Příspěvky označené NATO
Jiří Šedivý: Stane se NATO pouhým politickým klubem?
Autor: Jakub Janda Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 10. 8. 2011

Náměstek ministra obrany Jiří Šedivý
S prvním náměstkem ministra obrany a bývalým mužem číslo dva NATO o českém zapojení v Alianci, otevírajícími se nůžky ve vojenských rozpočtech USA a zbytku světa a nepřijatelnosti Medvěděvových podmínek.
Můžete zrekapitulovat české působení v NATO od vstupu do Aliance v roce 1999?
Česká republika se dokázala poměrně rychle začlenit do NATO, a to jak politicky, tak vojensky. Patříme k těm politicky aktivnějším a proreformně naladěným spojencům. Přišli jsme s řadou vlastních iniciativ, například v oblasti obranného plánování, logistiky, organizace vrtulníkových schopností. Stále patříme k nejlepším v ochraně proti zbraním hromadného ničení. Naše armáda prošla poměrně záhy transformací a profesionalizací, tedy ve srovnání s ostatními členy z postkomunistické Evropy, a v současné době patří – co do kvality a schopnosti společného nasazení v operacích – k těm v kontextu celé aliance nadprůměrným. Naše působení v operacích tomu odpovídá jak rozsahem zapojení, tak jeho kvalitou.
Nicméně vzhledem k rozpočtovým škrtům posledních let začínáme již nyní žít takříkajíc z podstaty. Naši těžce vydobytou pozici, nebo lépe řečeno prestiž spolehlivého spojence, který do společného obranného potenciálu NATO náležitě přispívá, můžeme poměrně rychle pozbýt, a to zejména v souvislosti s dalším předpokládaným snižováním našeho rozpočtu. Podle momentálního vládního výhledu má obrana v letech 2013 – 14 ztratit dalších přibližně 20 procent ve srovnání s dneškem. Klesneme k 0.8 procenta HDP (oproti aliancí doporučeným 2 procentům) a budeme v zásadě bojovat o přežití ve smyslu zajištění těch nejzákladnějších a absolutně nezbytných a povinných funkcí našich ozbrojených sil. O nějakém rozvoji pak nemůže být ani řeči. Staneme se záhy tzv. černými pasažéry NATO – tedy těmi, kdo berou více bezpečnosti a obrany než přidávají. Naše politická váha a vliv v Alianci tím podstatně klesnou.
Na podzim loňského roku byla v Lisabonu schválena nová Strategie NATO, připravená týmem Madeleine Albrightové. Tato koncepce nepočítala s intervencí v Libyi. Můžeme se vžít do role analytika a bývalého insidera a zkusit odpovědět na otázku, zdali se NATO bude i nadále angažovat ve vojenských intervencích v zemích, kde probíhá tzv. arabské jaro – aktuálně tedy v Sýrii?
Především nutno říci, že smyslem koncepčních dokumentů a strategií není předpovídat konkrétní situace v konkrétním místě a čase. Měly by však být schopny předvídat obecné scénáře a způsoby použití prostředků aliance pro její cíle. V tomto smyslu operace na podporu bezletové zóny nad Libyí nijak zásadně nevybočuje z aliančního repertoáru plánovacích situací, od nichž se v NATO odvíjí plánování a rozvoj vojenských schopností. Vzhledem k tomu, že NATO paralelně s Libyí operuje na několika dalších místech – a zejména v Afghánistánu, jsou kapacity aliance natolik vytíženy, že si lze jen stěží představit otevření další vojenské operace v regionu.
Tolik z hlediska kapacity aliance. Ale především každému nasazení sil předchází politická debata o vážnosti situace v té které zemi či regionu, o hloubce a případných dopadech problému na bezpečnost, zájmy spojenců a tak podobně. Veškerá rozhodnutí o nasazení sil a prostředků aliance pak podléhají souhlasu všech spojenců. V neposlední řadě je pak žádoucí disponovat mandátem Rady bezpečnosti OSN. Vzhledem k těmto faktorům se prozatím jeví možnost intervence v Sýrii velmi nepravděpodobná. Na druhé straně nelze pominout fakt, že Sýrie sousedí s Tureckem – tedy přímo hraničí s územím NATO. Případnému zvažování společného zásahu NATO by musela předcházet eskalace situace v Sýrii do rozměrů a vážnosti, které by znamenaly přímé ohrožení Turecka.
Když se dnes, v polovině července 2011, podívám do Libye – můžete komentovat, jaká ponaučení přinesla Alianci bezletová zóna nad Libyí?
Odhlédneme-li od složitosti politických debat v alianci ohledně charakteru zapojení NATO do řešení libyjské krize, základní lekce spočívá v praktickém poznání skutečnosti, že závislost spojenců NATO na USA je v oblasti vojenských schopností naprosto fatální. Každým škrtem v obranných rozpočtech evropských spojenců – včetně naší země – se tato závislost zvyšuje a propast mezi vojenskými potenciály Evropy a USA se rozšiřuje. Američané zajišťují v Libyi většinu systémů velení a řízení, jsou naprosto nepostradatelní pro informační a zpravodajskou dominanci, poskytují bezpilotní letouny, doplňují Evropským účastníkům jejich rychle se tenčící zásoby přesné munice a podobně. S prohlubující se propastí mezi Evropou a USA roste americká frustrace z lehkovážného přístupu většiny evropských států k obraně. A nabízí se otázka, zda se NATO již nyní nevzdaluje od schopnosti naplnit tak zvanou úroveň ambicí, definovanou v lisabonském strategickém konceptu – tedy požadavek či cíl dosáhnout souboru sil a prostředků, které umožní v případě potřeby vést nejméně dvě větší a případně několik dalších menších vojenských operací současně.
V souvislosti s majoritním zapojením americké armády do operace v Libyi a 75 % rozpočtu NATO financovaném USA pronesl americký ministr obrany Robert Gates kritický projev k ministrům obrany členských zemí aliance, v němž se nechal slyšet, že si nedovede představit, že by USA i nadále financovaly obranu evropských zemí. Působil jste jako ministr obrany ČR i jako náměstek generálního tajemníka NATO. Můžete komentovat tento trend týkající se amerického a evropského zapojení?
K tomu ještě připočtěme fakt, že ještě před několika lety byl poměr sdílení nákladů na obranu mezi USA a zbytkem aliance 50 na 50 a nyní již Spojené státy platí 75 procent. Tempo rozevírání nůžek mezi námi a USA je nebezpečně vysoké. Ještě horší obrázek poskytuje struktura výdajů. Američané investují pětkrát více na jednoho vojáka v oblasti výzkumu a vývoje a třikrát více do celkových nákladů, než je evropský průměr. Tento dramatický nepoměr se nevyhnutelně projevuje v rozdílné kvalitě – zejména co do úrovně výstroje, výzbroje, informatizace a celkové technologické podpory a zajištění amerických a evropských sil.
Robert Gates varoval před zaostáváním evropských spojenců a rozdíly mezi USA a Evropou v oblasti vojenských schopností snad na každém ministerském zasedání během svého pětiletého působení ve funkci ministra obrany. Do svého posledního projevu na půdě NATO shrnul vše, co ho v posledních letech doslova štvalo. Ale tuto frustraci slyšíme i z mnoha dalších stran amerického bezpečnostního establishmentu, ať se jedná o politiky nebo experty. Pokud se tento trend nezmění – Zobrazit další »
Michael Romancov: Telenovela Medvěděv a Putin
Autor: Jakub Janda Kategorie: Různé | Other Datum: 9. 6. 2011
S politickým geografem a přispěvatelem OWOPu o afrických reformách, prohraném míru nové koncepci české zahraniční politiky a Medvěděvovi jako herci v telenovele.

Střet libyjské opozice s Kaddáfího silami (únor 2011); Zdroj Wikimedia Commons
Jak dnes, v květnu 2011, vnímáte porevoluční vývoj v Egyptě?
Domnívám se, že odstranění prezidenta Mubáraka ani zdaleka nebylo takovým „vítězstvím“, jak líčila média. Rozhodujícím mocenským aktérem zůstávají ozbrojené síly a zásadní problém, kvůli kterému revoluce propukla, tj. sociální a ekonomické problémy, není a ani nemohl být rychle vyřešen. Ať již se po volbách, zatím předpokládám, že volby budou, k moci dostane kdokoli, tak nová vláda dostane (rychle) nesplnitelné zadání a ocitne se pod tlakem. Pro další vývoj se ukáže být klíčovou její (ne)schopnost mu čelit. Dokud bude akceptována ekonomická pomoc ze strany USA (případně EU a dalších aktérů), které jsou, spolu s Izraelem, nejvíce zaangažovány na nutnosti udržet regionální stabilitu, nebude situace z našeho úhlu pohledu zásadně negativní. Problematické však je, že bezprostřední a střednědobá bezpečnost této části světa je svázána s vnitropolitickými problémy Egypta a pokušení svalit vinu za sociální a ekonomické problémy země na cizince bude pravděpodobně stoupat.
Jak by se vyvíjela Libye, kdyby se k moci dostali rebelové?
Nejsem věštec a mám jen velmi obecné vědomosti, pokud jde o vnitřní strukturu libyjské společnosti, takže má odpověď představuje spekulaci nedostatečně informovaného člověka, a jako takovou ji je třeba brát. Domnívám se, že existují dva základní scénáře: V prvním z nich bude „vláda“ rebelů uznána dostatečným počtem důležitých aktérů, a stane se tedy v očích mezinárodního společenství legitimním držitelem moci, avšak i nadále bude část země pod kontrolou Kaddáfího. Pak budeme i nadále svědky pokračujících bojů, a pokud rebelové začnou výrazně prohrávat, budou jim ti, co je uznali, muset nějak pomoci „udržet tvář“.
Ve druhém se rebelové stanou fyzickými vítězi konfliktu a jejich hlavní starostí bude najít nějaký (staro)nový mechanismus, jak distribuovat zisky plynoucí z prodeje ropy. V takovém případě budou pod dvojím tlakem: zaprvé se budou muset dohodnout mezi sebou – byl bych rád, kdybych se mýlil, ale nedomnívám se, že budou schopni dlouhodobě a kultivovaně vyjednávat, zadruhé na ně budou tlačit ti, kteří jim pomohli, aby jako kompenzaci získali možnost podílet se na rekonstrukci země a těžbě ropy, respektive z ní plynoucích ziscích. Pod tlakem mezinárodního společenství asi dojde k relativně rychlejší dohodě, avšak tato zanedlouho začne být zpochybňována těmi, kteří budou cítit křivdu (a je jisté, že se takoví najdou). Situace pak začne připomínat stav v Afghánistánu v tom ohledu, že v centru, ať již jím bude Benghází nebo Tripolis, bude zdánlivě přítomna autorita, zatímco zbytek země bude vykazovat větší či menší známky neklidu.
Jak hodnotíte snahy Západu, pod záštitou rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973, o zavedení bezletové zóny nad Libyí? Může někam vést, bez podpory pozemních bojů?
Západ dokázal prosadit princip R2P (Responsibility to Protect), což je v obecné rovině dobře, ale pokud nedojde, a zdá se, že tomu tak je, k jeho „automatickému“ globálním rozšíření zůstane jen gestem a pohříchu asi gestem nepříliš účinným. Letecká podpora rebelů evidentně nevedla k rychlému vítězství a tím se, bohužel, účinnost onoho gesta ještě více relativizuje. Opačného výsledku by bylo možné dosáhnout pravděpodobně jen prostřednictvím přímého zapojení do pozemních bojů. Pak by, podobně jako v Iráku, asi následovalo rychlé vojenské vítězství, ale to by určitě nepřineslo rychlé a efektivní uklidnění politické situace, takže bychom asi opět byli svědky vyhrané války a „prohraného míru“.
NATO si schválilo novou strategickou koncepci, která s revolucemi v arabském světě nepočítala. Jak samotnou koncepci vnímáte dnes?
S revolucemi v arabském světě, podobně jako svého času se zhroucením sovětského bloku, nepočítal nikdo, a z hlediska hlavního úkolu Aliance, jímž i nadále je obrana členských zemí, to nepovažuji za problematické. Sebevětší revoluční vzepětí v této části světa rychle nevygeneruje potenciál, jenž by byl schopen členy NATO ohrozit. Na druhou stranu je však pravdou, že vedle nutnosti věnovat se Rusku a Afghánistánu, což byla témata v koncepci explicitně zmíněná, se teď pásmo nestability geograficky podstatně rozšířilo. To však nakonec nemusí mít jen špatné důsledky, neboť menší fyzická vzdálenost může jak u evropských politických elit, tak u veřejného mínění konečně přispět k tomu, že budou odhozeny „růžové brýle“, díky nimž svět ještě stále vnímáme tak, jak vypadal bezprostředně po skončení studené války, tedy že velký problém je navždy odstraněn.
Jak obecně hodnotíte zapojení České republiky do struktur NATO od vstupu státu do této organizace?
Myslím, že si ve srovnání s řadou jiných států nevedeme špatně, ale to neznamená, že by to nemohlo být jiné. Nemám důvod pochybovat o schopnostech našich vojáků v misích, ale naše, ve smyslu celospolečenském, zapojení do společné obrany zájmů (a hodnot) západního světa by bylo ještě efektivnější, kdybychom byli schopni dostát svým finančním a transformačním závazkům. To je však zadání primárně pro politickou elitu.
České ministerstvo zahraničních věcí představilo novou Koncepci české zahraniční politiky. Co o ní soudíte?
Řekl bych, že se jedná o kvalitně zpracovaný materiál. Koncepce je v zásadě krátká, logicky a přehledně strukturovaná a vychází jak ze znalosti reálného stavu věcí, tak z možností, které ČR má. Nestaví před ČR žádné přehnaně ambiciózní úkoly a snaží se ukázat, jaká témata (a proč) by naší zahraniční politice „slušela“. Nejedná se o dokument, který by odrážel nějaké ideologické priority současné vlády, ale o dokument o který se může opřít jakákoli vláda, jež bude tvořena demokratickými stranami.
Jak vnímáte vzájemnou interakci ruského prezidenta Medvěděva a premiéra Putina? Mohl byste okomentovat jejich vztah a zkusit odhadnout další vývoj – kdo bude určovat vývoj Ruska dál?
Tento vývoj se jen velmi obtížně komentuje, neboť z veřejných vystoupení se jen těžko dá soudit na skutečný stav věcí. Například jejich interakce během loňských katastrofálních požárů byla evidentně velmi špatně režírovanou „telenovelou“, kde Putin vystupoval coby rozhodný a Medvěděv coby citlivý hrdina. Sice čím dál tím častěji na veřejnost pronikají informace o neshodách a čas od času si prostřednictvím sdělovacích prostředků vymění nesouhlasná stanoviska, ale to je zatím vše. V dnešním Rusku veřejný prostor, včetně mediálního (s výjimkou internetu) slouží ke spektakulárním demonstracím národní a státní jednoty, ale to podstatné se děje někde ve skrytu. Vzhledem k tomu, jak často se Putin v poslední době začal, jakkoli mu to coby premiérovi vlastně nepřísluší, vyjadřovat k zahraničně-politické a bezpečností problematice bych soudil, že se bude chtít vrátit do pozice, která mu umožní tyto dimenze ovlivňovat. Mimo jiné i proto, že jejich prostřednictvím se velmi dobře sbírají plusové body u veřejnosti. To však nutně neznamená, že by musel usilovat o návrat do pozice prezidenta, neboť by mohlo stačit posílit pozici premiéra a upravit tímto způsobem politický systém. Kdyby se tak prezidenta podařilo upozadit, nemusel by čelit potenciální kritice, že se snaží ohnout ústavu a dokonce bychom mohli být svědky v zásadě férové a otevřené politické soutěže, neboť kompetence by byly převedeny jinam.
Pokud jde o to, kdo bude určovat další vývoj Ruska tak je nepravděpodobné, že to bude „lid“, neboť ten je pasivní, opozice je roztříštěná a marginalizovaná, takže se nejpravděpodobnější jeví být varianta, že to stále budou ti, co jeho osud určují teď.
Michael Romancov je politický geograf. Působí od roku 1998 jako vyučující na Institutu politologických studií UK FSV. Od roku 2007 je jeho mateřským pracovištěm Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií na Metropolitní univerzitě Praha.
Celý rozhovor byl publikován v Revue Politika.
Zemřel Ronald „Ron“ Asmus
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 1. 5. 2011
V sobotu 30. dubna večer podlehl rakovině jeden z mužů, kteří se významně zasloužili o rozšíření NATO na východ Ronald „Ron“ Asmus. Bylo mu 53 let. Byl nejenom jedním z hlavních proponentů rozšíření, ale zároveň Američanem, který se zasazoval o silné transatlantické pouto a od 90. let minulého století lobboval za to, aby Spojené státy a jejich představitelé věnovali Evropě, zvláště té Střední a Východní velkou pozornost. A mimochodem, byl poměrně častým hostem i v Praze.
V době, kdy úvahy výhodách rozšiřování NATO a Evropského společenství/Evropské unie na Východ ještě nebyly tak široce přijímané jako dnes, vyšel ve Foreign Policy Affairs článek Building a New NATO, který Asmus napsal spolu s Richardem Kuglerem a Stephenem Larrabeem. Mimo jiné v něm v souvislosti se šířící se nestabilitou především v jihovýchodní Evropě zazněla památná věta:
NATO must go out of area or it will go out of business.
To, že necelých dvacet let poté se hovoří o tom, že právě příliš velká angažovanost aliance mimo své hranice oslabuje NATO a důvěru jeho členů v závazek kolektivní obrany nic nemění na tom, že tehdy šlo o významnou myšlenku. Bez ní by se jen těžko přesvědčovali skeptičtí američtí politici o nutnosti posunout hranice aliance a vydat se na, jak se tehdy říkalo, „Divoký východ“.
Ve zmíněném eseji ve Foreign Policy Affairs autoři nastiňují novou strategii v šesti krocích:
- NATO se musí změnit z aliance založené na kolektivní obraně proti specifické hrozbě v alianci zaměřenou na šíření demokracie, stability a zvládání krizí;
- posílení transatlantické vazby zrovnoprávněním vztahu mezi USA a evropskými spojenci – evropeizace NATO je v zájmu Spojených států i Evropanů;
- francouzsko-americká spolupráce musí napomoci ukončení zmatené debaty v Německu o jeho strategické roli v Evropě a za jejími hranicemi (strategická emancipace Německa);
- koherentní a koordinovaná politika Západu při začleňování zemí Visegrádu do Evropského společenství a Severoatlantické aliance;
- stabilizace a podpora demokracie v Rusku, protože jedině silné bezpečnostní partnerství NATO s Ruskem může být garantem míru a stability v Evropě a
- konstruktivní politika směrem k Ukrajině, protože nezávislá Ukrajina je důležitým nárazníkem mezi Ruskou a Evropou.
Konec eseje jakoby neztratil nic ze své aktuálnosti:
FINALLY, EXTENDED collective defense and security means that the alliance must be reorganized militarily, NATO’s basic problem is the mismatch between its old mission and Europe’s new strategic challenges. It is no longer possible for NATO to concentrate on the strategic luxury of territorial defense. The dividing line between „in area“ and „out of area“ crises, so clearly drawn during the Cold War, has become ambiguous and artificial. Redefining alliance commitments in both areas, and finding the proper balance between the two, is the fundamental issue facing the alliance.
Jsme o necelých dvacet let dál a stále tápeme. Zdá se, jakoby se oslaboval i ten tradiční poválečný americko-evropský vztah. Jakoby ten v Evropě mnohdy nenáviděný George W. Bush byl posledním americkým prezidentem z dynastie těch, kteří měli v paměti 2. světovou válku a nutnost americké intervence a proto dělali vše pro hýčkání speciálního vztahu se starým kontinentem.
Uvidíme v budoucnu, ale vztah Baracka Obamy k Evropě jen jako k další oblasti z několika na světě, může naznačovat, co bude následovat. Na druhou stranu jsme svědkem nikoli příliš velké emancipace Německa v zahraničí, ale nárůstu významu a vlivu Francie. Karty jsou zamíchány a pravdou je, že z velké části tak, jak předvídal a chtěl Ronald Asmus.
To, co jsem komplikovaně vyjadřoval výše, krásně vyjádřil E.L. na blogu nazvaném Eastern approaches na stránkách The Economist v nekrologu za Rona Asmuse:
I worry that his passing marks the passing of an age. He epitomised the generous-spirited and ambitious sentiments that won the cold war and rebuilt Europe on the rubble of the evil empire. Things seem more mean-spirited now.
ALTBMD – protiraketová obrana Severoatlantické aliance
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 2. 4. 2011
Tento text jsem dostal od Jakuba Čeňka, který studuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlově v Institutu mezinárodních studií. Jde o užitečný přehled komponentů protiraketové obrany NATO a jejím stavu.
Protiraketovou obranu lze rozdělit na obranu bojiště (Theater Missile Defence, TMD) a na obranu území a obyvatelstva (Territorial Missile Defense). Na pražském summitu konaném v roce 2002 bylo rozhodnuto o vypracování studie na téma obrany území a obyvatelstva, což bylo tehdy novinkou. Následně tato studie (Missile Defence Feasibility Study) označila možnost rozšíření protiraketové obrany na území a obyvatelstvo za „technicky možnou.“
Summit NATO konaný v Bukurešti v roce 2008 je dalším milníkem teritoriální raketové obraně. V závěrečné deklaraci z tohoto summitu je toto téma velmi diskutovaným problémem ve vztahu k Ruské federaci, která byla a je k protiraketové obraně NATO velmi skeptická.
Znovu ujišťujeme Rusko, že Politika otevřených dveří NATO a současné, i všechny budoucí, snahy o protiraketovou obranu NATO jsou zamýšleny tak, aby lépe reagovaly na bezpečnostní výzvy, kterým jsme všichni vystaveni, a znovu zdůrazňujeme, že tato opatření nabízejí příležitosti k prohloubení úrovně spolupráce a stability bez toho, že by představovaly hrozbu našim vztahům.
Diplomatická formulace této deklarace je evidentní. Důvodem je už zmiňovaná obava Ruska z jakéhokoli programu protiraketové obrany, která je patrná od dob Sovětského svazu. Dalším důvodem byl Bushův plán americké protiraketové obrany a rozmístění prvků této obrany na území České republiky (radar) a Polska (protirakety). Budoucím úkolem bylo zvážení možnosti integrace amerického systému do struktur NATO. Z deklarace je patrné, že se už v této době počítalo s integrací. Dále byla také znovu zmíněna myšlenka rozšíření ABM obrany na teritorium a obyvatelstvo.
Zatím poslední summit NATO se konal v listopadu 2010 v Lisabonu. Tento summit je z hlediska teritoriální obrany nejdůležitější, protože položil základy pro rozšíření protiraketové obrany na území a obyvatelstvo členských států. Vybudování této schopnosti bude velmi náročným a drahým úkolem. V závěrečné deklaraci je zmíněna hrozba proliferace jaderných balistických zbraní, která ohrožuje obyvatelstva členských států NATO.
Rozhodli jsme se, že současný program NATO Active Layered Theatre Ballistic Missile Defence (ALTBMD) a jeho velící, řídící a komunikační schopnosti budou rozšířeny tak, že nebudou sloužit pouze k ochraně rozmístěných sil NATO, ale také k ochraně evropského obyvatelstva, území a sil. V tomto kontextu tzv. Phased Adaptive Approach Spojených států je vítán jako hodnotný národní příspěvek k architektuře protiraketové obrany NATO, stejně tak jako další možné dobrovolné příspěvky spojenců.

Test součásti protiraketové obrany Terminal High Altitude Area Defense (THAAD) v roce 2006. THAAD je určen k ničení balistických raket v závěrečné fázi letu; Foto U.S. Department of Defense
Fázový adaptivní přístup (PAA) je důležitou částí (dalo by se říci i stěžejní) ALTBMD. Oznámil jej prezident Barack Obama v listopadu 2009. Zrušil tím předchozí americké plány na vybudování radaru (radar včasného varování, European Midcourse Radar, EMR) v Čechách a antiraket (Ground Based Interceptorts, GBI) v Polsku, což bylo jedno z důležitých témat americké zahraniční politiky za Bushovy administrativy.
Tato změna byla motivována přehodnocením íránského raketového programu. Dle amerických zpravodajských služeb úroveň íránského výzkumu v oblasti mezikontinetálních raket je nižší než se předpokládalo, proto se nový americký přístup zaměřil v počáteční fázi na obranu proti raketám krátkého a středního dosahu.
PAA se skládá ze čtyř fází, které jsou časově ohraničeny. V první fázi se vylepšuje současný systém (2011). Měly by být nasazeny i prostředky obrany proti raketám středního a krátkého dosahu. Nejdříve bude bráněna oblast jihovýchodní Evropy, která je nejohroženější. Hlavním komponentem této fáze a v podstatě celého PAA jsou tzv. protiraketové komplety Aegis se střelami Standard Missile – 3 IA. Tyto rakety budou postupně vylepšovány, aby byly schopné obrany proti raketám delšího rozsahu (2011; SM-3 IA, 2015; SM-3 IB, 2018; SM- 3 IIA a SM-3 IIB). Mimo jiné hlavní změnou oproti Bushovi administrativě je důraz právě na AEGIS a SM-3.
Druhá fáze bude probíhat v roce 2015. Kromě dodatečného zlepšení senzorů a nasazení lepší varianty SM-3 IB, bude hlavním bodem přizpůsobení a vybudování systému Aegis Ashore Missile Defense System (AAMDS), který bude nasazen v Rumunsku. Ostatně již v únoru 2010 rumunský premiér souhlasil s umístěním protiraketové základny. AAMDS je nyní ve stádiu vývoje.
Třetí fáze by mělo být dosaženo kolem roku 2018, kdy má být v Polsku vybudována další základna AAMDS. Protiraketový systém by měl být schopen obrany proti raketám středního dosahu. Kromě toho by měl být doplněn o nový komponent obrany – THAAD. V té době by měly být všechny země NATO pod společnou protiraketovou obranou. A konečně v poslední fázi by měl být systém schopen obrany proti mezikontinentálním balistickým střelám (kolem roku 2020). Všechny fáze počítají s vylepšováním senzorů, řídících a velitelských schopností.
USA považují za hrozbu pro národní bezpečnost státy schopné provést jaderný útok s využitím mezikontinentálních balistických raket, jako jsou Severní Korea a Irán. Další části protiraketového systému jsou zaměřeny na obranu proti raketám krátkého a středního dosahu. Tento americký systém je koncipován jako obrana skládající se z několika vrstev, které pokrývají všechny fáze letu balistické rakety (vzestupná, střední a konečná). Navíc každá vrstva se skládá z více komponentů. Důvodem k této koncepci je zvýšení šanci zásahu nepřátelské rakety. ALTBMD je postaven na stejné koncepci, která je upravena na podmínky NATO.
Program ALTBMD a jeho komponenty
Programová kancelář je zodpovědná za design, vývoj a nasazení ALTBMD. Komunikuje také s jiným institucemi NATO na téma protiraketové obrany. Byla založena v září roku 2005 a jejím ředitelem je italský brigádní generál Alessandro Pera. Na ALTBMD se aktivně podílí pouze některé členské země NATO – Kanada, Itálie, Polsko, Spojené státy americké, Německo, Velká Británie a Francie. Cílem je vybudovat obranu proti taktickým raketám (raketám krátkého a středního dosahu) s doletem do 3000 kilometrů. Avšak dle posledních vyjádření brigádního generála Pera se do budoucna počítá i s obranou před mezikontinentálními balistickými raketami (ICBM).
Podobně jako americký PAA je rozděleno vybudování ALTBMD do několika fází. Takzvaná „přechodná schopnost“ (Interim Capability, InCA) se sestává ze dvou kroků. Prvním je získání peněz (leveraging) na dosavadní výzkumné programy států NATO a schopností už vybudovaných v oblasti ochrany bojiště (TBMD). Druhým krokem je splnění všech Zobrazit další »
Slovenské problémy a nádeje
Autor: Ondrej Rajkovic Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 17. 2. 2011

Slovenský ministr Ĺubomír Galko (vlevo) s generálním tajemníkem NATO Andersem Foghem Rasmussenem (20. září 2010); Foto NATO
Keď bola vlani v júni na Slovensku zvolená nová vláda pod vedením Ivety Radičovej, pridelenie rezortu obrany zostávalo visieť vo vzduchoprázdne. Zo štyroch parlamentných strán tvoriacich vládnu koalíciu mali iba dve (SDKÚ-DS a KDH) skúsenosti s vedením ministerstva obrany a zvyšné dve (SaS a MOST-Híd) vôbec žiadne. Ministrom obrany sa napokon stal Ľubomír Galko, podpredseda Slobody a Solidarity, ktorého kvalifikácia spočívala viac na jeho manažérskych schopnostiach ako na odbornej spôsobilosti. Ja osobne som sa obával ďalšieho „nemastného-neslaného“ ministra.
Od nástupu na pozíciu ministra obrany sa ale Galko prejavil ako schopný človek, ktorý začal takpovediac „od podlahy“ – s rozsiahlym auditom ministerstva. Ten odhalil niekoľko neefektívnych zmlúv, ktoré značne odčerpávali financie ministerstva. Ale toto bolo možné očakávať vzhľadom na fakt, že odchádzajúci minister obrany Jaroslav Baška podpísal niektoré zmluvy tesne pred parlamentnými voľbami alebo tesne po nich. Jedna z týchto zmlúv sa týkala najmä modernizácie vrtuľníkov Mi-17 a ex-minister Baška obhajoval toto rozhodnutie skutočnosťou, že:
Slovensko podľa neho nemalo peniaze na nákup nových vrtuľníkov, stroje však potrebuje, keďže to vyplýva z medzinárodných záväzkov.
Doposiaľ najväčší problém sa pred ministrom Galkom objavil v posledných dňoch po správe Franka Bolanda.
„Potrebujete viac peňazí. Keď vás Aliancia prijala v roku 2004, tak ste súhlasili, s vyčlenením 2 percent HDP na obranu. To sa potom zmenilo na 1,6 percenta. Tento záväzok takisto nebol naplnený a klesol na 1,5 percenta. A teraz visia výdavky na obranu niekde na jednom percente, čo je veľmi málo,“ konštatoval riaditeľ obranného plánovania NATO Frank Boland s tým, že v problémoch sa rezort ocitol najmä po škrtoch od roku 2007.
Písať o slovnej prestrelke kedy poslanci SMER-SD na pôde parlamentu označili rozhodnutie Ľubomíra Galka vybrať si v týchto dňoch dovolenku za „hlbokú neúctu voči prezidentovi, poslancom a vojakom“ by bolo plytvaním času.
Pritom činnosť ozbrojených síl, hoci nedosahuje efektivitou hviezdnych výšin, je viac než dobrá. Pri akútnom nedostatku financií sa slovenskí vojaci podieľajú na spoločnom výcviku s príslušníkmi US Army. Tu sa jedná najmä o spoločné aktivity vojenskej polície, ženistov a špeciálnych síl. Práve tieto tri špecializácie ponúkajú širokú možnosť uplatnenia pre príslušníkov OSSR v zahraničných misiách a najmä v misii ISAF v Afganistane. To, ale bude možné iba ak vláda vyrieši problém financovania ministerstva a armády a následne, ak Biela kniha (na Slovensku nazvaná – Strategické hodnotenie obrany) poukáže týmto smerom ako najvhodnejším spôsobom nasadenia síl OSSR v zahraničí.
No strategic exigencies: A Nuke-Free World ahead?
Autor: Jakub Janda Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 29. 1. 2011

A Standard Missile-3 (SM-3) is launched from the Japan Maritime Self-Defense Force destroyer JS Myoko (DDG 175) in a joint missile defense intercept test with the Missile Defense Agency in the Pacific Ocean (Oct. 28, 2009); U.S. Navy photo Courtesy of the Missile Defense Agency
When Ronald Reagan and Michael Gorbachev talked at the 1986 Reykjavik summit, the American representative said that the aim in the future will be to get the World disposed of the nuclear power. Journal Foreign Affairs published that Reagan’s performance was the dangerous result of “casual utopianism,” “indifferent preparation” and a lack of understanding of strategic “exigencies”.
Two decades later, Henry Kissinger said:
I do not believe we can do this as a demand by countries that have nuclear weapons to countries that do not.
Today — two decades after the Berlin Wall came down — the United States and Russia still have more than 20 000 nuclear weapons, thousands ready to launch within minutes. North Korea might use its nukes to “punish” the southern brothers and Iran is mastering the skills it needs to make its own.
In spotlight of the grand dilemma – are we closer to Fukuyama’s End of History and “victory of Freedom” – therefore no nukes are to be needed? Or is the Huntington’s Clash of Civilizations near future of the mankind? I assume we all found out after 9/11/01, that “the victory of Freedom” theory has experienced a major setback.
The decay of the only real superpower from the early years of the new century and the exchange of roles between Russia and China as the counterpart of the USA, has been considered the difference between the world of 1986, post-1990 and 2010.
Three levels of “the” solution
The first level of pondering outlined question: tension between USA and its counterpart on the world’s chessboard. After the ongoing final ratification of the new START and the NATO Lisbon summit in November 2010 it turned to be official that Russia has given up on the superpower role. Since the G-20, EU and UN do not make geostrategic decisions any more (or yet), everything weights on the shoulders of the G-2: Washington – Beijing.
New bilateral “game” is to be played between the two biggest geostrategic players. According to Fareed Zakaria – the liberal democracy will “probably” arrive in China within next decades. Since Uncle Sam’s Land desires to keep the world turning the democratic (e. q. liberal) way, in the meantime – till the Chinese reach the “full” democracy (what might never happen),it is natural to keep the power which is able to defend the values of such a world so – keep the N-weapons.
On the other hand, China has no interest in losing the nuclear position, especially in contrast with weak Russia, strengthening South Korea (recalling the 1953 Chinese march to Seoul) and economically strong Nippon. Clear answer is – there is no way any of those sides could voluntarily get rid of nuclear weapons. (Although, they might find a compromise on new “Chinese” START, which would make the next US president more “likeable” for the EU-US demos.) Need of having the Mutual Assured Destruction button will remain for next several decades on both sides, till the détenete will be brought up when the globalized need for resources will not be fought for, but negotiated. (Which is just an idealistic idea, more probably the WW III for resources is before the door of presence.)
The second level of insights on N-weapons is: Familiar “NATO-USA and Friends” (South Korea, Saudi Arabia and Japan) on one side, the “evil” states on the other one. Speaking of the local disputes – the Korean conflict and Iran controversy over the nuclear program bring the overpowering need to another perspective.
These smaller countries cannot compete with the NATO states in terms of conventional armies, therefore they would literally like to be able to use the Herman Kahn’s megadeath (term coined in 1953 by Herman Kahn to describe one million deaths) as a very negative PR move for the democratic countries dependant on the will of their demos. The idea of strong bilateral damage stemming from the unexpected use of nuclear power is far too sexy so there is no way of locking the use of it by signing papers. “Evil” states will do their best to get the N weapons and use them if they cannot be “heard” – the same pattern as for the fundamentalists.
As a consequence, the “NATO and Company” countries have to have a counter strike-ability of the same volume – the need of being able to destroy Pyongyang/Teheran or depositing the whole North Korean divisions within seconds have to be the difference-maker. In addition, it is significant to know that only Turkey and the USA have really Zobrazit další »
Co (ne)řekl Medveděv a kolik bude stát deštník
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 29. 11. 2010

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen (vpravo) vítá ruského prezidenta Dmitrije Medveděva na summitu aliance v Lisabonu; Foto NATO
Jedním ze sledovaných témat lisabonského summitu Severoatlantické aliance bylo budování protiraketové obrany a především spolupráce s Ruskem při výstavbě deštníku. V prvních chvílích u některých politiků i médií převládala spokojenost z toho, že se podařilo překonat rozpory a zahájit spolupráci. Týden poté už se objevují informace nasvědčující tomu, že to není zas tak jasné.
První pochybnosti se týkají toho, co vlastně členským zemím ruský prezident Dmitrij Medveděv navrhl. Podle některých zdrojů neučinil žádnou konkrétní nabídku, pouze vyslovil vůli ke spolupráci, pokud bude Rusko pro alianci naprosto rovnocenným partnerem.
„I was present in the room. … Our president made no concrete proposal,“ Russian Ambassador to NATO Dmitry Rogozin said in reaction to a report about the alliance’s meeting with the Russian leader at the Lisbon summit last week. „He simply expressed the principles of cooperation that we support, such as equality between Russia and its NATO partners and that the future antimissile system does not constitute a risk for our nuclear deterrent arsenal,“ he said.
List The Wall Street Journal napsal, že Medveděv měl nabídnout, že Rusko bude sestřelovat balistické rakety, které by směřovaly na Evropu a byly by mimo dosah aliančních antiraket. Totéž by měl dělat alianční deštník v případě raket směřujících na Rusko.
Podle dalších informací z NATO měli představitelé aliance zamítnout ruský návrh na sjednocení obou štítů. Diplomaticky měl tuto snahu odmítnout americký prezident Barack Obama s tím, že nejprve je nutné, aby problematiku pořádně prozkoumali techničtí experti. Mimochodem, už po zasedání představitelů členských zemí řekl například český prezident Václav Klaus, že by v žádném případě nemělo jít o jeden deštník, ale o dva – alianční a ruský -, které by byly úzce propojeny sdílenými informacemi.
Není tedy příliš jasné, co se vlastně dohodlo. Na jednu stranu debata skutečně proběhla, na stranu druhou, zástupci zemí NATO prý nebyli zcela nadšeni ruskými požadavky podmiňujícími hlubší spolupráci. Zatímco je spolupráce NATO-Rusko v oblasti protiraketové obrany v centru dění, už méně se mluví o tom, co vlastně budování štítu bude znamenat pro Evropu. A popravdě, dokud si my sami neuděláme jasno v tom, jak má protiraketová budoucnost vypadat, nebude mít smysl zatahovat Moskvu do nějakého projektu. Tedy pokud má být víc, než jenom proklamativní.
To se týká třeba i financí. Hovořilo se o tom, že by deštník neměl stát více, než miliardu eur. Představitelé členských zemí souhlasili s tím, že se do deštníku zpočátku investuje dvě stě milionů eur. To by mělo stačit maximálně na vybudování velitelské a řídící „sítě“, která by měla spojit jednotlivé části systému. Podle některých odhadů by ve skutečnosti evropský funkční protiraketový štít mohl stát miliardy, možná i desítky miliard eur.
„Individual European states will have to decide what national missile-defence assets they can afford,“ a Nato official said, „we’re only providing architecture it can be plugged in to.“
David Betz, a defence expert at King’s College, London, said he „did not expect European states to be willing to spend the kind of money we’re taking about involves for the next decade or more.“
„Its impossible to speculate on what the final costs will be,“ Dr Betz said, „but I think the US figures offer a useful guide.“
Strategický koncept NATO a budoucnost
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 21. 11. 2010
Po více jak deseti letech (1999) má Severoatlantická aliance novou strategickou doktrínu. Koncept, který více než rok připravovala „skupina moudrých“, má reflektovat nejenom uplynulou dekádu, ale především vysvětlit občanům, proč má existence aliance stále smysl a hlavně co se musí stát, aby smysl měla i v dalších dekádách 21. století.
Aliance má tři základní úkoly – kolektivní obrana (žádné posilování článku 5 po gruzínské eskapádě v roce 2008 se nekoná, „pouze“ je zdůrazněna jeho platnost), mechanismy na zvládání krizí (crisis management) a kooperativní bezpečnost. NATO nevyjmenovává žádného nepřítele, ale zdůrazňuje „rozhodností“ aliance v případě ohrožení bezpečnosti některého členského státu. Je to detail, ale byť tato „rozhodnost“ není specifikovaná, nechává otevřené dveře k jednání už při „ohrožení“ a nikoli pouze při „napadení“. Významné je, že i přes debaty a tlak některých členských zemí zůstal v textu zachován jaderný detergent, jako ústřední bod strategie aliance:
Deterrence, based on an appropriate mix of nuclear and conventional capabilities, remains a core element of our overall strategy. The circumstances in which any use of nuclear weapons might have to be contemplated are extremely remote. As long as nuclear weapons exist, NATO will remain a nuclear alliance.
Důležité je zdůraznění nutnosti budování kybernetické obrany – mimo jiné jde o centralizaci úřadů, které zastřešují problematiku v členských zemích. Nechybí rozvoj kapacit k ochraně proti zbraním hromadného ničení a hlavně odhodlání vybudovat (pospojovat) protiraketový deštník nad teritoriem členských zemí.
Hned bylo do projektu zapojeno Rusko, aby bylo potvrzeno, že nejde o nic proti němu. Ale jak řekl český prezident Václav Klaus, budou to vlastně dva systémy založené na otevřené výměně informací. Každopádně prezident i ostatní členové české delegace budování protiraketové obrany přivítali a přislíbili aktivní účast Česka. Půjde za místnost s obrazovkami?
Mechanismy na zvládání krizí vycházejí z konfliktních a postkonfliktních zkušeností aliance posledních patnácti let. Důležité je samozřejmě předcházení krizím a k tomu je zapotřebí spolupráce tajných služeb členských zemí. To, že je „enhance intelligence sharing“ zmíněno na prvním místě bodů „jak být efektivní“ se dá číst také tak, že se po 11. září slibovaná výměna informací tajných služeb příliš nedaří, nedaří a nedaří…
Konečně, bez spolupráce nebude bezpečnosti. Proto je aliance připravena spolupracovat s kýmkoli, kdo to myslí s tímto světem jenom trochu dobře na odzbrojování a kontrole šíření zbraní. Zaujal mně následující bod:
In any future reductions, our aim should be to seek Russian agreement to increase transparency on its nuclear weapons in Europe and relocate these weapons away from the territory of NATO members. Any further steps must take into account the disparity with the greater Russian stockpiles of short-range nuclear weapons.
Co se „otevřených dveří“ týče, z těch tří vět v textu čiší spíše povinnost, než nadšení. Alespoň, když to člověk porovná s textem koncepce z roku 1999, ve které se mimo jiné praví:
It expects to extend further invitations in coming years to nations willing and able to assume the responsibilities and obligations of membership, and as NATO determines that the inclusion of these nations would serve the overall political and strategic interests of the Alliance, strengthen its effectiveness and cohesion, and enhance overall European security and stability.
Aliance je samozřejmě připravena rozvíjet partnerství s každým, kdo má vážný zájem. Mezi významné organizace pro NATO patří OSN a Evropská unie. Drobný postřeh, oproti textu z roku 1999 v tom novém zcela chybí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (je na místě významné, nebo bezvýznamné hmmmmm?). Mezi partnerskými zeměmi je na prvním místě Rusko, což není velké překvapení, státy Středozemí, Ukrajina, Gruzie a státy Západního Balkánu a Perského zálivu. Zvláště v případě Ukrajiny jde, pochopitelně, o opatrnou formulaci. Posuďte sami, zde je pasáž z textu z roku 1999:
Ukraine occupies a special place in the Euro-Atlantic security environment and is an important and valuable partner in promoting stability and common democratic values. NATO is committed to further strengthening its distinctive partnership with Ukraine on the basis of the NATO-Ukraine Charter, including political consultations on issues of common concern and a broad range of practical cooperation activities. The Alliance continues to support Ukrainian sovereignty and independence, territorial integrity, democratic development, economic prosperity and its status as a non-nuclear weapons state as key factors of stability and security in central and eastern Europe and in Europe as a whole.
A zde je text současný:
…continue and develop the partnerships with Ukraine and Georgia within the NATO-Ukraine and NATO-Georgia Commissions, based on the NATO decision at the Bucharest summit 2008, and taking into account the Euro-Atlantic orientation or aspiration of each of the countries;
Tento vývoj budiž připomínkou všem, kteří pracují na dlouhodobých koncepčních dokumentech, že svět je mnohem zajímavější a pestřejší, než by si jeden v určitém okamžiku myslel.
A nakonec nechybí, možná jedna z nejdůležitějších pasáží – reforma. Zkrátka, velitelství je příliš a zaměstnanců v nich také. Snad to tentokrát, s krizí za zády, dopadne lépe, než jak se říkalo v roce 1999. O místa by měly přijít tisíce lidí.
NATO agreed to reduce staff in its military command structure by one-third, from 13,500 to around 8,500, but it put off a decision on which and how many facilities would close down… NATO officials have signalled that four or five out of the 11 headquarters could be shut. The headquarters are spread across Europe, including air commands in Ramstein, Germany, and Izmir, Turkey, maritime commands in Northwood, England, and Naples, Italy, as well as another sea component in Lisbon. The alliance also decided to cut the number of agencies, which are spread across seven countries, from 14 to three.
Česko poprvé vstoupilo do kybernetické války – a uspělo
Autor: Giuliano Giannetti Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 19. 11. 2010
České vojenské středisko kybernetické obrany se zúčastnilo poprvé v historii cvičení NATO Cyber Coalition 2010 a ihned obsadilo zlatou příčku. Více než roční příprava cvičení tak přinesla své ovoce, cvičení však také syrově odkrylo spoustu problémů, které mohou stát i životy. Tento článek popisuje mojí osobní zkušenost, kterou si ze cvičení odnáším.

NATO musí ukončit okamžitě okupaci původního Kamonskeho území a vrátit se domů. Jinak Kaim využije všech možných prostředků, aby zničil oči a uši vojáků NATO a zanechal je slepé a hluché škemrající o záchranu.
Toto je vzkaz teroristické hackerské skupiny Kaim vojákům stabilizační mise NISFOR na území fiktivního kontinentu CEURASIA, který je v současnosti zmítán etnickým konfliktem mezi státem KAMONEM a jeho slabším sousedem TYTANEM. NATO se rozhodlo zabránit etnickým čistkám na sporné hranici mezi oběma státy a vyslalo do oblasti mírovou misi – a spolu s ní také spoustu počítačů a jiné životně důležité techniky, která je terčem kybernetických útoku Kamonských separatistů.
Cvičení bylo řízeno z podzemního bunkru vrchního velitelství NATO, kde více než dvacet zástupců členských státu aliance dohlíželo na jeho průběh. Tito lidé zastupovali schopnost aliance chránit bezpečnost informací všech svých počítačových systémů rozprostírající se po tisícikilometrových vzdálenostech od Spojených států amerických po Afghánistán.
Cvičení probíhalo tak, že rozhodčí cvičení v určený čas seznamovali hráče – v našem případě příslušníky CIRC MO s informacemi, který by za reálných okolností dostaly buď od techniky hlídající naše sítě, nebo od uživatelů, kteří narazili na problém. Těmto informacím se říkalo vstupy, a já jako rozhodčí cvičení a můj „local trainer“ v Praze jsme monitorovali tzv. výstupy, kdy naši hráči provedou očekávanou reakci (dají například pokyn k odvirování počítače či předají informaci spojencům).
Česká republika se v rámci scénáře cvičení účastnila mírové operace v blíže nespecifikované zemi fiktivního kontinentu CEURASIA. Ačkoliv počítače na napadené systémy aliance byly smyšlené, bezpečnostní analytici NATO a Cyber Defence Centre of Excellence v Estonsku připravili skutečné viry a kopie infikovaných serverů, u kterých museli čeští analytici zjistit způsob napadení, možný únik informací a původce útoku. Virus napadl i počítače spojeneckých států a zlikvidování útoku proto vyžadovalo těsnou spolupráci a výměnu informací mezi všemi členy aliance i střediska kybernetické obrany NATO CIRC.
Na monitorování cvičení se využívalo speciálního systému s názvem JEMM, který vyvinula agentura NATO NC3A, kde bylo přesně nadefinované, kdy má kdo co udělat a v kolik se očekává reakce. Díky tomu jsme mohli sledovat přes webové rozhraní v reálném čase co dělají naši kolegové v celé alianci. Tento systém lze využít i na bojová cvičení a co je na něm nejlepší… je naprosto zdarma. Již jsem o tom informoval našeho zástupce v Bruselu, tak doufám, že v průběhu příštího roku, jej budeme moci využívat i pro národní účely.
Nečekané vítězství
Naši kluci – ostřílení veteráni ryze technických workshopů – zde po prvé cvičili scénář, který míchal realitu skutečné operace, aliančního prostředí a potřebu mezinárodní operace. Z toho důvodu jsem byl připraven na nejhorší – spoustu problémů jsme čekali a také nastaly, ale ještě větší množství zdánlivých maličkostí.
Obrovským problémem, byl napřílad fakt, že počítače, které slouží ke komunikaci s aliancí jsou z finančních i bezpečnostních důvodů v jiných prostorách než, kde CIRC ministerstva obrany normálně pracuje. Tyto terminály musí ze zákona splňovat velmi přísná bezpečnostní kritéria, a proto jejich zajištění stojí i několik set tisíc korun. Díky tomu jsou pouze na několika místech v republice… a nejbližší terminál pro CIRC, který sídlí v v Brně se nachází až ve Vyškově. Ono to zní jako maličkost, ale představte si, že pracujete v Brně a musíte dojíždět s cédéčkem do Vyškova, abyste si vybrali a odeslali poštu. Pro cvičení jsme proto kluky přesunuli do Prahy, kde byli stísněni v buňce s jedním telefonním připojením, internetem, který padal každých třicet minut a „pouhých 300 metrů“ od utajovaných počítačů, pomocí kterých komunikovali s kolegy z NATO a které potřebovali mít na stole.
Tento problém bohužel trvá od roku 2006 a teprve tento rok se podařilo dosáhnout toho, že byl naplánovaný projekt na uvedení tohoto spojení do Brna. Bohužel podle posledních zpráv rozpočtové škrty způsobily, že se peníze na vyhrazené na tuto činnost ztratily. Z těchto a jiných důvodů proto vypadala, když jsem 17. listopadu večer vypínal počítač, situace kriticky – do naší cvičící buňky neustále přicházela nová hlášení útoků a atmosféra houstla. Věděli jsme, že klíč k rozluštění situace se nachází v zašifrovaném skriptu, který jsme nalezli na utajované síti, ale naši analytici neměli dostatečné nástroje na rozbití kódu a hrozilo, že úkol vůbec nesplní.
O to větším překvapením bylo, když za mnou druhý den ráno přišla hlavní koordinátorka cvičení se zprávou, že Česká republika jako první z účastnících členských států NATO dokončila hlavní úkol cvičení. Naši vojáci místo toho, aby strávili podvečer státního svátku se svými rodinami, do noci pracovali na tom, aby zabránili úniku citlivých informací. Vím, že to je jenom cvičení, ale v reálné situaci by toto jednání mohlo zachránit lidské životy a rozhodně jim za to patří uznání.
Musím říct, že toto bylo obrovským zadostiučiněním – zapnul jsem intercom a nechal si zavolat do místnosti všechny účastníky cvičení, aby mě slyšeli. V místnosti se rozhostilo napjaté ticho a kluci pravděpodobně očekávali, že je seznámím s dalším problémem. Myslím, že když jsem je seznámil s dobrou zprávou, tomu zpočátku snad nemohli ani uvěřit.
Ponaučení
Paradoxní bylo, že cvičení vlastně mělo zastřešit ministerstvo vnitra jako národní gestor problematiky kybernetické obrany. Vnitro dostalo za úkol řešit problematiku Cyber Defence začátkem roku. Byl okamžitě zřízen odbor, ale po volbách se postup řešení značně zpomalil. Odbor v současnosti tvoří ředitel, pracovník a asistentka.
Společně s koordinátorem cvičení v Praze jsme dali dohromady několik stránek připomínek a problémů – či jak říkají vojáci Lesson identified, které budeme muset vyřešit a o kterých bude informován i ministr obrany. Cvičení bylo proto velkým ponaučením a jak poznamenala slovenská delegace – možná to byl malý krok pro NATO ale obrovský skok pro Slovensko. Za Českou republiku můžu říct přesně to samé.
Tak nakonec možná i restart, z nutnosti
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 17. 11. 2010
Před dvěma lety, po ruském vpádu do Gruzie se vedly bouřlivé debaty o tom, jaký to bude mít vliv na Severoatlantickou alianci a vztahy mezi Ruskem a Západem. Moskvě se tehdy podařil husarský kousek – oslabila Gruzii, oslabila ochotu Západu se v této zemi hlouběji angažovat, narušila jakékoli vážnější integrační úvahy mezi touto postsovětskou republikou a aliancí a ukázala zuby Američanům, kteří se po 11. září začali zabydlovat ve Střední Asii.
Ale když se k tomu všemu přidá Afghánistán, dostaneme se k tomu, co se odehrává dnes a co je jakýmsi odvarem „restartu“ Baracka Obamy. Zatímco kvůli Gruzii se mohlo zdát, že je Moskva na koni, dva roky poté ji velké vrásky přidělává Afghánistán. Soudě podle statistik, ISAFu se v této zemi dvakrát nedaří a vzhledem k problémům se zásobováním z Pákistánu, musí více spolupracovat s Ruskem a dohadovat se o dalších krocích (pragmaticky).
Na druhou stranu, ten kdo má mít hluboké vrásky z Afghánistánu není ani tak NATO, ale Moskva. Zatímco vojáci i materiál se dají stáhnout, Rusko své území nepřestěhuje. V Moskvě dobře vědí, že zdaleka nejsou připraveni na stažení západních sil s Afghánistánu. Pokud by k němu došlo v nejbližší době, mohou očekávat, že se jejich území stane tranzitním pro extremistické skupinky a kontraband všeho druhu. Proto se prohlubuje zcela pragmatická spolupráce jak v Afghánistánu, tak ve Střední Asii. Rusové ochotně alianci pomáhají a Západ na oplátku nepřipomíná minulost a nabízí spolupráci „rovného s rovným“.
Dobrým příkladem jsou současné námluvy kolem spolupráce v oblasti protiraketového štítu (je pravda, že ty už běží nějakou dobu, ale nyní se posouvají, zdá se, dále). NATO má podle ruského tisku nabídnout Moskvě přístup k některým datům z amerického vojenského satelitu a na oplátku se bude Rusko podílet na výstavbě deštníku nad Evropou. Konkrétněji by se o tom mělo prý mluvit na summitu NATO, který proběhne v pátek a v sobotu v Lisabonu.
Russian President Dmitry Medvedev has accepted an invitation to attend the talks, which besides long-range missile defenses will also focus on NATO’s activities in Afghanistan, in which Russia is also taking part. NATO chief Anders Fogh Rasmussen has invited Russia to join the proposed missile shield, at the same time stressing that „we do not want to impose a specific missile defense architecture on Russia.“ Foreign Minister Sergei Lavrov said Nov. 12 that Russia was opened to such cooperation, but only if gave Moscow an equal role. „We proceed from the fact that if it’s equal cooperation… then such cooperation is quite possible,“ Lavrov told reporters on the sidelines of a G20 summit in the South Korean capital. „Strategic partnership should be built on an equal basis.“





Komentáře | Comments