. Uvolněný prapor 1st-327^th IN bude přesunut k ochraně oblasti okolo Highway 7 Khyber Pass-Dželalabád-Kábul, nejdůležitější obchodní tepny Afghánistánu.

Technicky jde bezesporu o správné vojenské rozhodnutí. Sil není v Afghánistánu nazbyt, proto je lepší je soustředit v oblastech, kde je možné dosáhnout rychlejšího pokroku, s větším dopadem než v řídce obydleném horském údolí. Ale…

Nejdříve se podíváme kde je Údolí řeky Pech (Google Earth 34°52’44.93″N, 71° 9’11.31″E). To je  Asadabád, hlavní město pohraniční provincie Kunar, které leží na stejnojmenné řece tekoucí ze severu na jih. Řeka Pech se do Kunaru vlévá od západu, respektive severozápadu. Údolí vede vysokohorským terénem, dno je na úrovni tisíc metrů nad mořem, okolní hory se rozprostírají ve výšce mezi dvěma až třemi tisíci metry nad mořem.

Jsou v něm celkem čtyři COP (Combat Outpost) – od ústí Honaker-Miracle, Able Main, Michigan a nejzápadnější Camp Blessing. Zde Pech tvoří vidlici s od severu přitékající řekou Waygal, stejnojmeným údolím se dostanete do nedalekého Nuristánu. Dříve zde byl COP Bella a ještě o několik kilometrů blíže Wanat. Oba byly vyklizené po útoku v roce 2008. Řeka Pech se dále stáčí na jih a protéká distriktem Chapar Dara. I zde byly dříve americké posty. Tok pak pokračuje do Nuristánu. Vraťme se k Camp Blessing, hlavní americké základně v údolí.

Všechny čtyři COP spojuje 30 km dlouhá cesta „Route Rhode Island“. COP Michigan stojí v ústí jižního údolí Korengal – dějišti dokumentu Restrepo a autobiografické knihy Lone Survivor Marcuse Luttrela, popisující operaci Red Wings v roce 2005, která byla později zfilmovaná. V údolí Korengal byly základny až do dubna 2010, kdy byly opuštěny. Od té doby je COP Michigan pod intenzivní palbou.

Další COP Honaker-Miracle uzavírá údolí Watapur  vedoucí na sever. Zde proběhla v polovině listopadu 2010 výsadková operace Bulldog Bite během níž zahynulo sedm amerických a tři afghánští vojáci společně s 60 Talibanci. To byla asi poslední kapka, která rozhodla o vyklizení údolí řeky Pech. Jak vidíte, údolí je nasáklé americkou krví. Stažení obrátí sedm let namáhavé a nebezpečné práce vniveč, což se podepíše na morálce vojáků.

Ač je údolí poměrně krátké, žije v něm několik národů a mluví se zde sedmi jazyky. Lidé z vedlejších údolí si často nerozumějí a žijí sami pro sebe mezi vysokými horami. Pro Američany bylo nesmírně obtížné sehnat tlumočníky a nikdy se jim to zcela nepodařilo. Neorientovali se v složitém prostředí vzájemných kmenových vztahů a konfliktů.

V údolí jsou tři distrikty – Chapar Dara, Manogai a Watapur. Celkem se sto tisíci lidmi, což je čtvrtina populace Konaru. To je více než žije v hlavním městě Asadabádu. To je první výhrada proti vyklizení.

Údolí řeky Pech má sice rozptýlenou populací ale je rozhodně větší než v hílmandském distriktu Mardžáh, těžišti operací americké námořní pěchoty, kde žije 70 000 obyvatel. Sedm let američtí vojáci na šurách slibovali místním, že je neopustí a vyzívali je k podpoření afghánské vlády a ANSF. Mnozí to i udělali. Teď za svou ponesou následky. Stažením si pouze znepřátelíme více lidí. Afghánci nejsou slepí, vidí dobře, že na ISAF se nedá spolehnout. Proč by měli riskovat a pomáhat nám?

Další výhrada je malá strategická hodnota oblasti – podobných údolí je v Afghánistánu tisíce. To je jistě pravda, ale ještě před několika roky tvrdili Američané přesný opak. Dolina leží na trasách tradičních karavanních stezek z Pákistánu přes Kunar do Parwánu a Kapisi, což jsou sousední provincie Kábulu. Americká posádka působila jako nárazníková zóna. Džihádisté z Pákistánu zde bojovali a teď mohou pokračovat dál, hlouběji do afghánského vnitrozemí ke Kábulu, nebo Dželalabádu.

Bude ohroženo postavení samotné TF Bastogne (1^st Brigade,101^st Air Assault Division) hlídající hranici s kmenovími územími Pákistánu. Brigáda udržuje řetěz pohraničních COP podél řeky Kunar s paralelní silnicí MSR California (Main Supply Route). A je opravdu hlavní, protože je jediná. Silnice vede z Dželalabádu, Asadabád se soutokem řeky Pech, je v přibližně polovině 160 kilometrů dlouhé cesty k nejsevernějšímu COP Bostic v Naray u hranice s Nuristánem. Dál už je Kamdeš s opuštěným COP Keating, který málem Taliban dobil v řijnu 2009.

Cesta probíhá jen 12-20 km od pákistánské hranice, kde jsou základny povstalců. Teď budou základny Talibanu i na druhé straně řeky Konar, v údolí Pech. Jakýkoliv zásobovací konvoj pro severněji umístěné COP bude proto muset být masivní vojenská operace. Jestli nebude dalším krokem ISAF vyklizení i údolí Kunaru, což by zcela odkrylo 80 kilometrů hranice.

Generál Campbell tvrdí, že povstalci jsou místní a „naše přítomnost destabilizuje situaci“. Když tam nebudeme, boj ustane. Ano, to už jsme slyšeli o údolí Waygal, Kamdeš a Korengal. Vždy, když Američané odešli, Taliban je následoval a situace se znovu zhoršila. Taliban v Kunaru a Nuristánu není jen místní. Dokonce je potvrzena i přítomnost odnože Al Kajdy, což je v Afghánistánu velmi vzácný jev. Když se ISAF stáhne, Taliban rozhodně neponechá území místním. Naopak získá více operačního prostoru, větší území pro nábor, zásobování, ubytování a daňové výnosy. A hlavně získá propagandisticky využitelné vítězství.

Al Džazíra ráda znovu natočí obsazení opuštěných COP jako v dubnu 2010.

Ústup bude mít i mezinárodní dohru. USA neustále nutí Pákistan, aby zasáhl proti talibanským táborům na kmenových územích. Po opuštění údolí Pech bude Pákistánská vláda ještě méně ochotná něco dělat, když nezasahují ani Američané. Stažení bude největší ranou vzájemným vztahům mezi Afghánistánem a NATO. Afghánská vláda je proti stažení. Ministr obrany Wardak zná oblast z vlastí zkušenosti, sám tam válčil proti sovětům. A dobře ví, co říká.

Američany mají v údolí nahradit afghánské jednotky. To je ale velmi odvážné rozhodnutí, vystavující naše nejdůležitější partnery velkému nebezpečí. Nejde ani tak o ANP nebo ABP (Afghanská národní nebo pohraniční policie). Ty jsou většinou složeny z místních, takže se jedná de facto o převlečené kmenové milice nebo oddíly místních warlordů. Pravděpodobně uzavřou s Talibanem nepsané příměří nebo se přidají na jeho stranu. Je otázkou, jestli takové jednotky s velmi pochybnou loajalitou vůbec zásobovat. U koho zásoby skončí?

V největším nebezpečí bude ANA, která je náborována centrálně. Většina vojáků jsou Tádžici a Paštúni ze severu země. Nemají žádné vazby na místní obyvatele. Jak se tam může udržet nezkušená jednotka ANA, když se odtamtud stahuje prapor amerických výsadkářů? Nebude to, jak říká major Turab, sebevražedná mise?

ANA nemá ani vybavení ani schopnosti k přežití. Jak zajistí palebnou podporu? Žádní předsunutí letečtí návodčí, dělostřelci zvládnou jen přímou palbu. Jak udrží průjezdnou Route Rhode Island? Nemají odminovací odřady, MRAPy ani pyrotechniky. Jen velmi omezenou schopnost zásobovat vzduchem, žádný MEDEVAC. Mají minimum řidičů, mechaniků, zbrojířů, opravářů elektroniky nebo zdravotníků. Kolik mají satelitních radiostanic, aby vůbec přivolali pomoc? Ano, Američané slibují leteckou podporu a ETT (americké OMLT) ale nezmění zase priority?

Velení ISAF si nad rozhodnutím umylo ruce. Až 28. února zveřejnilo první prohlášení. Afghánská vláda má dělat, co uzná za vhodné. Ještě loni v listopadu v Lisabonu na summitu NATO se plánovalo zahájení předávání odpovědnosti ANSF od klidnějších oblastí. Nyní opět USA změnily plán – začne se v nejnebezpečnějších oblastech. Velmi podivná „společná strategie“.

Ano, ISAF nebyl nikdy poražen, jen bitvy vyhrává stále blíže Kábulu.

Za více než deset let, kdy americké a mezinárodní síly vedou „urputnou a hořkou“ válku v Afghánistánu, která zastínila i konflikt a problémy v Iráku, si mezinárodní společenství uvědomuje, že Taliban a globální džihádisté nebyli poraženi snadno a rychle jak se zprvu zdálo a vypadá to, že ani v nejbližší době, i přes všechny informace a odhady, poraženi nebudou. Taliban a další jemu podobné organizace jako je HiG (Hezb-e Islami Gulbuddin), HiK (Hezb-E Islami Khalis), TNSM (Tehrik Nefaz-e Shariat Mohammedi), IMU (Islamic Movement of Uzbekistan), LeT (Lashkar-e-Tayyiba), nebo TTiP (Tehrik Taliban-I Pákistán) si stále udržují velký vliv v oblasti, kontrolují velké území apod.

Aby byl tento odolný a velice adaptabilní nepřítel poražen, musí, kromě stokrát či tisíckrát zmiňované COIN strategie, být aplikováno a nastaveno odpovídající vojenské zpravodajství. To musí vyvěrat z pochopení situace a povahy účastníků a musí reagovat na nesčetné množství faktorů ovlivňujících situaci, prostředí, změny atd.

V obsáhlé zprávě nejvyššího velitele vojenského zpravodajství v Afghánistánu generálmajora Michaela Flynna z počátku roku 2010 se praví:

„Eight years into the war in Afghanistan, the U.S. intelligence community is only marginally relevant to the overall strategy.“ He says of failings to gather or apply useful intel, „This problem and its consequences exist at every level of the U.S. intelligence hierarchy, from ground operations up to headquarters in Kabul and the United States.“ The intelligence community simply „seems much too mesmerized by the red of the Taliban’s cape.“

Studiem různých dokumentů, vyhodnocením operací v Afghánistánu, rozhovory s příslušníky afghánských bezpečnostních sil, ale i s obyčejnými lidmi, jako například s dělníky na stavbách a zemědělci, lze dojít k několika závěrům, které jsou velmi přínosné pro lepší organizaci, plánování, řízení a vyhodnocování v oblasti vojenského zpravodajství v Afghánistánu. Určitě zde nepopíši všechny aspekty, ani nechci opakovat klasické pokyny pro vojenské zpravodajství na úrovni taktického či strategického stupně, ale spíše chci zvýraznit jen některé momenty a nabídnout je do diskuse:

• Uvědomit si, že operace a stálé zpravodajství jsou neoddělitelně propojeny;
• Odpovědné zpravodajství musí usnadňovat pružnost, obratnost, a požadovanou decentralizaci během operací COIN;
• Zpravodajský štáb musí mít na paměti, že COIN operace (neboli také Irregular Warfare) kombinují útočné, obranné a stabilizační prvky a k tomu musí vytvořit Prioritní zpravodajské požadavky (PIRs – Priority Intelligence Requirements).
• PIR jsou důležitou součástí pro porozumění hrozbám, kterým jednotky v Afghánistánu čelí v operačním prostředí jako celku;
• Úspěšné operace COIN mohou být úspěšné jen tehdy, pokud je k dispozici velmi kvalitní zpravodajství a existuje porozumění nepříteli založené na premise, že každá situace je jiná a proto přináší jiné problémy. Spojenecké jednotky se pohybují ve složitém prostředí, které se sestává z vlády, terénu a informační protikoaliční propagandy, zahrnuje povstalce, ideologie, uprchlíky, vysídlené osoby, masové migranty, etnika, kmeny, klany, různé zájmové skupiny, nevládní organizace, vládní organizace, orgány OSN, orgány EU, soukromé bezpečnostní společnosti, porézní hranice, externí financování, sociální třídy, místní a cizí ozbrojené skupiny, městské a venkovské obyvatelstvo, ekonomické a politické instituce, nezaměstnanost, kriminalitu, bandity, narkotika a jejich pašování, stejně jako pašování lidí, kurýry, podloudné obchodníky a náboženské strany. Dalším vlivem je mnoho nezávislých a vzájemně propojených osob či skupin;
• Velitel a personál zpravodajského štábu musí pochopit protivníka, jeho mentalitu, jeho shromažďovací, bojové, týlové prostředí, musí mít o protivníkovi informace, musí znát terén a počasí v prostoru operace. Toto vše musí navíc srozumitelným způsobem předat svému veliteli, štábu a především jednotkám;
• Zpravodajský štáb by měl nebo spíše musí proniknout do kmenové historie na území, na kterém operuje a to včetně území, které je mimo operace, ale žije na něm stejný kmen/rodiny;
• Nezaměřovat se na boj s povstalci na úkor pochopení civilistů a civilního prostředí kolem nich;
• Zkoumat oblečení;
• Studovat a znát místní graffiti a regionální nářečí;
• Zkoumat symboliku oblasti, zvířectvo v oblasti (je hospodářské zvířectvo ukryto, bylo z oblasti odvedeno, anebo se pohybuje naprosto přirozeně?);
• Zjistit kdo je tzv. „milovaný vůdce“ v oblasti a pokud dojde k jeho úmrtí, je potřebné okamžitě na to zpravodajsky reagovat a to nejlépe ve spolupráci s jednotkou či orgány PSYOPS;
• Jak společnost přijímá dary mezinárodního společenství od lékařské pomoci až po fotbalové míče? Například, proč je přijímána lékařská péče, ale děti si nesmějí hrát s darovaným míčem? Proč nemohou nosit darované školní tašky apod.?
• Detailně sledovat změny chování v určité oblasti po provedené kinetické operaci;
• Specialisté vojenského zpravodajství z různých stupňů, kteří působili v Afghánistánu, přiznávají, že v některých případech zpravodajská podpora nebyla odpovídající, neboť nebyla především provedena kvalitní, včasná a odpovídající zpravodajská analýza dobrým analytikem, v klidu a s využitím adekvátního software. Pokud to lze – je lepší operaci odložit i o den, či několik hodin (viz příklad vyšší úrovně – Curveball);
• Důsledně pro jednotky vytvářet tzv. požadavky na informace (Requests For Information – RFIs) a poté důrazně vyžadovat jejich plnění. Podřízené jednotky musejí provádět denní sběr informací dle požadavků, které musí být založené na pokynech obsahujících prioritní zpravodajské požadavky, ve kterých je jasně vymezen úkol, účel sběru, priorita a cíl. Vše musí být řádně synchronizováno a zpravodajské požadavky přizpůsobeny místním anebo regionálním podmínkám. V každém případě musí taktické zpravodajství a požadavky podporovat zpravodajství operační a obráceně. Strategické zpravodajství doplňuje, rozšiřuje obzor pro zpravodajský štáb a zpravodajské odborníky na jednotlivé oblasti;
• Vojenské zpravodajské sítě v Afghánistánu určené pro identifikaci a sledování teroristů a povstalců se stále více musí zaměřovat na odhalování korupce, která bují v celém úseku státní správy a samosprávy v Afghánistánu, v bezpečnostních sílách a u různých dodavatelů. To tedy de facto znamená, že je potřebné více se zaměřit na budování občanské společnosti a méně na zabíjení Talibanců;
• Důraz položit na lidské zpravodajství (HUMINT), komunikační a elektronické zpravodajství (SIGINT – Signal inteligence tj. COMINT a ELINT – Communications a Electronic Intelligence), zpravodajství z otevřených zdrojů (OSINT – Open Source Intelligence) a významné činnosti (SIGACT – Significant Activity). Dále shromažďovat, analyzovat a šířit podrobné informace a hodnocení z různých dalších aktivit, jako jsou debrífingy, setkání se šurami, zemědělci a kmenovými vůdci, překlady rozhlasových vysílání atd.;
• Příslušníci zpravodajských štábů a především velitelé si musejí uvědomit, že dnešní komplexní operační prostředí vyžaduje kreativitu, okamžité akce a reakce a nekonvenčnost na základě informací, poznatků a zkušeností.

Zvláště analytici zpravodajských služeb musejí absorbovat informace s pečlivostí historiků, uspořádat je s dovedností knihovníků, a šířit je s nadšením novinářů. Musejí využívat otevřené zdroje (open source), prostě informace všech zdrojů, které se stanou v populačně-centrickém konfliktu mízou jejich analytické práce.

Jen pro zajímavost, podle hodnocení představitelů amerických ozbrojených sil zatím nejlepší zpravodajství během války v Afghánistánu prováděli příslušníci Task Force – 58 (TF-58) se svým zpravodajským štábem (TF-58 N2 Intelligence Section) posílené o jednotku speciálních sil (Marine Expeditionary Units, Special Operations Capable; MEU SOC) od divize námořní pěchoty (I Marine Expeditionary Force; MEF).

Zde je několik všeobecných postřehů k současné situaci:

• Počátek roku 2011 je, především v jižním Afghánistánu, zásadně odlišný od začátku roku 2010;
• USA a jejich spojenci by měli i nadále podporovat současnou strategii, což je jediný přístup, který může zajistit zásadní změny v bezpečnosti v Afghánistánu;
• Taliban ztratil v této oblasti téměř všechna hlavní útočiště. Jeho schopnosti získávat, dopravovat a používat součásti nástražných výbušných systémů (IED) i IED jako takové a dalších zbraní a zařízení je vážně narušena;
• Místní obyvatelstvo v první fázi začalo v některých důležitých oblastech podporovat ISAF v boji proti Talibanu, ale v současné době se tak neděje;
• Povstání na jihu Afghánistánu bylo nepochybně zastaveno a pravděpodobně rozvráceno;
• Povstalci mají ztíženou mobilitu a nejsou schopni využívat izolovaná bezpečná útočiště především v na východě, RC(East), díky operacím v provinciích Paktia, Ghazní, Lógar a Wardak;
• Povstalci nejsou schopni provádět koordinované akce a kampaně v Nangarháru, Kunaru a Nuristánu;
• Určité problémy se objevily v severním Afghánistánu, ale je velmi nepravděpodobné, že by došlo k radikálnímu zhrošení;
• Tempo i účinnost přímých akcí a operací proti teroristům, povstaleckým vůdcům a jejich pomocníkům, proti laboratořím (skladům) narkotik a dalším klíčovým uzlům různých sítí, které podporují nepokoje v Afghánistánu, se zvýšily;
• Z vojenského hlediska se protipovstalecká činnost neprovádí tak dobře. Problémy jsou i nadále v oblastech, které ještě nebyly schváleny pro zahájení operací, nebo v nich byly akce schváleny, ale nebyly provedeny. V současné době jsou zpracovávány požadavky na řadu operací a je stále patrné, že vojenské jednotky (především Američané) chtějí operovat;
• Otázkou je, metaforicky řečeno, „zda se na představení a divadlo najde dostatek financí“;
• Dalším problémem či nedostatkem je, že politický pokrok je mnohem omezenější než se čekalo. Skutečná zkouška bezpečnosti v jižním Afghánistánu a dalších problematických oblastech přijde především v létě 2011, kdy je možné očekávat, že povstalecké boje proti mezinárodním silám ISAF, místním bezpečnostním složkám a politickému vedení dosáhnou pravděpodobně vrcholu.
• Pokrok za poslední rok je reálný, ale stále není všemu konec. Korupce a nefunkčnost afghánské vlády na všech stupních a útočiště povstaleckých skupin v Pákistánu mohou zapříčiňovat nedostatečné promítnutí úspěchů mezinárodního společenství – vojenského i politického – do situace na zemi;
• Pokroku přitom nebude dosaženo bez zásadní změny chování Pákistánu, jeho ozbrojených sil a zpravodajských služeb.

Vím, že přicházím s velkým zpožděním, že skoro každý, kdo dokáže vyslovit slovo A’stán už řekl svůj názor, ale přesto chci dodat pár slov k tomu, co minulý týden vyšlo pod názvem Overview of the Afghanistan and Pakistan Annual Review. Jde o hodnocení pokroku v A’stánu rok poté, kdy prezident po měsících přemítání souhlasil s navrženou strategií Davida Petraeuse/Stanleyho McChrystala – navýšení, aplikace COIN, předání, předání, předání a odchod.

Recenzní materiál má pět stránek, takže je na místě i reakci držet na uzdě. Naprosto férové bude použít pět citátů a pět komentářů:

…our strategy in Afghanistan is setting the conditions to begin the responsible reduction of U.S. forces in July 2011.

Říkal jsem to, říkal jsem to, říkal jsem to. Toto zdůraznění nemyslím jako vítězný pokřik, spíše jako úšklebek. Stahování v červenci začne, otázka je kolik a kdo. Žádná sláva to ovšem nebude, pokud bude dodrženo sousloví „odpovědné snižování“. Co na to voliči? Ale hlavně, „odpovědné“ ke komu? K Američanům? K Afgháncům? K civilistům? K vojákům? To jsou rozdílné kombinace a ke všem to „odpovědné“ nikdy nebude.

There has been significant progress in disrupting and dismantling the Pakistan-based leadership and cadre of al-Qa’ida over the past year. Al Qa’ida’s senior leadership has been depleted, the group’s safe haven is smaller and less secure, and its ability to prepare and conduct terrorist operations has been degraded in important ways. We remain relentlessly focused on Pakistan-based al-Qa’ida because of the strategic nature of the threat posed by its leadership, and in particular the group’s continued pursuit of large-scale, catastrophic anti-Western attacks and its influence on global terrorism.

Na této stránce se nejvíce hovoří o útocích bezpilotními letadly CIA v Afghánistánu, aniž by byla jedinkrát vyřčena slova „bezpilotní letouny“. Je to dobrý výkon na to, že letos se jen v Pákistánu odehrálo už 112 útoků bezpilotními stroji (stav k 17. prosinci), což je více než jednou tolik oproti roku 2009. Al Kajda je tedy v nedobrém stavu, ale přesto je stále schopná zaútočit na Spojené státy a spojence. Jinými slovy, daří se, daří, ale pořád jsme ještě daleko od cíle. Jakého?

Progress in our relationship with Pakistan over the last year has been substantial, but also uneven. We worked jointly in the last year to disrupt the threat posed by al-Qa’ida, and Pakistan has made progress against extremist safe havens, taking action in six of seven agencies of the Federally Administered Tribal Areas.

Pákistán je centrálním pilířem války v Afghánistánu. O tom svědčí i tématické řazení částí dokumentu. Jako první je Al Kajda, pak Pákistán a nakonec Afghánistán. Úzká spolupráce s Islámabádem je nezbytným předpokladem pokroku. Ale jak už to se spoluprací bývá, k dlouhodobějšímu pokroku vede pouze spolupráce oboustranná. Nějak mi do toho ovšem nezapadají slova pákistánského ministra obrany o tom, že „více můžeme dělat, jen pokud skutečně můžeme. Na prvním místě jsou naše zájmy.“

While the momentum achieved by the Taliban in recent years has been arrested in much of the country and reversed in some key areas, these gains remain fragile and reversible. Consolidating those gains will require that we make more progress with Pakistan to eliminate sanctuaries for violent extremist networks. Durability also requires continued work with Afghanistan to transfer cleared areas to their security forces.

Rok 2010 byl „rokem pravdy“ a jak se zdá, podle recenze úspěšným, protože se Taliban daří, především v Hílmandu a Kandaháru, zatlačovat. Rok 2011 bude především „rokem diplomacie“ a „rokem předávání“, protože bez Pákistánu se zisky nepodaří udržet (viz předchozí poznámka) a bez předání, se nebude možné začít stahovat. Rok 2013 bude také „rokem předávání“ a rok 2014 taktéž. A pokud vše půjde dobře, tím to všechno skončí. Ještě jeden detail, v dokumentu není ani jednou zmíněno jméno Hámida Karzáího. Ne, že by to bylo důležité, ale že by se už konečně stal „tím, jehož jméno se nesmí vyslovit“?

The 2010 annual review began with a data collection phase conducted from October 12 through November 10. A series of eight working-group and deputy-level meetings were convened from November 16 through December 1 to discuss various inputs, identify findings, and assess the trajectory and pace of progress. A draft classified report, which took into account significant comments from departments and agencies, was reviewed in a series of formal Deputies, Principals, and NSC meetings held from December 3-14. Inputs to the review came from across the U.S. government. An interagency team visited Afghanistan and Pakistan from October 25 through November 4 to discuss the situation with key leaders in the field and witness elements of the strategy first-hand.

A konečně, má oblíbená pasáž. Možná by to chtělo jenom o trochu více čísel. Tak třeba příští rok.

V listopadu vybuchlo v Afghánistánu více improvizovaných nástražných výbušnin (IED), než kdykoli předtím – 1507. To je špatná zpráva. Ta lepší, která bude skutečně lepší, pokud se ukáže, že jde o trend, je úspěšnost těchto útoků. Ta poklesla na 17 procent z červencových a srpnových 25 procent. Významně poklesl rovněž počet zabitých a zraněných spojeneckých vojáků při výbuších IED. Vyplývá to z dat, která získal Danger Room.

JIEDDO (Joint IED Defeat Organization) attributes the recent drop in effectiveness to increased early-detection measures… The steady state of the bombs — mostly made from chemicals found in fertilizers with very little metals — has allowed new bomb-sniffers to get up to speed, including blimps, drones and even bomb-sniffing dogs… A top intelligence unit in Afghanistan, known as Task Force ODIN-A, developed a sensor that it stuck onto the bottom of a King Air turboprop plane to hunt the chemical signature of fertilizer-based bombs from the skies. Another, older solution used in Afghanistan is the Husky Mounted Detection System, a vehicle hooked up with ground-penetrating radar detectors, capable of finding shallow buried metallic and non-metallic threats… And drones capable of staying aloft for up to 20 hours at a time capture full-motion video of insurgents planting bombs, so ground units and bomb squads can take out both.

Co se týče geografické distribuce, 75 procent IED vybuchlo v jižních provinciích Hílmandu a Kandaháru. Právě v těchto oblastech probíhají nejintenzivnější protipovstalecké operace prováděné, mimo jiné afghánskými jednotkami a silami pro speciální operace. Například britští parašutisté v Hílmandu hovoří poměrně optimisticky o postupu na území Talibanu. Operacím vždy předchází zasedání místní šury.

Commanding Officer 2 PARA, Lieutenant Colonel Andrew Harrison, said: „The extension of our security presence into this area is significant. We have struck a blow right into the heart of the insurgency in Nahr-e Saraj. „Yesterday, this area was a command and control node for those who subjugated Afghan and British soldiers. „Today soldiers patrol together to bring security in order to open the door for development, education and the rule of law.“

Od 30. května do 2. prosince letošního roku bylo v Afghánistánu podle informací The Long War Journal provedeno na 7100 protiteroristických operací. Při nich bylo zabito, či zadrženo více, než 600 vůdců povstalců. K tomu bylo zabito dva tisíce bojovníků a dalších 4100 zadrženo. V těchto údajích nejsou započítání povstalci, kteří byli zabiti, či zadrženi při protipovstaleckých operacích, nebo při útocích na spojenecké a afghánské jednotky.

The intensity of the special operations raids over the past six months reflects a shift from counterinsurgency to counterterrorism operations. In a speech at the National Press Club on Dec. 8, General James Cartwright, the Vice Chairman of the Joint Chiefs, noted that such a shift has been taken place to adjust to the realities on the ground in Afghanistan. The Taliban’s ability to conduct raids from Pakistan’s tribal areas, then retreat across the border rest and recuperate, has forced ISAF to adjust its strategy and target the Taliban’s lines of communications into Pakistan. „The COIN [counterinsurgency] strategy is balanced by a counterterrorism strategy,“ Cartwright said. „When we started, we probably were more aligned with counterinsurgency. The emphasis is shifting.“

Byť tato čísla mohou vzbuzovat optimismus, je na místě opatrnost. Samotná čísla zabitých nevypovídají nic o skutečné situaci na bojišti. Ta se musí posuzovat trendově, a pokud nebude viditelná například na úbytku počtu útoků na koaliční a afghánské síly, na úbytku nakladených IED a jejich snižující se kvalitě, na dokončených a užívaných projektech, na počtu vracejících se uprchlíků a podobně, není nad čím jásat.

Optimismus, byť opatrný, je však, zdá se, všeprostupující. Britský premiér David Cameron navštívil minulý týden jednotky v Afghánistánu a pronesl, že by se mohly začít stahovat už na konci příštího roku. Každopádně zopakoval, že bojové operace v zemi Britové ukončí nejpozději v roce 2015. V příštích měsících se Britové chystají zdvojnásobit počet bezpilotních letounů, které v zemi používají – nakoupí přibližně pět Reaperů za 135 milionů liber.

The remarks underline the growing confidence of the British military. Earlier in the year, both Mr Cameron and Barack Obama had expressed their hope that the allied troop pullout may begin during 2011. However, military commanders including General Richards, had previously cast doubt on the plan in interviews during the autumn.

Americký voják v Iráku předává v rámci protipovstalecké operace obyvatelům mapu bezpečných cest, které mohou používat; Foto Michael Larson, U.S. Navy

Pokud se podíváte na klíčová slova nejčastěji používaná na tomto blogu zjistíte, že counterinsurgency, či COIN patří k vítězům. Za rok a půl se zde objevila řada textů týkajících se tohoto zapomínaného a znovuobjevovaného konceptu. COIN za tu dobu pronikl i do přípravy některých českých jednotek působících v Afghánistánu. Je to dobře, byť samotný koncept nelze vydávat za jediný možný recept k vítězství.

COIN je o flexibilitě a schopnosti učit se a jako intelektuální koncept má daleko k tomu, jak tradičně chápeme válku, vítězství, či prohru. Za posledních několik let, kdy se dostal do popředí, bylo o něm napsáno mnoho textů a řada knih. Jména polozapomenutých autorů, kteří nezapadají do konceptu tradičních kinetických operací, jakými je třeba otec „moderního pojetí COIN“ David Galula, se začala objevovat, stejně jako jejich práce. Jeden ze současných předních proponentů counterinsurgency John Nagl poskytl zajímavý rozhovor Small Wars Journal, který lze jen doporučit, byť se jedná o zopakování základů. Ty je však dobré si opakovat neustále.

What is the strategic rationale for creating community defense initiatives?
Community defense initiatives and tribal militias have in principle, many similarities. We have talked already about the extraordinary force ratios required to secure the population so that it feels able to take the risks to side with the counterinsurgent rather than with the insurgency. Acquiring those kinds of force ratios almost always requires the development of community defense initiatives or local militias who secure their own communities, towns and villages. Efforts to create and support those community defense initiatives are an essential component of building a comprehensive host nation security force – from truly national well equipped forces that can cover an entire country to local security forces that focus on securing their home territory.

Budoucnost counterinsurgency je podle mě ve hvězdách, především kvůli své komplexnosti a těžkostem tradičních vojenských struktur adaptovat se na ní. Je to ale logické. COIN je nejbližší silám pro speciální operace, protože jejich základním stavebním kamenem je adaptabilita, flexibilita, či jinými slovy schopnost rychle se učit. Vzhledem k tomu, že speciální jednotky obvykle operují v malých skupinách, jedině učení se a nevypočitatelnost zaručuje jejich přežití („evoluce“).

U tradičních vojenských sil tomu tak být nemusí, protože vždy je k dispozici dostatek síly, který může vést ke vnucení vůle soupeřovi – zničení jeho vojska, nebo vlády povede ke kýženému vítězství. A pokud by se tradiční síly plně adaptovaly na COIN, co by z nich zbylo? Nikdy nebudou schopné překročit svůj stín, protože pokud by tak učinily, přišly by o svou podstatu, která vytváří jejich kulturu/filosofii/způsob uvažování. Pokud by se tak stalo, mohli bychom nakonec litovat. To ovšem neznamená, že nemohou být v určitých chvílích dobré při provádění counterinsurgency. Podle mého názoru jde ale o časově a geograficky omezený okamžik. Proto jsem skeptický k tomu, že by se z counterinsurgency mohla stát nějaká převládající doktrína. Nejlepším výsledkem by bylo, pokud by se ji podařilo zachovat živou a v post-afghánském období ji znovu „nezasunout“ do koutů vojenských knihoven.

John Nagl v rozhovoru vzpomíná na TomaRickse, který trefně popsal, že americké ozbrojené síly jsou formovány dvěma odlišnými konflikty – Občanskou válkou a 2. světovou válkou. Občanská válka je Starým zákonem a 2. světová Novým zákonem. John Nagl věří, že se americké pěchotě podařilo do jisté míry se vrátit ke Starému zákonu a irácké a afghánské tažení ji změnilo. S tím se dá souhlasit, ale teprve doba post-afghánská ukáže, do jaké míry.

Ať tak, nebo tak by nebylo od věci to, co John Nagl navrhuje na konci rozhovoru – vytvořit podobnou doktrínu, jaká vznikla pod vedením generála Davida Petraeuse před několika lety (Field Manual 3-24) v USA pro Severoatlantickou alianci:

It would be enormously beneficial for NATO to similarly produce a NATO COIN doctrine based upon a shared universally accepted understanding of the principles of COIN and the problems inherent in fighting this kind of wars. Although insurgencies are different, there are broad historical trends that underlie the factors motivating insurgents. History doesn’t repeat itself, but it rhymes. Most insurgencies follow a similar course of development and the tactics used to successfully defeat them are likewise similar in most cases.

Vojensko-policejní schopnosti jsou jednou z důležitých, a podle mého názoru spíše samostatných, než sdílených a univerzálních schopností ozbrojených sil. Tato schopnost v souvislosti s vývojem bezpečnostního prostředí a charakterem hrozeb nabývá čím dál více na významu. Strategické dokumenty popisující současné a budoucí bezpečnostní prostředí a bezpečnostní hrozby hovoří o „stírání rozdílu“ mezi vnějšími a vnitřními bezpečnostními hrozbami a to především v souvislosti s hrozbami, jenž představuje nepřehledný spletenec transnacionálního terorismu, extremismu, povstalectví a organizovaného zločinu. S těmito formami bezpečnostních hrozeb nelze účinně bojovat pouze v rámci jednotlivých států (což samozřejmě vyžaduje expedovat určité bezpečnostní složky, aby proti těmto hrozbám působily v zahraničí), ale také to, že na tento úkol nestačí tradiční ozbrojené síly a zpravodajské služby (viz fiasko těchto tradičně nasaditelných schopností v Afghánistánu).

V této souvislosti je řadou autorů v odborné litratuře (Collonomos, Deflem, Dwan, Kelly, Lutterbeck, Sullivan a další) popsán rostoucí význam expedovatelných policejních a vojensko-policejních schopností. Schopnosti vojensko-policejní jsou z mnoha důvodů důležitým průsečíkem vzhledem ke svému tradičně vnímanému statutu expedovatelnosti jakožto schopnosti v rámci ozbrojených sil, kombinovanému s policejními schopnostmi odpovídajícími potřebám pro nasazení v rámci asymetrických-populačně-centrických konfliktů.

Určitě nelze přehlédnout zřetelný trend transformovat vojensko-policejní schopnosti od těch řekněme „tradičních“ (vnímaných jako podpůrné policejní zajištění konvenčních schopností ozbrojených sil v konvenčních tedy nepřátelsko-centrických konfliktech) k řekněme „novým“, či „netradičním“ (vnímaných jako velmi důležitá schopnost působení vůči civilnímu obyvatelstvu v rámci nekonvenčních/asymetrických/populačně-centrických konfliktů). Tento trend vyplývá především z operačních potřeb nedávných a současných konfliktů a projevuje se v doktrinálních dokumentech NATO souvisejících s vojensko-policejními schopnostmi. Tyto dokumenty členské země standardizují, a pokud nevznesou včas připomínky (což je aktuálně případ ČR), jsou je povinovány implementovat do vlastních doktrín a koncepcí. To se má projevit i v definování a budování schopností ozbrojených sil ČR.

Tento trend transformovat vojensko-policejní schopnosti je však zároveň různými organizačními subjekty ministerstva obrany nedostatečně zohledněn, o čemž svědčí vnímání a definování těchto schopností v našich důležitých dokumentech doktrinální povahy i v některých praktických organizačních opatřeních. Jako příklad ignorování tohoto trendu je dokument Doktrína AČR z roku 2010, kde jsou vojensko-policejní schopnosti popsány tak, že neodpovídají jejich skutečnému aktuálnímu obsahu a významu v kontextu závazných doktrinálních dokumentů NATO. V dokumentu AČR nejsou například uvedeny vojensko-policejní schopnosti v oblasti boje proti terorismu (counterterrorism, CT) ani schopnosti v oblasti protipovstaleckých činností (counterinsurgency, COIN). Na straně 87 v poznámce pod čarou dokument uvádí, že: „síly a prostředky VP jsou při nasazení do operací mimo území ČR zpravidla součástí sil bojového zabezpečení“, což sice odpovídá doktrínám pro nasazení v nepřátelsko-centrických konfliktech, ale nikoliv potřebám nasazení v populačně-centrických konfliktech. Pochopení rozdílu mezi „těžišti“ těchto konfliktů však vyžaduje hlubší pochopení této problematiky, než které prokazují tímto přístupem autoři tohoto doktrinálního dokumentu AČR.

Významným praktickým organizačním projevem ignorování tohoto trendu je třeba zrušení jednoho z mála nových a zároveň jednoho z nejprogresivnějších, a vzhledem k rytmu operačního nasazení i jednoho z nejvíce využívaných organizačních prvků ozbrojených sil (v období od roku 2003 do roku 2008), Útvaru speciálních operací Vojenské policie a dále zrušení Zvláštního odboru Vojenské policie bez adekvátní náhrady těchto schopností. Tyto organizační kroky nebyly (kromě nezvykle medializovaných podezření z údajných pochybení, z nichž dodnes ani jedno neskončilo pravomocným rozsudkem) nijak věcně odargumentovány, kromě prohlášení, že tyto organizační prvky byly „nekoncepční“. V situaci, kdy je jen velmi obtížné nalézt jakoukoli „správnou koncepci“, lze v podstatě cokoliv označit za nekoncepční.

Také legislativa upravující oblast činnosti Vojenské policie je v mnoha ohledech zastaralá a neodpovídá aktuálnímu stavu věcí v rámci vymezení ozbrojených sil a jejich schopností. Zákon 219 z roku 1999 O ozbrojených silách uvádí, že ozbrojené síly jsou tvořeny Armádou ČR, Vojenskou kanceláří prezidenta republiky a Hradní stráží, a v navazujícím odstavci tvrdí, že příslušníky ozbrojených sil jsou všichni vojáci v aktivní službě. Nejen příslušníci Vojenské policie, ale i příslušníci Vojenského zpravodajství jsou a zároveň i nejsou příslušníky ozbrojených sil. Přitom na základě jednoduché analýzy problematiky vojensko-policejních schopností je zřejmé, že sehrávají (tedy spíše jejich absence) v nedávných i současných konfliktech významnou roli a budou s velkou pravděpodobností sehrávat významnou roli i v budoucích konfliktech asymetrického charakteru (stačí porovnat žádoucí množství policistů a vojenských policistů ihned po ukončení hlavních bojových operací v Kosovu, Afghánistánu a Iráku s realitou).

Klíčovou kategorií k pochopení významu role expedovatelných policejních schopností je rozdílná role civilního obyvatelstva v konvenčních-nepřátelsko-centrických konfliktech oproti jeho roli v nekonvenčních-populačně-centrických konfliktech. Jak již bylo blíže vysvětleno v příspěvku na téma podstaty nekonvenčních konfliktů je jednání civilního obyvatelstva předmětem soupeření mezi povstalci a státem. Každé povstalecké hnutí nutně potřebuje podporu civilního obyvatelstva k tomu, aby kompenzovalo svou „nevýhodu slabosti“ prostřednictvím „informační výhody“. Tuto informační výhodu povstaleckým hnutím zajišťuje kromě terénu především podpora (anebo alespoň efektivně vynucená spolupráce) obyvatelstva. S tím právě úzce souvisí policejní schopnosti – ať už jde o vlastní policejní činnost, jakožto kritickou bezpečnostní schopnost státu, anebo expediční schopnost státu, který se rozhodl intervenovat ve prospěch jiného státu. Policejní schopnosti jsou samozřejmě kvůli bojové a logistické nesamostatnosti expedovatelné pouze s větší či menší podporou konvenčních schopností ozbrojených sil.

Ve skutečnosti jde spíše o roli expedičních policejních než vojensko-policejních schopností, protože v populačně-centrických konfliktech by bylo optimálnější expedovat civilní policii především kvůli jejím schopnostem čelit sofistikovaným, vysoce konspirativním a násilným formám organizovaného zločinu. Ty jsou svou podstatou snad nejvíce podobné povstalectví s tím rozdílem, že organizovaný zločin nemá většinou za cíl přímo uchopit politickou moc ve státě (chce spíš získat možnost efektivně operovat v rámci státu nebo v rámci vice států: milk the cow), kdežto povstalecká hnutí mají spíše za cíl vybojovat a převzít politickou moc ve státě (chce spíš stát porazit: kill the cow). Policejní schopnosti a především kvalitní lidské zdroje pro tuto schopnost jsou “nedostatkovou komoditou” ve většině států aliance, což vyvolává odpor ministerstev vnitra nasazovat policisty do zahraničí ve větších počtech.

Pro pochopení toho, proč jsou policisté vhodnější, ne-li nezastupitelní v řadě schopností potřebných pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech je důležitá skutečnost, že policejní a vojenské instituce byly historicky určeny k tomu, aby efektivně působily proti jinému charakteru bezpečnostních hrozeb. Tomu se přizpůsobovaly i organizační formy, prostředky a metody činnosti těchto organizací.  Zatímco vojenské organizace byly a do značné míry jsou stále budovány tak, aby obstály především v masivním, centrálně řízeném a unifikovaném způsobu nasazení odpovídajícímu formám industriálního válčení, policejní organizace byly a jsou budovány tak, aby obstály v souboji s nejrůznějšími formami zločinu, které jsou často charakteristické konspirativností, ne-doktrinální a decentralizovanou formou.

Policejní organizace proto, na rozdíl od těch vojenských, vyžadují a podporují iniciativnost a vysokou míru samostatnosti jednotlivců, či malých skupin, které jsou schopné efektivně spolupracovat s dalšími samostatnými a specializovanými subjekty policejních organizací, orgány činnými v trestním řízení, státními institucemi obecně a intenzivně i s civilním obyvatelstvem. To a řada dalších důvodů činí policejní organizace mnohem kompetentnější pro efektivní působení v populačně-centrických konfliktech s nepostradatelnou bojovou a logistickou podporou konvenčních i speciálních vojenských schopností.

Vojenské policie působí v homogenním prostředí ozbrojených sil a ministerstev obrany, které je charakteristické nižším počtem trestné činnosti a absencí některých forem organizovaného zločinu. Tím jsou vojenští policisté handicapováni oproti civilním policistům při efektivním nasazení v populačně-centrických konfliktech spojeným s povstalectvím. Tento handicap by byl ještě znásoben, pokud by byla Vojenská policie podřízena konvečním vojenským jednotkám a byla nucena fungovat v organizačních formách konvenčních sil.

Pro Vojenské policie je také velmi kritická míra nezávislosti při odhalování a dokumentování trestné činnosti – ta je principiálně ohrožena podřízeností policejního prvku velitelskému prvku, který je sám „vyšetřován“. Bylo by unáhlené tvrdit, že se jedná o trend, ale z posledních jednání představitelů Vojenských policií NATO v tomto roce vyplynulo, že například Británie a Kanada upouštějí od podřízenosti Vojenských policií pod generální štáb a přesunují je přímo pod ministry obrany kvůli kauzám, ve kterých vojenští velitelé nepřípustným způsobem ovlivňovali nezávislost vyšetřování vojenské policie.

Pro uchování nezávislosti odhalování a vyšetřování i efektivity fungování a rozvoje především nasaditelných schopností Vojenské policie, je velmi důležité vysvětlit důležitost specifické organizační formy. Té je možné dosáhnout pouze zachováním, či dokonce posílením míry autonomie v rámci organizační struktury ozbrojených sil. Tendence začlenit schopnosti Vojenské police do podřízenosti velitelů organizační struktury AČR, je tedy snahou, která je možná částečně odůvodnitelná v rámci zefektivnění při nasazení v konvenčních-nepřátelsko centrických konfliktech podle čl. 5 Severoatlantické smlouvy, ale nikoliv snahou ve prospěch budování a rozvoje žádoucích vojensko-policejních schopností pro nasaditelnost v konfliktech populačně-centického charakteru, tedy asymetrických – mimo čl. 5 Washingtonské smlouvy a v tzv. komplexním prostředí.

Ve stejném kontextu je důležité vnímat i proces definování potřeby budování a rozvoje tzv. schopností sil speciálních operací (včetně schopností policejních a vojensko-policejních speciálních operací), ale o tom bude až další plánovaný příspěvek, který je v rámci procesu tvorby podkladů pro BKO neméně aktuální, neboť také úzce souvisí s potřebou rozvíjet schopnosti pro asymetrické-populačně-centrické formy konfliktů.

Otázky k diskuzi:

1. Je dostatečně odborně vnímána problematika a podstata asymetrických-populačně-centrických konfliktů a v tomto kontextu i role a růst významu nasaditelných/expedovatelných policejních a vojensko-policejních schopností?
2. Do jaké míry lze transformovat konvenční vojenské jednotky pro činnost v populačně-centrických konfliktech? Jinými slovy, do jaké míry mohou být tyto jednotky transformovány tak, aby prováděly policejní činnosti a zároveň neztratily primární schopnosti pro nasazení v konvenčních-nepřátelsko-centrických typech konfliktů?
3. Potřebují již tak (oproti civilním policiím) handicapované vojensko-policejní organizace specifickou organizační formu a kulturu a tedy nezávislost na organizační struktuře a formě konvenčních částí ozbrojených sil, anebo by bylo lepší v případě ČR organizačně zařadit Vojenskou polici pod GŠ AČR a proč?
4. Bylo zrušení Útvaru speciálních operací Vojenské policie a Zvláštního odboru Vojenské policie bez adekvátní náhrady systémovým krokem? Pokud ano – v čem spočívá systémovost tohoto kroku, pokud ne – v čem spočívá nesystémovost tohoto kroku?

Ke čtení:

• Bensahel, Nora, and Oliker Olga. Peterson Heather. Improving Capacity for Stabilization and Reconstruction Operations;
• Joseph D. Celeski. Policing and Law Enforcement in COIN: the Thick Blue Line;
• Colonomos, Ariel. “Le Pari de la Guerre”, War Confuses Police with Military, by Jean Birnbaum;
• Deflem, Mathieu. Policing Post-War Iraq: Insurgency, Civilian Police, and the Reconstruction of Society;
• Dwan, Renata. Executive Policing: Enforcing the Law in Peacekeeping Operations;
• Jones, G. Seth. The Rise of Afghanistan Insurgency: State Failure and Jihad;
• Kelly, K. Terrence, Seth G. Jones, E. James Barnett II, Keith Crane, C. Robert Davis, and Carl Jensen. A Stability Police Force for the United States: Justification and Options for creating U.S. Capabilities;
• Lutterbeck, Derek. Between Police and Military: The New Security Agenda and the Rise of Gendarmeries;
• Quinlivan, T. James. The Painful Arithmetic of Stability Operations;
• Sullivan, P. John. The Missing Mission: Expeditionary Police for Peacekeeping and Transnational Stability.

Velitel sil ISAF generál David Petraeaus v provincii Kandahár (7. října 2010); Foto Cpl. Carol A. Lehman, U.S. Army

Generál McChrystal byl nakonec po otištění článku v časopisu Rolling Stones 23. června odvolán. Pro dnešní dobu je charakteristické, že byl odvolán za to, co neřekl. Se špatně probíhající kampaní v Afghánistánu to nemělo nic společného – patrně to Washington nepovažuje za důležité.

Sluší se připomenout i to dobré, co McChrystal vykonal. Byl všeobecně považován za nejlépe informovaného velitele ISAF. Rozhýbal masivní výstavbu ANSF, zahájil přebudování zpravodajství ISAF a nově díky němu budou mít spojenci z NATO přístup k části zpravodajských zdrojů USA. Navázal i pozoruhodně dobré vztahy s prezidentem Hámidem Karzáím. Zlé jazyky by dokonce mohly tvrdit, že byl manipulován.

Jeho nástupcem se stal generál Petraeus, bývalý velitel CENTCOM, úspěšný vrchní velitel v Iráku a jeden z tvůrců COIN manuálu FM 3-24. Jednou ze zajímavostí FM 3-24 je absence takzvaného Abramsova testu. Ten je pojmenovaný po generálovi Abramsovi, posledním veliteli amerických sil v Jižním Vietnamu. Jde o jednoduchou zkoušku úspěšnosti COIN, která zní:

Když tam nemůžete jet normálním autem, tak oblast nedržíte. A když tam nemůžete přespat, tak tam nemůžete začít budovat.

Není těžké uhodnout, proč se v příručce pro test nenašlo místo. Jedna z prvních věcí, kterou generál Petraeus změnil, bylo ROE. Jen na první pohled nedošlo k patrným změnám, ale:

Subordinate commanders are not authorized to further restrict this guidance without my approval.

A další podstatná změna je v odlišení population-centric McChrystal a population-centric Petraeus.

Protecting the Afghan people does require killing, capturing, or turning the insurgents. Indeed, as I noted earlier, we must pursue the Taliban tenaciously.

V dokumentu ještě nejsou uvedeny další tajné podrobnosti týkající se například pronásledování povstalců do pákistánského vnitrozemí. Vrtulníky Apache AH-64D poprvé zaútočily na Taliban za hranicemi v pátek 24. Září a 30 jich zabili. A aby si náhodou nikdo nemyslel, že se jednalo o omyl, v sobotu si to ve stejné oblasti zopakovaly Kiowy TF Viper s dalšími čtyřmi mrtvými. Víceméně se zdá, že pokusy o nastolení ochrany populace neletálními prostředky skončily. Potvrzení nového trendu v americké armádě zní od velitele speciálních sil SOCOM.

The head of the U.S. Special Operations Command, Adm. Eric Olson, has said too much emphasis is being placed on protecting locals and not enough on fighting the enemy. “Counterinsurgency should involve countering the insurgents”…

Nic to ale nemění na tom, že posily jsou nutné. Americké ztráty dosahují rekordních výšek. Ještě v lednu to bylo „jen“ 25 mrtvých a 169 zraněných. V červenci již 56 mrtvých a 591 zraněných a v srpnu šlo zatím o rekord – 54 zabitých a 600 zraněných. Jinými slovy, americké ozbrojené síly ztrácejí jeden prapor měsíčně. Posily budou muset být rozhodně větší, než dva tisíce, o které žádá generál Petraeus Bílý dům.

Washington se rozhodl alibisticky požádat o posily NATO. Jak to asi dopadne? Americké ministerstvo zahraničí nelení a shání další posily po světě. Naposledy oslovilo Bangladéš. Zřejmě podle další oblíbené intelektuální teorie, že Talibanci nebudou útočit na muslimské vojáky. Pokud by to mělo platit, proč tedy v Pákistánu probíhá již několik let občanská válka? A jak se zachová pákistánská tajná služba ISI k vojákům z provincie, která se na popud Indie „zrádně“ odtrhla v roce 1971?

COIN

David Galula, klasik a praktik protipovstalecké literatury, uvádí tři nejběžnější chyby v aplikaci COIN:

1. Neschopnost jednotek přizpůsobit se úkolům;
2. nedostatečná systematičnost operací;
3. nedostatek přísnosti k obyvatelstvu (v originále firmness).

Všechny výše uvedené chyby lze objevit v operaci Moštarak v Mardžáh. V první fázi operace byla sice oblast uzavřena, ale nebylo přijato žádné opatření k izolaci obyvatelstva od okolí. V Iráku se používaly panelové bariéry, nebo valy a Britové v Hílmandu ničí mosty přes zavlažovací kanály. Znemožní se tím používání vedlejších přístupů do oblasti. Na hlavních cestách se zřídí kontrolní stanoviště, což pravděpodobně vyvolá negativní reakce u místních, ale bez tohoto opatření má Taliban volný přístup do a po oblasti a může útočit dle libosti.

V oblasti nebylo také provedeno komplexní sčítání obyvatelstva s úplnou registrací do biometrické databáze. Bez toho, aby byla zavedena evidence obyvatel s identifikačními průkazy, nemůže být COIN efektivní. V Mardžáh byli evidování jen zájemci o tzv. Cash for Work v rámci rekonstrukčních projektů. To byl ale jen zlomek populace a ještě k tomu jen v oblastech s menším vlivem Talibanu.

Odebírání vzorků zatím brání afghánská vláda (zde by měli zapracovat diplomaté). Galula si v Alžírsku vystačil s papírovou kartotékou a na každém domě s křídou napsaným počtem obyvatel (počtem dospělých mužů a počtem přítomných). Hlídky to mohly po nočním zákazu vycházení kontrolovat. To ale není population-centric. Biometrická databáze se samozřejmě nepoužívá jen k evidenci obyvatel, ale i k další zpravodajským účelům.

Až po těchto opatřeních, díky kterým se získá kontrola nad obyvatelstvem, má smysl intenzivně hlídkovat a začít oblast čistit od povstalců. Základny musejí být v blízkosti obyvatel. Ne kvůli ochraně, ale protože Taliban potřebuje lidi, aby mohl bojovat. Potřebuje přístřeší, potraviny, peníze a tak dále. Jestliže neprobíhá hlídkování 24/7, Taliban se vrátí a vezme si, co potřebuje a hlavně potrestá ty, kteří spolupracují se spojenci a vládou.

Dnes již jsou ti, kteří spolupracovali s mariňáky v Mardžáh pravděpodobně mrtví a zbytek obyvatel celkem oprávněně silám ISAF nedůvěřuje. Znovu je získat na svou stranu si přitom vyžádá mnohem více úsilí, sil a peněz.

Další problematickou záležitostí, se kterou se musejí spojenci a afghánská vláda vypořádat je zadržování vězňů. V současnosti se osoba po zadržení ISAF musí do 96 hodin předat místním úřadům. To je pokrok proti roku 2008, kdy to bylo jen 48 hodin. Za tak krátkou dobu stihne sepsat žalobu český státní zástupce, ale ne zpravodajský důstojník ISAF, nebo negramotný policista.

V zemi kde neexistuje centrální evidence obyvatelstva a rejstřík trestů musí být žaloba přeložena do dárí či paštó a projednána místním soudem. Není tedy divu, že Afghánistán má v přepočtu na obyvatele méně vězňů než Švédsko. V Iráku Američané zadržovali desítky tisíc podezřelých bez soudního příkazu. Je to sice proti pravidlům právního státu, ale jedinou další rozumnou alternativou je takového člověka nezatýkat, ale raději zabít.

Na závěr si dovolím ocitovat generála Petraeuse:

Situace je vážná, nikoliv beznadějná.

Existuje rozdíl mezi válkou v teorii a válkou, jaká je ve skutečnosti. (Carl von Clausewitz)

Ekosystém konfliktu dle Davida Kilcullena; Zdroj Three Pillars of Counterinsurgency

Protipovstalecký boj bývá často označován jako souboj o srdce a mysl obyvatel. Jde o přístup, který nejvíce závisí na nejnižších článcích armádního velení. Stalo se módou je nazývat strategičtí seržanti, nebo kapitáni. Ale aby jakákoliv taktika mohla uspět, je nutné vybrat odpovídající strategii. V armádě jsou proto mnohem důležitější strategičtí plukovníci a generálové.

Na konci minulého roku vybralo velení ISAF jako nejlepší možný směr k dosažení vítězství v Afghánistánu population-centric Strategy. Generál McCrystal ji představil jako upravenou iráckou variantu COIN přizpůsobenou na místní podmínky. Polní manuál protipovstaleckých operací FM 3-24 pokládá důraz na budování státu a demokracie v západním stylu, ekonomický rozvoj, právní stát, akceschopnou vládu a budování demokratického státu. Problém je aplikovat to na afghánské podmínky.

Je pochybné, jestli je afghánská společnost připravena na západní demokracii. A stejně pochybné je, jestli může NATO budovat demokratické instituce. Armády jsou ve své podstatě nedemokratické a jejich potenciál k budování demokracie není velký. Zatím toho Západ mnoho nasliboval, ale velmi málo splnil. Místní se proto cítí podvedeni.

Afghans, it seems, know the difference between genuine apologies and bribes, true commitment and false promises, generosity and self-interest. And since the whole point of COIN is to gain the hearts and minds of “the population,” those angry Afghans are a bad omen for the U.S. military and President Obama.

Jeden z hlavních pilířů populačně zaměřeného COIN, rekonstrukční projekty, jsou často mrháním peněz, respektive vedou k financování nepřítele. Otázka nezní jestli, ale jak velká část u něj skončí. Část fondů u něj skončí jako výpalné, další peníze si neoprávněně ponechají místní představitelé jako odměnu za zprostředkování kontraktu stavební firmě. To opět zdvihá mezi obyvateli vlnu nevole. Další část rozkradou místní warlordi. A všichni nakonec obviňují místní vládu z neschopnosti a posluhování cizincům.

Další modifikací COIN na místní podmínky bylo omezení pravidel pro použití síly (Rules of Engagement, ROE), aby se omezily ztráty civilního obyvatelstva. Vzorem byla populární rovnice 10-2=20: zabití dvou Talibanců z deseti neznamená, že zbývá osm povstalců, protože k odboji se připojí další příbuzní zabitých, aby vykonali pomstu. Čím méně zabitých tedy je, tím více popularity mají zahraniční síly mezi obyvateli.

Bohužel se ukázalo, že jde pouze o teoretickou hypotézu bez vztahu k realitě. Počet zabitých civilistů silami ISAF opravdu poklesl, ale Taliban jich zabil třikrát více! Popularitu vlády ani ISAF to nezvýšilo. Naopak, Afghánci obviňují vládu z neschopnosti zabránit vraždění.

Převedeno do jazyka matematiky: 10-0=10. A těch deset Talibanců může volně operovat, zastrašovat lidi, mlátit je a vraždit. A vy stále nic neděláte, abyste neporušil ROE a neohrozil civilisty. Výsledkem je z deseti Talibanců dvacet a z vašich deseti sympatizujících obyvatel zbudou možná dva.

Války nejsou soutěží krásy v popularitě, ale bezohledný souboj o moc. Nezvítězí ten, kdo je populárnější, ale ten kdo je silnější. Zastánci population-centric COIN si nepoložili zásadní otázku: Jestliže si NATO znepřátelí obyvatele náhodným zabitím, tak proč Taliban cíleně vraždí třikrát více lidí, bez toho aby si znepřátelil třikrát více lidí?

Omezení ROE dosáhlo absurdit hodných Hlavy XXII: hlídkování bez náboje v nábojové komoře, odmítnutí vypálení osvětlovacího granátu (po vyhoření by mohly zbytky náboje dopadnout do vesnice), Afghánec si mohl v dohledu COP kopat díru na cestě (velení odmítlo povolit střelbu – musela se vyslat Quick Reaction Force, QRF a než přijela, Afghánec utekl). Druhý den tam auto najelo na IED. Další den Afghánec znovu kopal díru a celé se to opakovalo.

The base commander reminded me of one of the principles of COIN: security should be established by non-lethal means. So most infantry missions are “presence patrols,” described by one officer as “walking around in places where we won’t get shot at just to show the Afs [Afghans] that we’re keeping them safe.”

Ztratili jsme respekt nepřítele, důvěru obyvatel, protože z nich děláme pokusné králíky a poklesla i morálka spojeneckých jednotek, které nevěří v správnost vytyčeného směru. Population-centric COIN v provedení Generála McChrystala by snad uspěl v Iráku v roce 2003 nebo v Afghánistánu v letech 2001-2004, ale ne dnes, kdy oblasti ovládá Taliban. Zápas o srdce a mysl prohráváme. Srdce jsme nezískali a rozum velí se od nás držet zpátky.

Throughout Afghanistan, insurgent attacks have gone up 51 percent since the official adoption of COIN as the strategy du jour. On this eastern front, where the commander had served six years earlier, he now faces a “surge” of intimidation, assassination, suicide attacks, roadside bombs, and fighters with greater technical capability than he has ever seen in Afghanistan.

Dokončení v sobotu

Afghánští vojáci stojí u stožáru s afghánskou vlajkou po vyhnání Talibanu z hílmandského Mardžáh. 22. února 2010 vše vypadalo nadějněji; Foto Cpl. Mary E. Carlin, U.S. Marine Corps

Generál David Petraeus se v jednom rozhovoru zmínil o prvních náznacích zvratu v Hílmandu. Konkrétně popisoval zoufalou zprávu talibanského velitele v Mardžáh, zachycenou rozvědkou. Každopádně bude lepší, když si zopakujeme vývoj událostí v Mardžáh.

Po šesti týdnech přípravné fáze – shape – skládající se z cíleného zabíjení talibanských velitelů, diskusemi se zástupci místních šúr a dalších zpravodajských aktivit, začala 13. února operace Moštarak, při které bylo nasazeno 15 tisíc vojáků. Okres byl obsazen překvapivě lehce – povstalci raději přešli do ilegality, než aby se postavili na větší odpor.

Mohutné spojenecké seskupení skládající se ze šesti britských a amerických praporů, doplněné šesti afghánskými prapory (kandaky), zajistilo oblast a začalo odminovávat okresy Mardžáh a Nadi Ali. Samozřejmě, tak velké uskupení nebylo možné držet v oblasti příliš dlouho a tak začalo postupné stahování. V Mardžáh zůstaly dva prapory námořní pěchoty – 1-6Mar a 3-6Mar – doplněné třemi kandaky. Celkem šlo o 3500 vojáků na 70 tisíc obyvatel. Teoreticky to byl dostatečný počet na provádění COIN. Manuál FM 3-24 v článku 1-67, vyžaduje 20-25 vojáků na tisíc obyvatel. V Mardžáh to bylo 50. Síly by pravděpodobně stačily, pokud by byla prováděna klasická COIN kampaň a ne takzvané population-centric COIN (populačně zaměřené).

První problémy začaly při odjezdu zkušených armádních kandaků, přesunutých do Hílmandu z Regionálního velitelství Východ (RC-East) a sousedního Kandaháru. Byly nahrazeny nově stavěným afghánským četnictvem – ANCOP, které ISAF inzerovalo jako elitu ANP. Příslušníci ANCOP mají delší výcvik a dvojnásobný žold.

ANCOP se ukázal jen o vlas lepší než normální ANP. Jeho příslušníci se na hlídky odvážili jen s mariňáky, v noci spali na stanovištích, kouřili opium, a když už hlídkovali samostatně, zřídili si vlastní kontrolní stanoviště, na kterém odírali místní. Navázání vztahů s obyvateli se jim nedařilo, protože šlo většinou o Tádžiky ze severu mluvící jen dárí. Paštó uměli jen výjimečně.

Další eso v rukávu – dovezený guvernér Abdal Záhir – se ukázalo podobně neúčinné. Tento emigrant z Německa se ukázal jako neschopný, nevyvíjel dost aktivity, nepodařilo se mu získat důvěru místních a v červenci byl odvolán. Mariňáci se ocitli ve vzduchoprázdnu. Místní se chovali velmi rezervovaně a nedodávali dost tipů na Talibance.

Prapor 1-6Mar byl přece jen o něco úspěšnější. Měl štěstí na schopného velitele ANCOP který ovládal paštó a postupně se zapojil i do výuky místních dětí ve škole. Prapor operoval v jižní a střední části Mardžáh, navázal vztahy s místními a prožil relativně klidnou túru. Jestliže se tedy 10 zabitých a 214 zraněných dá nazvat klidnou službou…

Severní prapor 3-6Mar na tom byl o poznání hůře. Nedařilo se mu navázat spolupráci s místními obyvateli, takže do oblasti pronikali Talibanci z okolí. Žádosti o informace narážely na hradbu mlčení. Koncem dubna se počet tipů v celé oblasti znatelně snížil – Taliban se vrátil zpět. V květnu během sklizně opia nastalo chvilkové uklidnění, které ale bylo následováno dramatickým nárůstem bojů a nestability. Část pracovníků, kteří přijeli na sklizeň z Pákistánu, zůstala jako posila Talibanu!

Zhoršení situace si vynutilo osobní návštěvu generála Stanleyho McChrystala a velitele Regionálního velitelství jih (RC-South) generála Cartera a radikální změnu přístupu. Během 90 dní aplikování population-centric COIN nedosáhli mariňáci téměř ničeho. Ztráty za květen byly větší než za předchozí tři měsíce dohromady.

Předsunutá rota 3-6Mar která zachytávala talibanské útoky z pouště Sistáni se stáhla zpět do Mardžáh, aby posílila hlídky v hustěji zabydlených oblastech. Bylo zničeno 10 mostů, aby se ztížil pohyb povstalců v oblasti. A začal přísun posil.

Na hranici sousedního distriktu Nawa zřídila rota 3-3Mar řadu stanovišť, aby ztížila přesun Talibanu do Mardžáh z východu. Byl nasazen odřad zelených baretů SFODA (Special Forces Operational Detachment Alpha), který se zatím bezúspěšně pokoušel založit milice (místní se ovšem zatím příliš báli). Poslední posila pro mariňácký surge v Hílmandu – 1^st Reconnaissance Bn – začal hlídkovat okolo Mardžáh, aby z oblasti vystrnadil povstalce. Definitivní uzavření oblasti severovýchodně od Mardžáh zajistili Britové během operace Black Prince na konci července. Obsadili město Sajdabád a zřídili zde základnu pro Battle Group 1^st Lancs-CF Nadi Ali South.

Avšak ještě měsíc po zahájení nové mariňácké operace New Dawn (Nový úsvit) v Mardžáh, se lidé stále báli. Třeba zdravotníci námořnictva nabízeli během deseti dnů v červenci místním pomoc, ale ošetřili jen 97 pacientů. Považovali to za velký úspěch. Přitom si stačí vzpomenout na fronty před českými zdravotníky v Kábulu…

A právě v této době (17. srpna 2010) dostává generál Petraeus zprávu, že Talibanci v Mardžáh jsou na pokraji zhroucení. A v tom je ten problém. Sedmdesát tisíc obyvatel zajišťuje osádka 3500 vojáků plus asi 2000 dalších v bezprostředním okolí. Celý surge byl založen na rychlém obsazení a zničení povstalecké infrastruktury a následným předáním oblasti ANSF pod jistým dohledem ISAF. Uvolněné jednotky zatím měly obsadit další oblast a postup se měl opakovat.

Mardžáh ale ukazuje nereálnost načasování plánu: jednotkám bude trvat déle, než odstraní Taliban z oblasti, ANSF bude trvat déle, než dosáhne bojeschopnosti, ANSF bude trvat déle, než převezme vyčištěné oblasti a vládě bude trvat déle, než se ujme moci.

A hlavně, ISAF bude potřebovat více sil. I Marine expeditionary Force – MEF(Fwd) – nasadilo v Mardžáh poslední větší posilu. V listopadu převezme od Britů oblast Sangin, který si vyžádá dalších minimálně 1200 mariňáků. Kde vezme Námořní pěchota další lidi? Již dnes se mluví o vyklizení Salám Bazár v oblasti Now Zad kde operuje rota 1-2Mar, aby se mohl zintenzivnit COIN jinde.

Ale Hílmand byl jen vedlejší cíl surge. Hlavním cílem byl Kandahár a okolní okresy. V rámci Moštaraku působilo 15 000 vojáků na 70 000 obyvatel. Kandahár a okolí má 750 tisíc obyvatel. K dispozici jen přitom jen 2500 Kanaďanů, 8500 Američanů a 12 000 ANSF. Úplně poslední brigáda Obamova surge – 4-101 IBCT – je určena pro RC-East. Poláci z ní mají slíbený jeden prapor, zbytek půjde do provincie Paktika. Posila se rozpustí stejně rychle, jako voda v písku.

Ani RC-East na tom není se silami lépe. V dubnu bylo vyklizeno údolí Korengal a dnes se zvažuje vyklizení celého údolí řeky Pech. Mimochodem, povodí řek Pech a Konar tvoří několik přilehlých údolí, které byly vyklizeny v roce 2008 (přepad COP Wanat), Kamdeš vyklizený v roce 2009 (přepad COP Keating) a Korengal vyklizený v roce 2010 (několik COP v údolí bylo permanentně několik let v obležení).

Situace se zhoršuje i v dřívější oáze stability Dželalabádu, jednoho z nejdůležitějších měst Afghánistánu. Leží v provincii Nangahar na silnici Kábul-Torkham, nejdůležitější spojnici s Pákistánem. Až do letošního roku zde byla situace klidná, cizinci se mohli v městě volně pohybovat. Síly ISAF mají základnu FOB Fenty nedaleko města, ale v Dželalabádu samotném zatím hlídkovaly jen afghánské síly.

Problémy začaly explozemi na silnici do Pákistánu ve větší vzdálenosti od města. Pak začaly vybuchovat bomby ve městě a na začátku srpna Taliban zakázal holičství a prodej DVD a CD, protože jde o neislámské činnosti. Během jediné noci se obchody s dotčeným zbožím zavřely. Pár set metrů od FOB… Takovou moc má dnes Taliban v Dželalabádu.

Situace se stále zhoršuje – za první tři dny v září explodovalo šest IED, bylo odpáleno 16 raket a před guvernérským palácem byl zabit šéf okresu. Dželalabád je přitom mnohem důležitější, než nějaká díra v Hílmandu.

Pokračování ve čtvrtek

Námořní pěšák z 2. praporu, 9. regimentu pečlivě prohledává půdu během výcviku poté, co jeho detektor zaznamenal přítomnost kovu (5. srpna 2010); Foto Lance Cpl. Andrew D. Johnston, U.S. Marine Corps

Nedávno se na OWOP objevily dva články, které se pokusily odhadnout současný vývoj v Afghánistánu s poukazem na oficiální zdroje nebo rozhovor s COMISAF generálem Petraeusem. Netvrdím, že to jsou zdroje špatné, ale jelikož jde o zdroje oficiální, musíme je brát s rezervou.

Jak se říká, první obětí války je vždy pravda. Pokusím se informace trochu doplnit a současně analyzovat na základě dalších pramenů. Jde sice také o zdroje OSINT (Open Source Intelligence), ale umožní člověku vidět situaci v reálnějších kulisách.

Incidenty IED

Letos v červenci dosáhl počet incidentů způsobených nástražnými výbušnými systémy (IED) více jak 1300. To je meziroční nárůst o 42 procent. Počet zraněných při explozích narostl na 399 – meziročně tedy o 68 procent.

Počet IED viditelně narostl a zlepšila se i jejich kvalita. Skutečnost je ale ještě o něco horší, protože Američané meziročně znatelně zlepšili bezpečnostní opatření. Minulý rok ještě jezdili v humvee, což dnes nepřipadá v úvahu. Před rokem bylo v Afghánistánu tři tisíce vozidel kategorie MRAP, dnes již 9400. Minulý rok měli k dispozici 24 silničních odminovacích odřadů (Route Clearance Patrol, RCP), letos jich je již 75. Mezinárodní síly ISAF jsou schopné vyčistit třikrát více cest, než před rokem, přesunují se jen v MRAPech a přesto počet zraněných narostl o 68 procent.

Potíže Talibanu s dodávkou dílů a výbušnin z polotovární výroby z Pakistánu zřejmě také nehrozí, protože počet IED trvale stoupá. Afghánská policie dokonce 15. srpna zabavila náklaďák se sedmnácti tunami průmyslového hnojiva používaného k výrobě výbušnin. Tento náklad zcela jistě nebyl ojedinělý.

To nejhorší je ale chybějící spolupráce obyvatel v boji s IED. Tipy jsou jedním z nejdůležitějších indikátorů úspěchu při counterinsurgency (COIN). Když není obyvatelstvo ochotno spolupracovat, vítězství nad povstalci je nemožné. Tipy v boji proti IED nemůžou nahradit žádné technické prostředky, jako jsou bezpilotní letadla, aerostaty nebo SIGINT. Počet nalezených IED s pomocí místního obyvatelstva ale meziročně klesl na polovinu. A to se minulý rok za informace ještě neplatilo.

Informací od místních obyvatel začíná ubývat i v dříve klidných oblastech jako je například Garmšir v Hílmandu, který byl obsazený námořní pěchotou loni v červenci během operace Chandžár. V bývalé baště Talibanu mariňáci zajistili takovou bezpečnost, že mohli hlídkovat bez neprůstřelných vest. V posledních měsících se ale Taliban začíná vracet a proud informací od obyvatel vysychá.

Shaping, aneb tvarování

Spojenecké síly zvláštního určení a bezpilotní prostředky (UAV) během 90 dnů zabily nebo zajaly 365 vyšších, či středních velitelů Talibanu. K tomu zatkly 1335 bojovníků a dalších 1031 zabili. Vyřazení 365 velitelů by možná rozložilo armádu západního střihu s centralizovaným řízením. Ale v Afghánistánu nic takového není. Skupiny povstalců tam bojují od vesnice k vesnici, od údolí k údolí a mění aliance, jak se jim to hodí. Je tam jistý stupeň strategického řízení, ale stále nevíme, jak to tam doopravdy funguje. Pro povstalce nebude obtížné najít velitele – nemusí to být žádný genius. Stačí, když bude držet současný kurz operací.

Velkou neznámou je, kdo to je vyšší nebo střední velitel? Velitelství ISAF nemá upřesněnu metodiku jak rozlišovat povstalecké vůdce. Má pod sebou 10 nebo 1000 povstalců? A počítají se jen bojovníci, nebo i neozbrojení příznivci, kterých může být desetkrát tolik?

Celkové ztráty jsou 2731 povstalců. Ignorujme děravý afghánský vězeňský systém. Značná část zatčených je již totiž zřejmě z vězení venku. Dosud se tvrdilo, že povstalců je přibližně 20-30 tisíc. To by ale utrpěli desetinové ztráty během čtvrt roku a museli by alespoň částečně omezit operace. K žádným náznakům omezení aktivit však nedošlo.

Naopak, podle ISAF, těžce zasažená Haqqani Network zahájila vlnu útoků proti obrovským základnám jako je Bagrám, Salerno, Chapman a Fenty na východě země. Očividně ji nedělá starosti obětovat 10-20 bojovníků při zdánlivě nesmyslných útocích, které mají mizivou naději na úspěch.

ISAF tyto útoky bez problémů odráží. Nicméně akce mají jiný účel, než si lidé ze Západu myslí. Jde o vzkaz Afgháncům: Taliban může snadno útočit i na velké předsunuté základny (FOB) s osádkou několika tisíc vojáků, kteří tomu nejsou schopní zabránit, i když jsou obklopeni kilometry bariér, soustavou kamer, radarů a čidel. Američané se přitom za bránu základny odváží jen v koloně s minimálně čtyřmi MRAPy. Jak může ISAF chránit běžné Afghánce, když si neumí ohlídat vlastní dvorek?

Další věcí je zpravodajské selhání. Jak je vůbec možné, že k útoku došlo, aniž by byla základna varována obyvateli? Tisíce vojáků z Bagrámu, Salerna, Fenty či kandahárského letiště měly osm až devět let na vybudování sítě agentů v okolí osmi kilometrů kolem – což je dostřel 107 mm raket. Existují tyto sítě? Nebo je povstalci již eliminovali?

Jestliže by byly údery proti talibanskému velení účinné, začala by se pomalu drolit povstalecká organizace. Bojovníci by začali přebíhat na vládní stranu. Pro tento případ připravili spojenci  Reintegrační program, který by umožnil Taliby znovu zařadit do společnosti. Musí se jim zajistit beztrestnost, živobytí a ochrana pro ně a jejich rodiny před bývalými spolubojovníky. Přeběhlíci se využijí k získání zpravodajských informací a k propagandě.

K činnosti programu jsou potřeba peníze, které zahraniční dárci přislíbili na Londýnské konferenci letos v únoru. Program ale de facto zamrzl. Ze Západu nedorazily peníze, části afghánským politikům se program nelíbí a místní administrativa a ISAF nejsou schopni program efektivně řídit.

Do srpna se podařilo utratit jen 200 tisíc amerických dolarů z letos USA vyčleněných 100 milionů. To ale nevadí, protože programu chybí to nejdůležitější – zájemci z řad povstalců. Od dubna se jich přihlásilo jen 100. Zřejmě Talibanci nevidí důvod se přidávat k prohrávající straně.

Žádná vojenská akce nezůstane bez odezvy. Zatímco ISAF se snaží „tvarovat terén“ před vyčišťovací operací (shaping), Taliban zahájil counter-shaping. Začal vyvražďovat vládní úředníky, šéfy distriktů, náčelníky, provládní imámy, nebo velitele Afghánské národní policie (ANP). Meziročně cílené vraždy narostly o 95 procent! Jde přitom o lidi, které nelze snadno nahradit v žádném státě, natož v zaostalém Afghánistánu s velmi omezenou vrstvou vzdělaných lidí.

V Kandaháru se počet vražd zvýšil z jedné až dvou týdně na jednu až dvě denně. Situace v městě je o to horší že tvoří mocenskou základnu Karzáího rodiny. Afghánská vláda se pokusila před zahájení vyčišťovací operace Hamkari najít 114 pracovníků. A i když nakonec snížila standardy, sehnala jen čtyři! Nikdo není ochoten riskovat život. Když ISAF neumí ochránit šéfa okresu, jak může chránit normální lidi?

Potíže s nahrazováním lidí bude mít mnohem větší afghánská vláda – je obtížné sehnat schopného úředníka nebo učitele za mnohem menší plat, než má negramotný voják, kterého na rozdíl od vlády platí Američané. Bez státních zaměstnanců není možné vybírat daně, provozovat školy, soudy, zdravotní střediska, či organizovat rozvoj oblastí. ISAF snadno obsadí jakoukoliv oblast, ale na to, aby ji udržel, musí zajistit bezpečnost. A zde nestačí jen vojáci a policisté, které ISAF chrlí po tisících. Pro další stabilizační fázi – nazývanou hold (udržet; jde o „trojici“ následující po shape – clear, hold a build) – jsou zapotřebí i zaměstnanci státní správy, kteří dokáží přežít útoky Talibanu.

Pokračování v úterý

Velitel sil v Afghánistánu generál David Petraeus (vlevo) a generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen v Kandaháru (19. července 2010); Foto Staff Sgt. Bradley Lail,U.S. Army

Před pár dny vydal generál David Petraeus novou Counterinsurgency směrnici pro ISAF. Jde o 24 bodů, které nikterak nevybočují z toho, co se dá nalézt ve Field Manualu 3-24 Counterinsurgency a Kilcullenových 28 bodech.

První čtyři body se samozřejmě týkají populace – zajištění její bezpečnosti, života s ní, boj s „kulturou nedotknutelnosti“ a pomoci Afgháncům s vybudováním odpovědné vlády. Podobných bodů je tam ještě pět, respektive ještě o několik více, ale ty jsou tak „napůl“. Nejde o nic nového, ale když si člověk novou směrnici přečte, cítí se dostatečně poučený – je naprosto jednoduchá a velice jasně napsaná. Na konci vyzývá k převzetí aktivity na nejnižších úrovních. Bod 22 zní:

Empover subordinates. Resource to enable decentralized action. Push assets and authorities down to those who most need them and can actually use them. Flatten reporting chains (while maintaining hierarchical decision chains). Remember that it is those at tactical levels – the so called “strategic sergeants” and “strategic captains” – who turn big ideas in counterinsurgency operations into reality on the ground.

A poslední bod zní:

Exercise initiative. In the absence of guidance or orders, figure out what the orders should have been and execute them aggressively.

Na konci, vedle podpisu je rukou připsáno: „Je mi ctí s vámi, opět, soužit v Afghánistánu“. Těch 24 Petraeusových bodů je velice úsporná verze loňské směrnice, nyní  již civilisty Stanleyho McChrystala („Moje služba neskončila tak, jak bych si přál.“). Byť byla obsáhlejší, i z toho důvodu, že bylo nutné více vysvětlovat a zavádět více nového, přesto nebyla vůbec špatná. Ale samozřejmě se na ní dala nalézt řada much.

Generál Petraeus ovšem nevydal směrnici sám. Druhým mužem na bojišti, který měl potřebu instruovat své muže, je vůdce Talibanu Mulla Omar. Prakticky přesně před rokem vydal knihu o 67 článcích, která se hodně soustředila na „získání populace“ na svou stranu. V jednom článku třeba nabádal, aby jeho „podřízení“ byli opatrnější se sebevražednými útoky, více hleděli chránit populaci a lépe zacházeli se zajatci. Nestalo se z toho vcelku nic. Letos si vystačil s pěti body, které jsou naprosto jasné a jakoby zároveň rušily pokyny v knize z loňského roku:

1. Fight coalition forces to the death without withdrawing or surrendering; attempt to capture coalition forces whenever possible.
2. Capture and kill any Afghan who is supporting and/or working for coalition forces or the Government of the Islamic Republic of Afghanistan.
3. Capture and kill any Afghan women who are helping or providing information to coalition forces.
4. Recruit anyone that has access to coalition force bases and have the ability to collect detailed information about coalition forces.
5. Purchase or obtain more heavy weapons such as rocket-propelled grenades, machine guns and anti-aircraft machine guns.

Spojenci toho okamžitě využili a začali šířit body dva a tři spolu s informacemi o útocích na Afghánce. Talibanu COIN příliš nesedí, ale hlavně zřejmě cítí, že nemá sebemenší důvod si komplikovat život, protože v tuto chvíli je populace k Talibanu neutrální, či je mu nakloněná.

O tom, že si povstalci dělají vcelku, co chtějí, svědčí radikální nárůst počtu improvizovaných výbušných systémů (IED). Skok nastal loni v létě v souvislosti s ofenzivou v Hílmandu. Dobrý postřeh měl Anthony Cordesman ze CSIS, který IED označil za ekvivalent Stingeru, protože umožní povstaleckým silám držet v šachu mnohem rozvinutějšího a vybavenějšího protivníka.

As can be seen from the chart labeled “Lethality of IEDs Over Time,” the number of deaths per IED attack has “stabilized” at below 20 percent since April 2009. In March of this year, 434 IEDs detonated, resulting in 22 coalition troops killed and 252 wounded. In April, 475 IEDs detonated, resulting in 17 killed and 230 wounded. In May, 544 IEDs detonated, killing 34 coalition troops and wounding 250.
Coalition troops casualty rates from IED attacks approaching 300 per month is a grim statistic. Yet, it is a marked improvement over casualty rates per incident from summer 2009. During July 2009, 450 IEDs detonated, killing 49 and wounding 237 coalition troops. The next month, 554 IEDs detonated, killing 55 troops and wounding 333.