Poté, co začátkem července došlo k oficiálnímu vyhlášení vzniku nového afrického státu – Jižního Súdánu –  byla 15. července tato entita přijata do OSN. Jižní Súdán se stal 193 členem OSN, (posledním přijatým státem byla roku 2006 Černá Hora) a 54 státem Afriky. Předseda Valného shromáždění OSN, Joseph Deiss a generální tajemník Ban Ki-moon, tuto skutečnost označili za „historický a radostný okamžik“.

Položme si otázku: proč? Vždyť ani potentátům v OSN, ani komukoli jinému na světě, kdo se o situaci jen trochu zajímá, není neznámo, že nově vzniklý „stát“ patří mezi nejméně rozvinuté oblasti Afriky i světa:

Although it is oil-rich, it is one of the least developed areas of the world – only 16% of its women can read and write and there are very few paved roads in a country larger than Spain and Portugal combined.

Jen shora uvedená slova, o jejichž pravdivosti ani v nejmenším netřeba pochybovat, by měla každému racionálně jednajícímu aktérovi v mezinárodní aréně stačit k tomu, aby se postavil proti zjevnému hazardu, který je v plném mezinárodněpolitickém uznání tak zjevně slabého člena skryt. Přesto však minulou vyhlášení nezávislosti oficiálně uvítali všichni stálí členové Rady bezpečnosti, jejich šéfové vlád, či hlavy států přispěchali se svými gratulacemi a deklarovali, že novou entitu uznávají. Nejenom, že tím vytvořili prostor pro plesání na půdě Valného shromáždění, ale zároveň tím této organizaci připravili další z neřešitelných problémů do budoucna. Navzdory tomu, že v Africe nové státy prakticky nevznikají, se kladně vyjádřila i Africká unie, kde se proti postavila jen Eritrea a plukovník Kaddáfí.

Proč žijeme ve světě, v němž na jednu stranu oficiálně neuznáváme demokratický a ve všech ohledech (nad)standardně fungující stát, jakým je Taiwan, a na druhé straně dovolíme existenci něčeho takového, jako je, respektive bude, Jižní Súdán? Odpověď, že na území Jižního Súdánu je ropa, je jistě správná, ale rozhodně ne úplná. Celý Súdán – ne všechna ropná naleziště jsou na jihu, jakkoli jich tam je většina – byl „až“ třicátým největším producentem ropy na světě, takže se Jižní Súdán na žebříčku nejspíš ještě o něco málo posune níže. Navíc je známo, že zatím všechny ropovody vedou na sever, takže nově vzniklý stát je závislý na svém severním sousedovi. Než se, a pokud vůbec, vybudují alternativní ropovody vedoucí do Keni či až do Tanzánie, uplyne ještě moře vody.

Tvrzení, že nová vláda využije příjmů plynoucích z exportu ropy k zahájení mohutného rozvojového – i naše média zaznamenala plány na výstavbu nové metropole ve tvaru nosorožce – a vzdělávacího úsilí, jež v africkém vnitrozemí povede ke vzniku prosperujícího a dokonce snad i demokratického státu, je krásně znějící sen, jenž se zanedlouho ukáže být jen bohapustým výsměchem všem těm (zejména) na Západě, kdo navzdory zkušenostem z Nigérie, Angoly či Rovníkové Guineje věří, že je něco takového možné. Správná odpověď nakonec nebude ani ta, že se v Jižním Súdánu tak silně angažovalo světové/demokratické veřejné mínění a některé americké/světové celebrity, že se režim na severu a jeho hlavní ochránce – Čína, zalekly veřejného pranýřování genocidních a jiných zločineckých praktik. Proč tedy k jeho vzniku došlo?

Domnívám se, že za vznikem Jižního Súdánu stojí ze všeho nejvíce momentální stav mezinárodního společenství, a že vytvoření právě této entity umožňuje dobře posoudit míru posunů těžiště světové moci. Omezíme-li se na relevantní mezinárodní aktéry, pak je jasné, že pro USA, Británii a Francii není zcela bezvýznamné, že se jejich politické elity mohou svému domácími veřejnému mínění pro jednou ukázat jako ti, kdo stojí pevně na straně utlačovaných a bezmocných, což jim rád potvrdí například Mr. Sudan – George Clooney. Navíc jsou si vlády právě těchto států vědomy, že další zhoršení bezpečnostní situace, jež je v této části Afriky notoricky špatná, by vytvořilo další problém opět primárně pro ně. Pozdravné telegramy a přítomnost nějaké politické celebrity, například Colina Powella, na slavnostním ceremoniálu v Djubě vyjde podstatně levněji, než nutnost organizovat humanitární pomoc, pomáhat uprchlíkům či se, nedej bože, angažovat přímo na místě.

Ze všech zainteresovaných mocností je situace nejvýhodnější pro Čínu. Lidskoprávní důvody, které jsou tak důležité pro Západ, jsou Pekingu ukradené, a rozdělení Súdánu mu nejenom neškodí, ale dokonce je výhodné. Namísto toho, aby Čína musela vyjednávat s největším státem Afriky (co na tom, že se v mnoha ohledech jednalo o slabý stát, velikost prostě má svou symbolickou a politickou hodnotu a platí to jak v případě Súdánu, tak například Ruska), jímž Súdán donedávna byl, teď budou jednat se dvěma na sobě závislými státy, které zároveň budou oba závislé právě na Číně.

Vedle toho, že severnímu Súdánu poskytuje Čína podporu diplomatickou, vojenskou i ekonomickou, bude její slovo posíleno i v budoucnu, neboť ropovody vedoucí z Jižního Súdánu do Keni, či kamkoli jinam, které by zmenšily či zcela zlikvidovaly tranzitní potenciál severu, by pravděpodobně opět stavěli Číňané. Zcela nezanedbatelný asi nebude ani fakt, že jih je animisticko-křesťanský, zatímco sever muslimský. Čína rovněž patří ke státům, jež mají problém s muslimským fundamentalismem, což snad neznamená, že by režim prezidenta Bašíra nějak podporoval Ujgury.

Pokud jde o jih, pak v pozadí jeho čerstvé nezávislosti, a v budoucnu ochrany, je třeba opět vidět Čínu, neboť tato země byla nejvíce zainteresována na těžbě a transportu zdejší ropy. Tím se mimochodem potvrzuje názor těch odborníků, jako je například Philippe Le Billon, kteří tvrdí, že narozdíl od diamantů, zlata nebo dřeva, má ropa v zásadě pozitivní dopady, na délku a intenzitu ozbrojených konfliktů.

Poslední poznámka k Číně se pak váže k tomu, že v rámci relativně málo lidnatého jihu – počet obyvatel se odhaduje kolem sedmi milionů – může několik tisíc, až desítek tisíc gramotných, kvalifikovaných, disciplinovaných a v případě nutnosti třeba i ozbrojených Číňanů lehce vytvořit situaci, která by vůbec nemusela být nepodobná působení bělošských minorit v Alžírsku a Rhodésiích.

Kdybych se měl pokusit o nalezení nějaké paralely, pak mi vznik Jižního Súdánu ze všeho nejvíce připomíná situaci ze začátku 20. století, kdy Velká Británie přenechala nově nastupující mocnosti – USA, výstavbu panamského průplavu. Když Američané zjistili, jaké politické problémy jsou spojeny s vyjednáváním s Kolumbií, k níž tehdy Panama patřila, tak prostě podpořili vznik nového státu.