Vojín Dustin Parker z 69. obrněného regimentu naviguje M-2 Bradley s pomocí Blue Force Tracker v iráckém Ramádí v roce 2007; Foto desátník James F. Cline III, U.S. Marine Corps

Stává se to docela často: člověk je přesvědčen o tom, že se svým  životem provádí radikální změnu (ať už v životě či práci), ale ve skutečnosti velice rychle sklouzne (aniž by si to připouštěl) ke starým zvykům a chování. Podobný efekt popisuje Noah Schachtman v reportáži z Hílmandu.

Jde o to, že námořní pěšáci, aby se vyhnuli nástražným výbušným systémům (IED), jezdí mimo cesty a snaží se měnit trasy. Ale Talibanci jakoby dopředu věděli kudy budou Američané projíždět, takže ztráty způsobené IED nikterak neklesaly. Na to proč, přišel až bývalý reportér listu Wall Street Journal Matt Pottinger, který v současnosti slouží v Hílmandu u bojového logistického praporu Námořní pěchoty.

So Pottinger hooked the battalion’s vehicles up with commercial Garmin GPS trackers, to record where they were driving. After a few runs, he plotted the routes on top of military-imagery databases. “You’d get this spaghetti network of track, and they’d converge in these places,” he says. Turns out the Marines weren’t changing up their routes nearly as much as they thought they were. Small, almost imperceptible changes in the terrain were forcing the battalion’s vehicles into natural choke points… But Pottinger saw that all the vehicles were driving right on top of each other; most of those 3 kilometers was taken up by farmland. The Taliban had a natural point where they could plant bombs. And they did, attacking the Marines repeatedly.

Těžko to námořní pěšáci mohli zjistit dříve, i když mají v humvee tzv. „Blue Force Trackers“ (zařízení určující polohu pomocí GPS, identifikující ostatní spřátelené jednotky atp.). Tento počítač vypadající jako dotykový display umí mnohé, ale neumí zaznamenávat cestu. Minimálně dva další prapory údajně tedy začaly využívat pro zaznamenání tras komerčních GPS, což jim umožňuje lépe obměňovat cesty kudy jezdí a vyhýbat se IED.