Příspěvky označené M4

M16 a M4: Zbraně moderních gladiátorů

Autor při střelbě z karabiny M4; foto archiv autora

Trojzubec se sítí nebo gladius (krátký meč) a štít? Která zbraň je v boji lepší? To je dilema už od dob gladiátorských zápasů v římském Koloseu. A stejně tak i dnes řešíme stále stejný problém – která zbraň se hodí nejlépe jako výzbroj našich vojáků?

V současné době zaznívá kritika i chvála různých typů ručních zbraní tak, jak se neodvratně blíží přezbrojení AČR některou z nich. Nechci a nebudu vyvolávat emoce tím, že některou z nich budu hanit nebo naopak vychvalovat, ale chtěl bych reagovat na některé (podle mě) nešťastné a laické komentáře o údajné nespolehlivosti a nekvalitě útočných pušek M16 a karabin M4.

V roce 2002 jsem měl možnost absolvovat společné střelby s příslušníky roty B 2. praporu 19. skupiny speciálních sil (B Company/2nd Battalion/19th Special Forces Group). Při těchto střelbách jsem v náročných pouštních klimatických podmínkách střílel (kromě dalších zbraní - středního kulometu M240 a těžkého kulometu M2 na vozidle HMMWV) z karabiny M4.

Jednalo se o modifikovanou karabinu, s nasazeným (v té době nejmodernějším) optickým zaměřovačem M68 Close Combat Optics. Karabina M4 byla naprosto spolehlivá a střelba z ní probíhala bez jakýchkoli závad. Zbraň byla lehká (cca 3,2 kg) a, vzhledem k ráží 5,56×45 mm NATO a použití optického zaměřovače, velice přesná. Zpětný ráz byl naprosto nepatrný (při střelbě jednotlivými ranami jen o něco málo větší než u malorážky). Zbraň dobře padla do rukou a použité platové komponenty se příjemně držely – pokud to lze takto říct.

Ze zbraně jsem střílel na vzdálenost přibližně 200 m jednotlivými ranami a krátkými dávkami (3 rány). V případě jednotlivých ran byla přesnost M4 (při porovnání s přesností, které dosahuji při střelbě z nemodifikovaného Sa vz. 58) pro mě obrovským překvapením. Všechny rány jsem byl schopen „sázet“ do kruhu o průměru 10 cm. Při střelbě krátkými dávkami se přesnost pochopitelně zhoršila, ale pouze nepatrně.

Pokud někdo ve svém článku „em čtyřce“ vytýká skutečnost, že se po vystřílení několika set ran přehřála a nebyla schopna dále pokračovat v palbě tak bych rád připomněl, že po takovémto množství vystřílené munice se přehřeje každá zbraň.

Autor při střelbě z poloautomatické pušky Bushmaster A2 Target Rifle; foto archiv autora

Dále jsem v roce 2004 měl možnost střílet z poloautomatické pušky Bushmaster A2 Target Rifle (civilní verze útočné pušky M16A2). Opět se jednalo (v porovnání se Sa vz. 58) o velice přesnou zbraň (přestože jsem střílel bez optického zaměřovače), s malým zpětným rázem. Velice oceňuji „uživatelsky příjemná“ mířidla. Přes údajnou nespolehlivost (kterou puškám řady M16 obvykle připisují laikové, kteří z nich nikdy nevystřelili ani ránu) u ní za celou dobu, kdy jsem z ní poměrně intenzivně střílel, nedošlo k sebemenší závadě.

Oproti karabině M4 jsem u ní ocenil zejména vyšší úsťovou rychlost střely (a tedy přesnější střelbu na vyšší vzdálenost a vyšší kinetickou energii střely). I z tohoto důvodu U.S. Marine Corps stále používá ve svých jednotkách vysoké procento pušek M16 (na rozdíl od U.S. Army, která prakticky plošně přešla na karabinu M4) – což je vzhledem k podmínkám otevřeného terénu jižního Afghánistánu (kde příslušníci U.S. Marine Corps v současné době převážně působí) daleko výhodnější.

Jak v případě karabiny M4, tak útočné pušky M16 se jedná o velice kvalitní zbraně, které používá (ve větším či menším rozsahu) více než 50 (respektive 80) ozbrojených sil na celém světě. Přestože konstrukčně vychází z karabiny XM177E1 (v případě M4) a útočné pušky XM16E1 (v případě M16), které byly zavedeny již ve Vietnamské válce, jedná se o nadčasové zbraně, které jsou neustále modifikovány a trvale vylepšovány na základě bojových zkušeností.

Každý preferuje něco jiného (na základě svého stylu, vkusu a způsobu využití). Někdo by si třeba vybral onen trojzubec, jiný spíše zmíněný galdius. Těžko posoudit, co je lepší. Každému prostě vyhovuje jiný styl boje. A stejně tak je to i u současných palných zbraní. Dnes již existuje řada koncepčně modernějších zbraní, avšak já mohu s naprosto čistým svědomím prohlásit, že jak karabina M4 (zejména ve verzi M4A3), tak útočná puška M16 (zejména ve verzi M16A4), jsou skvělé zbraně, které se budou používat ještě za řadu let.

, ,

10 komentářů

Za fiaskem ve Wanatu jsou i problémy se zbraněmi (UPDATED)

Americký voják nabíjí útočnou pušku M4 při výcviku na střelnici v Afghánistánu; Foto spc. Evan D. Marcy, U.S. Army

S velice zajímavou zprávou přišla agentura AP, kterou cituje a rozvádí Christian na DefenseTech.org. Někde se podařilo „vyštrachat“ nástin závěrečné zprávy vyšetřování krveprolití ve Wanatu, kde zahynulo loni v létě devět amerických vojáků při koordinovaném útoku Talibanu. Podle ní způsobovaly velké problémy bránícím se vojákům zbraně M4 a SAW (M249), které se zasekávaly a přestávaly fungovat.

“…[SSG Phillips] went through three rifles using them until they jammed.” SSG Phillips recalled: “My M4 quit firing and would no longer charge when I tried to correct the malfunction. I grabbed the Engineers SAW and tried to fire. It would not fire, so I lifted the feed tray tried clearing it out and tried to fire again. It would not.” Staff Sergeant Phillips did not realize that Sergeant Queck had earlier attempted to fire this SAW, and it had failed at its first shot when a bullet jammed in the barrel. Queck had quickly discarded the SAW, swearing profanely in frustration that it was “fucked up!”

Výše citované je jedna z výpovědí v návrhu zprávy z vyšetřování. A podobných „postřehů“ se tam najde více. Nefunkčnost se u zbraní objevovala v okamžicích, kdy byly používány opakovaně, s vyšší intenzitou střelby a po delší dobu. Debata se vede mimo jiné i o tom, zda si problémy vojáci nezpůsobili sami tím, že zbraně nedostatečně čistili. Vojáci to při vyšetřování odmítli. A mimochodem, je to stejné, jako vojákům na předsunutém stanovišti v poušti vytýkat, že tam mají hodně písku. Zbraň musí být odolná, pokud má vojákům sloužit i v tvrdých podmínkách, které panují (nejenom) v Afghánistánu. To zajímavé se praví v pasáži „System Recommendations“:

There were repeated and recurring failures of small arms firing at “cyclic” rates of fire (high volume of fire for extended duration) during this engagement. Weapon systems that experienced failures include M-4 rifles, SAW automatic weapons, and MK19 grenade launchers. The failure of weapons at OP Topside degraded the defense of that post at a critical moment in the engagement, and contributed to the penetration of that position by the ACM. Some GWOT and U.S. Army veterans queried by the author have suggested that this could have been caused by improper weapon cleaning. However, numerous Chosen Few NCOs interviewed for this study have been vehemently adamant in stating that weapons were meticulously and regularly cleaned, and rigorously and routinely inspected by the chain of command. Other GWOT veterans consulted have noted that the high rates of fire sustained during the two hour intense engagement phase at Wanat could possibly have contributed to these failures. However, numerous weapons failed relatively early in the engagement (particularly a number of M-4 rifles and at one SAW at the mortar pit), and in any event the maintenance of cyclic rates of fire was critical to restore fire superiority, and to prevent positions (particularly at OP Topside) from being overrun by determined, numerous, and hard pressed insurgent assaults.

Jak k tomu podotýká Christian:

What does this say about the Corps’ program for the Infantry Automatic Rifle? Why replace a good portion of your automatic weapons with one that only has a 30 round magazine? And, I could be wrong on this, but aren’t M4s assigned to straight leg infantry units configured to fire in three-round bursts and semi auto? Only special operators have ones with a full auto switch?

Připomíná také, že zbraně, které preferují speciální síly, třeba i proto, že jsou méně náročné na udržbu, jsou HK 416 a FN SCAR.

A nakonec, není od věci si přečíst komentáře pod textem na DefenseTech.org. Rozpoutala se tam docela pěkná debata o tom, zda by americké síly neměly mít k dispozici jiné útočné pušky než M4, či o tom, jak došlo k tomu, že je mají.

UPDATE: Christian na DefenseTech.org cituje jeden svůj zdroj, který jej po zveřejnění textu o vyšetřování Wanatu a komplikacích s M4 a a dalšími zbraněmi ho varoval, že:

A) The final report has not been released and that I am basing my take on the „draft“ version and B) don’t confuse jams due to recirculated gas with malfunctions resulting from high rates of fire. My source said that he suspects the NCOs interviewed in the report are probably being „taken to task by their peers“ for not enforcing fire discipline. He said this issue could be more of a training and leadership problem rather than a weapons one and added that despite its current unpopularity in the face of new Gucci guns, the M16 family of weapons has served the U.S. military very well „longer than any other rifle.“

Pak ještě dodává, že jiný zdroj mu potvrdil, že se skutečně při vyšší intenzitě střelby objevují u M4 problémy. Myslím, že výpovědi v návrhu zprávy z vyšetřování nebyly zcela samoúčelné, ale bude dobré si počkat na oficiální verzi. Byť už teď se dá říct, že nebude samozřejmě tak tvrdá, jako první verze. Zkrátka bude politicky korektnější.

Jak správně v komentáři pod tímto textem připomíná Likvid:

No zase by na druhou stranu mozna nebylo uplne od veci zminit, ze podle nekolika pruzkumu v ramci US ozbrojenych slozek je 90% vojaku se svoji zbrani spokojeno.

Pěchota dokonce uvádí, že vojáci jsou s M4 spokojení z 94 procent. Úctyhodné číslo. Těžko říct, jaká je jeho vypovídací hodnota. Třeba proto, a teď opět zacituji Christiana, že problém je v tom, že člověk neví, jak velkou mají respondenti zkušenost s jinými útočnými puškami. Není jednoduché rozhodnout, když má každý odlišné preference a je nepravděpodobné, že by se tři vojáci stojící vedle sebe shodli na tom, co by chtěli. Dokonce nějací příslušníci amerických speciálních sil si stěžují na SCARy. Těžko se někomu zavděčit…

, ,

5 komentářů