fbpx

Vzpomínky českého vojáka na válku v Hílmandu

Britové ztratili v posledních více dvou týdnech v afghánském Hílmandu během Operace panteří dráp řadu vojáků. Poprosil jsem proto kamaráda z české armády, který s Brity v afghánském Hílmandu spolupracoval, aby popsal jak tamní vedení operací, tak oblast jako takovou. Z jeho vyprávění vyplývá, že jde o poměrně složitý terén, kde člověk snadno padne do léčky, kde nepomáhají ani nejmodernější technologie, a že nepřítel si zaslouží respekt. Jeden si musí vzpomenout na vyprávění o „lstivých Afgháncích“ z románu Jak jsem vyhrál válku. Dost ale bylo úvodu, zde jsou jeho postřehy.

Welcome_frontlineBritové, které jsem měl možnost potkat, jsou skvělí válečníci a opravdu dobří vojáci, od nejnižší funkce až po tu vyšší. A to i přesto, že mají podstatně horší vybavení (jak individuální, tak co se týče techniky), podporu a zázemí na základně oproti stejnému druhu vojska americké armády.

Bojovými operacemi projde opravdu každý. Do boje vedou vojáky kapitáni nebo majoři. Nebylo výjimkou, že se docela drsné rutinní patroly účastnili plukovníci ze štábu, aby mohli lépe zhodnotit situaci přímo v terénu, aby následující dny strávili nad mapou. To jsem opravdu na Britech oceňoval – neposílali nikoho nikam, kam by nešli sami. Podle toho vypadaly i jejich bojové operace a výsledky – minimum ztrát, velký počet eliminovaných nepřátel a neustálé obsazování dalšího, většinou poměrně vyčištěného, území. Na druhou stranu, i když jsou sebelépe připraveni, ztrátám se nevyhnou, protože na nich leží hlavní tíha bojů v oblasti. Nemohou si vybírat „čas a místo“ jako speciální síly.

Každé větší operaci vždy předcházelo varování místního obyvatelstva. Využívaly se  letáky shazované z letadel, ampliony připevněné na vozidlech i přímá komunikace s obyvatelstvem. V den „D“ se kompletně vyčistilo dané území. Akce se účastnily přibližně dva až tři tisíce vojáků. Předcházela tomu samozřejmě dělostřelecká a minometná příprava. K dispozici byla po celou dobu vzdušná podpora. Je zajímavé, že oblast obvykle opustili civilisté, ale Talibanci zůstali, aby bojovali. A to velice tvrdě.

Viděl jsem třeba compound po třech náletech F-15 – jen se slehl prach a Talibanci spustili z trosek opět těžkou palbu. Je jasné, že gramáž pum se každým náletem zvyšovala. Pak strojům F-15 došla munice a útok zahájily AH-60. Výsledek byl stejný. Je nepochopitelné co pouze s kalašnikovem, RPG (občas i s minometem) a s nástražnými výbušnými systémy (IED) dokážou. Byly okamžiky, kdy jsem opravdu obdivoval jejich houževnatost a odhodlání bojovat proti takové přesile, jak početní tak i technologické.

Abych to shrnul, Britové používali taktiku „dobij území – postav hrad“. To je sice náročné na počty nasazených vojáků v oblasti, ale fungovalo to. Teď, když čtu ty smutné zprávy z Hílmandu nevím co říct. Už jednou, minimálně za nás, to stálo desítky životů a mnoho zraněných. Promrhal se ale čas a tak se to, co už bylo dobité musí dobíjet znovu.

Terén
Pro tuto oblast je charakteristická písečná či kamenitá poušť (kameny velikosti grepu) protkaná různě hlubokými vádími. Z ničeho nic se také objevují velké skalnaté kopce, jakoby je tam někdo „posadil“, aby rozbil nudnou rovinu. Hlavní hrozbou vždy byly IED umístěné na cestách (po výbuchu nenásledoval útok), nebo stará ruská minová pole. Pro zajímavost – v oblasti byla pouze jedna asfaltová cesta, 75 procent provozu probíhalo právě v poušti v naprosto nepochopitelném spletenci cest. Mimo cesty se nedalo jezdit kvůli různým kanálům, vádím a kamenům. Proto bylo opravdu snadné najet na IED.

Green_zone_patrola

Takto vypadá "Green zone" prostírající se kolem řeky Hílmand

Oblastí protéká řeka Hílmand, která je po obou březích lemována zeleným pásem širokým přibližně 300 metrů až 1 kilometr. Oblast je prošpikována kanály, je velmi úrodná, a proto je i osídlena. Nejedná se zpravidla o vesnice ale o roztroušené compoundy spojené často jen jednou cestou.

Jde o nepřehledný terén, který poskytuje výhodu útočníkům. Každý pohyb vojáků je pečlivě sledován již od opuštění základny. „Nepřátelské oči“ jsou všude, takže je velmi jednoduché způsobit mezinárodním silám velké ztráty. Protivník samozřejmě výborně zná místní terén a podmínky a ví, kam se vojáci přesunují , takže má dost času dostat se na výhodnou pozici k útoku, i když je od ní relativně vzdálený. Ke komunikaci zcela běžně používá civilní vysílačky.

Poslední měsíce za našeho působení v oblasti začali nepřátelé úspěšně používat v „green zone“ IED, což bylo do té doby nezvyklé. Okolí každé cesty je stejné – buď si drhneš rukáv o nějakou vysokou zeď, nebo nevidíš přes zelenou stěnu vzrostlých stromů, křoví, marihuany a velmi vysoké kukuřice. Nepřítel na tebe v lepším případě střílí i z jednoho metru, v horším odpálí výbušninu a pak střílí.

Je jasné, že v tomto terénu má protivník velkou převahu, a chvíli trvá, než zjistíš co se vlastně děje. Výstřely a pozice nepřátel nejsou vidět a cesty jsou velmi členité, takže se přední část týmu v okamžiku kontaktu může nacházet i za druhou zatáčkou. Nepřátelé jsou v „green zone“ velmi dobře připraveni na boj. V každé oblasti, kde jsou „stromy“ (tree line) je systém samostatných i vzájemně propojených zákopů (na výšku muže).

V compoundech jsou těsně nad zemí vytvořené díry, do kterých se vejde hlaveň a ze kterých má dotyčný omezený výhled do okolí. Absolutně se nedá zjistit, odkud se střílí. Letecká podpora je vcelku k ničemu, protože není jasné, na jaké cíle by se měla zaměřit a navíc, kolem je „civilní idylka“ – děti pasou dobytek nebo dělají s rodiči na políčkách. Děla jsou také k ničemu, protože kvůli balistice se granáty rozbíjejí o stromy a hlavně, pokud se nejedná o velkou operaci, všude jsou civilisti nebo alespoň ženy s dětmi.

Našli jsme v kukuřici i betonový bunkr vzdálený pět metrů od cesty. Britové přišli o několik lidí, než zjistili, odkud se střílí. Navíc, když protivník cítí, že už jsi opravdu blízko, odejde z objektu nebo se vyplíží některou z připravených děr ve zdi těsně nad zemí a střílí z dalšího křoví nebo compoundu. Mnohokrát se nám stalo, že jsme obsadili objekt, na ohni se ještě vařilo jídlo a u děr ve zdi byly koberce pro větší komfort a prázdné nábojnice.

Samotné compoundy jsou taky velmi zajímavé. Každý je úplně jiný, od tloušťky zdí po samotný dvůr a interiér. Nikdy předem není jasné, jakou zvolit taktiku, kolik lidí bude potřeba na „čištění“ a kolik jich zbude na „krytí“. Vše totiž záleží na fantazii stavitele, nikoli na nějakých obecně dodržovaných pravidlech. Někdy je to labyrint se skrytými prostorami, jindy pravidelné stěny. Moc nepomohou ani letecké snímky. Použít trhavinu pro boční vstup? Většinu zdí jsme klasickou trhavinou neprorazili (nevím proč ale v „green zone“ byly obvodové zdi daleko silnější než v běžných vesnicích). Mají to skutečně dobře vymyšlené. Je znát že už tam mnoho století bojují.

Samozřejmě jsme se také snažili pohybovat mimo cesty, ale nebylo to jednoduché. Člověk neustále postupuje kolem menších nebo větších zavlažovacích kanálů, kterým se musí přizpůsobovat – nedají se většinou přeskočit ani přebrodit. Používali jme proto improvizované lávky, klády atd. Výsledkem bylo, že jsme byli „vidět“ stejně dobře, jako na cestě a navíc jsme museli dávat ještě větší pozor. Když jsi spadl do vody, mohl ses utopit, protože strouhy jsou hodně hluboké a výstroj tě stáhla okamžitě ke dnu.

Co se mohlo stát Britům?
Pokud nepromluvil o jejich plánech místní překladatel, což se stává, museli Britové svým pohybem nepříteli napovědět, kam jdou, takže na ně mohl předem připravit léčku. Jakmile se do takové léčky bez varování dostaneš a jednotka není rozdělena alespoň na dva samostatné celky, tak už to není o boji ale o holém přežití (tedy pokud není protivník úplný pitomec).

IED_mensi_orez

Spojenecké vozidlo po explozi nástražného výbušného systému (IED)

Takovým místem, kde je nastražená léčka mohou vojáci projíždět bez problémů i několik dní. Nepřítel čeká na správný moment – buď jsi moc silný, nebo máš dobré vybavení nebo je překvapíš nějakým postupem, který nečekali. Na to byly výborné naše čtyřkolky. Protivník se také rychle učí a po krátkém váhání najde tu správnou taktiku. To, co jsme dělali na začátku, jsme si v žádném případě nemohli dovolit na konci.

Autor je příslušníkem AČR a nepřeje si zveřejnit své jméno. Fotografie pocházejí z roku 2007.

2 comments
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

2 Comments

  • Profilový obrázek
    J
    22. 7. 2009, 15:56

    Velmi zajímavý článek. Kde je se svým názorem generál Opata nebo některý z jeho válečníků, případně velitelé 601. skss z Prostějova? Podělí se o své nabyté zkušenosti se zbytkem armády z působení v Afghánistánu, když už zabránili SOGu aby tak učinil před nimi?
    Zabývá se v v resortu MO někdo analýzou získaných zkušeností a jejich aplikací do výuky a výcviku AČR nebo např. studentů AO v Brně?

    REPLY
  • Profilový obrázek
    František Šulc
    29. 7. 2009, 18:20

    To by mne taky zajimalo. Pokud vite o tom vic a chcete se podelit, rad to na OWOP otisknu.

    REPLY

Nejnovější komentáře