Příspěvky označené Libya
Pud sebezáchovy jako příčina úpadku postavení Západu
Autor: Jakub Janda Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 25. 1. 2012
Dnes, v lednu 2012, se zdá být přímá intervence NATO v Libyi ukončenou záležitostí. Oficiální ukončení operace Unified Protector sice proběhlo k poslednímu říjnu 2011, avšak kromě mrtvého Kaddáfího, stovek tun bomb a oficiálně vyhlášeného předání vlády do rukou přechodné vlády přinesla akce v Libyi mnoho poznatků k analýze politického rozhodování v západní hemisféře. Co se původně zdálo jako jednoznačně přínosná operace a skvěle technicky provedený vojenský zásah ve prospěch dobra, získává v aktuálním kontextu velice protichůdné konotace.
Jednou z interpretací kroků Západu je, že původně dobré úmysly mohou přinést sice krátkodobě pozitivní výsledek (svržení diktátora Kaddáfího), avšak v delším časovém horizontu mohou diskreditovat legitimitu takového kroku – ať již jde o výsledek směrem dovnitř cílové země (pokud se přechodná vláda a každá další ukáže jako neschopná zkrotit převážně tribalistické státní uspořádání), či směrem k okolí (vznik precendentu, že Západ bude prosazovat boj za ochranu lidských práv silou v rámci konceptu responsibility to protect, který ovšem není potvrzen v občanskou válkou zmítané Sýrii).
Každý konflikt má několik fází, úvodní z nich je politická vůle ke vstupu do konfliktu. V následujících řádcích se budu zabývat několika možnými faktory, které ovlivnily politické rozhodnutí k intervenci v Libyi, zastřešené schválením rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973 na ochranu civilistů (parafrázovaně o bezletové zóně nad Libyí), která byla vyložena Radou ambasadorů NATO a jeho nejvyšším politickým vedením jako zelená k vojenské intervenci v severoafrické zemi zmítané válkou mezi vládními silami plukovníka Kaddáfího a povstalci.
Malý Sarkozy velkým de Gaullem?
V evropském vojenském prostoru se hlavním rétorickým tahounem k vojenským krokům v občanském konfliktu v Libyi stal francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Již jeho předchozí mocenské iniciativy (Středomořská unie) a politický styl vytvářely připomínku francouzského velmocenského statutu – hlava páté francouzské republiky by ráda Francii, rozpouštějící svou významnost v evropském integračním projektu, dodala gaullisticky mezinárodní vážnost.
Předsednictví G20 a tahounství spolu s Německem v klíčových rozhodnutích Unie přineslo další nástroje k prosazování silné Francie. Nicolas Sarkozy nacházel důvody k silovému kroku v nejbanálnější, avšak nejzásadnější rovině politického života – ve svém postavení v rámci volebního cyklu.
Při komparaci demokratického uspořádání a autoratického (například čínského) modelu vychází volební cykly ze strategického pohledu jako komparativní nevýhoda – političtí reprezentanti jsou omezeni horizontem svého mandátu, nevytvářejí (až na výjimky) strategické a dlouhodobé projekty. Jelikož je zvolený zástupce lidu tlačen k rozhodnutím, které musí mít přímý vliv na jeho samotnou existenci jako politika, stává se z majority jeho několikaletého mandátu neustálá volební kampaň – sám je pak prizmatem politického marketingu též hodnocen.
Sarkozyho čekají prezidentské volby v květnu 2012, což z roku 2011 udělalo tzv. impact year – francouzský prezident se pokusil vytvořit svou identitu (image) silného zahraničně politického lídra, aby si vytvořil kvalitní výchozí pozici jako ten, který přinesl Francii mezinárodní věhlas a uznání.
Obama antiBushem?
Americký prezident Barack Obama je ve zmíněném aspektu v podobné situaci jako jeho francouzský protějšek – volební duel o jeho další politickou existenci jej čeká v listopadu 2012. Jeho snaha o vlastní identifikaci jako protiklad k neúspěšnému Bushovi mladšímu (nespravedlivá válka v Iráku, kterou Obama ke konci roku 2011 oficiálně ukončil a asi nekonečný konflikt v Afgánistánu) mu přinesla v případě Libye vynikající příležitost se profilovat jak směrem k domácímu, tak světovému mínění.
Obama využil amerického veřejného mínění, které bylo silně pro intervenci v Libyi, avšak proti americké sólo akci (či opětovné Koalici ochotných). Spolu s podobně motivovaným Nicolasem Sarkozym proto využil světové mínění tlačící na prosazování lidských práv ze strany Západu, prosadil rezoluci Rady bezpečnosti OSN a následně nechal multilaterální platformu NATO odsouhlasit intervenci (byla schválena konsensuálně přesto, že se do ní aktivně zapojilo pouze několik států v čele s Francií a Británií).
Obama se tedy nezachoval jako Bush mladší, nesázel na americký unilateralismus a výjimečně postavení (leč ustupující) supervelmoci a našel jako správný politik pro své kroky stabilní podporu u světové politické reprezentace (Francie a Británie s vlastními důvody). U domácího publika i přes problémy v Kongresu (neautorizované užití amerických ozbrojených sil mimo území USA na více než 30 dní) vyšel z libyjské mise v konečném důsledku jako politický vítěz.
Diskreditace Západu
Západní státy, vedené USA, se dostaly do slepé uličky. Dlouhodobě podporovaly stabilitu na Blízkém Východě, avšak za cenu ztráty svých idejí. Mubarak, Kaddáfí, Chomejní – tato jména byla podporována, aby byl zachován status quo zejména kvůli bezpečnosti Izraele a stabilitě regionu.
Mušaráf v Pákistánu se též stal americkým přisluhovačem, jak nyní tvrdí místní političtí vůdci. Kauza Wikileaks též ukázala, jakým způsobem západní elity smýšlí: antagonistický střet lidsko-právního a demokratického akcentu a ekonomicko-strategických zájmů se stal pro krásné západní ideály fatálním.
Misionářský status západních demokratických hodnot byl evidentně popřen. V Afghánistánu a částečně i v Iráku byl stanoven jasný precedent, který je i přes krásná slova americké angličtiny jasně čitelný – demokracii západního typu nelze do muslimské země zavést během několika let. Pokulhává srovnání s přechody k demokraciím v postkomunistických evropských státech.
Ty sice fungovaly po staletí ve feudálních systémech, avšak nejdůležitější blokační prvek byl během středověku minimalizován – stát byl sekularizován od církve, (vítězný) boj o investituru zasel semena občanské společnosti. To nelze říct o částečně teokratických systémech či o silně autokratických režimech Blízkého východu. Je proto nadmíru jasné, že šíření demokracie nebude pokračovat tak idealisticky rychle, jak tomu bylo v Evropě devadesátých let. Otázkou je, zdali vůbec bude pokračovat.
Západ, konkrétněji personifikován USA, stojí na rozhraní dvou dimenzí. Roli supervelmoci, tedy jasného morálního a strategického vítěze studené války, postupem času ztratil. Jeho postavení na geopolitické mapě lze definovat jako vnitřní krizi hodnot a eskalující strach z Číny.
Fukuyamův koncept konečného vítězství demokracie lze v aktuálních souvislostech vidět jako příslovečný med okolo úst západních představitelů – rozhodně není aktuální. Ať už byl Huntingtonův Střet civilizací jakkoliv nepřesný, jeho celková koncepce přibližně definuje současný dynamický stav světa, zejména ve světle severoafrických událostí.
Západ není vítězem, není dokonce ani vítězícím směrem. V čem se změnilo globální postavení vítězné demokracie let devadesátých, která inspirovala Fukuyamu, na dnešní slabou demokracii, která hledá své vnitřní hodnoty? Jsou to západní lídři, vidící jen svůj končící mandát a možnost se zviditelnit v očích voličů, kteří přispívají k unáhleným strategickým rozhodnutím?
Poslední Kaddáfího konvoj
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 30. 10. 2011
Nevím, jestli jste viděli video, na kterém je vidět, co zbylo s posledního konvoje Muamara Kaddáfího. Nic moc. Zničení vozidla mají na svědomí podle některých informací dva letouny – bezpilotní Predátor vyzbrojený raketami Hellfire a francouzský Rafale (pravděpodobně), který ke konvoji doletěl o něco později. Malá zajímavost: Predátor letěl ze Sicílie, přičemž byl řízen přes satelit ze základny nedaleko Las Vegas.
“US Predators and French drones have been staking out the centre of Sirte for several weeks trying to monitor what’s going on on the battlefield,” said an intelligence source. “They built up a normal pattern of life picture so that when something unusual happened this morning such as a large group of vehicles gathering together, that came across as highly unusual activity and the decision was taken to follow them and prosecute an attack.”
Krátce po zničení konvoje byl povstalci dopaden libyjský vůdce Muamar Kaddáfí a následně zabit. Jeho konec byl poměrně ponižující a všichni, kdo mají přístup k internetu, nebo televizi to už viděli. Když už byl bývalý vládce dopaden/zlikvidován, NATO po sedmi měsících ukončilo operaci nad a v Libyi. Respektive skončí zítra, tedy 31. října 2011 o půlnoci.
Rasmussen has offered to help the new Libyan leaders reform the country’s security sector, but the alliance has repeatedly ruled out sending troops on the ground. An alliance official said some allies could offer to provide the NTC help in „air space management“ and to control borders, but it would be outside the NATO umbrella.
Pohledy na to, co se stalo v Libyi, se různí. Rozmařilý autokrat byl svržen, ale co bude dál? Jak zvládne přechodná vláda a ty následující své vládnutí? A kdo bude vůbec vládnout v Libyi? To jsou zajisté důležité otázky. Ale pak mám ještě jednu, která mi v tuto chvíli přijde nejdůležitější: kde jsou ty hromady zbraní, které zmizely ze skladů, včetně nějakých dvaceti tisíc raket odpalovaných z ramene? Obávám se toho, do jakých rukou se dostanou – abychom se s nimi nesetkali třeba v Afghánistánu.
Libyjské „zakázané zbraně“ jsou prý pod kontrolou
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 25. 9. 2011
Noví vládci Libye mají údajně pod kontrolou „zakázané zbraně“, které měl k dispozici svržený režim Muammara Kaddáfího. Alespoň to tvrdí Mustafa Abdal Džalíl, který předsedá Národní přechodné radě. Má jít o nezpracovaný uran, který je uskladněn nedaleko města Sabhá.
Zatímco uran je možná pod kontrolou, existují obavy, že velké množství dalších zbraní zmizelo během bojů ze skladů a mohou skončit v rukách Západu nepřátelských režimů, či teroristů. Jde nejenom o kulomety, ale i o protiletadlové rakety. Protiteroristický poradce prezidenta Baracka Obamy John Brennan tvrdí, že v zemi může být mnoho skladů, které mohou posloužit k zásobování například Al Kajdy.
Talking of the Libyan Islamic Fighting Group – whose leaders have joined the revolution – Mr Brennan cautioned: „The LIFG was focused on Gaddafi but then a number of those Libyans either went to Europe or in fact became part of al-Qaeda core there are a number of individuals who have Libyan nationality who became part of al-Qaeda.“
In Pakistan, he said al-Qaeda was increasingly relying on a number of others groups which have not pledged allegiance to al-Qaeda but offer it protection and launch joint attacks. US officials have particular concerns over the Haqqani network, run by father and son team Jalaluddin and Sirajuddin, and based in North Waziristan in the tribal areas of Pakistan.
Objevily se informace i o tom, že íránské Revoluční gardy už získaly z libyjských skladů desítky ruských protiletadlových zbraní. Z Libye byly ruské SA-24, které byly dodány v roce 2004, převezeny přes Súdán. Tento systém je schopen sestřelit letoun pohybující se ve výšce přes tři tisíce metrů.
Intelligence officials believe the missiles and other weapons seized from Gaddafi’s abandoned arsenals were smuggled across the Libyan border to southern Sudan earlier this month where they are now believed to be held at a secret storage facility run by the Revolutionary Guards at al-Fashir, the capital of North Darfur. Some of the missiles are also reported to have been smuggled into Egypt.
The governments of Iran and Sudan recently signed a defence cooperation pact, and hundreds of Revolutionary Guards are based in Sudan where they help to train the Sudanese military and help to support the Sudanese government’s campaign against rebel groups. The Guards also have a number of training camps that are used to train Islamist terror groups.
Bylo by velice nepříjemné, pokud by se zbraně, kterými byl dobře vybaven Muammar Kaddáfí, dostaly nejenom do rukou extremistů na Blízkém východě, ale například do Afghánistánu a Pákistánu. Američanům v poslední době dělá totiž největší vrásky na čele Pákistán, respektive podpora, kterou jeho tajná služba poskytuje povstalcům v Afghánistánu. Před pár dny odcházející předseda sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen v Senátu řekl, že pákistánská tajná služba ISI poskytovala přímou podporu útočníkům, kteří stáli za útokem na americké velvyslanectví a další budovy v Kábulu. Při výbuších a přestřelce zahynulo 16 lidí.
Důkazy o úzké spolupráci povstalců s ISI vyplynuly z vyšetřování. Po útočnících totiž na místě zůstaly mobilní telefony. Z analýzy hovorů vyšetřovatelé zjistili, že povstalci volali před a během útoku na čísla operativců pákistánské zpravodajské služby.
According to U.S. officials, the Haqqani network consists of several thousand fighters and operates with impunity from safe havens inside Pakistan, conducting cross-border raids into Afghanistan and up into Kabul. The Pakistani spy agency uses the Haqqanis to sow violence so Afghanistan cannot emerge as a strong and stable country allied with Pakistan’s arch enemy India.
Pákistánci to samozřejmě odmítají a tvrdí, že tato obvinění jsou součástí nátlaku a snahy Islamabád oslabit. Pákistánský ministr zahraničí Hina Rabbání Khar například v rozhovoru pro CBS řekl, že jeho země „není součástí problému, ale je součástí řešení.“ Zajímavé, jaké by mělo být ono řešení? A neliší se náhodou americká představa řešení od té pákistánské?
Nejistý osud postkaddáfiovské Libye (UPDATED)
Autor: František Šulc Kategorie: European Union and Defence Datum: 21. 8. 2011

Karikatury Muammara Kaddáfího na zdi v Benghází; Zdroj Wikimedia Commons
Zdá se, že to co začalo demonstracemi 14. února 2011, jejich násilným potlačováním a 19. března spojeneckou operací Úsvit Odysey oficiálně určenou k ochraně civilistů, skrytě k podpoře slabých povstalců, se chýlí ke konci. Jedním z příznaků by mohlo být, že v Tripolisu byly zničeny klimatizace, jak si údajně stěžoval v jednom z posledních vzkazů Muammar Kaddáfí.
Povstalci již obklíčili libyjskou metropoli Tripolis ze tří stran a na některých místech jsou necelých třicet kilometrů od města. Ze vzduchu povstalce jistí letouny Severoatlantické aliance. Jedním z velkých úspěchů posledních dnů bylo obsazení strategického města Zavíja.
The rebels are celebrating their capture of Zawiya, but the advance has been costly. More than 30 rebel fighters were killed and more than 100 wounded in heavy fighting. U.S. Assistant Secretary of State Jeffrey Feltman, visiting the city of Benghazi, which the rebels have been using as their headquarters, announced the reopening of Libya’s embassy in Washington, D.C., under the control of the opposition Transitional National Council, not Gadhafi’s envoys. The Obama administration approved the embassy’s reopening in August after formally recognizing the Benghazi-based Council as Libya’s governing body.
V hlavním městě zároveň propukly nepokoje proti vládě Muammara Kaddáfího. Na demonstranty prý útočí provládní odstřelovači ze střech domů a věrní libyjského autokrata. Nepokoje v Tripolisu, který měl doposud libyjský vůdce plně pod kontrolou, nicméně s největší pravděpodobností napomohou postupujícím povstalcům.
An AP reporter in Tripoli, meanwhile, said many of the staff at the Tripoli hotel where foreign journalists are staying did not show up for work on Sunday, a development that suggests residents were too frightened to venture out. „There are thousands and thousands of soldiers who are willing to defend the city,“ Libyan government spokesman Moussa Ibrahim told a news conference in Tripoli. He accused the rebels of committing atrocities in areas under their control and appealed for a cease-fire. He warned of „disasters“ if Gaddafi’s regime falls. A Tripoli resident said the capital was virtually deserted on Sunday, with stores shuttered and no cars or pedestrians out on the streets. Some areas suffered power outages, according to the resident, who was reached by telephone and would only identify himself by one name, al-Tarhouni.
Nyní by bylo už na čase začít odpovídat na otázku týkající se koncovky, kterou jsem pokládal v březnu. To, jak bude asi vypadat postkaddáfiovská Libye řeší mimo jiné John Hamilton v Daily Telegraphu. Jak se podaří povstalcům ustavit nové administrativy na území, které ovládnou a které jim, například z kmenových, či historických důvodů, nebude nakloněno? Kdo bude Libyi vládnout?
The greatest fear in any post-Gaddafi scenario is that rivalries will split the opposition, leading to the outbreak of a second Libyan civil war. Most Libyans deny that tribal rivalries will split the opposition, arguing that the influence of tribal identity in the country has been exaggerated. Supporters of the NTC also deny that it is either too weak or unprepared to impose security and order on Tripoli.
Ale to, co mně zajímá nejvíc je, co to bude znamenat především pro evropské spojence. Všem jistě spadne kámen ze srdce, že už mohou stáhnout vojáky a operaci prohlásit za úspěch. Jaký však bude konkrétní dopad na zájmy Evropské unie, respektive jejích členských států v oblasti ekonomické a bezpečnostní. Docela by mně zajímalo, jestli si někdo v Evropě na libyjské tažení za rok dva ještě vzpomene.
UPDATE: Podle všeho se povstalci už dostali do samotného Tripolisu. Zdá se, že byť na některých místech boje stále pokračují, nedá se pochybovat o tom, že Muammar Kaddáfí byl po 42 letech svržen. Povstalci dokonce zadrželi oba jeho syny.
There was no immediate reaction from Libyan government officials to the reports of the two sons’ arrests. In an audio address broadcast late Sunday night, Moammar Gadhafi claimed „very small groups of people who are collaborators with the imperialists“ were fighting inside the capital. Should the rebels prevail, Gadhafi said NATO would not protect them and predicted massive bloodshed. To prevent such bloodshed, he said, Libyans, including women, should go out and fight.
Pokud nyní povstalci neobrátí zbraně proti sobě, mohou v klidu začít vládnout oni.
Security analyst Tommy Steiner: Israel has no other real ally than the USA
Autor: Jakub Janda Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 13. 6. 2011

Tommy Steiner, Institute for Policy and Strategy, IDC Herzliya
Tommy, how has the security situation of Israel changed after political changes in Egypt?
Prior to the changes in Egypt, and particularly in the past few years, Egypt and Israel formed a close discreet strategic relationship which was based on a similar reading and understanding of the respective national interests in the region. It is apparent that the new government in Egypt is assuming a different course in its regional engagements which effectively means that Israel has lost a major regional ally even if the peace treaty will not be annulled.
Has Israel been prepared for such scenario?
No one was prepared, Israel included.
Does the government of Israel make any significant changes in its security policies?
One can only assume that Israel is following events in the region and will have to adapt its security policy.
What is the Israel’s perception of NATO forces applying no-fly zone over Libya?
Israel has no position on the matter.
Does it mean that Israel does not care about what is happening in Libya? What was the relation of Israel towards Gaddafi?
Israel viewed Gaddafi as a dangerous and erratic leader, but his impact on Israel’s security was limited after nuclear disarmament. I don’t know what you mean about „care“, but Israel deliberately chose not to be involved in the conflict in Libya and for valid reasons.
What kind of threat posses rages in Syria towards Israel?
The ongoing political turmoil adds to the strategic uncertainty. The events of May 15, in which the Syrian regime – colluding with Hezbollah in Lebanon and the Hammas in Gaza – allowed and facilitated mass demonstrations of Palestinians residing in Syria along the Golan Height border including the crossing of the border, is an indication that one of the tools the Syrian regime might use to deflect attention is to provocate Israel.
There are some rumors that Israel would like to join the EU in the future. Could you comment on that?
I don’t see that happening. Israel aspires for closer relations with the EU and NATO, but membership in both institutions is not in the cards and is highly unlikely.
Does Israel have any other real ally except of USA?
No.
What is the Israel’s foreign policy towards its neighbours? Could you do a short recap focusing on security matters?
I see the big players in the Middle East forming a new column. As Gulf countries like Saudi Arabia embrace Morocco and Jordan with an expanded GCC, it signals an alliance of interests – Sunni monarchies protecting each other, forming the beachhead against Iran, and subtly or publicly, countering the same threats that Israel would like to see put down. It has some hope and some promise. While Gulf countries are unlikely to publicly countenance a relationship, I see Jordan and Morocco’s diplomatic ties with Israel means there is a bridge to that bloc.
Now the whole game changes if the Israel-Palestinian impasse breaks, for good. This week’s kickoff of a new U.S. activism, even with President Obama’s thorny mention of 1967 borders, could lead to a seismic positive change. There may not be much optimism or warmth on either side, no handshake on a White House lawn. But with Palestinians looking to declare statehood, Hamas without a stable patron in Syria, and Israel working out how to respond, all sides may end up being spooked into submission.
Enough movement on the Israel-Palestine track could sap the strength of regional radicals – chiefly Iran – and boost the moderate alliance. But for that to happen Israel will have to manage change domestically, making what Prime Minister Netanyahu called an “indefensible” map of Israel into one that’s politically palatable.
As for managing what comes next of the Arab Spring regime change, there’s the worry neighboring Syria. The potential crack or fall of the Assad regime is both a moment of opportunity and ill-defined danger.
Tommy Steiner is a Senior Research Fellow at the Institute for Policy and Strategy at the Interdisciplinary Center, Herzliya (Izrael). He is also former Director of the Atlantic Forum of Israel. he heads research programs that focus on Israeli foreign policy and the European Union’s and NATO’s relations with Israel and the Middle East.




Komentáře | Comments