Příspěvky označené Martin Barták

Reinstalace do funkce

Plukovník Petr Procházka se opět dostal do zpráv. Vrátil se na místo zástupce velitele 4. brigády rychlého nasazení a byl potrestán srážkami z platu na půl roku. Pro připomenutí, když velel v Afghánistánu, dva jeho vojáci nosili na helmách symboly nacistických jednotek. Okamžitě byli propuštěni a armáda se začala na příkaz ministra Martina Bartáka razantně zbavovat extremistů ve svých řadách. Otřáslo se i pár vysokých důstojníků (i když těžko říct, zda tohle byl v jejich případě jediný důvod).

Plukovník Procházka se mohl vrátit díky tomu, že státní zástupce odložil vyšetřování, protože se prý nestala materiální újma. Ona se ani stát nemohla, pokud člověk nepočítá povlaky na přilbu, které nechal spálit. Ministr obrany se k této záležitosti moc vyjadřovat nechce, soudě podle toho, jak „školil“ štáb televize Nova, když se jej na tuto věc ptal: Víte, že je 65. výročí konce války? Opáčil. Škoda, někdy je lepší odpovídat. Jsou dvě možnosti, buď si myslí, že je návrat plukovníka Procházky na funkci správný a štve ho, jak se někdo může takovou „blbostí“ zabývat, nebo s reinstalací plukovníka nesouhlasí, ale nechtěl zasahovat do věci generálního štábu a teď ho štve, že poslouží jako hromosvod. Těžko soudit.

Každopádně, teď se budou obracet proti němu jeho tvrdá slova o potrestání všech extremistů v armádě. Už jsem zde o tom psal a nemá smysl, abych argumenty opakoval znovu, názor jsem příliš nezměnil. Myslím si, že ti dva vojáci udělali velkou pitomost a bohužel nemohli zůstat nepotrestáni. Neustále člověk slyší komentáře, že jde vlastně o prkotinu, že v armyshopech se podobných symbolů nakoupí, že se objevují v knížkách… Ale to je hloupost.

Symbolika dvou znaků byla umocněna prostředím a tím, že je měli na helmách vojáci této země na zahraniční misi. Můžeme se dlouze bavit o tom, že jednotky SS a další útvary Třetí říše byly vlastně elitní, že prošly tvrdými boji, můžeme si je romantizovat. Ale k tomu vždy neodmyslitelně patří ta zvěrstva, která páchaly. A každý, kdo si dá znak nacistických jednotek/Třetí říše na helmu, nebo si jej vytetuje na tělo (obzvláště inteligentní počin) si musí uvědomit, že se hlásí k milionům zplynovaných a povražděných. Proto nejde o maličkost, jde o rozchod s minulostí, se slepou uličkou, kterou se Evropa vydala. V neposlední řadě mě fascinuje, že se k tomu hlásí Češi. To je dosti patologické.

Měl jsem o tom dnes debatu s kamarádem z armády. Byl naštvaný a zklamaný. Říkal, že o tom přemýšlel mnohokrát, ale že by udělal asi totéž, co udělal plukovník Procházka – podřízené by „přikryl“. Byl naštvaný, protože média začala řešit, že je divné, že byl plukovník instalován do funkce. „Co je na tom divnýho,“ říkal. „Vysvětli mi to! Vždyť byl potrestaný. To ho maj vyhodit?“ A pak dodal: „Mám strach, že si voják najde svého novináře a důstojníci budou lítat jako hadry na holi“.

Podobně se bude cítit asi řada vojáků. A já, jako civilista s blízkým vztahem k armádě, jim budu oponovat. Nevěřím, že to je, respektive že to může být takhle snadné. Navíc, příběh plukovníka Procházky není černobílý. Dovolím si pár poznámek a vy mně můžete pod nimi kamenovat (tedy jen vy, kteří jste bez viny):

  1. Jde o selhání velitele/manažera – on měl být tím, kdo měl oba provinilce potrestat, nikoli jim říct, ať zahladí důkazy;
  2. Vzhledem k tomu, že nebyl schopen vojáky za nevhodné chování, které je kodifikované potrestat, musí být potrestán sám;
  3. Měl by být vyhozen z armády, po čemž volají někteří lidé? Nemyslím si to hned ze dvou důvodů – a) nevím, jestli by se tak dalo učinit podle práva a b) obávám se, že plk. Procházka naštval v Afghánistánu řadu lidí a že jeho neschopnost vypořádat se sociálně nevhodným chováním v jednotce by byla záminkou k tomu se ho zbavit;
  4. Je ale chybou, že byl instalován zpět do funkce. Mělo mu být nabídnuto jiné místo. Vím, že to není jednoduché, vím, že se poučil a vím, že se to s ním potáhne do konce kariéry, ale tento případ ukázal, že na svou funkci není v jednom ohledu připraven (předpokládám, že by nebyl sám, ale tentokrát to padlo na něj). Vysoký důstojník musí umět více, než prohánět vojáky, mít dobrou fyzičku a být dobrý v taktice. Musí mít sociální inteligenci a hlavně musí být schopen chápat i civilní svět a sledovat to, co se v něm odehrává. Musí být schopen oba světy spojovat. Je to už hodně přes rok, co se v této zemi stalo politickým trendem vypořádávat se s neonácky, rasisty a dalšími pomatenci, kteří si myslí, že jsou lepší než druzí, protože jsou bílí, umějí číst a třeba říkat dobře „ř“. On si toho měl všimnout a měl hlavně chápat, proč se to děje. To se ovšem nestalo;
  5. Zlehčování mi přijde nemístné. Potrestaní nejsou žádné oběti systému. S hledáním chyb by měli začít u sebe. Jistě, nikomu nevznikla škoda, nikomu nebylo ublíženo, vlastně se nic nestalo. Když si tohle někdo řeknete, zkuste se nad tím zamyslet. Jde totiž o hodnoty. A já skutečně nechci, aby armáda, která má hájit základní hodnoty, jako jsou svoboda, demokracie, či spravedlnost měla mezi sebou lidi, kteří je bez problémů popírají. „Drobnosti“, jako je znak na helmě, či tetování, které jsou spojené s totalitními režimy, tyto hodnoty bezesporu popírají a jsou s nimi neslučitelné. Ten, kdo umí alespoň trochu číst, by to měl vědět.

Příjemné kamenování.

, , ,

20 komentářů

Bod zlomu, aneb ČT v A’stánu

Už potřetí (pokud se nepletu) bylyv neděli Otázky Václava Moravce vysílané z Afghánistánu. Z hlediska publicistického jde o dobrý a unikátní projekt, který podle mého názoru (a vím, že se najde řada kolegů a mediálních expertů, kteří se mnou nebudou v žádném případě souhlasit) v určitém ohledu ukazuje dospělost České televize. Trochu odbočím, ale nedá mi nevzpomenout na jeden počin ještě v dřevních dobách v roce 1999, kdy parta lidí z ČT (mj. Marek Vítek, Martin Mrnka, Radan Šprongl) udělala během bombardování Jugoslávie živý pořad z uprchlického tábora v Makedonii. Byl to dobrý nápad, byť provedení z řady důvodů pokulhávalo a bohužel dost lidí si pamatuje jenom ono pokulhávání. Na stížnosti jsem vždy říkal (byť jsem s tím pořadem neměl nic společného): bylo to poprvé a byla odvaha do toho jít. A úplný průser to nebyl. Nu, je to věc názoru a dnes, po jedenácti letech, i vzpomínek.

Nedalo se to samozřejmě srovnat s tím, co dělá Václav Moravec, který se dokázal vypracovat na přední postavu české publicistiky. Přinesl sem jedno, na čemž stojí každý dobrý pořad diskusního typu, což se ale z různých důvodů v této zemi pokud možno nepřipouštělo: diskusní pořad není o hostech, je o moderátorovi. Hosté musejí dát moderátorovi vyniknout a když se k tomu ještě člověk něco dozví, co si přát víc…

Tyto stránky ale nejsou určené k mediálním analýzám. Pointou předchozích odstavců je to, že si nejsem vůbec jistý, jaký je dopad otázek z Afghánistánu. Kolik lidí na OVM koukalo? Kolik v první hodinu a kolik tu druhou? Tým OVM pořadu věnoval hodně, ale má to nějaký reálný dopad na českou veřejnost, kterou většinově nějaký A’stán nezajímá? Chtěl bych věřit, že to nějakou odezvu má, protože OVM nabídly dobrý přehled (nikoli hlubokou analýzu) toho, co se kolem A’stánu děje a říká. A po chvále si dovolím pár postřehů:

  1. Byť chápu z hlediska dramaturgického proč byl pořad postaven tak, jak byl (začátek o drogách), přesto měl začínat druhou hodinou a prví část měla být na konci na „čtyřiadvacítce“. Drogy jsou jistě významným problémem, reportáž to byla pěkná, i informace o novém americkém programu pro pěstitele máku byly zajímavé, ale debata s Jiřím Komorousem obzvláště zajímavá nebyla a hlavně, je to mimo to, co dělají v Afghánistánu Češi. Především rozvojové projekty, které se váží k Lógaru a dalším provinciím jsou to, kvůli čemu v A’stánu jsme. Přes dvacet minut na drogy bylo zkrátka moc.
  2. V první hodině měli být především šéf civilní části PRT Matyáš Zrno (trochu mi tam chyběl šéf vojenské části) a šéf pobočky Člověka v tísni v A’stánu Jan Štěpán s ministrem obrany Martinem Bartákem. Diskuse neměla být tolik vojenská. Jsme totiž ve fázi „Bod zlomu“, jak se objevovalo na obrazovce s otazníkem, či na počátku odchodu, jak podotknul Lubomír Zaorálek. Zkrátka už moc času není (v náznacích padal rok 2011). Proto je nutné nyní především debatovat o tom, jaké projekty se dají udělat, jak jsou udržitelné, jestli by nestálo za to vyslat více civilních expertů, jak zlepšit spolupráci a koordinaci s nevládními organizacemi (která je bídná, což zcela jasně řekl Jan Štěpán – docela by mně zajímaly komentáře ministra obrany Martina Bartáka a ministra zahraničí Jana Kohouta, ale to už bylo těsně před koncem druhé hodiny, tedy poté, co oba řekli sbohem…)
  3. Dalším důležitým aspektem je vyslání vojenských poradců pro výcvik (docela rád bych se dozvěděl více o misi ve Wardaku, která se má rozběhnout letos v září) a bylo by bezvadné se dozvědět od náměstka ministra vnitra Komorouse více o tom, jestli a kdy vyšleme do A’stánu policisty do mise EUPOL, jak o tom hovořil Lubomír Zaorálek (ministr Barták se na to nijak nadšeně netvářil, zdálo se mi, debata o tom, jestli mají policisté také podléhat schvalování v parlamentu jako vojáci byla čistě zástupná ). Vyslání by bylo logické, když už všichni říkají (právem), že afghánská policie je mnohem větší malér, než armáda.
  4. Jestli vyšleme o helikoptéru navíc, nebo dělostřelce s Arturem (či ho pošleme v dárkovém balení Afgháncům, když už se musel koupit a teď si s ním nikdo neví rady), není s veškerou úctou v současnosti tak důležité. V tuto chvíli si spíše myslím, že by se Česká republika měla soustředit ne na rozšiřování, ale na prohlubování toho co dělá a to ve dvou oblastech – rekonstrukce a rozvoj a výcvik. Na etablování něčeho dalšího, nového, moc času už nebude.
  5. Odbočka ke stíhačkám byla zajímavá, ale nesouvisející s tématem – jsem upřímě zvědav, co ukázala analýza, o které hovořil ministr Barták  – leasing, odkup, nebo nákup něčeho jiného? Nebude trvat dlouho a bude to venku, vsadím se. Ale uvidíme po volbách, o tom už bude rozhodovat už někdo jiný (a nebo ne?)
  6. Získal jsem pocit, že existuje plán na nákup útočných vrtulníků. Zajímavá akvizice. Pletu se? A máme na to?
  7. Zařazení Ruska do pořadu patřilo, ale jelikož tam chyběla debata o mnohem důležitějším Pákistánu, mohlo se to bez Ruska obejít.
  8. Velice příjemně překvapil Lubomír Zaorálek. Jeho vystoupení bylo zbavené jakékoli ideologie, věcné a informované. Že by broušení si zubů na Černínský palác, kde se i opoziční buřiči proměňují jak mávnutím kouzelného proutku v „diplomaty“, kterým se moc nechce partnerům říkat nepříjemné věci?

Možná byste měli i vy postřehy a komentáře. Pokud ano, sem s nimi. Poprosil jsem o pár vět bývalého šéfa civilní části PRT Václava Pechu. Napsal mi tohle:

Bylo příjemné vidět, že se OVM věnovaly více rozvojovým rozměrům mise, než minulý rok a že se podařilo ukázat na skvěle odvedenou práci českých civilních expertů, za kterymi je obrovský kus práce. To snad napomůže českým voličům, aby přestali nahlížet na Afghánistán pouze prizmatem bojů, Talibanu či opia. Další skvělou věcí je přizvání Jana Štěpána do pořadu a ukázka i nevládního úhlu pomoci, kterou Česi v A’stánu dlouhodobě poskytují. Doufám, že až budou OVM priští rok zase z Kábulu, jak Václav Moravec naznačil, že nebude ministr zahraničních věcí v pražském studiu, ale přímo na místě. Tim by se dostalo velké podpory civilnímu týmu a zdůraznilo by se, ze MZV je na práci svých expertů stejně hrdé, jako ministr obrany na práci vojáků.

, , , , , ,

9 komentářů

Šetřit? To se vyplatí

Tak se někdo odhodlal poškádlit systém a podal trestní oznámení na ministra obrany Martina Bartáka. Důvodem jsou pochybnosti o zakázce na 90 vozidel Iveco. Jak napsal Rudolf Marek na euro.cz, stěžovatel se domnívá, že nákupem 90 vozidel Iveco MLV byl spáchán trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Memorandum o porozumění (to je hrozný termín, je to otrocký překlad „memorandum of understanding“ a v češtině je to blbost; i když není to tak špatné, podíval jsem se do jednoho slovníku a ten to přeložil jako „vyhlášení porozumění“…) mezi českým a slovenským ministerstvem prý neumožňuje výjimku ze zákona o zakázkách  financovaných z veřejných rozpočtů.

Trestní oznámení navíc upozorňuje na skutečnost, že součástí smlouvy na dodávky vozidel Iveco MLV je i dodávka dílenských prostředků, náhradních dílů, munice a školení. Tyto dodávky nebyly předmětem posouzení či výběru, a tudíž hodnotícím kritériem nebyla kvalita ani cena.
„Některé subdodávky se zároveň opakují po již realizovaném prvním nákupu vozidel Iveco. Lze se tedy domnívat, že smlouvy se subdodavateli a finanční vyrovnání s nimi mohou být konkrétním prostředkem legalizace nezákonně generovaných finančních prostředků,“ stojí v oznámení, jehož kopii se Euro.cz podařilo získat.

Euru to prý potvrdila státní zástupkyně pro Prahu 10 s tím, že oznámení bude nyní předáno na Prahu 6 a tam se bude vyšetřovat. Jde přitom o repete, už před dvěma lety probíhalo vyšetřování, které bylo posléze odložené, protože se co? Protože se nic nevyšetřilo.

Pár postřehů:

  1. podání je anonymní, ale nepodal jej nikdo z ulice (ti, kteří mají na rtech otázku proč, ať si znovu přečtou citát; tohle by nikoho z ulice nenapadlo, člověk z ulice by to formuloval jinak);
  2. podání je docela chytré, protože neřeší pouze to, co se obvykle v Česku nikdy nevyšetří – podezření z korupce -, ale technické náležitosti, které (a to musí posoudit někdo práva znalý) skutečně mohly být nedodrženy, takže by pak měly následovat právní kroky (jaké, to ovšem nevím);
  3. jak takové vyšetřování může dopadnout si netroufám vůbec odhadnout, ale po minulých zkušenostech bych byl v tuto chvíli spíše pesimista, že se někam pohne – ale ať tak, nebo tak, vždycky jsou dvě možnosti: a) buď se nechce vyšetřovat, nebo b) všechno je skutečně v pořádku;
  4. že se skutečně něco děje by naznačovalo například vydání předběžného opatření, ale to by se to muselo dostat k soud…

Každopádně, jsou to všechno zajímavé obchody. Počínaje tanky, L-159, Gripeny přes Pandury až po flinty. O všech zakázkách existují pochybnosti, ať už z hlediska efektivnosti, potřeby, dlouhodobé využitelnosti, či korupce. Již nějakou dobu se snažím onen český systém pochopit. Je zvláštní a má mnoho tváří. Nicméně, jak už jsem psal jinde, mám pochybnost, že je to tak jednoduché, jak se říká – stačí najít někoho, kdo vzal x desítek milionů za to, že někomu zařídí pěknou provizi, zabásnout ho a hotovo.

Před několika měsíci jsem zde v jednom textu vypočítával, jaký je rozdíl mezi cenou, za kterou se Iveco a Kongsberg nakoupí a za jakou se prodá ministerstvu. Bylo by to příliš jednoduché. Ta provize se nedá tak jednoduše vypočítat. Podstatou je to, že každá zakázka je netransparentní, je rozdrobena do mnoha menších zakázek a v neposlední řadě, je zadávána a prováděna v systému, který nemá jasný rámec a proměňuje se.

Proto se třeba hypoteticky v roce 2005 něco rozhodlo, začalo se to nakupovat (přitom jde o nákup minimálně na dvacet let), ale my už si v roce 2009 klepeme na čelo, co že to bylo za pitomce, který mohl něco takového objednat. Krásně to řekl generál Picek na tiskové konferenci minulý týden: není pravda, že bychom Pandury nakupovali bezkoncepčně. Jistě že ne. Ale už zapoměl dodat, že koncepce se mění každý rok a půl, takže je to jakoby žádná nebyla.

Psal jsem o tom v Týdnu. Jako příklad jsem použil oněch 15 Ivec, které byly nakoupeny před dvěma lety. Za jeden kus, dle údajů ministerstva, které jsem získal po několika žádostech podle zákona o svobodném přístupu k informacím, stát zaplatil přes 31 milionů korun včetně daně. Auto je přitom dovezeno přibližně za deset milionů, Kongsberg  vyjde cca na šest milionů (mimochodem, Kongsberg pro Česko zastupuje Omnipol) a zbytek je nejenom zisk, ale:

  • něco stojí vševojskové zkoušky
  • dokumentace – konkrétně, a to jsou údaje ministerstva, vyšla v tomto případě na asi 8,5 milionů korun včetně daně – překlad originálu dle standardů NATO by stál asi sto tisíc, ale ne, my musíme mít normu, podle které dokumentaci překopeme a z desítek tisíc jsou rázem miliony, které si vyúčtuje VOP, tedy vlastně stát, tedy vlastně…
  • výcvik
  • servis
  • záruka – chtěli jsme Kongsbergy, které jsou těžké, takže musela být sériová auta upravena, načež výrobce odmítl poskytnout rozšířenou záruku a tu nyní poskytuje Praga-export, která si to samozřejmě naúčtuje
  • zbraň, vysílačky, rušičky…

Tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Každopádně zajímavé je, že cena s každou další zakázkou opticky roste, byť majitel Pragy-export tvrdí, že vozy a technika stojí téměř stejně. Podle něj pouze roste množství věcí, které si česká armáda přiobjednává, takže nabobtnává logicky i cena. Dostat její rozklad ovšem není možné, protože dle vyjádření ministerstva „služby spojené s dodáním a provozem nejsou samostatně oceněny a jsou součástí ceny vozidel“, což mi přijde jako jedna z dalších divností.

Chci tím vším říct jednu věc: samozřejmě, že v řetězci každé akvizice je prostor pro korupci, ale trefněji bych to označil za klasický příklad klientelismu, výměny službiček za službičky, podpory toho či onoho politika, sponzoring politické strany a podobně. Ale těžko cokoli vyšetřit, ať už případné předražování, korupci, nebo službičky. Je to strašně propletené a byť v každém tomto obchodu létají miliony, nikdy nejsou na jedné hromadě a nikdy nejdou do jedné kapsy. Pro to, co jsem právě napsal, nemám žádné důkazy. Ale hovořil jsem o zakázkách v posledním roce s řadou odborníků, vyptával se na ceny, na to jak systém (ne)funguje, kde jsou jeho slabiny, abych si, neskromně podotknu, to dovolil tvrdit. I s tím vědomím, že se mohu plést.

A ještě pár slov k pochybnostem o efektivitě. Před týdnem, na tiskové konferenci jsme byli představiteli rezortu přesvědčováni, jak je dobré, že všechny Pandury umějí plavat a že to portugalské neumějí. Stejně tak se říká, jak je nutné, aby všechna Iveca měla na střeše zbraňové stanice za miliony. Asi bych měl sklapnout a poslouchat experty a hlavně jim věřit. Ale něco mi říká, že mám kromě víry používat i selský rozum.

Takže, není nutné, aby všechny Pandury plavaly. Přeci mi nikdo nebude tvrdit, že všechny budou nasazeny v situaci, kdy všechny budou plavat. Statistický nesmysl. Všechny Pandury ani nebudou nikdy vyslány do mise. Většina z nich stráví poklidný život zde v Zobrazit další »

, , , ,

6 komentářů

Na kolik? Na 30, 40, 50…

Tak, a je to venku. Po spekulacích se povrdilo, že komise doporučila armádě útočné pušky ČZ 805 z České zbrojovky. Jak řekl ministr obrany Martin Barták televizi Nova:

Česká zbrojovka vyhrála tendr na dodávku útočných zbraních pro armádu, jen těsně porazila belgickou firmu FN Herstal… Ten proces není zdaleka ukončen. Budeme dále jednat o znění smlouvy a dalších kritériích. To potrvá několik týdnů. Až poté můžeme považovat tento proces za dokončený.

Nákup útočných pušek, které mají nahradit padesátiletý vz. 58, by mohl armádu vyjít na částku okolo 1,5 miliardy korun. V poli poražených zůstalo (tentokrát) Smržovo MPI Group, které zastupovalo FN Herstal se Scarem. Armáda by měla dostat necelých osm tisíc útočných pušek.

Podle toho co vím, ani tento tendr neproběhl bez tlaků, tentokrát politických a hodně silných. Zbrojovka má blízko k ČSSD a zdá se, že tentokrát se této straně podařilo protlačit „svůj produkt“. ČZ 805 je bohužel neodzkoušená, takže bych byl překvapen, kdyby jí neprovázely menší či větší dětské choroby. Povedou se také nekonečné debaty o zvolené ráži, protože nyní v Afghánistánu se více hodí zrovna ráže větší, nebo o tom, zda se vůbec mělo vybrat něco takového atp.

Jelikož se útočná puška kupuje na desítky let (ne jenom na Afghánistán, který dříve či později skončí), tak jde skutečně o závažný výběr. Doufejme proto, že politika nevydlážila cestu do pekel a ČZ 805 bude dobře sloužit těm, jejichž životy na ní budou záviset – vojákům. A že cena také nebude vyšší, než musí být.

, , , ,

16 komentářů

Operace „Dead Donkey“ (UPDATED)

Takže už to začalo. Myslím tím veřejně. Ve čtvrteční Mladé Frontě se objevilo to, o čem se mluví či šušká nějakou chvíli. V tuto chvíli oficiálně odcházejí Josef Prokš a Jiří Halaška.

„Vyhověl jsem žádosti obou generálů odejít z armády. je to věc jejich osobního rozhodnutí,“ říká ministr obrany Martin Barták. Na adresu odcházejících velitelů dodává, že si jich přesto lidsky váží.

Soudě dle tohoto citátu, generálové před ministrem klečeli a  museli ho doslova uprosit, aby je vyhodil…

Ze závěrů analýzy, jejíž nástin má MF DNES k dispozici, vyplývá, že Barták už nehodlá tolerovat zatajování informací o extremismu či jiných průšvihů armády, jak se to stalo i v případě erbů jednotek SS. Je pravděpodobné, že nezůstane jen u odchodu dvou generálů a budou je následovat další důstojníci.

Operace „Dead Donkey“ je spuštěna. Neskončí pouze tito dva generálové, ale i další. V první řadě by mohlo jít o dva, kteří jsou v současnosti v zahraničí. Po novém roce by mohli jít další. A jistotu nemá ani nejvyšší, i když to jsou dohady (kdopak by generála Picka tak mohl vystřídat…) Každopádně, všichni půjdou sami. Tu někdo ze zdravotních důvodů, tu proto, jak říká generál Prokš, že „pětatřicet let v armádě je akorát tak dost, aby začal normálně žít i v civilu.“ A co ho to tak napadalo zrovna před Vánocema?

Na Prokšovo místo přijde generál Miroslav Žižka a na místo Jiřího Halašky generál Aleš Opata. Hodně štěstí pánové, ta bárka se hodně, hodně, hodně kymácí. A docela do ní zatéká. Rozhodně nechci být špatným prorokem, ale jste v nevýhodě.

Honza Gazdík článek pojal tak, že je to důsledek kauzy s extremisty v Afghánistánu i v Česku a malérů v Kosovu, respektive že jde o potřebnou očistu na nejvyšších místech:

Jeden z vysoce postavených úředníků ministerstva obrany MF DNES řekl, že právě Kosovo je „lakmusovým papírkem situace v níž se armáda ocitla“. Velitelé ztrácejí podle experta přehled o tom, co se v jednotkách děje, a jsou stále tolerantnější k nejrůznějším prohřeškům – ty extremistické nevyjímaje. „V Afghánistánu či Kosovu jen vyústilo mnohaleté přehlížení informací o extremismu,“ řekl armádní analytik.

Kdybych chtěl být hodně jízlivý, pokud je v armádě problém s extremismem, co dělalo Vojenské zpravodajství v posledních letech? A co Vojenská policie?  Co si má člověk myslet, když čte dva roky starý článek o poprasku, které vyvolalo odhalení několika lidí patřících k ultrapravici v brigádě rychlého nasazení, kde nějaký policista říká, že armádu na tyto lidi upozorňuje už dlouho a nic? Dva roky poté bouchne podobný šrapnel. Teď už se dějí věci. Ale muselo to dojít tak daleko? Nemuselo.

Ale jde o mnohem víc, než o extremismus. Na začátku listopadu jsem na OWOP o problému s nacistickými symboly na potazích psal a dodal tam pár doušek na závěr. Číst celý text nemá smysl. Doporučuji pouze tři poslední odstavce. Zvláště úplný konec. Teď mohu říci, civilové to začali řešit za vás, vojáci. A nejspíš není se čemu divit. Můj kvalifikovaný odhad je, že to bude ještě hodně lidí bolet.

Podle mně tou poslední kapkou nebyli extremisté, nebo Kosovo, ale štábem navržená Koncepce rozvoje Armády České republiky. Pokud bych měl být hodně metaforický, pak bych řekl, že snaha udržet se na větvi vedla k jejímu podřezání. Struktury se  budou zeštíhlovat a zeštíhlovat. Nebudu překvapen, pokud ve finále na Vítězném náměstí a okolí zůstane třeba něco okolo dvouset lidí. Třístupňová velitelská struktura se dá už teď také považovat za minulost. Budou se zjednodušovat a prořezávat další „větve“ stromu atd.

Pouze doufám, že všechny kroky budou promyšlené a to nikoli do voleb, které proběhnou za pár měsíců, ale aspoň na deset let a že bude ochota plán dodržet. Pokud ano, stalo by se tak poprvé za posledních dvacet let. Hlavně ale doufám, že to vše neskončí jenom vyřízením si účtů a převzetím moci.

Pozná se to jednoduše, pokud se bude pokračovat dál směrem ke ztransparentnění celého systému, třeba oddělení 601. od Vojenského zpravodajství a vytvoření systému v jehož rámci budou moci existovat speciální jednotky pod náčelníkem generálního štábu, ukončení neprůhledných a podezřelých nákupů bez výběrových řízení, ukončení stranické „parcelizace“ ministerstva obrany a podobně, bude to znamenat, že je možné začít křičet Halelujá. Pokud ale po zemětřesení v okolí Vítězného náměstí nebude následovat nic víc, pak sbohem, armádo.

UPDATE: Mohl jsem to udělat hned, ale v noci mně to nějak neseplo. Naťuknul mně až komentářem Ivo. Co se týče Koncepce rozvoje AČR, který byl (je?) v neveřejném režimu, může napovědět projev ministra obrany Martina Bartáka na velitelském shromáždění, v němž ministr předložený dokument roztrhal:

Co se týká budoucnosti, v roce 2009 jsem si nechal vyhodnotit připravenost resortu Ministerstva obrany v zajištění obrany země a naplnění politicko-vojenských ambicí ČR. Vedle pozitivních výsledků byly identifikovány i problémy a znepokojující trendy, které mají příčiny jak uvnitř, tak i vně našeho resortu. Nebudu se zabývat definováním problémů, které všichni dobře známe a které někteří z vás již několik let analyzují. Zaměřím se na zásadní věc, kterou z hlediska budoucnosti armády ČR představuje dokument Koncepce rozvoje AČR.
Podrobněji jsem se seznámil s navrhovaným materiálem a mohu prohlásit, že dokument v tomto znění nelze přijmout, protože se nejedná o koncepci, ale spíše o technický prováděcí plán. Místo hledání racionálních úspor, které by umožnily udržení stávající úrovně ambicí a zvyšování nasaditelnosti sil, si autoři s odkazem na rozpočtovou situaci vytvářejí prostor pro konzervaci současného stavu či dokonce na několika místech naznačují možnost snižování ambicí. Je nezbytné, abych ve velmi krátké době vydal pokyny tento dokument přepracovat ve smyslu posílení koncepční části, tj. role AČR v kontextu kolektivní obrany NATO, základních principů a směrů jejího rozvoje s cílovým stavem roku 2020 a jejího jasného oddělení od části implementační, přičemž upozorňuji, že pouhé kosmetické úpravy jsou tentokrát nepřijatelné. Jak už jsem řekl v úvodu, považuji rozpočtovou tíseň za další proreformní argument. Proto od Koncepce AČR očekávám odvážný přístup či vyřešení problémů, o kterých mě pravidelně informujete a které stěžují plnění úkolů AČR. Předpokládám, že tento dokument bude mimo jiné obsahovat analýzu příčin nedostatků.
Nedostatek finančních prostředků je uváděn jako hlavní zdroj problémů, ovšem chybí jakákoliv analýza tohoto typu příčiny, systémových nedostatků a nesprávně přijatých či překonaných manažerských rozhodnutí. Dále postrádám analýzu efektivnosti a racionality třístupňového velení, které se jeví jako nadbytečné, nad poměry malé Armády ČR, a to včetně hodnocení předpokladů pro efektivní řízení a odstranění stávajících duplicit a nesystémových vazeb.
Kromě vlastních vazeb mezi Generálním štábem, Společným operačním centrem a velitelstvím společných sil AČR se to týká též například velitelství sil podpory. Dále rozpracování odkazu na princip kolektivní ochrany, tzn. provázání s obranným plánováním NATO, a to jak metodicky, tak obsahově. To by mělo být výrazným atributem této koncepce. Dále posouzení pravděpodobně neudržitelné a dnes už nenaplněné fikce o nutnosti a udržitelnosti vševojskového charakteru AČR. Malé a středně velké spojenecké země si nemohou dovolit rozvíjet celé spektrum vojenských schopností a musí hledat optimální specializace v rámci celkových aliančních schopností na principu sdílení nákladů na rizika. Armáda potřebuje dokument koncepční povahy, který nemusí navrhovat například detailní změny struktury jednotek, tabulkových počtů a míst dislokace. Připomínám, že právě toto pochybení obsahovaly reformní dokumenty v letech 2002 a 2003. Skutečná koncepce musí v této fázi stanovit základní principy systému velení a řízení, struktury sil a změny rozvoje schopností, problematiku reformy Generálního štábu AČR a další. Neboť základním problémem je optimalizace systému velení a řízení AČR. A to v kontextu struktury celého resortu Ministerstva obrany.
Koncepce AČR by měla zohlednit vývoj celkových počtů vojenského i civilního personálu v resortu Ministerstva, včetně optimalizace role Generálního štábu v rámci Ministerstva a armády ve smyslu důsledného převedení aktivit souvisejících s výkonem státní správy na civilní struktury. Koncepci potřebuji i k přijetí rozhodnutí o realizaci klíčových vyzbrojovacích projektů, kterými jsou například protiletadlové raketové komplety a nadzvukové letouny. Jejich zdrojová náročnost pravděpodobně velmi zásadně ovlivní celkový rámec rozvoje AČR v budoucnu.
Dále to musí být stanovení priorit na základě funkcionality, a ne podle struktur. Musí obsahovat řešení problematiky komunikačních a informačních systémů jako základního nástroje C3, v minulosti byly do této oblasti vloženy obrovské prostředky, přičemž dosažený stav tomu neodpovídá. Signalizuje to existenci systémových nedostatků, které pouhé navýšení prostředků nikdy nenapraví. Výše uvedenými připomínkami vyjadřuji nejen námět ke zpracování Koncepce AČR, ale naznačuji též hlavní úkoly či spíše řečeno směrování naší práce a úsilí v příštím roce.

, ,

15 komentářů

Díky, díky, díky moc, jste skvělé publikum…

Michal Hašek, hejtman Jihomoravského kraje předal během slavnostního večera Martinu Bartákovi medaili a pamětní list za přispění k tomu, že Vojenský umělecký soubor Ondráš může být i nadále součástí naší umělecké scény.
V rámci opatření předchozího vedení resortu obrany, týkajícího se redukce vojenských hudeb, hrozilo Ondráši, folklórnímu souboru s dlouholetou tradicí a mezinárodním působením, ukončení činnosti. Dvacet tisíc podpisů pod peticí z června 2008 za záchranu hudebního a tanečního tělesa, které patří mezi špičky ve svém oboru, však napomohlo k tomu, že se otázkou jeho existence začaly zabývat obě komory Parlamentu ČR.
Na základě rozhodnutí ministra obrany Martina Bartáka pak mohla být 29. května 2009 zveřejněna pozitivní informace, že Ondráš bude nadále pokračovat ve své činnosti pod záštitou Armády ČR, která je jeho zřizovatelem.
„Děkujeme vám pane ministře, že jste za vteřinu dvanáct zrušení Ondráše zabránil,“ uvedl hejtman Jihomoravského kraje. „S původním rozhodnutím jsem se nikdy neztotožnil a těší mě, že i touto cestou se armáda může prezentovat a ctít tradice,“ řekl Martin Barták.
Díky tomu mohl letos brněnský folklórní soubor se všemi svými příznivci oslavit 55 let své činnosti, během které získal nejen početné obecenstvo doma i v zahraničí, ale i uznání jako jedno z nejkvalitnějších uměleckých těles tohoto žánru u nás.

Vím, je to neobvyklé začínat citátem a to ještě tak dlouhým. Ale pokud jste se propracovali až sem, zajisté to chápete. Tento text s názvem Díky za záchranu na army.cz si to zaslouží. Socialista předává cenu ODéeSákovi lidovcům navzdory, a ještě v Brně. To jsou paradoxy…

Už tehdy, když Vlasta Parkanová přišla s tím, že Ondráš zruší, jsem si říkal, že jí to čert musel nakukat – jak může lidovkyně zrušit folklórní soubor z oblasti, která se dá považovat za baštu lidoveckého sdružení? Pochopil jsem to, když přestoupila do TOP 09.

Ondráš je přeci důležitá armádní značka, má tradici a často rozdává radost našim vojákům. Jen blázen by něco takového mohl chtít od armády odstřihnout. Stojí to jenom 25 milionů a odpradávna to je tak, že když táhnou ozbrojené jednotky českých zemí do bitvy tancují před nimi hoši a děvčata v krojích. Jaká to podívaná. Bez zábavy ani ránu, v dobách hojnosti i nedostatku. Možná by bylo hezké gesto, kdyby těm, kteří odcházejí v rámci škrtů z armády dalo ministerstvo DVD s vystoupením nepostradatelného souboru.

Ať tak či tak, fandové se mají na co těšit. Jak už před půl rokem vysílala ČT24:

Členové Ondráše berou druhou šanci, kterou jim armáda dala, jako velkou výzvu. Na příští rok proto soubor chystá úplně nový neokoukaný repertoár.

, ,

7 komentářů

Za hrdinství i za práci

“Za hrdinství i za práci.
Kříž za zásluhy je vojenským vyznamenáním, které uděluje ministr obrany – za hrdinství v boji, nasazení života i za plnění pracovních povinností a zásluhy o resort obrany.
Mají ho veteráni i Gross.
V minulosti řád dostávali váleční veteráni, ale i politici. V roce 2002 si ho připnul Stanislav Gross za to, že jako ministr vnitra zvládl zasedání NATO. Dal mu ho kolega z vlády Jaroslav Tvrdík. Když ale v roce 2006 uděloval řády ministr Šedivý, dostalo se jen na vojáky.
http://domaci.ihned.cz/c1-39177950-ministr-obrany-rozdal-politikum-vojenske-rady-nevi-se-za-co-a-proc
Nezbývá než vyjádřit úctu bývalému ministru obrany Jiřímu Šedivému a dodat následující komentář:
Kdokoliv někdy viděl například ředitele Vojenského historického ústavu plukovníka Knížka musí mít pocit, že se se snad osobně zúčastnil všech operací, které se snaží uchovat v paměti národa a k tomu ještě navíc i nějakých přísně utajovaných (a to si ještě myslím, že některé už některé „stužky“ sundal a nenosí je). Omlouvám se mu, že takto používán zrovna jeho příkladu, protože si jinak úrovně jím odvedené práce cením a spíše si myslím, že stal obětí (aniž by tím nějak zvlášť trpěl)  velmi špatně nastaveného systému. Lidé, kteří jsou hodně vidět jsou vyznamenávání u nás víc a na ty, kteří by si medajle skutčně zasloužili už nevyjde řada, protože je zde přece jen určitá snaha, aby se vyznamenání nedevalvovala úplně, protože by je pak  nechtěli třeba nosit ani ti, kteří si je „vylobovali“, „vypoklonkovali“, nebo „vyusmívali“ a to by mohl být už fakt problé  m.
Abych v tom nenechal plukovníka Knížka samotného, tak mě napadají i naši další vojenští „velikáni“ jako například bývalý NGŠ Štefka, jenž nosil stužek víc než generálové Syrový a Krejčí dohromady (aniž kdy velel přímo jediné skutečné operaci). Současný NGŠ Picek („lev“ hradních salónů bez jediné reálné operační zkušenosti) je podobným příkladem vojáka, který prostě nemůže za to, že mu jeho funkce a vyznamenání „systém“ neustále nutil a nutí.
Dalším zajímavým fenoménem našich ozbrojených sil se stalo přímo raketové tempo jmenování do generálských hodnotí. Jak si správně všimnul autor posledního článku, je průměr některých z nich – téměř jedna generálská hvězda za rok skutečně raketové tempo (Štefka, Picek, Páleník a určitě by se našli i další) a to můžeme bý rádi, že to tempo není ještě rychlejší (představte si, že bychom měli těch generálských hvězd ne čtyři, ale třeba pět, nebo šest). Zatímco běžně existují časová období a další kritéria, v případě některých generálů prostě přestávají platit pravidla pro běžné smrtelníky (škoda, že ne gravitace, protože by se vznesli, ale na zem už neklesli), a taky se podle toho chovají. Nevím, ale třeba také tyto praktiky podporují  aroganci moci a poukazují na nezdravé propojení politické kontroly resortu s některými genrály, jenž by měli být spíše nezávislí.
Poslanec Vidím a někteří další vyznamenaní jsou demonstrací dalšího a možná ještě nebezpečnějšího jevu, kterým je bratříčkování se s mocí zákonodárnou, která plní zároveň funkci kontrolní a jde tedy o to, že vlasně kontrolovaný odměňuje svého kontrolora.  I když jsou zde jisté nepřehlédnutelné zásluhy, jako například přispění k likvidaci SOGu a propagace neotemplářství formou nošení symbolu svého řádu hrdě na klopě saka při zasedáních poslancké sněmovny (do doby než to jejich „velmistr“  Landa položil a počínání Vidíma a daších připmínalo chování následovníků Foresta Gumpa když najednou praštil se svým během bůhvíkam), není možné nevidět že „jest cosi shnilého ve státě dánském“. Stejné samozřejmě platí o dalších vyznamenaných, jejichž organizce plní určitou formou kontrolní funkci ve vztahu k resortu obrany (NBÚ, BIS).
Cestou jak toto překonat je transparentnost a veřejné kontorla, ostatně stejně jako jako je tomu v mnoha jiných oblastech.  Například vůbec nechápu proč resort MO nesdělí veřejnosti například něco v tom smyslu, že je zřejmě málo známá skutečnost,  jak Vidím hrdinsky doletěl až do Afhánistánu a pak zpět, čímž, ať se to někomu líbí, nebo ne, v podstatě riskoval život a zdraví. K tomu tam ještě navíc osobně poradil (protože se už celých 20 let zajímá o armádu a navíc si vypálil i ruský film 9. rota a viděl ho snad ještě častěji než film Ćerný jestřáb sestřelen – v jehož sledování drží navíc český rekord) našim vojálům nejenom co, ale takz jak tím Talibanem mají vlasntě dělat. Dále z vlastní iniciativy poradil američanům to, že klíčem k úspěchu je zaměření se na pricipy COIN (za prvé, za druhé atd. – prostě všechno jak to má být) v kombinaci s jeho vlastní teorií zvanou „bojuj  , nebo uteč“, kterou vypracoval na základě douhodobého pozorování života zvířat, protože se navíc dvacettři a půl roku zajímá o zvířata a zná se osobně s ředitelem ZOO v Praze. Touto analogií si vysloužil uznání nejen amerických speciálů, ale i nespeciálů a přispěl tím k získání nebývalé prestiže českých politiků u výzamných spojenců (navazujíce na již tak slovy nevzjádřitelné  zásluhy kámoše  „Hombreho“ – Páleníka). S největší pravděpodbností tedy Vidíma čeká navíc významné americké vyznamenání. Vzhledem k úspěchu jeho předchozím mise v Afghánistánu a na základě spontánní a masové žádosti nasazených vojáků o další rady od Vidíma se očekává, že bude opět riskovat život a zdraví a do Afghánistánu i zpět opět poletí. V souvislosti s těmito cestami se tedy dá očekávat, že bude opět vyznamenán v rytmu: co cesta – to rada – to záslužný kříž.
Nechápu, proč by se něco takového mělo tajit, protože to takto klidně i mohlo být a netrasnparentnost pouze přispívá k dalším spekulacím a fámám, což neprospěje nakonec nikomu. Politikové přece do misí jezdí, riskují tím a určitě tam padne i nějáká ta dobrá rada na úrodnou půdu. Politikové totiž mají mnohem věrší rozhled, zkušenosti i vzdělání (někteří dokonce z Plzně), ale hlavně mají nezbytný odstup, který často tolik chybí vojákům přímo v místě probíhajících konfliktů.Někteří vojáci mohou být dokonce tak zmatení veškerým tím děním zblízka, že jim tam „naskočí jiná smyčka“ a myslí si, že se ocitli v 2. Světové válce a navíc, že patří k jednotkám SS.

Nezbývá než říci: jen více takových jako je Vidím, více „křížů“ pro politiky-hrdiny a méně závisti ze strany těch, kteří by si sice možná přáli „kříž“ taky, ale nevědí, že jsou ……., však víte, …………. takové ty věci ………. mezi …….. nebem …….. a  zemí …………. , a že …………(ale ten kdo se vyzná, ví o čem teď mluvím a chytře mlčí, protože ví, že on ví, a že ostatní …………, prostě  ………… bacha !………………..pšššššt ……….. radši opatrně …………. a třeba na Vás ten „kříž“ někdy taky zbyde – přece byjste se nechtěli srovnávat s takovou osobností jako

je Vidím?!).

Tento text mi přišel jako reakce na dekorování z 11. 11., o kterém jsem psal včera. Autor si nepřál zveřejnit své jméno. Respektuji jeho přání. V textu je několik zajímavých postřehů (byť ne se vším zcela souhlasím), proto jsem jej dal na stránky celý, ačkoli je dosti dlouhý. Končí poněkud „surrealisticky“, což má ale svůj půvab. Úpravy jsem provedl minimální, v zásadě se týkaly pouze překlepů.

Kříž za zásluhy je vojenským vyznamenáním, které uděluje ministr obrany – za hrdinství v boji, za nasazení života i za plnění pracovních povinností a zásluhy o resort obrany. Mají ho veteráni i Gross.

Už v minulosti řád dostávali váleční veteráni, ale i politici. V roce 2002 si ho připnul Stanislav Gross za to, že jako ministr vnitra zvládl zasedání NATO. Dal mu ho kolega z vlády Jaroslav Tvrdík. Když ale v roce 2006 uděloval řády ministr Šedivý, dostalo se jen na vojáky. Nezbývá než vyjádřit úctu bývalému ministru obrany Jiřímu Šedivému a dodat následující komentář:

Kdokoliv někdy viděl například ředitele Vojenského historického ústavu plukovníka Knížka musí mít pocit, že se se snad osobně zúčastnil všech operací, které se snaží uchovat v paměti národa a k tomu ještě navíc i nějakých přísně utajovaných (a to si ještě myslím, že některé už některé „stužky“ sundal a nenosí je). Omlouvám se mu, že takto používán zrovna jeho příkladu, protože si jinak úrovně jím odvedené práce cením a spíše si myslím, že stal obětí (aniž by tím nějak zvlášť trpěl) velmi špatně nastaveného systému. Lidé, kteří jsou hodně vidět, jsou vyznamenávaní u nás víc a na ty, kteří by si medaile skutečně zasloužili už nevyjde řada. Je zde přece jen určitá snaha, aby se vyznamenání nedevalvovala úplně, protože by je pak  nechtěli třeba nosit ani ti, kteří si je „vylobovali“, „vypoklonkovali“, nebo „vyusmívali“ a to by mohl být už fakt problém.

Abych v tom nenechal plukovníka Knížka samotného, tak mě napadají i naši další vojenští „velikáni“ jako například bývalý NGŠ Štefka, jenž nosil stužek víc, než generálové Syrový a Krejčí dohromady (aniž kdy velel přímo jediné skutečné operaci). Současný NGŠ Picek („lev“ hradních salónů bez jediné reálné operační zkušenosti) je podobným příkladem vojáka, který prostě nemůže za to, že mu jeho funkce a vyznamenání „systém“ neustále nutil a nutí.

Dalším zajímavým fenoménem našich ozbrojených sil se stalo přímo raketové tempo jmenování do generálských hodností. Jak si správně všimnul autor posledního článku, je průměr některých z nich – téměř jedna generálská hvězda za rok skutečně raketové tempo (Štefka, Picek, Páleník a určitě by se našli i další) a to můžeme bý rádi, že to tempo není ještě rychlejší (představte si, že bychom měli těch generálských hvězd ne čtyři, ale třeba pět, nebo šest).

Zatímco běžně existují časová období a další kritéria, v případě některých generálů prostě přestávají platit pravidla pro běžné smrtelníky (škoda, že ne gravitace, protože by se vznesli, ale na zem už neklesli), a taky se podle toho chovají. Nevím, ale třeba také tyto praktiky podporují  aroganci moci a poukazují na nezdravé propojení politické kontroly resortu s některými genrály, jenž by měli být spíše nezávislí.

Poslanec Vidím a někteří další vyznamenaní jsou demonstrací dalšího a možná ještě nebezpečnějšího jevu, kterým je bratříčkování se s mocí zákonodárnou, která plní zároveň funkci kontrolní. Jde tedy o to, že kontrolovaný vlastně odměňuje svého kontrolora.  I když jsou zde jisté nepřehlédnutelné zásluhy, jako například přispění k likvidaci SOGu a propagace neotemplářství formou nošení symbolu svého řádu hrdě na klopě saka při zasedáních poslanecké sněmovny (do doby než to „velmistr“ Landa položil – počínání Vidíma a daších pak připomínalo chování následovníků Foresta Gumpa, když najednou praštil se svým během), není možné nevidět že „jest cosi shnilého ve státě dánském“. Stejné samozřejmě platí o dalších vyznamenaných, jejichž organizce plní určitou formou kontrolní funkci ve vztahu k rezortu obrany (NBÚ, BIS).

Zobrazit další »

, , ,

5 komentářů

Dajli mi medajli

Tohle mně zaujalo. Hodně.

Poslanec Jan Vidím a ministr obrany Martin Barták se kamarádí už roky. A teď tohle přátelství ještě utužili: před dvěma týdny připnul ministr Vidímovi na sako kříž za zásluhy. Kolem bronzového vyznamenání s motivem lva se točí však víc zvláštních věcí, nejen kamarádství Bartáka a Vidíma. Předně: kříž mají dostávat hlavně vojáci, a to například za nasazení života nebo za hrdinství v boji. Jenže ministr jej předal i dalším VIP – politikům a vysokým úředníkům, třeba prezidentskému kancléři Jiřímu Weiglovi nebo šéfovi BIS Jiřímu Langovi. Ministerstvo navíc mlčí o tom, čím si konkrétně všichni tihle lidé vyznamenání zaslouží. „Veřejnost by měla vědět, za jaký výjimečný čin ho dostali. Jinak ten kříž ztrácí hodnotu a vypadá jen jako bezcenná bižuterie,“ říká Iveta Jordanová z protikorupční organizace Růžový panter, která s objevem přišla.

Na army.cz se dá nalézt zpráva z dekorování 11. 11., ale jména politiků a úředníků v ní chybí. Nicméně dole uprostřed je alespoň family foto. S trochou nadsázky by se dalo říct, nikdo nic netajil, akorát si toho všimli až teprve teď u Růžových panterů. Možná se skutečně všichni – poslanec Vidím, poslanec Hamáček,  kancléř Weigel, šéf úřadu vlády Novák, hradní protokolář Forejt a další – zasloužili o rezort, o armádu atp.

Hloupé ale je, že pochybnosti zůstanou. Škoda, že není povinnost zveřejnit odůvodnění. Ale ono by se vždycky něco našlo. Třeba to, že díky oceněným sněmovnou projde bez větších debat téměř vše (tedy, pokud se do toho nerozhodne vložit Jiří „Slon“ Paroubek, kterého obrana zajímá pouze tehdy, pokud ji má za co vyhandlovat). To „projde“ se týká hlavně akvizic. Docela mi mezi dekorovanými chybí poslanec Seďa, kromě Jana Vidíma je to totiž v zásadě jediný, kdo se o armádu z poslanců více zajímá. Ale ten si asi medaili nezaslouží…

A ještě jeden citát Jana Vidíma pro Hospodářské noviny:

„Už vidím ty články, že jsme si mezi sebou rozdali metály. Ale já se o armádu zajímám už přes dvacet let,“ vysvětluje Vidím, předseda sněmovního výboru pro obranu. A tvrdí, že neví, za co přesně kříž dostal. „Nepátral jsem po tom. Prostě jsem byl pyšný, že ho mám.“

Gratulujeme pane poslanče. A pro zvídavé, zde je životopis předsedy výboru pro obranu (historka proč se dělil výbor pro obranu a bezpečnost na dva je docela půvabná, ale o tom až jindy).

Konec legrácek. Mám takový divný poct, že zanedlouho se kruh uzavře a toto dekorování je jen epizodka. Můžu se plést, jde jenom o „kremlologii“, ale tuhle jsem „měl sen“, kterak náčelník generálního štábu Picek odchází ze své funkce jako čtyřhvězdičkový generál a na jeho místo přichází dnes už generálporučík Ondrej Páleník. Už bylo ve vzduchu cítit jaro, když generál Picek odcházel rok před vypršením mandátu na jiné slušné místo a nikdo už nepřípomínal ony podzimní „morové rány“. Raketový nástup Ondreje Páleníka, který tři generálské hvězdy získal za za necelé tři roky se tak završil funkcí v armádě nejvyšší.

Ale sny se většinou nevyplňují. Komu se zdálo o tom, že 11. 11. 2009 proběhne tak velké dekorování?

, ,

7 komentářů

Přátelé pana ministra

Stačí popsat jednu novinovou stránku texty o „podivných vazbách“ ministra obrany Martina Bartáka, aby to otřáslo vztahy mezi MF Dnes a ministerstvem obrany. Tomáš Syrovátka a Ondřej Šťastný ve včerejším vydáním využili otevřených zdrojů, aby propojili ministra s lidmi jako Jan Mareš (kontakty na Berkovu mafii), Roman Vaškůj (dnes na útěku před trestem), Milan Šmerda (dříve odsouzen k 16,5 roku) a Andrej Korpljakov (dle BIS hlava ruské mafie).

Buď má ministr obrany a vicepremiér Martin Barták nehoráznou smůlu na lidi, nebo – což je horší varianta – věděl, že spolupracuje a obchoduje s kontroverzními „šíbry“, kteří figurují i ve velkých kauzách. V minulosti se jich kolem něj pohybovalo nebývalé množství – od údajného bosse ruské mafie Andreje Korpljakova přes několikanásobného recidivistu až po člověka, který byl v kontaktu s takzvaným Berkovým gangem. U jednoho z nejmocnějších mužů v zemi jsou takové kontakty velmi problematické, byť to automaticky neznamená, že on sám má s podezřelými aktivitami cokoliv společného.

Celkově jde o docela zajímavé počtení, při kterém člověka napadá – pan ministr je ale smolař. Pozornosti by ovšem neměl ujít sloupek nazvaný „Zápisník reportéra“, ve kterém autor popisuje, jak se mu nakonec náhodou podařilo s ministrem setkat a ve kterém píše:

„Pane redaktore, napište to odpovědně, protože my se k tomu postavíme také odpovědně,“ loučí se Barták a dodává: „Vy máte své informace a my máme zase své informace. A to není vyhrožování,“ řekne se zcela vážnou tváří. Od člověka, který má pod palcem vojenské zpravodajce, zní ta poznámka zvláštně.

V rozhovoru vypráví o prvním setkání (přes Daniela Landu, prý), tehdy ještě s lékařem Bartákem, i blízký kamarád a předseda sněmovního výboru pro obranu Jan Vidím. Jediný, koho na stránce trochu postrádám je Michal Smrž, taktéž letitý Bartákův kamarád a majitel mimo jiné MPi Group (zajišťujících například dodávku Ding pro armádu). Rozhovor s ním mohl být rovnou vedle toho s Vidímem…

,

2 komentářů