Americký ministr obrany Leon Panetta; Foto NATO

Letos v červnu, krátce před odchodem z funkce, promluvil v Bruselu velice otevřeně ke členským zemím NATO tehdejší ministr obrany Robert Gates. Nahlas řekl to, o čem se již delší dobu ve Spojených státech hovoří. Za prvé, že škrty v obranných rozpočtech evropských zemí ohrožují kredibilitu Severoatlantické aliance a nevhodně zvyšují závislost Evropanů na USA (jejich podíl výdajů se zvýšil z 50 na 75 procent). A za druhé, že problém není jenom ve výši rozpočtů, ale i v tom, jak jsou peníze vydávány, či vyhazovány.

…there is too little co-ordination between national defence ministries on how they allocate precious resources. Duplication of capabilities is rife. The EU has 21 naval shipyards, while the US has three. Europeans have 89 different weapons programmes while the US has 27. Europe has 11 tank programmes; the US has two.

Nyní jakoby se situace opakovala, ale v jiném obsazení. Nový americký ministr obrany Leon Panetta během svého prvního vystoupení v centrále aliance varoval spojence, že Spojené státy nemohou vyplňovat nedostatky v evropských schopnostech, které vznikají, či jsou prohlubovány škrty v rozpočtech. A stejně jako jeho předchůdce ve funkci pronesl, že bez hlubšího sdílení se vůbec nic nezmění.

Podle Panetty Libye jasně ukázala, že Evropanům chybí například průzkumné letouny, stroje pro doplňování paliva za letu a podobně. Už nezmínil, že bez americké munice by se dlouho v Libyi nestřílelo. A vzhledem k tomu, že tentokrát nebyla potřeba strategická přeprava, nepřišel na přetřes nedostatek transportních letounů a lodí.

Panetta continued the U.S. drumbeat for more NATO contributions, and he made it clear that with the Pentagon facing $450 billion in budget cuts over the next 10 years, allies can’t assume that the U.S. will be able to do what NATO can’t or won’t on its own…
“We cannot afford for countries to make decisions about force structure and force reductions in a vacuum, leaving neighbors and allies in the dark,” Panetta said.

Podobně osamocení se Američané cítí i v Afghánistánu. Spojenci se na misi pod vlajkou NATO aktivně účastní, ale opět bez amerického příspěvku by mise zkrachovala. Gatesova, stejně jako Panettova slova je dobré nebrat na lehkou váhu. Obranný rozpočet USA projde v příštích letech také redukcí, což, pokud se tak vážně stane, ještě dále oslabí Severoatlantickou alianci. A k čemu bude hegemonovi aliance, která nebude schopna podpořit jeho politiku (zájmy)?

Spojené státy NATO dominují a po celou Studenou válku sloužila jejich účelu. Proto bylo vcelku jedno, jak vysoký je vklad. Šlo o naplnění cíle, tedy zatlačování a odstrašení Sovětského svazu. Po pádu železné opony se situace změnila, respektive se postupně transformovala a dnes se ocitáme v mnoha ohledech v novém prostředí. Ekonomická situace Západu je poměrně špatná a zdá se, že zlepšení není na dohled. Spojené státy znovu začínají díky sílící Číně objevovat, že jsou také tichomořská velmoc, a že mnohem důležitějším partnerem než oslabení a rozhádaní Evropané, je Rusko. To není pro nás, kteří také škrtáme jako diví, vůbec dobrá zpráva. Zvláště pro oblast s tak „bohatou“ historií. Panetta výborně shrnul to, čemu čelíme:

“We are at a critical moment for our defense partnership,” Panetta warned, stressing the need for other nations to share the burden. “While these warnings have been acknowledged, growing fiscal pressures on both sides of the Atlantic, I fear, have eroded the political will to do something about them.”
Looking ahead to the planned NATO summit in Chicago in May, Panetta said the allies must pool their resources and hammer out multinational solutions to face the next generation of threats.
“I am convinced that we do not have to choose between fiscal security and national security,” he said. “But achieving that goal will test the very future of leadership throughout NATO.”

Jsme jako nazí v trní. Zahodili jsme nástroje, kterými se můžeme z trní vystříhat a ono více a více kolem nás prorůstá. Je stále těžší se pohnout, protože to bolí. Jak z toho ven? Není dobré postavit proti sobě ekonomiku a bezpečnost, respektive je to špatně postavená rovnice. Jedno závisí od druhého, a pokud nedojde k vybalancování obou, budoucnost nám to spočítá. To neříkám já, ale historie. Gatesova a Panettova slova mně přinutila podívat se do jedné – dnes už klasické – knihy od (neo)realisty Stephena M. Walta z konce 80. let minulého století s názvem The Origins of Alliances.

Na závěr své analýzy aliancí uvádí sedm bodů, které by měly být součástí americké strategie v souvislosti s formováním aliancí. Zčásti jsou jeho doporučení zastaralá, protože jsou vztahována k existenci Sovětského svazu, respektive k aliancím, které tvořily obě supervelmoci v bipolárním světě. Na druhou stranu velká část Waltových postřehů přežila čas změn. A ještě je nutné podotknout, že samozřejmě středobodem je rovnováha moci.

Second, the precise level of U.S. power is probably less important than the way in which it is used… A military buildup will not win the United States new friends, and a marginal decline will not cause its current allies to defect…
Third, The United States should worry far less about its allies defecting and worry more about how it provokes opposition through misplaced belligerence…
A final implication is that the domestic situation of the United States may be more important than anything else. External events impinge on U.S. power; internal conditions generate it. Losses abroad will add up slowly (if at all) and will be compensated by balancing behavior by allies and by the United States itself. Thus a final prescription is to avoid policies that jeopardize the overall health of the U.S. economy. It is far more important to maintain a robust and productive economic system than it is to correct minor weaknesses in defense capability or to control the outcome of some insignificant clash in the developing world.