Společná patrola amerických a iráckých vojáků necelé dva týdny po parlamentních volbách; Foto Staff Sgt. Adelita Mead, U.S. Army

Je to necelý rok, co jsem psal o dnu Irácké nezávislosti, kdy americké síly předaly Iráčanům kontrolu nad bezpečností. Tehdy byl důvod k opatrnému optimismu, i když jsem psal tehdy o tom, že politická situace bude mnohem komplikovanější, než bezpečnostní (samozřejmě, obojí spolu úzce souvisí), což znamená, že země není z problémů venku. Na to člověk nemusel být vědma. Přesto existovala naděje, že po druhých parlamentních volbách bude větší ochota nalézt společnou řeč a pokusit se politicky překonávat nedůvěru a neshody.

Vypadá to, že naděje, která existovala od loňského léta se začíná znovu utápět v krvi a hádkách. A tentokrát bez kohokoli, kdo by byl ochoten se do procesu vložit – stahování musí jít podle plánu (v létě mají být stažené všechny bojové jednotky), děj se co děj, říká americký prezident. I přesto, že lidé kolem něj jsou opatrnější a vyzývají k flexibilitě. Zkrátka, Irák zmizel z titulních stran a Bílý dům si nepřeje nic jiného, než aby to tak zůstalo.

Two former officials who worked on Iraq policy in the Obama administration said that after it became clear how late the elections would be, Gen. Ray Odierno, the commander in Iraq, wanted to keep 3,000 to 5,000 combat troops in northern Iraq after the Aug. 31 deadline. But the officials, who spoke on condition of anonymity because of the delicacy of the matter, said it was clear that the White House did not want any combat units to remain.

Zdá se, že sektářské násilí a vyřizování si účtů je opět na vzestupu. Amnesty International vydala zprávu, ve které popisuje, že každý měsíc umírají stovky civilistů. Stávají se terčem útoků různých polovojenských skupin či teroristů z Al Kajdy v Iráku. Iráčtí politici by mohli udělat více, ale nejsou schopni, či nechtějí. A třeba zprávy o brutálním zacházení a mučení sunnitů v tajné věznici, proti které byl „Abu Ghraib piknik“, přidávají situaci na výbušnosti.

Jak už bylo řečeno, Američané se do ničeho vkládat příliš nebudou, což je škoda, protože teď by se prostředník hodil. Bohužel se ale ukazuje, že situace začíná být hodně vážná – politická nestabilita se šíří a proměňuje se v bezpečnostní problém. Aplikace COIN a vůle Iráčanů pomohla situaci uklidnit, příliš rychlé opuštění zásady, že populace je na prvním místě, může to pozitivní zvrátit. Americký velvyslanec Christopher Hill může maximálně vyjadřovat nespokojenost nad tím, jak se volební proces protahuje (pro připomenutí, volby byly 7. března), ale s Núri Malikím, který se nechce vzdát premiérského křesla udělá pramálo. V pondělí zvláštní volební soud (na těchto orgánech není obvykle nic dobrého, nemusíme chodit daleko, stačí si připomenout prvorepublikový volební soud v ČSR) vyškrtl desítky zvolených kvůli údajné spolupráci s režimem Saddáma Husajna a stranou Baas. To je špatná zpráva pro Ajáda Allávího, který může přijít o křehkou většinu a o naději stát se premiérem.

The machinations over the results have also cast doubt on the ultimate fairness of an election that was seen as a test of Iraq’s nascent democracy and the United States’ ability to withdraw. The political impasse has revived sectarian tensions that are never far from the surface and has raised the specter of even more violence. Mr. Allawi’s supporters, many of them Sunni Muslims, denounced the ruling and other moves since the March 7 election as an effort to undercut the voters’ will. Sunni anger over elections in 2005 fueled the insurgency that engulfed the country.

Aláví se obrátil s žádostí o pomoc na OSN a Spojené staty. A… nic. Všichni se shodovali na tom že je nutné dostat sunnity na palubu, a když se skoro stalo, nechají se v klidu popadat z paluby dolů. Ještě je ale šance pokusit se situaci zklidnit. Teď, protože až se Irák dostane na titulní strany bude pozdě. Nestane se tak sice zítra, ale scénář se dá předpokládat: pokud se nic nezmění, vláda nemusí být ustavena do konce léta, Američané v tu dobu už budou pryč a pak se může zdvihnout vlna sektářského násilí, která Irák dočistí. V tu chvíli by toho už moc nezbývalo – rozpad či hodně volná konfederace. Ale kdo ví. Trefně to vyjádřil Tom Ricks:

But the truth is that I don’t know and neither does anyone else. But as Tom Friedman used to say every year , the next six months in Iraq could be decisive.

Když Afghánistán před lety kvůli Iráku zmizel z titulních stran, vytvořil se tam malér obřích rozměrů. Před dvěma lety zmizel z titulních stran Irák kvůli Afghánistánu a má našlápnuto k pěknému maléru. Měli bychom v těchto týdnech sledovat Irák velice bedlivě a to nejenom kvůli tomu, co se tam může stát. Ale kvůli obdobě, která čeká v příštích letech Západ v Afghánistánu. Problém iráckého zklidnění situace byl v tom, že politický proces značně pokulhával za aktivitami v oblasti bezpečnosti. Třeba spolupráce se sunnitskými kmeny se nedala označit za součást širšího politického procesu, protože šíité nikdy příliš neakceptovali americké dohody (viz osud Synů Iráku).

Dosažení politického urovnání je mnohem složitější a dlouhodobější proces, než pacifikace nějaké oblasti (a tím nechci říct, že zajištění kontroly oblasti při COIN operacích je snadná). Nicméně pro úspěch či neúspěch protipovstaleckého konceptu naprosto klíčová. V Afghánistánu se chystá předávání provincií (jak mně a kolegům řekl jeden diplomat v Bruselu: do konce roku musejí být alespoň dvě, dostatečně důležité, aby se daly prodávat jako úspěch koaličního tažení a dostatečně klidné, aby se tam spojenci nemuseli za pár měsíců vrátit), ofenzíva v Kandaháru, ale podle všeho politický proces na centrální ani na provinční úrovni příliš nepokročil.

Proto doporučuji jednu věc – pokud vás zajímá Afghánistán, sledujte v těchto týdnech bedlivě Irák.