Motto: Manui Dat Cognitio Vires (Knowledge gives strength to the arm) – britská vojenská zpravodajská služba

Záměr Ministerstva obrany, neboli vojenská strategie na nejbližší dvě desítky let pokládá za málo pravděpodobný masivní konvenční útok na členské státy NATO včetně Česka. Nejpravděpodobnější formou nasazení české armády má tak i nadále být práce mimo území NATO a EU v bojových, či humanitárních operacích. Strategie počítá s tím, že: „Pro ČR bude stále obtížnější udržovat dostatečně silné ozbrojené síly v celém spektru odborností (druhů jednotek, poznámka – např. jedna mediálně nejznámější – rušení tankové jednotky od 7.mb u mechanizovaného praporu v Přáslavicích)“.

Nezabývejme se zde tím, jaký bude protivník, jeho materiální a personální vybavení, jeho technologická úroveň, jeho vojensko-politické a vojenské doktríny (směřování politiky, zásady a způsoby vedení operací a bojů,, zpravodajských a psychologických operací, vedení průzkumuí, EW/EB boj, C⁴I², apod.), či mírou ohrožení ČR či příslušníků armády ze strany tohoto protivníka. Zaměřme se na prostředí v němž budou působit jednotky či příslušníci AČR a které bude charakterizováno dynamickými změnami i provázaností a komplexností mezinárodních vztahů, vyšším významem nestátních (nevládních) aktérů i mezinárodního terorismu, prohloubením již dnes velmi vysoké globalizace a zvýšením devastace životního prostředí, porušením kritické infrastruktury a s největší pravděpodobností i novými konflikty (Asie-Kavkaz a především Afrika) a rostoucí poptávkou po strategických surovinách nutných k fungování ekonomik a společností, které můžeme nazvat „země EU a Západu“

Síly AČR, podle prohlášení představitelů ministerstva obrany, mají disponovat schopnostmi po všech stránkách srovnatelnými s armádami ostatních členských států NATO. Svou strukturou, výzbrojí, technikou a počty osob mají odpovídat reálným možnostem České republiky, přičemž mají být schopné zabezpečit obranyschopnost ČR a její závazky v rámci aliance.

Přitom je dobré nezapomínat nezapomínat, že druhou stránkou těchto předpokladů bude rostoucí průměrný věk obyvatel vyspělých zemí, včetně České republiky. K tomu je nutné přidat i různé hlasy zaznívající věřejně i neveřejně z politického spektra a od vojáků,  zda je nutná naše účast v konfliktu (misi, operaci), zda je nutné absolvovat zahraniční mise – hlavně ve vzdálených zemích, kde členům kontingentu hrozí vyšší nebezpečí – bez údajně přímého vlivu na Česko. Konečně, k výše uvedenému je potřebné přičíst i dosud nepříliš vydařený řádný nábor do řad útvarů a jednotek českých sil a současnou reorganizaci jednotek kvůli finančním škrtům.

Na základě toho nemusí být česká armáda za pět, 10, možná až za 20 let, být schopná udržet, či vytvářet odpovídající nebo požadované bojové a logistické síly v rozsahu úkolových uskupení velikosti praporu, pěší nebo mechanizované brigády a nemusí mít letectvo schopné přepravit a podporovat tyto síly a nasazené prostředky. Nesmí se samozřejmě zapomenout ani na speciální síly a zvláštní odborné druhy vojska, kde může v budoucnu kromě financí, chybět lidský potenciál.

Jedním z možných řešení, pokud se neuvažuje o náboru občanů ze zahraničí, je možný outsourcing v oblasti vojenství (bezpečnosti), neboli privatizace vojenství (bezpečnosti). Privatizace vojenství v České republice (AČR) může být formována právě výše popsanými vlivy.

Termín outsourcing pochází ze složeniny slov „outside“ (= vnější) a resource (= zdroj) a znamená uskutečňování činností pomocí vnějších zdrojů. Outsourcing je proces, při kterém společnost/organizace deleguje určitou svoji vedlejší činnosti a práci ze své interní struktury na externí entitu (subkontraktora) především a povětšinou úzce specializovaného na provádění určitých operací. Outsourcing se považuje za tzv. ekonomické (obchodní) rozhodnutí, které má vést ke snížení nákladů a (nebo) k zaměření se na důležitější úkoly, což je v současné době době priortita v bezpečnostních sborech

Outsourcing zde není chápán pouze ve smyslu soukromé vojensko-bezpečnostně-policejní společnosti, tak jako v minulosti, nebo tak, jak se objevuje v médiích především ve spojitosti s válkami Iráku a v Afghánistánu (Blackwater, DynCorp, Executive Outcomes), ale je chápán v určité šířce – od provádění jednotlivých úkolů až po zabezpečení celé specifické oblasti (oblast zde není chápána geograficky, ale jako oblast určitého výkonu). Nechci se zde zabývat soukromými bezpečnostními službami poskytujícími osobní ochranu osob a objektů (bodyguarding), ostrahu majetku, vyšetřování, patrolování a eskortování, vymáhání práva, kompletní provozování věznic (od logistiky až po ostrahu), justiční ostrahu a samozřejmě výcvik. Zaměřím se pouze na oblast nejbližší armádě a jejím složkám, tedy na soukromé vojenské a zpravodajské společnosti. S využíváním těchto společností souhlasilo dokonce již OSN.

Změna od klasické branecké armády směrem k plně profesionální armádě má za důsledek vyčlenění armády ze společnosti a zpřetrhání občanských pout k ní. Práce v armádě začala být pojímána v plném rozsahu jako jakýkoliv jiný pracovní úvazek. S tím souvisí nabízení některých míst civilistům – jsou zaměstnáváni, či se využívají služby kontraktorů. Pokud se zaměříme na vojenské společnosti, můžeme konstatovat, že hlavními argumenty pro jejich využívání jsou efektivnost, vyšší flexibilita, rychlost nasazení, široká možnost specializací a jazykové znalosti a samozřejmě i, podobně jako je tomu u jiných nadnárodních společností, že mají k dispozici nové technologie a know-how. Obecně mohou lépe reagovat, protože nejsou vázány politickými jednáními a schvalovacími procesy vlád a parlamentů.

Zatímco ještě zhruba před deseti patnácti lety se o tomto způsobu nákupu služeb pro ozbrojené složky hovořilo spíše ojediněle, dnes se slovo outsourcing stalo běžným a jeho význam a obsah chápou i ti, kteří jej nevyužívají. Outsourcing je stále více využíván i v oblastech vojenského zpravodajství, v přípravě jednotek (poradenství, výcvik, analýzy, doktrinální reforma, neboli provádění a organizování výcviku), při nasazení a plnění úkolů, při poskytování celé škály logistických služeb (dodávky jídla, pohonných hmot, pošty, materiálu, překladatelství, odminování) až po tzv. podpůrné služby v boji (taktické zpravodajství/HUMINT, ochrana osob a základen/strážní služba, obsluha bezpilotních protředků, provádění a vyhodnocování odposlechů, EW/EB, provádění specializovaných výslechů a podobně). Je zřejmé, že tyto soukromé vojenské společnosti poskytující odborné a někdy i vysoce specilizované služby, budou zaměřené na zisk a budou poskytovat široké spektrum služeb různému druhu aktérů.

Podle Briana Ruttenbura, bezpečnostního analytika pro vnitřní bezpečnost USA, byl v roce 2008 byl obrat služeb v soukromém bezpečnostním sektoru více než 50 miliard amerických dolarů, což znamená, že tento průmysl má značný vliv na americkém trhu. A též se nesmí zapomenout na to, že soukromé bezpečnostní agentury mají tendenci ke vytváření ultra-společností. V současnosti získaly některé značný vliv. Nejdůležitější jsou: Boston American International Security Corp. (AISC), CACI International, DynCorp, KBR, Control Risk Group, Global Strategies Group, Xe Services LLC, Global Source, iJET, International Regional Security Agency, Jane’s Information Group, NC4, Olive Group, Secure Solutions International SIASS – Specialist Intelligence and Security Services, Kroll, Stratfor Tangiers International, The Steele Foundation , TranSecur, World-Check, SITE, Hacklyut,, a další. Většina z nich zaměstnává převážně bývalé zpravodajce a analytiky DIA, CIA, FBI, NRO atd.

Odhaduje se, že 70 procent rozpočtu na zpravodajské služby v USA je poskytována prostřednictvím subdodávek soukromým společnostem – 35 procent operací DIA (Defence Intelligence Agency) a 95 procent operací NRO (National Reconnaissance Offfice.) se provádí prostřednictvím soukromých společností a zaměstnanců, kteří manipulují s vysoce důvěrnými a tajnými daty (případně projekty) a získávají úplný obraz o struktuře nejenom Spojených států, ale i dalších zemí.

V oblasti zpravodajství proběhla privatizace jako jedna z posledních. Dá se ale říci, že po zkušenostech z Iráku a z Afghánistánu byla jednou z nejrychlejších a nejmasovějších. Před deseti lety si nikdo nedokázal představit, že oblast státem kontrolovaného zpravodajství se předá do soukromého sektoru. Pokud se zaměříme na soukromé zpravodajské společnosti, můžeme konstatovat, že rozsah nabízených činností je velký a zahrnuje získávání, zpracování a poskytování informací ve všech druzích zpravodajství (HUMINT, EW/SIGINT, OSINT, IMINT apod.), překladatelství, sledování, analýzy, návrhy řešení, vedení psychologických operací, samozřejmě výcvik a k tomu všemu pokrývají kompletní zpravodajský cyklus.

Pokud někdo považoval privatizaci vojenské bezpečnosti za nepravděpodobnou, v případě zpravodajství se to zdálo dokonce nepředstavitelné. Enormní zpravodajské nároky v rámci globální války proti terorismu si vynutily změny ve zpravodajství. Poučení z 11. září a následující protiteroristické operace prokázaly slabost tradiční zpravodajské byrokracie. Nemuselo tomu tak být, ale prostě se to stalo.

Dovoluji si tvrdit, že celá státní zpravodajská komunita ztratila svou kompetentní výhodu při sběru před soukromým sektorem a nyní je vyloženě pozadu. Příčin je několik – především příliš hyerarchizovaná a byrokratizovaná forma státního zpravodajství neodpovídající například po technické stránce (nové technologie) potřebám dnešní doby a dnešním hrozbám, absence konkurenčního tlaku, příliš velký důraz na utajování jakýchkoliv informací a to i mezi sebou ve službě a mezi službami a konečně, lepší schopnost pracovat s informacemi z OSINT (otevřených zdrojů) a jejich původci.

Současná zpravodajská komunita (myšleno obecně bez konkretizování zda se jedná o VZ, BIS, UZSI) je do jisté míry v informační nouzi. Ta je zapříčiněna tím, že je stále Zobrazit další »