Toto je grafika, která vyšla k tématu o armádních akvizicích v Lidových novinách. Jediný tento list na ní má právo, proto prosím, abyste ji nekopírovali a dále nepoužívali. Pokud to zjistím, budu ji muset stáhnout a požádat o totéž všechny, kteří by ji využívali na webu či jiným způsobem. Děkuji za pochopení. © Lidové noviny

Před mnoha lety, tak někdy v roce 1997, když jsem byl ještě relativně mladý reportér, jsem byl v centrále NATO v Bruselu, myslím s českým ministrem obrany. I když je to dlouho, a mohla to být také jiná příležitost. Ale to je jedno. Důležité je, že jsme se, ještě s dalšími kolegy, v jednu chvíli setkali na chodbě s tehdejším 1. náměstkem ministra obrany. Kladli jsme mu otázky. Já jsem mu tehdy položil (bez postranních úmyslů) nevinnou otázku, která se týkala letounů L-159 a jejich výroby a využití.

Co jsem nečekal, náměstek se rozlobil a zvýšeným hlasem se tam do mně pustil, že jsem jeden z těch, kteří chtějí zlikvidovat český obranný průmysl. Pokud si dobře vzpomínám, to mně ani ve snu nenapadlo. A ani jsem tehdy netušil, že L-159 budou až takový malér – vyhodí se více, než 40 miliard, využita bude velmi malá část letounů (zbytek zůstane zakonzervován, kde tehchnicky a morálně zastarává a slibovaný kupec nikde), a  Aero tahle zakázka nezachrání, pouze oddálí jeho pád v té podobě, ve které jsme ho znali a chtěli udržet.

Byli to lidé jako tento 1. náměstek (který se později neúspěšně snažil prodat alespoň nějaké L-159 v jedné velké, velké asijské zemi – Čína to není), kteří nejvíce poškodili český zbrojní průmysl a české ozbrojené síly jako takové. O miliardách, které vylétly komínem ani nemluvě (masochista by se mohl utěšovat tím, že v oblasti sicálních věcí či zdravotnictví jich padlo do stoupy mnohem víc). Je jasné proč poškodili armádu. Zbrojní průmysl poškodili tím, že mu neumožnili se restrukturalizovat a ani mu nikterak nepomohli s řízenou restrukturalizací na nové podmínky, jen jej udržovali v agonii a falešných nadějích.

Tento týden jsem v Lidových novinách zpracoval téma několika případů akvizic a modedrnizací (poděkování patří  ministerstvu obrany za dobré zpracování podkladů, a že jich bylo). Konkrétně jsem jich vybral sedm – modernizace tanků T-72 M4, padáky VTP-100, radiolokátor Arthur, bezpilotní letoun Sojka, letouny L-159, letouny JAS-39 Gripen a modernizace vrtulníků Mi-171Š. Je to bratru nákup za necelých 70 miliard. Samozřejmě ne všechno z toho je k ničemu. Část se užívá, třeba Gripeny díky Baltům, část L-159 létá, tanky ještě jezdí (dokud nedoběhnou smlouvy s firmami, které prováděly modernizaci) a i ta Sojka se občas proletí. Ale celkově jde o projekty, jejichž úspěšnost je přinejmenším diskutabilní.

V textech o tomto tématu jsem se snažil ukázat, proč k tomu došlo. Je to několik faktorů – především bezkoncepčnost, neodbornost většiny politiků, kteří o obraně a bezpečnosti obecně rozhodovali (nejen na ministerstvu obrany, ale i ve vládách a v parlamentu), nezájem, nechota činit rozhodnutí a převzít za ně odpovědnost a tak by se dalo pokračovat. Vojáci si zase vymýšleli zlaté kliky (jestli někdo teď kroutí hlavou s tím, že vojáci jsou v tom nevinně, napíšu jediné slovo: PANDUR) a politici jim na to vesměs kývali.

V LN jsme použili číslo 50 miliard, o které se na těchto projektech přišlo kvůli tomu, že si nikdo nelámal hlavu s efektivitou vynaložených prostředků, udržitelností, využitelností atp. Včera jsem měl možnost o tom hovořit s bývalým ministrem obrany a současným náměstkem generálního tajemníka NATO Jiřím Šedivým. Připomněl mi, že na přelomu let 2004/2005, tehdy ještě učil na Marshallově centru v Německu, napsal kritickou analýzu transformace armády ČR pro speciální číslo NATO Review. A v ní po konzultacích s vojenskými ekonomy odhadl, že vniveč mohlo přijít až 30 procent celkových výdajů na obranu!!! (Článek týkající se této záležitosti vychází dnes v LN.) Bavíme se tedy možná o 100-150 miliardách. Jenom těžko se to ovšem dá spočítat přesněji a Bůh ví, jestli toto číslo se blíží realitě, protože záleží na tom, co se do toho zahrne, jak se to počítá a tak.

Nicméně, příběh onoho Šedivého článku je velice půvabný. Měl vyjít tiskem, ale protože byl na vkus aliance až příliš kritický, tak jej dali pouze na stránky. A i odtamtud jej po týdnu stáhli. Samozřejmě, nezmizel úplně, akorát byl upozaděn, aby nedráždil. Hledá se špatně, ale kdo chce a věděl jak, dostal se na něj. Stojí za to z něj zacitovat.

The problem can be viewed on three levels. At the top, the process has suffered from weak civilian control over the armed forces and unclear political guidance. This political and strategic deficit has helped create conceptual confusion at a second level where military reforms were drafted and implemented. And at a third level, doctrinal vagueness has opened the field of procurement to abuse.

A obzvláště zajímavá je kapitolka „The acquisition black hole“:

A poor acquisition policy accounted for the lion’s share of the resource depletion. According to a 1997 official report, of more than 700 acquisitions contracted since 1993 only nine went through a public tendering process. In the process, tens of millions of US dollar equivalent were effectively wasted… Instead of coordinating the transaction with our neighbouring NATO Allies within an integrated sub-regional system of air defence management – an option that was discussed with Poland as early as in 1996 – the Czech Republic decided to go it alone. Moreover, it did so at a time when NATO Europe was awash with fighters and other smaller Allies were either giving up supersonic aircraft or pooling the capability with others.

Je toho strašně moc. A proto tímto vyhlašuji jednu letní soutěž: POPIŠTE MI PĚT NEJMÉNĚ EFEKTIVNÍCH (z hlediska využitelnosti a vynaložených finančích prostředků) PROJEKTŮ V ARMÁDĚ ZA POSLEDNÍCH 15 LET. Nemusí jít o akvizice či modernizace za desítky miliard. I miliony se počítají. Moje preference je jasná a je uvedená výše. Jsem zvědav na tipy.