Toto je překlad části rozhovoru generála Waldemara Skrzypczaka, bývalého velitele pozemních vojsk, s novinářem Marcinem Ogdowskim ze stránek Interia.pl o afghánské misi, spojencích a řízení armády. Rozhovor vyšel 5. října 2010. Marcin Ogdowski provozuje také vlastní blog, na kterém se věnuje polské misi v Afghánistánu. Generál Skrzypczak minulý rok odstoupil z funkce na protest proti rozrůstání byrokracie. Jakákoliv podobnost s reáliemi v Česku je čistě náhodná.

V době prezidentské kampaně se velmi hovořilo o Afghánistánu. Poté diskuze skončily a armádě zůstala v Polsku nepopulární válka.
A stále nám schází pořádná strategie na úrovni NATO, která by definovala cíl války. Jestli bude vyplývat z toho, co chceme dosáhnout, nebo bude omezena výlučně na dobu trvání mise.

To by měla být strategie „Stahování“ polské vlády?
Ovšem. A bylo by to výhodné i pro politiky, kteří by konečně věděli, co mají říkat národu. Tak bychom unikli situaci, do které jsme se dostali během kampaně jednostranným stanovením data odchodu z Afghánistánu. To nepomohlo obrazu Polska jako věrohodného člena NATO.

A jak by se měly definovat cíle mise?
To se mělo udělat před zahájením mise v Afghánistánu.

Přejděme na vojenské záležitosti. Zdá se vám složení kontingentu, ve kterém je jen pětina vojáků v bojových jednotkách a zbytek tvoří tzv. podporu odpovídající?
Nejdřív musíme vědět, jaké jsou cíle a poté tomu přizpůsobit složení kontingentu. Klidně ať je „válečníků“ jen pětina, ale pod podmínkou že bude natolik početný, že bude moci zároveň válčit i budovat infrastrukturu. Dnes nejsou polští vojáci schopni zvládnout situaci ani vojensky ani logisticky.

Polsky řečeno „vyšleme, co máme a nějak bude“?
Tak nějak. Řeknu vám, jak se u nás buduje kontingent. Na generálním štábu se sejdou velitelé -představitelé rozvědky, kontrarozvědky, logistiky, zdravotníci, Vojenští policisté, Vojenští hasiči atd. A každý chce poslat co nejvíc „svých“. Jestliže má mít kontingent 2500 vojáků, nakonec bude jen 500 z bojových jednotek. Ve finále spousta lidí překáží na základnách a je bez práce.

Vezměte si takového výstrojního skladníka. Otevře sklad jednou za den v době výdeje. Potom dvě hodiny vede papírovou válku, eviduje výdej, příjem, no a má po práci. S klidným srdcem může vzít útokem jídelnu. Stačilo by přitom vytvořit víceúčelové sklady a odbourat nepotřebný personál.

Proč takový stav dopustí velitel kontingentu?
Velitele přece nikdo neposlouchá! Kontingent formuje vojenská byrokracie, která prosadí, co pokládá za nejdůležitější. V následné bitvě o místa zaniká hlavní cíl mise.

A voják „válečník“ dělá dvě patroly za den, padá únavou a nemá žádný volný čas…
Počkat, počkat – volný čas? Na co! To by voják mohl začít přemýšlet. Ne o válce, ale o rodině. Začít tesknit po rodině, být frustrován. Tím by se ale snížila jeho schopnost bojovat. Voják má šest měsíců válčit, spát – protože spánek regeneruje – a jíst. Zbytek volného času je k přípravě materiálu k boji. Volejbal, fotbal? Na to voják nemá čas. Voják se vrátí na základnu, umyje se a jde spát.

Když mluvíme o nedostatcích polského kontingentu, často se hovoří o slabé úrovni rozvědky a kontrarozvědky…
To je zásluha pana Macierewicze, který ty služby rozložil. Je pravda že v Polsku vojenský WSI neměl dobrou pověst. Ale v Iráku – sám jsem se o tom přesvědčil – byli zpravodajci velmi výkonní. Z toho co vím, v Afghánistánu měli také dobrý start. Ale poté co služby převzal pan Macierewicz se všechno zhroutilo. A teď bude zapotřebí mnoho let práce aby se to obnovilo.

Co si myslíte o mediálním pokrytí mise?
Pozoruji snahu minimalizovat to, že v Afghánistánu umírají polští vojáci. Je to nepohodlné téma. Když se podívám k jiným členům NATO, co se tam děje, žasnu. Tam je pohřeb vojáka manifestace vlastenectví přenášená několika televizemi. A u nás? Uvažte, v jakém kontextu se objevuje Afghánistán v polských mediích: Nanghar Khel, IED nebo návštěva ministra s davem oblíbených novinářů. Ale poslechněte si, co si o tom myslí vojáci. Hrůza.To je katastrofa, jak se dnes referuje v Polsku o Afghánistánu.

Obviňujete media?
Ne, myslím, že za to může ministerstvo obrany. Tamější funkcionáři nejraději ukazují ministra obklopeného vojáky a sugerují, že je vše perfektní. Není!

Nastoupení polští vojáci v Iráku při návštěvě generála Raye Odierna na jejich základně (25. července 2007); Foto Staff Sgt. Curt Cashour, U.S. Army

Zanechme Afghánistán a promluvme o armádě jako o celku. Co je dnes největší problém?
Velmi lehce přijímáme rozhodnutí o redukci bojových jednotek, jako je například likvidace 1. mechanizované divize. A ve stejné chvíli rozšiřujeme různé centrální instituce, třeba poslední výmysl – Armádní krizové centrum. K čertu, k čemu nám bude? Už máme Národní krizové centrum, které řídí premiér.

Jiný příklad: Krakov, ve kterém udržujeme strukturu sloužící výlučně k zajištění pobytu VIP v tomto městě. 2. mechanizovaný sbor je už jen cedule. Není žádné další operační opodstatnění k existenci 2. mechanizovaného sboru v Krakově. A kolik to stojí? Zdvojujeme armádní struktury a osekáváme bojový potencionál. V důsledku je v armádě čím dál méně vojáků. Doufám, že za to někdo ponese před národem odpovědnost.

Naštěstí máme spojence.
Připomeňme, že už nám jednou Francie s Britanií garantovaly pomoc při obraně. A jak to dopadlo, všichni víme. Němci, to samé. Rozmyslí si, jestli nám mají pomoc, protože s Ruskem mají mnohem lepší vztahy než my. Francouzi? Vůbec je nezajímáme. Milovali nás, když bylo potřeba vyslat kontingent do Čadu. Mise už skončila a z lásky nic nezbylo. Zůstává Amerika, ale o její rychlé reakci nejsem zcela přesvědčen. A my mezitím začínáme odzbrojovat armádu.

Ale třeba jen změníme formulaci – na armádu lehčí, více expediční?
To by bylo skandální neporozumění. Znamená to, že nikdo cíleně poškozuje bezpečnostní systém země. Vím určitě, že pánové, kteří to dělají, nemají žádné vůdcovské myšlení. Ale vlastně mají – k osekání nákladů. Nemá to nic společného se strategií nebo s koncepcí obrany Polska.

A kteří pánové to jsou?
Politici spravující armádu a část generality. Mám dojem, že pánové necítí odpovědnost za stát a armádu. Protože kdyby jí cítili, usilovali by o výstavbu armády, která by v případě potřeby vydržela první úder. Potom by došlo k jednání nebo by se čekalo, až nás spojenci podpoří. Protože spojenci, jestli by přišli, by dorazili až po dlouhých politických diskuzích. V té době by náš protivník už mohl stát na Odře nebo Bugu – záleží na tom, odkud by přišel úder.

Připadá mi to jako politická fikce.
Víte, historie se stále opakuje. A jestli dnes máme dobré vztahy s Ruskem, za dva roky mohou být špatné. Armáda musí předvídat ohrožení. A všichni musíme mít na vědomí, že když to nebudou naši, budou to muset být cizí vojáci.

Má dnes Polská armáda odpovídající potenciál?
Ne nemá. A hned tak mít nebude. Protože je to stále horší.

Nefunguje tedy civilní kontrola armády?
Fungovala by, kdyby si politici nepřisvojovali kompetence velitelů. A to na všech úrovních. Dnes dokonce samospráva naříká, chce mít na svém území vojsko. Vojáci se už smířili s tím, že do toho nemají mluvit. Začalo to v roce 2002, kdy se Náčelníkem generálního štábu stal generál Czesław Piątas který se zcela oddal vůli politiků. V té chvíli Zobrazit další »