Podíval jsem se na pár novoročních projevů. Václav Klaus probral…, vlastně co? Četl jsem projev několikrát a nějak mně u srdce nechytil. O armádě a lidech v misích, zvláště v Afghánistánu, ani slovo. O tom, co by se mělo dít dál v této oblasti také nic. Nu, co čekat od vrchního velitele, který si myslí, že armáda má sedět doma a obezřetně nakupovat materiál na možnou válku. Ale jakou? Tyhle věci našeho prezidenta nebaví. Takové klimatické změny, to je něco.

Polský prezident Lech Kaczyński v novoročním projevu vyjmenoval výročí, která Polsko čekají a o armádě či Afghánistánu ani slovo. Nicméně on si to odbyl v jakémsi vánočním/novoročním poselství 23. prosince, kdy se vojákům věnoval. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se zaměřil především na ekonomiku a přislíbil, že se ekonomická situace v roce 2010 zlepší i díky mnoha reformám, které probíhají. O Afghánistánu neřekl ani slovo. To britský premiér Gordon Brown učinil z Afghánistánu svou čtvrtou prioritu (po ekonomickém zotavení, radikáním zlepšení a reformě veřejných služeb a očištění politiky) s důrazem na udržení Britské moci ve světě.

Asi nejzajímavější však byla pasáž, kterou Afghánistánu věnovala německá kancléřka Angela Merkelová. Nezmínila pouze význam činnosti vojáků a policistů, ale vypíchla práci nevládních organizací a jejich pracovníků, kteří riskují životy:

So denke ich in dieser Stunde ausdrücklich zuerst an die vielen zivilen Helfer, an die Polizisten und an unsere Soldaten, die fern von ihren Lieben ihren Dienst tun müssen. Sie tun ihren Dienst an vielen Orten der Welt unter Einsatz ihres Lebens, ganz besonders in Afghanistan. Die Bundesregierung weiß um die Härte und die Gefährlichkeit ihres Auftrages. Aber dieser Auftrag unserer Soldaten, Polizisten und zivilen Aufbauhelfer in Afghanistan, er ist und bleibt ein für uns alle bedeutender: Sicherheit und Stabilität in Afghanistan so zu schaffen, dass von dort nie wieder Gefahr für unsere Sicherheit und unser Wohlergehen ausgeht. Das ist der Auftrag. Politisch müssen und werden wir die Bedingungen schaffen, damit die Verantwortung in den nächsten Jahren Schritt für Schritt an die Afghanen übergeben werden kann. Genau dazu dient die Afghanistan-Konferenz Ende Januar in London.

Thomas Ruttig na Afghanistan Analysts Network to komentoval s povděkem. „Čekali jsme na něco takového hodně dlouho – všem debatám dominuje vojenská stránka věci,“ napsal. Dodal, že její slova by se měla promítnout do praxe. To ovšem nebude vůbec jednoduché. Vztah mezi nevládními organizacemi, armádami a zástupci provinčních rekonstrukčních týmů jsou v Afghánistánu nejhorší za posledních mnoho let. Vina je na obou stranách, ale důsledky nesou a ponesou všichni. Ruttig zmiňuje několik zajímavých příkladů, které podkopaly důvěru:

US Special Forces were driving around in cars with NGO number-plates (I saw that with my own eyes) making it easy for the Taleban to say that they are not able to distinguish between real NGOs and such covered operations. For a while, around 2002/03, all ISAF forces were using white cars – in defiance of the unwritten rule that this is the colour of the UN. And let’s not forget that the Taleban have their eyes and ears in NGO (and other) offices. They know exactly well which aid group is using PRT or other military funds in their projects. Remember the killing of three female expat International Rescue Committee staff in August 2008 along the Gardez-Kabul road in Logar which was exactly justified by the Taleban with IRC using US PRT funds.

Výše uvedené se přímo dotýká toho, o čem se vedou vášnivé a přínosné debaty na OWOP. Zmíním counterinsurgency a význam lehké pěchoty Ondřeje Rajkoviče a komentáře pod textem. Takticky jde o zajímavé a přínosné úvahy. Já bych se rád posunul do „vyšších pater“. Pokud si totiž neřekneme jaká je širší strategie českého/spojeneckého působení v Lógaru a pokud si nevyjasníme, co je cílem PRT, jak jej „vidíme“ a jak má být řízeno, skončí to neslavně, jak v jednom komentáři napsal Ivo.

Za klíčové považuji si uvědomit, že koncept Provinčních rekonstrukčních týmů není samonosný ve smyslu zajištění bezpečnosti a udržitelného zlepšení situace v Afghánistánu. Proč PRTs (a předtím třeba CORDS ve Vietnamu, lekce na kterou je dobré nezapomínat!) vznikly? Aby zajistily rozvoj i v oblastech, které nejsou dostatečně bezpečné na to, aby tam působily NGOs a další organizace, například OSN a státní a místní instituce. Samozřejmě, cílem je získat na svou stranu místní a odepřít nepříteli „zázemí“ (včetně vojenských operací proti němu), takže se ozbrojené síly/státy budou moci v přijatelném horizontu stáhnout aniž by „ztratily tvář“ (odchod interpretovaný jako prohra).

Z toho mi vyplývá jedno: PRTs jsou pouze přemostěním a v rámci této logiky musí být koncipována a chápána jejich činnost!

1. veškeré vojenské působení v rámci PRT musí být podřízeno rekonstrukčním (civilním) cílům formulovaným nikoli na národní, ale na mezinárodní bázi a v mezinárodní spolupráci. To se týká hlavně zapojení NGOs a místních institucí do procesu, protože nakonec to budou ony, kdo bude zajišťovat udržitelnost;
2. širší zajišťování bezpečnosti (např. výcvik ANP, ANA, budování civilních institucí…) musí být v souladu s vytyčenými rekonstrukčními cíly (opět důraz na civilní fungování společnosti);
3. žádné ofenzivní vojenské operace nesmějí v rekonstruovaných oblastech (a zde je nutné jít na úroveň okresů) kolidovat s vytyčenými cíly na obnovu a rozvoj;
4. vojenské síly nesmějí využívat civilních „znaků“ vládních či nevládních misí (včetně například bílých vozidel, log atp.) k získávání taktických výhod (je to stejně špatné jako když se zaměstnanci tajných služeb vydávají za novináře), protože byť to krátkodobě může fungovat, dlouhodobě to poškozuje rekonstrukční úsilí, především jeho důvěryhodnost;
5. veškerá činnost PRTs (civilní i vojenská!) musí směřovat k co nejrychlejšímu předávání projektů/resp. „uklidněných“ oblastí místním institucím a nevládním i vládním organizacím a odchodu PRTs.

Koncept PRT je hybridní a je dlouhodobě neudržitelný. Je jako chemická látka, která vznikla sloučením několika ingrediencí a která je natolik nestabilní, že pokud se nepoužije ihned a krátkodobě, nezbude z ní nic. Rekonstrukční týmy jsou obětí rivality mezi vojáky a civilisty o vedení, o provádění operací, o chápání reality (je to střet dvou kultur v praxi) a jejich zdárné fungování závisí pouze na tom, jak si představitelé obou segmentů na místě „sednou“. Pokud si nesednou či pokud je důležitým aspektem fungování týmu mikromanagement (to je smutná realita prakticky všech PRTs působících v Afghánistánu) z hlavních měst (nesmíme zapomínat na zákony fungování byrokracie rámované bojem o moc a o peníze), tím jsou rekonstrukční týmy méně schopné a jejich výsledek z dlouhodobého hlediska nižší.

Slova Angely Merkelové směrem k nevládním organizacím jsou důležitá. Propast vykopaná v posledních letech je však příliš široká na to, abych věřil, že může být během letošního roku zacelena. A bez nevládních a mezinárodních organizací, které by „dodělaly“ to, co PRTs více či méně úspěšně začaly se toho moc nezmění.