Toto je pokračování první části komentáře k analýze společnosti Ivan Gabal Analysis & Consulting a think tanku Prague Security Studies Institute s názvem „Zvládla Česká republika jednání o protiraketové obraně v letech 2006-2009?“.

Námořní radar kmitočtového pásma X, pozemní verze měla stát v České republice; Foto MDA

Autoři přeceňují roli Ruska. Jistě, výhrůžky a minimálně verbální pomoc odpůrcům radaru mohly sehrát svou roli. Na druhou stranu, stejně tak mohly v řadě lidí, kteří se stavěli k rozšíření protiraketové obrany do Evropy odmítavě či zdrženlivě vyvolat kvůli negativním historickým zkušenostem a tedy negativnímu obrazu Ruska, pochybnosti o správnosti jejich postoje. Nechci tento argument podceňovat ani přeceňovat, ale neexistují relevantní výzkumy, které by opravňovaly přikládat „ruské hře“ velký význam“.

Lze naprosto s autory souhlasit v tom, že část českých politiků formulovala potřebu radarové stanice jako zabezpečení proti Rusku, kdežto jiní ji odmítali, kvůli tomu, že by mohla být využita protirusky. Jako poněkud problematičtější vidím následující bod:

České ani americké administrativě se nepodařilo tuto ruskou politickou ofenzivu zastavit a odvrátit. Ruský tlak byl jedním z faktorů, které ovlivnily i rozhodnutí nové americké administrativy o přehodnocení projektu PRO [protiraketové obrany, pozn. OWOP]. Ukázaly se ambice Ruska ovlivňovat bezpečnostní politiku v celém regionu střední Evropy.

Ambice Ruska ovlivňovat politiku v tomto regionu rostou od druhé poloviny 90. let a jsou zcela přirozené. To znamená, že si je musíme uvědomovat a čelit jim, ale nikoli výhradně s pomocí Spojených států. Nebyl to ani tak ruský tlak, který vedl Baracka Obamu k přehodnocení projektu, jako spíše přesvědčení, že je potřeba změnit zahraniční politiku jako takovou (a teď Obamovy představy ani kroky nikterak nehodnotím). Protiraketová obrana pro Baracka Obamu nebyla nikdy významná a když už, pak pouze jako příhodný nástroj k prosazení „vyšších cílů“, který však kdyby nebyl, tak by nebyl a našel by se jiný.

Česká vláda se navíc

přiklonila ke konceptu PR a přesvědčovací komunikace namísto otevřené domácí bezpečnostní debaty. PR komunikace zůstala argumentačně mělká a jednosměrná. Veřejnost sama pociťovala nedostatek informací a debaty o projektu.

Vytvoření funkce vládního zmocněnce nebylo šťastným krokem, ani zvolený PR způsob. To je neoddiskutovatelné, stejně jako to, že obecně česká vláda toho více v této otázce nezvládla, než zvládla. Co mi v analýze ovšem zcela chybí je širší popis, jak celý projekt zpackala americká vláda – počínaje laxním přístupem, přehlíživostí k dynamice vnitřních procesů v Česku až po naprostou neznalost místních reálií (v tom je souvislost mezi názvem analýzy a americkou vládou). Velice často to vypadalo, že radar chce česká vláda mnohem více než Američané, což samozřejmě její úsilí poškozovalo a vedlo k nařčení z „patolízalství“. A to jaksi v této zemi nikomu moc nepomůže. Aby nedošlo k mýlce, tím chci říct, že namísto, aby americká administrativa ve správnou chvíli české vládě pomohla, spíše ji svou nečinností, nebo špatnou aktivitou ve špatný čas podrážela nohy.

Autoři mají pravdu, že rozhodování o zahraničně-bezpečnostním směřování ČR by se mělo opírat o širší odborný a politický konsensus. Bezpečnostní diskuse má v této zemi naprosto tristní charakter. Ale na druhou stranu, vzhledem k nezájmu politiků i veřejnosti o bezpečnostní témata, respektive ke zneužívání bezpečnostních otázek k politickým hrám, je zmiňovaný konsensus reálný? Jak by měl vypadat? Kdo by měl určovat témata? Jak by měl být konsensus zakotven v dokumentech? A jak zajistit, aby tyto dokumenty měly nějakou váhu a nebyly jen dalším z mnoha trhacích kalendářů v Česku?

Analýza opět správně popisuje, že jednání o protiraketové obraně mělo mezirezortní charakter, pro který byly typické neschopnost a neochota koordinace, chybějící strategie a vymezení konkrétních odpovědností (podobné je to mimochodem s českým Provinčním rekonstrukčním týmem). Ale pochybnosti může jeden mít o nutnosti existence centrálního strategického pracoviště,

které by poskytovalo vládě i parlamentu expertní stanoviska, doporučení a odpovědi na komplexní bezpečnostní otázky. Tento nedostatek zůstává jedním nepřekonaných důsledků doby, kdy jsme o své bezpečnosti a strategických otázkách nemohli samostatně rozhodovat. Jde o vážnou překážku spolupráce se spojenci.

Když nefungují dobře stávající úřady, je účelné vytvořit úřad nový? Jakou by mohlo reálně mít takovéto strategické pracoviště pravomoc a vliv? Pochybuji, že by jeho vznik sám o sobě zlepšil koordinaci – pokud by totiž politici a byrokracie měli zájem a vůli, už by prosadili koordinaci stávajících institucí. Pokud jim obojí chybí, nový úřad nijak koordinaci nepomůže, naopak se zapojí do rivality všech. Ba co víc, pravděpodobně by se stal spíše novým Nejvyšším kontrolním úřadem, než RANDem. A docela by mně zajímalo v čem konkrétně je neexistence této instituce „vážnou překážku spolupráce se spojenci“?

S velkou částí bodů v Závěrech – doporučeních analýzy se dá i souhlasit, byť působí spíše proklamativně, než aby přicházely s konkrétními návrhy na zlepšení (zahájení debaty nepokládám za konkrétní návrh, protože k tomu musejí být vždy dva a musejí se být ochotni střídat, což, jak ukázala ne-debata o radaru, se snáze řekne, ale hůře udělá). Obzvláště s popisem bídného fungování parlamentu a odpovědných výborů. Souhlasit se dá i s tím, že se bezpečnostní debata nesmí zužovat na PR komunikaci a přenášet na mediální agenturu. Ale nejsem si jist, že

V podmínkách tvrdé vnitropolitické konfrontace a evidentního zahraničního nepřátelského tlaku proti projektu to byla asi nejvážnější chyba české exekutivy v projektu protiraketové obrany.

Podtrhuji slovo „nejvážnější“. Hodit vše na Klvaňu by bylo příliš snadné. Větší chyby byly, podle mně, v přesvědčení jak českých, tak amerických proponentů, že se to zde „podaří převálcovat“ a v neexistenci plánu B. Když se ukázalo, že „převálcovat“ se to tady nepodaří, pak teprve vynikla bezradnost vlády, která se ocitla v defenzivě. A tento dojem z proponentů radarové stanice na úrovni politické vydržel až do konce, kdy projektu v dané podobě uštědřil ránu z milosti Barack Obama.

Odpálení cvičného cíle v rámci testu Obrany proti raketám ve střední fázi letu (2010); Foto Missile Defense Agency

Když Barack Obama loni na podzim vytáhl premiéra Fischera z kanafasu, aby mu oznámil, že radar protiraketové obrany nikdo v Česku stavět nehodlá, skončila z bezpečnostního hlediska jedna zajímavá etapa v historii této země. Veřejnost i politici vesměs udělali za otázkou protiraketové obrany tečku – jak jinak si vysvětlovat naprosté mlčení kolem úvah o budování nového štítu, kolem debat o ochotě jiných zemí podílet se na budování štítu a o rozšiřování obrany na úroveň NATO, popřípadě EU? Akademici a bezpečnostní experti však žádnou tečku neučinili a snaží se nalézt příčiny „selhání“ a chyb, které se staly v době vyjednávání.

Samozřejmě, záleží vždy na tom, koho člověk poslouchá a čí analýzy čte. Ti, kteří byli přesvědčeni, že projekt protiraketové obrany je americký unilaterální výmysl, který A) nebude nikdy funkční, B) nikdy nedosáhne žádoucího účinku – odstrašení a C) vážně naruší stabilitu mezinárodního prostředí, si jsou jisti v tom, že ukončení „námluv“ bylo nevyhnutelné a že by se tato země do podobného „dobrodružství“ už nikdy neměla pouštět. Naopak ti, kteří rozmístění elementů protiraketové obrany v Evropě a především v České republice podporovali, považují Obamovo rozhodnutí přehodnotit architekturu deštníku za katastrofální a co víc, snaží se zanalyzovat selhání české vlády v průběhu vyjednávání, aby vysvětlili, jaké byly příčiny, že se rozmístění nepodařilo prosadit a jaké byly příčiny odporu veřejnosti.

Do druhé kategorie patří i pár dnů stará analýza společnosti Ivan Gabal Analysis & Consulting a think tanku Prague Security Studies Institute nazvaná „Zvládla Česká republika jednání o protiraketové obraně v letech 2006-2009?“. Její odpověď samozřejmě zní, že česká vláda svou roli nezvládla. Jako zastánce budování euro-amerického protiraketového štítu musím se závěrem analýzy a s některými výtkami souhlasit. Ne však se vším a některé námitky představím v tomto a následujícím textu.

Analýza má tři části – Vývoj a charakter vnitropolitické debaty, Manažerské zvládnutí projektu a Zvládnutí mezinárodního rámce projektu. Autoři jakoby předpokládali, že byla možná debata o rozmístění prvku protiraketové obrany v Česku, že bylo možné získat podporu odborné i laické veřejnosti pro projekt a že bylo možné dosáhnout politický konsens. Pod tímto úhlem analyzují činnost vlády a parlamentu. Vypichují třeba populismus a ideologičnost, které začaly převládat a polarizovat jak politickou scénu, tak veřejnost a roli Ruska, které hrálo svou zastrašovací hru.

Má první námitka se týká právě tohoto předpokladu. Racionální debata (přesně komunikace, kdy se minimálně dva aktéři střídají v argumentaci) o rozmístění radaru v Česku byla předem z řady důvodů vyloučena:

1. téma radaru bylo spojováno s příslušností k levici, či pravici (kvůli polarizované předvolební kampani, jak správně zmiňují autoři analýzy);
2. vzhledem tedy k tomu, že nikdy nešlo o „podstatu“, ale o „barvu“, nemohla ani proběhnout širší a relevatnější diskuse o bezpečnostních hrozbách (mimo akademické kruhy, které ovšem měly na debatu nulový vliv);
3. dobrým příkladem byly časté stížnosti veřejnosti na nedostatek informací; ve skutečnosti šlo podvědomou lež, která měla vyřešit nekonzistentnost a zastřít neobjektivnost – informací byl dostatek, ale naplno se zde projevila kombinace „confirmation bias“ (asi bych přeložil jako „sklon k utvrzování se“) a „kognitivní konzistence„. Podstatou „confirmation bias“ je tíhnutí k selektivnosti při zpracovávání informací – snažíme se utvrdit v tom, o čem jsme přesvědčeni a naopak přehlížíme informace, které by naše přesvědčení mohly narušit. A co víc, investujeme mnoho kognitivního kapitálu do toho, abychom jakékoli informace odporující našemu přesvědčení zpochybnili namísto toho, abychom s nimi racionálně pracovali a popřípadě pozměnili své názory. Podstatou „kognitivní konzistence“ je zase to, že naše přesvědčení, postoje a názory musejí být konzistentní a že nekonzistence působí jako podnět, který nás motivuje k jejich změně. Dosažení konzistence je naprosto subjektivní a navíc nemusí odpovídat ideologické orientaci.Většina příznivců levice, zvláště voličů Jiřího Paroubka (o komunistech nemluvě) a lidí, kteří nesnášeli George W. Bushe (a že jich tehdy bylo hodně…), nemohla být po radar a pouze se ve svém přesvědčení utvrzovala a přizpůsobovala jej, své postoje i názory (výše popsané se dá vysledovat, byť význam konzistentnosti/nekonzistentnosti nemusí být dominantní, protože jak tvrdí někteří odborníci, nekonzistentnost je v reálném světě častější, než teorie připouštějí). Jinými slovy, i kdyby se vláda, média a odborníci přetrhli, jenom velice těžko by došlo k minimální změně postojů odpůrců radaru;
4. politická scéna a veřejnost byly natolik polarizované, že jakýkoli náznak debaty o protiraketové obraně byl okamžitě zideologizován (každý účastník obdržel „nálepku“) a následný průběh „diskuse“ byl o mlácení se po hlavách fascikly „argumentů“ a nikoli o naslouchání a obrušování postojů (důvody viz výše), jak je tomu obvykle v takzvané konstruktivní debatě;
5. téma radaru nebylo pro veřejnost, vyjma „nálepkování“ a tudíž příslušnosti k jedné či druhé skupině, jakkoli významné a jelikož chyběl byť elementární pocit ohrožení balistickými raketami, nemohla se vést ani racionální debata o těchto ohroženích;
6. téma radaru nebylo významné ani pro politickou scénu s následujícími výjimkami – pro levici to byl prostředek vymezení se vůči vládní koalici a k získávání podpory (většinově pragmatický přístup, i přesto, že například v sociální demokracii jsou lidé, jejichž odpor je propracovaný a má intelektuální základ, viz Lubomír Zorálek); pro pravici to byl prostředek k vyjádření podpory transatlantické lince v rámci vládní diplomacie, vymezení se vůči nezodpovědnosti levice v bezpečnostní oblasti a k mobilizaci stoupenců proti hrozbám zvenčí (taktéž pragmatický postoj, byť opět, menšinově, se mezi stoupenci vyskytují lidé, jejichž postoj má intelektuální základ, je propracovaný a vyjadřuje jejich ideové postoje);
7. volání po věcné debatě s veřejností o vážných bezpečnostních tématech je, v případě, kdy neexistuje pocit přímého ohrožení, nenaplnitelným snem intelektuálů.

Dokončení zítra