Příspěvky označené Missile Defense

Radar v Turecku a vztahy s Izraelem

AN/TPY-2 (X-band) je mobilní (předsunutý) radar důležitý pro sběr dat potřebných k sestřelení nepřátelských raket; Foto MDA

Po oznámení ALTBMD byl jedním z problémů umístění amerického AN/TPY-2 (X-band) radaru v Turecku. Jedná o plně mobilní tzv. předsunutý radar důležitý pro sběr dat potřebných k sestřelení nepřátelských raket. Radar je schopný detekovat a rozpoznat velmi malé předměty na velkou vzdálenost. Některé zdroje ho uvádějí jako největší transportovatelný radar na světě.

A senior U.S. defense official said the goal was to have the AN/TPY-2 radar in place in Turkey before the end of this year. A site has already been identified for the radar at a Turkish military installation. The senior defense official declined to identify its location. Negotiations with Turkey over hosting the radar started earlier this year and picked up pace in June.

Turecká zahraniční politika minimálně za poslední dva roky je velmi suverénní, jelikož se země snaží být mocenským hegemonem ve svém regionu. To se například projevuje na vztazích s Izraelem, které jsou nyní na velmi špatné úrovni, nejhorší od druhé světové války. Turecká zahraniční politika směrem k Iránu je naopak přátelská a tyto dva státy spolu vycházejí dobře, i když poslední dobou také jsou otřeseny. Zajímavé je zmínit, že pro tureckého premiéra Erdogana je umístění radaru v Turecku důležité pro celý region. Írán samozřejmě možné umístění radaru v Turecku nevítá a je jím „znepokojen“ Neopomíná zmínit, že na tento krok Irán odpoví, a toto rozhodnutí pomůže především Izraeli, či jiným zahraničním silám v regionu.

Samotné Turecko zažívá velké změny ve svém vnitropolitickém systému, které se odrážejí samozřejmě i navenek. Role kdysi velmi mocné turecká armády se rapidně snižuje (což na druhou stranu pomáhá demokratizovat turecký politický systém), jenže právě armáda má v moderní historii Turecka nezastupitelnou roli – reprezentuje sekulární Turecko. Mimo informace či data nashromážděné tímto radarem nebude aliance moci sdělit státům, kteří nejsou členy NATO. Tímto nečlenem je míněn především stát Izrael, jelikož Turecko zaujímá k této aktivitě, tedy poskytovat data z tohoto radaru Izraeli, negativní stanovisko.

Turkey’s increasingly chilly relationship with Israel had also been an element in the prelude to Turkey’s participation in the NATO missile shield. Some officials in Turkey had feared that information collected by the radar site might be shared with Israel. It was unclear from the announcement on Friday whether those fears had been addressed.

Protože není známa platná varianta smlouvy upravující umístění radaru v Turecku, můžeme se pouze domnívat o jejích podmínkách. Ostatně tyto a další výtky (a doporučení) obsahuje dopis z července 2011 adresovaný Hillary Clintonové a Leonu Panettovi podepsaný dvěma republikánskými senátory Jon Kylem a Markem Kirkem. Tito senátoři mimo jiné například požadují písemné záruky od turecké vlády, že radar bude obsluhován pouze americkými vojáky, bude fungovat 24 hodin 7 dní v týdnu a zejména, že data plynoucí z radaru budou poskytována státu Izrael. Proto umístění radaru v Turecku bude ještě nejspíše tématem americké vnitropolitické diskuse. Zatím pouze víme, že Turecko s umístěním souhlasí.

, , , , , , ,

Žádné komentáře

Izraelský Železný dóm

Protiraketový systém Iron Dome; Zdroj Wikimedia Commons

Stát Izrael již od svého založení v roce čelil nejrůznějším vojenským hrozbám, které v průběhu času změnily a mění svou podobu. Mezi ně patří raketové útoky především ze Západního břehu Jordánu a Gazy, které se rozšířily v posledních dvaceti letech. Proto Izrael začal v posledních letech vyvíjet systém Iron Dome proti raketám s velmi krátkým doletem (70 km) a 155 mm dělostřeleckým střelám/projektilům. Jeho vývoj byl spolufinancován Spojenými státy.

Americký kongres schválil v květnu 2010 sumu 205 milionů dolarů, aby podpořil plánované nasazení systému v roce 2011. Za finanční pomoc Spojeným státům a prezidentovi Baracku Obamovi poděkoval izraelský premiér. Jde sice o formální gesto, nicméně vzhledem k tomu, že americko-izraelské vztahy po nástupu prezidenta Obamy ochladly, má svůj význam. Mimo to Izrael dostává od USA ročně tři miliardy dolarů na vojenské účely (military assistance program). Na konci března tohoto roku byl tento protiraketový systém umístěn na jihu Izraele u pouštního města Berševa blízko hranic s Gazou a posléze 4. dubna u přístavního města Aškelon, které na jihu sousedí s pásmem Gazy.

Iron Dome se skládá ze tří částí: radaru, vozidla pro řízení palby a kontrolu systému a z raketového kompletu. První dvě části jsou mobilní. Jsou usazené na podvozku nákladního vozu MAN. Samotné rakety jsou nainstalovány na přívěsu. Iron Dome je součástí vícevrstevné obrany měst – doplňují systém protiraketové obrany proti balistickým střelám dlouhého doletu Arrow a systém David’s Sling (Magic Wand) proti střelám středního doletu. Iron Dome se liší nejenom svým zaměřením, ale především i tím, že jej vyrábí izraelská firma Rafael. Předchozí zmíněné komplety jsou vyráběny ve spolupráci s americkou firmou Raytheon, která např. vyrábí protiraketové SAM baterie Patriot.

Oproti americkým systémům, které nepřátelské rakety zneškodňují pomocí kinetické energie hlavice (hit-to-kill), izraelský systém využívá detonace hlavice blízko u cíle, čímž dojde k jeho zničení. O Iron Dome projevily zájem americké ozbrojené síly s tím, že by mohl být nasazen v operaci ať už Spojenými státy, či Severoatlantickou aliancí. Na důvěryhodnosti systému přidalo první operační nasazení, kdy sestřelil raketu Grad mířící na Izrael z Gazy. Letos v květnu izraelská armáda oznámila, že investuje jednu miliardu dolarů do vývoje a vybudování systému Iron Dome. Cílem je vybudovat 10 až 15 baterií tohoto protiraketového systému.

, , , ,

8 komentářů

Američané rozmístí vojáky v Polsku a v Rumunsku

Příslušník illinoiské Národní gardy Sean Kaley seznamuje polského kapitána letectva se strojem F-16. Letecká základna v Poznani hostila European Command exercise Sentry White Falcon 2005. Rok poté začalo dostávat polské letectvo stroje F-16; Foto Master Sgt. John E. Lasky, U.S. Air Force

Již několikrát jsem zde napsal, že vztah prezidenta Baracka Obamy k Evropě je značně odlišný od jeho předchůdců – mnohem pragmatičtější a tolik nezatížený předávanou zkušeností z nutnosti zasahovat v Evropě během 2. světové války. Pokračování diskusí o rozmístění prvků protiraketové obrany a dalších vojenských aktivitách, jakoby nahlodávalo tuto tezi. Nicméně fatální to není, protože ony Obamovy kroky jsou zcela v souladu s pragmatickým přístupem a není v nich ani špetka idealismu.

V Rumunsku bude v příštích letech rozmístěno 24 střel SM-3 (Standard Missile 3, upravená námořní verze) a až 500 amerických vojáků (průměrný počet bude 200). Základna má být pod rumunským velením. Navíc, letecká základna Kogalniceanu, kterou Američané používali již během irácké války, má dočasně hostit čtyři tankovací letadla a čtyři Herkulesy C-17.

The two governments have been negotiating for more than a year about the deployment of ballistic missile interceptors, which should be operational by 2015, and the announcement came in a televised address. „We have decided that the anti-missile shield will be deployed at the former airbase at Deveselu, in Olt County,“ Romanian President Traian Basescu said.

Rumunští politici chápou americkou přítomnost jako „nejvyšší bezpečnostní záruku“. Podobný přístup mají i Poláci. Ti, poté co zkrachovaly představy o původním protiraketovém štítu, byli velice aktivní při jednáních s Američany o možné „náhradě“. Tím je myšlena nikoli náhrada „kus za kus“, ale „přítomnost za přítomnost“ v duchu logiky americká přítomnost na polské půdě znamená záruky bezpečnosti pro zemi.

Na konci května navštíví Polsko prezident Barack Obama a obecně se předpokládá, že by mohl oznámit rozmístění amerických letounů F-16 na polském území. Polský ministr obrany Bogdan Klich řekl, že o této záležitosti probíhají v současnosti intenzivní jednání, že by mohly být permanentně rozmístěny stíhací letouny F-16 a občasně osádky transportních letounů Hercules a pozemní personál. Už loni Klich řekl, že by vše mohlo začít v roce 2013.

The United States will announce the transfer of an F-16 base from Aviano in Italy to the Lask air field in central Poland during the Obama visit, Poland’s leading Gazeta Wyborcza daily reported May 9, quoting an unnamed Polish diplomatic source. A U.S. official familiar with the negotiations May 9 in Warsaw refused to confirm or deny the information, but indicated that an agreement announced by the Polish and U.S. presidents in Washington in December was „on track“… In December, Poland’s Soviet-era master Russia warned it against hosting U.S. fighter jets, saying it would counter the move.

Je zajímavé, že princip bezpečnostních záruk rozmístěním amerických vojáků na své půdě je velice silný v Polsku i v Rumunsku a zcela vymizel v České republice. Poslední větší debata o rozmístění nějakého zahraničního „hardware“ se odehrávala v souvislosti s úvahami o radaru protiraketové obrany. Jakoby křik ulice, který se tehdy oportunisticky přenesl na politickou scénu, učinil konec jakýmkoli úvahám v této oblasti a zároveň vytlačil Česko z okruhu zemí, které jsou nějakým způsobem zajímavé (hokej to věru nezachrání). Co je ovšem důležitější, jakoby skončila debata o roli České republiky v současném světě plném bezpečnostních nástrah. I když „skončila“ je možná tvrdé slovo. Ona neskončila, ale již se vůbec nedotýká témat, která by mohla, nedej Bože, opět rozeznít ulici.

, , , , , , ,

21 komentářů

ALTBMD – protiraketová obrana Severoatlantické aliance

Tento text jsem dostal od Jakuba Čeňka, který studuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlově v Institutu mezinárodních studií. Jde o užitečný přehled komponentů protiraketové obrany NATO a jejím stavu.

Protiraketovou obranu lze rozdělit na obranu bojiště (Theater Missile Defence, TMD) a na obranu území a obyvatelstva (Territorial Missile Defense). Na pražském summitu konaném v roce 2002 bylo rozhodnuto o vypracování studie na téma obrany území a obyvatelstva, což bylo tehdy novinkou. Následně tato studie (Missile Defence Feasibility Study) označila možnost rozšíření protiraketové obrany na území a obyvatelstvo za „technicky možnou.“

Summit NATO konaný v Bukurešti v roce 2008 je dalším milníkem teritoriální raketové obraně. V závěrečné deklaraci z tohoto summitu je toto téma velmi diskutovaným problémem ve vztahu k Ruské federaci, která byla a je k protiraketové obraně NATO velmi skeptická.

Znovu ujišťujeme Rusko, že Politika otevřených dveří NATO a současné, i všechny budoucí, snahy o protiraketovou obranu NATO jsou zamýšleny tak, aby lépe reagovaly na bezpečnostní výzvy, kterým jsme všichni vystaveni, a znovu zdůrazňujeme, že tato opatření nabízejí příležitosti k prohloubení úrovně spolupráce a stability bez toho, že by představovaly hrozbu našim vztahům.

Diplomatická formulace této deklarace je evidentní. Důvodem je už zmiňovaná obava Ruska z jakéhokoli programu protiraketové obrany, která je patrná od dob Sovětského svazu. Dalším důvodem byl Bushův plán americké protiraketové obrany a rozmístění prvků této obrany na území České republiky (radar) a Polska (protirakety). Budoucím úkolem bylo zvážení možnosti integrace amerického systému do struktur NATO. Z deklarace je patrné, že se už v této době počítalo s integrací. Dále byla také znovu zmíněna myšlenka rozšíření ABM obrany na teritorium a obyvatelstvo.

Zatím poslední summit NATO se konal v listopadu 2010 v Lisabonu. Tento summit je z hlediska teritoriální obrany nejdůležitější, protože položil základy pro rozšíření protiraketové obrany na území a obyvatelstvo členských států. Vybudování této schopnosti bude velmi náročným a drahým úkolem. V závěrečné deklaraci je zmíněna hrozba proliferace jaderných balistických zbraní, která ohrožuje obyvatelstva členských států NATO.

Rozhodli jsme se, že současný program NATO Active Layered Theatre Ballistic Missile Defence (ALTBMD) a jeho velící, řídící a komunikační schopnosti budou rozšířeny tak, že nebudou sloužit pouze k ochraně rozmístěných sil NATO, ale také k ochraně evropského obyvatelstva, území a sil. V tomto kontextu tzv. Phased Adaptive Approach Spojených států je vítán jako hodnotný národní příspěvek k architektuře protiraketové obrany NATO, stejně tak jako další možné dobrovolné příspěvky spojenců.

Test součásti protiraketové obrany Terminal High Altitude Area Defense (THAAD) v roce 2006. THAAD je určen k ničení balistických raket v závěrečné fázi letu; Foto U.S. Department of Defense

Fázový adaptivní přístup (PAA) je důležitou částí (dalo by se říci i stěžejní) ALTBMD. Oznámil jej prezident Barack Obama v listopadu 2009. Zrušil tím předchozí americké plány na vybudování radaru (radar včasného varování, European Midcourse Radar, EMR) v Čechách a antiraket (Ground Based Interceptorts, GBI) v Polsku, což bylo jedno z důležitých témat americké zahraniční politiky za Bushovy administrativy.

Tato změna byla motivována přehodnocením íránského raketového programu. Dle amerických zpravodajských služeb úroveň íránského výzkumu v oblasti mezikontinetálních raket je nižší než se předpokládalo, proto se nový americký přístup zaměřil v počáteční fázi na obranu proti raketám krátkého a středního dosahu.

PAA se skládá ze čtyř fází, které jsou časově ohraničeny. V první fázi se vylepšuje současný systém (2011). Měly by být nasazeny i prostředky obrany proti raketám středního a krátkého dosahu. Nejdříve bude bráněna oblast jihovýchodní Evropy, která je nejohroženější. Hlavním komponentem této fáze a v podstatě celého PAA jsou tzv. protiraketové komplety Aegis se střelami Standard Missile – 3 IA. Tyto rakety budou postupně vylepšovány, aby byly schopné obrany proti raketám delšího rozsahu (2011; SM-3 IA, 2015; SM-3 IB, 2018; SM- 3 IIA a SM-3 IIB). Mimo jiné hlavní změnou oproti Bushovi administrativě je důraz právě na AEGIS a SM-3.

Druhá fáze bude probíhat v roce 2015. Kromě dodatečného zlepšení senzorů a nasazení lepší varianty SM-3 IB, bude hlavním bodem přizpůsobení a vybudování systému Aegis Ashore Missile Defense System (AAMDS), který bude nasazen v Rumunsku. Ostatně již v únoru 2010 rumunský premiér souhlasil s umístěním protiraketové základny. AAMDS je nyní ve stádiu vývoje.

Třetí fáze by mělo být dosaženo kolem roku 2018, kdy má být v Polsku vybudována další základna AAMDS. Protiraketový systém by měl být schopen obrany proti raketám středního dosahu. Kromě toho by měl být doplněn o nový komponent obrany – THAAD. V té době by měly být všechny země NATO pod společnou protiraketovou obranou. A konečně v poslední fázi by měl být systém schopen obrany proti mezikontinentálním balistickým střelám (kolem roku 2020). Všechny fáze počítají s vylepšováním senzorů, řídících a velitelských schopností.

USA považují za hrozbu pro národní bezpečnost státy schopné provést jaderný útok s využitím mezikontinentálních balistických raket, jako jsou Severní Korea a Irán. Další části protiraketového systému jsou zaměřeny na obranu proti raketám krátkého a středního dosahu. Tento americký systém je koncipován jako obrana skládající se z několika vrstev, které pokrývají všechny fáze letu balistické rakety (vzestupná, střední a konečná). Navíc každá vrstva se skládá z více komponentů. Důvodem k této koncepci je zvýšení šanci zásahu nepřátelské rakety. ALTBMD je postaven na stejné koncepci, která je upravena na podmínky NATO.

Program ALTBMD a jeho komponenty

Programová kancelář je zodpovědná za design, vývoj a nasazení ALTBMD. Komunikuje také s jiným institucemi NATO na téma protiraketové obrany. Byla založena v září roku 2005 a jejím ředitelem je italský brigádní generál Alessandro Pera. Na ALTBMD se aktivně podílí pouze některé členské země NATO – Kanada, Itálie, Polsko, Spojené státy americké, Německo, Velká Británie a Francie. Cílem je vybudovat obranu proti taktickým raketám (raketám krátkého a středního dosahu) s doletem do 3000 kilometrů. Avšak dle posledních vyjádření brigádního generála Pera se do budoucna počítá i s obranou před mezikontinentálními balistickými raketami (ICBM).

Podobně jako americký PAA je rozděleno vybudování ALTBMD do několika fází. Takzvaná „přechodná schopnost“ (Interim Capability, InCA) se sestává ze dvou kroků. Prvním je získání peněz (leveraging) na dosavadní výzkumné programy států NATO a schopností už vybudovaných v oblasti ochrany bojiště (TBMD). Druhým krokem je splnění všech Zobrazit další »

, , ,

Žádné komentáře

Co (ne)řekl Medveděv a kolik bude stát deštník

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen (vpravo) vítá ruského prezidenta Dmitrije Medveděva na summitu aliance v Lisabonu; Foto NATO

Jedním ze sledovaných témat lisabonského summitu Severoatlantické aliance bylo budování protiraketové obrany a především spolupráce s Ruskem při výstavbě deštníku. V prvních chvílích u některých politiků i médií převládala spokojenost z toho, že se podařilo překonat rozpory a zahájit spolupráci. Týden poté už se objevují informace nasvědčující tomu, že to není zas tak jasné.

První pochybnosti se týkají toho, co vlastně členským zemím ruský prezident Dmitrij Medveděv navrhl. Podle některých zdrojů neučinil žádnou konkrétní nabídku, pouze vyslovil vůli ke spolupráci, pokud bude Rusko pro alianci naprosto rovnocenným partnerem.

„I was present in the room. … Our president made no concrete proposal,“ Russian Ambassador to NATO Dmitry Rogozin said in reaction to a report about the alliance’s meeting with the Russian leader at the Lisbon summit last week. „He simply expressed the principles of cooperation that we support, such as equality between Russia and its NATO partners and that the future antimissile system does not constitute a risk for our nuclear deterrent arsenal,“ he said.

List The Wall Street Journal napsal, že Medveděv měl nabídnout, že Rusko bude sestřelovat balistické rakety, které by směřovaly na Evropu a byly by mimo dosah aliančních antiraket. Totéž by měl dělat alianční deštník v případě raket směřujících na Rusko.

Podle dalších informací z NATO měli představitelé aliance zamítnout ruský návrh na sjednocení obou štítů. Diplomaticky měl tuto snahu odmítnout americký prezident Barack Obama s tím, že nejprve je nutné, aby problematiku pořádně prozkoumali techničtí experti. Mimochodem, už po zasedání představitelů členských zemí řekl například český prezident Václav Klaus, že by v žádném případě nemělo jít o jeden deštník, ale o dva – alianční a ruský -, které by byly úzce propojeny sdílenými informacemi.

Není tedy příliš jasné, co se vlastně dohodlo. Na jednu stranu debata skutečně proběhla, na stranu druhou, zástupci zemí NATO prý nebyli zcela nadšeni ruskými požadavky podmiňujícími hlubší spolupráci. Zatímco je spolupráce NATO-Rusko v oblasti protiraketové obrany v centru dění, už méně se mluví o tom, co vlastně budování štítu bude znamenat pro Evropu. A popravdě, dokud si my sami neuděláme jasno v tom, jak má protiraketová budoucnost vypadat, nebude mít smysl zatahovat Moskvu do nějakého projektu. Tedy pokud má být víc, než jenom proklamativní.

To se týká třeba i financí. Hovořilo se o tom, že by deštník neměl stát více, než miliardu eur. Představitelé členských zemí souhlasili s tím, že se do deštníku zpočátku investuje dvě stě milionů eur. To by mělo stačit maximálně na vybudování velitelské a řídící „sítě“, která by měla spojit jednotlivé části systému. Podle některých odhadů by ve skutečnosti evropský funkční protiraketový štít mohl stát miliardy, možná i desítky miliard eur.

„Individual European states will have to decide what national missile-defence assets they can afford,“ a Nato official said, „we’re only providing architecture it can be plugged in to.“
David Betz, a defence expert at King’s College, London, said he „did not expect European states to be willing to spend the kind of money we’re taking about involves for the next decade or more.“
„Its impossible to speculate on what the final costs will be,“ Dr Betz said, „but I think the US figures offer a useful guide.“

, , , , ,

Žádné komentáře

Tak nakonec možná i restart, z nutnosti

Před dvěma lety, po ruském vpádu do Gruzie se vedly bouřlivé debaty o tom, jaký to bude mít vliv na Severoatlantickou alianci a vztahy mezi Ruskem a Západem. Moskvě se tehdy podařil husarský kousek – oslabila Gruzii, oslabila ochotu Západu se v této zemi hlouběji angažovat, narušila jakékoli vážnější integrační úvahy mezi touto postsovětskou republikou a aliancí a ukázala zuby Američanům, kteří se po 11. září začali zabydlovat ve Střední Asii.

Ale když se k tomu všemu přidá Afghánistán, dostaneme se k tomu, co se odehrává dnes a co je jakýmsi odvarem „restartu“ Baracka Obamy. Zatímco kvůli Gruzii se mohlo zdát, že je Moskva na koni, dva roky poté ji velké vrásky přidělává Afghánistán. Soudě podle statistik, ISAFu se v této zemi dvakrát nedaří a vzhledem k problémům se zásobováním z Pákistánu, musí více spolupracovat s Ruskem a dohadovat se o dalších krocích (pragmaticky).

Na druhou stranu, ten kdo má mít hluboké vrásky z Afghánistánu není ani tak NATO, ale Moskva. Zatímco vojáci i materiál se dají stáhnout, Rusko své území nepřestěhuje. V Moskvě dobře vědí, že zdaleka nejsou připraveni na stažení západních sil s Afghánistánu. Pokud by k němu došlo v nejbližší době, mohou očekávat, že se jejich území stane tranzitním pro extremistické skupinky a kontraband všeho druhu. Proto se prohlubuje zcela pragmatická spolupráce jak v Afghánistánu, tak ve Střední Asii. Rusové ochotně alianci pomáhají a Západ na oplátku nepřipomíná minulost a nabízí spolupráci „rovného s rovným“.

Dobrým příkladem jsou současné námluvy kolem spolupráce v oblasti protiraketového štítu (je pravda, že ty už běží nějakou dobu, ale nyní se posouvají, zdá se, dále). NATO má podle ruského tisku nabídnout Moskvě přístup k některým datům z amerického vojenského satelitu a na oplátku se bude Rusko podílet na výstavbě deštníku nad Evropou. Konkrétněji by se o tom mělo prý mluvit na summitu NATO, který proběhne v pátek a v sobotu v Lisabonu.

Russian President Dmitry Medvedev has accepted an invitation to attend the talks, which besides long-range missile defenses will also focus on NATO’s activities in Afghanistan, in which Russia is also taking part. NATO chief Anders Fogh Rasmussen has invited Russia to join the proposed missile shield, at the same time stressing that „we do not want to impose a specific missile defense architecture on Russia.“ Foreign Minister Sergei Lavrov said Nov. 12 that Russia was opened to such cooperation, but only if gave Moscow an equal role. „We proceed from the fact that if it’s equal cooperation… then such cooperation is quite possible,“ Lavrov told reporters on the sidelines of a G20 summit in the South Korean capital. „Strategic partnership should be built on an equal basis.“

, ,

2 komentářů

Cesta do nikam

Wikimedia Commons, Foto Rick Dikeman

Tento titulek se vztahuje ke dvěma věcem – mé několikadenní odmlce v psaní na OWOP a protiraketové obrany. V tuto chvíli jsem měl být již v Afghánistánu, nicméně místo toho jsem, stejně jako další tisíce lidí, skončil v Bruselu na letišti. Islandská sopka si odbývá své výroční (skoro po dvoustech letech) chrlení popela a mně nezbylo nic jiného, než se otráveně vrátit vlakem přes Berlín domů (Berlín mimochodem vřele doporučuji, naposledy jsem tam byl někdy zpočátku 80. let, takže jsem nyní poznal pouze tu věž s koulí; je to pěkné město a navíc opravdu živé, i v hodně pozdních hodinách).

Tolik vysvětlení odmlky. Netrávil jsem ale čas v Bruselu jenom zábavou. Absolvoval jsem v NATO řadu debat na různá témata a o postřehy se s vámi chystám podělit. Tady je první – protiraketová obrana.

K výběru mi napomohlo dnešní nedělní vyjádření ministra zahraničí Jana Kohouta v Otázkách Václava Moravce na ČT, že by v Česku mohlo být umístěno „informační středisko“ či „komunikační uzel“ (terminologie byla zřejmě vybírána tak, aby nedejbože nepřipomínala cokoli vojenského) budoucího systému obrany proti raketám krátkého a středního doletu. Rozhodnutí by mělo padnout prý někdy kolem roku 2014, rozmisťování by mělo být zahájeno někdy kolem roku 2018 a dokončeno v roce 2020.

„Ze všech těch jednání, které jsme vedli, jasně vyplývá, že Česko má své místo v nové protiraketové obraně. To nebude americká obrana, bude to alianční projekt. My jsme vyjádřili vůli tohoto nového projektu se zúčastnit, deklarovali jsme záměr být ve velitelských strukturách,“ řekl Jan Kohout s tím, že v tuto chvíli se jedná o výsadním projektu informačního střediska, přes které by procházely informace o vypouštění raket z prostoru, který je pro alianci zajímavý, zejména z oblasti Íránu… Všechno je zatím v začátcích. Proto se podle Kohouta teď určitě nepočítá s tím, že by u nás byla nějaká zařízení, jako jsou menší radiolokátory, nebo protirakety.

Jde o jasný vzkaz – jsme dobří spojenci, chceme pomoci a být zodpovědní, ale dejte nám sem něco, co nebude zavánět armádou, respektive co se bude dát označit tak, aby to kromě komunistů nikoho neiritovalo. Ale dobrá, každý přispívá jak může a jak je mu dovoleno a navíc, teď jdeme s hlavním proudem. Nový systém je po „restartu“ zcela jiný a to jak z hlediska přístupu (filosofie), tak technického řešení. Co mi přišlo k pousmání je tvrzení všech Američanů, se kterými jsem měl možnost se o protiraketové obraně bavit, že v tom Rusko nehrálo a nehraje žádnou roli. Nějak se mi nechce věřit…

Zástupce amerického velvyslance při NATO John Heffern při jedné debatě řekl, že americkým cílem nyní je, aby se „teritoriální protiraketová obrana stala misí NATO“ a aby „se americká zařízení napojila na ta alianční“. To je naprosto správné. Bushova vláda v tom měla být mnohem iniciativnější – image by to příliš nepomohlo, ale možná projekt mohl být dnes o něco dál. I když, co si budeme namlouvat, v určitých letech se řeklo Bush a polovina sálu zezelenala a druhá zrudla vzteky.

Co mě na tom všem ale fascinuje je bohorovnost s jakou se tato věc mění a se kterou je nutné počítat do budoucna. Měl jsem možnost se jednou večer v jakémsi podniku v Bruselu setkat s americkým činitelem, který se protiraketovou obranou přímo zabývá. Byl úžasný. Když začal mluvit, připomínal mi jiné Američany, ty kteří sem jezdili v posledních letech a se stejným zanícením a znalostí hovořili o radaru a o tom, jaký je to pro nás, spojence a vůbec všechny významný projekt. Akorát, že tenhle během mluvy dokázal znegovat ty všechny předešlé.

Ptal se,co změnám kolem radaru říkají v Česku. Řekl jsem mu popravdě, že mnoho lidí je šťastných, že o ničem podobném už nechtějí nikdy slyšet, když už to jednou odvrátili. A že naopak řada dalších má pocit, že byli Američany jednoduše hozeni přes palubu, protože do této věci, do které je navezli jeho předchůdci, investovali dost politického kapitálu. A také jsem zmínil, že se obecně soudí, že to Barack Obama udělal kvůli Rusku.

Na to on rychle zareagoval, že Rusko v tom nehraje žádnou roli, protože celý systém byl od počátku pochybný jak technologicky, tak politicky. To, co se buduje nyní je prý mnohem lepší a hlavně proti aktuální hrozbě – Íránu. Narozdíl od předchozího systému bude ochraňovat především spojence (to, co budoval Bush bylo k ochraně USA, říkal), budou se moci zapojit všichni včetně Ruska a hlavně, radar a antirakety by byly skvělým terčem pro odvetný útok, zatímco nový systém snadným terčem nebude. To poslední byla reakce na mojí poznámku, že radar kmitočtového pásma X by byl dobře využitelný i pro nový systém.

Vyměnili jsme si ještě pár vět a pak jsme se vzájemně do konce večera vyhýbali. Nebavil jsem ho a mně zase nebavila jeho zanícenost. Co bude, až po něm přijdou jiní a se stejným zanícením budou vyprávět, že to, co říkal on byly pitomosti a že se na to musí úplně jinak? Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji, protože jsem zhrzený zastánce radaru. Byl jsem z různých důvodů pro jeho vybudování, ale dokáži si představit i život a bezpečnost bez něj (to, že nebude bylo mimochodem jasné už od loňského jara). Co mi na tom přijde důležité je pamatovat si, jak snadno může přes oceán přistát bota na zadku. Pro mně je to další důkaz, že do budoucna pro nás vede i v bezpečnosti primárně cesta pragmaticky přes Brusel a to v pořadí – EU a NATO.

Měl jsem možnost také posedět s kamarádem, který dostal šanci lépe se seznámit s protiraketovou obranou izraelskou. Byl naprosto nadšený. Vyprávěl mi o Arrow II, o tom, že skutečně funguje, jak je Izrael (militarizovaný stát, který jsem přirovnal k antické Spartě) schopen vyrábět třeba rakety desetkrát levněji, než Američané SM-3 (ti američtí zbrojařští obři vlastně nemají zájem na tom být příliš efektivní a proto nabízejí „komplexní řešení“ – drahá, dlouhodobá a riskantní) a o tom, jak už je před rozmístěním Iron Dome, který má být schopen likvidovat i kaťuše Hamasu a že také funguje (je plně automatizovaný – sestřel za necelých třicet vteřin). A pak dodal:

„A oni by nám to všechno samozřejmě rádi prodali.“

Tak mně napadlo, co koupit technologie od Izraelců, když vlastně mají to, co chceme v rámci teritoria NATO budovat (a už se snažíme vyvíjet) a tento nákup doplnit americkými Aegisy s SM-3? Nebylo by to rychlejší a nakonec i levnější? Zbrojařům by se to asi nelíbilo, ale snížilo by se riziko, že nejpozději v roce 2016 někdo zase přijde a řekne, že ten Obamův nápad byl uplná pitomost.

, ,

7 komentářů

Kdo jen za to může (ČR a radar 2006-2009) – část 2.

Toto je pokračování první části komentáře k analýze společnosti Ivan Gabal Analysis & Consulting a think tanku Prague Security Studies Institute s názvem „Zvládla Česká republika jednání o protiraketové obraně v letech 2006-2009?“.

Námořní radar kmitočtového pásma X, pozemní verze měla stát v České republice; Foto MDA

Autoři přeceňují roli Ruska. Jistě, výhrůžky a minimálně verbální pomoc odpůrcům radaru mohly sehrát svou roli. Na druhou stranu, stejně tak mohly v řadě lidí, kteří se stavěli k rozšíření protiraketové obrany do Evropy odmítavě či zdrženlivě vyvolat kvůli negativním historickým zkušenostem a tedy negativnímu obrazu Ruska, pochybnosti o správnosti jejich postoje. Nechci tento argument podceňovat ani přeceňovat, ale neexistují relevantní výzkumy, které by opravňovaly přikládat „ruské hře“ velký význam“.

Lze naprosto s autory souhlasit v tom, že část českých politiků formulovala potřebu radarové stanice jako zabezpečení proti Rusku, kdežto jiní ji odmítali, kvůli tomu, že by mohla být využita protirusky. Jako poněkud problematičtější vidím následující bod:

České ani americké administrativě se nepodařilo tuto ruskou politickou ofenzivu zastavit a odvrátit. Ruský tlak byl jedním z faktorů, které ovlivnily i rozhodnutí nové americké administrativy o přehodnocení projektu PRO [protiraketové obrany, pozn. OWOP]. Ukázaly se ambice Ruska ovlivňovat bezpečnostní politiku v celém regionu střední Evropy.

Ambice Ruska ovlivňovat politiku v tomto regionu rostou od druhé poloviny 90. let a jsou zcela přirozené. To znamená, že si je musíme uvědomovat a čelit jim, ale nikoli výhradně s pomocí Spojených států. Nebyl to ani tak ruský tlak, který vedl Baracka Obamu k přehodnocení projektu, jako spíše přesvědčení, že je potřeba změnit zahraniční politiku jako takovou (a teď Obamovy představy ani kroky nikterak nehodnotím). Protiraketová obrana pro Baracka Obamu nebyla nikdy významná a když už, pak pouze jako příhodný nástroj k prosazení „vyšších cílů“, který však kdyby nebyl, tak by nebyl a našel by se jiný.

Česká vláda se navíc

přiklonila ke konceptu PR a přesvědčovací komunikace namísto otevřené domácí bezpečnostní debaty. PR komunikace zůstala argumentačně mělká a jednosměrná. Veřejnost sama pociťovala nedostatek informací a debaty o projektu.

Vytvoření funkce vládního zmocněnce nebylo šťastným krokem, ani zvolený PR způsob. To je neoddiskutovatelné, stejně jako to, že obecně česká vláda toho více v této otázce nezvládla, než zvládla. Co mi v analýze ovšem zcela chybí je širší popis, jak celý projekt zpackala americká vláda – počínaje laxním přístupem, přehlíživostí k dynamice vnitřních procesů v Česku až po naprostou neznalost místních reálií (v tom je souvislost mezi názvem analýzy a americkou vládou). Velice často to vypadalo, že radar chce česká vláda mnohem více než Američané, což samozřejmě její úsilí poškozovalo a vedlo k nařčení z „patolízalství“. A to jaksi v této zemi nikomu moc nepomůže. Aby nedošlo k mýlce, tím chci říct, že namísto, aby americká administrativa ve správnou chvíli české vládě pomohla, spíše ji svou nečinností, nebo špatnou aktivitou ve špatný čas podrážela nohy.

Autoři mají pravdu, že rozhodování o zahraničně-bezpečnostním směřování ČR by se mělo opírat o širší odborný a politický konsensus. Bezpečnostní diskuse má v této zemi naprosto tristní charakter. Ale na druhou stranu, vzhledem k nezájmu politiků i veřejnosti o bezpečnostní témata, respektive ke zneužívání bezpečnostních otázek k politickým hrám, je zmiňovaný konsensus reálný? Jak by měl vypadat? Kdo by měl určovat témata? Jak by měl být konsensus zakotven v dokumentech? A jak zajistit, aby tyto dokumenty měly nějakou váhu a nebyly jen dalším z mnoha trhacích kalendářů v Česku?

Analýza opět správně popisuje, že jednání o protiraketové obraně mělo mezirezortní charakter, pro který byly typické neschopnost a neochota koordinace, chybějící strategie a vymezení konkrétních odpovědností (podobné je to mimochodem s českým Provinčním rekonstrukčním týmem). Ale pochybnosti může jeden mít o nutnosti existence centrálního strategického pracoviště,

které by poskytovalo vládě i parlamentu expertní stanoviska, doporučení a odpovědi na komplexní bezpečnostní otázky. Tento nedostatek zůstává jedním nepřekonaných důsledků doby, kdy jsme o své bezpečnosti a strategických otázkách nemohli samostatně rozhodovat. Jde o vážnou překážku spolupráce se spojenci.

Když nefungují dobře stávající úřady, je účelné vytvořit úřad nový? Jakou by mohlo reálně mít takovéto strategické pracoviště pravomoc a vliv? Pochybuji, že by jeho vznik sám o sobě zlepšil koordinaci – pokud by totiž politici a byrokracie měli zájem a vůli, už by prosadili koordinaci stávajících institucí. Pokud jim obojí chybí, nový úřad nijak koordinaci nepomůže, naopak se zapojí do rivality všech. Ba co víc, pravděpodobně by se stal spíše novým Nejvyšším kontrolním úřadem, než RANDem. A docela by mně zajímalo v čem konkrétně je neexistence této instituce „vážnou překážku spolupráce se spojenci“?

S velkou částí bodů v Závěrech – doporučeních analýzy se dá i souhlasit, byť působí spíše proklamativně, než aby přicházely s konkrétními návrhy na zlepšení (zahájení debaty nepokládám za konkrétní návrh, protože k tomu musejí být vždy dva a musejí se být ochotni střídat, což, jak ukázala ne-debata o radaru, se snáze řekne, ale hůře udělá). Obzvláště s popisem bídného fungování parlamentu a odpovědných výborů. Souhlasit se dá i s tím, že se bezpečnostní debata nesmí zužovat na PR komunikaci a přenášet na mediální agenturu. Ale nejsem si jist, že

V podmínkách tvrdé vnitropolitické konfrontace a evidentního zahraničního nepřátelského tlaku proti projektu to byla asi nejvážnější chyba české exekutivy v projektu protiraketové obrany.

Podtrhuji slovo „nejvážnější“. Hodit vše na Klvaňu by bylo příliš snadné. Větší chyby byly, podle mně, v přesvědčení jak českých, tak amerických proponentů, že se to zde „podaří převálcovat“ a v neexistenci plánu B. Když se ukázalo, že „převálcovat“ se to tady nepodaří, pak teprve vynikla bezradnost vlády, která se ocitla v defenzivě. A tento dojem z proponentů radarové stanice na úrovni politické vydržel až do konce, kdy projektu v dané podobě uštědřil ránu z milosti Barack Obama.

, , , , , , ,

1 komentář

Kdo jen za to může (ČR a radar 2006-2009) – část 1.

Odpálení cvičného cíle v rámci testu Obrany proti raketám ve střední fázi letu (2010); Foto Missile Defense Agency

Když Barack Obama loni na podzim vytáhl premiéra Fischera z kanafasu, aby mu oznámil, že radar protiraketové obrany nikdo v Česku stavět nehodlá, skončila z bezpečnostního hlediska jedna zajímavá etapa v historii této země. Veřejnost i politici vesměs udělali za otázkou protiraketové obrany tečku – jak jinak si vysvětlovat naprosté mlčení kolem úvah o budování nového štítu, kolem debat o ochotě jiných zemí podílet se na budování štítu a o rozšiřování obrany na úroveň NATO, popřípadě EU? Akademici a bezpečnostní experti však žádnou tečku neučinili a snaží se nalézt příčiny „selhání“ a chyb, které se staly v době vyjednávání.

Samozřejmě, záleží vždy na tom, koho člověk poslouchá a čí analýzy čte. Ti, kteří byli přesvědčeni, že projekt protiraketové obrany je americký unilaterální výmysl, který A) nebude nikdy funkční, B) nikdy nedosáhne žádoucího účinku – odstrašení a C) vážně naruší stabilitu mezinárodního prostředí, si jsou jisti v tom, že ukončení „námluv“ bylo nevyhnutelné a že by se tato země do podobného „dobrodružství“ už nikdy neměla pouštět. Naopak ti, kteří rozmístění elementů protiraketové obrany v Evropě a především v České republice podporovali, považují Obamovo rozhodnutí přehodnotit architekturu deštníku za katastrofální a co víc, snaží se zanalyzovat selhání české vlády v průběhu vyjednávání, aby vysvětlili, jaké byly příčiny, že se rozmístění nepodařilo prosadit a jaké byly příčiny odporu veřejnosti.

Do druhé kategorie patří i pár dnů stará analýza společnosti Ivan Gabal Analysis & Consulting a think tanku Prague Security Studies Institute nazvaná „Zvládla Česká republika jednání o protiraketové obraně v letech 2006-2009?“. Její odpověď samozřejmě zní, že česká vláda svou roli nezvládla. Jako zastánce budování euro-amerického protiraketového štítu musím se závěrem analýzy a s některými výtkami souhlasit. Ne však se vším a některé námitky představím v tomto a následujícím textu.

Analýza má tři části – Vývoj a charakter vnitropolitické debaty, Manažerské zvládnutí projektu a Zvládnutí mezinárodního rámce projektu. Autoři jakoby předpokládali, že byla možná debata o rozmístění prvku protiraketové obrany v Česku, že bylo možné získat podporu odborné i laické veřejnosti pro projekt a že bylo možné dosáhnout politický konsens. Pod tímto úhlem analyzují činnost vlády a parlamentu. Vypichují třeba populismus a ideologičnost, které začaly převládat a polarizovat jak politickou scénu, tak veřejnost a roli Ruska, které hrálo svou zastrašovací hru.

Má první námitka se týká právě tohoto předpokladu. Racionální debata (přesně komunikace, kdy se minimálně dva aktéři střídají v argumentaci) o rozmístění radaru v Česku byla předem z řady důvodů vyloučena:

  1. téma radaru bylo spojováno s příslušností k levici, či pravici (kvůli polarizované předvolební kampani, jak správně zmiňují autoři analýzy);
  2. vzhledem tedy k tomu, že nikdy nešlo o „podstatu“, ale o „barvu“, nemohla ani proběhnout širší a relevatnější diskuse o bezpečnostních hrozbách (mimo akademické kruhy, které ovšem měly na debatu nulový vliv);
  3. dobrým příkladem byly časté stížnosti veřejnosti na nedostatek informací; ve skutečnosti šlo podvědomou lež, která měla vyřešit nekonzistentnost a zastřít neobjektivnost – informací byl dostatek, ale naplno se zde projevila kombinace „confirmation bias“ (asi bych přeložil jako „sklon k utvrzování se“) a „kognitivní konzistence„. Podstatou „confirmation bias“ je tíhnutí k selektivnosti při zpracovávání informací – snažíme se utvrdit v tom, o čem jsme přesvědčeni a naopak přehlížíme informace, které by naše přesvědčení mohly narušit. A co víc, investujeme mnoho kognitivního kapitálu do toho, abychom jakékoli informace odporující našemu přesvědčení zpochybnili namísto toho, abychom s nimi racionálně pracovali a popřípadě pozměnili své názory. Podstatou „kognitivní konzistence“ je zase to, že naše přesvědčení, postoje a názory musejí být konzistentní a že nekonzistence působí jako podnět, který nás motivuje k jejich změně. Dosažení konzistence je naprosto subjektivní a navíc nemusí odpovídat ideologické orientaci.Většina příznivců levice, zvláště voličů Jiřího Paroubka (o komunistech nemluvě) a lidí, kteří nesnášeli George W. Bushe (a že jich tehdy bylo hodně…), nemohla být po radar a pouze se ve svém přesvědčení utvrzovala a přizpůsobovala jej, své postoje i názory (výše popsané se dá vysledovat, byť význam konzistentnosti/nekonzistentnosti nemusí být dominantní, protože jak tvrdí někteří odborníci, nekonzistentnost je v reálném světě častější, než teorie připouštějí). Jinými slovy, i kdyby se vláda, média a odborníci přetrhli, jenom velice těžko by došlo k minimální změně postojů odpůrců radaru;
  4. politická scéna a veřejnost byly natolik polarizované, že jakýkoli náznak debaty o protiraketové obraně byl okamžitě zideologizován (každý účastník obdržel „nálepku“) a následný průběh „diskuse“ byl o mlácení se po hlavách fascikly „argumentů“ a nikoli o naslouchání a obrušování postojů (důvody viz výše), jak je tomu obvykle v takzvané konstruktivní debatě;
  5. téma radaru nebylo pro veřejnost, vyjma „nálepkování“ a tudíž příslušnosti k jedné či druhé skupině, jakkoli významné a jelikož chyběl byť elementární pocit ohrožení balistickými raketami, nemohla se vést ani racionální debata o těchto ohroženích;
  6. téma radaru nebylo významné ani pro politickou scénu s následujícími výjimkami – pro levici to byl prostředek vymezení se vůči vládní koalici a k získávání podpory (většinově pragmatický přístup, i přesto, že například v sociální demokracii jsou lidé, jejichž odpor je propracovaný a má intelektuální základ, viz Lubomír Zorálek); pro pravici to byl prostředek k vyjádření podpory transatlantické lince v rámci vládní diplomacie, vymezení se vůči nezodpovědnosti levice v bezpečnostní oblasti a k mobilizaci stoupenců proti hrozbám zvenčí (taktéž pragmatický postoj, byť opět, menšinově, se mezi stoupenci vyskytují lidé, jejichž postoj má intelektuální základ, je propracovaný a vyjadřuje jejich ideové postoje);
  7. volání po věcné debatě s veřejností o vážných bezpečnostních tématech je, v případě, kdy neexistuje pocit přímého ohrožení, nenaplnitelným snem intelektuálů.

Dokončení zítra

, , , , , , ,

Žádné komentáře

Laser poprvé naostro (UPDATED)

Start upraveného Boeingu 747, který má na palubě chemický laser schopný sestřelovat balistické rakety ve vzletové fází; Foto Missile Defense Agency

Byť je u nás v Česku téma protiraketové obrany vytěsněno na okraj zájmu (pokud nás někdo osloví s něčím konkrétním, opět budeme v nedbalkách), okolo žije v mnoha formách dál. Před více než rokem se říkalo, že to byli Češi, kteří v Evropě ne příliš populární projekt tlačili v NATO (samozřejmě, realita byla komplikovanější, a hlavně se tak dělo proto, abychom si kryli záda, přece jenom doma velké nadšení nepanovalo a jak jinak uplatit Zelené…).

Dnes jsou to Poláci, kteří si vymodlili Patrioty (byť budou nasazeny v mnohem ořezanější podobě, než si přáli) a Rumuni či Bulhaři, kteří jasně deklarovali svůj zájem, aby byly na jejich území rozmístěny prvky protiraketové obrany. Bulharský premiér Bojko Borisov nedávno řekl, že by jeho země měla vyjít Amerčanům vstříc a francouzský státní tajemník Pierre Lelouche poznamenal, že by Evropané měli o štítu debatovat více, než dosud. Možná by se to dalo oglosovat takto: Když všichni mlčeli, Češi diskutovali. Když všichni diskutují, Češi mlčí…

Projekt protiraketové obrany prošel a prochází škrty. Přesto nejsou tak drakonické, jak mohly být – i když to se může ještě v budoucnu stát. Pro příští fiskální rok administrativa Baracka Obamy žádá po Kongresu, aby schválil 9,9 mld. dolarů na protiraketovou obranu (pro fiskální rok 2010 to bylo 9,3 miliardy).

Jednou z „obětí“ škrtů se už loni stal druhý Airborne laser (chemický laser umístěný na palubě upraveného Boeingu 747). Jeho „starší bratr“ Airborne Laser Testbed (ALTB) však pokračuje v testování a minulý týden dokonce poprvé „naostro“ sestřelil maketu nepřátelské balistické rakety:

At 8:44 p.m. (PST), February 11, 2010, a short-range threat-representative ballistic missile was launched from an at-sea mobile launch platform. Within seconds, the ALTB used onboard sensors to detect the boosting missile and used a low-energy laser to track the target. The ALTB then fired a second low-energy laser to measure and compensate for atmospheric disturbance. Finally, the ALTB fired its megawatt-class High Energy Laser, heating the boosting ballistic missile to critical structural failure. The entire engagement occurred within two minutes of the target missile launch, while its rocket motors were still thrusting.

Byť si lidé z Missile Defense Agency i z Boeingu pochvalují, že je to velký krok kupředu, přesto asi nakonec zůstane pouze tohle jedno jediné letadlo. Odslouží si svoje a skončí ve šrotu… To je ta pesimistická a v tuto chvíli i nejpravděpodobnější varianta. Pokud by ale došlo někdy k jeho úspěšnému nasazení, možná by jej to mohlo zachránit.

Každopádně, nebude od věci dále bedlivě sledovat vývoj v oblasti protiraketové obrany. Prezident Barack Obama totiž vypadal, že se s tímto projektem chce co nejrychleji rozloučit, podobně jako už několikrát jeho předchůdci v minulosti. Zdá se ale, že buď je lobby příliš silná, nebo si Bílý dům nechává otevřená zadní vrátka a antirakety a další hi-tech vynálezy neodepisuje, i když je má možná jen jako klacek, kterým může kolem sebe mlátit při vyjednávání. A v tuto chvíli, soudě třeba podle informací o posilování protiraketových obran v oblasti Zálivu a už zmíněném aktivním vyjednávání v Evropě se zdá, že B je správně.

UPDATE: Podle textu, který se objevil na Defense Tech jsou evropští členové NATO připraveni budovat teritoriální protiraketovou obranu, byť jejich příspěvek stále není jasný. Zdá se, že tzv. Phased Adaptive Approach (PAA) – jeden z dalších termínů, které se objeví s každou novou administrativou (kdo se v tom vyzná?) -, se kterým přišel Obamův Bílý dům, má podporu na obou stranách Atlantiku. Vypadat by měl následovně (pokud bude uskutečněn – kondicionál je namístě – pak Obamův projekt předčí v robustnosti ten Bushův):

The PAA strategy envisions deploying sea-​​based SM-​​3 Block 1A interceptors and AN/​TYP-​​2 X-​​band radars capable of meeting short– and medium-​​range threats starting next year, and gradually adding land-​​based SM-​​3s and incremental upgrades to improve the system’s capability as the threat evolves (AW&ST Sept. 21, 2009, p. 22). The objective is for PAA to be able to counter intermediate-​​range missiles by 2018 and to afford some protection against ICBMs by the end of the decade. The approach is premised on the sharp growth in the quantity and quality of short– and medium-​​range missiles able to threaten Europe, and the likelihood that long-​​range missiles capable of reaching the U.S. will not emerge as a real threat until later.

, , , ,

1 komentář