Ivo pod textem Kde jste, mocná arabská letectva? řekl trefně, že některé komentáře k situaci v Libyi beznadějně zastarávají. Poté, co ve čtvrtek večer Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci 1973 (2011) se situace radikálně změnila. Rezoluce dává „koalici ochotných“ velice silný mandát a sobotní útoky na síly Muammara Kaddáfího jsou toho důkazem.

Vedoucí roli sehrává Francie, ke které se připojili Britové, Američané, Kanaďané a Italové. Mezi nimi by prý měl být i nějaký arabský stát, ale zatím asi není. Francouzi jsou nejodhodlanější a nejaktivnější, což naznačovalo už uznání Kaddáfího odpůrců, ke kterému, jestli se nepletu, se nikdo zatím nepřipojil. Může to být náznakem věcí budoucích. Bude to Francie, která bude s Brity v závěsu v budoucnosti sehrávat prim v bezpečnostní oblasti v okolí Evropské unie. Jako jediná má podle všeho v současnosti dostatek sil i vůle dále prosazovat zájmy spolku i silou. Bez Francie se jenom těžko obejde jakákoli operace a my ostatní se budeme pouze připojovat…

Útok na Kaddáfího síly, potažmo na autokrata samotného je sice správným, ale jenom prvním, a popravdě nejsnazším, krokem. Jaké budou ty další? Jaká má být Libye a co je cílem? Pouze zajistit, aby Kaddáfí neovládl vzbouřenecké části země? Snadno tak můžeme vytvořit další zamrzlý konflikt, kdy ani jedna ze stran nebude mít sílu zničit tu druhou, takže vznikne rozdělená-nerozdělená země (viz irácký Kurdistán) a bude záležet na tom, kdo bude ovládat zdroje a kdo bude ochoten obchodovat.

Jedinou šancí, jak se zdá, je tedy odchod, nebo svržení Muammara Kaddáfího. Odejde? Nevypadá, že by se mu do toho chtělo, i když je to jedna z možností, kterou může racionálně zvažovat. Bude svržen? To by se stát mohlo – bombardování by mohly oslabit jeho pozici a naopak posílit jeho odpůrce, takže by i ti, kteří jej v Tripolisu doposud hájili, mohli změnit názor. Je to pravděpodobné?  Asi ne příliš.

Posílí bombardování odpůrce, takže budou schopni Libyi ovládnout celou, dokázat tedy to, co se jim nepodařilo v uplynulých týdnech? Zkušenosti z minula opět velí být opatrný. Ze vzduchu se země dobývají velice špatně, což jasně ukázala například kosovská kampaň. Bez vojáků na zemi se to neobejde. Ale co by to bylo za vojáky. Z arabských zemí? Ze spojeneckých? A co by bylo jejich úkolem? Ofenzivní akce proti Kaddáfího věrným? Rezoluce OSN je velice silná, ale ne až tak a vůle činit konkrétní kroky bude postupně uvadat. Navíc by jenom těžko na tuto variantu někdo přistoupil. Takže, vyslání sil je možné, ale nejspíše jen k oddělení znepřátelených stran a dohlížení na příměří. A jsme tam, kde jsme byli.

Situace na bojišti se mění každým okamžikem a tak i nejlépe vyargumentované věty mohou velice rychle zastarat. Nicméně když už se mezinárodní společenství rozhodlo zasáhnout, a cesta k tomuto rozhodnutí nebyla jednoduchá, zajímalo by mně, jaký je další plán. V posledních dvaceti letech jsme se totiž odhodlali zasáhnout mnohokrát, ale jak se obvykle ukázalo, problém byl v koncovce, nikoli v rozhodnutí něco udělat, nebo v odhodlání to něco provést.

Americký voják Rufino Persaud sleduje okolí na pohraničním stanovišti na afghánsko-pákistánském pomezí; Foto Sgt. Matthew C. Moeller, U.S. Army

Ani omluva za několik dnů starý incident, při kterém americké vrtulníky, které jsou součástí ISAF, překročily afghánsko-pákistánské hranice a omylem zabily několik vojáků, příliš Pákistán neuklidnila. Sice byla přivítána, ale odveta – uzavření hranic pro konvoje NATO – zasáhla citlivý bod spojenců. Hranice, přes kterou prochází většina zásob pro síly aliance v Afghánistánu, byla uzavřena ještě včera.

That followed two other U.S. apologies issued Wednesday, nearly a week after the U.S. missile strike, acknowledging that two of the American military’s Afghanistan-based assault helicopters had entered Pakistani airspace „several times“ and mistakenly fired at a military post. Statements from the U.S. Embassy in Islamabad and coalition force headquarters in Kabul largely agreed with Pakistan’s initial assessment that its troops had fired rifle shots to warn the helicopters they were on the Pakistani side of the border. The helicopters, on an anti-insurgent mission, responded with missiles that destroyed the post, killing two Pakistanis and wounding four. Coalition statements initially said the missiles were fired in self-defense.

Útok na pákistánské pohraničníky následoval po mnohem větší operaci, při které americké vrtulníky sil ISAF před více než týdnem pozabíjeli na pákistánském území na 50 povstalců prchajících z Afghánistánu. Incidenty nepřicházejí v nejlepší dobu, protože jitří už tak napjaté americko-pákistánské vztahy. Americký prezident Barack Obama se loni po nástupu do úřadu pokusil zahájit diplomatickou ofenzivu pro Afghánistán a Pákistán – strategii AfPak -, která měla být důležitou součástí řešení konfliktu v Afghánistánu. Tuto iniciativu po vzniku loni v březnu označoval národní poradce pro bezpečnost James Jones jako „nejdůležitější prezidentovo zahraničně-politické prohlášení“.

And for the first time, we will treat Afghanistan and Pakistan as two countries, but as – with one challenge in one region. Our strategy focuses more intensively on Pakistan than in the past, and this is normal, because it’s a newer problem. Calling – and this calls for more significant increases in U.S. and international support, both economic and military, linked to performance against terror.

Ne, že by strategie komplexního regionálního řešení byl špatný nápad, ale na její prosazení jsou zapotřebí i Pákistánci a ti nijak zvlášť vstřícní nejsou, nebo zvláštní velvyslanec pro AfPak Richard Holbrook nemá příliš štěstí. A mimochodem, v pátek Barack Obama oznámil, že z jeho týmu odchází i bývalý generál James Jones, který bude nahrazen dosavadní dvojkou poradcovského týmu Tomem Donilonem.

Jones’s resignation had been rumored for months, amid reports he struggled to fit in with the Obama team from the start. The friction between Jones and the president’s closest advisers — including senior adviser David Axelrod, White House press secretary Robert Gibbs and former chief of staff Rahm Emanuel — reportedly incensed Obama and may have hastened Jones’ pre-planned departure. But neither Jones nor the president hinted at any behind-the-scenes tensions.

Obamova administrativa je frustrována z toho, že Islamabádu se nechce do dalších ofenziv proti útočištím povstalců při hranicích s Afghánistánem. Loni pákistánští vojáci uštědřili fundamentalistům několik tvrdých zásahů, ale důvodem nebyl ani tak Afghánistán, jako přežití vlády. Když se situace zklidnila, Pákistán od razantního přístupu, k nelibosti USA, upustil. Americká kritika Pákistánu se otevřeně objevila tento týden ve zprávě Bílého domu zaslané Kongresu.

„The Pakistani military continued to avoid military engagements that would put it in direct conflict with Afghan Taliban or al-Qaeda forces in North Waziristan,“ the report said. „This is as much a political choice as it is a reflection of an under-resourced military prioritising its targets.“ The US has long expressed frustration about Pakistan’s reluctance to take on militants in the tribal areas.

AfPak nefunguje tak, jak se předpokládalo a obraz Spojených států v Pákistánu není nejlepší. Ale u toho by se nemělo končit. Jak ukazují průzkumy v příhraničních oblastech, kde jsou extremisté nejaktivnější, místní lidé jsou sice proti americkým útokům bezpilotními letouny na Talibance a příslušníky Al Kajdy. Na stranu druhou by ale naprostá většina z nich neměla nic proti tomu, kdyby podobně zasahovala pákistánská armáda. Pákistáncům na extremistech příliš nezáleží, takže jim nevadí ani útoky. Vadí jim ovšem, kdo útoky provádí, což by si možná zasloužilo zamyšlení.

Helikoptéra AH-64 Apache (24. července 2010) v afghánském Kundúzu po střetu s Talibanem; Foto Mass Communication Specialist 2nd Class Walter M. Wayman, U.S. Navy

Na zvyšující se počet útoků bezpilotními letouny na cíle v Pákistánu si už všichni zvykli. Od roku 2008 počet takovýchto operací vzrostl – z 35 (2008) na 53 (2009) až na 74 v letošním roce. Jen letos zemřelo při útocích 528 příslušníků Talibanu a Al Kajdy a 10 civilistů. Minulý pátek však konflikt poměrně unikátně eskaloval. Dvě helikoptéry Apache sil ISAF (nejspíše americké) pronásledovaly povstalce až do Pákistánu, kde jich třicet (podle některých informací 53) zabily.

ISAF said in a statement issued late Sunday that the helicopters were following its rules of engagement when they crossed into Pakistan. Two Kiowa helicopters returned to the area Saturday and killed at least four more insurgents, the statement said. ISAF was not immediately able to confirm whether the Kiowa helicopters had also crossed the border. U.S. forces make up the majority of ISAF troops in Afghanistan’s east.

Tento vývoj je pokračováním rozšiřovaní konfliktu a může připomínat ony války, které oficiálně neexistovaly v zemích podél vietnamských hranic na konci 60. a v 70. let minulého století. Zabránění tomu, aby povstalci využívali území sousedních států k zásobování, odpočinku a výcviku je velice důležité. Ale daří se to spíše v teorii, než v praxi. Problémů je celá řada a můžeme je vidět i dnes ve velice opatrném komentování jakýchkoli aktivit na pákistánském území.

Zástupci ISAF připustili, že helikoptéry skutečně svedly bitvu na pákistánském území, ale zároveň zdůrazňují, že to bylo podle pravidel a že se osádky vrtulníků bránily. Pákistán se okamžitě ozval s tím, že jde o zneužití mandátu mezinárodních sil a že neexistuje žádná dohoda mezi Islámábádem a NATO, která by umožňovala podobné operace. Už před třemi lety agentura AP však zveřejnila detaily popírané dohody.

The agreement between ISAF and Pakistan stipulated the following: US forces must be engaged with the Taliban or al Qaeda as they cross into Pakistan; US forces should not penetrate more than six miles into Pakistani territory; and US forces may enter Pakistan if they have identified the location of Osama bin Laden, Ayman al Zawahri, or Mullah Omar.

Americké síly vstoupily v minulosti na pákistánské území už několikrát. Dva z nejznámějších případů se odehrály v roce 2008. V červnu vojáci USA pronásledovali povstalce z Talibanu do Pákistánu a 11 jich zabili a v listopadu zaútočili na členy Al Kajdy. Při akci tehdy zemřelo sedm lidí. To však není zdaleka všechno. Jak píše Bob Woodward ve své zatím poslední knize Obama’s War, který vychází v těchto dnech, americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) organizuje a platí skupiny Afghánců, které bojují s Talibanem a Al Kajdou kdekoli je to zapotřebí, tedy včetně Pákistánu.

Podle obvykle dobře informovaného Woodwarda má jít o jednotku až o síle brigády, tedy čítající přibližně tři tisíce dobře vyzbrojených a vycvičených mužů, oficiálně označovaných jako „Counterterrorist Pursuit Teams“. Je dobré se opět vrátit do historie a připomenout si podobné operace CIA a to, jak dopadly. Výstižně to popsal Spencer Ackerman:

But the Counterterrorist Pursuit Teams follow a more traditional, decades-old CIA pattern. When it’s politically or militarily unfeasible to launch a direct U.S. operation, then it’s time to train, equip and fund some local proxy forces to do it for you. Welcome back to the anti-Soviet Afghanistan Mujahideen of the 1980s, or the Northern Alliance that helped the U.S. push the Taliban out of power in 2001. But that same history also shows that the U.S. can’t control those proxy forces. Splits within the mujahideen after the Soviet withdrawal (and the end of CIA cash) led to Afghanistan’s civil war in the 1990s, which paved the way for the rise of the Taliban. One of those CIA-sponsored fighters was Gulbuddin Hekmatyar, now a key U.S. adversary in Afghanistan.

Nejde však o americký vynález. Podobný přístup používaly snad prakticky všechny koloniální mocnosti od Britů v Indii, po Francouze v Africe. Tento model se netýká totiž pouze protipovstaleckých kampaní, či obecně, snahy ovládnout nějaké území, ale i způsobu kontroly daného území. Vytvoření paramilitárních jednotek loajálních vládci je na jednu stranu logickým postupem, na stranu druhou se ovšem většinou dřív nebo později monstrum vymkne kontrole a stane se problémem i pro toho, kdo jej stvořil.

Vysvětlil to až dnešní článek v The Washington Post. Při výbuchu skutečně zemřelo osm lidí. Jeden z nich byl ovšem Jordánec, pracující pro jordánskou tajnou službu. A protože Jordánsko nechce, aby se veřejně propírala jeho spolupráce s Američany, tak se mrtvý „zamlčel“. Prasklo to až když byl zabitý s plnými vojenskými poctami převezen domů a při ceremoniálu byl oceňován za svou „humanitární činnost“ ve válkou zmítaném Afghánistánu.

Jordánská agentura Petra bez dalších detailů uvedla, že Šaríf bin Zejd byl zabit „ve středu večer jako mučedník, když plnil posvátnou povinnost pro jordánské síly v Afghánistánu“. Podle místních médií, která citovala jeho příbuzné, byl Zejd v Afghánistánu 20 dnů a měl se vrátit v den útoku domů. Pompézního pohřbu na vojenském hřbitově po příletu rakve do Ammánu se zúčastnil i jordánský král s manželkou.

Úřadovna CIA na Champanově předsunuté základně je údajně srdcem operací Ústřední zpravodajské služby podél pákistánsko-afghánských hranic. Slouží jednak jako odposlouchávací stanice (zabitý Jordánec při odposleších prý sehrával významnou roli), pro schůzky s informátory a taktéž k tipování cílů v Pákistánu a k navádění bezpilotních letounů na ně.

Tento útok a informace, které prosákly, odhalily úzkou spolupráci mezi amereickými  jordánskými tajnými službami. Ta je velice dobrá poslední tři desetiletí a ještě posílila po 11. září. Udržuje se ovšem v tajnosti, protože Jordánsko si potřebuje održet odstup.

Traditionally close ties between the CIA and the Jordanian spy agency — known as the General Intelligence Department — strengthened after the Sept. 11, 2001, attacks, occasionally prompting allegations by human rights groups that Jordan was serving as a surrogate jailer and interrogator for the U.S. intelligence agency. In the past two years, in the face of new threats in Afghanistan and Yemen, the United States has again called on its ally for help, current and former officials from both countries said. “They know the bad guy’s . . . culture, his associates, and more [than anyone] about the network to which he belongs,“ said Jamie Smith, a former CIA officer who worked in the border region in the years immediately after the U.S.-led invasion of Afghanistan. Jordanians were particularly prized for their skill in both in interrogating captives and cultivating informants, owing to an unrivaled „expertise with radicalized militant groups and Shia/Sunni culture,“ said Smith, who now heads a private security company known as SCG International. Yet, despite Jordan’s critical role, officials from both countries have insisted that its participation remain virtually invisible, in part to avoid damaging Amman’s standing among other Muslim nations in the region, former intelligence officials said.

UPDATE: Jak již zaznělo v jednom komentáři, ano člověk, který se odpálil, byl dvojitý agent (někdo dokonce říká trojitý, ale to mi přijde docela přitažené za vlasy). Chámida Khalíla Balavího zverbovala jordánská tajná služba někdo před rokem. Nyní pracoval jak pro Jordánce, tak pro CIA (tyto dvě služby v tomto případě považuji za jednu, proto „dvojitý“ a ne „trojitý“ agent). Šlo o člověka, který pocházel ze stejného města jako vůdce Al Kajdy v Iráku Zarkáví (to samozřejmě nemusí nic znamenat), byl napojený na extremisty a Al Kajdu. Ostatně kvůli tomu byl zatčen, vyslýchán a „zlomen“. Jak dobře byl zlomen se ukázalo na konci roku. Pěkný text je na Al Džazíře:

…al-Balwai was a prolific contributor to such websites, even after his release from custody when he was supposed to be working as a Jordanian agent, the monitoring group added. In a September 2009 posting on a site run by al-Qaeda, he wrote: „If [a Muslim] dies in the cause of Allah, he will grant his words glory that will be permanent marks on the path to guide to jihad, with permission from Allah,“ according to Site. „If love of jihad enters a man’s heart, it will not leave him even if he wants to do so. Indeed, what he sees of luxurious palaces will remind him of positions of the martyrs in the higher heaven.“

Nechtěl jsem dnes už nic psát, ale tohle nemohu vynechat. Včera zahynula při výbuchu nastražené výbušniny novinářka z listu Calgary Herlad Michelle Lang (34) a čtyři kanadští vojáci. Několik hodin poté se na základně v Chóstu odpálil sebevrah a zabil osm lidí, kteří byli buď zaměstnanci Ústřední zpravodajské služby (CIA), nebo jí byli najmuti.

Michelle Lang je první kanadskou obětí z řad novinářů od začátku afghánské kampaně. Nedávno se vdala a toto byla její první cesta do Afghánistánu. S kanadskými vojáky v Kandaháru byla od poloviny prosince a domů se měla vrátit na konci ledna.

Lang was the Herald’s full-time health reporter and captured a National Newspaper Award earlier this year for her coverage of the health beat. Shortly before Christmas, Lang blogged about the atmosphere at the base. “I am currently at Kandahar Airfield, the sprawling military base near Kandahar City perhaps best known for its dusty conditions and a very busy Tim Hortons. At the moment, Afghanistan’s winter rains have turned that famous dust into a giant mud pit,” she wrote.

V druhém případě potvrdil BBC mluvčí Talibanu, že osm lidí na předsunuté základně Chapman pracujících pro CIA zabil jeden z vojáků Afghánské národní armády, který ovšem spolupracuje s extremistickým hnutím. Bezpečnostními opatřeními prošel díky tomu, že měl na sobě uniformu. Pod ní ovšem skrýval pás s výbušninou, kterou odpálil v tělocvičně. Dalších šest lidí bylo zraněno.

Na této základně nedaleko pákistánských hranic je umístěn i americký Provinční rekonstrukční tým a podle všeho ji ve velkém využívá i CIA. Jak píše na svém webu BBC:

Reports say the base is used by provincial reconstruction teams, which consist of soldiers and civilians. The base has been described as „not regular“ – a phrase that implies it was a centre of CIA operations in Khost province, the BBC’s Peter Greste in Kabul says. It is the biggest single reported loss of life for the CIA since the war began in Afghanistan eight years, and the biggest loss for the US since October. „We mourn the loss of life in this attack, and are withholding further details pending notification of next of kin,“ US state department spokesman Ian Kelly said. A spokesman for Isaf, the international Nato force in Afghanistan, said that „no US and no Isaf military personnel were killed or injured“ in the incident.

V Afghánistánu se už nevede sezóní válka. Každý incident je varováním před tím, co se dá čekat příští rok. Může být, a je pravděpodobné, že bude,  ještě mnohem horší, než ten letošní. I během dnešních oslav proto nebude od věci si připomenout ty, kteří slouží v zahraničních misích a ty, kteří se z nich nevrátili.

UPDATE: Podle posledních zpráv v Chóstu na Chapmanově základně (pojmenované podle prvního padlého Američana při kampani v Afghánistánu) nezahynulo osm, ale sedm lidí. Jde o největší ztrátu CIA od roku 1983, kdy v Bejrútu zemřelo při teroristickém útoku osm zaměstnanců CIA. Je možné, že dva z nich byli kontraktoři najatí bývalým Blackwaterem. Atentátník se do tělocvičny dostal v uniformě ANA a podle některých informací měl přístup usnadněn i tím, že měl být naverbován jako informátor. Je možné, že z této základny jsou řízeny i bezpilotní letouny, které provozuje CIA, útočící na cíle v Pákistánu.

The fighting lasted about 12 hours, with the militants firing down on the joint U.S.-Afghan outpost from ridgelines above the base, a senior U.S. military official with direct knowledge of the first reports told CNN. The official said the report was preliminary and subject to change as more information came in. The official said portions of the outpost burst into flame and burned down, but was not able to say if the blaze caused injuries or deaths. The militants also fired from a local mosque, the NATO-led International Security Assistance Force said.

Koaliční síly byly schopné útok odrazit i díky letecké podpoře, která se na místě střetu objevila za třicet minut. Talibanci údajně měli těžké ztráty a nepodařilo se jim předsunutá stanoviště obsadit. Zajímavé je, že podle CNN Američané ve dnech před útokem oznámili, že toto stanoviště opustí, v souladu se strategií Stanleyho McChrystala. Ten už dříve řekl, že chce, aby se vojáci soustředili na ochranu civilního obyvatelstva a ne na strážení osamocených stanovišť uprostřed ničeho.

Krátce po tomto útoku se začaly objevovat srovnání s krvavou lázní ve Wanatu, kde 13. července 2008 zemřelo devět amerických vojáků, když se Talibanci pokusili obsadit základnu ve stejnojmenné vesnici ve východním Afghánistánu. Předsunuté stanoviště ve Wanatu bylo během několika dnů po útoku opuštěno. Pokud budete mít čas, vřele doporučuji rekonstrukci událostí vycházející z materiálů vyšetřovatelů a rozhovorů z pera Thomase Rickse. Dovolím si zacitovat jeden odstavec, abych vás navnadil:

The soldiers did fight valiantly at Wanat. I am in awe of them. As one reported to the Army investigator, „I continued to lay suppressive fire with the 240 [machine gun] but it was difficult because I was unable to stand due to wounds in both legs and my left arm.“ When this soldier ran out of ammunition he realized that he was the only one left alive in his corner of the outpost, with the enemy so close he could hear them talking.

„…the area was evacuated amid reports of gun battles and Apache helicopters overhead. At least five people are reported to have been killed as six insurgents fired grenades inside the city.“

Podle informací OWOP jsou všichni Češi v pořádku. Pokud by útok přišel včera byli by ovšem v centru dění. V provinčním centru měli totiž jednání s místními představiteli. Podle zdroje OWOP, který nechce být jmenován, mohl být cílem dnešního útoku právě nejvyšší představitel Lógaru:

„Teď je situace taková, že bitka zatím ustala a Talibanci jsou obklíčení ve vládní budově. Podle někoho jich je třicet, podle jiných jen osm. Údajně zemřeli dva vojáci ANA a tři povstalci taky. Cílem asi bylo původně zabít guvernéra a ozkoušet připravenost policie.“

Nejde o první koordinovaný útok Talibanu na vládní budovy v provinčních centrech. V červenci provedli povstalci koordinovaný útok v Chóstu. Podle mluvčího Talibanu útok v Púli Alam provedlo šest bojovníků.

The BBC’s Martin Patience in Kabul says that such attacks on provincial government compounds are designed to weaken the authority of the Afghan government. The Taliban target provincial headquarters because they are not guarded as closely as institutions in Kabul, our correspondent says.

UPDATE: Na armyformyforum.cz se objevila informace, že „Česká patrola v tomto prostoru púsobila v den incidentu, nemohla však zasáhnout jelikož zelenou nikdo z velení neudělil, tak pozorovala celou situaci ze vzdálenosti cca 800m.“

Před necelými deseti lety vytvořil RAND studii, jejíž závěry hovořily o tom,  že USA snadno porazí v případě konfliktu o Tchaj-wan Čínu. V těchto dnech RAND vydal novou studii, která zdaleka tak optimistická není:

This assessment of the cross-strait military balance is rather more sobering than was its predecessor. Put simply, none of the cross-strait military trends are pointing in Taiwan’s favor.

Čína dokázala v posledních letech značně zmodernizovat svůj arzenál, což se týká především leteckých kapacit a raket odpalovaných z ponorek. To znamené, že pokud by došlo v roce 2013 ke střetu, americké a tchajwanské letectvo umístěné na ostrově by bylo zakrátko zničené či neschopné boje a totéž by potkalo i tchajwanskou protiletadlovou obranu. USA a Tchaj-wan se nemohou spoléhat na to, že by dokázaly Čínu porazit ve vzdušné bitvě. A ztráta vzdušného prostoru by znamenala, že by Spojené státy přišly o schopnost „sledovat nepřítele“, jinými slovy využívat vzdušné prostředky pro vedení elektronického boje, a taktéž by to znamenalo ohrožení lodí v oblasti.

Soon, or perhaps already, the PLA will be able to hold at risk a wide range of military targets on Taiwan, plausibly challenge the United States and Taiwan for control of the air over the strait, and credibly threaten the bases for U.S. power projection in the vicinity of Taiwan. This much seems clear.

A co by měly USA a Tchaj-wan podniknout? Dokument se zmiňuje o dvou věcech. 1) Zvýšit cenu, kterou by Čína musela zaplatit za útok, respektive za pokus o invazi na ostrov (především vylepšení protiletadlové obrany) a 2) počet čínských raket odpalovaných z ponorek se nesmí přeceňovat, což znamená, že jsou schopné sice „otevřít dveře“ pro útok, který ovšem musí dokončit letectvo. Pokud by se tedy podařilo vybudovat podzemní hangáry a skladiště, kde by letouny přežily první útok, mohlo by to zvýšit cenu, kterou by Čína za útok zaplatila.

Nicméně, tchajwanské letectvo by tak jako tak nepřežilo déle, než několik dnů od zahájení útoku. Autoři studie tvrdí, že na kontrolu vzdušného prostoru nad Tchajwanem je nutné se dívat v novém světle – Spojené státy samy nemohou vyslat do bitvy dostatek stíhacích strojů, které by překonaly jak kvantitativní čínskou převahu, tak zmenšující se rozdíl v kvalitě čínských a amerických strojů. Pokud by měly USA nahradit poničené tchajwanské letectvo, potřebovaly by k tomu mít, dle výpočtů RANDu, v prvních dnech k dispozici nejméně pět letadlových lodí. A to USA slíbit nemohou.

Studie probírá několik možných scénářů útoků, ale žádný z nich není příznivě nakloněný Spojeným státům a Tchajwanu. Důležitý postřeh je, že velká vzdálenost velkých amerických základen od Tchaj-wanu, spolu se zvyšující schopností Číny zaútočit na tyto základny, zpochybňuje americký závazek zajišťující dlouhodobou bezpečnost Tchaj-wanu. Ostrov je v podobné situaci jako byla Kuba během Karibské krize – zákadny SSSR byly příliš daleko, takže Moskva měla pouze málo možností, jak čelit USA (kromě hrozeb či použití jaderných zbraní).

V blízké budoucnosti je možné, že rostoucí mocí a ambicemi Číny budou ohrožováni i další spojenci USA v oblasti – Soul a Tokio. A v tu chvíli by mohlo začít vytlačování USA z východní Asie.

The situation in the Taiwan Strait, then, can be seen as a possible prelude to a broader challenge to the United States in East Asia that might emerge in the next 10–20 years. As with almost every question impinging on Sino-U.S. relations, these are questions of balance. The United States and its allies must continue to pursue a strategy that simultaneously hedges against Chinese military might while engaging and enmeshing Beijing in networks of political, economic, and human ties that, it may be hoped, will eventually render that strength anachronistic.

Predator v Iráku (2004); U.S. Air Force photo by Tech. Sgt. Rob Jensen

Podle The Long War Journal provedly USA/CIA včera dva útoky v pákistánském jižním Waziristánu. Bezpilotní letoun Predátor (dle pákistánského svědka citovaného The News to byly až tři bezpilotní letouny) zaútočil na smuteční průvod za Khoga Waliho. Ten byl mezi šesti zabitými při jiném útoku bezpilotního letounu ten samý den.

The New York Times uvádí, že při útoku, jehož okolnosti jsou stále nejasné, zemřelo nejméně 60 lidí, podle The News až 65. NYT tvrdí, že útok dokonce nemusel provést ani americký Predator, ale pákistánské letectvo s pomocí informací z bezpilotního stroje. Předpokládá se ale, že mezi smutečními hosty bylo velké množství Talibanců. Predator měl střílet na automobily, ve kterých se snažili Talibanci uprchnout.

Mezi mrtvými by mohl být i velitel Sangín z Afghánistánu. Khog Wali byl lídrem Baitulláhovy armády v jižním Waziristánu. Do této oblasti vstoupila pákistánská armáda v rámci tažení proti pákistánskému Talibanu a dalším skupinán. V hledáčku je mimo jiné i Baitulláh Mahsúd, jehož skupina už léta terorizuje sebevražednými atentáty pákistánská města. Místo, kde došlo k útoku patří k jeho hlavním útočištím.

Podle NYT provedly USA jenom za letošek 22 podobných útoků na cíle v Pákistánu. Při některých z nich byli zabiti i civilisté, což vyvolalo kritiku představitelů armády (např. generála Davida Petraeuse). CIA, která tyto útoky provádí však tvrdí, že jsou efektivní, i přes několik přehmatů. Právě civilisté, kteří byli zabiti při útocích zhoršili obraz Američanů v očích Pákistánců, což například dle bývalého australského důstojníka Davida Kilcullena, Petraeusova bývalého poradce a jednoho z největších odborníků na counterinsurgency (který unikátně propojuje teorii s praxí), komplikuje aplikaci COINu v Pákistánu. Jak uvedl v únoru na Small Wars Journal:

…unilateral strikes against targets inside Pakistan, whatever other purpose they might serve, have an unarguably and entirely negative effect on Pakistani stability. They increase the number and radicalism of Pakistanis who support extremism, and thus undermine the key strategic program of building a willing and capable partner in Pakistan.

UPDATE: Bill Rogio na The Long War Journal píše, že terčem útoku byli představitelé afghánského a pákistánského Talibanu. Počet mrtvých se údajně vyšplhal na 83 a dle nepotvrzených informací byli zabiti dva velitelé Talibanu.