Začátek textu o Britech by asi neměl začínat jinak, než připomínkou padlých, protože toto léto bylo skutečně obtížné. Takže, v tuto chvíli (9. září) jich v Afghánistánu od roku 2001 padlo 213. Tím posledním je příslušník speciálních sil, který zahynul při osvobozování britsko-irského novináře Stephena Farrella pracujícího pro pro New York Times. Komando zasáhlo proti Talibancům, kteří drželi Farrella a jeho afghánského překladatele Sultana Munadiho účastnilo.
Novinář a jeho překladatel byli zadrženi v sobotu, když se snažili dostat do Kundúzu, kde NATO vybombardovalo cisternu. Při výbuchu zahynuly desítky civilistů a nějací Talibanci. Při osvobozovací akci byl afghánský překladatel zabit. Zahynula údajně i žena s dítětem. Farrellovi se nic nestalo. V jeho životě je to už podruhé, co byl zadržen povstalci – poprvé to bylo v roce 2004 v irácké Fallúdži.
Describing his rescue in the early hours of Wednesday to his newspaper, he said the first he knew of the raid was the approaching thud of helicopters. He said: “We were all in a room, the Talibs all ran, it was obviously a raid. “We thought they would kill us. We thought should we go out.” As the pair ran out, they could hear British and Afghan voices. He said: “There were bullets all around us. I could hear British and Afghan voices.” As they reached the end of a wall, Mr Munadi went forward, shouting: “Journalist! Journalist!” but fell in a burst of gunfire.
Tato operace speciálních sil – britských se spojeneckou a afghánskou podporou – je epizodou v mnohem větším a ne zcela dobře se vyvíjejícím konfliktu. Hlavní problémy Britů, ale i spojenců jsou na jihu. Jak už jsme několikrát psali, kvůli nedostatečnému vybavení vypuklo politické zemětřesení a premiér Gordon Brown čelí neustávající kritice. A tak se snaží být co nejvíce viděn s vojáky a napravovat, co se dá. Jak řekl včera když oznamoval, že Farrell byl zachráněn:
„As we all know, and as last night once again demonstrated, our Armed Forces have the skill and courage to act. They are truly the finest among us, and all of us in Britain pay tribute to them, and to the families and communities who sustain them in their awesome responsibilities.“
V posledním týdnu se ovšem debata prohloubila a přesunula dál – hlavním terčem je kritika britské strategie v Afghánistánu. Londýnské Timesy upozornily na texty v posledním čísle British Army Review (časopis je určen pouze pro interní použití v rámci armády), ve kterém se často objevují kontroverzní komentáře a články. Soudě podle Timesů, tentokrát se opravdu urodilo.
Some of the most critical comments come from Colonel Peter Mansoor, a former American commander who worked closely with General David Petraeus, the top US commander in Iraq until a year ago, and an academic who lectured at the Royal Military Academy Sandhurst. However, other insights into the military campaigns and the consequences for the soldiers, and for the way the missions are being run, are provided by a reservist major, formerly a company sergeant-major in the 1st Battalion The Parachute Regiment, and a Territorial Army trooper.
Autoři vidí problémy především v tom, že Britové, kteří obvykle byli v counterinsurgency (COIN) lepší než Američané, jakoby nyní zaostávali. Daniel Marston, který učí na Sandhurstu napsal:
„Observers expected that the British forces going into Afghanistan and Iraq, given their history of success in counter-insurgency, would automatically be better suited to waging wars among the people than their American counterparts. The British Army, in practice, appeared to be losing its way in terms of practical application of key facets of COIN. “Many officers and NCOs … were apparently unaware of important operational and strategic aspects of COIN. The British Army cannot turn its back on a difficult campaign and disregard lessons, some of which are admittedly very tough to swallow … The British campaign in [Iraq] was not a glowing success, as some within Whitehall and PJHQ [the MoD’s Permanent Joint Headquarters] may try to claim.”
Plukovník Peter Mansoor dokonce hovoří o britském „selhání“ v Basře:
“The British failure in Basra was not due to the conduct of British troops, which was exemplary. It was, rather, a failure by senior British civilian and military leaders to understand the political dynamics … in Iraq, compounded by arrogance that led to an unwillingness to learn and adapt, along with increasing reluctance to risk blood and treasure to conduct effective counter-insurgency warfare… “British commanders attempted to cut deals with local Shia leaders to maintain the peace in southern Iraq, an accommodation that was doomed to failure since the British negotiated from a position of weakness.”
Je zajímavé číst i komentáře čtenářů článku. Některé jsou samozřejmě v duchu: Co nás ten Američan bude vyučovat… Jde o dosti závažnou debatu, která už překročila akademický a novinářský svět. Že by v Británii vypukávala s tříletým zpožděním obdoba americké „revoluce generálů“? V této souvislosti doporučuji text Davida Betze a Anthonyho Cormacka Iraq, Afghanistan and British Strategy z letošního jara.
Ale napadá mne, když popisuji debaty v Británii a Spojených státech, co ostatní spojenci? Možná by nebylo od věci soustředit se na ně. Co si má člověk myslet o tom, co se nyní děje v Německu? Došlo k omylu, byli zabiti civilisté, což je politováníhodné a musí to být vyšetřeno. O tom není pochyb. Ale je nutné debatovat o stažení? To je přinejmenším bizarní. Holt, Gerhard Schröder v kampani v roce 2002 v tomto ohledu svázal ruce všem svým nástupcům, když dokázal zneužít pacifistického sentimentu jenom proto, aby získal post.
A tak by se dalo pokračovat. Zkrátka, Američané ani Britové už nepočítají, že by nějaká další spojenecká země poslala své lidi na jih Afghánistánu, kde se skutečně musí bojovat.
…the only country to make a significant response was France when it sent around 1,000 extra troops to Afghanistan last year. The issue of Nato’s approach to the Afghanistan crisis was highlighted by Eric Joyce MP, who last week quit his post as a junior aide to Bob Ainsworth, the defence secretary, when he called into question the alliance’s commitment. In a letter to the Prime Minister, he wrote: „For many, it seems that Britain fights; Germany pays, France calculates and Italy avoids. If the United States values each of these approaches equally, they will end up shouldering the burden by themselves.“
Hlavně, že ti, co se nejvíce vezou, se obvykle nejvíce odvolávají na spojenecké svazky. Statistika je neúprosná: Od roku 2001 Američané, kteří mají v Afghánistánu 29 950 vojáků, přišli o 813 lidí, Britové s devíti tisíci vojáky o 212, Kanaďané s 2 800 o 124, Němci s 4 050 o 33, Francie s 3 160 o 28 a Dánsko se 700 o 24. V červenci bylo v Afghánistánu provedeno přes sto útoků nástražnými výbušnými systémy, většina z nich na jihu. Zemřelo při nich 459 vojáků, většinou Britů a Američanů.
Pokud se chceme ještě bavit o spojencích a spojenectví, nebylo by na čase s tím něco udělat? Více pomoci těm nejvíce zkoušeným? Jistě, je to velice riskantní, voličstvo tomu tleskat nebude. Ale současný stav, kdy se dovoláváme spojenectví a přitom největší tíhu nasazení necháváme na několika zemích je naprosto nemorální. Co si zvolíme? Teplíčko nebo hanbu?
Leave a Comment
Your email address will not be published. Required fields are marked with *