Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen; Foto NATO

Včera jsem psal o tom, že Baracka Obamu čeká dosti důležité rozhodnutí – navýšit, nenavýšit síly v Afghánistánu, či se dokonce začít stahovat? Jde o hodně. Toto rozhodnutí bude naprosto klíčové, protože nenavýšení či dokonce stažení bude znamenat více starostí pro velitele v poli, ztrátu důvěry a s nejvyšší pravděpodobností skončí rozhodováním mnohem bolestivějším: jak neztratit tvář.

Navýšení sil může vést samozřejmě k témuž, ale přinejmenším by dalo šanci Stanleymu McChrystalovi a dalším velitelům zkusit napravit zpackané a ukázat, jestli sázka na counterinsurgency (COIN) byla správná. Navíc, prezidentova strategie je stará asi třičtvrtě roku a vlastně doposud nebyla pořádně otestovaná, tak proč ji měnit? Kvůli opozici v Kongresu? Kvůli ohrožení klíčových reforem ve zdravotnictví a sociální oblasti? Jistě, když si člověk vzpomene na problémy prezidenta Johnsona v 60. letech minulého století musí být obezřetnější, ale neznamená to, že dnes je na výběr buď Afghánistán, nebo zbytek.

Včera se americký prezident setkal s generálním tajemníkem NATO Andersem Foghem Rasmussenem. Velké debaty o navyšování sil se prý nekonaly:

“I agree with President Obama in his approach — strategy first, then resources,” Mr. Rasmussen said, sitting next to Mr. Obama in the Oval Office. “The first thing is not numbers. It is to find and fine-tune the right approach to implement the strategy already laid down.”

Snad s prezidentem alespoň Rasmussen probral svůj proslov, který měl den před schůzkou, 28. září, v Atlantic Council. Popravdě, doporučují si tento, dle mého názoru výborný projev, avšak nazvaný skutečně nezáživně Afghanistan and NATO: The Way Forward, přečíst. Generální tajemník se mimo jiné dobře zastává Evropanů, což je v tuto chvíli důležité.

First and foremost, all 28 NATO countries are in the mission. Without exception. That is solidarity. And there are 13 other countries, all NATO partners, with troops in the field as well: 41 countries in total, NATO and non-NATO, but all under NATO command. This is no ad-hoc coalition of the willing – this is an Alliance that is proving its staying power every day. Which brings the second benefit: boots on the ground. There are 35,000 non-US troops in the mission. That’s 40% of the total. And that number is going up. Over the last 18 months, about 9,000 extra troops have been provided to the mission from the non-US members. Sixteen countries have increased their contributions over that period. None has cut back. I’m not sure all of this gets as much visibility in the US as it deserves. And the Allies are not running from the fight, despite the conventional wisdom. 14 countries have forces in the South and East, alongside US forces. And while body count is no measure of solidarity, it is, unfortunately, a symbol of commitment. Over 20 countries have had their soldiers killed, some in large numbers. Every Wednesday in Brussels, I begin the meeting of NATO Ambassadors by offering my condolences to the countries that have lost soldiers in Afghanistan during the previous week. That has happened every week, without exception, since I took office. I will not accept from anyone the argument that the Europeans and the Canadians are not paying the price for success in Afghanistan. They are.

Je nutné kritizovat přístup některých evropských zemí, národní omezení, neochotu se více angažovat a podobně (ostatně já sám jsem to na OWOP mnohokrát učinil), ale na stranu druhou, v určitém okamžiku je nutné se ozvat. A tato chvíle je zde. Ve Spojených státech totiž sílí pocit, že viníkem problémů s kampaní v Afghánistánu jsou především Evropané. Pokud by tento pocit, od kterého je jen kousek k tvrzení: Evropané nám prohráli válku, převládl, byl by to nejhorší omyl ze všech.

Na vině nejsou Evropané, na vině jsou léta špatného přístupu všech spojenců, na vině je především nepochopení základních reálií země a neochota se jim podřídit, neochota se přizpůsobovat a nepoužívat pouze železnou konvenční logiku. Není od věci si připomenout, že to byli Evropané, kteří z hlediska taktiky, strategie a nasazení vždy následovali Američany. Nemáme si zkrátka co vyčítat. V afghánském pohyblivém písku jsme všichni až po brady a teď záleží na kouzelníkovi, jestli najde včas klacek a vytáhne nás. A kartu kouzelníka má v ruce Stanley McChrystal – on může být posledním západním velitelem v Afghánistánu, kterému bude povolen aktivní postup vůči k nepříteli.

Barack Obama v tuto chvíli však lavíruje a to není příliš dobré. Teď totiž zjišťuje, že prezidentování bude o něčem jiném, než o tom, o čem charismaticky hovořil v kampani. Thomas Ricks to skvěle vystihl na svém blogu, kde připomíná, že George W. Bush nastupoval do úřadu s představami o nutnosti vyrovnat se se vzestupem Číny a poklesem moci Ruska. Možná si vzpomenete na zadržení posádky letounu EP-3 (pokud nikoli, klikněte zde). Pak přišlo 11. září, které postavilo představy z kampaně na hlavu (a to říkám aniž bych v tuto chvíli jakkoli hodnotil působení „W.“) a vedlo k panické reakci.

Obama nastoupil do úřadu s multilaterálním přístupem, s tím, že bude zadržovat Írán, zajistí stažení sil z Iráku a změní strategii v Afghánistánu (na tomto místě bych jenom dodal, že v plánu bylo i jinak přistupovat k Rusku, které už nebylo v takovém úpadku jako na přelomu tisíciletí).

On Iran, I think, he has done pretty well-trends are certainly pointing toward a multilateral containment effort. But Obama has done nothing much on Iraq except screw up a couple of appointments there and break a campaign promise to withdraw a brigade a month this year. And on Afghanistan, when told recently what it would take to implement the strategy he announced in March, he appeared to balk. So he reacted, characteristically, I think, by dithering. Some readers of this blog think this looks like leadership, but I disagree-it isn’t leading of you do a multi-month review of Afghan strategy, decide what it is going to be, ask the general in charge how to implement it, and then respond by deciding to review strategy again for a few weeks. Sometimes Obama’s stance manifests itself as professorial pomposity; at other times as repeated policy reviews.

Co bych teď dal za to, kdybych se mohl podívat do učebnic dějepisu, ze kterých se budou učit moje vnučky/moji vnuci…

Barack Obama, ještě jako senátor s vojáky v Iráku (po zastávce v Afghánistánu). Po zvolení prezidentem Obama určil za svou prioritu Afghánistán a z Iráku nařídil stažení. Situace se komplikuje a postupné stažení je ve hře i v případě Afghánistánu; Foto Sgt. 1st Class C. J. Sheely, U.S. Army

Nebude to dlouho trvat a prezident Barack Obama oznámí rozhodnutí o počtu vojáků, které navíc pošle do Afghánistánu. Nebo také nevyšle nic a nebo, úplně jinak, změní strategii a začne stahovat. I to je podle všeho ve hře. Nicméně popořadě. Agentura AFP včera napsala, že senátor John McCain se nechal slyšet, že generál Stanley McChrystal by chtěl navýšit počty sil v Afghánistánu skutečně dramaticky – o 30 až 40 tisíc mužů a žen. Doposud se kdokoli zdráhal hovořit o číslech, až na McCaina.

„I think it’s the worst — one of the many worst-kept secrets in Washington. It’s 30,000 to 40,000 troops,“ said McCain, the former Republican presidential nominee who urged Obama to meet the commander’s request. McCain’s comments were the latest sign of an intense debate over the US-led mission, as Obama weighs whether to send in more troops amid waning public support for the war and an Afghan election marred by fraud allegations.

Mezitím se McChrystal prý nechal slyšet v pořadu CBS „60 minutes“, že byl „lehce překvapen“ intenzitou povstaleckých aktivit, když přebíral velení ISAF a Enduring Freedom:

„I think that in some areas that the breadth of violence, the geographic spread of violence — places to the north and to the west — are a little more than I would have gathered,“ he said, according to a transcript of the show to air later Sunday.

Rozšiřování působnosti Talibanu do severního a západního Afghánistánu, tedy do míst, kde měl tradičně poměrně malý vliv, není úplně dobrá zpráva a proto není divu, že jsou všichni překvapeni. Mulla Umar, který podle zpravodajských informací řídí Taliban z Pákistánu má stát za nedávnými útoky proti Italům a Němcům právě v oblastech, které byly považovány za klidnější.

American officials have long complained that senior Taliban leaders operating from Quetta, the capital of Baluchistan Province, provide money, military supplies and strategic planning guidance to the Taliban in the south of Afghanistan, where most of the nearly 68,000 American forces are deployed. But since NATO’s offensive into the Taliban-dominated south this spring, the insurgents have surprised American commanders by stepping up attacks against allied troops elsewhere in the country to throw NATO off balance and create the perception of spreading violence that neither the allied military nor the civilian Afghan government in Kabul can control.

Situace je skutečně nedobrá a v těchto dnech se Barack Omaba rozhoduje, jak dál. Administrativa, stejně jako demokraté, nejsou zdaleka jednotní. Zatímco prezidentův poradce pro národní bezpečnost generál Jones a viceprezident Biden patří spíše k těm opatrným, či dokonce „holubicím“, ministryně zahraničí Clintonová a zvláštní velvyslanec pro AfPak  Holbrooke jsou zastánci větší angažovanosti a tvrdšího přístupu (mohou být tedy řazeni v tomto případě k „jestřábům“).

Minulý týden poměrně nenápadně prošla zpráva o tom, že Barack Obama znovu zvažuje (v březnu tento Bidenův nápad zavrhl) i úplnou změnu strategie, kterou přijal teprve před více než půl rokem. Právě viceprezident Biden tlačí na plán, podle kterého by se neměl zvyšovat, ale naopak snižovat počet amerických sil v zemi. A vojáci co zbydou by se měli soustředit na nahánění Al Kajdy v Afghánistánu a Pákistánu.

The sweeping reassessment has been prompted by deteriorating conditions on the ground, the messy and still unsettled outcome of the Afghan elections and a dire report by Mr. Obama’s new commander, Gen. Stanley A. McChrystal. Aides said the president wanted to examine whether the strategy he unveiled in March was still the best approach and whether it could work with the extra combat forces General McChrystal wants. In looking at other options, aides said, Mr. Obama might just be testing assumptions — and assuring liberals in his own party that he was not rushing into a further expansion of the war — before ultimately agreeing to the anticipated troop request from General McChrystal. But the review suggests the president is having second thoughts about how deeply to engage in an intractable eight-year conflict that is not going well.

Doufejme, že druhá část odstavce je správná, protože aplikace Bidenova nápadu by se rovnala  stažení z Afghánistánu a vydání Afghánců do rukou warlordů, Talibanců a dalších, dokud se neobjeví nějaký „vládce“, který je znovu zotročí a zničí i to málo, čeho bylo v posledních letech dosaženo. Nebude to vítězství pro nikoho. Což o to, my na Západě si nějak rány vylížeme, ale tam na Východě to už poběží bez nás, tedy dokud nás Východ nedožene…

Zároveň by to byla rána všem plánům na aplikaci counterinsurgency (COIN) v Afghánistánu, podražení nohou generálovi McChrystalovi i generálovi Davidovi Petraeusovi. A pro COIN by to byl asi rozsudek smrti. Dopadlo by to s ním stejně jako několikrát v minulosti – zvítězil by konvenční přístup ve výcviku, v plánování i v akvizicích.

A shift from a counterinsurgency strategy to a focus on counterterrorism would turn the administration’s current theory on its head. The strategy Mr. Obama adopted in March concluded that to defeat Al Qaeda, the United States needed to keep the Taliban from returning to power in Afghanistan and making it a haven once again for Osama bin Laden’s network. Mr. Biden’s position questions that assumption.

Oba generálové (a asi nejenom oni) by se pak zřejmě museli zachovat stejně jako britský generálmajor Andrew Mackay, který rezignoval kvůli rozčarování z politiky britské vlády v Afghánistánu. Generál Mackay (52) byl architekt nové britské doktríny pro COIN a nahněval ho nedostatek zdrojů, které je britská vláda ochotná vyčlenit pro Afghánistán.

He is the most senior officer to leave the Army as a result of disquiet over the direction of the campaign. Other high-profile resignations have included Brig Ed Butler and Col Stuart Tootal who have both later derided shortcomings in resources for Helmand. Major Gen Mackay’s time as the brigadier in charge of 52 Brigade in Helmand over the winter of 2007 was seen as an invigorating shake-up of the direction of the campaign and a template for future commanders. Upon arriving in Afghanistan, he was said to have been shocked that senior officers were „making it up as we go along“. He realised that the British had to fully engage with the civilian population and led from the front in the re-taking of the Taliban held town of Musa Qala, at one point coming under direct fire from the enemy. He was awarded the CBE for his efforts.

Seržant Wayne Gray z 82. výsadkové divize během střetu s Talibanem v afghánském Lógaru 20. srpna 2009; Foto svobodník Richard W. Jones Jr., U.S. Army

Mulla Umar, vůdce Talibanu na útěku se o víkendu nechal slyšet, že spojenecké síly v Afghánistánu budou čelit porážce a že by se měly poučit z historie.

„The more the enemy resorts to increasing forces, the more they will face an unequivocal defeat in Afghanistan.“

To, že se v Afghánistánu nedaří je patrné už několik let. Ale letošek je, ostatně dle předpokladů, zatím nejhorším rokem vůbec. Od začátku roku zahynulo 350 spojeneckých vojáků. Minulý čtvrtek to bylo dokonce šest Italů najednou. V tom, že je situace kritická se paradoxně shodnou jak Talibanci, tak soudní velitelé a politici.

Armádní generál Staneley McChrystal, který velí jednotkám ISAF doručil do Bílého domu v srpnu odhad situace a netrvalo dlouho a materiál je venku. Včera jeho neutajenou část otiskl díky Bobu Woodwardovi The Washington Post. A je to neradostné, byť zajímavé a poučné čtení (toto je odkaz na faksimile v pdf).

Co jsem viděl a četl v televizích a novinách se především soustředilo na to, že McChrystal „tlačí“ hlavně na zvýšení počtu sil a zároveň varuje před „selháním“, které záhy nastane, pokud síly NATO nezmění strategii a pokud se neobnoví důvěra Afghánců, o kterou spojenecké síly v uplynulých letech dobrovolně přišly. Vše však není ztraceno: Byť je situace vážná, je stále možné dosáhnout úspěchu, napsal generál.

McChrystal makes clear that his call for more forces is predicated on the adoption of a strategy in which troops emphasize protecting Afghans rather than killing insurgents or controlling territory. Most starkly, he says: „[I]nadequate resources will likely result in failure. However, without a new strategy, the mission should not be resourced.“

Co mně na zprávě zaujalo a co jsem si nikde moc nepřečetl (a už vůbec ne na hlavní stránce NATO, škoda) jsou McChrystalovy připomínky k mezinárodním silám ISAF. Je to důležité proto, že jedině pokud se změní přístup k ISAFu a ISAFu samotného k problémům v Afghánistánu, může se něco změnit. Takže, generál na adresu mezinárodních sil tvrdí:

ISAF is a conventional force that is poorly configured for COIN, inexperienced in local languages and culture, and struggling with challenges inherent to coalition warfare. These intrinsic disadvantages are exacerbated by our current operational culture and how we operate. Pre-occupied with protection of our own forces, we have operated in a manner that distances us — physically and psychologically — from the people we seek to protect. In addition, we run the risk of strategic defeat by pursuing tactical wins that cause civilian casualties or unnecessary collateral damage. The insurgents cannot defeat us militarily; but we can defeat ourselves.

Improve unity of effort and command. We must significantly modify organizational structures to achieve better unity of effort. We will continue to realign relationships to improve coordination within ISAF and the international community.

ISAF must now adopt a fundamentally new approach. The entire culture — how ISAF understands the environment and defines the fight. how it interacts with the Afghan people and government. and how it operates both on the ground and within the coalition1- must change profoundly.

ISAF must restore confidence in the near-term through renewed commitment, intellectual energy, and visible progress.

ISAF must use existing assets in innovative and unconventional ways, but ISAF will also require additional resources, forces and possibly even new authorities. All steps are imperative and time is of the essence. Patience will see the mission through; but to have that chance, real progress must be demonstrated in the near future.

A to je jenom pár vět. V dokumentu je toho mnohem víc. Jsem jediný, komu přijde ISAF jako jeden velký malér? Nutno podotknout, lidé v poli se dokáží přizpůsobit (vzpomínáte na Yinglingovo „adapt or die“?), ale – ťuk, ťuk, ťuk – co ti doma? Politici vystrašení veřejným míněním, byrokrati, kterým jsou ti na misích ukradení. Teď je to na vás a moc času nezbývá, než se to bude muset celé odpískat.

Je načase udělat několik závažných kroků:

1. změnit kulturu přístupu k Afghánistánu
2. posílit jednotky dle požadavků generála McChrystala
3. zrušit národní omezení (caveats)
4. přestat s mikromanagamentem z hlavních měst a jednotky plně podřídit velení ISAF
5. obrnit se trpělivostí a občas se pomodlit

Musí to být jinak než doposud. Je to poslední šance a McChrystalův recept je jasný:

This is now a population centric campaign and no effort should be spared to ensure that the Afghan people are part ofthe conversation. Receiving, understanding, and amending behavior as a result of messages received from audiences can be an effective method of gaining genuine trust and credibility. This would improve the likellhood of the population accepting ISAF messages and changing their behavior as a result.

Afghánci toho začínají mít totiž plné zuby (jak mnohem diplomaticky řekl nový náčelník britského generálního štábu Sir David Richards):

“Over 80 per cent of the Afghan population still doggedly want their government and the international community to succeed, although their patience with our failure to meet the expectations of progress we ironically have done much to create is undoubtedly beginning to flag.”

Což vede k posilování Talibanu, jak vcelku bez servítků připomíná šéf CENTCOMu generál David Petraeus:

“The Taliban without question have expanded their strength and influence” in certain districts of Afghanistan,” he told a select audience of military, security services and political figures at the Policy Exchange think tank. In many districts there was the feeling of a “downward spiral present” in terms of progress. The Taliban were funding their campaign not only by the drugs trade and crime but also with “donations from outsiders”.

Je tomu dobré dát šanci a ne nyní hovořit o stahování. Italská ztráta minulý týden byla velká a Italové si zaslouží veškerou úctu, ale Silvio Berlusconi by měl se stahováním počkat:

The attack led to Italian Prime Minister Silvio Berlusconi saying Italy now wanted to reduce its deployment in Afghanistan but only with agreement from NATO partners. “We are keen to bring our boys home as soon as possible,“ Berlusconi said.

Předseda sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen na archivní fotografii; Foto Chief Mass Communication Specialist Johnny Bivera, U.S. Navy

Od počátku tohoto roku americké síly téměř zdvojnásobily svou přítomnost v Afghánistánu a dle všeho se zdaleka nejedná o poslední navýšení. Alespoň to signalizoval šéf sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen:

Admiral Mullen, called before the Senate Armed Services Committee to testify for his nomination to serve a second term as chairman, said that no specific request for more troops had yet been received from Gen. Stanley A. McChrystal, the senior American and NATO commander in Afghanistan. “But I do believe that — having heard his views and having great confidence in his leadership — a properly resourced counterinsurgency probably means more forces, and, without question, more time and more commitment to the protection of the Afghan people and to the development of good governance.”

Sice není zdaleka rozhodnuto, ale vypadá to, jako by se Mullen snažil připravit půdu pro další rozšíření mise. V listopadu mají odjet do Afghánistánu čtyři tisíce vojáků, kteří jsou určeni k výcviku. Tím se zvýší počet Američanů v zemi na 68 tisíc. Řada demokratů je proti jakémukoli dalšímu navyšování sil, takže vystoupení admirála Mullena se dá také chápat jako součást širší „přesvědčovací akce“. Proti Afghánistánu ale začíná být naladěno i veřejné mínění, jak ukázal jeden srpnový průzkum.

Among all adults, 51 percent now say the war is not worth fighting, up six percentage points since last month and 10 since March. Less than half, 47 percent, say the war is worth its costs. Those strongly opposed (41 percent) outweigh strong proponents (31 percent)… Among liberals, his (Obama) rating on handling the war, which he calls one of „necessity,“ has fallen swiftly, with strong approval dropping by 20 points. Nearly two-thirds of liberals stand against a troop increase, as do about six in 10 Democrats.

Z průzkumu také vyplývá, že jenom 37 procent Američanů bylo přesvědčeno, že díky volbám se podaří vytvořit stabilní vládu. A dosavadní průběh sčítání jakoby pochybovačům dával za pravdu. Byť málokdo si dělal iluze o demokracii a demokratickém volebním procesu v Afghánistánu, přesto falšování hlasů bylo rozsáhlejší, než se mohlo zdát. Okolo 1,5 milionu hlasů mohlo být zfalšováno, většina ve prospěch Karzáího.

Problém není ani tak v tom, že by to poškozovalo rodící se demokracii v Afghánistánu (nebo jak se to s oblibou říká). Hlavní problém je v tom, že to definitivně může podrýt víru veřejnosti na Západě v misi, kterou vede aliance v Afghánistánu. A že její podpora už není příliš veliká. Asi by se NATO v tuto chvíli mělo více zaměřit na politický proces, protože vojenská mise je s ním úzce provázána. Nyní je snaha změnit vojenskou strategii. To je v pořádku, ale politická je neméně důležitá. Nakonec totiž, úspěch vojenské strategie nemůže být oddělen od politického urovnání, jak ukázal a ukazuje Irák.