S bývalým náměstkem ministra obrany o roztříštěnosti české zahraniční politiky, o smyslu NATO v dnešním světě, o limitech organizace a roli České republiky.

Byl jste jedním z lidí, kteří pracovali na vstupu České republiky do NATO. Ten probíhal v době, kdy česká zahraniční politika byla značně roztříštěná. Dnes ta roztříštěnost podle mnohých stále trvá, vnímáte to stejně?
Ano, jelikož už nemusím být politicky korektní – v dobách, kdy jsem byl diplomat, jsem se nepochopitelně setkával se situacemi, kdy jsem přijímal zahraniční delegace a zjistil jsem, že existuje rozdílná zahraniční politika Ministerstva zahraničí, Parlamentu a Kanceláře prezidenta republiky. Vždy jsem se domníval, že by měla existovat jen jedna koncepce, na jejichž základních otázkách se shodne vláda i s opozicí. U nás to neplatí. Vláda a opozice smýšlejí rozdílně. Přitom koncepce se nedělá na volební období, ale na desetiletí, to je dobře vidět na Číně a Rusku. Méně už na EU, jakou ta má koncepci zahraniční politiky?

Má na tento stav vliv relativní nevyzrálost naší mladé demokracie v otázkách strategického smýšlení vrcholných politických představitelů?
Nemyslím, že to tak je. Když jsem byl na ministerstvu obrany, a vyjednával se vstup ČR do NATO, v Parlamentu jsem často odpovídal na interpelace poslanců a byl jsem předvoláván do různých výborů. Tam jsem zažíval neskutečné situace a říkal si, jestli někteří politici nejsou blázni. Šel jsem se tedy podívat do archivu na záznamy interpelací z první republiky. Ministři, kteří tehdy vyjádřili obavu z Hitlerova nástupu k moci, byli označováni za militaristy. My jsme při vyjednávání vstupu ČR do NATO dostali podobné nálepky.

Hraje podle vás roli česká mentalita?
Podle mě v tom hraje roli především neznalost politiků a politických elit.

Vyplývá tato neznalost z marginalizace bezpečnostní a zahraniční politiky, které se dlouhodobě nedostává patřičné pozornosti?
Tato témata v současné době nehrají v politickém ani občanském životě velkou roli. Je dnes velice populární zlehčovat úlohu armády a volat po škrtech ve výdajích na obranu. Na to voliči slyší. A to samé dnes platí o zahraniční politice. Chybí totiž zásadní témata, jako byly vstup do NATO nebo EU, na kterých se mohli politici profilovat a zaujmout k nim jasně srozumitelná stanoviska. Úpadek je dobře vidět na rozpočtech Ministerstva obrany a Ministerstva zahraničních věcí. Dnes politiky zajímá spíše Ministerstvo práce a sociálních věcí, nebo Ministerstvo pro místní rozvoj. To jsou největší příjemci financí ze státního rozpočtu. Pro politiky jsou nyní prioritní právě peníze, nikoli to, jak je ukotvený český stát.

Často se ozývají kritici Václava Klause, kteří ho obviňují, že překračuje Ústavou dané postavení vně výkonné moci a snaží si vytvářet vlastní zahraniční politiku. Lze proti tomu nějak zasáhnout?
Vzhledem k okolnostem lze prezidentovi jeho chování těžko vyčítat. Například to, že máme v současné době dva státní tajemníky pro EU, jednoho ve vládě a druhého na ministerstvu zahraničí je absurdní. Zá mých deset let působení v zahraničí jsem s ničím podobným nesetkal. Zdejšími poměry jsem neustále překvapován.

Jak komplikované dění v ČR vnímají v zahraničí?
V zahraničí naše zahraniční politika zajímá jen málokoho. S Českou republikou jsou v cizině spojena jména Václava Havla a například v Japonsku ještě Věry Čáslavské, znají Emila Zátopka, české pivo a český křišťál. Ale že by někdo znal předsedu nějakého parlamentního výboru? Roztříštěnost a neschopnost vlády se dohodnout s ministerstvem paralyzuje Českou republiku zejména zevnitř. Zahraniční politika má být soustředěna na ministerstvu zahraničních věcí a bezpečnostní na Ministerstvu obrany.

Když se vrátíme k otázce NATO, pokud by se podařilo politiku sjednotit, jakou politiku by se měla ČR snažit v rámci NATO hrát?
ČR má bohužel v NATO jen minimální roli. Při našem vstupu do NATO tehdejší premiér Zeman slíbil, že na obranu každoročně připadnou alespoň dvě procenta HDP, jak je vyžadováno po všech členech. Dnes se NATO dostává do kritické situace, protože dvě procenta nebo i více dávají jen Velká Británie, USA, Řecko a Turecko. USA samy v době našeho vstupu financovaly 50 procent rozpočtu NATO, dnes to je téměř 75 procent. Ostatní členské země, včetně nás, pouze okolo jednoho procenta. Finanční a vojenská dominance USA v NATO nemůže trvat věčně a evropské země by si to měly uvědomit dříve, než si to uvědomí američtí kongresmani.

Myslíte, že tento disproporcionální vztah mezi USA a ostatními státy ovlivňuje i fungování NATO jako celku a rozhodovací procesy v něm?
Když jsme vstupovali do NATO, mělo úplně jinou podobu než dnes. Nyní se do jisté míry podobá spíše OBSE. Stává se z něj diskusní klub. Důvodem je počet členů, OBSE jich má 55 a je pouze platformou pro diskusi. NATO má teď 28 členů a ti často velmi složitě hledají shodu. Proto akce NATO jsou spíše „koalice ochotných“, ne akce celé organizace. Vidět to bylo naposledy v Libyjské operaci – Itálie se zdráhala, Německo i ČR se odmítly zúčastnit. Akci tedy vedli Američané, Kanaďané, Francouzi a Britové. To jsou čtyři státy z 28. Po třech měsících se některé země dostaly na hranu schopnosti zásobovat municí, docházely jim letecké bomby a měly prázdné sklady. V euforii po rozpadu SSSR se začaly prudce snižovat vojenské rozpočty v domnění, že nám nic nehrozí. Evropské členské země NATO snížily rozpočty o 20 miliard dolarů, zatímco země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) za stejnou dobu rozpočet navýšily o 140 miliard. Trend je zřejmý.

Neztratilo vlastně NATO smysl existence už po rozpuštění Varšavské smlouvy?
Faktem je, že bylo původně založeno proti šíření komunismu. Ovšem jak se postupně připojovali další členové, po Německu, Řecko, Turecko, Portugalsko, Španělsko i země bývalého Varšavského paktu – v první vlně ČR, Polsko a Maďarsko – tuto charakteristiku postupně ztrácelo. Začalo se hovořit o dalším rozšiřování na východ, přitom Západ systematicky opomíjel Ukrajinu, která je ovšem de facto regionální mocnost. Západní politici nepochopili, že nemohou Ukrajinu přehlížet na úkor Ruska. Vůči Ukrajině vlastně žádnou politickou strategii neměli a ani dodnes nemají. Ukrajina prostě není Rusko. Na druhé straně zase ukrajinští politici nesplnili své sliby, neprovedli vojenské reformy a korupce je v armádních i dalších sférách velmi silně zakořeněna. Nastala únava Západu. Dnes je podle mého názoru zbytečné uvažovat o rozširování NATO o Ukrajinu. Nemluvě o Rusku, které samozřejmě ani do NATO, ani do EU vůbec vstoupit nechce.

Jaromír Novotný byl náměstkem ministra obrany do roku 2001. Zodpovídal za zahraniční mise české armády, včetně československého praporu v bývalé Jugoslávii. Byl hlavní organizátor vstupu České republiky do Severoatlantické aliance na straně ministerstva obrany. Od roku 2001 by velvyslancem v Indii, Bangladéši, Nepálu, Srí Lance a na Maledivách a v Japonsku. V současné době vyučuje na Diplomatické akademii.

Autoři rozhovoru: Filip Tuček a Jakub Janda

Nevím, jestli jste viděli video, na kterém je vidět, co zbylo s posledního konvoje Muamara Kaddáfího. Nic moc. Zničení vozidla mají na svědomí podle některých informací dva letouny – bezpilotní Predátor vyzbrojený raketami Hellfire a francouzský Rafale (pravděpodobně), který ke konvoji doletěl o něco později. Malá zajímavost: Predátor letěl ze Sicílie, přičemž byl řízen přes satelit ze základny nedaleko Las Vegas.

“US Predators and French drones have been staking out the centre of Sirte for several weeks trying to monitor what’s going on on the battlefield,” said an intelligence source. “They built up a normal pattern of life picture so that when something unusual happened this morning such as a large group of vehicles gathering together, that came across as highly unusual activity and the decision was taken to follow them and prosecute an attack.”

Krátce po zničení konvoje byl povstalci dopaden libyjský vůdce Muamar Kaddáfí a následně zabit. Jeho konec byl poměrně ponižující a všichni, kdo mají přístup k internetu, nebo televizi to už viděli. Když už byl bývalý vládce dopaden/zlikvidován, NATO po sedmi měsících ukončilo operaci nad a v Libyi. Respektive skončí zítra, tedy 31. října 2011 o půlnoci.

Rasmussen has offered to help the new Libyan leaders reform the country’s security sector, but the alliance has repeatedly ruled out sending troops on the ground. An alliance official said some allies could offer to provide the NTC help in „air space management“ and to control borders, but it would be outside the NATO umbrella.

Pohledy na to, co se stalo v Libyi, se různí. Rozmařilý autokrat byl svržen, ale co bude dál? Jak zvládne přechodná vláda a ty následující své vládnutí? A kdo bude vůbec vládnout v Libyi? To jsou zajisté důležité otázky. Ale pak mám ještě jednu, která mi v tuto chvíli přijde nejdůležitější: kde jsou ty hromady zbraní, které zmizely ze skladů, včetně nějakých dvaceti tisíc raket odpalovaných z ramene? Obávám se toho, do jakých rukou se dostanou – abychom se s nimi nesetkali třeba v Afghánistánu.

Americký ministr obrany Leon Panetta; Foto NATO

Letos v červnu, krátce před odchodem z funkce, promluvil v Bruselu velice otevřeně ke členským zemím NATO tehdejší ministr obrany Robert Gates. Nahlas řekl to, o čem se již delší dobu ve Spojených státech hovoří. Za prvé, že škrty v obranných rozpočtech evropských zemí ohrožují kredibilitu Severoatlantické aliance a nevhodně zvyšují závislost Evropanů na USA (jejich podíl výdajů se zvýšil z 50 na 75 procent). A za druhé, že problém není jenom ve výši rozpočtů, ale i v tom, jak jsou peníze vydávány, či vyhazovány.

…there is too little co-ordination between national defence ministries on how they allocate precious resources. Duplication of capabilities is rife. The EU has 21 naval shipyards, while the US has three. Europeans have 89 different weapons programmes while the US has 27. Europe has 11 tank programmes; the US has two.

Nyní jakoby se situace opakovala, ale v jiném obsazení. Nový americký ministr obrany Leon Panetta během svého prvního vystoupení v centrále aliance varoval spojence, že Spojené státy nemohou vyplňovat nedostatky v evropských schopnostech, které vznikají, či jsou prohlubovány škrty v rozpočtech. A stejně jako jeho předchůdce ve funkci pronesl, že bez hlubšího sdílení se vůbec nic nezmění.

Podle Panetty Libye jasně ukázala, že Evropanům chybí například průzkumné letouny, stroje pro doplňování paliva za letu a podobně. Už nezmínil, že bez americké munice by se dlouho v Libyi nestřílelo. A vzhledem k tomu, že tentokrát nebyla potřeba strategická přeprava, nepřišel na přetřes nedostatek transportních letounů a lodí.

Panetta continued the U.S. drumbeat for more NATO contributions, and he made it clear that with the Pentagon facing $450 billion in budget cuts over the next 10 years, allies can’t assume that the U.S. will be able to do what NATO can’t or won’t on its own…
“We cannot afford for countries to make decisions about force structure and force reductions in a vacuum, leaving neighbors and allies in the dark,” Panetta said.

Podobně osamocení se Američané cítí i v Afghánistánu. Spojenci se na misi pod vlajkou NATO aktivně účastní, ale opět bez amerického příspěvku by mise zkrachovala. Gatesova, stejně jako Panettova slova je dobré nebrat na lehkou váhu. Obranný rozpočet USA projde v příštích letech také redukcí, což, pokud se tak vážně stane, ještě dále oslabí Severoatlantickou alianci. A k čemu bude hegemonovi aliance, která nebude schopna podpořit jeho politiku (zájmy)?

Spojené státy NATO dominují a po celou Studenou válku sloužila jejich účelu. Proto bylo vcelku jedno, jak vysoký je vklad. Šlo o naplnění cíle, tedy zatlačování a odstrašení Sovětského svazu. Po pádu železné opony se situace změnila, respektive se postupně transformovala a dnes se ocitáme v mnoha ohledech v novém prostředí. Ekonomická situace Západu je poměrně špatná a zdá se, že zlepšení není na dohled. Spojené státy znovu začínají díky sílící Číně objevovat, že jsou také tichomořská velmoc, a že mnohem důležitějším partnerem než oslabení a rozhádaní Evropané, je Rusko. To není pro nás, kteří také škrtáme jako diví, vůbec dobrá zpráva. Zvláště pro oblast s tak „bohatou“ historií. Panetta výborně shrnul to, čemu čelíme:

“We are at a critical moment for our defense partnership,” Panetta warned, stressing the need for other nations to share the burden. “While these warnings have been acknowledged, growing fiscal pressures on both sides of the Atlantic, I fear, have eroded the political will to do something about them.”
Looking ahead to the planned NATO summit in Chicago in May, Panetta said the allies must pool their resources and hammer out multinational solutions to face the next generation of threats.
“I am convinced that we do not have to choose between fiscal security and national security,” he said. “But achieving that goal will test the very future of leadership throughout NATO.”

Jsme jako nazí v trní. Zahodili jsme nástroje, kterými se můžeme z trní vystříhat a ono více a více kolem nás prorůstá. Je stále těžší se pohnout, protože to bolí. Jak z toho ven? Není dobré postavit proti sobě ekonomiku a bezpečnost, respektive je to špatně postavená rovnice. Jedno závisí od druhého, a pokud nedojde k vybalancování obou, budoucnost nám to spočítá. To neříkám já, ale historie. Gatesova a Panettova slova mně přinutila podívat se do jedné – dnes už klasické – knihy od (neo)realisty Stephena M. Walta z konce 80. let minulého století s názvem The Origins of Alliances.

Na závěr své analýzy aliancí uvádí sedm bodů, které by měly být součástí americké strategie v souvislosti s formováním aliancí. Zčásti jsou jeho doporučení zastaralá, protože jsou vztahována k existenci Sovětského svazu, respektive k aliancím, které tvořily obě supervelmoci v bipolárním světě. Na druhou stranu velká část Waltových postřehů přežila čas změn. A ještě je nutné podotknout, že samozřejmě středobodem je rovnováha moci.

Second, the precise level of U.S. power is probably less important than the way in which it is used… A military buildup will not win the United States new friends, and a marginal decline will not cause its current allies to defect…
Third, The United States should worry far less about its allies defecting and worry more about how it provokes opposition through misplaced belligerence…
A final implication is that the domestic situation of the United States may be more important than anything else. External events impinge on U.S. power; internal conditions generate it. Losses abroad will add up slowly (if at all) and will be compensated by balancing behavior by allies and by the United States itself. Thus a final prescription is to avoid policies that jeopardize the overall health of the U.S. economy. It is far more important to maintain a robust and productive economic system than it is to correct minor weaknesses in defense capability or to control the outcome of some insignificant clash in the developing world.

Tomáš Valášek, director of foreign policy & defence at the Centre for European Reform

In your recent study, Surviving Austerity – The Case for a New Approach to EU Military Collaboration, you argue that European countries should be looking to mitigate the effects of financial pressures by pooling military resources with like-minded nations, creating „islands of co-operation“. Could you give us a brief analysis what would it mean in the real world environment?
European countries have too few soldiers with the right skills and equipment. While there are many reasons for this – for example, the Europeans spend less per soldier than the Americans do – chiefly, the Europeans underperform because with 27 different governments managing, equipping and commanding 27 militaries they never enjoy economies of scale when buying and maintaining equipment or training soldiers. My study proposes that European armed forces start doing so together, and that they pool their bases, schools, maintenance facilities etc. They should not do so at the basis of all 27 EU countries, but among small groups of governments that know and trust each other. In fact, some, such as the Belgians and the Dutch, are already doing so.

You also mentioned, that, there is still a lot of hardware in our (European) arsenals that frankly we have inherited and we don’t really know what to do with. Nowadays many critics say that current European arsenal cannot be effectively compatible with the US Military technology in joint operations, such as NATO interaction in Libya. Is it really that crucial?
NATO’s biggest challenge is not whether the Europeans and the Americans have compatible forces and technology. The greatest problem is that the Europeans have fewer and fewer forces to send to common operations. The Americans have steadily increased their defense budget over the past decade; the Europeans have, on average, decreased it each year. Overtime, a gulf has grown that the Americans find, for good reasons, politically unacceptable. The Europeans are unlikely to start spending more money on their militaries anytime soon – not when the economic crisis here is even more severe than in the US. But what the Europeans can and must do if they want to keep the Americans engaged in NATO is to spend their money more wisely. That means getting rid of some unneeded Cold War equipment, and collaborating on procurement, maintenance, training etc.

In his speech to the NATO ministers of defense, retiring US Secretary of Defense Robert Gates pointed out that the USA covers free fourths of the NATO budget and is nor able nor willing to continue in such trend. Does such statement support your argument that Europe should start taking care of its security? Could you expand your arguments what should European countries do?
For the time being, the United States remains the indispensable ally, committed to defend Europe if necessary. But their attitudes are changing: the Americans no longer want to lead ‘wars of choice’ on Europe’s periphery; those fought in the name of human rights (such as the one in Libya). This is partly because US interests have moved elsewhere, to Asia and the Middle East, but also because American politicians and defence officials have come to feel that European countries are not taking the security of their own continent seriously enough. The allies have big economies and capable militaries, and in the future the Pentagon will expect them to be able to assure security of Europe’s periphery with little US help.

Since we talked about some aspects of European security, could you comment on current situation in Ukraine? Does it pose a threat to European security any aspect, especially in energetic strategies of the EU?
Russia and Ukraine are tussling over control of Ukraine’s gas pipelines so yes, another gas war is possible and would be bad for the EU. But this is a problem partly of our own making: some of the governments in Europe’s east have failed to invest in alternatives sources of energy to Russian gas. I am frustrated with Ukraine for a different reason: this should be a prosperous place and an important trading partner to the Central Europeans. Ukraine is a large country with a well-educated workforce and mineral and agricultural wealth. If it were better managed, it would be a lot richer – and all of Central Europe would benefit. Eastern parts of Poland, Hungary and Slovakia – some of the poorest parts of Central Europe – should in principle be booming and growing from trade with Ukraine. But they are not, mostly because Ukraine has been governed by crooks for most of its independence.

Tomas Valasek is director of foreign policy & defence at the Centre for European Reform, London. He has written extensively on transatlantic relations, common European foreign and security policy and on defence industry issues. He is also a senior advisor to the Brussels office of the World Security Institute. Previously, he served as Policy Director and head of the Security and Defence Policy Division at the Slovak Ministry of Defence.

Toto video stojí skutečně za zhlédnutí a za studium. Je na něm zachycen ruský velvyslanec v Srbsku Alexander Konuzin, který se pustil do účastníků nedávné konference s názvem Belgrade Security Forum. Rozčílilo jej, že nikdo na fóru neřešil pokus vojáků NATO obsadit hraniční přechody mezi Srbskem a Kosovem. Podle něj jediní, kdo hájí zájmy Srbska, jsou Rusové. Evropské unii, NATO a dokonce i samotným srbským představitelům jsou zájmy Srbska jedno. Ostatně předvojem hájení srbských zájmů už byli ruští dobrovolníci, kteří „bez vědomí ruské vlády“ přicházeli na Balkán v 90. letech, aby bojovali po boku Srbů.

Po svém proslovu velvyslanec opustil jednací sál.

Na webu se objevil další zajímavý počin. Jde o projekt Česká vojenská encyklopedie, kterou spravuje vyškovský odbor doktrín. Každý si může anonymně prohlížet, respektive hledat slova a jejich významy a zároveň může navrhovat například přidání pojmu. Ten, kdo se zaregistruje, může diskutovat, prohlížet si skryté slovníky a samozřejmě navrhovat změny. Pojmy vycházejí ze standardů NATO.

Základem společné terminologie je spojenecká publikace AAP-6 Slovník pojmů a definic NATO (anglicky a francouzsky). Dohoda mezi členskými státy NATO o použití této publikace je uvedena ve standardizační dohodě NATO STANAG 3680 na nejvyšší úrovni standardizace, na úrovni shodnosti/commonality/communité v obou oficiálních jazycích NATO (A/F). AAP-6 obsahuje pouze vojensky významné pojmy a je každý rok aktualizován. Odbornou standardizační terminologii sjednocuje standardizační dohoda STANAG 7186 Slovník termínů a definic NATO pro oblast standardizace (anglicky a francouzsky) – AAP-42. Používání společných zkratek v rámci NATO ujednocuje alianční administrativní publikace AAP-15 Slovník zkratek používaných v dokumentech a publikacích NATO.

Například jsem si kliknul na pojem „hromadné ztráty“ a dozvěděl se, že v angličtině jde o mass casualties, ve francouzštině o pertes massives a že oficiální česká definice, která by rozhodně potěšila každého hromadného (masového) vraha zní:

Jakékoliv množství ztrát, ke kterým dojde v poměrně krátké době a které přesahují stávající možnosti zdravotnické služby a logistiky.

Nepředpokládám, že by všechno v encyklopedii bylo perfektní, výborně a srozumitelně vysvětlené a tak dále. Nicméně díky tomu, že se navrhovatelem změn může stát v podstatě kdokoli (což neznamená, že všechny budou akceptované), že je možné o těchto pojmech diskutovat a že je projekt přímo napojen na oblast doktrín, může být přínos encyklopedie velký. Samozřejmě pokud nebude projekt po nějaké době z jakéhokoli důvodu utlumen…

Jde o věc, která u nás jednoznačně chybí. Vím, kolik bylo debat o různých pojmech, když jsme připravovali Bílou knihu o obraně. Základní funkcí jazyka je dorozumění se. Bohužel to občas vypadá, že sami s oblibou mateme pojmy a věty zašmodrcháváme, aby možná sice vypadaly tu odborněji, tu krásněji, tu moudřeji, ale ve výsledku byly nesrozumitelné. Ujasnění a úpravy terminologie neuškodí nikomu – zvláště pokud chápeme jazyk jako živý „organismus“, který se vyvíjí a proměňuje – a tedy rozhodně ani Ministerstvu obrany a ozbrojeným silám.

Náměstek ministra obrany Jiří Šedivý

S prvním náměstkem ministra obrany a bývalým mužem číslo dva NATO o českém zapojení v Alianci, otevírajícími se nůžky ve vojenských rozpočtech USA a zbytku světa a nepřijatelnosti Medvěděvových podmínek.

Můžete zrekapitulovat české působení v NATO od vstupu do Aliance v roce 1999?
Česká republika se dokázala poměrně rychle začlenit do NATO, a to jak politicky, tak vojensky. Patříme k těm politicky aktivnějším a proreformně naladěným spojencům. Přišli jsme s řadou vlastních iniciativ, například v oblasti obranného plánování, logistiky, organizace vrtulníkových schopností. Stále patříme k nejlepším v ochraně proti zbraním hromadného ničení. Naše armáda prošla poměrně záhy transformací a profesionalizací, tedy ve srovnání s ostatními členy z postkomunistické Evropy, a v současné době patří – co do kvality a schopnosti společného nasazení v operacích – k těm v kontextu celé aliance nadprůměrným. Naše působení v operacích tomu odpovídá jak rozsahem zapojení, tak jeho kvalitou.

Nicméně vzhledem k rozpočtovým škrtům posledních let začínáme již nyní žít takříkajíc z podstaty. Naši těžce vydobytou pozici, nebo lépe řečeno prestiž spolehlivého spojence, který do společného obranného potenciálu NATO náležitě přispívá, můžeme poměrně rychle pozbýt, a to zejména v souvislosti s dalším předpokládaným snižováním našeho rozpočtu. Podle momentálního vládního výhledu má obrana v letech 2013 – 14 ztratit dalších přibližně 20 procent ve srovnání s dneškem. Klesneme k 0.8 procenta HDP (oproti aliancí doporučeným 2 procentům) a budeme v zásadě bojovat o přežití ve smyslu zajištění těch nejzákladnějších a absolutně nezbytných a povinných funkcí našich ozbrojených sil. O nějakém rozvoji pak nemůže být ani řeči. Staneme se záhy tzv. černými pasažéry NATO – tedy těmi, kdo berou více bezpečnosti a obrany než přidávají. Naše politická váha a vliv v Alianci tím podstatně klesnou.

Na podzim loňského roku byla v Lisabonu schválena nová Strategie NATO, připravená týmem Madeleine Albrightové. Tato koncepce nepočítala s intervencí v Libyi. Můžeme se vžít do role analytika a bývalého insidera a zkusit odpovědět na otázku, zdali se NATO bude i nadále angažovat ve vojenských intervencích v zemích, kde probíhá tzv. arabské jaro – aktuálně tedy v Sýrii?
Především nutno říci, že smyslem koncepčních dokumentů a strategií není předpovídat konkrétní situace v konkrétním místě a čase. Měly by však být schopny předvídat obecné scénáře a způsoby použití prostředků aliance pro její cíle. V tomto smyslu operace na podporu bezletové zóny nad Libyí nijak zásadně nevybočuje z aliančního repertoáru plánovacích situací, od nichž se v NATO odvíjí plánování a rozvoj vojenských schopností. Vzhledem k tomu, že NATO paralelně s Libyí operuje na několika dalších místech – a zejména v Afghánistánu, jsou kapacity aliance natolik vytíženy, že si lze jen stěží představit otevření další vojenské operace v regionu.

Tolik z hlediska kapacity aliance. Ale především každému nasazení sil předchází politická debata o vážnosti situace v té které zemi či regionu, o hloubce a případných dopadech problému na bezpečnost, zájmy spojenců a tak podobně. Veškerá rozhodnutí o nasazení sil a prostředků aliance pak podléhají souhlasu všech spojenců. V neposlední řadě je pak žádoucí disponovat mandátem Rady bezpečnosti OSN. Vzhledem k těmto faktorům se prozatím jeví možnost intervence v Sýrii velmi nepravděpodobná. Na druhé straně nelze pominout fakt, že Sýrie sousedí s Tureckem – tedy přímo hraničí s územím NATO. Případnému zvažování společného zásahu NATO by musela předcházet eskalace situace v Sýrii do rozměrů a vážnosti, které by znamenaly přímé ohrožení Turecka.

Když se dnes, v polovině července 2011, podívám do Libye – můžete komentovat, jaká ponaučení přinesla Alianci bezletová zóna nad Libyí?
Odhlédneme-li od složitosti politických debat v alianci ohledně charakteru zapojení NATO do řešení libyjské krize, základní lekce spočívá v praktickém poznání skutečnosti, že závislost spojenců NATO na USA je v oblasti vojenských schopností naprosto fatální. Každým škrtem v obranných rozpočtech evropských spojenců – včetně naší země – se tato závislost zvyšuje a propast mezi vojenskými potenciály Evropy a USA se rozšiřuje. Američané zajišťují v Libyi většinu systémů velení a řízení, jsou naprosto nepostradatelní pro informační a zpravodajskou dominanci, poskytují bezpilotní letouny, doplňují Evropským účastníkům jejich rychle se tenčící zásoby přesné munice a podobně. S prohlubující se propastí mezi Evropou a USA roste americká frustrace z lehkovážného přístupu většiny evropských států k obraně. A nabízí se otázka, zda se NATO již nyní nevzdaluje od schopnosti naplnit tak zvanou úroveň ambicí, definovanou v lisabonském strategickém konceptu – tedy požadavek či cíl dosáhnout souboru sil a prostředků, které umožní v případě potřeby vést nejméně dvě větší a případně několik dalších menších vojenských operací současně.

V souvislosti s majoritním zapojením americké armády do operace v Libyi a 75 % rozpočtu NATO financovaném USA pronesl americký ministr obrany Robert Gates kritický projev k ministrům obrany členských zemí aliance, v němž se nechal slyšet, že si nedovede představit, že by USA i nadále financovaly obranu evropských zemí. Působil jste jako ministr obrany ČR i jako náměstek generálního tajemníka NATO. Můžete komentovat tento trend týkající se amerického a evropského zapojení?
K tomu ještě připočtěme fakt, že ještě před několika lety byl poměr sdílení nákladů na obranu mezi USA a zbytkem aliance 50 na 50 a nyní již Spojené státy platí 75 procent. Tempo rozevírání nůžek mezi námi a USA je nebezpečně vysoké. Ještě horší obrázek poskytuje struktura výdajů. Američané investují pětkrát více na jednoho vojáka v oblasti výzkumu a vývoje a třikrát více do celkových nákladů, než je evropský průměr. Tento dramatický nepoměr se nevyhnutelně projevuje v rozdílné kvalitě – zejména co do úrovně výstroje, výzbroje, informatizace a celkové technologické podpory a zajištění amerických a evropských sil.

Robert Gates varoval před zaostáváním evropských spojenců a rozdíly mezi USA a Evropou v oblasti vojenských schopností snad na každém ministerském zasedání během svého pětiletého působení ve funkci ministra obrany. Do svého posledního projevu na půdě NATO shrnul vše, co ho v posledních letech doslova štvalo. Ale tuto frustraci slyšíme i z mnoha dalších stran amerického bezpečnostního establishmentu, ať se jedná o politiky nebo experty. Pokud se tento trend nezmění – a nic tomu zatím nenaznačuje – aliance se stane pouhým politickým klubem, protože postupně zmizí to, co ji činí unikátní – totiž integrované vojenské struktury a společný rozvoj vzájemně se podporujících vojenských sil a prostředků. Především však nelze donekonečna spoléhat na americkou trpělivost a ochotu držet NATO nad vodou. Čili ty státy – včetně našeho – které škrtají v rozpočtech a snižují své vojenské schopnosti spoléhajíce se přitom na obrannou garanci NATO, která ovšem v zásadě stojí a padá s USA, tuto garanci paradoxně oslabují a podkopávají jak v politickém, tak vojenském smyslu.

A ještě jedna poznámka: vývoj světové geostrategické rovnováhy jde neúprosně proti nám. A tak zatímco Západ fakticky odzbrojuje, v jiných částech světa vidíme přesně opačné trendy. Podle odhadů Jane´s Defence Weekly klesne v roce 2015 podíl USA na celosvětových zbrojních výdajích ze současných 51 na 42 procent, čínský stoupne ve stejném období ze současných pěti na 15 procent, čímž se Číňané dostanou na úroveň součtu obranných rozpočtů evropských zemí! Zatímco Evropané škrtnou v tomto období nějakých 20 „obranných“ miliard USD státy skupiny BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína) navýší odhadem o nejméně 140 miliard.

Po nástupu prezidenta Obamy do úřadu byla odvolána iniciativa amerického radaru v českých Brdech, do projektu protiraketového deštníku bylo na zmíněném lisabonském summitu přizváno Rusko. Jak jako bezpečnostní expert vnímáte tento politický tah?
Rozhodnutí o změně koncepce protiraketové obrany bylo podmíněno řadou technických, vojenských a strategických faktorů a jsem přesvědčen, že současná logika vytváření pružného a adaptivního systému, je správná. Svědčí o tom i skutečnost, že v lisabonské koncepci se k ní spojenci nejen přihlásili, ale zároveň zařadili protiraketovou obranu do rámce kolektivní obrany podle článku 5 Washingtonské smlouvy. Předchozí záměr, jehož součástí měly být stálé základny na našem a polském území, byl v tomto smyslu téměř neprůchodný.

A ono jak říkáte „přizvání Ruska“ do projektu nepřeceňujme. Možnost určité spolupráce s Rusy – tedy spíše než přizvání přímo do projektu – zmiňují od Bukurešťského summitu na jaře 2007 všechny alianční dokumenty k protiraketové obraně. Navíc reakce Ruska na otevření možnosti této spolupráce nebyly a nejsou příliš konstruktivní. Prezident Medveděv přednesl na summitu v Lisabonu několik podmínek, z nichž některé jsou pro alianci prostě nepřijatelné. Takže v tomto ohledu nás čekají ještě dlouhé debaty a je otázka, zda Rusko má v současné době a vzhledem k tomu, že tento projekt prezentují ruští politici jako nepřátelsky zaměřený proti jejich zemi, vůbec o nějakou podstatnou a funkční spolupráci v této oblasti zájem.

Jste čistokrevným zástupcem civilních bezpečnostních analytiků – studoval jste na King’s College v Londýně, na Karlově univerzitě jste získal doktorát, vedl jste Ústav mezinárodních vztahů. Vnímáte rozdíly v myšlení či přístupech u analytiků, kteří pocházejí z prostředí vojenských univerzit? Lze vidět rozdíl mezi vojenským mezinárodně-bezpečnostním vzděláním a civilními programy?
Jakékoliv zobecňování by bylo k této otázce zavádějící. Vojensky zaměření absolventi mají zpravidla a přirozené blíže k technologii vojenství, rozumějí lépe „nástrojům a postupům války“, operačnímu umění, zatímco civilní experti by měli být schopni pojmout širší strategický rámec obrany a bezpečnosti, zasadit jej do dlouhodobější analýzy, vnímat větší spektrum faktorů nejen vojenských, ale též politických, hospodářských a společenských, které spoluvytvářejí mezinárodní bezpečnostní prostředí. To však neznamená, že mezi vojenskými experty nepotkávám řadu velmi široce vzdělaných lidí s mimořádným rozhledem a schopností myslet koncepčně. Teď ovšem hovořím spíše o anglosaském světě nebo francouzských vojenských elitách. V našich končinách je bohužel univerzitní vojenské vzdělávání v tomto ohledu – mám na mysli kupříkladu kultivaci strategického a koncepčního myšlení, znalosti válečné historie, apod. – značně zanedbané a naprosto nedostatečné.

Jiří Šedivý, M.A., Ph.D. je nestranický odborník v oblasti bezpečnostní politiky a obranného plánování, od listopadu 2010 1. náměstek ministra obrany České republiky. V letech 2007–2010 zastával pozici náměstka generálního tajemníka NATO pro obrannou politiku a plánování, předtím byl ministrem obrany v první vládě Mirka Topolánka. V minulosti učil v Evropském centru pro bezpečnostní studia George C. Marshalla v Německu a předtím vedl šest let Ústav mezinárodních vztahů.

Střet libyjské opozice s Kaddáfího silami (únor 2011); Zdroj Wikimedia Commons

Jak dnes, v květnu 2011, vnímáte porevoluční vývoj v Egyptě?
Domnívám se, že odstranění prezidenta Mubáraka ani zdaleka nebylo takovým „vítězstvím“, jak líčila média. Rozhodujícím mocenským aktérem zůstávají ozbrojené síly a zásadní problém, kvůli kterému revoluce propukla, tj. sociální a ekonomické problémy, není a ani nemohl být rychle vyřešen. Ať již se po volbách, zatím předpokládám, že volby budou, k moci dostane kdokoli, tak nová vláda dostane (rychle) nesplnitelné zadání a ocitne se pod tlakem. Pro další vývoj se ukáže být klíčovou její (ne)schopnost mu čelit. Dokud bude akceptována ekonomická pomoc ze strany USA (případně EU a dalších aktérů), které jsou, spolu s Izraelem, nejvíce zaangažovány na nutnosti udržet regionální stabilitu, nebude situace z našeho úhlu pohledu zásadně negativní. Problematické však je, že bezprostřední a střednědobá bezpečnost této části světa je svázána s vnitropolitickými problémy Egypta a pokušení svalit vinu za sociální a ekonomické problémy země na cizince bude pravděpodobně stoupat.

Jak by se vyvíjela Libye, kdyby se k moci dostali rebelové?
Nejsem věštec a mám jen velmi obecné vědomosti, pokud jde o vnitřní strukturu libyjské společnosti, takže má odpověď představuje spekulaci nedostatečně informovaného člověka, a jako takovou ji je třeba brát. Domnívám se, že existují dva základní scénáře: V prvním z nich bude „vláda“ rebelů uznána dostatečným počtem důležitých aktérů, a stane se tedy v očích mezinárodního společenství legitimním držitelem moci, avšak i nadále bude část země pod kontrolou Kaddáfího. Pak budeme i nadále svědky pokračujících bojů, a pokud rebelové začnou výrazně prohrávat, budou jim ti, co je uznali, muset nějak pomoci „udržet tvář“.

Ve druhém se rebelové stanou fyzickými vítězi konfliktu a jejich hlavní starostí bude najít nějaký (staro)nový mechanismus, jak distribuovat zisky plynoucí z prodeje ropy. V takovém případě budou pod dvojím tlakem: zaprvé se budou muset dohodnout mezi sebou – byl bych rád, kdybych se mýlil, ale nedomnívám se, že budou schopni dlouhodobě a kultivovaně vyjednávat, zadruhé na ně budou tlačit ti, kteří jim pomohli, aby jako kompenzaci získali možnost podílet se na rekonstrukci země a těžbě ropy, respektive z ní plynoucích ziscích.  Pod tlakem mezinárodního společenství asi dojde k relativně rychlejší dohodě, avšak tato zanedlouho začne být zpochybňována těmi, kteří budou cítit křivdu (a je jisté, že se takoví najdou). Situace pak začne připomínat stav v Afghánistánu v tom ohledu, že v centru, ať již jím bude Benghází nebo Tripolis, bude zdánlivě přítomna autorita, zatímco zbytek země bude vykazovat větší či menší známky neklidu.

Jak hodnotíte snahy Západu, pod záštitou rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973, o zavedení bezletové zóny nad Libyí? Může někam vést, bez podpory pozemních bojů?
Západ dokázal prosadit princip R2P (Responsibility to Protect), což je v obecné rovině dobře, ale pokud nedojde, a zdá se, že tomu tak je, k jeho „automatickému“ globálním rozšíření zůstane jen gestem a pohříchu asi gestem nepříliš účinným. Letecká podpora rebelů evidentně nevedla k rychlému vítězství a tím se, bohužel, účinnost onoho gesta ještě více relativizuje. Opačného výsledku by bylo možné dosáhnout pravděpodobně jen prostřednictvím přímého zapojení do pozemních bojů. Pak by, podobně jako v Iráku, asi následovalo rychlé vojenské vítězství, ale to by určitě nepřineslo rychlé a efektivní uklidnění politické situace, takže bychom asi opět byli svědky vyhrané války a „prohraného míru“.

NATO si schválilo novou strategickou koncepci, která s revolucemi v arabském světě nepočítala. Jak samotnou koncepci vnímáte dnes?
S revolucemi v arabském světě, podobně jako svého času se zhroucením sovětského bloku, nepočítal nikdo, a z hlediska hlavního úkolu Aliance, jímž i nadále je obrana členských zemí, to nepovažuji za problematické. Sebevětší revoluční vzepětí v této části světa rychle nevygeneruje potenciál, jenž by byl schopen členy NATO ohrozit. Na druhou stranu je však pravdou, že vedle nutnosti věnovat se Rusku a Afghánistánu, což byla témata v koncepci explicitně zmíněná, se teď pásmo nestability geograficky podstatně rozšířilo. To však nakonec nemusí mít jen špatné důsledky, neboť menší fyzická vzdálenost může jak u evropských politických elit, tak u veřejného mínění konečně přispět k tomu, že budou odhozeny „růžové brýle“, díky nimž svět ještě stále vnímáme tak, jak vypadal bezprostředně po skončení studené války, tedy že velký problém je navždy odstraněn.

Jak obecně hodnotíte zapojení České republiky do struktur NATO od vstupu státu do této organizace?
Myslím, že si ve srovnání s řadou jiných států nevedeme špatně, ale to neznamená, že by to nemohlo být jiné. Nemám důvod pochybovat o schopnostech našich vojáků v misích, ale naše, ve smyslu celospolečenském, zapojení do společné obrany zájmů (a hodnot) západního světa by bylo ještě efektivnější, kdybychom byli schopni dostát svým finančním a transformačním závazkům. To je však zadání primárně pro politickou elitu.

České ministerstvo zahraničních věcí představilo novou Koncepci české zahraniční politiky. Co o ní soudíte?
Řekl bych, že se jedná o kvalitně zpracovaný materiál. Koncepce je v zásadě krátká, logicky a přehledně strukturovaná a vychází jak ze znalosti reálného stavu věcí, tak z možností, které ČR má. Nestaví před ČR žádné přehnaně ambiciózní úkoly a snaží se ukázat, jaká témata (a proč) by naší zahraniční politice „slušela“. Nejedná se o dokument, který by odrážel nějaké ideologické priority současné vlády, ale o dokument o který se může opřít jakákoli vláda, jež bude tvořena demokratickými stranami.

Jak vnímáte vzájemnou interakci ruského prezidenta Medvěděva a premiéra Putina? Mohl byste okomentovat jejich vztah a zkusit odhadnout další vývoj – kdo bude určovat vývoj Ruska dál?
Tento vývoj se jen velmi obtížně komentuje, neboť z veřejných vystoupení se jen těžko dá soudit na skutečný stav věcí. Například jejich interakce během loňských katastrofálních požárů byla evidentně velmi špatně režírovanou „telenovelou“, kde Putin vystupoval coby rozhodný a Medvěděv coby citlivý hrdina. Sice čím dál tím častěji na veřejnost pronikají informace o neshodách a čas od času si prostřednictvím sdělovacích prostředků vymění nesouhlasná stanoviska, ale to je zatím vše. V dnešním Rusku veřejný prostor, včetně mediálního (s výjimkou internetu) slouží ke spektakulárním demonstracím národní a státní jednoty, ale to podstatné se děje někde ve skrytu. Vzhledem k tomu, jak často se Putin v poslední době začal, jakkoli mu to coby premiérovi vlastně nepřísluší, vyjadřovat k zahraničně-politické a bezpečností problematice bych soudil, že se bude chtít vrátit do pozice, která mu umožní tyto dimenze ovlivňovat. Mimo jiné i proto, že jejich prostřednictvím se velmi dobře sbírají plusové body u veřejnosti. To však nutně neznamená, že by musel usilovat o návrat do pozice prezidenta, neboť by mohlo stačit posílit pozici premiéra a upravit tímto způsobem politický systém. Kdyby se tak prezidenta podařilo upozadit, nemusel by čelit potenciální kritice, že se snaží ohnout ústavu a dokonce bychom mohli být svědky v zásadě férové a otevřené politické soutěže, neboť kompetence by byly převedeny jinam.

Pokud jde o to, kdo bude určovat další vývoj Ruska tak je nepravděpodobné, že to bude „lid“, neboť ten je pasivní, opozice je roztříštěná a marginalizovaná, takže se nejpravděpodobnější jeví být varianta, že to stále budou ti, co jeho osud určují teď.

Michael Romancov je politický geograf. Působí od roku 1998 jako vyučující na Institutu politologických studií UK FSV. Od roku 2007 je jeho mateřským pracovištěm Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií na Metropolitní univerzitě Praha.

Celý rozhovor byl publikován v Revue Politika.

V době, kdy úvahy výhodách rozšiřování NATO a Evropského společenství/Evropské unie na Východ ještě nebyly tak široce přijímané jako dnes, vyšel ve Foreign Policy Affairs článek Building a New NATO, který Asmus napsal spolu s Richardem Kuglerem a Stephenem Larrabeem. Mimo jiné v něm v souvislosti se šířící se nestabilitou především v jihovýchodní Evropě zazněla památná věta:

NATO must go out of area or it will go out of business.

To, že necelých dvacet let poté se hovoří o tom, že právě příliš velká angažovanost aliance mimo své hranice oslabuje NATO a důvěru jeho členů v závazek kolektivní obrany nic nemění na tom, že tehdy šlo o významnou myšlenku. Bez ní by se jen těžko přesvědčovali skeptičtí američtí politici o nutnosti posunout hranice aliance a vydat se na, jak se tehdy říkalo, „Divoký východ“.

Ve zmíněném eseji ve Foreign Policy Affairs autoři nastiňují novou strategii v šesti krocích:

1. NATO se musí změnit z aliance založené na kolektivní obraně proti specifické hrozbě v alianci zaměřenou na šíření demokracie, stability a zvládání krizí;
2. posílení transatlantické vazby zrovnoprávněním vztahu mezi USA a evropskými spojenci – evropeizace NATO je v zájmu Spojených států i Evropanů;
3. francouzsko-americká spolupráce musí napomoci ukončení zmatené debaty v Německu o jeho strategické roli v Evropě a za jejími hranicemi (strategická emancipace Německa);
4. koherentní a koordinovaná politika Západu při začleňování zemí Visegrádu do Evropského společenství a Severoatlantické aliance;
5. stabilizace a podpora demokracie v Rusku, protože jedině silné bezpečnostní partnerství NATO s Ruskem může být garantem míru a stability v Evropě a
6. konstruktivní politika směrem k Ukrajině, protože nezávislá Ukrajina je důležitým nárazníkem mezi Ruskou a Evropou.

Konec eseje jakoby neztratil nic ze své aktuálnosti:

FINALLY, EXTENDED collective defense and security means that the alliance must be reorganized militarily, NATO’s basic problem is the mismatch between its old mission and Europe’s new strategic challenges. It is no longer possible for NATO to concentrate on the strategic luxury of territorial defense. The dividing line between „in area“ and „out of area“ crises, so clearly drawn during the Cold War, has become ambiguous and artificial. Redefining alliance commitments in both areas, and finding the proper balance between the two, is the fundamental issue facing the alliance.

Jsme o necelých dvacet let dál a stále tápeme. Zdá se, jakoby se oslaboval i ten tradiční poválečný americko-evropský vztah. Jakoby ten v Evropě mnohdy nenáviděný George W. Bush byl posledním americkým prezidentem z dynastie těch, kteří měli v paměti 2. světovou válku a nutnost americké intervence a proto dělali vše pro hýčkání speciálního vztahu se starým kontinentem.

Uvidíme v budoucnu, ale vztah Baracka Obamy k Evropě jen jako k další oblasti z několika na světě, může naznačovat, co bude následovat. Na druhou stranu jsme svědkem nikoli příliš velké emancipace Německa v zahraničí, ale nárůstu významu a vlivu Francie. Karty jsou zamíchány a pravdou je, že z velké části tak, jak předvídal a chtěl Ronald Asmus.

To, co jsem komplikovaně vyjadřoval výše, krásně vyjádřil E.L. na blogu nazvaném Eastern approaches na stránkách The Economist v nekrologu za Rona Asmuse:

I worry that his passing marks the passing of an age. He epitomised the generous-spirited and ambitious sentiments that won the cold war and rebuilt Europe on the rubble of the evil empire. Things seem more mean-spirited now.

Protiraketovou obranu lze rozdělit na obranu bojiště (Theater Missile Defence, TMD) a na obranu území a obyvatelstva (Territorial Missile Defense). Na pražském summitu konaném v roce 2002 bylo rozhodnuto o vypracování studie na téma obrany území a obyvatelstva, což bylo tehdy novinkou. Následně tato studie (Missile Defence Feasibility Study) označila možnost rozšíření protiraketové obrany na území a obyvatelstvo za „technicky možnou.“

Summit NATO konaný v Bukurešti v roce 2008 je dalším milníkem teritoriální raketové obraně. V závěrečné deklaraci z tohoto summitu je toto téma velmi diskutovaným problémem ve vztahu k Ruské federaci, která byla a je k protiraketové obraně NATO velmi skeptická.

Znovu ujišťujeme Rusko, že Politika otevřených dveří NATO a současné, i všechny budoucí, snahy o protiraketovou obranu NATO jsou zamýšleny tak, aby lépe reagovaly na bezpečnostní výzvy, kterým jsme všichni vystaveni, a znovu zdůrazňujeme, že tato opatření nabízejí příležitosti k prohloubení úrovně spolupráce a stability bez toho, že by představovaly hrozbu našim vztahům.

Diplomatická formulace této deklarace je evidentní. Důvodem je už zmiňovaná obava Ruska z jakéhokoli programu protiraketové obrany, která je patrná od dob Sovětského svazu. Dalším důvodem byl Bushův plán americké protiraketové obrany a rozmístění prvků této obrany na území České republiky (radar) a Polska (protirakety). Budoucím úkolem bylo zvážení možnosti integrace amerického systému do struktur NATO. Z deklarace je patrné, že se už v této době počítalo s integrací. Dále byla také znovu zmíněna myšlenka rozšíření ABM obrany na teritorium a obyvatelstvo.

Zatím poslední summit NATO se konal v listopadu 2010 v Lisabonu. Tento summit je z hlediska teritoriální obrany nejdůležitější, protože položil základy pro rozšíření protiraketové obrany na území a obyvatelstvo členských států. Vybudování této schopnosti bude velmi náročným a drahým úkolem. V závěrečné deklaraci je zmíněna hrozba proliferace jaderných balistických zbraní, která ohrožuje obyvatelstva členských států NATO.

Rozhodli jsme se, že současný program NATO Active Layered Theatre Ballistic Missile Defence (ALTBMD) a jeho velící, řídící a komunikační schopnosti budou rozšířeny tak, že nebudou sloužit pouze k ochraně rozmístěných sil NATO, ale také k ochraně evropského obyvatelstva, území a sil. V tomto kontextu tzv. Phased Adaptive Approach Spojených států je vítán jako hodnotný národní příspěvek k architektuře protiraketové obrany NATO, stejně tak jako další možné dobrovolné příspěvky spojenců.

Test součásti protiraketové obrany Terminal High Altitude Area Defense (THAAD) v roce 2006. THAAD je určen k ničení balistických raket v závěrečné fázi letu; Foto U.S. Department of Defense

Fázový adaptivní přístup (PAA) je důležitou částí (dalo by se říci i stěžejní) ALTBMD. Oznámil jej prezident Barack Obama v listopadu 2009. Zrušil tím předchozí americké plány na vybudování radaru (radar včasného varování, European Midcourse Radar, EMR) v Čechách a antiraket (Ground Based Interceptorts, GBI) v Polsku, což bylo jedno z důležitých témat americké zahraniční politiky za Bushovy administrativy.

Tato změna byla motivována přehodnocením íránského raketového programu. Dle amerických zpravodajských služeb úroveň íránského výzkumu v oblasti mezikontinetálních raket je nižší než se předpokládalo, proto se nový americký přístup zaměřil v počáteční fázi na obranu proti raketám krátkého a středního dosahu.

PAA se skládá ze čtyř fází, které jsou časově ohraničeny. V první fázi se vylepšuje současný systém (2011). Měly by být nasazeny i prostředky obrany proti raketám středního a krátkého dosahu. Nejdříve bude bráněna oblast jihovýchodní Evropy, která je nejohroženější. Hlavním komponentem této fáze a v podstatě celého PAA jsou tzv. protiraketové komplety Aegis se střelami Standard Missile – 3 IA. Tyto rakety budou postupně vylepšovány, aby byly schopné obrany proti raketám delšího rozsahu (2011; SM-3 IA, 2015; SM-3 IB, 2018; SM- 3 IIA a SM-3 IIB). Mimo jiné hlavní změnou oproti Bushovi administrativě je důraz právě na AEGIS a SM-3.

Druhá fáze bude probíhat v roce 2015. Kromě dodatečného zlepšení senzorů a nasazení lepší varianty SM-3 IB, bude hlavním bodem přizpůsobení a vybudování systému Aegis Ashore Missile Defense System (AAMDS), který bude nasazen v Rumunsku. Ostatně již v únoru 2010 rumunský premiér souhlasil s umístěním protiraketové základny. AAMDS je nyní ve stádiu vývoje.

Třetí fáze by mělo být dosaženo kolem roku 2018, kdy má být v Polsku vybudována další základna AAMDS. Protiraketový systém by měl být schopen obrany proti raketám středního dosahu. Kromě toho by měl být doplněn o nový komponent obrany – THAAD. V té době by měly být všechny země NATO pod společnou protiraketovou obranou. A konečně v poslední fázi by měl být systém schopen obrany proti mezikontinentálním balistickým střelám (kolem roku 2020). Všechny fáze počítají s vylepšováním senzorů, řídících a velitelských schopností.

USA považují za hrozbu pro národní bezpečnost státy schopné provést jaderný útok s využitím mezikontinentálních balistických raket, jako jsou Severní Korea a Irán. Další části protiraketového systému jsou zaměřeny na obranu proti raketám krátkého a středního dosahu. Tento americký systém je koncipován jako obrana skládající se z několika vrstev, které pokrývají všechny fáze letu balistické rakety (vzestupná, střední a konečná). Navíc každá vrstva se skládá z více komponentů. Důvodem k této koncepci je zvýšení šanci zásahu nepřátelské rakety. ALTBMD je postaven na stejné koncepci, která je upravena na podmínky NATO.

Program ALTBMD a jeho komponenty

Programová kancelář je zodpovědná za design, vývoj a nasazení ALTBMD. Komunikuje také s jiným institucemi NATO na téma protiraketové obrany. Byla založena v září roku 2005 a jejím ředitelem je italský brigádní generál Alessandro Pera. Na ALTBMD se aktivně podílí pouze některé členské země NATO – Kanada, Itálie, Polsko, Spojené státy americké, Německo, Velká Británie a Francie. Cílem je vybudovat obranu proti taktickým raketám (raketám krátkého a středního dosahu) s doletem do 3000 kilometrů. Avšak dle posledních vyjádření brigádního generála Pera se do budoucna počítá i s obranou před mezikontinentálními balistickými raketami (ICBM).

Podobně jako americký PAA je rozděleno vybudování ALTBMD do několika fází. Takzvaná „přechodná schopnost“ (Interim Capability, InCA) se sestává ze dvou kroků. Prvním je získání peněz (leveraging) na dosavadní výzkumné programy států NATO a schopností už vybudovaných v oblasti ochrany bojiště (TBMD). Druhým krokem je splnění všech požadavků na TBMD k vytvoření přechodné schopnosti, které byly zadány Strategickým velitelstvím NATO, na základě předchozího kroku. Jedná se o společnou integraci jednotek protiraketové obrany a jejich následný výcvik. První fáze vývoje se tedy soustřeďují na vybudování velitelských a řídích schopností. K velkému pokroku v této oblasti došlo již během minulého roku.

Další fází je získání „počáteční operační schopnosti“ (Capability 1 Initial Operational Capability, IOC), k čemuž má dojít v roce 2012. V této fázi mají být integrovány a nasazeny prvky tzv. nižší vrstvy. Poslední fází je Capability 2 Full Operational Capability (FOC), kdy má být v roce 2020 dosažena plná operační schopnost. V této fázi má dojít k integraci a nasazení prvků tzv. vyšší vrstvy (THAAD a Aegis BMD). Kromě toho bude doplněna nižší vrstva o protiraketový komplet MEADS.

ALTBMD se skládá ze senzorů, tzv. shooters (sestřelovače) spadajících pod národní vedení jednotlivých států a velitelského, řídícího a komunikačního zázemí, které jsou pod společným vedení států NATO.

Senzory mají za úkol detekci a monitoring leteckého prostoru a případně varování před nepřátelským útokem. Samotné senzory se dělí na pozemní, vesmírné, umístěné na moři a letecké. Mezi pozemní se řadí francouzský M3R, americký AN/TPY-2 (tzv. forward based radar), polský FADR/DADR a italský TPS 77. Mezi na ty umístěné na moři patří americká Aegis BMD (která je zároveň i protiraketovým zbraňovým systémem), italský Horizon, nizozemský ADCF, německý F- 124 a španělský F-105. Jedná se o fregaty vybavené protileteckou obranou a senzory. Mezi vesmírné komponenty patří americký SBIRS (Space Based Infrared System) a STSS (Space Tracking and Surveillance System). Poslední částí ALTBMD v oblasti leteckých senzorů je německý Abirs (Airborne Infraed Sensor). Abirs mimo jiné poskytuje podpůrné informace pozemním protiraketovým systémům Patriot, MEADS a THAAD.

ALTBMD se sestává dále z aktivních protiraketových prvků (systémů), které jsou rozmístěné na moři nebo na zemi. Mezi na zemi rozmístěné se řadí americká Aegis BMD, italská Horizon/PAAMS a španělská F-100. Mezi pozemní komponenty aktivní protiraketové obrany patří systémy Patriot (Německo, Itálie, Nizozemsko, Španělsko, Řecko a USA), SAMP/T (Francie) a MEADS (společný projekt USA, Německa a Itálie).

Terminal High Altitude Area Defense (THAAD) je protiraketový systém zaměřený na poslední fázi letu rakety. Mezi jeho přednosti patří snadný transport a možnost rychlého rozmístění. Využívá rakety, které jsou založeny na hit-to-kill technologii (rakety kolizí zničí nepřátelskou raketu, tedy využívají pouze kinetickou energii a jejich hlavice nejsou vybaveny výbušninou). Patří ke zbraním, které jako první umožňují ničení cílů v atmosféře i mimo atmosféru. Ničení cílů ve vysoké výšce (High Altitude) eliminuje případný efekt zbraní hromadného ničení. THAAD baterie se skládá z odpalovacího zařízení, které obsahuje antirakety (osm na jedno zařízení), radaru AN/TPY-2 (jeho použití je značně multifunkční) a řízení palby (obsahuje prostředky velení a řízení). Dvě baterie už jsou ve fázi výcviku posádek a certifikace od roku 2008 (dosaženo počáteční operační schopnosti/IOC).

Aegis BMD je hlavní součást amerického protiraketového systému, a proto je i součástí ALTBMD. V dnešní době je dostupná námořní verze systému Aegis vybavená raketami SM-3 IA. Aegis je namířen proti raketám ve střední fázi letu. V současné době je v rámci amerického protiraketového systému nasazeno 21 lodí, pět křížníků a 16 torpédoborců. Novým systémem založeným na Aegis bude Aegis Ashore Missile Defense Systen (pozemní varianta), který je ve vývoji. SM-3 je vybaven kinetickou hlavici, která stejně jako THAAD využívá hit-to-kill technologii.

Medium Extended Air Defense Systém (MEADS) je prvkem nižší vrstvy ALTBMD, který je zaměřen na terminální fázi letu rakety. Nabízí schopnost obrany proti taktickým raketám krátkého dosahu, střelám s plochou dráhou letu a bezpilotním prostředkům. MEADS je také výjimečný tím, že se jedná o první projekt transatlantické spolupráce v oblasti protiraketových systémů, Na společném vývoji spolupracují Spojené státy, Německo a Itálie poměrem 58 procent, 25 procent a 17 procent v NATO Medium Extended Air Defense System Management Organization (NAMEADSMO). MEADS má nahradit systém Patriot v USA a v Německu. Dále také německé protiraketové systémy Roland a Hawk, které byly vyřazeny z provozu v roce 2005. V Itálii nahradí velmi zastaralý protiraketový komplet Nike Hercules.

Poslední částí ALTBMD je velitelské, řídící a komunikační zázemí (prostředky), které je rozděleno dle úrovně řízení na taktické (krátkodobé), operační (střednědobé) a strategické (dlouhodobé). Mezi taktické patří tzv. ACCS (Air Command and Control System), mezi operační a strategické patří NGCS (Nato General Communications System) a Bi-SC AIS (Bi-Strategic Command Automated Information System). Tato část systému kompletně spadá pod společné struktury NATO, není tedy podřízena národnímu velení jednotlivých států.

Měl jsem možnost díky videokonferenci hovořit s Robertem Bellem, což je Secretary of Defense Representative in Europe (SECDEFREPEUR) and the Defense Advisor (DEFAD) for the US Mission to NATO (USNATO). Podle něj by vybudování systému mělo stát přibližně 200 miliard eur, přičemž jednu čtvrtinu těchto nákladů zaplatí během deseti let USA. Členské země už do protiraketových zbraní a radarů investovaly miliardy, proto rozšíření systému nebude mít takový dopad na daňového poplatníka.

Podle Roberta Bella se zatím ani nepočítá s umístěním C3 infrastruktury v České republice a že záleží na ní, jestli se připojí k „Situation Awareness Centre“, které umožňuje přenos dat skoro v reálném čase. Existuje tedy ochota, aby data z C3 sdílely i země, které se plně neúčastní v programu ALTBMD.

Slovenský ministr Ĺubomír Galko (vlevo) s generálním tajemníkem NATO Andersem Foghem Rasmussenem (20. září 2010); Foto NATO

Keď bola vlani v júni na Slovensku zvolená nová vláda pod vedením Ivety Radičovej, pridelenie rezortu obrany zostávalo visieť vo vzduchoprázdne. Zo štyroch parlamentných strán tvoriacich vládnu koalíciu mali iba dve (SDKÚ-DS a KDH) skúsenosti s vedením ministerstva obrany a zvyšné dve (SaS a MOST-Híd) vôbec žiadne. Ministrom obrany sa napokon stal Ľubomír Galko, podpredseda Slobody a Solidarity, ktorého kvalifikácia spočívala viac na jeho manažérskych schopnostiach ako na odbornej spôsobilosti. Ja osobne som sa obával ďalšieho „nemastného-neslaného“ ministra.

Od nástupu na pozíciu ministra obrany sa ale Galko prejavil ako schopný človek, ktorý začal takpovediac „od podlahy“ – s rozsiahlym auditom ministerstva. Ten odhalil niekoľko neefektívnych zmlúv, ktoré značne odčerpávali financie ministerstva. Ale toto bolo možné očakávať vzhľadom na fakt, že odchádzajúci minister obrany Jaroslav Baška podpísal niektoré zmluvy tesne pred parlamentnými voľbami alebo tesne po nich. Jedna z týchto zmlúv sa týkala najmä modernizácie vrtuľníkov Mi-17 a ex-minister Baška obhajoval toto rozhodnutie skutočnosťou, že:

Slovensko podľa neho nemalo peniaze na nákup nových vrtuľníkov, stroje však potrebuje, keďže to vyplýva z medzinárodných záväzkov.

Doposiaľ najväčší problém sa pred ministrom Galkom objavil v posledných dňoch po správe Franka Bolanda.

„Potrebujete viac peňazí. Keď vás Aliancia prijala v roku 2004, tak ste súhlasili, s vyčlenením 2 percent HDP na obranu. To sa potom zmenilo na 1,6 percenta. Tento záväzok takisto nebol naplnený a klesol na 1,5 percenta. A teraz visia výdavky na obranu niekde na jednom percente, čo je veľmi málo,“ konštatoval riaditeľ obranného plánovania NATO Frank Boland s tým, že v problémoch sa rezort ocitol najmä po škrtoch od roku 2007.

Písať o slovnej prestrelke kedy poslanci SMER-SD na pôde parlamentu označili rozhodnutie Ľubomíra Galka vybrať si v týchto dňoch dovolenku za „hlbokú neúctu voči prezidentovi, poslancom a vojakom“ by bolo plytvaním času.

Pritom činnosť ozbrojených síl, hoci nedosahuje efektivitou hviezdnych výšin, je viac než dobrá. Pri akútnom nedostatku financií sa slovenskí vojaci podieľajú na spoločnom výcviku s príslušníkmi US Army. Tu sa jedná najmä o spoločné aktivity vojenskej polície, ženistov a špeciálnych síl. Práve tieto tri špecializácie ponúkajú širokú možnosť uplatnenia pre príslušníkov OSSR v zahraničných misiách a najmä v misii ISAF v Afganistane. To, ale bude možné iba ak vláda vyrieši problém financovania ministerstva a armády a následne, ak Biela kniha (na Slovensku nazvaná – Strategické hodnotenie obrany) poukáže týmto smerom ako najvhodnejším spôsobom nasadenia síl OSSR v zahraničí.

A Standard Missile-3 (SM-3) is launched from the Japan Maritime Self-Defense Force destroyer JS Myoko (DDG 175) in a joint missile defense intercept test with the Missile Defense Agency in the Pacific Ocean (Oct. 28, 2009); U.S. Navy photo Courtesy of the Missile Defense Agency

When Ronald Reagan and Michael Gorbachev talked at the 1986 Reykjavik summit, the American representative said that the aim in the future will be to get the World disposed of the nuclear power. Journal Foreign Affairs published that Reagan’s performance was the dangerous result of “casual utopianism,” “indifferent preparation” and a lack of understanding of strategic “exigencies”.

Two decades later, Henry Kissinger said:

I do not believe we can do this as a demand by countries that have nuclear weapons to countries that do not.

Today — two decades after the Berlin Wall came down — the United States and Russia still have more than 20 000 nuclear weapons, thousands ready to launch within minutes. North Korea might use its nukes to “punish” the southern brothers and Iran is mastering the skills it needs to make its own.

In spotlight of the grand dilemma – are we closer to Fukuyama’s End of History and “victory of Freedom” – therefore no nukes are to be needed? Or is the Huntington’s Clash of Civilizations near future of the mankind? I assume we all found out after 9/11/01, that “the victory of Freedom” theory has experienced a major setback.

The decay of the only real superpower from the early years of the new century and the exchange of roles between Russia and China as the counterpart of the USA, has been considered the difference between the world of 1986, post-1990 and 2010.

Three levels of “the” solution

The first level of pondering outlined question: tension between USA and its counterpart on the world’s chessboard. After the ongoing final ratification of the new START and the NATO Lisbon summit in November 2010 it turned to be official that Russia has given up on the superpower role. Since the G-20, EU and UN do not make geostrategic decisions any more (or yet), everything weights on the shoulders of the G-2: Washington – Beijing.

New bilateral “game” is to be played between the two biggest geostrategic players. According to Fareed Zakaria – the liberal democracy will “probably” arrive in China within next decades. Since Uncle Sam’s Land desires to keep the world turning the democratic (e. q. liberal) way, in the meantime – till the Chinese reach the “full” democracy (what might never happen),it is natural to keep the power which is able to defend the values of such a world so –  keep the N-weapons.

On the other hand, China has no interest in losing the nuclear position, especially in contrast with weak Russia, strengthening South Korea (recalling the 1953 Chinese march to Seoul) and economically strong Nippon. Clear answer is – there is no way any of those sides could voluntarily get rid of nuclear weapons. (Although, they might find a compromise on new “Chinese” START, which would make the next US president more “likeable” for the EU-US demos.) Need of having the Mutual Assured Destruction button will remain for next several decades on both sides, till the détenete will be brought up when the globalized need for resources will not be fought for, but negotiated. (Which is just an idealistic idea, more probably the WW III for resources is before the door of presence.)

The second level of insights on N-weapons is:  Familiar “NATO-USA and Friends” (South Korea, Saudi Arabia and Japan) on one side, the “evil” states on the other one. Speaking of the local disputes – the Korean conflict and Iran controversy over the nuclear program bring the overpowering need to another perspective.

These smaller countries cannot compete with the NATO states in terms of conventional armies, therefore they would literally like to be able to use the Herman Kahn’s megadeath (term coined in 1953 by Herman Kahn to describe one million deaths) as a very negative PR move for the democratic countries dependant on the will of their demos. The idea of strong bilateral damage stemming from the unexpected use of nuclear power is far too sexy so there is no way of locking the use of it by signing papers. “Evil” states will do their best to get the N weapons and use them if they cannot be “heard” – the same pattern as for the fundamentalists.

As a consequence, the “NATO and Company” countries have to have a counter strike-ability of the same volume – the need of being able to destroy Pyongyang/Teheran or depositing the whole North Korean divisions within seconds have to be the difference-maker.  In addition, it is significant to know that only Turkey and the USA have really strong conventional forces which protect the Western civilization from our-vales-threatening “evil” states.  So, yes, the NATO states must keep their arsenal for reciprocity purposes.

The need of nuclear insurance from the vintage point of small states with enemies all over the boarders (regardless on their religious or political orientation) is greatly illustrated by Israel. A “post-holocaust mandatory friend of all countries” has not officially admitted possession of N-weapons nevertheless is being silently tolerated by the “only good and reliable friend of Jews” – the USA.

The third level of the issue is the sphere of states against individuals/groups. Mostly regarding the Muslim fundamentalists – it is slightly irrelevant, whether the state operates with nuclear arsenal. In the struggle against terrorists, no weapons of mass destruction are needed. It is not a surprise that this “relationship” is reversed – the terrorist group owning a nuclear weapon is highly expanding the weight of its mandate for a power-based negotiation, known also as blackmailing.  To answer, there is no need and no use for the state to use the nuclear weapons against individuals/groups.

Conclusion

Although the 1970 Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons came to power, there is no way to stop spreading out of the nuclear-prone material. Moreover, since the weapons of mass destruction are not that hard to get, leading states should not be so keen on getting rid of them.

To sum up the up-mentioned sub-conclusions, the Nuclear weapons are needed in this world. Nevertheless, in the light of nuclear megadeaths and Mutual Assured Destruction acts, there is a strong point in getting the nuclear strategic power under mutual control of the democratic states.

To answer the question – world without nuclear weapons is an utopia.

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen (vpravo) vítá ruského prezidenta Dmitrije Medveděva na summitu aliance v Lisabonu; Foto NATO

Jedním ze sledovaných témat lisabonského summitu Severoatlantické aliance bylo budování protiraketové obrany a především spolupráce s Ruskem při výstavbě deštníku. V prvních chvílích u některých politiků i médií převládala spokojenost z toho, že se podařilo překonat rozpory a zahájit spolupráci. Týden poté už se objevují informace nasvědčující tomu, že to není zas tak jasné.

První pochybnosti se týkají toho, co vlastně členským zemím ruský prezident Dmitrij Medveděv navrhl. Podle některých zdrojů neučinil žádnou konkrétní nabídku, pouze vyslovil vůli ke spolupráci, pokud bude Rusko pro alianci naprosto rovnocenným partnerem.

„I was present in the room. … Our president made no concrete proposal,“ Russian Ambassador to NATO Dmitry Rogozin said in reaction to a report about the alliance’s meeting with the Russian leader at the Lisbon summit last week. „He simply expressed the principles of cooperation that we support, such as equality between Russia and its NATO partners and that the future antimissile system does not constitute a risk for our nuclear deterrent arsenal,“ he said.

List The Wall Street Journal napsal, že Medveděv měl nabídnout, že Rusko bude sestřelovat balistické rakety, které by směřovaly na Evropu a byly by mimo dosah aliančních antiraket. Totéž by měl dělat alianční deštník v případě raket směřujících na Rusko.

Podle dalších informací z NATO měli představitelé aliance zamítnout ruský návrh na sjednocení obou štítů. Diplomaticky měl tuto snahu odmítnout americký prezident Barack Obama s tím, že nejprve je nutné, aby problematiku pořádně prozkoumali techničtí experti. Mimochodem, už po zasedání představitelů členských zemí řekl například český prezident Václav Klaus, že by v žádném případě nemělo jít o jeden deštník, ale o dva – alianční a ruský -, které by byly úzce propojeny sdílenými informacemi.

Není tedy příliš jasné, co se vlastně dohodlo. Na jednu stranu debata skutečně proběhla, na stranu druhou, zástupci zemí NATO prý nebyli zcela nadšeni ruskými požadavky podmiňujícími hlubší spolupráci. Zatímco je spolupráce NATO-Rusko v oblasti protiraketové obrany v centru dění, už méně se mluví o tom, co vlastně budování štítu bude znamenat pro Evropu. A popravdě, dokud si my sami neuděláme jasno v tom, jak má protiraketová budoucnost vypadat, nebude mít smysl zatahovat Moskvu do nějakého projektu. Tedy pokud má být víc, než jenom proklamativní.

To se týká třeba i financí. Hovořilo se o tom, že by deštník neměl stát více, než miliardu eur. Představitelé členských zemí souhlasili s tím, že se do deštníku zpočátku investuje dvě stě milionů eur. To by mělo stačit maximálně na vybudování velitelské a řídící „sítě“, která by měla spojit jednotlivé části systému. Podle některých odhadů by ve skutečnosti evropský funkční protiraketový štít mohl stát miliardy, možná i desítky miliard eur.

„Individual European states will have to decide what national missile-defence assets they can afford,“ a Nato official said, „we’re only providing architecture it can be plugged in to.“
David Betz, a defence expert at King’s College, London, said he „did not expect European states to be willing to spend the kind of money we’re taking about involves for the next decade or more.“
„Its impossible to speculate on what the final costs will be,“ Dr Betz said, „but I think the US figures offer a useful guide.“

Po více jak deseti letech (1999) má Severoatlantická aliance novou strategickou doktrínu. Koncept, který více než rok připravovala „skupina moudrých“, má reflektovat nejenom uplynulou dekádu, ale především vysvětlit občanům, proč má existence aliance stále smysl a hlavně co se musí stát, aby smysl měla i v dalších dekádách 21. století.

Aliance má tři základní úkoly – kolektivní obrana (žádné posilování článku 5 po gruzínské eskapádě v roce 2008 se nekoná, „pouze“ je zdůrazněna jeho platnost), mechanismy na zvládání krizí (crisis management) a kooperativní bezpečnost. NATO nevyjmenovává žádného nepřítele, ale zdůrazňuje „rozhodností“ aliance v případě ohrožení bezpečnosti některého členského státu. Je to detail, ale byť tato „rozhodnost“ není specifikovaná, nechává otevřené dveře k jednání už při „ohrožení“ a nikoli pouze při „napadení“. Významné je, že i přes debaty a tlak některých členských zemí zůstal v textu zachován jaderný detergent, jako ústřední bod strategie aliance:

Deterrence, based on an appropriate mix of nuclear and conventional capabilities, remains a core element of our overall strategy. The circumstances in which any use of nuclear weapons might have to be contemplated are extremely remote. As long as nuclear weapons exist, NATO will remain a nuclear alliance.

Důležité je zdůraznění nutnosti budování kybernetické obrany – mimo jiné jde o centralizaci úřadů, které zastřešují problematiku v členských zemích. Nechybí rozvoj kapacit k ochraně proti zbraním hromadného ničení a hlavně odhodlání vybudovat (pospojovat) protiraketový deštník nad teritoriem členských zemí.

Hned bylo do projektu zapojeno Rusko, aby bylo potvrzeno, že nejde o nic proti němu. Ale jak řekl český prezident Václav Klaus, budou to vlastně dva systémy založené na otevřené výměně informací. Každopádně prezident i ostatní členové české delegace budování protiraketové obrany přivítali a přislíbili aktivní účast Česka. Půjde za místnost s obrazovkami?

Mechanismy na zvládání krizí vycházejí z konfliktních a postkonfliktních zkušeností aliance posledních patnácti let. Důležité je samozřejmě předcházení krizím a k tomu je zapotřebí spolupráce tajných služeb členských zemí. To, že je „enhance intelligence sharing“ zmíněno na prvním místě bodů „jak být efektivní“ se dá číst také tak, že se po 11. září slibovaná výměna informací tajných služeb příliš nedaří, nedaří a nedaří…

Konečně, bez spolupráce nebude bezpečnosti. Proto je aliance připravena spolupracovat s kýmkoli, kdo to myslí s tímto světem jenom trochu dobře na odzbrojování a kontrole šíření zbraní. Zaujal mně následující bod:

In any future reductions, our aim should be to seek Russian agreement to increase transparency on its nuclear weapons in Europe and relocate these weapons away from the territory of NATO members. Any further steps must take into account the disparity with the greater Russian stockpiles of short-range nuclear weapons.

Co se „otevřených dveří“ týče, z těch tří vět v textu čiší spíše povinnost, než nadšení. Alespoň, když to člověk porovná s textem koncepce z roku 1999, ve které se mimo jiné praví:

It expects to extend further invitations in coming years to nations willing and able to assume the responsibilities and obligations of membership, and as NATO determines that the inclusion of these nations would serve the overall political and strategic interests of the Alliance, strengthen its effectiveness and cohesion, and enhance overall European security and stability.

Aliance je samozřejmě připravena rozvíjet partnerství s každým, kdo má vážný zájem. Mezi významné organizace pro NATO patří OSN a Evropská unie. Drobný postřeh, oproti textu z roku 1999 v tom novém zcela chybí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (je na místě významné, nebo bezvýznamné hmmmmm?). Mezi partnerskými zeměmi je na prvním místě Rusko, což není velké překvapení, státy Středozemí, Ukrajina, Gruzie a státy Západního Balkánu a Perského zálivu. Zvláště v případě Ukrajiny jde, pochopitelně, o opatrnou formulaci. Posuďte sami, zde je pasáž z textu z roku 1999:

Ukraine occupies a special place in the Euro-Atlantic security environment and is an important and valuable partner in promoting stability and common democratic values. NATO is committed to further strengthening its distinctive partnership with Ukraine on the basis of the NATO-Ukraine Charter, including political consultations on issues of common concern and a broad range of practical cooperation activities. The Alliance continues to support Ukrainian sovereignty and independence, territorial integrity, democratic development, economic prosperity and its status as a non-nuclear weapons state as key factors of stability and security in central and eastern Europe and in Europe as a whole.

A zde je text současný:

…continue and develop the partnerships with Ukraine and Georgia within the NATO-Ukraine and NATO-Georgia Commissions, based on the NATO decision at the Bucharest summit 2008, and taking into account the Euro-Atlantic orientation or aspiration of each of the countries;

Tento vývoj budiž připomínkou všem, kteří pracují na dlouhodobých koncepčních dokumentech, že svět je mnohem zajímavější a pestřejší, než by si jeden v určitém okamžiku myslel.

A nakonec nechybí, možná jedna z nejdůležitějších pasáží – reforma. Zkrátka, velitelství je příliš a zaměstnanců v nich také. Snad to tentokrát, s krizí za zády, dopadne lépe, než jak se říkalo v roce 1999. O místa by měly přijít tisíce lidí.

NATO agreed to reduce staff in its military command structure by one-third, from 13,500 to around 8,500, but it put off a decision on which and how many facilities would close down… NATO officials have signalled that four or five out of the 11 headquarters could be shut. The headquarters are spread across Europe, including air commands in Ramstein, Germany, and Izmir, Turkey, maritime commands in Northwood, England, and Naples, Italy, as well as another sea component in Lisbon. The alliance also decided to cut the number of agencies, which are spread across seven countries, from 14 to three.

NATO musí ukončit okamžitě okupaci původního Kamonskeho území a vrátit se domů. Jinak Kaim využije všech možných prostředků, aby zničil oči a uši vojáků NATO a zanechal je slepé a hluché škemrající o záchranu.

Toto je vzkaz teroristické hackerské skupiny Kaim vojákům stabilizační mise NISFOR na území fiktivního kontinentu CEURASIA, který je v současnosti zmítán etnickým konfliktem mezi státem KAMONEM a jeho slabším sousedem TYTANEM. NATO se rozhodlo zabránit etnickým čistkám na sporné hranici mezi oběma státy a vyslalo do oblasti mírovou misi – a spolu s ní také spoustu počítačů a jiné životně důležité techniky, která je terčem kybernetických útoku Kamonských separatistů.

Cvičení bylo řízeno z podzemního bunkru vrchního velitelství NATO, kde více než dvacet zástupců členských státu aliance dohlíželo na jeho průběh. Tito lidé zastupovali schopnost aliance chránit bezpečnost informací všech svých počítačových systémů rozprostírající se po tisícikilometrových vzdálenostech od Spojených států amerických po Afghánistán.

Cvičení probíhalo tak, že rozhodčí cvičení v určený čas seznamovali hráče – v našem případě příslušníky CIRC MO s informacemi, který by za reálných okolností dostaly buď od techniky hlídající naše sítě, nebo od uživatelů, kteří narazili na problém. Těmto informacím se říkalo vstupy, a já jako rozhodčí cvičení a můj „local trainer“ v Praze jsme monitorovali tzv. výstupy, kdy naši hráči provedou očekávanou reakci (dají například pokyn k odvirování počítače či předají informaci spojencům).

Česká republika se v rámci scénáře cvičení účastnila mírové operace v blíže nespecifikované zemi fiktivního kontinentu CEURASIA. Ačkoliv počítače na napadené systémy aliance byly smyšlené, bezpečnostní analytici NATO a Cyber Defence Centre of Excellence v Estonsku připravili skutečné viry a kopie infikovaných serverů, u kterých museli čeští analytici zjistit způsob napadení, možný únik informací a původce útoku. Virus napadl i počítače spojeneckých států a zlikvidování útoku proto vyžadovalo těsnou spolupráci a výměnu informací mezi všemi členy aliance i střediska kybernetické obrany NATO CIRC.

Na monitorování cvičení se využívalo speciálního systému s názvem JEMM, který vyvinula agentura NATO NC3A, kde bylo přesně nadefinované, kdy má kdo co udělat a v kolik se očekává reakce. Díky tomu jsme mohli sledovat přes webové rozhraní v reálném čase co dělají naši kolegové v celé alianci. Tento systém lze využít i na bojová cvičení a co je na něm nejlepší… je naprosto zdarma. Již jsem o tom informoval našeho zástupce v Bruselu, tak doufám, že v průběhu příštího roku, jej budeme moci využívat i pro národní účely.

Nečekané vítězství
Naši kluci – ostřílení veteráni ryze technických  workshopů  – zde po prvé cvičili scénář, který míchal realitu skutečné operace, aliančního prostředí a potřebu mezinárodní operace. Z toho důvodu jsem byl připraven na nejhorší – spoustu problémů jsme čekali a také nastaly, ale ještě větší množství zdánlivých maličkostí.

Obrovským problémem, byl napřílad fakt, že počítače, které slouží ke komunikaci s aliancí jsou z finančních i bezpečnostních důvodů v jiných prostorách než, kde CIRC ministerstva obrany normálně pracuje. Tyto terminály musí ze zákona splňovat velmi přísná bezpečnostní kritéria, a proto jejich zajištění stojí i několik set tisíc korun. Díky tomu jsou pouze na několika místech v republice… a nejbližší terminál pro CIRC, který sídlí v v Brně se nachází až ve Vyškově. Ono to zní jako maličkost, ale představte si, že pracujete v Brně a musíte dojíždět s cédéčkem do Vyškova, abyste si vybrali a odeslali poštu. Pro cvičení jsme proto kluky přesunuli do Prahy, kde byli stísněni v buňce s jedním telefonním připojením, internetem, který padal každých třicet minut a „pouhých 300 metrů“ od utajovaných počítačů, pomocí kterých komunikovali s kolegy z NATO a které potřebovali mít na stole.

Tento problém bohužel trvá od roku 2006 a teprve tento rok se podařilo dosáhnout toho, že byl naplánovaný projekt na uvedení tohoto spojení do Brna. Bohužel podle posledních zpráv rozpočtové škrty způsobily, že se peníze na vyhrazené na tuto činnost ztratily. Z těchto a jiných důvodů proto vypadala, když jsem 17. listopadu večer vypínal počítač, situace kriticky – do naší cvičící buňky neustále přicházela nová hlášení útoků a atmosféra houstla. Věděli jsme, že klíč k rozluštění situace se nachází v zašifrovaném skriptu, který jsme nalezli na utajované síti, ale naši analytici neměli dostatečné nástroje na rozbití kódu a hrozilo, že úkol vůbec nesplní.

O to větším překvapením bylo, když za mnou druhý den ráno přišla hlavní koordinátorka cvičení se zprávou, že Česká republika jako první z účastnících členských států NATO dokončila hlavní úkol cvičení. Naši vojáci místo toho, aby strávili podvečer státního svátku se svými rodinami, do noci pracovali na tom, aby zabránili úniku citlivých informací. Vím, že to je jenom cvičení, ale v reálné situaci by toto jednání mohlo zachránit lidské životy a rozhodně jim za to patří uznání.

Musím říct, že toto bylo obrovským zadostiučiněním – zapnul jsem intercom a nechal si zavolat do místnosti všechny účastníky cvičení, aby mě slyšeli. V místnosti se rozhostilo napjaté ticho a kluci pravděpodobně očekávali, že je seznámím s dalším problémem. Myslím, že když jsem je seznámil s dobrou zprávou, tomu zpočátku snad nemohli ani uvěřit.

Ponaučení
Paradoxní bylo, že cvičení vlastně mělo zastřešit ministerstvo vnitra jako národní gestor problematiky kybernetické obrany. Vnitro dostalo za úkol řešit problematiku Cyber Defence začátkem roku. Byl okamžitě zřízen odbor, ale po volbách se postup řešení značně zpomalil. Odbor v současnosti tvoří ředitel, pracovník a asistentka.

Společně s koordinátorem cvičení v Praze jsme dali dohromady několik stránek připomínek a problémů – či jak říkají vojáci Lesson identified, které budeme muset vyřešit a o kterých bude informován i ministr obrany. Cvičení bylo proto velkým ponaučením a jak poznamenala slovenská delegace – možná to byl malý krok pro NATO ale obrovský skok pro Slovensko. Za Českou republiku můžu říct přesně to samé.