Americký voják jde za příslušníkem Afghánské národní armády během patroly v provincii Kunar; Foto seržant Matthew C. Moeller/U.S. Army

Poslední týden s sebou přinesl dvě události, které by někdo mohl označit za „těžké rány“ protipovstaleckému tažení sil ISAF v Afghánistánu. Tím prvním bylo zničení cisteren leteckým náletem nařízeným velitelem sil ISAF v provincii Kunduz a tím druhým smrt čtyř příslušníků americké námořní pěchoty a osmi vojáků Afghánské národní armády (ANA). Každá z těchto dvou událostí poukázala na jiný aspekt ohrožení, kterému se vystavuje nová protipovstalecká směrnice generála Stanleyho McChrystala.

Nejprve tedy bombardování cisteren v Kunduzu. Podle různých a často si odporujících zpráv bylo při náletu na dvě ukradené cisterny zabito 50 až 90 lidí – z nich mělo být 45 a víc příslušníků Talibanu. Zabití takového množství nepřátel je jistě při konvenčním pohledu na vedení bojových operací velkým úspěchem a civilní ztráty – i když je to tragické – jsou přece součástí každého konfliktu.

Pokud chce NATO (a tedy i my, jakožto členové aliance) vyhrát válku v Afghánistánu, tak musí být myšlení tohoto typu zapomenuto. Je jasné, že není možné vyhrát válku proti povstaleckému hnutí pouze zabitím nebo zajetím všech jeho bojovníků. Tedy, bylo by to možné, pokud by operacemi na jejich likvidaci nebyl ovlivněn nikdo jiný. Proto je potřeba zvolit citlivý přístup o kterém mluví generál McChrystal:

How we interact with people, how we drive or fly, how we patrol, how we use force, how we fund work programs and projects. This is their country, and we are their guests. We must think carefuly about everything we do and understand impacto of our actions on the people.

Proto je jasné a pochopitelné, proč bylo omezeno nasazení letecké a dělostřelecké podpory pro jednotky v poli – aby se zabránilo poškození a ztrátám na životech a soukromém majetku při vedení bojových operací. Toto omezení, dobře a vhodně míněné, ale dovede využít Taliban ve svůj prospěch a k tomu, aby získal výhodu nad spojeneckými jednotkami které napadá.

A právě toto je druhá „rána“, která byla uštědřena spojeneckým silám v Afghánistánu. Před dvěma dny, 9. září 2009 vstoupila hlídka ANSF doprovázená poradci z řad americké pěchoty a námořní pěchoty do vesnice Gandžgal v distriktu Šakani v provincii Kunar. Mělo se jednat o operaci zaměřenou na vyhledávání zbraní a následně mělo proběhnout jednání se staršími vesnice. K tomu, ale nakonec nedošlo. Brzy ráno se hlídka dostala do těžké palby bojovníků Talibanu a než ustoupila – kryta kouřem z dýmových granátů dělostřelectva – padlo osm vojáků ANA a čtyři příslušníci námořní pěchoty. Podle Long War Journal:

The Afghan and US troops were denied artillery and air support that could have suppressed the heavy Taliban fire that was raining down from the slopes.

Pesimisticky znějící komentář k této přestřelce by mohl znít asi takto: Velící generál ISAF raději obětuje životy svých vojáků pouze proto aby se zalíbil afghánské populaci. A mohlo by se pokračovat poukázáním na to, že proti ozbrojenému nepříteli je potřeba bojovat kdekoliv, když je šance a všemi prostředky. Není snad ani potřeba zdůrazňovat, že tento názor je možné omluvit pouze neznalostí principů COIN.

Na druhou stranu je pravda, že nemůžeme zavírat oči nad tím, že kvůli novým nařízením o omezení dělostřelecké a letecké podpory umírají spojenečtí vojáci. Řešení může být v aktivnějším přístupu na úrovni brigád a praporů, kdy velitelé budou poskytovat svým hlídkám více takové podpory, která nepůsobí tolik vedlejších škod. Dají se zmínit pěší prapory americké pěchoty ale i české armády, které disponují takovými prostředky. Domnívám se, že by to mohla být jedna z cest jak bránit ztrátám vojáků ISAF a ANSF a zároveň minimalizovat oběti z řad nezúčastněných osob a poškozování majetku. Jak to ale doopravdy bude, to záleží pouze na velitelích v Afghánistánu.