Tento příspěvek mi poslal jeden z příslušníků AČR, který vystupuje pod přezdívkou Pouštnílištička. Jde o analýzu Univerzity obrany, o které se na těchto stránkách poměrně často diskutuje. OWOP zná identitu autora a respektuje jeho přání zůstat v anonymitě.

Pro mnohé příslušníky českých ozbrojených sil je již jenom diskuze o případném zrušení Univerzity obrany nepřípustným tabu, pro jiné je to první krok k celkem logickému vyústění vývoje. Ať tak nebo tak, je univerzita sporným bodem, který dokáže rozjitřit vášně mnohých vojáků, velitelů a náčelníků. Rozhodl jsem se trošku rozproudit diskuzi na toto téma. V článku prezentuji své vlastní názory a v žádném případě netvrdím, že jsou stoprocentně neprůstřelné.

Charakteristika a zaměření studia na Univerzitě obrany
Na internetových stránkách Univerzity obrany se lze dopátrat mnoha zajímavých informací. Mimo jiné tam naleznete důvod pro to, aby se tato škola úplně zcivilněla nebo zrušila:

Vzdělávání na Univerzitě obrany nemá za cíl připravit absolventy na výkon konkrétních funkcí u útvarů a zařízení AČR, ale poskytnout jim znalosti umožňující zvládnutí činností v určité oblasti řízení a velení.

Vždy, když si prečtu tuto proklamaci, stejně jako mnoho jiných si nutně kladu otázku o smyslu a životaschopnosti Univerzity obrany. Pokud se totiž budeme bavit o vzdělávání budoucích důstojníků, z informací poskytnutých samotnou Univerzitou obrany vyplývá, že toto rezortní vzdělávací zařízení vykonává činnost, pro kterou ji vlastně ministerstvo obrany ani nepotřebuje.

Do určité míry poskytuje vzdělávací služby, které jsou schopny poskytnout civilní vzdělávací subjekty. Jakákoliv jiná univerzita nebo vysoká škola je schopna poskytnout budoucímu důstojníkovi takové znalosti, které mu umožní zvládnutí činnosti v určité oblasti řízení a velení. Takže první mínus bod pro Univerzitu obrany a první plus pro nový systém přípravy nejnižších důstojníků.

Vojenské a velitelské dovednosti studenti získávají především při vojenské přípravě mimo univerzitu, a to v rámci základního výcviku, aplikačního kurzu a odborného důstojnického kurzu.

Je nesporné, že Univerzita obrany mohla mít nějaké opodstatnění v době, kdy zároveň prováděla výcvik vojenských a velitelských dovedností. Tím se odlišovala od civilních vysokých škol a univerzit a mohla tím odůvodnit svoji existenci. Tento argument však již neplatí a Univerzita obrany je jen jednou z mnoha vysokoškolských institucí na vzdělávacím trhu. Úlohu poskytovatele vojenských a velitelských dovedností kompletně převzalo Velitelství výcviku-Vojenská akademie. To je první krok k provedení koncepční změny přípravy nových důstojníků ozbrojených sil ČR a druhé mínus pro Univerzitu obrany.

Univerzita obrany má své nezastupitelné místo v systému českých vysokých škol a poskytuje vzdělání srovnatelné se vzděláním získaným na civilních vysokých školách v České republice.

Fakt, že Univerzita obrany poskytuje všeobecné vzdělání dostupné i jinde a svým studentům již nedává do vínku vojenské a velitelské dovednosti, jednoznačně nahrává případné změně systému přípravy nových důstojníků a zcela zpochybňuje její nezastupitelnost. V čem je tato škola speciální a čím si zasluhuje svojí nezastupitelnost? Nevidím jediný důvod a opět dávám mínus bod pro Univerzitu obrany.

Jako optimální se jeví nábor absolventů civilních vysokých škol a jejich výcvik v náročném důstojnickém kurzu. Vyjde to levněji a je to mnohem flexibilnější systém pro případné změny počtů připravovaných důstojníků. Výsledný produkt přitom bude přinejmenším stejně kvalitní jako současný produkt Univerzity obrany.

Struktura Univerzity obrany
V případě, že si někdo dá tu práci a projde si organizační strukturu Univerzity obrany, narazí na spoustu “divných” věcí. Samotná existence různých kateder je značně pochybná. Jestliže Univerzita obrany neposkytuje získávání vojenských dovedností, pak nechápu, na co si vydržuje některé katedry, které jsou úzce spjaty s různými vojenskými odbornostmi. Jeden příklad za všechny:

Katedra řizení palebné podpory

• Rozvíjí problematiku palebné podpory vojsk s hlavním zaměřením na řízení a realizaci palebné podpory vojsk dělostřelectvem;
• Katedra řízení palebné podpory je jedním z hlavních článků vzdělávacího a výcvikového systému dělostřelectva AČR;
• Plní nezastupitelnou funkci v přípravě nových dělostřeleckých velitelů.

Na příkladu katedry palebné podpory je zcela jasně vidět hluboký rozpor v celé koncepci Univerzity obrany. Na jedné straně se vymezuje jako vzdělávací instituce poskytující všeobecné vzdělání a na straně druhé se snaží obhájit existenci kateder, které se profilují jako poskytovatelé vojenského odborného vzdělání a nositelé know-how. To je samozřejmě nesmysl a nevidím jediný důvod, proč by tomu tak mělo být i nadále.

U mnoha kateder pochybuji o jejich přínosu a funkčnosti. Na co má Univerzita obrany v rámci katedry taktiky skupinu taktiky jednotek, když jí provádění výcviku taktiky jednotek nepřísluší? Jak by se dala obhájit existence celé katedry veřejného zdravotnictví, katedry všeobecného lékařství a urgentní medicíny, katedry elektrotechniky, katedry strojírenství, případně katedry matematiky a fyziky? Nejsou to náhodou obory, které se dají studovat i v civilu? Nebo jsou to ty katedry, které momentálně zachraňují existenci Univerzity obrany tím, že nabírají civilní studenty?

Celá struktura Univerzity obrany zaslouží důkladné prozkoumání. Při tom by se však mohlo přijít na to, že naše armáda vlastně nepotřebuje vzdělávací zařízení poskytující bakalářské a možná ani magisterské programy. Na to by nám mohly stačit civilní školy a jejich absolventi. V každém případě by bylo zajímavé vidět nějakou analýzu toho, na kolik vyjde studium jednoho studenta Univerzity obrany a na kolik by vyšel nábor studenta z civilu.

Co se však dá zjistit na internetu, tak to jsou výdaje z rozpočtu MO na vysokoškolské vzdělávání. Bohužel je k dispozici pouze Návrh závěrečného účtu státního rozpočtu České republiky za rok 2008 - kapitola 307 Ministerstvo obrany, ale to stačí na to, aby každý pochopil, kolik peněz se ročně utopí v Univerzitě obrany. Konkrétně v roce 2008 se na vysokoškolské vzdělávání vyčlenila jedna miliarda korun, což je při počtu vyprodukovaných důstojníků naprosto nepřijatelné číslo a pro mne další důvod proč univerzitu zrušit.

Vojenská nebo civilní vzdělávací instituce?
Už jenom z titulu svého názvu by měla být Univerzita obrany vojenskou vzdělávací institucí. Je tomu však i skutečně? Pokud se podíváme na dostupné zprávy o výsledcích přijímacího řízení (za rok 2009) zjistíme zajímavé skutečnosti. V roce 2009 bylo k přijímacímu řízení otevřeno 45 studijních oborů pro bakaláře. Z toho bylo 21 pro civilní studenty (16 oborů pro denní studium a šest oborů pro kombinované studium) a 24 pro studenty vojenské (15 oborů pro denní studium a devět pro kombinované studium).

Co z toho vyplývá, je nasnadě. Velice mírně nadpoloviční většina oborů je vojenských (53,3 %). Mohlo by se tvrdit, že to stále činí Univerzitu obrany vojenskou vzdělávací institucí a že tedy není co řešit. Opak je pravdou. Bez civilních oborů a jejich studentů by tato škola patrně dávno skončila pro velice nízkou využitelnost a efektivitu v propadlišti dějin. Již dávno není vojenskou vzdělávací institucí, a proto nemůže obhájit svoji existenci a působení ve prospěch našich ozbrojených sil. To, co ji tedy Zobrazit další »

První část tohoto příspěvku naleznete zde, druhou zde a třetí zde.

Vojenské vysoké školy neměly vždy srovnatelné postavení s ostatními vysokými školami. První vysokoškolský zákon unifikující činnost národní vzdělávací soustavy, zákon č. 58/1950 Sb., o vysokých školách, výslovně vyjímal vojenské vysoké školy z režimu tohoto zákona. Tehdejší vojenské vysoké školy byly chápány jako vrchol relativně uzavřeného odvětví vyžadujícího zvláštní režim.

Tato koncepce „vyšších vojenských učilišť“ nahrazujících rakousko-uherskou tradici vojenských akademií se však pravděpodobně neosvědčila. Další zákon o vysokých školách z roku 1966 vojenské školy zrovnoprávnil a přiznával absolventům těchto škol tituly, s nimiž se mohly plně zařadit mezi „pracující inteligenci“. S vojenskými hodnostmi před jmény byly totiž jenom, parafrázováno floskulemi marxisticko-leninského učení, pouhými mocenskými nástroji vládnoucí třídy; v tomto případě československého lidu.

K určitému zrovnoprávnění vojenských škol však již došlo v roce 1956 přijetím zákona č. 46/1956 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o vysokých školách. K jeho provedení byl totiž povinen i tehdejší ministr národní obrany, generálplukovník Lomský a vláda měla stanovit, která ustanovení historicky prvního zákona o vysokých školách, jehož strukturální členění přetrvalo až do dnešních dnů rozvinuté české demokracie, se budou stahovat i na vojenské vysoké školy. Paradoxně se tak stalo až v roce 1958 vládním nařízením č. 7/1958 Sb., jímž se stanoví, která ustanovení zákona o vysokých školách se vztahují na vysoké školy vojenské. Za zmínku stojí tato ustanovení § 2:

(2) Vedoucí kateder vysokých škol vojenských jmenuje ministr národní obrany.
(3) Označení pracovníků vysokých škol (§ 25 zákona), kromě označení profesorů, docentů a odborných asistentů, může u vysokých škol vojenských upravit ministerstvo národní obrany odchylně.
(4) Úkoly, organisaci a způsob správy jednotlivých vysokých škol vojenských stanoví jejich organisační statuty vydané ministrem národní obrany.

Srovnáme-li to se současným stavem, má dnes rektor UNOB pravomoci, jaké měl dříve ministra obrany a volnost UNOB v otázkách správy, organizace a úkolů je dnes nesrovnatelná. Otázkou je, jak tento prostor vyplňován, protože pro řízení jedné jediné vojenské vysoké školy a jedné jediné vojenské střední školy disponuje dnešní ministerstvo jedním celým ministerským odborem.

Soudě podle reakcí objevivších se na OWOP, nepožívá UNOB dnes příliš úcty mezi uživateli produktů její činnosti. Zdá se, že UNOB produkuje především sama pro sebe, nebo pro skupinku vyvolených z akademické obce UNOB. Přesto nelze koncept vojenského vysokého školství zavrhovat.

Vysokoškolské vzdělání představuje významnou společenskou výhodu pro jeho nositele. Nositelé vysokoškolského diplomu mají zpravidla vyšší příjmy, než ostatní lidé. Právě pro možnost získání formálního vysokoškolského vzdělání byly, jsou a budou vysoké školy vždy vyhledávanými. Díky plné emancipaci vojenských vysokých škol v období let 1970 až 1980 se dařilo získávat důstojníky, kteří byli ochotni doplnit stavy ČSLA po politických čistkách po roce 1968. Paradoxem tohoto období, kdy se dramaticky zmenšovala demografická základna pro doplňování ozbrojených sil, a nedostávalo se důstojníků, bylo otevření důstojnických škol a získávání nižších důstojníků z řad maturantů.

V současnosti však mají všichni důstojníci vysokoškolské vzdělání a je otázkou, zdali je institut vojenské vysoké školy v současné podobě potřebný. Za posledních 20 let totiž česká vzdělávací soustava zvýšila svou kapacitu zhruba třikrát, a zároveň dochází k podobnému jevu jako v letech 1970 až 1980. Klesá počet osob ve věku 18 let a tento trend bude asi dalších 10 let pokračovat. Pro armádu to bude mít nepříjemné důsledky. Vysokoškolské vzdělání bude volně dostupné, a tudíž UNOB nebude moci těžit z přetlaku zájemců o vysokoškolské vzdělání, jako tomu bylo v minulosti.

Demografický vývoj v ČR a výkon české vysokoškolské soustavy

Pramen: www.uiv.cz; www.czso.cz

Kvůli nedostatku zájemců o studium na UNOB nebude možné provádět výběr do hodnostního sboru důstojníků. Již teď existují studijní obory, kde je poměr mezi počtem přijatých a počtem osob dostavivších se k přijímacímu řízení 1,5. Z tohoto úhlu pohledu je příběh „fašizujícího Háčka“ z 4.brn příběhem o zklamání výběru na vojenských vysokých školách. Katedra bez studentů však nemá právo na existenci a i proto se dá občas to „očko trochu přimhouřit“ a snížit kritéria výběru. Důsledky však mohou být velmi hluboké. Vzhledem k tomu, že český vysokoškolský systém je schopen na trh práce dodávat dostatek absolventů, je možná čas na změnu postupu získávání nižších důstojníků a soustředit se na jejich socializaci podle skutečných potřeb ozbrojených sil cestou centrálního místa jejich přípravy.

První část tohoto příspěvku naleznete zde a druhou zde.

V době komunistické totality získaly vojenské vysoké školy rovnocenné postavení vůči ostatním vysokých školám. Požívaly však podobných výjimek, jako tomu bylo po roce 1990. Ty byly řešeny v paragrafech 85 až 87 zákona č. 39/1980 Sb., o vysokých školách, a u zákona č. 19/1966 Sb., o vysokých školách, se jednalo o § 55. Tato ustanovení zejména přenášela působnost jinak vyhrazenou civilním orgánům na orgány vojenské moci, ministra obrany a jeho ministerstvo a prezidenta jako vrchního velitele ozbrojených sil. Jak první, tak druhý zákon připouštěl exkluzivitu „nevojenské výuky“ na vojenských vysokých školách, když první zákon stanovoval, že:

Pokud se na vojenských vysokých školách vyučují studijní obory nebo studijní předměty jako na ostatních vysokých školách, vztahují se na vyučování těchto oborů nebo předmětů na vojenských vysokých školách obdobně předpisy platné pro ostatní vysoké školy.

A druhý zákon hovořil o tom, že:

Pokud vojenské vysoké školy konají výuku v oborech a předmětech, které jsou obdobné oborům a předmětům na vysokých školách civilních, řídí se přiměřeně předpisy platnými pro vysoké školy civilní; v těchto oborech a předmětech se na vojenské vysoké školy vztahuje působnost Státního výboru pro vysoké školy; jinak tuto působnost vykonává orgán zřízený ministrem národní obrany.

Specifika vojenských vysokých škol ve výchovné oblasti byla tedy po dobu totality zachována.

Daleko zajímavější než zákony upravující národní soustavu vysokých škol členěnou v době totality až do úrovně fakult, jsou prováděcí předpisy k oběma zákonům. V tomto případě jde rozkazy prezidenta republiky vyhlašované vyhláškou (federálního) ministerstva obrany. Tyto vyhlášky upřesňovaly ono specifické poslání vojenských vysokých škol. Vyhl. č. 90/1966 Sb., kterou se uveřejňuje výpis z rozkazu presidenta republiky k provedení zákona č. 19/1966 Sb., o vysokých školách, na úseku vojenských vysokých škol, v příloze hovořila např. o tom, že:

2. Úkolem vojenských vysokých škol je:
a) vychovávat vysoce vzdělané a odborně kvalifikované kádry, připravené na základě znalostí marxismu-leninismu morálně a politicky pro plnění úkolů v oblasti obrany socialistické vlasti i pro případné zastávání přiměřených funkcí v civilním zaměstnání,
b) rozvíjet vědeckou činnost a vychovávat nové vědecké pracovníky,
c) prohlubovat a rozšiřovat odborné znalosti pracovníků s vysokoškolským vzděláním,
d) být středisky podílejícími se na rozvoji kultury a vzdělanosti v ozbrojených silách i v celé společnosti.

Obdobnou specifikaci prezentovala rovněž vyhl. č. 87/1983 Sb.:

Vojenské vysoké školy jsou nedílnou součástí československé výchovně vzdělávací soustavy a nejvyšším stupněm vojenské školské soustavy. Plní významné úkoly při budování Československé lidové armády a zvyšování její bojové a politické připravenosti.
Náročné úkoly budování rozvinuté socialistické společnosti a zabezpečování její obrany kladou zvýšené nároky na připravenost vojenských vysokých škol.
Úkolem vojenských vysokých škol je zejména
a) v souladu s vojenskou politikou Komunistické strany Československa, vlasteneckým a internacionálním posláním Československé lidové armády ve svazku armád států Varšavské smlouvy, s cíli komunistické výchovy a s nejnovějšími poznatky vědy, vojenství a techniky připravovat politicky a odborně vzdělané, ideově pevné a morálně vyspělé absolventy pro zastávání náročných funkcí v Československé lidové armádě,
b) rozvíjet výchovně vzdělávací práci, vědeckou, výzkumnou a vývojovou činnost a tak se podílet na rozvoji vědy a techniky podle potřeb Československé lidové armády.“

Paradoxně, specifické poslání vojenských vysokých škol bylo v době komunistické totality určeno přesněji, než po jejím skončení. Tato skutečnost je možná také příčinou toho, že se UNOB nenaplňuje očekávání důstojníků, kteří ukončili své studium na některé z československých vojenských vysokých škol do konce roku 1990. V souvislosti s výše citovanými vyhláškami, je však zajímavá ještě jedna skutečnost. Vyhláška č. 90/1966 Sb., v odstavci 10 uváděla, že:

Vojenské vysoké školy organizují pro absolventy vysokých škol postgraduální studium (§16 a 19 zákona) v duchu zásad stanovených vládou a podle požadavků výstavby ozbrojených sil.

To trochu poodkrývá význam toho, co se v dnešním zákoně o vojácích z povolání rozumí floskulí „v zájmu ozbrojených sil.“ Bohužel, ukazuje to zároveň na platnost zákona ztráty informace jejím kopírováním v podmínkách státní správy. Opisování a upravování textu, bez toho aniž by mu autor hlouběji porozuměl, je jednou z metod, s kterou česká státní správa běžně pracuje. A nejenom ona. Jak ukazuje plzeňský případ a mnohé další, tento „intelektuální mor“ zasáhl i nejeden nejvyšší článek vzdělávací soustavy a vrcholné centrum vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti v České republice, jak o vysokých školách hovoří současný zákon o vysokých školách.

První část tohoto příspěvku naleznete zde.

Předchůdcem zákona č. 111/1998 Sb., …zákon a vysokých školách, byl zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách. Tento zákon ve své preambuli definoval poslání vysokých škol jako:

… chránit poznání a rozvíjet vzdělávání na základě vědeckých poznatků a tvůrčí vědeckou a uměleckou činností. V duchu národních a všelidských humanitních a demokratických tradic nesou vysoké školy zvláštní odpovědnost za rozvoj vzdělanosti jako součásti kultury celé společnosti a současně přispívají ke zvyšování vědecké, technické a hospodářské úrovně společnosti. Při této činnosti navazují na celosvětový vývoj vědy a kultury.

V § 1 pak bylo zvýrazněno, že:

Vysoké školy jsou vrcholné vzdělávací, vědecké a umělecké instituce.

Vojenské vysoké školy, podobně jako v zákoně o vysokých školách požívaly vzhledem své specifičnosti určitých výjimek. Ty byly uvedeny v § 30. Jednalo se však spíše o technická ustanovení zohledňující fakt, že na vysokých školách studují a vyučují osoby ve služebním poměru vojáka v činné službě.

Zákon č. 172/1990 Sb., o vysokých školách, ani zákon č. 111/1998 Sb., …o vysokých školách nestanovily vojenským vysokým školám žádné specifické, vojenské, výchovné, poslání. Specifika byla možná vymezena strukturou studijních programů, a jestliže měly vojenské vysoké školy plnit výchovné poslání, pak to mohly uskutečňovat jedině na základě vnitřních předpisů platných pro vojáky v činné službě.

Jednalo se o základní řády (Zákl-1, Zákl-2). Zde lze narazit na vymezení specifického postavení vojáků v činné službě studentů UNOB nebo jejich učitelů vyžadující si „výchovu k vojenství“. Např. již v čl. 3 Zákl-1, Základní řád ozbrojených sil České republiky, se uvádí:

Příslušník ozbrojených sil (dále jen voják) je obráncem své vlasti – České republiky. Plnění této povinnosti vyžaduje podřizovat osobní zájmy zájmům vlasti.

Specifika vojenského chování jsou však uvedena především v částech označených: Povinnosti vojáků, Nadřízení a podřízení, Velitel a jeho vlastnosti, Všeobecné povinnosti velitelů, Vydávání a plnění rozkazů, Styk s nadřízeným, Styk s podřízeným, Hlášením nadřízeným a Vojenská zdvořilost a chování vojáků. Zde lze zmínit např. ustanovení spojená s osobou velitele, za kterého se fakticky považuje každý vedoucí pracovník s řídící pravomocí, tedy náčelníci, ředitelé, děkani či rektoři. V této souvislosti např. čl. 56 uvádí:

Velitel je v jedné osobě nadřízený a vychovatel podřízených. Řídí a vede je k dosažení stanovených cílů.

a čl. 57:

Velitel pravidelně kontroluje výcvik, výkon služby, výchovu osob (s důrazem na vztahy mezi nimi), výzbroj, ostatní techniku a další materiál, bojovou pohotovost, všestranné zabezpečení a péči o vojáka, dodržování norem pro ochranu utajovaných skutečností, bezpečnostních a protipožárních opatření, ochranu zdraví a životního prostředí. Tam, kde zjistí nedostatky, činí neprodleně opatření k nápravě, a není-li schopen nápravu zjednat sám, obrací se na nejbližšího nadřízeného. Má-li podezření ze spáchání trestného činu, neprodleně informuje příslušný orgán Vojenské policie.

Za zmínku v případě UNOB stojí i čl. 52:

Odpovědnost velitele vyplývá z povinnosti splnit stanovený úkol co možná s nejmenšími ztrátami. Nesplní-li tuto povinnost pro nečinnost nebo nedbalost, bude za to vzat k odpovědnosti…

čl. 53:

Svými morálními kvalitami a jednáním musí být velitel svým podřízeným příkladem. Vede je k samostatnosti, rozvoji zdravé iniciativy a odpovědnosti. Je spravedlivý při hodnocení jejich práce.

a čl. 55:

Ve svém jednání je každý velitel veden zájmy obrany státu a snahou věrně sloužit vlasti. Jeho jednání musí být zcela nestranné.

Nejsem sice příznivcem extrémního přístupu k základním řádům jako obrlajtnant Makovec ze Švejka, který říkával:

Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.

A jak dodával Švejk:

A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.

Každý si však může udělat vlastní představu, jak UNOB naplňuje své vojenské poslání.

V uplynulých dvou měsících bylo už na OWOP zmíněno vysoké vojenské školství v souvislosti s požadavkem dosažení alespoň „mírného pokroku v mezích zákona“ v případě Univerzity obrany, nebo alespoň zastavení degradace této instituce. Jak totiž vyplynulo z diskuse, je Univerzita obrany možná vysokou školou, možná skutečně naplňuje formální znaky univerzity, ale vojenskou, výchovnou, funkci neplní. Rád bych tímto prvním příspěvkem k tématu UNOB upozornil na některé „legislativní“ souvislosti existence vojenského vysokého školství v České republice, potažmo v Československu.

Univerzitě obrany (UNOB) je často vyčítáno, že neplní své specifické poslání. Nutno podotknout, že ze zákona č. 111/1998 Sb., …zákon o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, není jasné, co je toto specifické poslání. UNOB je vysokou školou se statutem univerzity s přiznaným statutem státní vysoké školy. Takto má naplňovat to, co tento zákon požaduje po vysokých školách v § 1:

Vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy jsou vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti a mají klíčovou úlohu ve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti tím, že:
a) uchovávají a rozhojňují dosažené poznání a podle svého typu a zaměření pěstují činnost vědeckou, výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost,
b) umožňují v souladu s demokratickými principy přístup k vysokoškolskému vzdělání, získání odpovídající profesní kvalifikace a přípravu pro výzkumnou práci a další náročné odborné činnosti,
c) poskytují další formy vzdělávání a umožňují získávat, rozšiřovat, prohlubovat nebo obnovovat znalosti z různých oblastí poznání a kultury a podílejí se tak na celoživotním vzdělávání,
d) hrají aktivní roli ve veřejné diskusi o společenských a etických otázkách, při pěstování kulturní rozmanitosti a vzájemného porozumění, při utváření občanské společnosti a přípravě mladých lidí pro život v ní,
e) přispívají k rozvoji na národní a regionální úrovni a spolupracují s různými stupni státní správy a samosprávy, s podnikovou a kulturní sférou,
f) rozvíjejí mezinárodní a zvláště evropskou spolupráci jako podstatný rozměr svých činností, podporují společné projekty s obdobnými institucemi v zahraničí, vzájemné uznávání studia a diplomů, výměnu akademických pracovníků a studentů.

Jak naznačil příspěvek Najdi 10 rozdílů a článek v časopisu Týden, jistě motivováni „plzeňským standardem kvality vysokoškolského studia“, plní UNOB své poslání zejména v bodech a), c) a d). Nejsem si jist, zda je naplňován bod b), protože vojáci z povolání mají sice právo na vzdělání a zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, v § 59 odst. 2, písm. f) tvrdí, že:

Ministerstvo je zejména povinno: vytvářet podmínky pro soustavné vzdělávání a prohlubování kvalifikace vojáků…

ale v zápětí se dodává, že to musí být: „…v zájmu ozbrojených sil“. Je-li to v zájmu ozbrojených sil, pak se s vojákem uzavře dohoda o zvýšení, nebo rozšíření vzdělání a voják má nárok na úlevy ve službě zejména v podobě služebního volna. Co je: „…v zájmu ozbrojených sil,“ určuje personální orgán oprávněný tuto dohodu podepsat.

Chtěli-li byste tedy např. studovat politologii a mezinárodní vztahy, protože se po skončení služebního závazku hodláte věnovat diplomacii, máte pravděpodobně smůlu, jestliže váš personální orgán to bude požadovat mimo zájem ozbrojených sil. Navíc tento obor nelze na UNOB studovat. A je otázkou, jestli tam jsou soustředěny všechny studijní programy a obory, které přesně odpovídají zájmu ozbrojených sil.

Zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v § 3 odst. 2 uvádí, že:

Ozbrojené síly se člení na armádu, Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž.

a nikde se člověk nedočte, kdo nebo jak objektivně určuje, co je v zájmu ozbrojených sil. Je to věcí vrchního velitele ozbrojených sil? Je to věcí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky? Určí to ministr? Určuje to některý z náměstků? Určuje to některý ředitel sekce nebo některý z jeho ředitelů odborů? Nebo dokonce rektor UNOB?

Prostor pro tvořivost je velmi široký a záleží na osobní odvaze některého z těchto hráčů vytvořit s jedním nebo s více z ostatních hráčů dočasnou koalici a třeba ji využít tak, že v souladu s § 1, písm. b) zákona o vysokých školách si umožní v souladu s demokratickými principy přístup k vysokoškolskému vzdělání.

Paradoxně, ani ve specifických ustanoveních tvořených paragrafy 94 a 95 zákona o vysokých školách se nedozvíme o specifickém poslání UNOB. Je zmínka o tom, že:

Vojenské vysoké školy vzdělávají odborníky zejména pro ozbrojené síly. Mohou na nich studovat též studenti, kteří nejsou vojáky v činné službě.

Dozvíme se také, že:

Vojenské vysoké školy se při přijímání vojáků v činné službě ke studiu řídí požadavky Ministerstva obrany. Průběh služby a hmotné zabezpečení studentů-vojáků v činné službě se řídí zvláštními právními předpisy. Počet studentů, kteří nejsou vojáky v činné službě, činí zpravidla jednu třetinu kapacity vojenských vysokých škol a je každoročně upřesňován v návaznosti na výši požadavku Ministerstva obrany na přípravu studentů-vojáků v činné službě.

ale o tom, že by UNOB měl plnit nějakou výchovnou funkci, o tom tu není ani zmínka.

Z hlediska svého legislativně vydefinovaného poslání se UNOB příliš neliší od veřejné vysoké školy. Jeho obrovskou výhodu však je, že jako součást organizační složky státu nemusí na rozdíl od ní bojovat o finanční prostředky ani o studenty. Jeho obrovskou nevýhodu je, že oproti veřejné vysoké škole nenabízí pro ozbrojené síly žádnou přidanou hodnotu srovnatelnou s veřejnými vysokými školami.

Je proto otázkou, zda by funkce UNOB nemohly být převzaty veřejnými vysokými školami s delší tradicí a větší prestiží než má UNOB. Konečně, v době boje klesajícího počtu maturantů by to bylo výhodné nejenom pro veřejné vysoké školy, ale také pro státní rozpočet. Je jasné, že UNOB není schopna operovat ve srovnatelných průměrných nákladech jako velká veřejná vysoká škola a zároveň nelze předpokládat, že by mohlo dojít k zavedení školného na UNOB, nebo k redukci průměrných nákladů na studenta.