Zdroj Washington Post

Irák má opět „našlápnuto“ k sektářskému násilí. Není sice pravděpodobné, že by se opakovalo to, co se stalo po útoku na mešitu v Samaře v roce 2006, ale ke stabilitě země a hledání řešení to nikterak nepřispívá. Mimo jiné i proto, že se irácká vláda již nemůže opřít o jednotky Spojených států.

To, co se odehrává nyní je ovšem nutné chápat nikoli jako potvrzení tvrzení, že všechno skončí v plamenech, ale spíše jako měření sil, respektive snahu zažehnout požár. Od chvíle, kdy americké jednotky opustily v prosinci Irák, zahynulo při útocích už 434 Iráčanů. K poslednímu útoku došlo v pátek, kdy nedaleko smutečního procesí v bagdádské čtvrti obývané převážně šiíty vybuchlo auto naložené výbušninou. Zahynulo 32 lidí, dalších 60 bylo zraněno.

Lubna Naji, a junior doctor who works at a hospital which received victims of today’s bombings, told the BBC that it was „horrific,“ but also becoming normal.
„These attacks happen so regularly lately that dealing with them becomes a skill you have. It’s terrible but true,“ he said.“Things have gotten worse here. For a long time now, there are attacks like this everyday.“
Friday’s bombing comes a day after 17 people were killed in attacks.

I přes nárůst počtu útoků Iráčané tvrdí, že operace zaměřené proti povstalcům jsou úspěšné. Ministr vnitra Adnan Asadi řekl, že jsou dny, kdy zatknou i padesát povstalců denně. Američané v tom Iráčanům stále pomáhají především materiálně.

Pro ilustraci, respektive pro studium doporučuji mapu, která se dá nalézt na stránkách Washington Postu. Jsou na ní zaznamenány útoky od roku 2006. Sektářské zabíjení a snaha obnovit občanský konflikt je jasně patrná. Druhou věcí, která by vyžadovala nepoměrně hlubší analýzu, je efekt na iráckou vládu jako takovou, respektive obecně na vývoj Iráku.

Je totiž poměrně vysoká šance, že represivní přístup povede spíše k utužení režimu, než k jeho rozvoji směrem k demokracii (aniž bych si dělal ambice, že má být v Iráku okamžitě nastolena liberální demokracie). Samozřejmě hrozí i rozpad země, ale pravděpodobnost je nyní nižší, než byla před několika lety. Proč? Protože by všichni více ztratili, než získali.

Co se dá tedy očekávat v příštích měsících? Počet útoků a mrtvých sice poklesne, protože útočníkům, kteří veškeré síly soustředili na období po odchodu Američanů, dojde dech. Bude ale zároveň docházet k politickému utužování, než uvolňování. Je tedy pravděpodobné, že zástup nespokojených spíše poroste, než aby klesal. A jak všichni vědí, kumulace nespokojenosti je velkou hrozbou pro jakýkoli režim.

Hranice mezi Kuvajtem a Irákem (24. března 2003). Ne všichni nafasovali protichemické obleky v pískové...; Foto František Šulc

Seděli jsme několik týdnů v Kuvajtu a čekali, až to začne. To, že to začne zanedlouho, věděli všichni, ale jenom málokdo si tehdy připouštěl, že konec nastane za dlouhých osm let, osm měsíců a 25 dnů. Jinými slovy, dnes 15. prosince 2011.

Američané stáhli vlajku v Bagdádu. Tím bez fanfár skončila válka, která začala sice s pochybnostmi, ale utlumenými a ne všeobecně sdílenými, byla ukončena předčasně na palubě lodi, znovu se rozhořela, stála životy desetitisíců lidí, skoro bilion dolarů a zamíchala politikou v Evropě i Americe. Přinesla mnohé, ale nějak nejsem schopen porovnat plusy a minusy a ani se mi nechce. Možná je brzo, možná to pro mě vždy bude osobní, takže nějakého objektivnějšího hodnocení nebudu schopen, možná mi vadí historická nafoukanost, s jakou přistupujeme k minulosti, protože máme tu výhodu, že víme, jak to dopadlo.

Tehdy, v březnu 2003, jsme byli ve stanech v Kuvajtu, cvičili v maskách a protichemických oblecích, ukrývali se v krytech, zkrátka čekali, až dá někdo pokyn. Pak dopadly první rakety na Bagdád a naším směrem začaly létat ty irácké. První noc jsme strávili v protichemických oblecích, v maskách a v krytech. Byla to dlouhá noc a pamatuji si, jak jsme se k ránu, po nevím kolikátém poplachu, pomalu trousili na nástupiště ke spočítání. Jeden článek pro Lidové noviny jsem tehdy ukončil slovy:

První den války byl ve znamení čekání a nejistoty. Těch pár raket nezpůsobilo naštěstí žádné vážnější škody. Hlavice prý byly konvenční, ale všichni se zde obávají, že tomu tak nemusí být po celou dobu. Každý zde má asi největší strach z toho, že by skutečně jeho život závisel na jeho plynové masce.

Dnes to může vypadat naivně. Jistě, obavy jsme měli mít z jiných věcí, než z chemických zbraní, ale taková byla tehdy doba…

Odpočinek během konvoje v Iráku (3. dubna 2003). Američtí vojáci si dlouho "užívali" v protichemických oblecích; Foto František Šulc

Pak na hranice a pomalu v přískocích k Bagdádu. Zdálo se, že vítězství je na dosah. Jen nesedělo, kolik lidí s radostí vyrazilo do ulic a rabovalo, co se dalo. A nikdo se jim nesnažil zabránit. U rozbitého mostu tehdy stáli dva američtí vojenští policisté. Ptal jsem se jich co s tím. Říkali, že nic, protože jsou tam jenom dva. Iráčtí policisté ani vojáci nebyli na dohled.

Pár let poté už vidět sice byli, ale raději než s nimi by člověk šel v noci pěšky sám. Začaly únosy a ulici ovládly bojůvky, teroristi a kriminálníci. Z těch, kteří lovili, se často stávali návnady. Pamatuji si na projížďky noční Bákubou. Pomalu jsme jeli městem a hlídkovali. Tedy spíše čekali, až někdo vystřelí. Občas se vykoplo pár dveří, nebo ustřelil nějaký zámek, budili se lidé a dělaly se prohlídky. Zástupy „přátel“ rostly, stejně jako zástupy Iráčanů, kteří prchali ze země, kam se dalo.

V únoru 2006 vybuchla bomba v mešitě Askari v Samaře. Začalo sektářské násilí, které zachvátilo velkou část země. Explodovaly bomby, byli popravováni lidé, nalézaly se těla bez hlav a pomalu se čistily celé čtvrti tu od šíitů, tu od sunnitů. Kruh násilí se uzavřel a ti, kteří stáli na jeho počátku, nevěděli jak dál.

Dřív, než se mohlo cokoli změnit v Iráku, muselo dojít ke změnám ve Washingtonu. Řada lidí v uniformách i v civilu si uvědomovala, že takhle to dál nejde. Přesvědčili prezidenta George W. Bushe, aby dal šanci generálovi Davidu Petraeusovi. On mu ji dal a k tomu mu dal dost vojáků – začalo surge. Módním slovem se stalo nejenom surge, ale postupně i counterinsurgency – vědecký přístup k válce. Před více než dvěma lety to umožnilo předání kontroly nad bezpečností Iráčanům.

I přes klopýtání se situace v Iráku neustále zlepšuje. Jistě, má svou řadu vad, ale je lepší. Kéž by ten trend vydržel. A teď pár čísel:

• Irákem prošel od roku 2003 více než milion amerických vojáků;
• zahynulo 4484 amerických a 318 koaličních vojáků;
• přes 33 tisíc jich bylo zraněno;
• zahynulo 104 080 až 113 728 iráckých civilistů;
• během surge bylo v Iráku 170 000 amerických vojáků a bylo vystavěno 500 základen.

A co bude teď? Spojené státy Irák opouštějí, aniž by měly v zemi takový vliv, jaký by si přáli. Jak se ukázalo během jednání amerického prezidenta Baracka Obamy s iráckým premiérem Núri Malíkím, idylické vztahy rozhodně nemají a možná, i když pozdě, vládci Bílého domu dochází, že odepsání Iráku již během kampaně v roce 2008 nebyl dobrý nápad. Nyní se obává o osud sunnitů, Američanů, kteří zůstávají v Iráku a odpůrců současné vlády a vadí mu blízké vztahy Bagdádu s Íránem a Sýrií. Ekonomické vztahy také příliš výhodné nejsou. Leon Panetta je třetím ministrem obrany, který musel řešit otázku Iráku. V Bagdádu zněl optimisticky, i když varoval před teroristy.

“Let me be clear: Iraq will be tested in the days ahead — by terrorism, and by those who would seek to divide, by economic and social issues, by the demands of democracy itself,” Mr. Panetta said. “Challenges remain, but the U.S. will be there to stand by the Iraqi people as they navigate those challenges to build a stronger and more prosperous nation.”

Věřit, nevěřit. Uvidíme. V tuhle chvíli to pro mě není důležité. Řada z vás, kteří chodíte na OWOP jste Irákem také prošli. Sami nejlépe víte, jakých těch necelých posledních devět let bylo. Měl jsem možnost se tam potkat s českými, americkými i britskými vojáky. Bylo to poučné, bylo to zajímavé. Chtěl bych říct nakonec dvě věci: je mi líto všech obětí a ti, kteří tou válkou prošli, mají mou úctu.

Obřad za mrtvé spolubojovníky na americké základně v Bákubě (únor 2005); Foto František Šulc

]]> http://www.onwar.eu/2011/12/15/zacatek-nekonec-a-konec-iracke-valky/feed/ 5 http://www.onwar.eu/2011/11/06/iracko-iranska-dilemata-baracka-obamy/ http://www.onwar.eu/2011/11/06/iracko-iranska-dilemata-baracka-obamy/#comments Sun, 06 Nov 2011 20:16:56 +0000 František Šulc http://www.onwar.eu/?p=5933 Dlouho, dlouho se dohadovala americká administrativa s Iráčany, aby nechali v zemi americké vojáky. Prezident Barack Obama a jeho lidé při přesvědčování neuspěli a vojáci se musejí do konce roku stáhnout. Jedná se o poměrně zajímavou situaci, kterou si v posledních mnoha letech nikdo nepřipouštěl. Zmíním se o dvou aspektech.

Populární přesvědčení zní, že Spojené státy provedly invazi do Iráku primárně jako imperiální expanzi – ropa, upevnění si pozice na Středním východě, obohacení se. Realita však ukazuje, že tato představa je vzdálená pravdě. Ostatně, pokud se člověk podívá do historie, všechny imperiální expanze byly vždy nákladnější, než byl výnos pro státní pokladnu. Toto tvrzení nevylučuje to, že došlo k obohacení firem, respektive jednotlivců (Východoindická společnost a další). Osobně jsem vždy zastával názor, že administrativa George W. Bushe byla vždy hnána spíše idealismem a pocitem, že se něco musí udělat, než představou zisku.

„Válka proti terorismu“ v posledních deseti letech stála tři až čtyři biliony dolarů, což je dosti nepředstavitelné číslo. Mají Spojené státy šanci, že se jim někdy tyto částka vrátí? Nikdy. Na rozdíl od George W. Bushe je Barack Obama spíše pragmatik, který navíc zdědil ekonomiku v docela bídném stavu. Vnitřní politika je tedy pro něj motorem, ta zahraniční pouze prostředkem, jak zajistit, aby to doma nebylo ještě horší.

Prvním aspektem je tedy to, že podle všeho není pro Baracka Obamu na prvním místě získání alespoň nějaké z investovaných peněz zpět. Jistě, lépe se to řekne, než udělá, ale on se ani příliš nepokoušel. Irák byla holt „špatná válka“. Nicméně ve chvíli, kdy Iráčané řekli definitivně „ne“ americké přítomnosti ve své zemi, vstupuje do hry druhý aspekt, který se dá vyjádřit dvěma otázkami: Co bude, pokud Irák zkolabuje? A co bude s Íránem?

Výsledkem je to, že Američané alespoň rozšíří svou vojenskou přítomnost v dalších státech Perského zálivu. Především by mělo být více vojáků v Kuvajtu a do Zálivu by měly být vyslána další válečná plavidla. Administrativa se bude pokoušet posílit vojenské vztahy se šesti zeměmi – Saúdskou Arábií, Kuvajtem, Bahrajnem, Katarem, Spojenými arabskými emiráty a Ománem. Bude se snažit o vybudování „nové bezpečnostní architektury“.

Officers at Central Command said that the post-Iraq era required them to seek more efficient ways to deploy forces and maximize cooperation with regional partners. One significant outcome of the coming cuts, officials said, could be a steep decrease in the number of intelligence analysts assigned to the region. At the same time, officers hope to expand security relationships in the region. General Horst said that training exercises were “a sign of commitment to presence, a sign of commitment of resources, and a sign of commitment in building partner capability and partner capacity.”

Vnitřní stabilita Iráku bude tedy primárně „hlídána“ zvenčí a kvalita iráckých bezpečnostních složek bude zajišťována prostřednictvím společného výcviku. Horší je to ovšem s Íránem. Tím, že Spojené státy přijdou o možnost mít základny v Iráku, bude pro ně mnohem komplikovanější „tlačit“ na Írán a v případě potřeby rychle přeskupit síly. Nebezpečím je, že po Američanech v Iráku vznikne vakuum, které mohou vyplnit Íránci.

George Friedman, chief of the private intelligence firm Stratfor, says Iran sees the U.S. withdrawal as an opportunity. “The Iranians have made it very clear that they regard the American withdrawal as a vacuum and that they intend to fill the vacuum,” says Friedman. And Friedman says such an Iranian move would surely stir up trouble with Saudi Arabia, its strategic rival in the region. “We have seen some substantial tension emerge between Saudi Arabia and Iran,” says Friedman, “including of course the story that Iranian operatives were planning to assassinate the Saudi ambassador to the United States and destroy the Saudi Embassy.”

K zadržování Íránu mohou sloužit i základny v Afghánistánu, ale jde o mnohem komplikovanější situaci. Nicméně například letecká základna v provincii Herát nedaleko íránských hranic může sehrát důležitou roli v případném konfliktu. Možná vše ovšem proběhne ještě rychleji a jinak.

Izraelský prezident varoval, že operace proti íránským jaderným zařízením je nyní pravděpodobnější než kdykoli předtím. Během několika dnů má být zveřejněna zpráva Mezinárodní organizace pro jadernou energii. V ní se může, podle zdrojů, které nechtěly být jmenovány, objevit informace, že je Írán blízko výroby jaderných hlavic. V takovém případě Izraelci varují, že nebudou otálet s preemptivním útokem.

On Wednesday, the Haaretz newspaper reported that Prime Minister Benjamin Netanyahu and Defence Minister Ehud Barak were seeking cabinet support for an attack. And the military last week carried out what Israeli media called a „ballistic missile“ test, as well as a large-scale civil defence drill simulating the response to conventional and non-conventional missile attacks. Officials said both events were long-planned, but they drove talk here about whether Israel is ramping up plans for an attack. On Sunday, Haaretz reported that US officials had failed to secure a commitment from Israel that it would coordinate any attack plans with Washington.

Problém je v tom, že podle všeho z tohoto nápadu Američané nikterak nadšení nejsou. Je nejasné, nakolik by byly vzdušné útoky úspěšné, jinými slovy, nakolik by skutečně poškodily íránská zařízení, a Washington by to mohlo zatáhnout do další operace s nejistým výsledkem. Je tedy vysoká pravděpodobnost, že by to Baracku Obamovi, pokud by nebyl tím, kdo operaci povede, nikterak nepomohlo. A jak se zdá, Izraelci dávají diplomaticky Američanům jasně najevo, že jejich názoru si váží, ale jen do jisté míry – jejich bezpečnost je na prvním místě.

Je tedy možné, že stahování z Iráku není koncem jedné kapitoly, po které bude následovat kapitola oddechová. Můžeme totiž přejít do kapitoly mnohem hrozivější a hlavně i pro nás bezprostřednější, než byla ta předchozí.

Iráčané dobře letouny F-16 znají. Na snímku je F-16 v hangáru v iráckém Baládu v roce 2010; Foto US Air Force

Před několika měsíci to ještě vypadalo, že irácká vláda nenakoupí žádné nadzvukové letouny. Peníze z programu stáhla kvůli tzv. Arabskému jaru, respektive obavě, že sociální bouře povedou k pádu vlády. Proto část peněz na letouny použila na sociální programy. Nyní se podle všeho Iráčané rozhodli, že stroje od Spojených států nakoupí.

Iraq had frozen the $4.2 billion deal earlier this year amid the Arab Spring pro-democracy uprisings, but the prospects were „promising“ for the contract to now move ahead, Gen. Russ Handy, head of the U.S. Air Force in Iraq, said. „They are seeking to buy a larger number of F-16s (than) they had originally, up to 36. This first letter of offer and acceptance is for 18 of them, so we hope to hear very soon, but no final word yet on that,“ Handy told reporters.

Handy tvrdí, že iráčtí politici jsou přesvědčeni o správnosti a nutnosti nákupu nadzvukových letounů, takže velice brzy se vládu podaří přesvědčit, aby zanedlouho odsouhlasila nákup strojů F-16. Američané mají velký zájem na prodeji vcelku jakéhokoli (samozřejmě, čím více tím lépe) množství stíhaček americké provinience Iráku. To, aby si Iráčané byli schopni sami zajišťovat vzdušný prostor a mohli být mimo jiné protiváhou Íránu (pokud budou chtít, toť velká otázka) je jedním z důvodů. Druhým, a odvažuji se tipnout, je získat na Blízkém východě dalšího klienta a dostat zpět do Spojených států alespoň malou část peněz, které byly v Iráku utraceny. Pokud Iráčané skutečně potvrdí zájem a pokud by ještě zvýšili počet kupovaných letounů, zavládne ve Washingtonu velká spokojenost.

…Maliki said then that Iraq was looking at the purchase of some 36 jets, rather than the originally mooted 18. „The new contract will be larger than what we agreed earlier, to provide security for Iraq,“ he said. Any deal would be worth billions of dollars and take years to implement, as it would require the manufacture of the aircraft and the training of Iraqi pilots.

Výcvik iráckých vojáků, Camp Ramadi, 18. listopadu 2009; Foto Spc. Michael J. MacLeod, U.S. Army

Marisa Cochrane Sullivan a Ramzy Mardini z Institute for the Study of War strávili několik studijních týdnů v Iráku. Nebydleli v Zelené zóně, jezdili v normálních autech s Iráčany. V Bagdádu a Irbílu zvládli čtyřicet setkání včetně s prezidentem a premiérem. Výsledkem jejich cesty je text s názvem Iraqi Trip Report. Jde o velice substantivní materiál, který nevyznívá pro Spojené státy a jejich úsilí příliš dobře.

Má několik částí. Politická popisuje zablokování procesu, hlubokou nedůvěru panující mezi jednotlivými aktéry a nechuť premiéra Malíkího, který rozšiřuje své pravomoci a získává větší a větší moc. Irácká vláda je navíc naprosto nepopulární mezi obyvatelstvem a je vnímaná jako neschopná vládnout. Ačkoli je bezpečnostní situace naprosto nesrovnatelná s nejhoršími léty 2006-2007, objevují se obavy, že se trend v letošním roce obrátí. Ostatně náznakem by mohly být pumové útoky v několika iráckých městech, ke kterým došlo před pár dny a při kterých zahynuly desítky lidí.

V další části je popsáno, jak Iráčané vidí americkou politiku. Jsou prý zmateni a nerozumí postojům amerických politiků a kritizují to, že se o Irák prakticky nezajímají, a když už, tak pouze v souvislosti se stahováním sil a nedodržují sliby, které byly dány. K tomu by se možná dalo dodat, když něco označím jako „špatnou válku“, hlásit se k tomu logicky nebudu. Ale co když se ta „dobrá válka“ proměňuje v „méně dobrou“? A konečně, podle všeho irácký život začínají ovládat dvě regionální mocnosti Turecko a Írán. Zásadně ovlivňují nejenom politiku, ale i ekonomiku.

Despite the U.S. assertion that Iran’s influence is limited, Iraqis from across the political spectrum strongly disagree. On the contrary, the common theme is that Iran’s influence in Iraq has increased tremendously over the past several years, partly due to U.S. disengagement and an initial “hands-off” approach during government formation. As we would constantly hear, the essential deals were cut by Iran, and sometimes in Tehran itself.
Turkish and Iranian competition over influence and business in Iraq is increasing. Turkish economic investment and diplomatic activities are no longer limited to northern and central Iraq, but have now expanded into southern Shi’a Iraq, where Iran’s influence is strongest. The Turks are hoping to create an economic corridor through Iraq to the Gulf States.

V úterý publikoval na svém blogu provokativní text Stephen M. Walt. Jelikož je Walt tradičním realistou, samozřejmě se to odráží v jeho myšlenkách. Není nutné se vším souhlasit, ale je dobré o tom přemýšlet. Článek se jmenuje Lessons of two wars: We will lose in Iraq and Afghanistan a do jisté míry koresponduje s výše zmíněnou zprávou z cesty po Iráku. Walt prohrou myslí to, že se vojáci stáhnou, aniž by se podařilo naplnit politické cíle, které byly samostatně od počátku velice špatně definovány. Ale hlasatelé úpadku Spojených států by se neměly radovat, protože ona „prohra“ nic nevypovídá a americké síle a odhodlanosti.

The good news, however, is the defeat in Iraq and Afghanistan — and make no mistake, that is what it is — tells us relatively little about America’s overall power position or its ability to shape events that matter elsewhere in the world. Remember that the United States lost the Vietnam War too, but getting out facilitated the 1970s rapprochement with China and ultimatley strengthened our overall position in Asia.  Fourteen years later, the USSR had collapsed and the United States had won the Cold War. Nor should anyone draw dubious lessons about U.S. resolve; to the contrary, both of these wars show that the United States is actually willing to fight for a long time under difficult conditions. Thus, the mere fact that we failed in Iraq and Afghanistan does not by itself herald further U.S. decline, provided we make better decisions going forward.

V sobotu vydal svou pravidelnou čtvrtletní zprávu úřad Zvláštního generálního inspektora pro rekonstrukci Iráku, který existuje od roku 2004. Tato zpráva nevyznívá příliš optimisticky. Podle generálního inspektora Stuarta Bowena je situace v zemi horší, než byla před rokem.

Iraq remains extraordinarily dangerous place to work. It is less safe, in my judgment, than 12 months ago. Buttressing this conclusion is the fact that June was the deadliest month for U.S. troops in more than two years. Shia militias – probably armed and trained by Iran – were for some of the lethal attacks.

Jakoby toto hodnocení korespondovalo se snahou Spojených států prodloužit přítomnost amerických vojáků i za 31. prosinec 2011, kdy mají být všichni z Iráku pryč. Američané tvrdí, že je musejí požádat Iráčané a zároveň tlačí na to, aby se rozhodli brzy a jak to vypadá, rozhodli se kladně.

Zmínka o zhoršení bezpečnostní situace je hned v úvodu dokumentu a později je doprovázena konkrétními daty. Na první pohled by nemuselo obavám generálního inspektora nic moc nasvědčovat. Počet útoků oproti roku 2007 poklesl ze 145 denně na pouhých 13 denně v prvních čtyřech měsících letošního roku. Dlouhodobě klesající trend má i počet civilních obětí těchto útoků. Nicméně, při útocích od dubna do 19. června 2011 zahynulo 248 iráckých civilistů a 193 lidí náležejícím ke stabilizačním silám. Zvýšil se počet útoků na tzv. Zelenou zónu. Jedná se o výkyv, který nemusí mít dlouhodobě vliv, ale je dobré mu věnovat pozornost.

Dalším důkazem nestability jsou počty útoků na civilní a vojenské představitele irácké vlády. Od poloviny dubna 2011 do 10. července letošního roku bylo na ně provedeno více než 70 útoků, přičemž velká část z nich byla úspěšná. Mezi oběťmi jsou nejenom představitelé ozbrojených sil, ale i policisté, členové jednotlivých stran, zástupci správy a samosprávy a podobně. Nejnebezpečnější je nejenom v tomto ohledu provincie Dijála, které se zpráva zvláště věnuje.

Podle Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) se do svých domovů do konce loňského roku vrátilo 833 tisíc lidí, kteří byli od roku 2003 vysídleni v rámci Iráku (internally displaced persons) a dalších 460 tisíc uprchlíků. Stále však v rámci Iráku zůstávalo k lednu 2011 1,3 milionu Iráčanů, kteří opustili své domovy. Nejvíc lidí se vrátilo v letech 2008 a 2009.

Na bezpečnost v zemi nyní dohlíží 806 600 lidí. V iráckých ozbrojených silách (ISF) jich je 271 400 vojáků (v pěchotě – IA – 193 421), pro ministerstvo vnitra pracuje 531 tisíc policistů a v protiteroristických jednotkách je 4 200 lidí.

…the Iraqi Police constitute the largest ISF force. Although, as USF-I reports, the police increased their size and capabilities – and have replaced IA units as the lead in some local areas – the IA remains in the lead in 14 provinces, with operational control for security residing in several regional operational commands.

Mimo jiné mně ve zprávě zaujaly údaje o kontraktorech v Iráku. Ty ve zprávě se týkají pouze kontraktorů placených amerických vládou. Jejich počet se za poslední čtvrtletí snížil z 84 254 o 18 % (o 14 797) na 69 457. Pominu-li kontraktory zahrnuté v kolonce „vykonávaná činnost – ostatní“ (34 449 lidí v podpůrných službách), pak nejvíce lidí je nepřekvapivě stále zaměstnáno při hlídání a hlídkování (13 258). V této oblasti došlo také k největšímu poklesu – o 26 % (o 4 708). Vzhledem k postupnému opouštění Iráku to však není překvapivé: méně zařízení = méně strážců.

Celkově se dá říct, že situace v Iráku není tak zlá a rozhodně se nedá porovnávat s tou před několika lety. To se dá ukázat v ekonomické oblasti. Například se zlepšuje prodej ropy (prakticky jednostranná závislost – 81 procent celkového příjmu irácké vlády) i další ekonomické aktivity, které nesouvisejí s ropným průmyslem. Nicméně se objevují některé varovné signály – od nárůstu bezpečnostních incidentů až po problematickou politickou situaci -, kterým je nutné věnovat pozornost, protože je málo nestabilnějších věcí, než postkonfliktní oblast. I po letech zdánlivého klidu zde velice snadno může vybuchnout násilí, které se jenom obtížně zvládá.

Americký prezident George W Bush a ministr obrany Donald H. Rumsfeld (2006) u nového Památníku letectva v Arlingtonu; Foto U.S. Air Force Staff Sgt. D. Myles Cullen, Defense Department

Bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld je považován za jednoho z hlavních strůjců války v Iráku. Vypořádání se se Saddámem Husajnem měl požadovat už krátce poté, kdy civilní letadla řízená teroristy narazila 11. září 2011 do věží Světového obchodního střediska (WTC). Jak nyní ukazuje interní zpráva z 15. října 2002, kterou tehdy předal prezidentovi Georgu W. Bushovi a kterou nyní uveřejnil na svém webu, i on měl o invazi řadu pochybností, včetně toho, jestli se podaří nalézt zbraně hromadného ničení (WMD).

Informace pro prezidenta má oficiální název „Iraq: an illustrative list of potential problems to be considered and addressed“. Na webu je ovšem označena jako „přehlídka strašáků“. Například ve třináctém bodě Donald Rumsfeld praví:

The US could fail to find WMD on the ground in Iraq and be unpersuasive to the world.

V bodě 15 ovšem jakoby si odporoval:

There could be higher than expected US and coalition deaths from Iraq’s use of weapons of mass destruction against coalition forces in Iraq Kuwait and/or Israel.

A bod 17 zní nyní, se znalostí historie, téměř prorocky a zcela se naplnil poté, kdy George W. Bush vyhlásil 1. května 2003 konec hlavních válečných operací.

The US could fail to manage post-Saddam Hussein Iraq successfully, with the result that it could fracture into two or three pieces, to the detriment of the Middle East and the benefit of Iran… Rather than having the post-Saddam effort require two to four years, it could take eight to ten years, thereby absorbing US leadership, military and financial resources.

Bývalý ministr obrany vydal nedávno knihu pamětí. Zdá se, jakoby se nyní rozhodl se po několikaleté odmlce vrátit. Samozřejmě ne do politiky, ale mezi ty, o nichž se mluví. Kdo by ale dokázal na Donalda Rumsfelda a jeho bonmoty zapomenout.

Colin Powell okamžitě požádal Ústřední zpravodajskou službu (CIA) a Pentagon o vyšetření toho, jak je možné, že z něj udělali pitomce, když mu dodali nepravé informace a nechali jej, aby je přednesl v přímém přenosu do celého světa v Radě bezpečnosti OSN.

Powell said that the CIA and DIA should face questions about why they failed to sound the alarm about Janabi. He demanded to know why it had not been made clear to him that Curveball was totally unreliable before false information was put into the key intelligence assessment, or NIE, put before Congress, into the president’s state of the union address two months before the war and into his own speech to the UN.

S o něco více zarážejícím prohlášením přišel bývalý šéf CIA George Tenet, že se o pochybnostech o hodnotě Curveballa dozvěděl „zatraceně pozdě“ (v roce 2005) a že pochybná informace o zbraních hromadného ničení „nikdy neměla být představena“ Kongresu, prezidentovi, OSN a světu. Tenetova slova přišla divná i bývalému německému ministrovi zahraničí Joschkovi Fischerovi:

Asked by the Guardian whether Tenet’s claims were plausible, Fischer said: „No. I don’t think so.“ Fischer said the BND realised some time before the war that Curveball was not a watertight source, and passed on his testimony to the CIA with warnings attached. „Our position was always: [Curveball] might be right, but he might not be right. He could be a liar but he could be telling the truth,“ said Fischer at a press conference in Berlin to promote his memoir about the Iraq war.

Jako poslední se ke Curveballovi vyjádřil bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld. Existovala prý řada důvodů, proč svrhnout Saddáma Husajna, ale zpravodajské informace o zbraních hromadného ničení – které se nyní ukázaly jako podvrh – byly tím hlavním.

„No question it was the big one,“ he said. Asked if the United States would not have invaded if the administration hadn’t believed Iraq had the weapons of mass destruction, Rumsfeld said: „I think that’s probably right.“ He criticized the source known as „Curveball“ — an Iraqi defector who admitted his claims that Iraq possessed WMDs were false — but stopped short of condemning the U.S. intelligence community.

Vysvětlit se dá téměř cokoli. Každopádně všichni dluží velkou omluvu Colinu Powellovi, že jej v tom nechali vykoupat. A Colin Powell by si měl dát pohlavek za to, že na to skočil. I když, nyní se snadno všechno hodnotí.

Počet zabitých iráckých civilistů a příslušníků bezpečnostních složek byl v loňském roce vyšší, než v roce 2009. Vyplývá to z oficiálních statistik, podle kterých zahynulo 3605 Iráčanů. Je to o 124 více, než o rok dříve.

While the total number of people killed was higher for 2010 than the previous year, the number of civilians killed in violence dropped significantly from 2009 to 2010. According to AFP’s tally, a total of 2,505 civilians were killed in 2010 — down 295 from 2,800 the year before. The rise in the 2010 death toll was due to an increased number of security force personnel killed — 215 more policemen and 204 more army members than the previous year. Iraqi security forces have been increasingly on their own as the US has decreased the number of troops it has in the country and shifted its focus from combat to training and advising Iraqi troops.

Naopak počet zraněných poklesl – 7713 v roce 2010 oproti 10 562 z roku předchozího. Nevládní organizace Iraq Body Count uvádí vyšší čísla, ale naopak podle ní loni zahynulo méně civilistů, než o rok dříve. V roce 2010 tak mělo zahynout 4021 civilistů, oproti 4680 v roce 2009. Dvěma nejnebezpečnějšími městy byl pak Mosul a Bagdád.

Americké síly, kterých je v Iráku stále necelých padesát tisíc, se už neúčastní bojových operací. Je tedy logické, že oproti předchozím letům dramaticky poklesl i počet obětí v řadách zahraničních sil. Podle iCasualties.org v roce 2010 zahynulo šedesát Američanů oproti 149 v roce předcházejícím. V nejhorších letech 2006 a 2007 přitom zemřelo v Iráku 822, respektive 904 příslušníků amerických sil.

Naopak v Afghánistánu byl poměr obrácený. Rok 2010 byl zatím vůbec nejhorší – zemřelo 499 Američanů, 103 Britů a 109 vojáků z dalších zemí (celkem 711). V roce 2009 to bylo 317 Američanů, 108 Britů a 96 vojáků z dalších zemí (celkem 521).

Irácký policista ve městě Wynot nedaleko rodiště Saddáma Husajna Tikrítu; Foto Staff Sgt. Luke P. Thelen, US Air Force

Irák zmizel z titulních stránek. Situace se sice zlepšuje, jak naznačují statistiky, ale stále má daleko k normálu. Politika je zablokovaná – devět měsíců od voleb stále nemá země vládu. Ve čtvrtek byl pověřen pokusem sestavit vládu Núrí al Malikí. Má na to třicet dnů, než musí předstoupit před parlament. Jeho koalice, která získala 89 mandátů, bude jen těžko získávat většinu 163 křesel. A není zcela pravděpodobné, že se dohodne se sekulárním šiítem Ajádem Alávím, jehož blok podporovaný sunnity získal ve volbách 91 mandátů.

Za letošek zatím zemřelo v Iráku 59 amerických vojáků, což je nejméně od invaze v roce 2003. Iráčané jsou na tom o poznání hůře, byť se to nedá srovnávat s nejhoršími léty sektářského násilí. Irácké bezpečnostní složky jsou stále lepší a například dnes oznámily, že se podařilo zadržet 12 příslušníků organizace Islámský stát Irák, která je napojena na Al Kajdu. Tato skupina má stát za útokem na křesťanský kostel, který se v Bagdádu odehrál 1. listopadu. Teroristé tehdy obsadili katolický svatostánek a zadržovali v něm více než sto lidí. Při policejní akci zemřelo 52 rukojmích a policistů.

General Ahmed Abu Ragheef, the Interior Ministry’s head of internal affairs, said security forces arrested al Qaeda’s Baghdad leader, Huthaifa al-Batawi, and 11 others. „Iraqi forces have successfully arrested the terrorist group involved in the attack on the church in Baghdad,“ he said. Security forces also killed Abu Ammar al-Najadi, a leader of the Islamic State of Iraq (ISI), al Qaeda’s local affiliate, and seized 6.5 tonnes of explosives planned for use against a government ministry, hotels and the Christian community, Ragheef said.

Od počátku listopadu došlo k řadě dalších útoků na křesťany. Byť žijí v Iráku mnohem déle, než se objevil Mohammed, přesto se řada z nich chystá k odchodu ze země, protože se necítí bezpeční. Irácká vláda se snaží exodu zabránit, ale pokud budou útoky pokračovat, nebude mít šanci. V této souvislosti se může zdát paradoxní, že nejbezpečnější jsou křesťané v baasistické Sýrii.

Human Rights Watch says the number of Christians in Iraq had fallen to about 675,000 in 2008 from 1 million at the time of the U.S.-led invasion in 2003. The Catholic Church in Iraq says there are 1.5 million Christians in Iraq, 1 million fewer than 2003. Many Christians have fled Iraq for Syria, Jordan or Egypt. Many of those who remain in the country are leaving their homes behind for safer areas such as the Kurdish-held north.

Křesťané ovšem nejsou sami, kdo opouští Irák. Někteří už tak činí podruhé. Odhaduje se, že během vrcholících násilností odešly z Iráku na dva miliony lidí. Podle Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se jich přibližně sto tisíc vrátilo, ale řada z nich nemá opět stání a chce odejít. Nejenom kvůli násilí, ale i kvůli tomu, že nemohou najít obživu.

In a recent survey by the United Nations refugee office, 61 percent of those who returned to Baghdad said they regretted coming back, most saying they did not feel safe. The majority, 87 percent, said they could not make enough money here to support their families. Applications for asylum in Syria have risen more than 50 percent since May.

A konečně, poslední odcházející – Američané. Ti se na rozdíl od ostatních netěší na nic jiného, než na návrat domů (kolik z nich vymění Irák za Afghánistán?). Iráčané potvrzují, že konec roku 2011 bude v každém případě koncem americké přítomnosti v zemi. Část z méně než padesáti tisíc vojáků nyní pokračuje ve výcviku iráckých sil a další část pracuje na velkém logistickém úkolu – odstěhovat to, co má smysl odstěhovat a předat to, co se stěhovat nevyplatí.

„An optimist would say, ‘We’ve got three-quarters of the work done,’ but a pessimist would say, ‘But, the hard part is left to go,’“ said Lt. Gen. Mitchell Stevenson, deputy chief of staff for logistics (G-4). „Both would be right.“ The U.S. military used to occupy more than 400 bases in the country. „Today, we sit on 88,“ Stevenson said. However, the bases that are left to close are among the largest, making them more difficult to shut down, he said.

Pěchota doposud předala Iráčanům více než 904 tisíc kusů vybavení a 559 obrněných humvee. Irácká vláda platí stovky milionů za odkupování techniky i munice (to se týká například munice do tanků Abrams). Iráčané nebudou platit podle všeho za jednu kategorii materiálu – za betonové zátarasy, vstupy na kontrolní stanoviště, či za ubytovací jednotky. Ty zkoušela americká pěchota převážet do Afghánistánu, ale příliš se to neosvědčilo, proto zůstanou tam, kde jsou. Zajímavý přístup je, že každý z amerických velitelů má pravomoc do určité hodnoty vyjádřené dolary rozhodnout o tom, co zůstane v Iráku bez papírování. Pokud chce nechat za sebou něco dražšího, musí požádat o svolení.

Bronzové sochy Saddáma Husajna v Bagdádu; Foto DoD

National Security Archive zveřejnil třetí pokračování dokumentů o přípravě na válku v Iráku. Není v nich nic zase tak překvapivého, jenom dokládají úzkou spolupráci mezi vládou britského premiéra Tonyho Blaira a administrativou amerického prezidenta George W. Bushe při obhajování útoku na Irák, o kterém se ve Washingtonu začalo hovořit už krátce po 11. září 2001, přičemž „ke ztrátě trpělivosti“ došlo v březnu 2002.

Zkrátka britská a americká vláda se snažily být zcela konzistentní v tom, co říkají o hrozbě, kterou představoval Saddám Husajn. U vysvětlování samozřejmě nesměl chybět mediální mág Tonyho Blaira Alastair Campbell. Hlavní postřehy třetí části shrnují John Prados a Christopher Ames takto:

From early 2002 both governments were seeking regime change, but Prime Minister Blair and his officials were very conscious of the need to make a case for war, based on claims about Iraqi WMDs.

From March 2002 – the very beginning of the process – the U.S. and U.K. administrations were concerned to achieve consistency in their claims about Iraqi weapons, often at the cost of accuracy. In the spring of 2002 the two countries began to produce in parallel the white papers on Iraq’s weapons of mass destruction that they published that fall. At least two drafts of the respective white papers were exchanged from either side in order to avoid providing grist for “opponents of action.”

Officials working on the parallel papers took part in a number of secure video conferences to avoid inconsistencies between the documents. Both sides accelerated the drafting of their white papers in September 2002 as part of a coordinated propaganda effort.

Officials re-drafting the U.K.’s white paper or “dossier” in September 2002 were told to ensure that it “complemented” rather than contradicted claims in the U.S. document. A draft of the U.K. dossier was brought to Washington by intelligence chief John Scarlett for U.S. input.

In addition, U.K. officials examined the draft U.S. white paper closely and sought to match its claims. The U.S. paper has been described by one of its authors as intended “to strengthen the case of going to war with the American public.”

The U.K. white paper was amended to incorporate a number of claims about Saddam’s alleged nuclear ambitions that intelligence officials found questionable but were included because President Bush and Vice President Cheney made public reference to them, for example the allegation that Iraq could obtain a nuclear weapon within a brief one- or two-year timeframe.

The U.S. paper, which had omitted the same claims from an early draft, also included them after the President and Vice President’s public references to them.

In addition, the U.K. dossier was heavily influenced by Blair advisers and public relations experts, including Alastair Campbell, Blair’s director of communications. Its drafters were also willing to change it to fit in with public statements from British government advisers, whether or not those statements were true.

Britský premiér Tony Blair a bývalí americký prezident George W. Bush v Itálii, 28. května 2002. V té době už bylo o invazi do Iráku rozhodnuto; Foto: www.kremlin.ru

Před týdnem jsem psal o první části dokumentů o Iráku, které na svých stránkách zveřejnil National Security Archive. Nyní se objevila druhá část, která pro lidi zajímající se o tento konflikt skýtá další zajímavé, více či méně známé, detaily toho, jak se Spojené státy pod vedením George W. Bushe na invazi připravovaly. John Prados a Christopher Ames v průvodním textu k druhé části dokumentů poznamenávají:

Perhaps most revealing about today’s posting on the National Security Archive’s Web site is what is missing—any indication whatsoever from the declassified record to date that top Bush administration officials seriously considered an alternative to war. In contrast there is an extensive record of efforts to energize military planning, revise existing contingency plans, and create a new, streamlined war plan.

Jen na okraj, podobných povzdechů se dá učinit celá řada. Pamatuji si, jak jsem byl před pár lety překvapený, že Fáze IV invaze do Iráku (obvykle postkonfliktní fáze) se skutečně začala v úzkém kruhu lidí připravovat až na přelomu ledna a února 2003, tedy o něco více než měsíc a půl před zahájením vojenské operace. Do té doby byla jen v hrubých, velice hrubých, a nereálných obrysech na papíře. Není divu, že v prvních dnech po obsazení Iráku došlo k takovým škodám, které předznamenaly malér následujících let.

Za materiálů vyplývá, že rozhodnutí o invazi do Iráku byla činěna ve velice úzkém kruhu. V první řadě šlo o dvojici tvořenou americkým prezidentem George W. Bushem a britským premiérem Tony Blairem. Ti jednotlivé úvahy a rozhodnutí sdíleli pouze s několika lidmi ve své blízkosti. Britský dokument z 8. března 2002 (invaze začala o rok později) uvádí, že Američané už ztratili trpělivost, nechtějí zadržovat Saddáma Husajna a přiklánějí se ke změně režimu. Podotýká, že bude zapotřebí s právním ospravedlněním operace, které zatím neexistuje.

Dokument analyzuje nejenom interní aspekty operace, ale i mezinárodní. Uvádí několik možností akce. Na prvním místě je podpora opozici, která svrhne Saddáma Husajna, druhou je letecké bombardování následované akcí opozice a pučem a třetí pozemní operace, která nakonec dostala přednost.

Je zajímavé se probírat všemi zveřejněnými dokumenty a vzpomínat na to, co si tehdy člověk myslel, zda věřil (a čemu), či nikoli. Hlavním argumentem pro útok na Irák byly zbraně hromadného ničení, respektive možnost, že budou použity proti sousedům, či se dostanou do rukou teroristů (tehdy se linka mezi zbraněmi hromadného ničení a teroristy zdála být zcela nezpochybnitelná).

Průzkum z 10. dubna 2002 zpracovaný americkým ministerstvem zahraničí popisuje, že veřejnost ve spojeneckých zemích v Evropě akci proti Saddámovi Husajnovi podpoří, pokud bude vedena multilaterálně a pokud to bude hlavně kvůli zbraním hromadného ničení. Není pak divu, že tyto zbraně se staly hlavním tématem. A zároveň velkým problémem pro kredibilitu nejenom akce, ale i (především) americké a britské vlády, když se žádné nenašly.

INR surveys conducted before the current Israeli crackdown in the West Bank and Gaza show half or more key Allied publics supporting military action against Iraq. Backing for action to eliminate Iraq’s WMD capabilities reaches majority levels in the United Kingdom, France, and Spain… This argument has slightly more influence than using force to “remove terrorists” and eliminate their training camps.

Finský Hawk na Random Air Show 2009; Foto Łukasz Golowanow & Maciek Hypś, Konflikty.pl (via Wikimedia Commons)

Už od loňska se sonduje možnost odprodat část nešťastných L-159 Iráku. Tu ten, či onen vysílal nadějné signály, až se zdá, že z obchodu pomalu schází, stejně jako z předchozích v jiných zemích (viz pěkná grafika ve výše uvedeném textu). A to mělo být rozhodnuto během pár měsíců. Podle zprávy UPI se chýlí ke konci jednání mezi Bagdádem a už spíše americkou, než britskou zbrojovkou BAE Systems, jejichž výsledkem by mělo být, že irácká vláda nakoupí 24 cvičných Hawků za 1,6 miliardy dolarů.

Defense sources said an Iraqi air force team test-flew and evaluated the single-engine jet, which is used to train pilots for supersonic combat, in Britain in May and June. But it isn’t clear when a deal for the Advanced Jet Trainer might be concluded. „BAE Systems will support Iraq’s requirements, including Hawk, as and when they arise in line with the export licensing requirements of the country,“ a BAE spokeswoman said… Building an air force takes years, possibly decades. Pilot training is a core program and the air force has opened a fixed-wing training school at a base near the northern city of Kirkuk. This is where the Hawks, if they are purchased, will be based.

Tuto zprávu je samozřejmě nutné brát s rezervou, protože může být součástí vyjednávací taktiky. Každopádně v uvedeném článku není o L-159, které měly být podle náznaků významným hráčem, ani zmínka. I to se dá chápat různě – buď významnost českých jednání přeceňujeme, nebo naopak, Hawk je schválně prezentován, jako prakticky jediná existující varianta.

O tomto obchodu se říkají různé věci, například i to, že britská vláda mu není příliš nakloněná. Irák po rozhodnutí nakoupit osmnáct amerických strojů F-16IQ a další zbraně za 4,2 miliardy dolarů se jasně orientuje v oblasti vzdušné obrany na USA a navíc panují obavy, že v případě konfliktu s Íránem, budou využity irácké síly, s čímž by byla britská vláda nerada spojována. Možná je to ale příliš složitá konstrukce. Možná L-159 přijdou Iráčanům jednoduše drahé, nebo Američané, kteří musejí kvůli technologii v Alkách obchod schválit, nechtějí, aby přebytečné české letouny byly prodány právě do Iráku. Mohou však existovat i další důvody.

The net effect seems cleverly calibrated to give Iraq an air defense force that can handle aging threats from Syria or Iran relatively well, and perform strike missions within Iraq, without being a serious threat to more advanced air forces in the region. Regional memories among its Arab neighbors, as well as Israeli concerns, make that a smart starting point. Upgrades can always take place later, and the F-16IQs have at least some of the equipment required to handle more advanced weapons.

Předminulý týden byla otevřena v Tikrítu Irácká letecká akademie, takže výcvik začíná na ostro a i potřeba proudových strojů je eminentní. O tom, které to budou, se rozhodne velice záhy, ale naděje českého státu, respektive Aera, které je na daný obchod „přisáto“ asi nebudou v tuto chvíli příliš vysoké. Každopádně, i když otevřela své dveře nová akademie, americké letectvo neočekává, že by se z oblohy nad Irákem, kde intenzivně operuje už téměř dvacet let, stáhlo.

Through the first seven months of 2010, according to statisitics supplied by the U.S. Air Force, American pilots flew 4,620 “close air support” missions over ground troops in combat. The airmen only fired their weapons only 10 of those flights — compared to 1650 such sorties in 2007. But the number of surveillance flights has soared: with 6,200 sorties through July 31st, American planes could surpass 2007’s total by 40 percent or more. In addition, U.S. aircraft ferried 470,000 passengers, and hauled 52,700 tons of cargo.

Americký ministr obrany Donald Rumsfeld a velitel CENTCOMu Tommy Franks během tiskové konference 15. srpna 2002; Foto Helene C. Stikkel, DoD

První záznam o hlubší debatě mezi tehdejším americkým ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem a velitelem CENTCOMu Tommy Franksem o tom, co s Irákem je z 27. listopadu 2001. Již léta se mluví a píše o tom, že Irák byl zmíněn v Bílém domě hned druhý den po teroristických útocích z 11. září 2001. Dokumenty, které nyní zveřejnil National Security Archive to potvrzují a základní informaci rozšiřují.

Krátce po útocích Rumsfeld nařídil předsedovi sboru náčelníků štábů, aby se „podíval“ po důkazech, které by ospravedlňovaly zaútočit nejenom na Usámu bin Ládina, ale i na Saddáma Husajna. I přesto, že CIA tvrdila, že Saddám Husajn s tím nemá nic společného, tehdejší náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz byl přesvědčen, že teroristé musejí mít státního sponzora. A Rumsfeld pronesl, že v Iráku jsou lepší cíle, než v Afghánistánu.

Je zajímavé se pročítat poznámkami ze schůzky Rumsfeld-Franks. Naznačují, že americká vláda měla skutečně obavy ze zbraní hromadného ničení, které měl vlastnit Irák. Listopadový dokument začíná poznámkou: Zaměřit se na zbraně hromadného ničení.  Dokument se zmiňuje o „odříznutí“ irácké vlády – snaha zabít irácké představitele jedním zásahem ostatně v březnu 2003 vedla k tomu, že válka začala o něco dříve, než byla plánována (před uplynutím ultimáta).

Útok měl být „překvapivý, rychlý, šokující a riskantní“. Donald Rumsfeld k tomu na okraj připsal: „Elektrická rozvodná síť a podobně… Lidé jej (Saddáma) nenávidí a chtějí jej svrhnout“. Už po této listopadové schůzce bylo jasné, že preferovaná varianta byla nečekat na to, až budou v oblasti všechny síly:

Start military forces before all required for worst case – larger forces flow in behind…

Jeden ze zveřejněných dokumentů také naznačuje, že vláda prezidenta George W. Bushe měla zájem na tom, aby jakýkoli preventivní úder proti Iráku zapadal do konceptu „spravedlivé války“. Tento moment ale nemusí být ani tak překvapivý kvůli silnému tradičnímu spojení konzervativců s náboženskými skupinami. Zjednodušeně řečeno: konat dobro a potírat zlo je důležité, ale musí se tak činit způsobem, který se dá označit za spravedlivý.

A Pentagon official alerted Douglas Feith to an upcoming op-ed by a conservative Catholic theologian who said what the Bush administration wanted to hear: “how pre-emptive action against Iraq fits into the just-war tradition.” Any such claim, however, would seem to have been demolished in a somewhat later State Department intelligence assessment, “Problems and Prospects of ‘Justifying’ War with Iraq,” which examined the seven principles of just war theory one by one and found that they were not met by the Iraq invasion, in planning or in execution.

Pro nás není bez zajímavosti žádost amerického velvyslanectví v Budapešti z počátku dubna 2003, aby jí byly dodány pozitivní obrázky členů Svobodných iráckých sil při operaci v Iráku. Příslušníci těchto jednotek, které měly sehrát významnou roli při osvobozování Iráku, byli totiž cvičeni v Maďarsku. Tento nápad nicméně skončil fiaskem. Jednak šlo o akci tehdy protežovaného Šalábího, který se následně ukázal jako zcela nedůvěryhodná figura prosazující pouze své zájmy a i proto, že americké ozbrojené síly o „svobodné Iráčany“ příliš nestály a Iráčané příliš nestáli o „Svobodné irácké síly“. Jak píší Michael Gordon a Bernard Trainor v knize Cobra II:

Wolfowitz asked Franks to arrange for a transit point in the Persian Gulf where 3,000 Iraqi exiles could be brought from Iran, 300 at the time, and then flown to Hungary for training. But the plan was never inmplemented; time had run out. Of the 6,000 names submitted by Iraqi opposition Gross, only 622 were vetted by the United States. More than 500 invitations were sent out, but only 95 showed up for training in Tazar. Of these, 73 completed the four-week training program, an embarrasingy meager reset for the millions of dollars spent and such prodigious work.

Irácký řidič tanku během výcviku na tanku M1A1 Abrams (července 2010); Foto Pfc. Gary Silverman, U.S. Army

Pokud to takhle půjde dál, irácká armáda bude patřit k těm lépe vyzbrojeným v regionu, což by mohlo znovu začít přidělávat vrásky Íránu, pro který není nic výhodnějšího, než když má sousední země problémy. Iráčané se chystají koupit zbraně, vybavení a služby za 13 miliard dolarů (cca 260 miliard korun), což naznačuje, že americko-irácké vztahy zůstanou v příštích letech velice úzké. Na stranu druhou, není to příliš velká náplast na to, co Američané v zemi v posledních sedmi letech investovali.

The sales will make Iraq among the world’s biggest customers for American military arms and equipment. The Iraq Defense Ministry intends to transform the country’s degraded conventional forces into a state-of-the-art military. „It’s going to be a modern and fairly sophisticated military,“ said Lt. Gen. Michael Barbero, the ranking U.S. officer responsible for training and advising Iraq forces. Part of the planned purchase includes M-1 tanks, the main battle tank for the U.S. military. Iraq wants to buy 140 of the tanks, and Iraqi crews have already started training on them.

Iráčané také už požádali o 18 strojů F-16 Falcon v rámci tří miliardového programu, jehož součástí je i servis a výcvik pilotů. Pokud tento obchod schválí Kongres, první letouny by do Iráku mohly dorazit na jaře 2013. Doposud se irácké síly soustředily především na potírání povstalců a navíc se vždy mohly spolehnout na americkou podporu, takže nepotřebovaly sofistikovanou těžkou techniku. S tím, jak povstalecké aktivity ustávají (tím nechci popřít občasné teroristické útoky), Irák se zřejmě začne soustředit na vybavování svých ozbrojených sil tak, aby opět byly plnohodnotné a byly schopné vést i konvenční operace.

Nákup tanků M1A1 Abrams se připravoval delší dobu. Už před dvěma lety Charles Levinson popisoval v USA Today, jak vojenský poradce iráckého ministra obrany vyšplhal na americký Abrams a pak si postěžoval, že je „příliš horký“, takže jeho muži „se nebudou schopni za těmito tanky pohybovat“:

His concerns threatened to derail an arms deal worth as much $2.16 billion. That alarmed Brig. Gen. Charles Luckey, who, on this sweltering day in the desert, was a salesman of sorts. You could even say he is the U.S. military’s senior used-tank salesman. Luckey is the U.S. officer in charge of foreign military sales to Iraq. It’s his job to move the merchandise. „For as little as $300 you can get a blast deflector to deal with the heat,“ Luckey said. „I might even throw them in for free for you,“ he added, sweetening the deal.

Irácká armáda si prošla těžkými časy i kvůli ne příliš šťastnému rozhodnutí rozpustit ji po pádu Saddáma Husajna. Byla budována prakticky na zelené louce a Američané do ní investovali miliardy dolarů, které zřejmě zpátky nikdy nedostanou. A to ani v případě, když se Irák stane největším kupcem amerických zbraní a služeb. Ostatně odhaduji, že s tím nikdo ani nepočítal. Dlouhodobý zákazník však také není k zahození. Nicméně, dá se počítat s tím, že Spojené státy nebudou jediným dodavatelem. Například už před několika lety nakupovala irácká policie čínské lehké zbraně za 100 milionů dolarů, protože je Američané nebyli schopni dodat včas.