Existuje rozdíl mezi válkou v teorii a válkou, jaká je ve skutečnosti. (Carl von Clausewitz)

Ekosystém konfliktu dle Davida Kilcullena; Zdroj Three Pillars of Counterinsurgency

Protipovstalecký boj bývá často označován jako souboj o srdce a mysl obyvatel. Jde o přístup, který nejvíce závisí na nejnižších článcích armádního velení. Stalo se módou je nazývat strategičtí seržanti, nebo kapitáni. Ale aby jakákoliv taktika mohla uspět, je nutné vybrat odpovídající strategii. V armádě jsou proto mnohem důležitější strategičtí plukovníci a generálové.

Na konci minulého roku vybralo velení ISAF jako nejlepší možný směr k dosažení vítězství v Afghánistánu population-centric Strategy. Generál McCrystal ji představil jako upravenou iráckou variantu COIN přizpůsobenou na místní podmínky. Polní manuál protipovstaleckých operací FM 3-24 pokládá důraz na budování státu a demokracie v západním stylu, ekonomický rozvoj, právní stát, akceschopnou vládu a budování demokratického státu. Problém je aplikovat to na afghánské podmínky.

Je pochybné, jestli je afghánská společnost připravena na západní demokracii. A stejně pochybné je, jestli může NATO budovat demokratické instituce. Armády jsou ve své podstatě nedemokratické a jejich potenciál k budování demokracie není velký. Zatím toho Západ mnoho nasliboval, ale velmi málo splnil. Místní se proto cítí podvedeni.

Afghans, it seems, know the difference between genuine apologies and bribes, true commitment and false promises, generosity and self-interest. And since the whole point of COIN is to gain the hearts and minds of “the population,” those angry Afghans are a bad omen for the U.S. military and President Obama.

Jeden z hlavních pilířů populačně zaměřeného COIN, rekonstrukční projekty, jsou často mrháním peněz, respektive vedou k financování nepřítele. Otázka nezní jestli, ale jak velká část u něj skončí. Část fondů u něj skončí jako výpalné, další peníze si neoprávněně ponechají místní představitelé jako odměnu za zprostředkování kontraktu stavební firmě. To opět zdvihá mezi obyvateli vlnu nevole. Další část rozkradou místní warlordi. A všichni nakonec obviňují místní vládu z neschopnosti a posluhování cizincům.

Další modifikací COIN na místní podmínky bylo omezení pravidel pro použití síly (Rules of Engagement, ROE), aby se omezily ztráty civilního obyvatelstva. Vzorem byla populární rovnice 10-2=20: zabití dvou Talibanců z deseti neznamená, že zbývá osm povstalců, protože k odboji se připojí další příbuzní zabitých, aby vykonali pomstu. Čím méně zabitých tedy je, tím více popularity mají zahraniční síly mezi obyvateli.

Bohužel se ukázalo, že jde pouze o teoretickou hypotézu bez vztahu k realitě. Počet zabitých civilistů silami ISAF opravdu poklesl, ale Taliban jich zabil třikrát více! Popularitu vlády ani ISAF to nezvýšilo. Naopak, Afghánci obviňují vládu z neschopnosti zabránit vraždění.

Převedeno do jazyka matematiky: 10-0=10. A těch deset Talibanců může volně operovat, zastrašovat lidi, mlátit je a vraždit. A vy stále nic neděláte, abyste neporušil ROE a neohrozil civilisty. Výsledkem je z deseti Talibanců dvacet a z vašich deseti sympatizujících obyvatel zbudou možná dva.

Války nejsou soutěží krásy v popularitě, ale bezohledný souboj o moc. Nezvítězí ten, kdo je populárnější, ale ten kdo je silnější. Zastánci population-centric COIN si nepoložili zásadní otázku: Jestliže si NATO znepřátelí obyvatele náhodným zabitím, tak proč Taliban cíleně vraždí třikrát více lidí, bez toho aby si znepřátelil třikrát více lidí?

Omezení ROE dosáhlo absurdit hodných Hlavy XXII: hlídkování bez náboje v nábojové komoře, odmítnutí vypálení osvětlovacího granátu (po vyhoření by mohly zbytky náboje dopadnout do vesnice), Afghánec si mohl v dohledu COP kopat díru na cestě (velení odmítlo povolit střelbu – musela se vyslat Quick Reaction Force, QRF a než přijela, Afghánec utekl). Druhý den tam auto najelo na IED. Další den Afghánec znovu kopal díru a celé se to opakovalo.

The base commander reminded me of one of the principles of COIN: security should be established by non-lethal means. So most infantry missions are “presence patrols,” described by one officer as “walking around in places where we won’t get shot at just to show the Afs [Afghans] that we’re keeping them safe.”

Ztratili jsme respekt nepřítele, důvěru obyvatel, protože z nich děláme pokusné králíky a poklesla i morálka spojeneckých jednotek, které nevěří v správnost vytyčeného směru. Population-centric COIN v provedení Generála McChrystala by snad uspěl v Iráku v roce 2003 nebo v Afghánistánu v letech 2001-2004, ale ne dnes, kdy oblasti ovládá Taliban. Zápas o srdce a mysl prohráváme. Srdce jsme nezískali a rozum velí se od nás držet zpátky.

Throughout Afghanistan, insurgent attacks have gone up 51 percent since the official adoption of COIN as the strategy du jour. On this eastern front, where the commander had served six years earlier, he now faces a “surge” of intimidation, assassination, suicide attacks, roadside bombs, and fighters with greater technical capability than he has ever seen in Afghanistan.

Dokončení v sobotu

Armádní generál David Petraeus na Scottově letecké základně (duben 2010); Foto Senior Airman Ryan Crane, U.S. Air Force

Generál David Petraeus se v úterý nechal grilovat v americkém Senátu, který jej potvrzuje ve funkci. Generál přislíbil, že se hned podívá na pravidla použití síly (rules of engagement) tak, aby vyřešil stížnosti vojáků, že kvůli přísným pravidlům generála McChrystala jsou vystaveni vyššímu nebezpečí.

“I want to assure the mothers and fathers of those fighting in Afghanistan that I see it as a moral imperative to bring all assets to bear to protect our men and women in uniform,” General Petraeus said. “Those on the ground must have all the support they need when they are in a tough situation.”

Prý o tom mluvil už i s Afghánci a ti s tím souhlasí. Do prvního většího maléru, chce se mi dodat. Generál varoval před tím, že se zřejmě situace ještě v příštích měsících zhorší, než se bude moci začít zlepšovat. To je docela přesný odhad situace. Letošní červen byl pro NATO nejhorší od začátku kampaně v říjnu 2001 – zemřelo 100 spojeneckých vojáků. Bude to ještě horší? A co na to doma?

Některé senátory nejvíce zajímalo, co si generál myslí o červenci 2011. Demokratický senátor Carl Lewin z Michiganu, který je předsedou Výboru pro ozbrojené síly řekl, že „silně podporuje červenec 2011“ pro zahájení stahování a že je hluboce znepokojen zprávami o špatném stavu afghánských ozbrojených sil. Podobně smýšlí řada dalších demokratů. Dávali jasně najevo, že Obamou nešťastně zmíněný červenec je pro ně závazný. Nemyslí si to ovšem zdaleka všichni a tak generál Petraeus musel ukázat své diplomatické schopnosti. Nejprve na otázku, zda někdo z ozbrojených sil prezidentovi toto datum doporučil, odpověděl, že ne. Pak ale během dalších dotazů o onom osudném datu řekl:

“Not only did I say I supported it, I said I agreed with it,” General Petraeus told Mr. Reed. The deadline, he said, was a “message of urgency to compliment this message of enormous commitment” of nearly 100,000 American forces in Afghanistan.

Pokud se prezident Barack Obama bude chtít z uvedeného data vyzout (o což se podle některých informací chce snažit), nebude to mít vůbec jednoduché. Ale zavařil si to sám. Může si být ale jistý, že David Petraeus udělá vše, co bude v jeho silách, aby dokázal alespoň nějak potěšit prezidenta. Má na to přesně rok.

To jeho předchůdce Stanley McChrystal už může jen v klidu přemýšlet o tom, jestli by třeba nestálo za to napsat knihu (rád bych si jí přečetl). V pondělí se totiž rozhodl odejít do důchodu. Pokud ji nenapíše on, mohl by ho předběhnout Michael Hastings z Rolling Stone, který jej do důchodu poslal. Tedy ne on, ale Bílý dům, jak řekl v pořadu Stephena Colberta:

I believe they used this opportunity to get rid of someone they weren’t happy with.

Je to možné. Každopádně, podívejte se sami. Stephen Colbert je velice vtipný a i výstižný.

Odstřelovač v Ghazní; Foto Tech. Sgt. J.T. May III, U.S. Air Force

Nechci vás otrávit dalším textem o Stanleym McChrystalovi a Davidovi Petraeusovi, ale těžko se tomu vyhnout. Je to docela důležité. Každopádně vás chci upozornit na dva texty, které mě zaujaly a případu se dotýkají, ale jsou jiné, než ostatní.

Nehodlám se tedy pouštět do další analýzy, co bude znamenat příchod generála Davida Petraeuse do Afghánistánu. Odpověď bohužel zní: výsledek může být pozitivnější, než kdyby velel Stanley McChrystal, ale také se může setkat se zásadními problémy. Nicméně, na okraj, je jistě zajímavé se ocitnout podruhé za tři roky ve stejné, zdánlivě beznadějné, situaci a pokoušet se zachránit republikánského, respektive demokratického prezidenta. Jednou z možných nevýhod, či nepříjemností je, že každý Petraeusův krok bude porovnáván s tím, co dělal v Iráku, i když stokrát řekne, že jsou to zcela jiné války.

První ze zmiňovaných dvou textů napsal Thomas Ricks v New York Times. Jde o komentář s hezkým titulkem „Zbav se generála, vyhraj válku“. Reaguje v něm na výtky, či obavy, že se „koně nemění uprostřed proudu“. Tedy že výměna Stanleyho McChrystala poškodí americké úsilí v Afghánistánu, protože jeho nástupce se bude muset přizpůsobit operačnímu prostředí, přizpůsobit si plány a velení sobě a bude muset navazovat přetrhané vztahy s Afghánci (na rozdíl od většiny Američanů měl McCrystal velice dobré vztahy s prezidentem Hámidem Karzáím). Řekl bych, že tohle byly ostatně důvody, na které sázel Stanley McChrystal před odvoláním.

Thomas Ricks ukazuje, že vyhazovat vysoké důstojníky během války není nic neobvyklého a že pěchota by se, podobně jako námořnictvo a námořní pěchota, měla k dobré tradici zbavování se „selhávajících“ a „zkostnatělých“ důstojníků vrátit.

Back in World War II, the Army had no qualms about letting officers go; at least 16 of the 155 generals who commanded divisions in combat during the war were relieved while in combat. George Marshall, the nation’s top general, felt that a willingness to fire subordinates was a requirement of leadership. He once described Gen. Hap Arnold, chief of the Army Air Forces, as a fine man, but one who “didn’t have the nerve to get rid of men not worth a damn.”
Marshall had plenty of nerve: in 1940 and ’41, as war loomed, he forced into retirement several hundred officers he deemed too old and slow to be effective. When the commandant at Leavenworth, Brig. Gen. Charles Bundel, told him that updating the complete set of Army training manuals would take 18 months, Marshall offered him three months, and then four months, to do the job. It can’t be done, Bundel twice responded.
“You be very careful about that,” Marshall told him in a telephone conversation.
“No, it can’t be done,” Bundel repeated.
“I’m sorry, then you are relieved,” Marshall said.

Docela inspirující a to nejenom pro válku. Druhý zajímavý text týkající se této kauzy napsal Gregg Easterbrook. Má titulek „McChrystal ‚scandal‘ is phony“ a autor se v něm snaží ukázat, že odvolání McChrystala má řadu zajímavých otazníků, kterým nikdo nevěnuje příliš pozornost, ale které jsou důležité (zní to trochu spiklenecky, ale některé body jsou trefné):

• Většinu poznámek, které mu jsou připisovány, neřekl McChrystal, ale pobočníci, nebo poradci;
• skandál vypuknul dříve, než měl kdokoli možnost si přečíst článek, který se na internetu objevil teprve v úterý večer a v tištěném časopise až v pátek (to není zcela pravda, že by text v Bílém domě nečetli, podle některých informací dostali už v pondělí kopii v pdf);
• média kritizují McChrystala za to, že mluvil s médii;
• skandál nemá co do činění s podstatou;
• skandál je zaměřen na Bílý dům, což všichni milují;
• proč se mlčí o smrti vojáka Pata Tillmana, respektive o následné roli Stanleyho McChrystala (podle některých obvinění se měl podílet na falšování důkazů);
• kde byl tisk se svou kritikou předtím;
• vhodným trestem pro McChrystala by bylo nevyhodit ho.

Generál David Petraeus pózuje fotografům s guvernérem Mardžáh hadži Zahírem (květen 2010); Foto Lance Cpl. Andres J. Lugo, U.S. Marine Corps

Pokud by někdy chtěl být generál David McKiernan škodolibý, měl by teď tu nejlepší příležitost. Před necelým rokem předčasně opouštěl post šéfa ISAFu kvůli tomu, že není ten pravý na práci v Afghánistánu (což do značné míry sedí). Jeho nástupce generál Stanley McChrystal měl velkou podporu ministra obrany Roberta Gatese a velitele CENTCOMu generála Davida Petraeuse. Ale kvůli tomu, že si zcela nediplomaticky pustil pusu na špacír v časopise Rolling Stone, jej prezident Barack Obama odvolal. Přesněji, přijal jeho rezignaci.

Nejprve jsem si říkal, že by možná bylo takticky výhodné, kdyby Obama McCrystala nevyhodil, jen mu dal „podmínku“, veřejně by mu „vyčinil“ a poslal by ho zpátky. Nicméně tato úvaha je samozřejmě nesmyslná a vyhazov byla jediná možnost, jak Obama mohl ukázat, kdo je v domě pánem a zároveň jasně obtáhnout čáry, které vymezují civilní kontrolu nad ozbrojenými silami.

Mr. Obama said he had done so not out of personal insult over a magazine article featuring contemptuous quotes from the general and his staff about senior administration officials, but because it showed the general had not met standards of behavior for a commander, which threatened to erode trust among administration and military officials, as well as undermine civilian control of the military. “War is bigger than any one man or woman, whether a private, a general or president,” Mr. Obama said. “As difficult as it is to lose General McChrystal, I believe it is the right decision for our national security.” “I welcome debate among my team,” he said, “but I won’t tolerate division.”

Možná si vzpomenete na poznámku Michaela Yona o tom, že už nevěří McChrystalovi, protože mu válka přerůstá přes hlavu. Přemýšlel jsem, jak to že se generál McChrystal nechal takhle nachytat. On nikdy nebyl diplomat, ani si nebral servítky. V tom možná může připomínat generála Douglase MacArthura, kterého prezident Harry Truman kvůli jeho poznámkám také mohl jedině vyhodit. Podle toho, co jsem si tak pročítal, může McChrystal připomínat MacArthura ještě jednou věcí – jistotou, že je neodvolatelný. V tom se ovšem McChrystal i MacArthur spletli.

Michael Hastings, který svým článkem skandál způsobil, podle všeho neprovedl žádnou „levárnu“. Neporušil žádná dohodnutá pravidla. Prostě zaznamenával, co generál McChrystal a lidé kolem něj říkali. A oni bohorovně, jisti si zřejmě tím, že na ně nikdo nesáhne, vyprávěli. A přitom stačí tak málo. Například:

2. Establish ground rules. If you have an embedded reporter, you need to say something like, anything you hear inside my tent is off the record until you check it with us. This goes triple for any event involving alcohol.

Je docela zajímavé si pročíst texty, které Michael Hastings v posledních pár dnech napsal na stránky Rolling Stone. Třeba poznámku o tom, jak jej kdosi přesvědčoval, že McChrystal nemůže být vyhozen, a že si generálové s prezidentem do jisté míry dělají, co chtějí. Nebo, kterak po odchodu generála spadne mnohým vojákům kámen ze srdce, protože jim vadí svázané ruce při operacích kvůli snaze maximálně omezit civilní ztráty. A pak, pokud si člověk přečte jeden z posledních textů, pochopí, v čem je problém. Hastings reagoval na Obamova (správná) slova, že jde o „výměnu lidí, nikoli o změnu politiky“ takto:

That’s precisely the problem. Changing generals isn’t likely to resolve the real trouble in Afghanistan: the fundamental flaws in the U.S. strategy of counterinsurgency.

Do Afghánistánu teď míří zřejmě hlavní postava současného counterinsurgency generál David Petraeus. Nemá smysl snad rozebírat, že to nebude mít vůbec jednoduché, ba právě naopak. Nic na tom nezmění ani to, že je dobře obeznámen se situací na zemi, je legendou, takže má plnou podporu vojáků, umí se pohybovat mezi politiky, takže má podporu Bílého domu i ministerstva zahraničí a je diplomat, což mu může pomoci při dojednávání dohod s představiteli kmenů a afghánskými i pákistánskými politiky. Největší problémy jsou v tom, že plány generála Stanleyho McChrystala nejdou podle předpokladů, takže je bude zapotřebí upravit a hlavně, příliš se nezměnil ani časový horizont – nejpozději na konci roku musejí přijít dobré zprávy a za rok bude nutné alespoň nějaké vojáky stáhnout.

Generál Stanley McChrystal a jeho strategie v zásadě nedostali šanci. Barack Obama mu dal zelenou, včetně navýšení sil, teprve loni na podzim (do té doby probíhaly vesměs jenom plánování a přípravy). Vojáci začali do Afghánistánu proudit letos na začátku roku, takže McChrystal dostal na aplikaci toho, co vymyslel, přibližně čtyři měsíce. Samozřejmě, mohl ho mít víc, pokud by nepřestoupil pravidla. Barack Obama asi neměl mnoho na výběr z lidí, které může do Afghánistánu poslat. David Petraeus je dobrá volba, byť někdo může kvůli kolapsu při slyšení v Kongresu třeba pochybovat o jeho zdravotním stavu.

Prezident si však Petraeusovým jmenováním vytvořil velký problém: Kdo Petraeuse vystřídá v čele CENTCOMu? V současnosti jde o klíčový post, který nemůže zastávat někdo, kdo není diplomat a nemá podporu jak vojáků, tak civilistů nejenom v USA, ale především na Středním východě. Prezident bude muset rychle najít náhradu, což nebude snadné.

Generál David Petraeus může nyní znovu ukázat, jaké umí dělat zázraky. Pokud by se mu podařilo situaci zklidnit, zachovat spojencům tvář a přinést „čestný mír“, mohl by jít ve šlépějích jiného slavného generála Dwighta Eisenhowera a ocitnout se v budoucnu i v Bílém domě. Ale také to dobře dopadnout nemusí. Jak jízlivě poznamenává Hastings, který zařídil Stanleymu McChrystalovi důchod:

Assuming the never-ending conflict in Afghanistan doesn’t destroy his reputation as a military genius, perhaps Petraeus will find himself in the Oval Office in 2016, still overseeing a war that is already the longest in American history.

Na stejné notě, ale možná až příliš sami. Ministr obrany Robert Gates s generálem Stanley McChrystalem v Bruselu; Foto Master Sgt. Jerry Morrison, DoD

Devět let poté, co spojenci přišli do Afghánistánu, prý stále pořádně neumějí komunikovat s Afghánci. Nepochopení kultury a podpora zkorumpované vládě Hámida Karzáího jsou důvodem, proč povstalci snadno rekrutují bojovníky. To se má mimo jiné pravit v dokumentu vypracovaném americkými zpravodajci, o kterém informoval Washington Examiner.

„We’re getting beat up,“ said a U.S. military official with direct knowledge of a classified military report titled „The State of the Taliban,“ which was published late last year and updated in January. „They [the Taliban] know their own people — they are culturally accurate. We know the facts but we are culturally inaccurate. The main message in the reports is that we don’t fully understand our enemy and we are not clearly communicating our message to the people.“

V materiálu se také uvádí, že Taliban rozmístil o 94 procent více IED, než loni. Spojenci jsou i poměrně nešikovní v provádění propagandy směrem k Afgháncům. Podle taktéž dnešního článku ve Washington Postu zase Američané platí desítky milionů dolarů „warlordům“, zkorumpovaným úředníkům a Talibanu za to, aby konvoje se zásobami mohly bezpečně projíždět Afghánistánem.

The security arrangements, part of a $2.16 billion transport contract, violate laws on the use of private contractors, as well as Defense Departmen tregulations, and „dramatically undermine“ larger U.S. objectives of curtailing corruption and strengthening effective governance in Afghanistan, a report released late Monday said. The report describes a Defense Department that is well aware that some of the money paid to contractors winds up in the hands of warlords and insurgents. Military logisticians on the ground are focused on getting supplies where they are needed and have „virtually no understanding of how security is actually provided“ for the local truck convoys that transport more than 70 percent of all goods and materials used by U.S. troops.

Americké ozbrojené síly už zahájily údajně několik vyšetřování týkajících se úplatků v Afghánistánu. Faktem je, že zmiňovaná zpráva neprokazuje, že by peníze z úplatku šly přímo Talibanu, ale jeden manažer přepravní firmy odhaduje, že povstalci mohou na „výpalném“ dostat tak 1,6 milionu až dva miliony dolarů týdně.

Minulý měsíc vyšla kniha Jonathana Altera The Promise o prvním roce Obamovy vlády. Je v ní citován mimo jiné i viceprezident John Biden, který měl (někdy) říct:

…“in July of 2011 you’re going to see a whole lot of people moving out, bet on it.”

Hned se k tomu musel vyjádřit ministr obrany Robert Gates, který publikum ujišťoval, že viceprezidenta nikdy nic takového neslyšel, že je to pouze v knize a že situace v Kandaháru není snadná, ale že dochází k pokroku.

“I’ve been here before three years ago with Iraq,” he said, noting that the new Afghanistan strategy has only been in place for several months. “I think there’s a rush to judgment.” Gates tried to downplay trouble in Kandahar and McChrystal’s comments that the military operation in Marja is a “bleeding ulcer”.

A konečně, generál Stanley McChrystal se omlouval za výroky v časopise Rolling Stones mimo jiné na adresu Richarda Holbrooka, viceprezidenta Bidena a poradce pro národní bezpečnost Jamese Jonese („klaun, který se zasekl v roce 1985“). Byl povolán na kobereček do Washingtonu, kde se má zítra sejít s prezidentem Barackem Obamou a vysvětlovat a vysvětlovat. Otevřená je prý i možnost jeho odvolání.

Duncan Boothby, a special assistant to Gen McChrystal who organised the Rolling Stone journalist’s access to the commander, has resigned as a result of the article. A spokesman for the Chairman of the Joint Chiefs of Staff Adm Mike Mullen said the admiral had telephoned Gen McChrystal and „expressed his deep disappointment in the piece and the comments“. Gen McChrystal has attempted to limit the damage in advance of Rolling Stone hitting the newsstands. He said in a statement: „I extend my sincerest apology for this profile. „It was a mistake reflecting poor judgement and should never have happened.“

Výše uvedené se nedá asi shodit jen tak ze stolu a říct: Příliš povyku pro nic. Je to spíše ukázka toho, o čem zde debatujeme už řadu měsíců. Strategie, kterou prosazuje Stanley McChrystal je zcela správná, ale COIN vyžaduje mimo jiné flexibilitu a hlavně trpělivost. Situace v Afghánistánu je mnohem složitější, než v Iráku, přičemž politický tlak a netrpělivost je mnohem větší, než byla kdykoli tam. Těžko říct, jestli Barack Obama generála odvolá, ale každopádně hluboké propasti jsou vykopány. Možná už dlouho, ale pouze se to dařilo zakrývat.

Pro působení západních sil v Afghánistánu to neznamená nic dobrého. „Ofenziva“ v Kandaháru je odsunutá o řadu měsíců, protože situace v Mardžáh je složitější, než se čekalo. Je to chyba strategie? Na toto tvrzení je příliš brzy. Ale lidem ve Washingtonu už došla trpělivost. Obávám se, že i v případě Afghánistánu se potvrdí, že o úspěších a neúspěších ve válkách se mnohdy rozhoduje především v hlavních městech daleko od fronty. Blízcí prezidenta (a možná i on sám) chtějí afghánskou misi začít ukončovat dle vysněného plánu, to znamená příští rok. Chtějí nějaké dobré zprávy a těch se moc nedostává. Alespoň ne v amerických médiích. Aplikace counterinsurgency může v některých chvílích vypadat beznadějně, ale pak může dojít ke zlomu. Důstojníci, kteří vsadili v posledních letech na COIN by si podobnou odměnu zasloužili. Jinak se může stát, že se COIN opět vrátí, obrazně řečeno, do zaprášených knihoven.

Jediný, kdo mě v záplavě špatných zpráv potěšil je optimista John Nagl (mimo jiné autor Learning to Eat Soup with a Knife: Counterinsurgency lessons from Malaya and Vietnam) s textem We Can Still Win the War: Things are Grim in Afghanistan, but Victory Remains in Sight.

The war in Afghanistan is winnable for three reasons: because for the first time the coalition fighting there has the right strategy and the resources to begin to implement it, because the Taliban are losing their sanctuaries in Pakistan and because the Afghan government and the security forces are growing in capability and numbers. None of these trends is irreversible, and they are not in themselves determinants of victory. But they demonstrate that the war can be won if we display the kind of determination that defeating an insurgency requires.

Afghánští i zahranční kontraktoři při stavbě silnice; Foto Staff Sgt. Stephen J. Otero, U.S. Air Force

V posledních devíti letech měly tzv. Private Military (Security) Companies žně. Naprostá většina z nich se nevěnuje bojovým činnostem, jak je někdy chybně zdůrazňováno. Sehrávají však podpůrnou roli, která je především pro americké síly naprosto klíčová. Nebýt tzv. kontraktorů vojáci by se měli mnohem hůř. Prvatizace bezpečnosti především v oblasti služeb je ale dvousečná – výhodná i nevýhodná. A nevýhody asi nyní převážily, alespoň podle velitele sil NATO v Afghánistánu generála Stanleyho McChrystala, který se v Paříži nechal slyšet, že kontraktorů je příliš a že by řadu služeb vojáci zvládli lépe a samozřejmě i levněji.

Life was good before I went to Iraq. But after three friends were killed during the GWOT, and my growing mistrust for the media and for the US Government/Military, I quit traveling the world and went to war. The United States was in peril. I am American. Today, I do not trust McChrystal anymore than some people tru…st the New York Times, Obama or Bush. If McChrystal could be trusted, I would go back to my better life. McChrystal is a great killer but this war is above his head. He must be watched.

Zajímavé. Michael sleduje Irák a Afghánistán a především jednotlivé důstojníky a jednotky už příliš dlouho na to, aby to, co napsal bylo jenom plácnutí do vody. Hledal jsem na jeho Facebooku další vodítka a nenašel žádná přímá. Nicméně celkově, dle jednotlivých útržkovitých zpráv, které Michael na FB dává jsem získal pocit, že došel k závěru, že se situace celkově zhoršuje a tvrdá McChrystalova „pravidla  použití síly“ (rules of engagement) svazují vojákům ruce, což vyvolává nespokojenost a zároveň neschopnost reagovat. Ale asi toho bude ještě víc.

Tvrdá slova o tom, že to McChrystalovi v Afghánistánu přerůstá přes hlavu mně do jisté míry překvapila, protože i v těch nejhorších chvílích v Iráku zůstával Michael Yon optimistou a věřil v generála Petraeuse. Ale Afghánistán je skutečně něco jiného, mnohem, mnohem složitějšího a bohužel generál McChrystal je pod velkým tlakem. Generál Petraeus sice neměl v Iráku neomezeně času, ale měl mnohem volnější ruce, než generál McChrystal. Chce se po něm příliš mnoho a příliš rychle.

Už se připravuje předávání provincií, urychluje se výcvik a za pár měsíců si určitě vyslechneme povzbuzující proslovy o tom, že se vše v Afghánistánu daří, takže afghanizace je správný a udržitelný způsob, jak pomoci Afgháncům a zároveň to ukončit. Chystám se napsat delší článek na toto téma, takže teď nebudu zabíhat do detailů, ale už se tká stužka, kterou se ten celý balíček před předáním zabalí. Klíčový test bude Kandahár, ale odhaduji, že ofenzíva nemůže neuspět (alespoň virtuálně). Úplnou pravdu o ní se budeme dovídat jenom těžko a jestli ji někdo bude sdělovat, tak bych si tipnul, že to bude právě Michael Yon.

Americký ministr obrany Robert Gates hovoří s námořními pěšáky na FOB Cafferata v Afghánistán (9. března 2009); Foto Cherie Cullen, DoD

Ministr obrany Robert Gates byl v Kábulu, kde se setkal nejenom s generálem Stanleym McChrystalem, ale samozřejmě i s prezidentem Hámidem Karzáím. Hlavní debata se prý vedla o chystané operaci v Kandaháru, která by měla navázat na obsazení Mardžáh. Odvažuji se tipnout, že diskuse se zcela jistě nevedla o nadcházejících volbách ani o tom, jak se Karzáímu podařilo zbavit se těch otravných cizinců, kteří mu chtějí koukat na prsty.

V Kandaháru žije na 900 tisíc lidí, takže přesně zopakovat model Moshtarak/Mardžáh nepůjde. Generál McChrystal odhaduje, že zahájení jakékoli ofenzívy bude trvat ještě několik měsíců. Mohla by tak proběhnout v létě – 1) bude snad už dost amerických posil, protože doposud dorazilo do Afghánistánu jen šest tisíc vojáků z třicetitisícové posily vyslané Obamou a 2) bude snad ještě více připravených afghánských vojáků.

Generál krásně popsal situaci v Kandaháru: město není pod kontrolou Talibanu, Taliban je tam pouze přítomen ve velkém počtu, především v okolních okresech. Pak řekl další krásnou větu, když popisoval, jak by měla ofenzíva probíhat:

There won’t be a D-Day that is climactic,” he said. “It will be a rising tide of security as it comes.

Pravděpodobně ještě jeden důležitý cíl měla Gatesova návštěva u Karzáího. Afghánský prezident by se měl totiž zřejmě ještě tento týden potkat s íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadinežádem. Americký ministr obrany si posteskl, že Írán hraje v Afghánistánu dvojí hru: podráží nohy USA a zároveň se snaží udržovat dobré vztahy s afghánskou vládou. Docela by mně zajímalo, co Gates během návštěvy Karzáímu sděloval. Varoval ho? Nebo jej požádal, aby Ahmadinežádovi něco vzkázal. Zní to možná hodně přitažené za vlasy, ale možnost č. 2) není zas tak nemožná. Používat Karzáího jako prostředníka by bylo hodně pragmatické… Ahmadinežád je takový první krab, který vystrčí klepeto, když má pocit, že moře odněkud ustupuje.

Ale zpátky k plánům na ofenzivu, k vytlačování nepřítele z jeho bašt a jejich předávání afghánským bezpečnostním silám a úřadům. Některá místa jsou významnější než jiná a všude spojenečtí vojáci být nemohou. Je to těžká volba, ale v podobných situacích, jaká je v Afghánistánu, je vždy nutné něco obětovat krabům.

Moře tak ustoupilo například z provincie Zábul. Afghánská vláda slíbila, že pomůže, ale neposlala téměř nic. A tak přišel Taliban.

The provincial governor, Alhaj M. Ashraf Naseri, said that about 2,000 Taliban fighters, operating in more than 100 groups, use motorbikes to crisscross his province at will. One of the 11 districts, Khak-e-Afghan, has been abandoned to the Taliban by both NATO and Afghan troops. „This is the main gateway for the Taliban,“ Naseri said. „Why are they neglecting Zabul?“

Zábul má více než šedesátikilometrovou hranici s Pákistánem a pro Taliban má zvláštní význam, protože mimo jiné funguje jako vstupní brána. Kvůli ofenzivě v Hílmandu a té připravované v Kandaháru byl už ze Zábulu stažen americký prapor. Počet amerických vojáků v provincii (300 tisíc obyvatel) tak poklesl z 1800 na přibližně tisíc.

With Zabul’s population sprinkled in about 2,500 remote villages, U.S. military officials argue that protecting the people is not only exceedingly difficult but also peripheral to a new American strategy in Afghanistan, which focuses on protecting more densely populated areas. But the move to pull out the Stryker battalion has left the weak and underfunded provincial government increasingly concerned about battling the Taliban.

Zábul má smůlu. Z 364 okresů v Afghánistánu považuje NATO za prioritní 80 z nich. Ty v zásadě pokrývají tzv. „Higway 1″, která prochází největšími afghánskými městy Kábulem, Kandahárem, Mazáre Šarífem a Herátem. Zvláštní důležitost má jedno území – údolí řeky Hílmand. Jakmile bude dokončeno navyšování počtů, v tomto údolí na úzkém pruhu v délce přibližně 100 kilometrů, má být rozmístěno čtyřicet tisíc koaličních a afghánských vojáků.

Velitel sil NATO v Afghánistánu Generál Stanley McChrystal debatuje během zasedání aliance v Istanbulu se svým šéfem, ministrem obrany Robertem Gatesem; Foto Cherie Cullen, Department of Defense

Ještě v srpnu uniklo do tisku, že velitel spojenců v Afghánistánu generál Stanley McChrystal označil situaci za vážnou a kritizoval mimo jiné přístup ISAF. Ve stejné době vydal novou směrnici, která přinesla mnoho nového a potřebného (samozřejmě nebyla vyčerpávající). Poslední půl rok byl ve znamení varování, mobilizace a vymýšlení. A nyní se zdá, že je vymyšleno.

Před dvěma dny jsem psal o slovech zástupce velitele ISAF generála Sira Nicka Parkera, že se vše v Afghánistánu začalo vyvíjet dobře. Parker proto označil původní odhady, že britské síly budou v Afghánistánu ještě dlouho za nadsazené –  během dvanácti měsíců může začít předávání. Stejný Stanley McChrystal, který před několika měsíci varoval před „selháním“ nyní řekl, že se situace už nezhoršuje a že navýšení sil bude „v roce 2010 důvodem k pokroku“.  Generál tato slova pronesl v Istanbulu před neformálním zasedání ministrů obrany NATO, kteří řešili řadu věcí, především ovšem, jak zachránit rozpočet aliance, ve kterém zeje díra.

I still will tell you that I believe the situation in Afghanistan is serious,“ said Gen McChrystal, commander of Nato forces in Afghanistan. „I do not say now that I think it’s deteriorating. I said that last summer and I believe that that was correct. I feel differently now. „I am not prepared to say that we have turned the corner. So I’m saying that the situation is serious, but I think we have made significant progress in setting conditions in 2009 and beginning some progress, and that we’ll make real progress in 2010.“

Nyní se připravuje ofenziva, která by měla vytlačit Talibance z Hílmandu a má znamenat zlom. Území by měla být postupně předávána afghánské vládě. Cíl je jednoduchý, vyvázat se z Afghánistánu a začít se stahovat. Politicky se už dlouhodobější angažmá nedá „ustát“, takže se vše sází na poslední kartu – neztratit tvář.

Zlepšení situace v Afghánistánu (tím myslím stav, který bych označil jako „ne-válka“), odchod západních sil (hlavně se to nesmí vydávat za „úprk“) je bezesporu pozitivní. Ale asi bychom si neměli nalhávat, že jsme dosáhli cílů proklamovaných zpočátku – demokracie, lidská práva, ženská práva, transparentnost atp. Změna strategie nastolená generálem Stanleym McChrystalem, navýšení sil, snaha změnit přístup k obnově atd. zajisté přispěje ke zlepšení situace na zemi. A je to nutné ocenit.

Mám ale neodbytnou otázku: pokud za rok někdo prohlásí, že stahujeme zahraniční síly, protože je v Afghánistánu mnohem větší klid a že jsme tedy splnili, co jsme si předsevzali, do jaké míry za tím bude působení McChrystala a do jaké „ponížení“ našich původních cílů? Zkrátka, bylo by dobré, aby to bylo alespoň 50:50. Jinak se nebude jednat o nic jiného, než o účetní trik. Ne, že by v historii nebyl použit mnohokrát, ale nevidím důvod, proč nad ním jásat.

Když bude historie hodnotit to, co se stane v příštích dvou letech, zcela jistě to nazve kompromisem mezi představami a cíli a realitou. Kompromisem, jehož součástí bude odpuštění a podpora těch, kteří dříve zabíjeli západní vojáky. Podobně jako v Iráku se s tím budeme muset srovnat i v Afghánistánu. Neznamená to zapomenout, ale odpustit. A nevyhnutelně s tím se bude objevovat otázka, jestli to všechno stálo za to a jestli jsme se dostali někam dál.

Dá se předpokládat, že hodnocení historie budou oscilovat mezi prohrou a vítězstvím, aniž by jakékoli z těchto slov mohlo popsat, co se skutečně stalo. Ale kompromis je vítězstvím rozumu, obětováním, nikoli vítězstvím jedné strany a nikoli prohrou druhé či třetí. Nejde o hru s nulovým součtem. Ale nemělo tomu tak být. Tažení v Afghánistánu, Iráku a všude jinde mělo od roku 2001 (respktive od poloviny 90. let)  pouze duální rozměr – dobro a zlo, život a smrt, vítězství a prohra… A najednou je nutné se vrátit k tomu, že svět je komplikovanější.

To, co já nazývam „zachováním si tváře“, označuje Henry Kissinger v souvislosti s Vietnamem jako „čestný mír“. Je to možná trefnější, i když, definice cti může být a je různá v průběhu času a v různých kulturních prostředích. Kissingerovy postřehy, ke kterým je nutné občas přistupovat s rezervou (zvláště v případě hodnocení výsledku Vietnamské války a Nixonovy/Kissingerovy politiky) jsou zajímavé. Třeba, když v Umění diplomacie píše o přesvědčení severovietnamských vůdců, že „v partyzánské válce jde o to, kdo zvítězí a kdo prohraje, nikoli o kompromis.“

Kissinger píše, že po 20 letech zadržování platila Amerika ve Vietnamu cenu za přecenění svých sil. Nezbývaly už žádné jednoduché alternativy:

I když byla vietnamizace riskantní, byla stále nejlepší ze všech možností, které měl Nixon k dispozici. Její výhoda spočívala v tom, že americkému a jihovietnamskému obyvatelstvu nabízela možnost, jak se s mířit s nutností nevyhnutelného odchodu Američanů. Kdyby se v průběhu stálého snižování stavů vlastních sil Americe podařilo posílit jižní Vietnam, a právě o to Nixonova vláda usilovala, bylo by amerického cíle dosaženo. Kdyby však vietnamizace selhala a jedinou zbývající možností by se stalo jednostranné stažení, ke konečnému vymanění mohlo dojít až po snížení stavů amerických sil na úroveň, která snižovala nebezpečí chaosu a ponížení.

Nahraďte Nixona Obamou, jižní Vietnam Afghánistánem a vietnamizaci afghanizací a zjisíte, že předchozí citát docela sedí. Možná nastává čas si říct, co jsme obětovali, abychom se mohli stáhnout alespoň trochu se ctí. A nestěžovat si, když se Afghánistán stane zemí rozdělenou mezi satrapy ovládající svěřené území díky přimhouřeným očím centra. Stabilitu a mír, za kterým se skrývá pevný řád a strach, jsme nadřadili nad západní ideály. Asi je dobře, že se tak stalo.

S odchodem z Afghánistánu, respektive už s aplikací současného přístupu skončí 90. léta minulého století. Onen optimismus a idealismus, že svět může být lepší díky tomu, že jeho jistá část nepřivírá oči nad bezprávím, vymizí. Aniž by kdy mohly zcela zapustit kořeny, koncepty jako humanitární intervence a Responsibility to Protect, nebudou už v praxi rozvíjeny. Real-politik, boj o udržení a získání moci, zadržování a vytváření bloků se stane dominantním znakem příštích let. Budeme se opět cítit jako ryby ve vodě.

Goodbye Beautiful and naive 90s.

Hřbitov v Arlingtonu. Mrtví a ranění vojáci v Afghánistánu byli jedním z důležitých faktorů pro rozhodování prezidenta Obamy o nové strategii; Foto Specialist 1st Class Chad J. McNeeley, U.S. DoD

V létě byl personální ředitel Bílého domu Rahm Emanuel, v současnosti jeden z nejmocnějších mužů USA, na návštěvě u zástupce poradce pro národní bezpečnost Thomase Donilona. V jednu chvíli se procházel v jeho knihovně a zeptal se, co by si měl přečíst. A tak se stala kniha Gordona M. Goldsteina Lessons in Dissaster o Vietnamské válce hitem v Západním křídle. Musel si jí přečíst každý, včetně Baracka Obamy.

Jedním ze závěrů, ke kterému na základě této četby dospěli prezidentovi poradci bylo, že prezident Kennedy a prezident Johnson selhali v případě Vietnamu při hledání odpovědí na dvě otázky – zda je komunistický blok skutečně monolitický a zda teorie domina odpovídá realitě (jak ukázal George Kennan už někdy v roce 1965 neplatilo ani jedno, ale tehdy jej nikdo ve vládě neposlouchal, takže zdánlivě nic nezpochybňovalo eskalaci). Tyto úvahy vedly Obamovy poradce k přeformulování podstaty a Al Kajdy, což se poté konkrétně projevilo při přípravě nové strategie o Afghánistánu, kterou americký prezident přednesl minulý týden ve West Pointu.

Toto je střípek z dlouhého textu, který vyšel v sobotu v The New York Times pod názvem How Obama Came to Plan for ‘Surge’ in Afghanistan. Jedná se o skvělou rekonstrukci (což je podle mého jeden z nejdůležitějších novinářských útvarů, ale zároveň nejnáročnějších na čas, zdroje a eventuálně i počet lidí) tří měsíčního rozhodování Baracka Obamy o tom, jaký postoj zaujmout k požadavku Stanleyho McChrystala. Je dobré najít si čas a přečíst si článek podrobně. Je tam mnoho zajímavých detailů.

Dohadování o plánu probíhalo v mnoha kolech, které bylo poznamenáno úvahami o obětech:

“I don’t want to be going to Walter Reed for another eight years,” he (Obama) said then.

O ekonomice:

Mr. Obama was leery. He had received a memo the day before from the Office of Management and Budget projecting that General McChrystal’s full 40,000-troop request on top of the existing deployment and reconstruction efforts would cost $1 trillion from 2010 to 2020, an adviser said. The president seemed in sticker shock, watching his domestic agenda vanishing in front of him. “This is a 10-year, trillion-dollar effort and does not match up with our interests,” he said.

Ne zcela jednoduchým vztahem mezi Bílým domem a vojáky (výbuch přišel v říjnu, kdy McChrystal v Londýně na otázku, jestli by zúžení mise jak jej navrhuje viceprezident Biden mohlo uspět, odpověděl „ne“):

The episode underscored the uneasy relationship between the military and a new president who, aides said, was determined not to be as deferential as he believed his predecessor, George W. Bush, was for years in Iraq. And the military needed to adjust to a less experienced but more skeptical commander in chief. “We’d been chugging along for eight years under an administration that had become very adept at managing war in a certain way,” said another military official.

A dalšími momenty, jako třeba úniky informací. Během diskusí bylo také několik zlomových okamžiků. Jeden přišel 30. října během Obamova setkání s náčelníky štábů:

“Why can’t I get the troops in faster?” he asked. If they were going to do this, he concluded, it only made sense to do this quickly, to have impact and keep the war from dragging on forever. “This is America’s war,” he said. “But I don’t want to make an open-ended commitment.”

Ministr obrany Gates nechal připravit plán na vyslání třiceti tisíc vojáků, kteří by měli být doplněni jednotkami z dalších zemí NATO. McChrystal měl dostat co chtěl – tedy 40 tisíc lidí – a zároveň měli být uspokojeni i odpůrci vysokého navýšení. Plán nazvaný „Option 2A“ byl prezidentovi představen 11. listopadu. Barack Obama byl ale nespokojen s tím, že bude trvat 18 měsíců, než budou všechny jednotky na místě:

He turned to General Petraeus and asked him how long it took to get the so-called surge troops he commanded in Iraq in 2007. That was six months.
“What I’m looking for is a surge,” Mr. Obama said. “This has to be a surge.”
That represented a contrast from when Mr. Obama, as a presidential candidate, staunchly opposed President Bush’s buildup in Iraq. But unlike Mr. Bush, Mr. Obama wanted from the start to speed up a withdrawal as well. The military was told to come up with a plan to send troops quickly and then begin bringing them home quickly.

Malá odbočka: zde se dá (bez jakéhokoli úšklebku) připomenout platnost Zemanova rčení „Jenom idiot nemění své názory“. Před třemi lety totiž Barack Obama vystoupil v Senátu s řečí, ve které kritizoval plán na navyšování sil v Iráku, tedy to, co se později začalo označovat jako „surge“.

Zpátky k Afghánistánu. Poté, co prezident v proslovu na West Pointu řekl (bez jakýchkoli dalších zmírňujících podmínek), že americké jednotky se začnou stahovat z Afghánistánu v červenci 2011, ministr obrany, ministryně zahraničí a další během slyšení prohlašovali, že termín je flexibilní a že bude záležet na situaci v Afghánistánu. To je moudré. Rekonstrukce v The New York Times ale ukazuje, že pro Obamu byla polovina roku 2011 klíčová, ale že přesto částečně ustoupil ministru obrany Gatesovi:

On the following Sunday, Nov. 29, he summoned his national security team to the Oval Office. He had made his decision. He would send 30,000 troops as quickly as possible, then begin the withdrawal in July 2011. In deference to Mr. Gates’s concerns, the pace and endpoint of the withdrawal would be determined by conditions at the time.

Ale těžko říct, co bude znamenat „částečně ustoupil“. Podle všeho bude 2011 rokem stahování či alespoň viditelných příprav na ně, ať se děje, co se děje:

Mr. Obama then went to the Situation Room to call General McChrystal and Ambassador Eikenberry. The president made it clear that in the next assessment in December 2010 he would not contemplate more troops. “It will only be about the flexibility in how we draw down, not if we draw down,” he said.

Sources emphasize that no decision has yet been made, but as of now it looks as though the president is leaning towards sending more troops to Afghanistan, though not as many as Gen. Stanley McChrystal requested, 40,000… The strategy will be a mixture of counterinsurgency – which would include some elements of nation-building and partnering with the Afghan government – and counterterrorism, which is more focused on defeating al Qaeda and its extremist allies.

Jak by mohl vypadat výsledný plán, který Obama schválí a představí naznačují The New York Times. Pokud by to byla pravda, jde skutečně o velký kompromis mezi Stanleym McChrystalem a viceprezidentem Josephem Bidenem. Dá se k tomu dodat jedno – po přečtení textu pouze vzrostl můj pesimismus. Spojenci by se měli totiž soustředit na ochranu deseti velkých center a venkov přenechat Talibanu, bezpilotním letounům a speciálním silám.

Mr. Obama has yet to make a decision and has other options available to him, but as officials described it, the debate is no longer over whether to send more troops, but how many more will be needed. The question of how much of the country should fall under the direct protection of American and NATOforces will be central to deciding how many troops will be sent.  At the moment, the administration is looking at protecting Kabul, Kandahar, Mazar-i-Sharif, Kunduz, Herat, Jalalabad and a few other village clusters, officials said. The first of any new troops sent to Afghanistan would be assigned to Kandahar, the Taliban’s spiritual capital, seen as a center of gravity in pushing back insurgent advances.

Jeden ze zdrojů označil tuto strategii jako „McChrystal for the city, Biden for the country“. Je to docela trefné. Předpoklad je, že prosazení principů counterinsurgency ve zmiňovaných oblastech by mělo uklidnit situaci a zároveň dát čas na to, aby se zlepšily schopnosti afghánských sil. Ty by nakonec měly být schopné získat pod kontrolu části země, které by obsadil Taliban a další skupiny odmítající centrální vládu. V mezidobí by na „neobsazených“ územích operovaly speciální síly a bezpilotní letouny a zároveň by se spojenci snažili uzavírat dohody s umírněnými odpůrci vlády. Jinými slovy – kupovali by se ti, kteří se koupit dají.

Když to takhle člověk poskládá za sebe, tento plán zní dosti šíleně. Snad je to jenom balónek a výsledek bude vypadat zcela jinak. Stažení se do „hradů“ nevede ke zvýšení bezpečnosti a nepřítele nikdy nezastavilo. To je největší slabina této úvahy. Jakmile Talibanu budou uvolněny ruce a zapustí kořeny, těžko bude vytlačen. Tento plán neznamená nic jiného, než opuštění větší části Afghánistánu, kde dominují vesnice a zároveň předání zdrojů Talibanu. A co víc, dosti věrně kopíruje sovětský přístup.

Historical analogies are imperfect, but the strategy being put in place can be viewed as a rejection of arguments that individual villages have a strategic importance — a Vietnam-era mistake — instead building on the lessons of the Iraq troop increase, when large population areas received the most reinforcements.

A kolikrát má člověk opakovat, že Afhánistán není Irák…

Prezident je ale pod velkým tlakem nejenom veřejnosti, která o smyslu mise v Afghánistánu už není přesvědčena, ale především členů demokratické strany. Třeba vlivný senátor John Kerry a předseda výboru pro zahraniční vztahy v pondělí prohlásil, že nepodpoří vyslání dalších vojáků do Afghánistánu, dokud jeho vláda a ozbrojené síly nezlepší svou výkonnost. Kerry, který se právě vrátil z Afghánistánu ale není ani pro stahování, důraz podle všeho klade především na civilní prvky.

He (Kerry) said Gen. Stanley A. McChrystal’s plan, which calls for 44,000 troops to carry out a counterinsurgency campaign, „reaches too far, too fast.“ „We do not yet have the critical guarantees of governance and development capacity,“ Kerry said. He added that he has „serious concerns about the ability to produce effective Afghan forces to partner with“ in military operations. Kerry said, however, that „under the right circumstances, if we can be confident that military efforts can be sustained and built upon, then I would support the president“ sending additional troops.

Vybral jsem tři citáty, ale slibte mi, že si text přečtete celý, protože jenom tak člověk získá ucelený obrázek.

I asked him about Obama. “I didn’t get any assurances from anyone that I would be given any amount of time,” McChrystal said. “I didn’t get any assurances from anyone that I would be given any amount of resources. I didn’t ask for any assurances.” For a moment, McChrystal paused. “I don’t feel like the lonely man in the arena,” he said, “with all the pressure on my shoulders.”

Druhý citát pochází z pasáže, kdy jdou námořní pěšáci po cestě a najednou se začínají objevovat Afghánci. Mariňáci mají podezření, že se něco děje, ale pokračují. Pak se ozve výbuch – některý z Afghánců odpálil bombu. Nikdo z Američanů nebyl zraněn:

The Marines stayed back. Earlier in the war, they would have gone into Mian Poshteh; they would have surrounded the village and kicked in doors until they found the bomber. Most likely they would have found him — and maybe along the way they would have killed some civilians and smashed up some homes. And made a lot of enemies. The Marines are a very different force now, with very different goals. They walked to within 50 feet of Mian Poshteh, and Lt. Patrick Bragan shouted: “Send us five men. Five men.”
Minutes passed, and five Afghans appeared. They were unarmed and ordinary looking.
“I have no idea who did that,” an old man named Fazul Mohammed said.
“Maybe they came at night,” a man named Assadullah said.
“I only heard the explosion,” a man named Syed Wali said.
The face of Lieutenant Bragan was pink from the heat and from pleading.
“All you have to do is tell us,” he said. “We’re here to help you.”

A třetí citát pochází z velitelského brífingu, kdy nejmenovaný evropský generál oznámí, že byl napaden spojenecký konvoj a jeden „compound “ byl při přestřelce zasažen Hellfirem (pak se ale ukáže, že to bylo trochu jinak). Stanley McChrystal generála zarazí a začne se na tento incident vyptávat. Následuje zajímavá výměna názorů, ze které mimo jiné vyplývá, jaké má spojenecký systém stále problémy:

“Were there civilians in that compound?” McChrystal asked. He was leaning into the microphone on the table.
The commander started to talk, but McChrystal kept going.
“Who made that decision?” McChrystal said.
An aide handed the European general a sheaf of papers.
“I’m sorry, but the system is not responsive enough for us to get that kind of information that quickly,” the general said.
McChrystal’s face began to tighten. Generals tend to treat one another with the utmost deference.
“We bomb a compound, and I don’t know about it until the next morning?” McChrystal said. “Don’t just tell me, ‘Yeah, it’s O.K.’ I want to know about it. I’m being a hard-ass about it.”
The European general looked down at his papers.
“It seems it was not a Hellfire missile but a 500-pound bomb,” he said.

V těchto chvílích nezbývá než kroutit hlavou. pokud má být nepoučitelnost převládajícím faktorem, asi by bylo lepší to „zabalit“ rovnou.

Druhým příspěvkem, který vřele doporučuji je video. Stanice PBS v pořadu Frontline tento týden odvysílala dokument Obama´s War z Afghánistánu, Pákistánu i domácí „fronty“. Je rozdělen na několik částí a jeho délka je přes 55 minut. Stojí to ale za ten čas. V dokumentu jsou ukázány jak podmínky na frontě, tak tam hovoří klíčové osoby prosazující COIN, nejenom Stanley McChrystal, ale i John Nagl, Richard Holbrooke, generál Petraeus…

Přidal jsem video přímo do tohoto příspěvku. Snad bude fungovat. Pokud by byly problémy, dejte mi vědět, nebo rovnou skočte na stránky PBS uvedené výše a spusťte si dokument z nich.

Jakou má Afghánistán budoucnost? Kandahár, říjen 2009

V bezpečné první linii však nebudou především vojáci ale rozvojoví pracovníci z vládních i nevládních organizací. Již jsem naznačil, že struktury spolupráce a koordinaci dominují powerpointovým prezentacím všech (vojenských i civilních) koordinátorů v Kábulu. I mnozí lidé z OSN a dokonce i někteří z neziskovek uznávají, že se v Afghánistánu relativně daří překonávat tradiční kulturně-organizační rozpory, které komplikovaly spolupráci armády a rozvojových agentur.

Lidé z obou společenství se již spolu baví, spolupracují a koordinují se navzájem. Vojákům určitě pomohla armáda civilních poradců, rozvojové instituce zase musejí uznat, že rozvoj v podání armády má nepopiratelnou dynamiku (srovnání akceschopnosti OSN a ISAFu by byla ztráta času). Především neziskovky se však opírají i jiný druh společenské legitimity.

Jako příklad lze uvést distrikt, ve kterém již mnoho let NGO provozuje nemocnici. Distrikt je jinak nebezpečný a není pod kontrolou spojenců. V nemocnici léčí a zachraňují všechny, i „teroristy“. Pokud do takového distriktu přijde ISAF s pomocí, celou nemocnici zlikviduje (resp. udělá to za něj někdo najatý Talibanem). NGO vystupuje jako zcela neutrální aktér a chce provozovat nemocnici. ISAF nabízí (nejistý) rozvojový projekt, který minimálně v první fázi zničí důvěru Afghánců ke zmiňované nemocnici, ohrozí personál i pacienty a v konečném důsledku ji zničí. Spolupráce NATO a NGO prostě tak úplně snadno fungovat nemůže, neboť vytváří nekonsensuální dilemata.

Afghanizace, afghanizace,…a korupce
Ve většině případů rozhodně není největším problémem pacifikace území a nastartování rozvojových projektů. Mnohem obtížněji dosažitelným cílem je udržitelnost nastartovaných procesů, která souvisí především s vytvořením funkční státní správy. Je asi správné začít na ministerstvech, která se hemží rotujícími civilními poradci, kteří si mohou přijít až na „rizikem“ podepřených 50 tisíc dolarů měsíčně. Klíčovým úkolem je však sehnat poradce, kteří odjedou do provincií a distriktů a budou učit Afghánce vládnout a spravovat na lokální úrovni.

Americká vláda počítá s příjezdem možná až tisíců těchto pracovníků. A nemají to být pouze Američané – ostatně těm se do afghánských vesnic chtít nebude a navíc příchod dalších poradců povede nevyhnutelně ke snižování mezd. Řešením je tak příchod Indů, Pákistánců a dalších zkušených lidí „z regionu“, kteří lépe zapadnou, ale především jsou levnější. 

Nové síly však nemají za Afghánce vládnout, ale pouze jim radit a podporovat je. Hlavním heslem spojeneckého snažení je „afghanizace“. Zdálo by se, že proti tomuto přístupu nelze nic namítat, ale najdou se i zásadní odpůrci této strategie. Podle těch se afghánská administrativa a na ní navázaná ekonomika utápí v korupci, která je mnohem větší a hlubší, než jak ji cizinci vidí a vnímají (přehlédnout opravdu nelze). Afghánská administrativa podle těchto pohledů připomíná strukturou skupinu organizovaného zločinu, kde výměnou za peníze lidé získávají pozice a ochranu.

Vzhledem k tomu, že afghánská ekonomika v zásadě žádné peníze neprodukuje (asi ¼ rozpočtu pochází z domácích zdrojů a zhruba jen 40% těchto zdrojů se vládě a jejím poradcům podaří rozdistribuovat), západní peníze ve svém důsledku podporují zkorumpovaný systém afghánského (ne)vládnutí. Myslet na afghanizaci je tak podle jejích kritiků zcela předčasné. Upřímně – mají současnosti v rukou velký trumf: Afghánci si sami zorganizovali volby! (o těch někdy příště).

 Toto je prvních pár myšlenek a otázek z cesty po Afghánistánu. Brzy přibudou další. Afghánistán je neskutečné téma!

Počítačový model cointerinsurgency anebo drahý způsob jak ukázat, že situace je složitá. Autorem je generál Stanley McChrystal a jeho tým.

Debaty kolem nechtěně zveřejněné zprávy (je stejně fajn vědět, že jako informační kancelář nefungují pouze česká státní zastupitelství a policie, ale také některé sekce Pentagonu) generála McChrystala navrhující další postup při aplikaci COIN v Afghánistánu neutichají, ale spíše nabírají na intenzitě. Jak již bylo na OWOP zmíněno, média si všímala především velmi otevřeného a kritického zhodnocení situace v zemi, kterou ilustruje poměrně signifikantní nárůst útoků ze strany Talibanu v tradičních oblastech jihu a východu stejně tak jako rozšíření bojů na sever a na do nedávna relativně bezpečný západ (ano, Taliban využívá osvědčený postup). Situace se výrazně zhoršila také v Kábulu a centrálním Afghánistánu, což lze vyčíst i z denních zpráv.

Generál McChrystal (jeden můj italský známý mu po našem společném setkání s ním začal říkat líbezně „Big Mac“, což se nedá nadále nepoužívat) si je vědom extrémní komplexity situace, kdy v podstatě jakýkoli krok vede k dalším pozitivním i negativním efektům (viz obrázek). Po sedmi letech válčení je třeba si přiznat, že ani nejlepší armádní a civilní plánovači toho o Afghánistánu moc nevědí a nejsou s to přesně pochopit všechny procesy, tím méně přispět nějakou jasnější předpovědí. Big Macova strategie navazující na práci generála McKiernana, který rozhodně nebyl odvolán kvůli reálným neúspěchům, tak vychází z velmi skromných a tedy i realističtějších předpokladů. Přestat mluvit o švýcarské demokracii je bezesporu dobrý začátek.

Po vlně „překvapení“, že mudžahedínové prozatím „vyhrávají“ i další válku s velmocemi, přišla reakce na Big Macem požadované personální posílení. Zástup pochybovačů je poměrně velký a hlavně mocný. Argumenty se však dají shrnout do dvou skupin:

1. Na posily nejsou personální ani finanční kapacity. Tuto skutečnost zmiňuje z podstaty své funkce v Pentagonu především gen. Casey.
2. Jak praví vietnamská zkušenost, více vojáků válku s povstalci nevyhraje. Za tento názor se staví čtyřhvězdičkový důchodce gen. Powell, John Kerry či Jack Reed, kterým prezident Obama velmi naslouchá.

První argument nelze věcně vyvrátit. Parametry nasazovaných vojáků jsou věcí politických priorit. Minimálně personální kapacity však americká armáda vzhledem ke stahování z Iráku mít musí, přestože další nasazování komplikuje nový princip rotace založený na dvouletém pobytu „doma“ za každý rok v zahraničí (Američané na rozdíl členů ostatních armád slouží v Afghánistánu celý rok).

Mysl, srdce, žaludek aneb práce pro pojišťováka

Nová strategie tak staví na již okřídlené „britské“ představě o „vyhrávání srdcí a myslí“, ale velitelé NATO ke zmíněným dvěma ještě často realisticky přidávají žaludky. Klíčovým cílem je vytvořit v Afghánistánu (tedy alespoň v některých provinciích) takové podmínky, ve kterých to bude mít strategie Talibanu založená na výhružkách a uplácení obtížnější. Jinými slovy, za COINem stojí představa, že prostřednictvím naklonění srdcí, myslí a žaludků (a peněz) je možné porazit strach a peníze.

V praxi se tak z armádních velitelů a důstojníků stávají manažeři rozvojových projektů. Na nejvyšším spojeneckém velení ISAFu v Kábulu tak přibližně každý „zelený“ mozek vyvažuje jeden „civilní“ (rozuměj dříve zelený), který usnadňuje komunikaci s nevojenskými institucemi, přes něž protékají peníze. Tak jako v každé komplexní administrativní instituci jsou nejčastějšími slovy v rozhovorech s veliteli na HQ kooperace a koordinace. Tak jako v každé jiné „válce“ však veškerá tíha leží na předních liniích.

Před několika dny jsem měl možnost navštívit vojenskou základnu v Kandaháru a blízký kanadský PRT, který operuje v relativně složitých podmínkách Kandaháru. Také v PRT velmi dobře chápou „novou“ strategii, nicméně stojí před úkolem implementovat ji v afghánské realitě. V rámci návštěvy PRT jsem odletěl do předsunutého tábora, jehož práce je považována za nejúspěšnější příklad kombinace bezpečnosti a rozvoje v jižním Afghánistánu. Táboru velel kanadský major, kterému se blížila ke konci jeho sedmiměsíční rotace. Když do tábora přišel, bylo jeho hájemství obklopeno povstaleckou aktivitou, při níž nešlo zavádět rozvojové projekty. Ke konci jeho působení v dané oblasti útoky nejsou, Afghánci-dříve Talibanci odložili zbraně a pracují na zavodňovacích systémech, výstavbě silnic či škol. Dotyčný major byl na svou práci právem hrdý. Během prvního měsíce odzbrojil „povstalce“ a od té doby již svou pěchotní pušku vyměnil za zápisník a kalkulačku. Stal se z něj dle jeho vlastních slov „pojišťovák“. Jednal se stařešiny, vybíral z hlediska komunity smysluplné projekty, najímal afghánské pracovníky a dohlížel nad jejich prací. Z bezpečnostních důvodů to stále musel dělat voják.

Neměli bychom zapomínat, že je to důstojník pěchoty, který prošel tvrdým výcvikem, kde se naučil zastřelit v podsatě cokoli, co se v jeho okolí pohne. Rozvojový management ho nikdo nikde neučil. Z tohoto pohledu je jeho úspěch ještě zajímavější. Celý příběh ukazuje, kam také nezbytně povede potřebná transformace moderních armád NATO, bude-li NATO ještě po Afghánistánu existovat…(o tom příště)

A teď z pozice zaslouženého obdivu zpět do reality. „Jeho“ území mělo 49km2 a žilo na něm asi 15,000 obyvatel. V jeho vzdálenějším sousedství se nacházelo pár dalších méně úspěšných táborů, ale i tak vypadaly na mapě jako kapky v moři. Můj obdiv se rázem změnil v mírnou beznaděj. Toto byl nejnovější COIN v praxi, v první linii. Evidentně může fungovat, může snad být i udržitelný, ale z hlediska kapacit by se spíše hodil do země o velikosti ČR (samozřejmě, že vím, že situace jinde v Afghánistánu je odlišná – lepší i horší). Situace v první linii opravdu ukazuje, že Afghánistán potřebuje další personální kapacity. I McChrystal ale ví, že 40,000 vojáků, o které žádá (a které celkem jistě nedostane), možná stačit nebude.

Pokračování zítra

Srovnání s Vietnamem, které se po celý den objevovalo na ČT24 i v dalších relacích na ČT1 patří k těm bizarnějším zážitkům, které bych si odpustil. Kazí to dojem a připomíná mi to Zdeňka Polreicha, který strašně nadává na to hrozný zelený, co Češi tak rádi cpou na všechna jídla a myslejí si, jak to krásně vyzdobili. Opak je pravdou. Nicméně, nad tímto folklórkem jsem ochoten přimhouřit oči, výměnou za informace Michala Kubala z Washingtonu, rozhovor s generálem Petraeusem (možná jsem nedával úplně pozor, ale hráli jste, že prošel začátkem roku úspěšnou léčbou rakoviny prostaty? – ne, že by to bylo důležité) a další.

Aniž bych se chtěl vytahovat, v zásadě jsem si vyslechl a přečetl to, co jsem na OWOP naznačoval v sobotu. Akorát dnes je to od povolanějších. Ministr obrany Robert Gates byl hodně otevřený. Nechal se slyšet, že ti, kteří chtějí radit prezidentovi (rozuměj kritizovat) ať tak činí, ale v soukromí Bílého domu, nebo někde jinde v uzavřené místnosti (rozhodně ne přes média). Taktéž pronesl, že snižování počtu vojáků v Afghánistánu by bylo krátkozraké a trefoval se do vlastních řad, když řekl, že Taliban má v současnosti navrch kvůli

…our inability and the inability, frankly, of our allies to put enough troops in Afghanistan…

Je to špatné a jen tak to lepší nebude. Může to skončit pěkným malérem pro nás pro všechny. Tím nemyslím, že by byly druhý den po stažení hordy ante portas, ale že by to zkomplikovalo naši další angažovanost na místech, kde toho bude zapotřebí (to bude jedna Rwanda za druhou…), snížení respektu k alianci, narušení transatlantické linky obecně a konečně obří šrám na naší kolektivní psyché. Ale přitom by to nebyl další Vietnam, bylo by to mnohem horší. I ty hordy by nakonec dorazily (to už trochu přeháním…)

Ale vážně, Barack Obama váhá a to je špatný signál. Nebudu citovat sám sebe, mrkněte se na můj příspěvek z konce září o Obamovi a Rasmussenovi. Obamovo současné lavírování je přesně to špatné v tuto chvíli, kdy se válka v Afghánistánu (už přezdívaná „Obamova válka“) vymkla z kontroly a jediný způsob, který může vzbuzovat alespoň nějakou naději, je plná a nekompromisní podpora velitelům v poli, hlavně generálovi McChrystalovi. Nebude to totiž dlouho trvat a vyjádřená podpora vojákům na frontě bude k ničemu, protože veřejná podpora mise v Afghánistánu bude zanedlouho nižší než nejnižší podpora nepopulárního Iráku.

Ale zpátky na začátek. V sobotu zahynulo v Nuristánu na osamoceném stanovišti osm vojáků, když jejich jednotka čelila mnohanásobné přesile. Američané prý zabili více než stovku Talibanců a jejich sympatizantů. Úctyhodné. Ale jedna na ztráty vítězná bitva válku nevyhraje.