fbpx

Pokračování války jinými prostředky

Michael Romancov je politický geograf, mimo jiné se specializuje na Rusko. Učí na Metropolitní univerzitě Praha a Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Toto je jeho první příspěvek na OWOP.

Muzeum v Lešanech, 29. srpna 2009; Foto Viktorie Šulcová

Jeden z nejznámějších výroků obsahujících slovo válka je známé Clausewitzovo konstatování  „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky“. Včera si celá Evropa připomněla 70. výročí (dosud) nejtragičtějšího konfliktu lidských dějin. Již mnoho týdnů se spekulovalo o tom, jak na tuto dějinnou událost budou reagovat oficiální představitelé Ruské federace. Jejich reakce je důležitá nejenom kvůli napjatým polsko-ruským vztahům, ale i pro celoevropskou, potažmo globální debatu o (ne)přípustnosti srovnávání nacismu a komunismu, jako dvou nejzrůdnějších ideologií 20. století.

Projev premiéra Putina, jenž na řečništi vystřídal kancléřku Merkelovou, zřetelně ukázal, jak propastný je rozdíl mezi demokratickým Německem a suverénně-demokratickým Ruskem. Ani jeden z politiků nepřekvapil a „nezklamal“. Merkelová znovu, a po kolikáté již od konce války, zopakovala, že Německo cítí vinu i odpovědnost a vyzdvihla šest desetiletí poválečné mírové spolupráce, jež se pozitivně odrazila na tvářnosti celého kontinentu. Vladimír Putin, dle slov ruských komentátorů, něco takového (o pocitu viny) pochopitelně pronášet nemusel, i když to od něj Poláci (nepochopitelně) očekávali.

Slova ruského premiéra se stala důkazem toho, že když dva říkají totéž, není to totéž. Jeho vystoupení se bezesporu dá interpretovat jako pokus o zahájení konstruktivního, a možná až smířlivého, dialogu. Vždyť zřetelně řekl, že jakékoli vyjednávání a ústupky učiněné Hitlerovi byly morálně pochybené, že pakt Molotova a Ribbentropa byl chybou, kterou Státní duma uznala a odsoudila, a konečně, že Rusové mají plné právo očekávat takové hodnocení, a chování, od všech ostatních, kteří jednali stejně či podobně.

To vše však zaznělo teprve poté, co z úst ruského politika opět zazněla slova, která nemají nikoho nechat na pochybách, že největší obětí nacistického režimu byl Sovětský svaz, respektive Rusko. Z čísel, která ruský premiér citoval, a z nichž soudnému člověku dodnes běhá mráz po zádech, však ani náznakem nezněla pokora, jediný „přízvuk“, který by jim dodal akceptovatelného vyznění. Putin, stejně jako všichni jeho předchůdci až ke Stalinovi, vyjadřoval hrdost. Hrdost na velikost oběti, hrdost na nesmírné, ale  z podstatné části vlastními lidmi způsobené, množství padlých, po jejichž mrtvolách se sovětský režim vyšplhal až na samý vrchol světové velmocenské politiky.

Tato skutečnost, která v očích celého světa učinila sovětské postavení, alespoň na čas, legitimním, se proto stala nejdůležitějším, a posléze jediným ospravedlněním pro existenci komunistického režimu a jeho vlády nad tehdejším Svazem a velkou částí Evropy. Nelze se příliš divit, že  právě z takovéto interpretace války a jejího průběhu vycházejí i současné ruské politické elity.

Kdyby tak neučinily musely by připustit komplikovanou a  bolestivou diskusi o minulosti, což je potenciálně velmi rizikové, nikdo totiž nedokáže předpovědět, kde by se takové tázání zastavilo. Než vypustit „džina“ z láhve je snazší pokračovat ve vyjetých kolejích, o čemž přesvědčivě vypovídá většina učebnic dějepisu, vznikající v novém Rusku. Putinova slova, pronesená v Gdaňsku, tak jsou především smutným důkazem toho, že v případě dnešního Ruska je politika i nadále pokračováním války jinými prostředky.

1 comment

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

1 Comment

  • Profilový obrázek
    Petr Zídek
    3. 11. 2009, 2:04

    Úžasná fotka. Viktorka má opravdu talent!

    REPLY

Nejnovější komentáře