Příslušník illinoiské Národní gardy Sean Kaley seznamuje polského kapitána letectva se strojem F-16. Letecká základna v Poznani hostila European Command exercise Sentry White Falcon 2005. Rok poté začalo dostávat polské letectvo stroje F-16; Foto Master Sgt. John E. Lasky, U.S. Air Force

Již několikrát jsem zde napsal, že vztah prezidenta Baracka Obamy k Evropě je značně odlišný od jeho předchůdců – mnohem pragmatičtější a tolik nezatížený předávanou zkušeností z nutnosti zasahovat v Evropě během 2. světové války. Pokračování diskusí o rozmístění prvků protiraketové obrany a dalších vojenských aktivitách, jakoby nahlodávalo tuto tezi. Nicméně fatální to není, protože ony Obamovy kroky jsou zcela v souladu s pragmatickým přístupem a není v nich ani špetka idealismu.

V Rumunsku bude v příštích letech rozmístěno 24 střel SM-3 (Standard Missile 3, upravená námořní verze) a až 500 amerických vojáků (průměrný počet bude 200). Základna má být pod rumunským velením. Navíc, letecká základna Kogalniceanu, kterou Američané používali již během irácké války, má dočasně hostit čtyři tankovací letadla a čtyři Herkulesy C-17.

The two governments have been negotiating for more than a year about the deployment of ballistic missile interceptors, which should be operational by 2015, and the announcement came in a televised address. „We have decided that the anti-missile shield will be deployed at the former airbase at Deveselu, in Olt County,“ Romanian President Traian Basescu said.

Rumunští politici chápou americkou přítomnost jako „nejvyšší bezpečnostní záruku“. Podobný přístup mají i Poláci. Ti, poté co zkrachovaly představy o původním protiraketovém štítu, byli velice aktivní při jednáních s Američany o možné „náhradě“. Tím je myšlena nikoli náhrada „kus za kus“, ale „přítomnost za přítomnost“ v duchu logiky americká přítomnost na polské půdě znamená záruky bezpečnosti pro zemi.

Na konci května navštíví Polsko prezident Barack Obama a obecně se předpokládá, že by mohl oznámit rozmístění amerických letounů F-16 na polském území. Polský ministr obrany Bogdan Klich řekl, že o této záležitosti probíhají v současnosti intenzivní jednání, že by mohly být permanentně rozmístěny stíhací letouny F-16 a občasně osádky transportních letounů Hercules a pozemní personál. Už loni Klich řekl, že by vše mohlo začít v roce 2013.

The United States will announce the transfer of an F-16 base from Aviano in Italy to the Lask air field in central Poland during the Obama visit, Poland’s leading Gazeta Wyborcza daily reported May 9, quoting an unnamed Polish diplomatic source. A U.S. official familiar with the negotiations May 9 in Warsaw refused to confirm or deny the information, but indicated that an agreement announced by the Polish and U.S. presidents in Washington in December was „on track“… In December, Poland’s Soviet-era master Russia warned it against hosting U.S. fighter jets, saying it would counter the move.

Je zajímavé, že princip bezpečnostních záruk rozmístěním amerických vojáků na své půdě je velice silný v Polsku i v Rumunsku a zcela vymizel v České republice. Poslední větší debata o rozmístění nějakého zahraničního „hardware“ se odehrávala v souvislosti s úvahami o radaru protiraketové obrany. Jakoby křik ulice, který se tehdy oportunisticky přenesl na politickou scénu, učinil konec jakýmkoli úvahám v této oblasti a zároveň vytlačil Česko z okruhu zemí, které jsou nějakým způsobem zajímavé (hokej to věru nezachrání). Co je ovšem důležitější, jakoby skončila debata o roli České republiky v současném světě plném bezpečnostních nástrah. I když „skončila“ je možná tvrdé slovo. Ona neskončila, ale již se vůbec nedotýká témat, která by mohla, nedej Bože, opět rozeznít ulici.

Popularitu operace v Afghánistánu toto video asi nezvýší, ale je docela pěkně udělané. Díky Dušanovi za tip.

V době prezidentské kampaně se velmi hovořilo o Afghánistánu. Poté diskuze skončily a armádě zůstala v Polsku nepopulární válka.
A stále nám schází pořádná strategie na úrovni NATO, která by definovala cíl války. Jestli bude vyplývat z toho, co chceme dosáhnout, nebo bude omezena výlučně na dobu trvání mise.

To by měla být strategie „Stahování“ polské vlády?
Ovšem. A bylo by to výhodné i pro politiky, kteří by konečně věděli, co mají říkat národu. Tak bychom unikli situaci, do které jsme se dostali během kampaně jednostranným stanovením data odchodu z Afghánistánu. To nepomohlo obrazu Polska jako věrohodného člena NATO.

A jak by se měly definovat cíle mise?
To se mělo udělat před zahájením mise v Afghánistánu.

Přejděme na vojenské záležitosti. Zdá se vám složení kontingentu, ve kterém je jen pětina vojáků v bojových jednotkách a zbytek tvoří tzv. podporu odpovídající?
Nejdřív musíme vědět, jaké jsou cíle a poté tomu přizpůsobit složení kontingentu. Klidně ať je „válečníků“ jen pětina, ale pod podmínkou že bude natolik početný, že bude moci zároveň válčit i budovat infrastrukturu. Dnes nejsou polští vojáci schopni zvládnout situaci ani vojensky ani logisticky.

Polsky řečeno „vyšleme, co máme a nějak bude“?
Tak nějak. Řeknu vám, jak se u nás buduje kontingent. Na generálním štábu se sejdou velitelé -představitelé rozvědky, kontrarozvědky, logistiky, zdravotníci, Vojenští policisté, Vojenští hasiči atd. A každý chce poslat co nejvíc „svých“. Jestliže má mít kontingent 2500 vojáků, nakonec bude jen 500 z bojových jednotek. Ve finále spousta lidí překáží na základnách a je bez práce.

Vezměte si takového výstrojního skladníka. Otevře sklad jednou za den v době výdeje. Potom dvě hodiny vede papírovou válku, eviduje výdej, příjem, no a má po práci. S klidným srdcem může vzít útokem jídelnu. Stačilo by přitom vytvořit víceúčelové sklady a odbourat nepotřebný personál.

Proč takový stav dopustí velitel kontingentu?
Velitele přece nikdo neposlouchá! Kontingent formuje vojenská byrokracie, která prosadí, co pokládá za nejdůležitější. V následné bitvě o místa zaniká hlavní cíl mise.

A voják „válečník“ dělá dvě patroly za den, padá únavou a nemá žádný volný čas…
Počkat, počkat – volný čas? Na co! To by voják mohl začít přemýšlet. Ne o válce, ale o rodině. Začít tesknit po rodině, být frustrován. Tím by se ale snížila jeho schopnost bojovat. Voják má šest měsíců válčit, spát – protože spánek regeneruje – a jíst. Zbytek volného času je k přípravě materiálu k boji. Volejbal, fotbal? Na to voják nemá čas. Voják se vrátí na základnu, umyje se a jde spát.

Když mluvíme o nedostatcích polského kontingentu, často se hovoří o slabé úrovni rozvědky a kontrarozvědky…
To je zásluha pana Macierewicze, který ty služby rozložil. Je pravda že v Polsku vojenský WSI neměl dobrou pověst. Ale v Iráku – sám jsem se o tom přesvědčil – byli zpravodajci velmi výkonní. Z toho co vím, v Afghánistánu měli také dobrý start. Ale poté co služby převzal pan Macierewicz se všechno zhroutilo. A teď bude zapotřebí mnoho let práce aby se to obnovilo.

Co si myslíte o mediálním pokrytí mise?
Pozoruji snahu minimalizovat to, že v Afghánistánu umírají polští vojáci. Je to nepohodlné téma. Když se podívám k jiným členům NATO, co se tam děje, žasnu. Tam je pohřeb vojáka manifestace vlastenectví přenášená několika televizemi. A u nás? Uvažte, v jakém kontextu se objevuje Afghánistán v polských mediích: Nanghar Khel, IED nebo návštěva ministra s davem oblíbených novinářů. Ale poslechněte si, co si o tom myslí vojáci. Hrůza.To je katastrofa, jak se dnes referuje v Polsku o Afghánistánu.

Obviňujete media?
Ne, myslím, že za to může ministerstvo obrany. Tamější funkcionáři nejraději ukazují ministra obklopeného vojáky a sugerují, že je vše perfektní. Není!

Nastoupení polští vojáci v Iráku při návštěvě generála Raye Odierna na jejich základně (25. července 2007); Foto Staff Sgt. Curt Cashour, U.S. Army

Zanechme Afghánistán a promluvme o armádě jako o celku. Co je dnes největší problém?
Velmi lehce přijímáme rozhodnutí o redukci bojových jednotek, jako je například likvidace 1. mechanizované divize. A ve stejné chvíli rozšiřujeme různé centrální instituce, třeba poslední výmysl – Armádní krizové centrum. K čertu, k čemu nám bude? Už máme Národní krizové centrum, které řídí premiér.

Jiný příklad: Krakov, ve kterém udržujeme strukturu sloužící výlučně k zajištění pobytu VIP v tomto městě. 2. mechanizovaný sbor je už jen cedule. Není žádné další operační opodstatnění k existenci 2. mechanizovaného sboru v Krakově. A kolik to stojí? Zdvojujeme armádní struktury a osekáváme bojový potencionál. V důsledku je v armádě čím dál méně vojáků. Doufám, že za to někdo ponese před národem odpovědnost.

Naštěstí máme spojence.
Připomeňme, že už nám jednou Francie s Britanií garantovaly pomoc při obraně. A jak to dopadlo, všichni víme. Němci, to samé. Rozmyslí si, jestli nám mají pomoc, protože s Ruskem mají mnohem lepší vztahy než my. Francouzi? Vůbec je nezajímáme. Milovali nás, když bylo potřeba vyslat kontingent do Čadu. Mise už skončila a z lásky nic nezbylo. Zůstává Amerika, ale o její rychlé reakci nejsem zcela přesvědčen. A my mezitím začínáme odzbrojovat armádu.

Ale třeba jen změníme formulaci – na armádu lehčí, více expediční?
To by bylo skandální neporozumění. Znamená to, že nikdo cíleně poškozuje bezpečnostní systém země. Vím určitě, že pánové, kteří to dělají, nemají žádné vůdcovské myšlení. Ale vlastně mají – k osekání nákladů. Nemá to nic společného se strategií nebo s koncepcí obrany Polska.

A kteří pánové to jsou?
Politici spravující armádu a část generality. Mám dojem, že pánové necítí odpovědnost za stát a armádu. Protože kdyby jí cítili, usilovali by o výstavbu armády, která by v případě potřeby vydržela první úder. Potom by došlo k jednání nebo by se čekalo, až nás spojenci podpoří. Protože spojenci, jestli by přišli, by dorazili až po dlouhých politických diskuzích. V té době by náš protivník už mohl stát na Odře nebo Bugu – záleží na tom, odkud by přišel úder.

Připadá mi to jako politická fikce.
Víte, historie se stále opakuje. A jestli dnes máme dobré vztahy s Ruskem, za dva roky mohou být špatné. Armáda musí předvídat ohrožení. A všichni musíme mít na vědomí, že když to nebudou naši, budou to muset být cizí vojáci.

Má dnes Polská armáda odpovídající potenciál?
Ne nemá. A hned tak mít nebude. Protože je to stále horší.

Nefunguje tedy civilní kontrola armády?
Fungovala by, kdyby si politici nepřisvojovali kompetence velitelů. A to na všech úrovních. Dnes dokonce samospráva naříká, chce mít na svém území vojsko. Vojáci se už smířili s tím, že do toho nemají mluvit. Začalo to v roce 2002, kdy se Náčelníkem generálního štábu stal generál Czesław Piątas který se zcela oddal vůli politiků. V té chvíli skončil vliv generálů na cokoliv. Dříve se s námi počítalo, teď je to, jak chtějí politici. A generálové bez odporu vykonávají jejich příkazy. Někteří plní přání politiků natolik, že jsou schopni tvrdit, že helma se dá nosit obráceně.

Ve vyspělých demokratických zemích rozhoduje obdoba našeho náčelníka generálního štábu o tom, co se bude dít uvnitř armády. Nikdo se mu nesmí plést do velení. Personální otázky, výběr a jmenování do funkcí, je jeho výlučná doména. A u nás? Škoda mluvit… I proto se velitelé podbízejí politikům, místo aby veleli jednotkám. Závodí o přijetí ve Varšavě.

Mluvíte o nich jako o obětech?
Ne, ne! To nejsou oběti. Mluvím o lidech, kteří ve svém postavení čerpají konkrétní výhody -kariery, povýšení. Jeden z důstojníků mi řekl, že jeho nadřízený strávil s ministrem obrany dovolenou. Pro mě je to skandál, svědčící o tom, jak daleko zašla destrukce v mentalitě některých generálů. Kamarádíme se, pijeme vodku, bavíme se – to je nová móda v armádě. Ze styků s politiky vznikají partičky a intriky. Kluci v uniformách se dohodnou s kluky z úřadů a s jejich, smiluj se Bože, poradci. Často si škodí sobě navzájem – protože ten generál nemá rád tam toho generála, a tamten ještě jiného – což ohrožuje jednotu armády.

Za to je armáda profesionální.
Děláte si legraci! Armáda je branecká, a bude. Na přechod z branecké armády k profesionální je třeba ještě pár let tvrdé práce a – vracíme se k financím – hodně peněz. Ta práce bude určitě ale peníze asi ne. A když nebudou peníze, vyjdou roky práce v niveč.

Jak to uděláme? Dáme profesionálovi Kalašnikov, ocelovou helmu a proženeme ho po poli? A o to přece jde. Armáda musí modernizovat materiál, který je většinou velmi zastaralý, protože dnes, kromě zabezpečení vojáků v Afghánistánu, toho kupujeme minimálně.

No právě, neobáváte se odčerpání prostředků? V Afghánistánu, kde je 2,5 procenta polských vojáků, je třetina transportérů Rosomak…
A kolik se jich vrátilo již zničených. Ano, obávám se odčerpání financí. A sleduji podfinancování armády již delší čas. Ale i s utahujícími šrouby by finance na základní věci stačily, pokud by byla správná struktura výdajů. Velké množství peněz se vydá za zbytečnosti.

Například za co?
Na nákup 12 letadel Bryza. Jsou mnohem dražší než normálně. Odborníci tvrdí, že účelem této transakce je dotace Američanů, kteří koupili letecké závody v Mielci.

Nákup podivné spojovací techniky, která nám k ničemu nebude. Chybí nám investice, které by zvýšily bojový potenciál armády. Tanky máme zastaralé, protože je nemodernizujeme. Houfnice jsou staré – nové jsou slíbené, ale neví se, kdy budou. Loďstvo je ve smutném stavu. Bez lepší kontroly výdajů, bude armáda stále sklouzávat po šikmé ploše.

Politici to nevidí?
Jim vystačí vojenská přehlídka a radostné hlášení generálů: Vše je v pořádku!

Je potenciál k změně k lepšímu?
Je. V armádě slouží mnoho skvělých důstojníků, kteří mají potřebnou inteligenci a byli v boji. A co je důležité, vyhýbají se salonům, neberou ohled na politiky. Takoví lidé toho mohou pro armádu hodně udělat.

Nedaleko Smolenska dnes havaroval letoun Tu-154M, na jehož palubě zahynul polský prezident Lech Kaczyński. Na palubě byly i desítky politiků, elita armády, guvernér centrální banky, ombudsman a další. Všichni letěli uctít výročí masakru polských důstojníků v Katyni.

Je nutné si počkat na výsledky všetřování, ale zdá se, že na vině mohlo být špatné počasí a snaha přistát za každou cenu. Letounu, který velice doluho kroužil nad letištěm prý také mohlo dojít palivo… Ale samozřejmě se nedá vyloučit žádná z možností. Každopádně, dá se očekávat, že se kolem této havárie vyrojí řada spekulací a konspiračních teorií. Už nyní se hovoří o „prokleté Katyni“, o tom, jak tato havárie ovlivní polsko-ruské vztahy a připomíná se smrt generála Wladyslawa Sikorského… Myslím však, že bude lepší se držet při zemi.

Ale v tuto chvíli je to jedno.

Představitelé ozbrojených sil, kteří zahynuli při havárii:

• Stanisław Jerzy KOMOROWSKI – náměstek ministra obrany
• generál Franciszek GĄGOR – náčelník generálního štábu
• generál broni Bronisław KWIATKOWSKI – šéf operačního oddělení
• Generał dywizji Tadeusz BUK – velitel pozemních sil
• gen. broni pil. Andrzej BŁASIK – velitel vzdušných sil
• viceadmirál Andrzej KARWETA – velitel vojenského námořnictva
• divizní generál Włodzimierz POTASIŃSKI – velitel speciálních sil
• brigádní generál Kazimierz GILARSKI – velitel varšavské posádky
• divizní generál prof. dr hab. Tadeusz PŁOSKI – vojenský biskup
• brigádní generál dr Mirosław Miron CHODAKOWSKI – pravoslavný kaplan polské armády

Posádka:

• mjr pil. Robert Karol GRZYWNA
• kpt. pil. Arkadiusz PROTASIUK
• por. Artur Karol ZIĘTEK
• chor. Andrzej MICHALAK
• Natalia Maria JANUSZKO
• Justyna MONIUSZKO
• Barbara M. MACIEJCZYK

Za On War | On Peace posílám do Polska kondolence. Upřímnou soustrast.

Foto Polské ministerstvo obrany

V srpnu minulého roku byl v Afghánistánu zabit desátý polský voják. Ale zatímco ti předtím zahynuli při výbuších IED, kapitán Ambroziński byl zastřelen při přes pět hodin trvající přestřelce. Následně vyšly najevo podrobnosti, které vzbudily pochybnosti o úrovni řízení a zabezpečení polských jednotek ISAF.

Polští vojáci převzali v listopadu 2008 odpovědnost za provincii Ghazní. Ale až do července se Task Force White Eagle soustředil na ochranu hlavní afghánské silnice Kábul Kandahár – Highway 1, nebo MSR Ohio. V létě před prezidentskými volbami požádal afghánský ministr obrany Poláky o pomoc při zajištění bezpečnosti v distriktu Ajristán, který do té doby ovládal Taliban. Operace „Over the top“ mohla začít.

Ajristán je nejodlehlejší okres v provincii. Nachází se asi 120 km západně od města Ghazní u hranic s provincí Uruzgán. Od jediné asfaltové silnice ho odděluje několik horských pásem. Nejbližší základna je FOB Warrior v okresu Gelan, sto kilometrů vzdušnou čarou. Do distriktu vedou tři cesty přes obtížně průjezdný horský terén, jehož sjízdnost záleží na přízni počasí. Ale využitelná je jen jedna cesta. Překonat 210 kilometrů trvá 12 hodin a značnou část území ovšem ovládá Taliban. Okresní město Sangar je 2500 metrů nad mořem, je obklopeno horami dosahujícími výšky 3700-4500 metrů.

Taliban je v Ajristanu již dlouho aktivní, několikrát dokonce obsadil Sangar. O vlivu Afghanské vlády nejlépe vypovídá výsledek NSP National Solidarity Programme, což je nejúspěšnější rekonstrukční program v zemi spravovaný samotnými Afghánci, do kterého se již zapojilo 22 000 komunit. V Ajristánu byla přitom v roce 2007 zapojena pouhá jedna komunita!

Úkolem operace „Over the top“ byla pomoc ANSF se zajištěním bezpečnosti během prezidentských voleb 20. srpna. V noci 11. července vysadily v Ajristánu americké Chinooky 150ti člennou jednotku, která druhý den obsadila Sangar a vztyčila polskou vlajku. Výsadek tvořilo 30 Poláků, většinou OMLT z 25. Brygady Kawalerii Powietrznej. Zbytek byli vojáci ANA a policisté z ANP.

Operace byla plánovaná jako třífázová a ukončena měla být 30. srpna. Kvůli značné vzdálenosti nově založeného COP Ajristán bylo zásobování omezeno pouze na vzdušnou přepravu. Minimálně jednou byly shozeny zásoby na padácích z transportního letounu C-17. Celý měsíc probíhal sice v napjaté atmosféře, ale bez vážnějších incidentů. CIMIC distribuoval humanitární pomoc. Jednou se štábu podařilo získat informaci o tajném muničním skladu a velitel se rozhodl využít příležitost jej zlikvidovat.

Talibanská past
Brzy ráno 10. srpna tedy vyrazila skupina vojáků k domnělému muničnímu skladu. Horským údolím postupovala podél cesty v třech skupinách. – v předvoji 25 ANP, poté 25 ANA a na konci 12ti členná polská „Omeleta“. Okolo půl osmé se v blízkosti městečka Usmankél, přibližně tři kilometry od Sangáru, dostalo čelo kolony do intenzivní střelby z ručních zbraní. Vojáci a policisté ihned palbu opětovali. Poláci se rozdělili do dvou skupin a začali se přesouvat vpřed, aby mohli podpořit Afghánce. Ale již po dvou stech metrech se dostali do palby z týlu. Museli se rychle ukrýt ve dvou budovách vzdálených od sebe asi 30 metrů. Talibanská past sklapla. Poláci a Afghánci byli obklíčeni odhadem 50-100 bojovníky. Nezbývalo než povolat na pomoc letectvo.

První stíhačky se ale objevily až v 8:20. Situace na zemi byla pro piloty F-15E velmi nepřehledná, neumožnila rozeznat spojenecké vojáky od Talibů. Ani pozemní navádění nezlepšilo identifikaci cílů a vlastních pozic. Podpora se omezila na tzv. Show of Force – nízký průlet tryskáče nad zemí s odpalováním světlic k zmatení protiletadlových raket. Taliban to ale nezastrašilo. Povstalci pokračovali v palbě a pokoušeli se přiblížit k bráněným budovám. Později letadla svrhli jednu pumu na vzdálenější cíl. Přibližně v této době se objevil bezpilotní Predator, který zůstal nad bojištěm až do konce.

V 8:30 požádali Poláci o vyslání vrtulníku k evakuaci raněného. Krátce poté se kapitán Ambroziński pokusil zlikvidovat odstřelovače na střeše budovy. Sám byl ale smrtelně raněn. Dva další Poláci kteří šli do akce s ním se ho snažili oživit, neúspěšně. Poté se pokusili tělo odtáhnout, ale kvůli intenzivní palbě ho museli nechat na místě. Zanedlouho tam dopadla raketa. Situace Poláků se stále zhoršovala – zraněni již byli tři vojáci. Velitel jednotky se rozhodl probít z obklíčení k přistávací ploše, aby bylo možné odsunout raněné.

Hotovostní službu MEDEVAC v provincii Ghazní drží dva americké armádní Blackhawky. Americký ministr obrany Robert Gates osobně zaručil americkým vojákům evakuaci z bojiště do jedné hodiny, kdy je největší naděje na přežití. Po uplynutí tzv. Golden Hour se možnost přežití rapidně snižuje. Ministr své sliby drží – v roce 2008 byl průměrný čas evakuace 100 a minulý rok již jen 42 minut. Vrtulníky dorazily na místo v 9:45. Jeden zůstal ve vzduchu a zajišťoval evakuaci, zatímco druhý přistál, vyzvedl tři polské raněné a vrátil se na základnu.

Problémy s vrtulníky
Mezitím v Ghazní TF White Eagle konečně zorganizoval Quick Reaction Force – bohužel se muselo ještě čekat na vrtulníky. Polsko má v Afghánistánu devět helikoptér, ale jen pět bylo letu schopných. Ze čtyř transportních Mi-17 IV byly jen dva operabilní – ráno ale „zajišťovaly“ místní šuru a tak se musely vrátit a natankovat. Doprovod měly tvořit bitevní Mi-24V – z pěti byly letu schopné tři.

A navíc, Ajristán je pro ně moc daleko. Mají sice dolet 500 km, to ale platí pro střední Evropu, ne pro letiště v 2225 metrech nad mořem. Řídký vzduch omezuje výkon motorů i záběr nosného rotoru. Mi-24 musí startovat s rozjezdem a k snížení vzletové hmotnosti nemůže mít plnou nádrž. Bližší FOB Warrior nemá FARP – předsunutou tankovací stanici. Helikoptéry nemohou v vysokohorském terénu létat přes vrcholky a hřebeny hor, na to mají příliš malý dostup. Musejí tedy létat údolím, což je nejen delší, ale i nebezpečné. Talibové je mohou ostřelovat z převýšení nejen kulomety ale i pomocí RPG-7 pro něž je nosný rotor dostatečně velký cíl.

Foto Polské ministerstvo obrany

Let bez doprovodu by byl sebevraždou. Pomoci proto museli Američané. Ghazní patří do oblasti RC-East a nejbližší letiště je Sharan v provincii Paktika (zde má dnes základnu i Task Force Hippo s českými Mi-171š) vzdálené 160 km vzdušnou čarou. Ale z neznámého důvodu nebyly k dispozici helikoptéry Apache. Jediné volné AH-64D byly až v Kandaháru vzdáleném 250km.

Dva samostatně vyslané Mi-17 s 20 členným polským výsadkem na palubě, přistály a pomohly uvolnit zbytek jednotky z obklíčení. Dva AH-64D přilétly na místo střetu až v půl dvanácté. Bitevní vrtulníky kroužily nad bojištěm a neúspěšně hledaly cíle až do chvíle kdy proti nim Talibové vypálili RPG. Během chvilky vrtulníky Apache zlikvidovaly jakýkoliv odpor.

Velitel OMLT se ještě před odletem se čtyřmi dalšími Poláky vrátil pro tělo kpt. Ambrozińského. Na místě, kde ho zanechali ale leželo jiné tělo, evidentně Talibance. V okolí bylo několik vytržených pojistek z ručních granátů. To naznačovalo, že tělo bylo zaminovaná past. Velitel se rozhodl raději stáhnout. V 12:45 byl evakuován z bojiště poslední člen OMLT. Při odletu byl jeden Mi-17 provrtán 20 kulkami. Tělo kpt. Ambrozińského bylo nalezeno až ve dvě hodiny v noci díky operaci amerických a afghánských speciálních sil.

Mnoho otázek
Celkové ztráty během střetnutí dosáhly devíti mrtvých na straně spojenců – jeden Polák a osm Afghánců -, dalších 10 lidí bylo zraněno, včetně čtyř členů OMLT. Taliban měl 12 mrtvých. Následně začaly padat nepříjemné otázky, jejichž adresátem bylo polské Ministerstvo obrany: Proč selhalo zpravodajství před akcí? Proč trval přílet vzdušné podpory 50 minut? Proč přiletěl polský QRF a AH-64 až za čtyři hodiny?

Během rozhovoru pro Gazetu Wyborczu generál Stanley McChrystal uvedl, že žádost o vzdušnou podporu přišla až v 8:11 a letadla se objevila už za devět minut. MEDEVAC dorazil za 90 minut a AH-64 za 150 minut (t.j. žádost až v 9:00). Ministerstvo obrany se bránilo tím, že padlý kapitán byl také pověřený řízením vzdušné podpory. Ale to se ukázalo minimálně jako částečně nepravdivé. Kapitán Ambroziński byl logistik a do OMLT byl zařazen až těsně před operací kvůli své znalosti angličtiny. To je ale na řízení vzdušné podpory značně nedostatečná kvalifikace.

Nevyjasněno zůstalo i jak probíhala koordinace mezi polským a americkým velením. Měli Poláci vůbec přístup k obrazu z bezpilotního Predatoru? Proč nepožádali o průzkumný přelet před zahájením operace? Značná část odpovědnosti ale zůstává i na Polském JOC (Společném operačním velitelství), které řídí činnost zahraničních misí.

Foto Polské ministerstvo obrany

Nejsem příznivcem mikromanagmentu, jednotlivé hlídky a menší operace by měly být plně pod taktickou kontrolou velitele na místě, proč ale JOC vůbec povolilo vznik COP Ajristán? Proč vyslalo malou špatně vyzbrojenou jednotku, složenou z několika Poláků doplněných o ANA a ANP (navíc většinou Tádžiků z severu) do okresu který je z 97 procent paštunský a ovládaný Talibanem? Navíc, když byla základna na území mimo dosah jakékoli pozemní podpory a dolet vlastních bitevních vrtulníků? Žena kapitána Ambrozińského uvedla že vojáci měli problém i se základním zásobováním. Polské Mi-17 nebyly schopny samy zajistit dodávky. Pomoci museli Američané, kteří ale mají vlastních starostí dost.

Na fotografiích z Ajristánu je vidět opevnění základny které se omezilo na pytle s pískem a pár kotoučů cocertiny. Žádné Hesco barrier’s ani pozemní val. V záznamu akce není vůbec zmínka o místní pozemní QRF ani o podpůrné palbě minometů. S velkou pravděpodobností Poláci neměli k dispozici žádná vozidla s lafetovanou výzbrojí ani minomety. Chinooky žádné nepřivezly a pozemní cesta byla neprůjezdná.

Jestliže cílem operace „Over the top“ bylo zajistit prezidentské volby, tak ji můžeme pokládat za úspěšnou. Voleb se v Ajristánu zúčastnilo 17 266 voličů, Karzáí získal 16 983 hlasů, Ašraf Ghání 218 a Abdullah Abdullah 10. COP Ajristán zůstal obsazen i po volbách společnou afghánsko-polskou posádku doplnili Američané. Hlavní organizátor léčky mulla Kudus byl polskou rozvědkou loni v listopadu vypátrán a zabit. Po kpt. Danielu Ambrozińském (32 let) zůstaly žena a dcera.

Polský KTO Rosomak-M1 v Afghánistánu; Foto polské MO

V prosinci 2002 podepsalo polské ministerstvo obrany smlouvu na nákup 690 (později zvýšeno na 833) kolových obrněných transportérů KTO Rosomak (licenční finská Patria AMV).

Je zajímavé podívat se na polské zkušenosti s nasazením těchto vozidel v Afghánistánu, neboť se v mnoha ohledech jedná o předzvěst toho, co čeká Armádu České republiky (AČR) až do Afghánistánu zamíří nově nakoupené KOT Pandur II CZ, jejichž nasazení avizoval náčelník generálního štábu generálporučík Vlastimil Picek:

„Konečně jsme se dočkali,“ řekl při slavnostním předání náčelník generálního štábu Vlastimil Picek. Moderní kolový obrněný transportér podle něj ve výzbroji českých mechanizovaných jednotek výrazně chyběl. S jejich nasazením se počítá do misí v zahraničí, v první řadě v Afghánistánu.

i ministr obrany Martin Barták:

(S nasazením Pandurů v Afghánistánu počítáme) v nejlepším případě v posledním kvartále tohoto roku a nebo na začátku příštího roku. To opravdu záleží, jaké budou technické potřeby a možnosti. Dodávky se počítají někdy v září říjnu po vševojskových zkouškách.

Polské zkušenosti z nasazení Rosomaků v Afghánistánu poukazují na jejich relativně vysokou odolnost proti nástražným výbušným systémům (IED). I přesto však zůstává otázkou, zda vozidla s takovýmto „hi-tech“ vybavením a výzbrojí jsou skutečně efektivní pro afghánské podmínky konfliktu nízké intenzity. Daleko efektivnější se totiž jeví nasazení vozidel kategorie MRAP (např. KMW Dingo 2, Iveco LMV atd.), která jsou mnohem levnější, méně náročná na údržbu (jsou méně „high-tech“) a lépe chráněná proti IED.

Rosomak proti Panduru
Stupeň balistické ochrany KTO Rosomak dle STANAG 4569 je ze přední polosféry (čelo korby a čelo a boky věže) na úrovni 4. Zbytek korby a věže má balistickou ochranu na úrovni 3. Podvozek je chráněn proti minám a nástražným výbušným zařízením na úrovni 3a.

Pro misi v Afghánistánu bylo vozidlo modifikováno na verzi KTO Rosomak-M1. Hlavním cílem modifikace bylo zvýšit balistickou ochranu čela korby vozidla na úroveň 4+ a boků korby a věže na úroveň 4. Dále byla tato verze vybavena systémem detekce střelby (vzdálenost a azimut místa výstřelu) Pilar. V roce 2009 byla představena verze Rosomaku-M1 se systémem LASSO, který slouží k ochraně před střelami z ručních protitankových zbraní (RPTZ).

V roce 2007 byl polský kontingent v Afghánistánu vyzbrojen prvními 24 vozidly. K září 2009 bylo již bylo v Afghánistánu nasazeno celkem 91 vozidel (z toho již 16 bylo zničeno nebo poškozeno, takže provozuschopných je pouze 75 vozidel). Jednoduchým výpočtem zjistíme, že za 2 roky bylo v afghánské misi zničeno nebo vážně poškozeno přes 20% nasazených vozidel. Například pouze za dobu působení 4. rotace polského kontingentu v Afghánistánu (období listopad 2008 – duben 2009) bylo zničeno pět Rosomaků:

During the Polish contingent’s entire fourth round (November 2008-April 2009), the Taliban succeeded in destroying five Rosomaks and two MRAPs.

Stupeň balistické ochrany korby a bezosádkové věže KOT Pandur II CZ dle STANAG 4569 je ze na úrovni 2. Podvozek je chráněn proti minám a nástražným výbušným zařízením na úrovni 3a. Na Pandur II CZ je možné umístit přídavné pancéřování Steyr HPA (nebylo AČR zakoupeno), které zvyšuje balistickou ochranu korby na úroveň 4.

Lze tedy konstatovat, že Rosomak je lépe chráněný, než Pandur a je pravděpodobné, že při těch útocích, kde bylo polské vozidlo pouze poškozeno, by došlo u českého vozidla k jeho zničení. Můžeme tedy předpokládat, že ve stejném bezpečnostním prostředí bude míra ztrát a rozsah poškození českých Pandurů vyšší než u lépe chráněných polských Rosomaků.

Je to válka – bojové ztráty budou
Polská armáda nebyla připravená na bojové ztráty vozidel, které za obrovské peníze nakoupila a s jejichž provozem počítala na několik příštích desetiletí. Najednou však zjišťuje, že zničená vozidla není čím nahradit. Obrovským problémem je i nedostatek náhradních dílů na poškozená vozidla. Další dokupování vozidel (vzhledem k jejich ceně a současné ekonomické situaci) pravděpodobně nepřipadá v úvahu a tak nezbývá než „kanibalizovat“ útvary, které jsou v Polsku a jejich vozidla odesílat do Afghánistánu jako náhradu za ta zničená:

A day earlier, on Thursday, the rebels tried to destroy a Rosomak. Fortunately, the charge only tore off the vehicle’s wheel. But the equipment is gradually running down – the shells and mines are damaging armour, chassis, suspensions. Though the troops are able to perform most of the repairs themselves, several Rosomaks were so badly damaged they had to be shipped back to Poland. „Our contingent will receive 13 new Rosomaks by end-June,“ a high-ranking Defence Ministry official told Gazeta. „We don’t have and can’t afford any more.“ This is because units in Poland have already been stripped of much of their equipment. The 12th Mechanised Brigade in Szczecin, for instance, has only a couple of Rosomaks left – none of these is armoured and fit for Afghanistan.

A tak není od věci se poučit z chyb našich polských kolegů a vyvarovat se jejich opakování. Času nám již příliš nezbývá…

KTO Rosomak-M1 se systémem LASSO, který zvyšuje ochranu proti ručním protitankovým zbraním; Foto polské MO

KTO Rosomak při zkouškách balistické odolnosti (s přídavným pancéřováním, které ho modifikuje na Rosomak-M1) proti střelám ráže 14,5mm, kterým odolává. Český KOT Pandur II CZ odolává střelám maximálně do ráže 7,62mm; Foto polské MO

Muzeum v Lešanech, 29. srpna 2009; Foto Viktorie Šulcová

Jeden z nejznámějších výroků obsahujících slovo válka je známé Clausewitzovo konstatování  „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky“. Včera si celá Evropa připomněla 70. výročí (dosud) nejtragičtějšího konfliktu lidských dějin. Již mnoho týdnů se spekulovalo o tom, jak na tuto dějinnou událost budou reagovat oficiální představitelé Ruské federace. Jejich reakce je důležitá nejenom kvůli napjatým polsko-ruským vztahům, ale i pro celoevropskou, potažmo globální debatu o (ne)přípustnosti srovnávání nacismu a komunismu, jako dvou nejzrůdnějších ideologií 20. století.

Projev premiéra Putina, jenž na řečništi vystřídal kancléřku Merkelovou, zřetelně ukázal, jak propastný je rozdíl mezi demokratickým Německem a suverénně-demokratickým Ruskem. Ani jeden z politiků nepřekvapil a „nezklamal“. Merkelová znovu, a po kolikáté již od konce války, zopakovala, že Německo cítí vinu i odpovědnost a vyzdvihla šest desetiletí poválečné mírové spolupráce, jež se pozitivně odrazila na tvářnosti celého kontinentu. Vladimír Putin, dle slov ruských komentátorů, něco takového (o pocitu viny) pochopitelně pronášet nemusel, i když to od něj Poláci (nepochopitelně) očekávali.

Slova ruského premiéra se stala důkazem toho, že když dva říkají totéž, není to totéž. Jeho vystoupení se bezesporu dá interpretovat jako pokus o zahájení konstruktivního, a možná až smířlivého, dialogu. Vždyť zřetelně řekl, že jakékoli vyjednávání a ústupky učiněné Hitlerovi byly morálně pochybené, že pakt Molotova a Ribbentropa byl chybou, kterou Státní duma uznala a odsoudila, a konečně, že Rusové mají plné právo očekávat takové hodnocení, a chování, od všech ostatních, kteří jednali stejně či podobně.

To vše však zaznělo teprve poté, co z úst ruského politika opět zazněla slova, která nemají nikoho nechat na pochybách, že největší obětí nacistického režimu byl Sovětský svaz, respektive Rusko. Z čísel, která ruský premiér citoval, a z nichž soudnému člověku dodnes běhá mráz po zádech, však ani náznakem nezněla pokora, jediný „přízvuk“, který by jim dodal akceptovatelného vyznění. Putin, stejně jako všichni jeho předchůdci až ke Stalinovi, vyjadřoval hrdost. Hrdost na velikost oběti, hrdost na nesmírné, ale  z podstatné části vlastními lidmi způsobené, množství padlých, po jejichž mrtvolách se sovětský režim vyšplhal až na samý vrchol světové velmocenské politiky.

Tato skutečnost, která v očích celého světa učinila sovětské postavení, alespoň na čas, legitimním, se proto stala nejdůležitějším, a posléze jediným ospravedlněním pro existenci komunistického režimu a jeho vlády nad tehdejším Svazem a velkou částí Evropy. Nelze se příliš divit, že  právě z takovéto interpretace války a jejího průběhu vycházejí i současné ruské politické elity.

Kdyby tak neučinily musely by připustit komplikovanou a  bolestivou diskusi o minulosti, což je potenciálně velmi rizikové, nikdo totiž nedokáže předpovědět, kde by se takové tázání zastavilo. Než vypustit „džina“ z láhve je snazší pokračovat ve vyjetých kolejích, o čemž přesvědčivě vypovídá většina učebnic dějepisu, vznikající v novém Rusku. Putinova slova, pronesená v Gdaňsku, tak jsou především smutným důkazem toho, že v případě dnešního Ruska je politika i nadále pokračováním války jinými prostředky.