Tento text je prvním příspěvkem vojáka z povolání AČR, který si přál zůstat v anonymitě. Jeho vhled do teorie a praxe je natolik velký, že OWOP respektuje jeho přání. Důvodem je i to, že jeho texty (tento a, doufám, budoucí) budou přínosem do debat, které se na tomto webu vedou. OWOP samozřejmě zná pravou totožnost autora.

Napoleon přecházející Alpy; olej na plátně, 1801, Jacques-Louis David (1748-1825); Kunsthistorisches Museum

Třístupňové velení/řízení se často ztotožňuje s dělením hierarchicky uspořádané organizace na tři stupně řízení: strategický, operační a taktický. Toto dělení je používáno pro vojenské organizace. Je třeba jej považovat za relativní, a to zejména ve vztahu k velikosti organizace. Co je například v rámci českých ozbrojených sil považováno za strategické rozhodnutí, může být z pohledu amerických ozbrojených sil považováno za rozhodnutí náležející nižšímu stupni.

Počet stupňů řízení/velení

Dělení na strategický, operační a taktický stupeň řízení v české armádě přetrvává z doby, kdy byla schopna vést rozsáhlou lineární bojovou operaci. Konkrétně přetrvává z doby studené války, kdy měla Československá lidová armáda připravené operační plány na vedení takové operace i za hranicemi tehdejší Československé socialistické republiky.

Při určování počtu stupňů velení/řízení jde o optimalizaci organizační struktury ve vztahu k předpokládanému rušení kanálů potřebných pro plánování a koordinaci operace od centra až na nejnižší výkonnou úroveň. Při lineární bojové operaci spočívající v rozvinování vojska v určitém prostoru tak velitelství, které je bezprostředně nad rozvinovanými útvary, plní roli koordinátora jejich činnosti. Případně disponuje prostředky pro posílení činnosti těchto útvarů. Podobnou roli hraje vyšší velitelství.

Ve zkratce jsou tedy organizační struktura ozbrojených sil a jejich hierarchické dělení určeny charakterem předpokládané nejrozsáhlejší lineární bojové operace a stupněm rozvoje informačních technologií, které jsou z pohledu centra (HQ) schopny alespoň částečně nahradit funkci nižších velitelství zejména ve vztahu jejich odolnosti proti rušení činností protivníka.

To, že tento způsob dělení organizační struktury přetrvává i 20 let po konci studené války ukazuje na fakt, že Česká republika stále deklaruje schopnost vést lineární bojovou operaci. Nicméně již v roce 2001 stanovením násobku válečných počtů na 1,8 mírových počtů Česká republika přiznala, že není schopná takovou operaci vést! Navíc po našem vstupu do NATO a EU není ani proti komu vést obranou operaci na českém území. To, že však dinosauří obsese třístupňového systému velení/řízení stále přetrvává mezi vojenskými plánovači, je jednak způsobena tím, že absolventi západních velitelských a válečných škol tvoří dnes v armádě menšinu, jednak je tento způsob uvažování diktován ze strany sekce personální Ministerstva obrany.

Když je školství překážkou

Většinu absolventů kurzu generálního štábu, kteří mají možnost ovlivňovat způsob výstavby organizačních struktur, obranné plánování a tvorbu strategických dokumentů (šířeji řečeno vyšších důstojníků připisujících  si k hodnosti zkratku „gšt.“, nebo bývalých vojáků, kteří se také honosili zkratkou „gšt.“ a dnes pracují jako občanští zaměstnanci) tvoří absolventi českého vojenského školství tzv. hanácké vorošilovky. Dříve to byla Fakulta velitelsko-štábní Vojenské akademie v Brně, později Ústav operačně taktických studií Univerzity obrany, ještě později Ústav strategických a operačních studií Univerzity obrany a nyní nově vytvářená katedra na Fakultě ekonomiky a managementu Univerzity obrany.

Samotná hanácká vorošilovka poskytovala a poskytuje sice z mezinárodního kvalitativního srovnání vojenské vzdělání asi páté až šesté třídy, protože se však v systému nečiní rozdíl mezi prestižními západními školami a tím, co je produkováno v Brně, je toto studium velmi oblíbené u tzv. šedivé plukovnické hmoty, jak ji jednou nazval jeden z jejich příslušníků a pozdější ministr obrany. Zásluhu na tom má právě sekce personální Ministerstva obrany, protože ta stanovuje tzv. ekvivalenty profesního vzdělání a stanovuje zásady personálního výběru, které doposud nositele skutečné znalosti řízení dnešních ozbrojených sil nezvýhodňují oproti absolventům hanácké vorošilovky.

Ta se navíc po roce proměnila v exkluzivní cestovní kancelář, kdy učí studenty praxe a nikoliv exkluzivní pedagogický sbor, jak je tomu na západních vojenských školách. Vzhledem k tomu, že je praxe založena na produktech této školy, dochází vlastně k zacyklení v celém řetězci poznání: Hloupost jednou vyprodukovaná vzdělávacím systémem je potvrzena praxí, kde však praxe už slouží jako učitelka, neboť původní pedagogický sbor natolik zdegeneroval, že již není schopen přinášet opravdu nové poznání.

Loni byl navíc celý kurs rozšířen o kombinovanou formu, v jejímž rámci několik vybraných funkcionářů Ministerstva obrany a funkcionářů přímo podřízených součástí, kteří mohou ovlivnit společenskou zakázku pro Univerzitu obrany nebo její budoucí postavení, absolvovalo kurs generálního štábu kombinovanou formou. Autor KRAČR byl mezi nimi. Je přirozené, že třístupňový systém velení/řízení vyžadující si „vkladná“, leč zbytečná velitelství, generuje rovněž poptávku po důstojnících vstupujících do armády povětšinou prostřednictvím Univerzity obrany. A kruh se opět uzavírá.

O peníze jde až v první řadě

Pro pochopení motivace proč je třístupňový systém velení/řízení tak oblíbený nelze kalkulovat pouze s vojenskou hloupostí a klientelismem zakořeněným napříč celým rezortem. Je třeba vidět i peněžní prospěch vycházející ze služebního platového řádu. Tak jako pro udržení zvláštního příplatku za třídnost letce v řádu tisícikoruny jsou někteří bývalí piloti schopni odčerpávat letové hodiny za statisíce, tak jsou někteří důstojníci i občanští zaměstnanci schopni stavět co nejvyšší hierarchické struktury generující početnou kohortu loajálních příjemců příplatku za řízení.

Nikoho nepřekvapí, že pouze armáda dnes používá zákon č. 143/1992 Sb. „o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech“. Ten vznikal v době budování trhu a předpokládal, že všichni zaměstnanci státu mohou být odměňováni ve stejném režimu, když jde vlastně o stejnou kategorii osob. Klamnost tohoto předpokladu se ukázala v dalších 15 letech. Co je však důležité, nastavení příplatku za řízení odpovídá třístupňovému systému velení/řízení. A kdo by z vedoucích pracovníků byl ochoten měnit status quo a ekonomicky si ubližovat na platě snižováním stupňů organizační struktury? To by byl asi opravdu blázen.

I proto má vlastně dlouholetý šéf sekce personální Ministerstva obrany a jeho úředníci čas studovat  obor ochrana vojsk a obyvatelstva, než aby přemýšleli nad adekvátností systému odměňování profesionálních vojáků a možnostmi jeho inovace. KRAČR je tak vlastně opravdový produkt dnešních poměrů panujících na Ministerstvu obrany a třístupňový systém velení/řízení je pak jakýmsi Leninem – stále živým.