Dnes vydala agentura AP zprávu, která věrné čtenáře OWOP příliš nepřekvapí. Již před čtrnácti dny jsem psal o tom, že se zřejmě chystá velká rošáda na nejvyšších postech v americké administrativě. Nyní se s odvoláním na zdroje, které si nepřejí být jmenovány, objevila informace, že šéf Ústřední zpravodajské služby (CIA) Leon Panetta má skutečně vystřídat ministra obrany Roberta Gatese a současný velitel sil NATO v Afghánistánu generál David Petraeus má zamířit do čela CIA.

O změnách by už tento týden mohl jednat prezident Barack Obama se svým týmem, či by je mohl dokonce zítra oznámit. Rošáda by se mohla odehrát už v létě. Spekuluje se ovšem i o tom, že by Petraeus zůstal v Afghánistánu do konce roku. Generála Petraeuse by měl v Afghánistánu vystřídat generálporučík John Allen, který je nyní zástupcem velitele CENTCOMu. Novým velvyslancem v Afghánistánu by se měl stát Ryan Crocker.

Sending Crocker to Afghanistan would briefly reunite him with Petraeus, re-creating the diplomatic and military „dream team“ credited with rescuing the flagging American mission in Iraq. Crocker would replace Ambassador Karl Eikenberry, a former Army general whose two-year tenure has been marred by cool relationships with major players in the Afghanistan war, including the White House, U.S. military leaders and Afghan President Hamid Karzai, administration and other sources said.

Tím ovšem změny nekončí. Na konci srpna vyprší termín předsedovi sboru náčelníků štábů admirálovi Mike Mullenovi a odejít do akademické sféry chce náměstek ministryně zahraničí James Steinberg.

But Mr. Gates’s role looms largest. On important issues he has often allied with Secretary of State Hillary Rodham Clinton — who has said that she, too, intends to leave the government when the current presidential term ends — including persuading Mr. Obama to start the military buildup in Afghanistan in 2009. Together they won many other battles, but they split visibly last month over the military intervention in Libya. As Mr. Gates’s retirement has drawn near, he has become increasingly outspoken — sometimes uncomfortably so for the White House. He warned bluntly of the risks of imposing a no-flight zone over Libya, a warning that has proven prescient in recent weeks as the fighting between rebels and forces loyal to the Libyan leader, Col. Muammar el-Qaddafi, has bogged down into a civil war.

Pokud by vás zajímala krátká, ale výstižná charakteristika hlavních hráčů výměny doporučuji vám obvykle dobře informovaného Toma Rickse. Jako vždy si pokládá dobrou otázku:

What does President Obama think he is gaining from these moves?

Doposud se spekulovalo o všem možném. Nově se začalo hovořit o tom, že by Roberta Gatese vystřídal ředitel Ústřední zpravodajské služby (CIA) Leon Panetta, který má slušnou podporu obou stran v Kongresu. To samozřejmě vyvolává otázku, kdo by v takovém případě Panettu nahradil. A tak se tedy začalo mluvit o Petraeusovi.

Some unnamed officials told National Public Radio that General Petraeus was being „seriously considered“ for the job of CIA director. The same report by NPR’s Pentagon correspondent said that Petraeus’ supporters were disappointed and „amazed“ that the general was unlikely to be named as successor to Mullen as the next chairman of the Joint Chiefs of Staff. Some former CIA officials and analysts touted Petraeus as a perfect fit for the spy agency, citing his work with intelligence operatives battling al-Qaida in Iraq, Afghanistan, Yemen and elsewhere, as well as his experience in Washington’s policy debates.

Panetta, kterému bude v červnu 73, se ovšem prostřednictvím svého mluvčího nechal slyšet, že příliš velký zájem o post ministra obrany nemá a ani nebyl zatím o nic požádán, ale spekulace již žijí vlastním životem. Doposud se hovořilo především o tom, že by generála Petraeuse mohl v Afghánistánu vystřídat generál John Allen. A generál Petraeus by buď šel do důchodu, nebo by mohl získat vysoký vojenský post v USA, či v NATO (SACEUR), nebo by se stal šéfem CIA.

Podle některých analytiků je problém v první možnosti – Petraeus v důchodu. Pak by hrozilo, že by mohl příští rok kandidovat za republikány na prezidenta, což by mohlo Obamovi způsobit problémy. Spojené státy mají dlouhou tradici ve volení zasloužilých válečných hrdinů do nejvyšší civilní funkce. Asi nejzajímavějším příkladem za posledních šedesát let je zvolení prezidenta Dwighta Eisenhowera. Ten se stal prezidentem v roce 1953 za republikánskou stranu, když hravě porazil demokratické protikandidáty.

Teprve před několika lety se zjistilo, že mohlo být všechno jinak. Podobně jako dnes se spekuluje o Davidu Petraeusovi, na konci 40. let minulého století se skloňovalo jméno jiného generála, který by mohl ohrozit demokratickou kandidátku – Douglase McArthura. Byl takovou hrozbou, že tehdejší prezident Harry Truman žádal Dwighta Eisenhowera, aby už v roce 1948 kandidoval za demokraty na prezidenta s Trumanem jako viceprezidentem. Nezískal však pro tento nápad dostatek příznivců a tak kandidoval sám a zvítězil.

Ale zpátky do současnosti. Pokud by Petraeus získal republikánskou nominaci, mohl by být slušným Obamovým protikandidátem. Nicméně v tuto chvíli podle mě není příliš pravděpodobné, že by se tak stalo. Za čtyři roky možná, ale ne nyní. Navíc Petraeus by zdaleka neměl jistou republikánskou podporu. Pokud by měl generál Petraeus nějaké prezidentské choutky musí být jednak opatrný a také zvolit správné načasování. Možná si vzpomenete na spekulace před více než deseti lety o prezidentské kandidatuře populárního generála Colina Powella. Promrhal vhodnou příležitost a pak jeho působení na postu ministra zahraničí ve vládě George W. Bushe nedopadlo zrovna hvězdně.

Podle některých informací by Barack Obama yna post předsedy sboru náčelníků štábů raději než Petraeuse viděl generála Jamese Cartwrighta. Nicméně kandidátů na všechny posty je mnohem více, zdá se a prezident má ještě minimálně několik měsíců času na to, aby rozhodl.

Apart from Panetta, possible candidates to replace Gates at the Pentagon reportedly include a former deputy defense secretary, John Hamre; Sen. Jack Reed, D-R.I.; the current undersecretary of defense for policy, Michele Flournoy; former Sen. Chuck Hagel, R-Neb.; and former Secretary of State and retired Army general Colin Powell.

Americký ministr obrany Robert Gates (uprostřed) na vojenské akademii ve West Pointu (25. února 2011); Foto Cherie Cullen, Defense Department

Krátce poté, kdy byly v roce 1991 vytlačeny jednotky Saddáma Husajna z Kuvajtu, vyšla kniha The Transformation of War Martina van Crevelda. Říká se, že jí v Pentagonu neměli vůbec rádi. Právě končil konflikt, který byl jako vystřižený z učebnic konvenčních střetnutí – dvě velké armády vybavené tanky, dělostřelectvem, letectvem a tak dále, čítající stovky tisíc mužů a žen se střetly a jedna, díky palebné převaze rozdrtila druhou. Pro většinu lidí to byl předobraz toho, jak budou vypadat války budoucnosti.

Do toho přišel stratég Martin van Creveld s tím, že je to nesmysl, že ohromné výdaje na stále větší a dokonalejší houfnice a tanky postrádají smysl, protože konflikt budoucnosti bude vypadat zcela jinak. Předpovídal vznik zhroucených států, byť jim ještě tehdy tak neříkal. Varoval, že konflikty nízké intenzity, pokud nebudou rychle ukončeny, způsobí, že bojující strany se budou podobat jedna druhé. Jinými slovy, v určitých ohledech se svět podle něj vracel před Vestfálský mír v roce 1648.

Extensive conflict of this nature will cause existing distinctions between government, armed forces, and people to break down. National sovereignities are already being undermined by organizations that rouse to recognize the state’s monopolyover armád violence. Armies will be reeplaced by police-like security forces on the one hand and bands of ruffians on the other, not that the difference is always clear even today. National frontiers, that at present constitute perhaps the greatest single obstacle to combating low-intensity conflict may be obliterated or else become meaningless as rival organizations chase each other across them. As frontiers go, so will territorial states.

Van Cravedlově vizi přicházeli lidé na chuť až v průběhu 90. let a především po roce 2004, kdy se začal Irák a později Afghánistán propadat do partyzánské války. Dnes nezpochybňuje nikdo, že se konflikt v posledních dvaceti letech proměnil, že se stírá hranice mezi frontou a zázemím, že palebná síla a těžká technika může být k ničemu a že bez flexibility, schopnosti sdílet znalosti a rychle je uvádět do výcviku a vzdělání může být fatální i pro velmoci. To neznamená, že válka se navěky změnila. To by bylo stejně utopistické tvrzení, jako že zavládne věčný mír. Znamená to pouze, že musíme o konfliktech přemýšlet jinak a být otevřenější novým impulsům a to ve všech prostředích – na souši, na moři, ve vzduchu, i ve vesmíru.

25. února 2011 přednesl americký ministr obrany Robert Gates proslov na vojenské akademii ve West Pointu, který vám vřele doporučuji, pokud přemýšlíte o konfliktech současných a budoucích a poučeních z nich. Šlo o poslední projev ministra ve funkci na West Pointu, takže byl nejenom bilanční, ale hlavně doporučující a vizionářský.

Soustředil se na tři oblasti: na budoucí konflikty a dopady na pěchotu, na to, jak nejlépe institucionalizovat potřebné schopnosti a na to, jaké důstojníky bude pěchota ve 21. století potřebovat. Připoměl, že byrokracie má většinou tendenci se připravovat na budoucí konflikty, které jakoby z oka vypadly těm minulým.

The need for heavy armor and firepower to survive, close with, and destroy the enemy will always be there, as veterans of Sadr City and Fallujah can no doubt attest.  And one of the benefits of the drawdown in Iraq is the opportunity to conduct the kind of full-spectrum training – including mechanized combined arms exercises – that was neglected to meet the demands of the current wars.  Looking ahead, though, in the competition for tight defense dollars within and between the services, the Army also must confront the reality that the most plausible, high-end scenarios for the U.S. military are primarily naval and air engagements – whether in Asia, the Persian Gulf, or elsewhere.  The strategic rationale for swift-moving expeditionary forces, be they Army or Marines, airborne infantry or special operations, is self-evident given the likelihood of counterterrorism, rapid reaction, disaster response, or stability or security force assistance missions.  But in my opinion, any future defense secretary who advises the president to again send a big American land army into Asia or into the Middle East or Africa should “have his head examined,” as General MacArthur so delicately put it.

Podle něj se nemá pěchota proměnit ve viktoriánskou policii, která vybudovala, díky výcviku místních a loajálních sil, impérium, nad kterým slunce nezapadalo. Nicméně, velký střet mechanizovaných armád je v budoucnu krajně nepravděpodobný. Významnou úlohu bude v jakýchkoli konfliktech i nadále sehrávat letectvo a námořnictvo. Ovšem i ono musí procházet změnami a nebýt závislé na konvenčním myšlení. Bohužel Robert Gates vynechal rostoucí význam robotických prostředků a zvyšující se roli vesmíru.

Druhým tématem byl přenos zkušeností z konfliktů s cílem být lépe připraven na to, co přijde, i když byrokracie podobnému uvažvání příliš nepřeje. Pro „plnospektrální“ války, které nás čekají, jsou potřební vojenští lídři, kteří dobře vědí, že neznají všechny odpovědi, ale kteří jsou připraveni se neustále učit. Následující doporučení jde proti tradiční kultuře:

So in addition to the essential troop command and staff assignments, you should look for opportunities that in the past were off the beaten path, if not a career dead end – and the institutional Army should not only tolerate, but encourage you in the effort.  Such opportunities might include further study at grad school, teaching at this or another-first rate university, spending time at a think tank, being a congressional fellow, working in a different government agency, or becoming a foreign area specialist.  On that last note, I would encourage you to become a master of other languages and cultures, a priority of mine since taking this post.  A pilot program begun in 2008 to incentivize ROTC cadets to learn foreign languages has grown from a couple dozen participants to some 1,800 today.

A konečně, třetí oblastí, která v ministrovi obrany prý vyvolává největší obavy je, jak překonat rigiditu institucí. Tato rigidita totiž nepřeje flexibilitě, nepodporuje ty nejlepší a nejzkušenější při povyšování a umísťování a příliš lpí na pravidlech.

One thing I have learned from decades of leading large public organizations is that it is important to really focus on the top 20 percent of your people and, though it may be politically incorrect to say so, the bottom 20 percent as well.  The former to elevate and give more responsibility and opportunity, the latter to transition out, albeit with consideration and respect for the service they have rendered.  Failure to do this risks frustrating, demoralizing and ultimately losing the leaders we will most need for the future.

Ministr připomněl mimo jiné slova iráckého veterána a důstojníka Paula Yinglinga, který před dvěma lety pronesl jednu úvahu, jejíž obsah má platnost i dnes. Psal jsem o ní na OWOP vlétě 2009 (v druhé polovině článku) a dodnes ji považuji za jedno z nejlepších vyjádření problému, kterému čelíme. Zajímavé je na ní i to, že ve své době nebyla oněmi byrokraty ve Washingtonu příliš vítána. Nyní je i díky Robertu Gatesovi. Ministr se pomalu loučí s funkcí ministra obrany a tento proslov patří k jeho nejlepším.

Zobrazení testovacího hypersonického stroje HTV-2; Zdroj Wikimedia Commons

Minulý týden byl americký ministr obrany Robert Gates v Číně a mimo jiné byl přivítán záplavou zpráv o čínských technologických úspěších v obranné oblasti. V úterý 11. ledna, tedy v době, kdy americký ministr obrany pobýval v Číně, absolvovala první čínská stíhačka se stealth charakteristikami J-20 svůj první let. Na Flight Global se můžete podívat je video z testů.

Ve středu, kdy Robert Gates odlétal z Číny, vydala oficiální tisková kancelář Sin-chua informaci o tom, že test „není zamířen proti žádné zemi, ani nemá žádný specifický cíl. Je tedy logické, že byli čínští představitelé prý překvapeni, když se americký ministr obrany zeptal, zda se pokoušejí narušit jeho návštěvu. Když překvapení pominulo, byl ujištěn, že v žádném případě.

Mr. Gates acknowledged he had at times questioned the extent of civilian control over China’s military, a concern underscored by Tuesday’s surprise test. But he also said he believed that China’s political and military leaders were committed to improving relations. He did add a touch of skepticism, saying: “Are there those who have issues with it? Possibly, but I certainly didn’t meet them on my trip.”

Američtí zpravodajci předpokládali, že Čína díky vysokým investicím do technologií v posledních letech poskočí kupředu. Podle Roberta Gatese ovšem nečekali, že se posunou dopředu tak rychle. Nicméně to prý stále není tak velký problém, protože Spojené státy jsou technologicky mnohem dále.

The defence secretary emphasised that even as the Pentagon was cutting back its spending plans by $78bn over five years, it was prioritising dealing with “some of these anti-access programmes” – China’s efforts to impede US access in a possible conflict over Taiwan. Mr Gates said last week the US would speed up its development of new electronic jammers “to improve the ability to fight and survive in an anti-access environment”. Military officials also stress development of a new long-range, nuclear-capable bomber, modernised radars for the F15 fighter jet, a launch vehicle to ensure that the US can send satellites into space and new seaborne drone aircraft.

Po několika letech soustředění se na Irák a Afghánistán a vydávání zdrojů na prostředky, které jsou vhodné pro vedení nekonvenčních/protipovstaleckých kampaní, dochází podle všeho pomalu ke změně.  Americké ministerstvo obrany v posledních nenápadně přesouvá finance na rozvoj konceptů uzpůsobených pro konvenční válku s technologicky vyspělým soupeřem. Jinými slovy Čínou.

…perhaps the most dramatic programmatic shift occurred in the longer-term effort to produce hypersonic weapons and vehicles. For decades, the U.S. military, American industry and the U.S. National Aeronautics and Space Administration have struggled with craft designed to fly at Mach 6 or faster, at extremely high altitudes (sometimes including low orbit). Most efforts were expensive failures. The high temperatures resulting from extreme speeds have proved one of the biggest obstacles.

Pentagon se obává, že Čína vytváří v Jihovýchodní Asii zónu, do které by dokázala zamezit přístup Spojeným státům. To by byl velký problém mimo jiné pro Tchaj-wan. Právě hypersonický stroj, který by byl těžko zranitelný, takže by mohl zasahovat hluboko na nepřátelském území, může být odpovědí na podobné snahy.

Výše uvedené je dobré při přemýšlení o tom, na jaký konflikt bychom se měli začít připravovat po roce 2020. Malé války sice nebudou dávnou minulostí, ale zdá se, že se pole připravuje na konvenční konflikt mezi vyspělými soupeři, či na klinč velmocí. Docela by mně zajímalo, jestli i v té době bude stále platit, že nejvíce lidí umírá kulkami z malých zbraní, či nikoli. V jednom jsem si jistý, generál David Petraeus už nebude povolán, aby zachraňoval pověst Ameriky, a pravděpodobně bude mít pátou hvězdu, kterou mu minulý týden, alespoň v novinovém sloupku, připnul The Wall Street Journal.

Americký ministr obrany v letadle na cestě do Asie (8. ledna 2011); Foto Master Sgt. Jerry Morrison, Air Force

Americký ministr obrany Robert Gates tento týden oznámil plány na škrty v rozpočtu na americké ozbrojené síly, respektive restrukturalizaci některých projektů, v příštích pěti letech. Jeho „balíček“ by jej, pokud dodrží to, co řekl, měl ve funkci přežít. Není ovšem vůbec jasné, jak se s Gatesovými záměry vypořádají republikáni, kteří sice nutí prezidenta Baracka Obamu, aby šetřil, kde se dá (především na reformě zdravotního systému), ale v žádném případě ne na Pentagonu.

Gates řekl, že v příštích pěti letech Pentagon ušetří 150 miliard dolarů, které bude reinvestovat do nových projektů. Za stejnou dobu by měly ozbrojené síly ušetřit 78 miliard dolarů. Restrukturalizace se má týkat i nejdražšího projektu v historii Pentagonu letounu F-35, který doposud přišel na 380 miliard dolarů.

Although the Air Force and Navy versions of the jet are moving along fine, Gates said, the Marines’ complicated short takeoff and landing variant continues to struggle. And if the Marines can’t prove that they can make it work after the two years, he said, he’d support killing it altogether.

Asi největším překvapením ale bylo oznámení, že se v následujících letech budou snižovat počty příslušníků ozbrojených sil. Pěchota by měla do roku 2015 přijít o 27 tisíc lidí (na 520 tisíc) a námořní pěchota o 15-20 tisíc (pokles na 182-187 tisíc). Snižování počtů je ovšem založeno na předpokladu, že do roku 2015 budou americké síly staženy z Afghánistánu.

Jak už bylo řečeno výše, bude mnoho politiků, kterým se to nebude líbit a kteří budou mít dost času a možností jak Gatesovy změny usměrnit, či „zabít“. Jeden hlas za všechny. Max Boot napsal v konzervativním  The Weekly Standard komentář, ve kterém útočí na Gatesovo rozhodnutí. Připomíná, že v roce 1991 měla pěchota 710 821 příslušníků a v roce 2001 už to bylo 478 918. Pak přišel nárůst a nyní opět pokles. Podle Boota je příliš brzy na placení „mírové dividendy“, když se stále válčí a Spojené státy mají mnohem větší závazky, než kdokoli jiný, například sílící Čína.

Demobilization after previous wars has cost us severely. We experienced that problem as recently as 2001. But at least in the past we waited until a war was actually over to spend the “peace dividend.” Now we are announcing cutbacks while the fighting is still going on. That’s indefensible. Luckily, there are Republicans in Congress—and, dare we say, some Democrats—who understand these cuts are dangerous. They should reject them, and the other reckless cuts in a military budget that’s already stretched awfully thin.

Podle odhadů větší část rozpočtu spolykají rostoucí mandatorní výdaje na vojáky a zdravotní péči, takže zbude mnohem méně na nákup zbraní. Po devíti letech se tak zastaví kontinuální růst investic do nových zbraní a výzkumu a vývoje.

The Pentagon’s efficiency and acquisition reforms are pressuring companies across the industry to make their organizations leaner and sell off unprofitable units. Many will also have to accept more risk and lower profits on the shrinking number of defense contracts that are up for grabs. Across the board, prospects for flat defense budgets have prompted companies to step up overseas arms sales, hunt for attractive acquisitions and move into adjacent markets. Executives from the largest defense companies will map out their strategies for weathering the storm at the annual Reuters Aerospace and Defense Summit in Washington next week.

Některé společnosti stále plní zakázky ještě z éry prezidenta George W. Bushe, což jim bude v příštích letech pomáhat. Jiné, jejichž zisk je závislý na velkých zbrojních programech zahrnujících více, než jeden typ zbraní, budou zřejmě nepříjemně zasaženy, protože právě rozsáhlé programy škrty ovlivní nejvíce.

Defense stocks have declined 1 percent so far this year and could face further downturns in coming months, analysts say, although they note the November U.S. congressional elections or a major extremist attack could dramatically change the story. Richard Aboulafia, vice president of the Virginia-based Teal Group, said defense stocks still represented a refuge for investors, given mounting fears about a double-dip recession. „Defense companies would be in serious trouble if the economy weren’t so uncertain. It’s a safe haven compared to what else is out there,“ he said, adding „It’s as close as you can get to guaranteed returns.“

Projevuje se i rostoucí konkurence firem z Asie a Jižní Ameriky. Významně by měl být zřejmě zasažen americký letecký průmysl, který má padesátiprocentní podíl na globálním leteckém průmyslu. Někteří analytici ovšem upozorňují, že to nebude zas tak zlé, protože je stále ve hře nákup tankovacích letounů za desítky miliard dolarů a hlavně se čeká, jaké zisky přinese prodej civilních Boeingů 787 Dreamliner.

Nicméně, například Lockheed Martin se začal připravovat na horší časy a restrukturalizuje. V letošním roce už přijalo nabídku na předčasný odchod do důchodu na 600 výkonných manažerů.

The layoffs, representing one quarter of Lockheed Martin’s senior management, are part of the company’s plan to cut back about 10,000 employees across the United States since the start of the year, it said in a statement. The 600 managers will receive „financial incentives“ to leave the company.

Tyto kroky mají ušetřit firmě v následujících letech dostatek peněz, aby snížila náklady a vyrovnala se tak s očekávaným ochlazením trhu. Lockheed Martin celosvětově zaměstnává 136 tisíc lidí. Propouštět, i když v mnohem menším měřítku, se chystá i Boeing. Firmu by pro tuto chvíli mělo opustit na čtyři sta lidí a firemní část zabývající se výzkumem, vývojem a výrobou vojenských letounů by měla být zredukována z šesti divizí na čtyři.

Generál David Petraeus a americký ministr obrany Robert Gates v iráckém Campu Victory (16. června 2007); Foto staff Sgt. Curt Cashour, U.S. Army

Bílý dům ukončil týdenní tahanice o to, jak to bude se začátkem stahování z Afghánistánu příští rok v červenci. Velitel spojeneckých sil generál David Petraeus už několik dní totiž naznačuje, že by tolik nespěchal. Přece jenom aplikace COIN doktríny zabere v Afghánistánu více času, než se původně čekalo.

“The president didn’t send me over here to seek a graceful exit,” General Petraeus said at his office at NATO headquarters in downtown Kabul. “My marching orders are to do all that is humanly possible to help us achieve our objectives.”

Je ale otázka, do jaké míry jsou cíle jednotlivých hráčů „kompatibilní“. Prezident Barack Obama včera vzkázal, že stahování příští rok v červenci začne, ať se děje cokoli:

“The date is not negotiable,” the deputy press secretary, Bill Burton, told reporters aboard Air Force One at the start of a three-day campaign-style swing around the country by the president.

Bill Burton se zároveň snažil všechny přesvědčit, že neexistují žádné rozpory mezi prezidetem a jeho veliteli. Vysvětlení ovšem zní poněkud omšele: často opakovaná slova Davida Petraeuse, že není dobré nic uspěchat, jsou prý pouze malou součástí velkého rozhovoru, ve kterém generál vyslovuje přesvědčení, že prezidentova strategie funguje. Dobrý pokus, ale kdo by jej bral vážně…

David Petraeus je větším diplomatem, než byl jeho předchůdce generál Stanley McChrystal. Strategie, kterou se snaží aplikovat je v tuto chvíli jen jediná možná. Je to zkrátka poslední pokus. Na frontě se to ale nevyvíjí zcela podle časového harmonogramu upleteného loni – například nyní měl být už pod kontrolou Kandahár, ale není a ani v příštích měsících nebude – a navíc podpora shora je vrtkavá.

To, že jde o poslední šanci, se dá chápat i z rozhovoru Freda Kaplana s jedním z nejlepších amerických ministrů obrany historie Robertem Gatesem pro Foreign Policy. Tento rozhovor s mužem, který sloužil už sedmi prezidentům (všem od Richarda Nixona kromě Billa Clintona) stojí za to si přečíst celý. Robert Gates chce nejpozději příští rok opustit Washington, který nesnáší, a odejít do důchodu. Přitom to byl on, který stál mimo jiné za změnami přístupu k Iráku i k Afghánistánu. Jestli měli u někoho Stanley McChrystal i David Petraeus podporu, byl to vždy Gates, který se neváhal pustit do střetu i s politickou reprezentací včetně viceprezidenta Joe Bidena.

You know, I’ve been around bureaucracy long enough to know what the strategy is in terms of waiting me out. To tell you the truth, that strategy would be in place if I were here four or eight more years. So I intend to start fast and with some fairly significant decisions to make it clear I won’t be outwaited, that this is going to happen. The point of all of that is I think that by next year I’ll be in a position where, you know, we’re going to know whether the strategy is working in Afghanistan. We’ll have completed the surge. We’ll have done the assessment in December. And it seems like somewhere there in 2011 is a logical opportunity to hand off. I think that it would be a mistake to wait until January 2012.

A pak je tu ještě jedna věc, nad kterou přemýšlím. Minulý měsíc jsem psal o tom, že stahování amerických sil z Iráku je vyrovnáváno zvýšenou závislostí především ministerstva zahraničí na kontraktorech. Včera afghánský prezident Hámid Karzáí dal nůž na krk kontraktorům, kteří podle něj podkopávají činnost policie a armády – do čtyř měsíců ukončete činnost. Udělal tedy to, co sliboval loni na podzim po řadě stížností na aktivity soukromých bezpečnostních společností.

„Within four months, all private security companies will be disbanded,“ (presidential spokesman Waheed) Omar said without providing details of Karzai’s expedited decree… Karzai’s spokesman said greater regulation of the companies would not solve the problem. „It’s not about regulating the activities of the private security companies, it’s about their presence and it’s about the way they function in Afghanistan,“ Omar said. „It’s about the way they have developed into alternative forces.“

Američané příliš nadšení nejsou, ale vcelku jsou na straně Afghánců, i když tvrdí, že čtyři měsíce nejsou příliš realistický požadavek. Ještě hůř na tom bude NATO, které závisí na kontraktorech pomalu více, než Američané. Afghánský prezident odhaduje, že je v zemi 30 až 40 tisíc kontraktorů. Zdaleka ne všichni se ovšem zabývají poskytováním bezpečnosti. Podle afghánského ministerstva vnitra v zemi operuje 52 licencovaných bezpečnostních firem. Americké ozbrojené síly dodávají, že jich bude ale ještě více, protože v oblasti působí i nelicencované společnosti, které dokončují starší projekty z doby, kdy nebyla opatření tak striktní. Oficiálně Pentagon uvádí, že je v Afghánistánu 26 tisíc kontraktorů pracujících pro 37 společností.

Ale stejně, nějak mi to nejde dohromady. Prezident Obama by rád začal stahovat nějaké síly příští léto. Zároveň, pokud Karzáí naplní hrozby, do čtyř měsíců se mu povede zbavit se kontraktorů. Kdo pak bude v Afghánistánu odvádět práci jejich a práci stažených vojáků? Afghánská policie a armáda? Byl bych skeptický. Není od věci se poučit v Iráku.

Afghánský prezident Hámid Karzáí a americký ministr obrany Robert Gates po návštěvě 101. výsadkové divize ve Fort Campbell (14. května 2010); Foto Master Sgt. Jerry Morrison, DoD

V pátek skončilo zasedání ministrů obrany států NATO. A kromě jiného se debata samozřejmě vedla o Afghánistánu. Po devíti letech by člověk možná očekával více optimismu, než tvrzení, že úspěch není zdaleka zaručený. Nicméně na uzavřeném zasedání generál Stanley McChrystal všechny ujistil, že do konce roku bude schopen ukázat pokrok.

However, Gates told a news conference that ministers also realised the road ahead would be „long and hard.“ „No one would deny that signs of progress are tentative at this point, that they are almost anecdotal,“ he told reporters. „Progress is being made, slowly, but steadily and sustainably,“ he added. „These gains will not come quickly or without high cost.“ NATO Secretary-General Anders Fogh Rasmussen told the meeting of ministers in public remarks that the Taliban were putting up „fierce resistance“ in their heartlands of Helmand and Kandahar provinces in the south.

Ministr obrany Robert Gates dodal, že bude zapotřebí ukázat nějaký pokrok, aby bylo možné udržet podporu veřejnosti ve spojeneckých zemích pro operaci v Afghánistánu. Jak jsem psal v posledním příspěvku, vojenská ofenziva v Kandaháru s civilní podporou se postupně začíná proměňovat v operaci civilní s vojenskou podporou. Gates řekl, že celá akce bude trvat „řadu měsíců“.

Důvodem je především neochota místních podporovat spojenecké operace. Proto se pořadí otočí (což nemusí být nesmysl, problém je pouze v omezeném času, během kterého budou proudit do oblasti velké peníze a bude na ni upřena pozornost civilních expertů) – civilní rekonstrukce a výcvik bezpečnostních sil bude v popředí a bude jí doprovázet vojenské zajištění. To by mělo zvýšit podporu místních obyvatel na jihu. Pravděpodobně se tak dají čekat „šarvátky“, útoky a vyjeté IED, ale nikoli velká ofenziva, tak, jak je řadu měsíců avizovaná a očekávaná. Jinými slovy, Mardžáh v mnohem větším rozměru se opakovat nebude.

Zajištění podpory místního obyvatelstva je pro counterinsurgency klíčové. Proto je možná lepší zariskovat a neprovádět vojenské akce, které by pouze vedly k nárůstu podpory povstalcům. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že to vše je spíše z nouze ctnost, než promyšlená strategie. O tom, že se spojenci s prezidentem Hámidem Karzáím a dalšími představiteli Afghánistánu „míjejí“ se píše už dlouho. Přesto existovala šance, že alespoň nějak se to podaří napravit. V New York Times vyšel ovšem článek, který naznačuje, že je šance minimální.

Hámid Karzáí údajně pochybuje o tom, že Západ si dokáže s Talibanem poradit a zařizuje se podle toho. Příkladů, že si Karzáí dělá co chce, je od loňských zfalšovaných voleb celá řada. Minulý týden opustili své funkce šéf rozvědky Amrulláh Sálih a ministr vnitra Haníf Atmar. Oba byli především ve Washingtonu velice respektováni a oceňováni a jejich odchod je další ukázkou toho, že Hámid Karzáí se snaží postarat sám o sebe.

“The president has lost his confidence in the capability of either the coalition or his own government to protect this country,” Mr. Saleh said in an interview at his home. “President Karzai has never announced that NATO will lose, but the way that he does not proudly own the campaign shows that he doesn’t trust it is working.” People close to the president say he began to lose confidence in the Americans last summer, after national elections in which independent monitors determined that nearly one million ballots had been stolen on Mr. Karzai’s behalf. The rift worsened in December, when President Obama announced that he intended to begin reducing the number of American troops by the summer of 2011. “Karzai told me that he can’t trust the Americans to fix the situation here,” said a Western diplomat in Kabul, who spoke on condition of anonymity. “He believes they stole his legitimacy during the elections last year. And then they said publicly that they were going to leave.”

Podle některých zdrojů se prý Karzáí snaží v současnosti mnohem více jednat s Pákistánem, který v posledních letech hodně kritizoval. Regionální hra je však už řadu měsíců v běhu. Kam to vše povede se dá jenom těžko odhadnout. Nesmí se ale zapomínat na to, že výsledek nemusí být pouze malér, či imploze Afghánistánu. A role Západu? Ta se, obávám se, omezí na stabilizaci prostředí v maximální možné míře a postupnému odchodu. Větší vliv na ovlivňování Afghánistánu, či dokonce regionu, se však nedá čekat. Jak rád bych se mýlil…

Noční operace americké pěchoty s cílem zajistit kontrolu podél dálnice 4 (Highway 4) v Kandaháru (březen 2010); Foto Tech. Sgt. Francisco V. Govea II, U.S. Air Force

Michael Yon dal na své stránky jeden můj starší komentář, který jsem upravil. Je o něm a o Afghánistánu. Píšu v něm mimo jiné o tom, pod jakým tlakem je McChrystal a že se po něm chce příliš mnoho v příliš krátké době. To, co se v Afghánistánu odehrává nyní, jakoby tomu dávalo za pravdu.

V Kandaháru se očekávala rozsáhlá ofenziva proti hnutí Taliban. Zdá se ale, že se postupně modifikuje. „Do čela“ byla postavena rekonstrukce a vojáci mají sehrát podpůrnou roli. Obávám se, že jde o poslední pokus. Od velké ofenzivy bylo prý upuštěno kvůli tomu, že byli proti jak místní obyvatelé, tak politici. Zároveň se zdá, že vojenský přístup (military first) nefungoval během operace v Mardžáh na začátku letošního roku.

In fact, there has been little new fighting in Kandahar so far, and the very word “offensive” has been banished. “We cannot say the term offensive for Kandahar,” said the Afghan National Army officer in charge here, Gen. Sher Mohammad Zazai. “It is actually a partnership operation.” The commander of NATO forces in southern Afghanistan, Maj. Gen. Nick Carter, insisted that there never was a planned offensive. “The media have chosen to use the term offensive,” he said. Instead, he said, “we have certainly talked about a military uplift, but there has been no military use of the term offensive.”

Americká civilní operace v Kandaháru se rapidně rozšiřuje. Minulý rok tam pracovalo na různých projektech osm Američanů. Dnes jich je tam 110 a jejich řady by mělo rozšířit během léta dalších padesát lidí. A peníze tečou proudem.

The program for agricultural vouchers alone has been given a quarter of a billion dollars to spend in southern Afghanistan, $90 million of that in Kandahar. “It’s huge,” said one official. “We’ve employed 40,000 people in cash for work.”

Alespoň americký ministr obrany Robert Gates je přesvědčený, že se spojenci v Afghánistánu pohybují po té správné cestě, i když není vůbec jednoduchá. V létě by mělo podle něj přibývat obětí, chybí stále 450 instruktorů, Nizozemci se chystají na odchod letos a Kanaďané příští rok a Australanům se nechce do vedení mise v Kandaháru. Každopádně, vracíme se ke kořenům, do roku 2001 (mnoho lidí to asi zklame):

He said improving government services and civilian development efforts formed an important part of the effort, but the war was not a nation-building exercise. „The reason we are there is for our own security,“ he said. „We are not there to build 21st century Afghanistan. None of us will be alive that long.“ Gates stressed that the United States had been attacked by Al-Qaeda militants based in Afghanistan in 2001 and „we want to make sure we are never attacked again from out of there.“

Robert Gates je optimistický i přes rostoucí ztráty. V posledním týdnu NATO přišlo v zemi o více než 20 lidí. Deset z toho zemřelo v pondělí, což byl pro spojence nejkrvavější den za poslední dva roky. Ve středu se podařilo povstalcům sestřelit vrtulník, v němž zemřelo pět lidí.  Velice komplikovaná situace je v „britském“ Hílmandu a je možné, že do Sanginu, drogového to ráje, vyrazí americká posila.

Anketa, kterou provedl deník The Times mezi 32 vysokými představiteli ozbrojených sil a úředníky prý naznačuje, že Británie spěchala do války v Afghánistánu i přesto, že byly jasné signály o nepřipravenosti armády na tento úkol.

Top ranks within the Ministry of Defence and other Whitehall departments are accused of:

• grossly underestimating the threat from the Taleban;
• ignoring warnings that planned troop numbers were inadequate;
• offering only the military advice they thought ministers wanted to hear;
• signing off on a confused command- and-control structure.

Jak to bylo skutečně, se dozvíme záhy, protože se připravuje hodnocení mise v Afghánistánu, kterou zadala vláda Davida Camerona. Mimochodem, vůbec by nebylo od věci, kdyby podobný materiál vznikl během podzimu i u nás, byť česká vojenská přítomnost v zemi není tak velká, jako ta britská. Ale zpátky k Britům. A jak to vlastně všechno začalo?

In January 2006, John Reid, then the Defence Secretary announced that Britain was sending 3,300 troops to Helmand on a stabilisation mission that would last three years and cost £1 billion. Within weeks the troops were fighting for their lives, reinforcements were rushed in and costs skyrocketed.

Americký ministr obrany Robert Gates hovoří s námořními pěšáky na FOB Cafferata v Afghánistán (9. března 2009); Foto Cherie Cullen, DoD

Ministr obrany Robert Gates byl v Kábulu, kde se setkal nejenom s generálem Stanleym McChrystalem, ale samozřejmě i s prezidentem Hámidem Karzáím. Hlavní debata se prý vedla o chystané operaci v Kandaháru, která by měla navázat na obsazení Mardžáh. Odvažuji se tipnout, že diskuse se zcela jistě nevedla o nadcházejících volbách ani o tom, jak se Karzáímu podařilo zbavit se těch otravných cizinců, kteří mu chtějí koukat na prsty.

V Kandaháru žije na 900 tisíc lidí, takže přesně zopakovat model Moshtarak/Mardžáh nepůjde. Generál McChrystal odhaduje, že zahájení jakékoli ofenzívy bude trvat ještě několik měsíců. Mohla by tak proběhnout v létě – 1) bude snad už dost amerických posil, protože doposud dorazilo do Afghánistánu jen šest tisíc vojáků z třicetitisícové posily vyslané Obamou a 2) bude snad ještě více připravených afghánských vojáků.

Generál krásně popsal situaci v Kandaháru: město není pod kontrolou Talibanu, Taliban je tam pouze přítomen ve velkém počtu, především v okolních okresech. Pak řekl další krásnou větu, když popisoval, jak by měla ofenzíva probíhat:

There won’t be a D-Day that is climactic,” he said. “It will be a rising tide of security as it comes.

Pravděpodobně ještě jeden důležitý cíl měla Gatesova návštěva u Karzáího. Afghánský prezident by se měl totiž zřejmě ještě tento týden potkat s íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadinežádem. Americký ministr obrany si posteskl, že Írán hraje v Afghánistánu dvojí hru: podráží nohy USA a zároveň se snaží udržovat dobré vztahy s afghánskou vládou. Docela by mně zajímalo, co Gates během návštěvy Karzáímu sděloval. Varoval ho? Nebo jej požádal, aby Ahmadinežádovi něco vzkázal. Zní to možná hodně přitažené za vlasy, ale možnost č. 2) není zas tak nemožná. Používat Karzáího jako prostředníka by bylo hodně pragmatické… Ahmadinežád je takový první krab, který vystrčí klepeto, když má pocit, že moře odněkud ustupuje.

Ale zpátky k plánům na ofenzivu, k vytlačování nepřítele z jeho bašt a jejich předávání afghánským bezpečnostním silám a úřadům. Některá místa jsou významnější než jiná a všude spojenečtí vojáci být nemohou. Je to těžká volba, ale v podobných situacích, jaká je v Afghánistánu, je vždy nutné něco obětovat krabům.

Moře tak ustoupilo například z provincie Zábul. Afghánská vláda slíbila, že pomůže, ale neposlala téměř nic. A tak přišel Taliban.

The provincial governor, Alhaj M. Ashraf Naseri, said that about 2,000 Taliban fighters, operating in more than 100 groups, use motorbikes to crisscross his province at will. One of the 11 districts, Khak-e-Afghan, has been abandoned to the Taliban by both NATO and Afghan troops. „This is the main gateway for the Taliban,“ Naseri said. „Why are they neglecting Zabul?“

Zábul má více než šedesátikilometrovou hranici s Pákistánem a pro Taliban má zvláštní význam, protože mimo jiné funguje jako vstupní brána. Kvůli ofenzivě v Hílmandu a té připravované v Kandaháru byl už ze Zábulu stažen americký prapor. Počet amerických vojáků v provincii (300 tisíc obyvatel) tak poklesl z 1800 na přibližně tisíc.

With Zabul’s population sprinkled in about 2,500 remote villages, U.S. military officials argue that protecting the people is not only exceedingly difficult but also peripheral to a new American strategy in Afghanistan, which focuses on protecting more densely populated areas. But the move to pull out the Stryker battalion has left the weak and underfunded provincial government increasingly concerned about battling the Taliban.

Zábul má smůlu. Z 364 okresů v Afghánistánu považuje NATO za prioritní 80 z nich. Ty v zásadě pokrývají tzv. „Higway 1″, která prochází největšími afghánskými městy Kábulem, Kandahárem, Mazáre Šarífem a Herátem. Zvláštní důležitost má jedno území – údolí řeky Hílmand. Jakmile bude dokončeno navyšování počtů, v tomto údolí na úzkém pruhu v délce přibližně 100 kilometrů, má být rozmístěno čtyřicet tisíc koaličních a afghánských vojáků.

Srovnání s Vietnamem, které se po celý den objevovalo na ČT24 i v dalších relacích na ČT1 patří k těm bizarnějším zážitkům, které bych si odpustil. Kazí to dojem a připomíná mi to Zdeňka Polreicha, který strašně nadává na to hrozný zelený, co Češi tak rádi cpou na všechna jídla a myslejí si, jak to krásně vyzdobili. Opak je pravdou. Nicméně, nad tímto folklórkem jsem ochoten přimhouřit oči, výměnou za informace Michala Kubala z Washingtonu, rozhovor s generálem Petraeusem (možná jsem nedával úplně pozor, ale hráli jste, že prošel začátkem roku úspěšnou léčbou rakoviny prostaty? – ne, že by to bylo důležité) a další.

Aniž bych se chtěl vytahovat, v zásadě jsem si vyslechl a přečetl to, co jsem na OWOP naznačoval v sobotu. Akorát dnes je to od povolanějších. Ministr obrany Robert Gates byl hodně otevřený. Nechal se slyšet, že ti, kteří chtějí radit prezidentovi (rozuměj kritizovat) ať tak činí, ale v soukromí Bílého domu, nebo někde jinde v uzavřené místnosti (rozhodně ne přes média). Taktéž pronesl, že snižování počtu vojáků v Afghánistánu by bylo krátkozraké a trefoval se do vlastních řad, když řekl, že Taliban má v současnosti navrch kvůli

…our inability and the inability, frankly, of our allies to put enough troops in Afghanistan…

Je to špatné a jen tak to lepší nebude. Může to skončit pěkným malérem pro nás pro všechny. Tím nemyslím, že by byly druhý den po stažení hordy ante portas, ale že by to zkomplikovalo naši další angažovanost na místech, kde toho bude zapotřebí (to bude jedna Rwanda za druhou…), snížení respektu k alianci, narušení transatlantické linky obecně a konečně obří šrám na naší kolektivní psyché. Ale přitom by to nebyl další Vietnam, bylo by to mnohem horší. I ty hordy by nakonec dorazily (to už trochu přeháním…)

Ale vážně, Barack Obama váhá a to je špatný signál. Nebudu citovat sám sebe, mrkněte se na můj příspěvek z konce září o Obamovi a Rasmussenovi. Obamovo současné lavírování je přesně to špatné v tuto chvíli, kdy se válka v Afghánistánu (už přezdívaná „Obamova válka“) vymkla z kontroly a jediný způsob, který může vzbuzovat alespoň nějakou naději, je plná a nekompromisní podpora velitelům v poli, hlavně generálovi McChrystalovi. Nebude to totiž dlouho trvat a vyjádřená podpora vojákům na frontě bude k ničemu, protože veřejná podpora mise v Afghánistánu bude zanedlouho nižší než nejnižší podpora nepopulárního Iráku.

Ale zpátky na začátek. V sobotu zahynulo v Nuristánu na osamoceném stanovišti osm vojáků, když jejich jednotka čelila mnohanásobné přesile. Američané prý zabili více než stovku Talibanců a jejich sympatizantů. Úctyhodné. Ale jedna na ztráty vítězná bitva válku nevyhraje.