Charles Bell: The Anatomy of the Brain, 1802; Wikimedia Commons

O květnovém/červnovém čísle Military Review jsem psal přibližně před deseti dny. Tehdy jsem upozorňoval na dva články – jeden je o estonském majorovi, který sloužil v Afghánistánu v Sovětské armádě a po dvaceti letech v silách NATO a o zaměření se na counterinsurgency a riziku, které představuje pro výcvik vojáků v tradičním konvenčním boji. V tom samém čísle je ovšem ještě jeden výborný text. Jmenuje se Neuroscience for Combat Leaders a popisuje jednak procesy v mozku velitele v bojové situaci, ale i čeho by se měl vyvarovat, respektive co dělat, aby byl stále i ve stresové situaci schopen používat rozum a nepodlehnout emocím.

Tactical-level military leaders can use this new knowledge to understand the effects of combat, anticipate and recognize cognitive reactions, and adjust their leadership abilities to succeed in difficult situations. They can do this by performing exercises to decrease physiological stress reactions, using emotionally controlled leadership to guide their organizations, and creating an environment during battle that facilitates effective decision making. By educating soldiers about brain function and incorporating cognitive stressors into training, leaders can prepare their units to perform in battle with emotional stability.

Těmi důležitými částmi mozku jsou v tomto případě limbický systém a mozková kůra. Limbický systém je odpovědný za emoce, učení a paměť a do mozkové kůry je soustředěna téměř veškerá kognitivní činnost těla (ovlivněná vůlí), včetně myšlení. Zjednodušeně se dá říct, že díky limbickému systému, který je vývojově starší, jsme schopni přežít. V případě ohrožení má totiž „navrch“. Okysličená a na glukózu bohatá krev je „přesměrována“ do limbického systému a motorických oblastí tak, abychom byli schopni velice rychle reagovat, protože přemýšlení by nás stálo život. Problém je, že kognitivní část je upozaděna. To samozřejmě nevadí v případě vojáka, který nemusí velet a může jednat intuitivně a začít bojovat. Horší je to ovšem pro ty, kteří mají vést ostatní v boji tak, aby se nestal pouhou chaotickou srážkou.

Velitelé, podobně jako obyčejní vojáci, jsou při střetu vystaveni stejnému stresu, emocím a touze přežít. Jelikož ovšem mají vést, je důležité, aby dokázali své emoce kontrolovat. Emoce mají totiž tu nepříjemnou vlastnost, že se obvykle okamžitě projeví na naší tváři. A co může být pro vojáky horší, než výraz strachu ve velitelově obličeji? Jak píše Drew Westen v knize The Political Brain: The Role of Emotion in Deciding the Fate of the Nation, už Darwin tvrdil, že „schopnost vysílat a přijímat emoční signály reguluje sociální chování a zvyšuje šance jednotlivce na přežití“. Díky tomu totiž jsou totiž i lidé z jiných kultur vnímat co člověk cítí, ať už je to strach, radost, či hněv.

As subsequent theorists have emphasized, however, emotion serves another purpose: it is one of the most potent sources of motivation that drives human behavior. It is not accident that the words motivation and emotion share the same Latin root, movere, which means to move… Emotions channel behavior in directions that maximize our survival, reproduction, and care for the welfare of others in whom we are emotionally invested.

Ale zpátky k článku majora Andrewa Steadmana. Co by tedy měli velitelé dělat, aby překonali stres a byli schopni velet, tedy přemýšlet a efektivně řídit ostatní? Za prvé je nezbytné snížit míru stresu a dosáhnout toho, aby mozková kůra „převzala“ kontrolu. Toho se dá dosáhnout třeba „taktickým dýcháním“ (několik hlubokých nádechů a zadržení dechu na tři až pět vteřin napomůže snížit napětí), slovy vyřčenými nahlas (například „kryjte se“, „dejte bacha“), opakováním motta jednotky a podobně. Za druhé, velitelé musejí emocionálně uklidnit jednotku a získat nad ní kontrolu. To se týká právě kontroly nad výrazem ve tváři, která může být „kompasem“ pro ostatní vojáky. A konečně je nutné zajistit prostředí, ve kterém se dá efektivně rozhodovat. Konkrétně jde třeba o nalezení krytu pro „velitelský post“, který poslouží opět ke zklidnění velitele, k analyzování situace, k přemýšlení o možných východiscích a ke komunikaci.

A jak vypadají jednotlivé fáze, kterými může procházet velitel v boji?

1. Understanding. Following the initial shock of an attack, understanding involves how a leader “creates maps in the prefrontal cortex that represent new, incoming information and connects these maps to existing maps in the rest of the brain.”
2. Recalling. In battle, recalling is the process of comparing the existing situation with the database of stored knowledge in the long-term memory networks. Think of it as looking into the cupboard to identify what ingredients are available to make dinner.
3. Deciding. A combat leader’s brain engages in the deciding process when it chooses which recalled information will be most useful and applies it to the real-time world to build a new mental map. This is cognitive course of action development. Deciding brings together learned skills and past knowledge to form a response plan specific to the current scenario.
4. Memorizing. David Rock describes memorizing as “holding maps in attention in the prefrontal cortex long enough to embed them in long-term memory.” Research shows that it is impossible for our brains to simultaneously hold multiple komplex concepts in working memory without degrading accuracy… In combat, rapidly comparing the details of multiple courses of action is quite a difficult task.
5. Inhibiting. Finally, inhibiting is the practice of selective focus, when one actively tries to not engage certain mental maps because they are irrelevant or counterproductive… Working memory cannot juggle two competing complex concepts without diminished efficiency.