Poručík Pete Van Hooser předává iráskému policistovi letáky, aby je rozdal ve východní části Bagdádu. Američané se dnes stáhli z měst a vesnic a předali kontrolu do rukou Iráčanů. Foto Staff Sgt. James Selesnick, U.S. Army
Pavel Bäumer se podívá ze zákopu a v tu chvíli jej zasáhne kulka. Konec filmu Na západní frontě klid je jedním ze silných momentů tohoto díla o 1. světové válce.
Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid.
Vybavilo se mi to, když jsem si četl o o čtyřech amerických vojácích, kteří včera padli „při bojovém incidentu“ v Bagdádu. Detaily nejsou stále jasné, ale ostře kontrastují s dnešními oslavami „irácké nezávislosti“, jejíž součástí je stažení amerických sil z obydlených oblastí. Zajištění bezpečnosti přebírají po více než šesti letech irácké bezpečnostní složky. Byť se budou americké síly stále zapojovat do operací v oblastech mimo města a vesnice, přesto tito čtyři vojáci mohou být jedny z posledních vícenásobných obětí USA v této válce/neválce, která si vyžádala více než 4300 amerických životů a dle různících se odhadů desetitisíce obětí Iráčanů. The New York Times cituje iráckého premiéra Malíkího, který během oslav pronesl:
The national united government succeeded in putting down the sectarian war that was threatening the unity and the sovereignty of Iraq.
Zajímavé je, že v proslovu nezmínil účast amerických sil v bojích posledních šesti let. Na druhou stranu se není čemu divit, minulost ať byla jakákoli v tuto chvíli není příliš důležitá. tedy alespoň pro politiky. Významné je a bude probuzení iráckého nacionalismu, protože teď už je vše pouze na Iráčanech. Američané sice v zemi i nadále zůstávají, ale jejich počet by měl poměrně rychle klesat ze současných přibližně 130 tisíc až na nulu nejpozději na konci roku 2011. Americký prezident Barack Obama však na stahování spěchá. Z Iráku se chce vyvázat co nejdříve, takže v polovině příštího roku by mělo být v zemi něco okolo 50 tisíc vojáků, z nich by naprostá většina měla plnit úkoly v zabezpečení a výcviku. Vliv Američanů v Iráku bude samozřejmě stále velký, ale vojensky nebude takový jako dřív.
Do své závěrečné fáze se tak dostalo tzv. Surge generála Petraeuse. Dá se považovat za úspěch, byť samozřejmě samo o sobě by zásadní zvrat nepřineslo. Petraeusovi se podařilo úspěšně aplikovat koncept Counterinsurgency (COIN), navýšení sil využil nikoli nazvýšení ochrany amerických sil, ale Iráčanů. Přesně dle pravidel COINu. Byl připraven riskovat – rozptýlení sil, jejich „sesednutí“ z obrněných vozidel a provádění pěších patrol sebou nese logicky větší riziko. Vyplatilo se to. Zároveň ve velkém aplikoval to, co si krátce po válce v roce 2003 ozkoušel v Mosulu – klíčem k úspěchu je spolupráce s místním obyvatelstvem. Petraeus je obratný diplomat, který se v přístupu k místním obyvatelstvům snaží využívat poznatky antropologie, sociologie a dalších humanitních věd. Taktéž se soustředil na výcvik jak irácké armády, tak především policie, která byla ještě v letech 2006-2007 v katastrofálním stavu, prolezlá lidmi spolupracujícími s povstalci a zahraničními teroristy. A nesmí se také zapomínat na to, že sektářské násilí, které vedlo k „vyčištění“ celých městských oblastí značně napomohlo při udržování pořádku. Na druhou stranu, zasetá nedůvěra v bratrovražedné válce jen tak nezmizí a bude na politicích, aby ji dokázali vyvažovat a rozptylovat.
Dnešek by byl těžko myslitelný hlavně bez Iráčanů samotných. Bez obrovských obětí na životech jak civilistů, tak vojáků a policistů, kteří i přes obrovské nebezpečí, špatný výcvik a nedostatek vybavení byli ochotni pomáhat zrodu postSaddámovskému Iráku. Nesmí se zapomenout ani na politiky a kmenové vůdce, kteří se rozhodli postavit násilí a sami za to zaplatili životem. Bez tzv. Awakening Movement by Surge velice složitě dospívalo do dnešního dne.
Nyní nastala ta chvíle, kdy si Iráčané budou moci po šesti letech rozhodnout o vlastním osudu. Bezpečnostní síly nejsou ještě scela dokonale vycvičeny, ale měly by přežít očekávaný nápor několika příštích týdnů. S největší pravděpodobností totiž budou muset čelit zvýšenému počtu útoků. Dá se tipovat, že politická situace bude ještě o něco komplikovanější než ta bezpečnostní. Rozpadne se Irák? Vypuknou střety mezi jednotlivými skupinami Iráčanů? Bude mít země blíže k demokracii či autokracii? Nebo Iráčané dovolí, aby znovu vyrostl nějaký autokrat či diktátor. A pokud se stane demokracií arabského střihu, bude sloužit jako příklad dalším zemím v regionu? V což doufali neokonzervativci.
Šest let s Irákem bylo hodně napínavých. Chvílemi až beznadějných, ale dnešek je důvodem k optimismu. Posledních šest let bylo velkým tesetem nejenom amerických, britských a dalších vojenských sil, které v Iráku sloužily, ale i politiků a vztahů mezi Evropou a Amerikou. Rozhodnutí bývalého prezidenta George W. Bushe jít do války bylo odsuzováno a velice ublížilo obrazu Spojených států. Vzato pragmaticky, rozhodnutí o invazi, i když založeno na falešných důvodech, mohlo být prospěšné Iráčanům, kterým umožnilo se zbavit Saddáma Husajna. Mohlo být, kdyby nebyly kompletně zpackané poinvazní plány na obnovu a rozvoj země. To byl ten hlavní problém.
V rámci našich demokracií je naprosto relevantní řešit, jestli politik může zneužít své moci k manipulaci, jestli rozhodnutí o invazi bylo správné či hnané pouze iracionálními zájmy. Klíč k pochopení toho, co se stalo však není v bádání v rozhodnutí samotném, ale v tom, co následovalo po 1. květnu 2003. Jak je možné, že fází IV, tedy postkonfliktní rekonstrukcí, se začal Pentagon zabývat vážněji až měsíc před invazí? Jak je možné, že systém nebyl schopen zachovat hořké lekce z minulosti a poučit se z nich? Jaktože ti lidé, jejichž nekonvenční přístupy, vzdělání a zkušenosti mohly napomoci ke zlepšení situace, byli odsouváni na vedlejší kolej? Odpovědi na tyto otázky nevypovídají nic dobrého o byrokraciích, které spravují zapádní země. Irák byl především záležitostí Američanů, ale není dobré se jim posmívat. Je nutné se podívat k sobě domů. Je náš byrokratický systém o tolik lepší, že dokáže využívat nekonformních lidí, kteří jsou obyvkle schopni přinést něco nového? Je schopen využívat zkušeností a učit se? Obávám se, že odpovědi budou znít ne.
Během posledních několika let se ze zaprášených poliček začaly vyndávat knihy o Irregular warfare. Začali se prosazovat lidé, do té doby marginalizovaní a vysmívaní, kteří ale nepřišli s nečím absolutně převratným a novým. Pouze byli schopni artikulovat a prosadit to, na co přišli Britové, Francouzi, Američané a další v posledním více než století. Jsou to jednoduchá pravidla, tak proč se na ně neustále zapomíná? Možná je to tím, že jejich základem je flexibilita a nekonvenčnost. A to je to, s čím má jakýkoli byrokratický aparát problém. Skvěle pravidla COIN formuloval francouzský důstojník David Galula ve své Pacifikaci Alžírska. Je nutné je neustále připomínat:
The first law. The objective is the population. The population is at the same time the real terrain of the war. (Destruction of the rebel forces and occupation of the geographic terrain led us nowhere as long as we did not control and get the support of the population.) This is where the real fighting takes place, where the insurgent challenges the counterinsurgent, who cannot but accept the challenge.
The second law. The support from the population is not spontaneous, and in any case must be organized. It can be obtained only through the efforts of the minority among the population that favors the counterinsurgent.
The third law. This minority will emerge, and will be followed by the majority, only if the counterinsurgent is seen as the ultimate victor. If his leadership is irresolute and incompetent, he will never find a significant number of supporters. The necessity for an early partial success by the counterinsurgent is obvious.
The fourth law. Seldom is the material superiority of the counterinsurgent so great that he can literally saturate the entire territory. The means required to destroy or expel the main guerrilla forces, to control the population, and to win its support are such that, in most cases, the counterinsurgent will be obliged to concentrate his efforts area by area.
Je to jednoduché. Možná až příliš a v tom bude ten problém. Ale v tuto chvíli je to jedno. Iráku. Nikoli Afghánistánu, ale to je jiný příběh. Škoda, že se dnešních oslav nedožili ti čtyři američtí vojáci, kteří padli včera. Jestli si někdo zaslouží klid, pak je to po těch krvavých šesti letech Irák. Hodně štěstí.
