Tento článek jsem publikoval v časopise ATM č. 2/2010 a za svolení k jeho reprodukci na On War / On Peace děkuji šefredaktorovi ATM Michalovi Zdobinskému.

Dokončení

Hlavním cílem nepřátelské palby se v počáteční fázi útoku stalo vozidlo HMMWV s PTŘS TOW. Během prvních 30 vteřin od zahájení útoku bylo zasaženo třemi střelami z pancéřovek a okamžitě mu začal hořet motor. Velitel protitankové sekce štábní seržant Justin Grimm nařídil svým mužům, kteří všichni zůstali jako zázrakem nezranění, opustit vozidlo a krýt se před soustředěnou palbou. Sotva poslední člen obsluhy vyskočil ven, začala již ve vozidle hořet uložená munice (9 kusů PTŘS TOW).

Poté se palba přenesla na další americké těžké zbraně – minomety. Několik mudžáhidů vyzbrojených pancéřovkami se pokoušelo vyšplhat na stromy, které se nacházely okolo perimetru základny, aby mohli vést palbu přes ochranné valy, avšak jeden z amerických vojáků je spatřil a zahájil na ně palbu ze své karabiny M4. Další mudžáhidové se přiblížili k ochranným valům a ukryli se za ně. Odtud vedli přesnou a těžkou palbu na minometná postavení. Při vydatném nočním dešti došlo k jejich částečnému zaplavení, a proto v době zahájení útoku pracovali dva ženisté s nakladačem Bobcat na odstranění těchto škod. Nakladač byl několikrát zasažen a oběma se jen taktak podařilo uniknout. Obsluze 120mm minometu za řízení velitele minometné sekce štábního seržanta Ericha Phillipse se podařilo vystřelit pouhé čtyři střely, než ji nepřátelská palba donutila zanechat úsilí a krýt se. Američtí minometníci se však rozhodli neprodat své životy lacino a začali přes ochranné valy pálit z podvěsných puškových 40mm granátometů M203 a vrhat ruční granáty, což pravděpodobně mudžáhidy odradilo od pokusu je překonat. I přes úsilí ženistů se totiž valy podařilo naplnit zeminou jen částečně, do výšky pouhých 120 cm místo předepsaných 210 cm, neboť plánovaná těžká stavební technika, která měla provést tyto dokončovací práce, nikdy nedorazila.

Jeden z Američanů poté, co selhal jeho lehký kulomet M249 SAW, uchopil pancéřovku M136 a vypálil z ní do budovy, kde se nacházelo nepřátelské palebné postavení. Několik vojáků již bylo zraněných a ostatní se je snažili ošetřit. Seržant Chavez a seržant Queck se pokusili doběhnout k postavení 60mm minometu, které bylo opuštěné, ale nepřátelská palba je přinutila vrátit se zpět. Náhle jedna z desítek vypálených střel z nepřátelských pancéřovek zasáhla pohotovostní sklad minometné munice, která začala hořet. Phillips ihned nařídil všem vojákům nacházejícím se v minometném postavení opustit je a ustoupit k velitelskému stanovišti čety. Ti, kteří mohli, uchopili mezi sebe zraněné a rozeběhli se udaným směrem. Seržant Chavez, který nesl jednoho zraněného, byl zasažen do obou nohou, ale přesto ho nepustil a vlekl jej dál po zemi. Z velitelského stanoviště vyběhlo několik vojáků, kteří se zde kryli před nepřátelskou palbou, a odtáhli oba zraněné do úkrytu. Zde se jich ujal specialista Scantlin, který zastoupil zdravotníka čety vojína Hewitta, neboť ten měl prostřelenou paži a byl v bezvědomí. Scantlin naštěstí před nasazením v Afghánistánu absolvoval kurz první pomoci (tzv. Combat Lifesaver Course) a díky tomu udržel v průběhu boje naživu všechny zraněné kromě jednoho.

Štábní seržant Erich Phillips při slavnostním předání vyznamenání za službu v Afghánistánu - Kříže za čestnou službu (za účast v boji o základnu Ranch House), Stříbrné hvězdy a Purpurového srdce (obojího za účast v boji o základnu Kahler a pozorovací stanoviště Top Side)

Několik okamžiků poté, co se obsluhám minometu podařilo dosáhnout velitelského stanoviště, explodovaly PTŘS uložené v již opuštěném a hořícím vozidle HMMWV protitankové sekce. Při explozi se hořící kusy vozidla a munice rozletěly po celé základně, přičemž plameny zasáhly i jednoho z afghánských vojáků a zničena byla rovněž anténa záložního satelitního spojení. Dvě doutnající, avšak nevybuchlé PTŘS dopadly přímo dovnitř velitelského stanoviště. Phillips, který již dříve obdržel Kříž za čestnou službu za osobní účast v bitvě o Ranch House, nyní opět prokázal statečnost a rychlý úsudek. Každou ruku si omotal jedním prázdným pytlem na písek a vynesl jednu z PTŘS mimo velitelské stanoviště. Druhou uchopil kapitán Myer a přehodil ji přes okraj svého úkrytu. Od hořících zbytků vozidla také vzplálo několik pouze částečně naplněných ochranných valů a svým silným černým dýmem ještě horšily viditelnost a zvýšily nepřehlednost celé situace. Nepřítel se přiblížil k americkým postavením natolik, že 40mm automatické granátomety Mk-19, které byly lafetovány na dvou vozidlech HMMWV, již nemohly nadále vést palbu. Zapalovače tříštivo-trhavých granátů M383 se totiž nebyly schopny na tak krátkou vzdálenost odjistit (vzdálenost potřebná k odjištění je 18 až 36 m) a ty následně nevybuchovály. Navíc byl jeden z granátometů krátce nato zasažen do závěru a vyřazen z činnosti a druhý se zasekl. Jediným bojeschopným vozidlem uvnitř perimetru základny se tak stal HMMWV velení čety, vyzbrojený 12,7mm těžkým kulometem M2, který se nacházel poblíž velitelského stanoviště. Ten obsluhoval vojín Krupa, který byl nováčkem a k 2. četě ho převeleli teprve nedávno. Přes obavy některých služebně starších vojáků, jak obstojí ve skutečném boji, nyní stál doslova po kotníky hluboko v prázdných nábojnicích, vedl neustálou palbu a pravidelně vyměňoval prázdné nábojové schránky za plné. V průběhu boje celkem vystřílel přibližně 1000 ran a v jeden okamžik musel přerušit střelbu, neboť hlaveň jeho kulometu byla příliš rozžhavená.

Mezitím se kapitán Myer, kterému asistovali dva rádiooperátoři, stal hlavním organizátorem úsilí o vyžádání dělostřelecké a vzdušné podpory. Na základně se totiž nenacházel žádný dělostřelecký nebo letecký návodčí, což se projevilo jako závažný problém. A tak velitel 2-503. praporu 173. VBBU podplukovník Bill Ostlund uslyšel ve vysílačce Myerův hlas, který hlásil, že jeho vojáci jsou „v kontaktu s nepřítelem, pod těžkou palbou a někteří z nich jsou mrtví“. První dělostřelecké střely, vypálené 155mm houfnicemi z Blessingu, začaly dopadat okolo perimetru základny v 04.29 ráno. Jelikož se však již mudžáhidové dostali až na samotný okraj perimetru, nebyla palba příliš účinná, neboť platná nařízení nedovolovala dělostřelcům vést palbu do bezprostřední blížkosti postavení vlastních jednotek. Mezi 04.29 a 05.05 hod. vypálila dělostřelecká četa z Blessingu celkem 52 tříštivo-trhavých střel. Do konce bitvy u Wantu bylo použito ještě dalších 44 těchto střel. V 04.58 se nad bojištěm objevil další z podpůrných prostředků – bombardér B-1B Lancer, který shodil dvě přesně naváděné pumy na cíle, jež se mu podařilo identifikovat.

Palebná podpora 155mm kanónových houfnic M198

Velkým štěstím bylo, že tříčlenný poradní tým US Marině Corps, který byl začleněn do roty ANA bránící jižní okraj perimetru, byl vyzbrojen i jedním 7,62mm středním kulometem M240. Ten nyní obsluhoval desátník Jason Jones, „velký mariňák s knírem“, jak mu přezdívali vojáci 2. čety, jenž nyní pálil dlouhé dávky do zle dotírajících mudžáhidů. Oba kulomety M240, kterými bylo vyzbrojeno družstvo zbraní 2. čety, se totiž nacházely na pozorovacím stanovišti.

Kontrolní stanoviště na příjezdové komunikaci k základně, které bránilo 1. družstvo 2. čety pod velením štábního seržanta Samarooa, se také nacházelo ve velice složitém postavení. Vozidlo HMMWV vyzbrojené těžkým kulometem M2 bylo silně postřelováno z nepřátelských ručních zbraní. Jeho obsluha, seržant Brian Hissong a specialista Hamby, z něj vedla palbu až do té chvíle, než byl při nabíjení zasažen otevřený kryt závěru a vyřazen z boje. Situace se stala natolik zoufalou, že Hissong použil pancéřovku M136 ke zničení domu, který se nacházel na kopci jihovýchodně od jeho postavení a z nějž vedlo palbu několik mudžáhidů.

Podle pozdějších výpovědí Američanů se rota ANA po celou dobu boje ukrývala ve svých obranných postaveních a nevedla si příliš aktivně. Avšak je třeba mít na paměti, že hlavní úsilí nepřítele bylo vedeno především proti americkým pozicím, a tím mohl vzniknout subjektivní pocit některých amerických vojáků, že se jejich afghánští kolegové „vyhýbali boji“. Také je třeba brát v úvahu, že hlavním cílem útoku mudžáhidů nebylo dobytí základny, ale zničení pozorovacího stanoviště a zajetí některého z vojáků, kteří se Zobrazit další »

Tento článek jsem publikoval v časopise ATM č. 1/2010 a za svolení k jeho reprodukci na On War / On Peace děkuji šefredaktorovi ATM Michalovi Zdobinskému.

Když ke mně došel jeden americký voják, tak jsem se ho zeptal, kde jsou další zranění. Odpověděl, že žádní další už nejsou. Ukázal jsem na těla ležící na zemi a zeptal se ho: „Tihle jsou mrtví?“ Podíval se na mě a odpověděl: „Je po nich.
kapitán Justin Madill, palubní lékař, zdravotnický vrtulník HH-60M, volací znak Dustoff 36

Úvod

Těsně před koncem své patnáctiměsíční mise se američtí vojáci z roty C 2-503. praporu 173. výsadkového brigádního bojového uskupení (dále jen 173. VBBU) „Sky Soldiers“ zúčastnili jedné z nejkrvavějších bitev od začátku spojeneckých operací na území Afghánistánu. Při obraně bezvýznamné, nevhodně vybrané a nedostatečně opevněné pozice zahynulo devět z nich a 27 dalších bylo zraněno. Duchové vietnamské války byli znovu vyvoláni.

Dne 13. července 2008 zaútočilo na 49 amerických a 24 afghánských vojáků přibližně 200 protikoaličních bojovníků (nazývaných mudžáhidové), jejichž cílem bylo dobýt ještě nedokončenou předsunutou základnu Kahler a pozorovací stanoviště Top Side, které se nacházely poblíž vesnice Want (obvykle nesprávně nazývané Wanat) v údolí Waygal východoafghánské provincie Nuristán. Za projevené hrdinství při bitvě u Wantu bylo vojákům 173. VBBU uděleno 11 Stříbrných hvězd, 17 Bronzových hvězd se sponami za odvahu a 25 Medailí za zásluhy se sponami za odvahu.

Předehra

Terén ve východních provinciích Afghánistánu je velice hornatý, hustě zalesněný a špatně přístupný. Od severovýchodu k jihozápadu země se táhne pohoří Hindúkuš o průměrné nadmořské výšce 4000 metrů, které u pákistánských hranic dosahuje až 7000 metrů. Řada přesunů 173. VBBU byla možná pouze za pomoci dopravních vrtulníků a mnoho míst v provinciích Kunar a Nuristán (kterými se táhne údolí Waygal) je pro mobilní hlídky prakticky nepřístupných. V údolí Waygal, jehož úbočí dosahují výšky okolo 3000 metrů, se nachází devět vesnic. Jedna z nich, Want, je zároveň i administrativním střediskem okresu Waygal provincie Nuristán. Na území Nuristánu operuje rada protivládních skupin, z nichž nejsilnější jsou Hezb-e Islámí Gulbuddín (pod vedením Gulbuddína Hekmatjára) a Taliban. Dále se zde nacházejí menší ozbrojené oddíly místních samozvaných vládců a roztroušené skupinky bojovníků al-Káidy.

Údolí Waygal v provincii Nuristán

V letech 2006-2007 působilo v provinciích Kunar a Nuristán 3. BBU 10. horské divize, které zde vybudovalo řadu odloučených předsunutých základen a pozorovacích stanovišť. Důvodem k tomto tříštění sil byla snaha rozšířit vliv afghánské centrální vlády do odlehlých míst, kam až doposud její moc nesahala. V údolí Waygal vybudovali američtí vojáci několik menších základen, které měly sloužit k zajištěni oblasti a zabránění pohybu protikoaličních bojovníků. Jednalo se o základny Blessing, Bella a Ranch House. K předání operačního úkolu mezi 3. BBU 10. horské divize a 173. VBBU došlo na přelomu května a června 2007 a celý proces byl ukončen 6. června 2007.

Údolí Waygal bylo prostorem odpovědnosti roty C 2-503. praporu 173. VBBU. Velitelem roty a vrchním poddůstojníkem roty C byli kapitán Matt Myer a vrchní seržant Scott Beeson. Přestože rota C měla mít tři čety, jedna z nich (3. četa) byla po celou dobu nasazení v Afghánistánu odvelena k rotě D, která byla rozmístěna na základně Blessing a sloužila jako hotovostní jednotka (Quick Reaction Force) 2-503. praporu. Rotu C tak tedy tvořily pouze dvě čety (1. a 2. četa), které byly rozmístěny na základnách Bella a Ranch House.

Ihned po převzetí operačního úkolu se vojáci roty C dostali do řady menších šarvátek s mudžáhidy, kteří v jejím prostoru odpovědnosti operovali. Kromě občasných přestřelek však k žádným větším bojovým akcím do té doby v údolí Waygal nedocházelo. To se změnilo dne 22. srpna 2007, kdy přibližně 60 mudžáhidů zaútočilo na 25 vojáků 1. čety nacházejících se na Ranch House. Přes tvrdý odpor amerických vojáků nepřítel pronikl dovnitř perimetru základny a útok se podařilo odrazit až po povolání blízké vzdušné podpory. Následkem boje bylo 11 amerických vojáků zraněno, z toho několik vážně.

Hlídka 2-503. praporu 173. VBBU v údolí Waygal

Od tohoto okamžiku začala v údolí Waygal narůstat aktivita mudžáhidů, jejichž obvyklou taktikou se stalo pravidelné ostřelování základen a léčky na americké hlídky. K jednomu takovému závažnému útoku došlo dne 9. listopadu 2007, kdy se dostala do léčky hlídka, která se přesunovala z Ranch House na Bella. V těžké palbě zahynulo šest výsadkářů a dalších osm bylo zraněno. Tento incident nadále zhoršil vztahy mezi vojáky roty C a místním obyvatelstvem, které mnozí Američané podezírali ze spolupráce s nepřítelem.

Vzhledem k pokračujícím útokům na Ranch House a ke složitosti zásobování této odlehlé základny rozhodlo velení 2-503. praporu o tom, že základna bude vyklizena a opuštěna, k čemuž došlo dne 2. listopadu 2007. Tohoto momentu využila nepřátelská propaganda, která okamžitě oznámila, že mudžáhidové dobyli základnu a vztyčili zde černobílou vlajku Talibanu. Vztahy amerických vojáků s místními obyvateli údolí Waygal se nadále zhoršily počátkem července, kdy při útoku dvou vrtulníků AH-64 Apache zahynulo několik civilistů. Tento incident měl pravděpodobně později, při bitvě u Wantu, přímý vliv na podporu, kterou místní obyvatelé poskytli mudžáhidům útočícím na základnu Kahler – ať již tím, že nenahlásili jejich přítomnost americkým vojákům, nebo tím, že jim poskytovali zpravodajské informace a úkryt.

Kostky jsou vrženy

V březnu 2008 vydal operační důstojník 173. VBBU major Jack Rich pokyn k urychlenému vyklizení a opuštění základny Bella. Zároveň rozhodl o výstavbě nové, lépe umístěné základny poblíž vesnice Want, která by byla snadněji přístupná pro mobilní hlídky a nacházela se v dostřelu vlastního dělostřelectva. Uzavření staré a otevření nové základny – pracovně nazvané Wanat – pojmenovali američtí plánovači jako operaci Rock Move.

Příslušník 173. VBBU stráží předsunutou základnu ve východním Afghánistánu

I přesto, že se blížil termín předání operačního úkolu mezi 173. VBBU a 3. BBU 1. pěší divize „The Big Red One“, bylo velením 2-503. praporu rozhodnuto, že nová základna poblíž Wantu bude vybudována jeho vojáky a stane se tak, ještě než dorazí vojáci 1. pěší divize, kteří je měli vystřídat.

Vesnice Want nebyla vybrána pro vybudování nové základny náhodně. Nacházela se na jižním konci údolí Waygal, blíže k základně Blessing (kde bylo i velení a štáb 2-503. praporu) než vesnice Bella. Ve Wantu se také nacházelo velitelství Afghánské národní policie (dále jen ANP), kterému byly podřízeny ostatní policejní stanice a kontrolní stanoviště v okrese Waygal.

K tomu, aby bylo možné zabezpečit propojení údolí Peč a Kunar s Waygalem, bylo nezbytné vybudovat mezi Blessingem a Wantem (přibližně 8 km) kvalitnější pozemní komunikaci. Z Blessingu vedla do blízkosti Wantu na místní poměry relativně kvalitní silnice, která však bohužel končila asi 1,5 km od vesnice, kde se měnila v úzkou a hrbolatou stezku. Tou sice terénní vozidla a pronajatá nákladní vozidla místních dopravců (tzv. Jingle Trucky) mohla projíždět ale pouze velice pomalu a opatrně, neboť hrozilo jejich zřícení do koryta řeky Waygal, která údolím protéká. Americké velení však počítalo s tím, že silnice bude dobudována a odpadne tak nutnost leteckého zásobování nové základny.

Dne 6. července 2008 přednesl štáb 2-503. praporu plán operace veliteli 173. VBBU plukovníku Charlesi Preyslerovi a následující den byl s tímto plánem seznámen zástupce velitele 101. výsadkové divize pro operace (DCG-O) brigádní generál Mark Milley. Oba nadřízení (při nasazení v Afghánistánu bylo 173. VBBU podřízeno 101. výsadkové divizi) s ním bez výhrad souhlasili a nařídili jeho provedení.

Dne 7. července 2008 obdržel velitel 2. čety roty C 2-503. praporu 173. VBBU nadporučík Jonathan Brostrom bojový rozkaz s úkolem, aby se se svými muži přesunul do vesnice Want a zahájil tam budování předsunuté základny. Poté, co by bylo vybudováno provizorní opevnění a ubytovací prostory, se měl do Wantu přesunout i zbytek roty C. Ihned po obdržení bojového rozkazu nařídil vrchní poddůstojník čety seržant první třídy David Dzwik kontrolu vozidel, zbraní, munice a nakládání nejnutnějšího materiálu, který měl zabezpečit přežití čety, než bude provedeno letecké dozásobení. Příslušníci čety nad úkolem, který jim připadl, rozhodně nejásali. V Afghánistánu byli již skoro 15 měsíců a datum jejich návratu zpět domů se rychle blížilo. Dokonce již odeslali většinu svých osobních věcí a výstroje zpět na domovskou základnu do Vicenzy v Itálii a každému zůstal pouze jeden batoh se základními potřebami a osobní zbraň s municí.

Dne 8. července 2008 skončilo stahování 1. čety ze základny Bella, která tím byla vyklizena. Celé stažení proběhlo bez jakéhokoli incidentu nebo kontaktu s nepřítelem. Jedním z posledních vojáků, který základnu opustil, byl i kapitán Myer. Všichni příslušníci 1. čety, velení roty C a prakticky veškerý materiál byli přesunuti na Blessing.

Po setmění vyrazilo z Blessingu pět vozidel HMMWV s příslušníky 2. čety na přibližně devadesátiminutový přesun do Wantu. Každé vozidlo bylo kromě osádky naloženo takovým množstvím munice, stravy a vody, že se sotva pohybovalo. Celá kolona postupovala v naprosté tmě pomalu a plynule kupředu, neboť řidiči používali přístroje nočního vidění AN/PVS-7 a nedošlo k žádnému kontaktu s nepřítelem. Před půlnocí dorazila četa do Wantu, kde rozmístila vozidla na otevřeném prostoru poblíž místního tržiště a vytvořila provizorní tábor. Krátce po příjezdu do vesnice začalo hustě pršet a nepřestalo až do rozednění. Vzhledem ke tmě a silným proudům vody, které se valily z oblohy, bylo jedinou možnou činností střežit tábor a pozorovat bezprostřední okolí. Po rozednění se uskutečnil ženijní průzkum prostoru rozmístění čety a vzhledem k tomu, že nebyly nalezeny žádné miny nebo nástražná výbušná zařízení (tzv. IED), nařídil nadporučík Brostrom zahájit budování úkrytů, okopů a palebných postavení těžkých zbraní. Nadporučík spolu s dělostřeleckým návodčím seržantem Ryanem Pittsem následně vybrali i místo pro pozorovací stanoviště (později nazvané Top Side), které se mělo nacházet na nízkém pahorku, přibližně 100 m východně od provizorního tábora (nyní již nazvaného základna Kahler).

Vozidla HMMWV vyzbrojená těžkým kulometem M2 a automatickým granátometem Mk-19

Jediná četa, která dorazila v noci do Wantu, rozhodně nemohla na nepřítele pohybujícího se v okolních horách udělat žádný velký dojem. Naopak vytvořila zdání slabosti americké vojenské přítomnosti v celé oblasti údolí Waygal a nerozhodnosti jejího velení. Dalším problémem celé operace Rock Move byl naprostý nedostatek koordinace Zobrazit další »