fbpx

Obama, Rasmussen… a čekání na kouzelníka

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen; Foto NATO

Včera jsem psal o tom, že Baracka Obamu čeká dosti důležité rozhodnutí – navýšit, nenavýšit síly v Afghánistánu, či se dokonce začít stahovat? Jde o hodně. Toto rozhodnutí bude naprosto klíčové, protože nenavýšení či dokonce stažení bude znamenat více starostí pro velitele v poli, ztrátu důvěry a s nejvyšší pravděpodobností skončí rozhodováním mnohem bolestivějším: jak neztratit tvář.

Navýšení sil může vést samozřejmě k témuž, ale přinejmenším by dalo šanci Stanleymu McChrystalovi a dalším velitelům zkusit napravit zpackané a ukázat, jestli sázka na counterinsurgency (COIN) byla správná. Navíc, prezidentova strategie je stará asi třičtvrtě roku a vlastně doposud nebyla pořádně otestovaná, tak proč ji měnit? Kvůli opozici v Kongresu? Kvůli ohrožení klíčových reforem ve zdravotnictví a sociální oblasti? Jistě, když si člověk vzpomene na problémy prezidenta Johnsona v 60. letech minulého století musí být obezřetnější, ale neznamená to, že dnes je na výběr buď Afghánistán, nebo zbytek.

Včera se americký prezident setkal s generálním tajemníkem NATO Andersem Foghem Rasmussenem. Velké debaty o navyšování sil se prý nekonaly:

“I agree with President Obama in his approach — strategy first, then resources,” Mr. Rasmussen said, sitting next to Mr. Obama in the Oval Office. “The first thing is not numbers. It is to find and fine-tune the right approach to implement the strategy already laid down.”

Snad s prezidentem alespoň Rasmussen probral svůj proslov, který měl den před schůzkou, 28. září, v Atlantic Council. Popravdě, doporučují si tento, dle mého názoru výborný projev, avšak nazvaný skutečně nezáživně Afghanistan and NATO: The Way Forward, přečíst. Generální tajemník se mimo jiné dobře zastává Evropanů, což je v tuto chvíli důležité.

First and foremost, all 28 NATO countries are in the mission. Without exception. That is solidarity. And there are 13 other countries, all NATO partners, with troops in the field as well: 41 countries in total, NATO and non-NATO, but all under NATO command. This is no ad-hoc coalition of the willing – this is an Alliance that is proving its staying power every day. Which brings the second benefit: boots on the ground. There are 35,000 non-US troops in the mission. That’s 40% of the total. And that number is going up. Over the last 18 months, about 9,000 extra troops have been provided to the mission from the non-US members. Sixteen countries have increased their contributions over that period. None has cut back. I’m not sure all of this gets as much visibility in the US as it deserves. And the Allies are not running from the fight, despite the conventional wisdom. 14 countries have forces in the South and East, alongside US forces. And while body count is no measure of solidarity, it is, unfortunately, a symbol of commitment. Over 20 countries have had their soldiers killed, some in large numbers. Every Wednesday in Brussels, I begin the meeting of NATO Ambassadors by offering my condolences to the countries that have lost soldiers in Afghanistan during the previous week. That has happened every week, without exception, since I took office. I will not accept from anyone the argument that the Europeans and the Canadians are not paying the price for success in Afghanistan. They are.

Je nutné kritizovat přístup některých evropských zemí, národní omezení, neochotu se více angažovat a podobně (ostatně já sám jsem to na OWOP mnohokrát učinil), ale na stranu druhou, v určitém okamžiku je nutné se ozvat. A tato chvíle je zde. Ve Spojených státech totiž sílí pocit, že viníkem problémů s kampaní v Afghánistánu jsou především Evropané. Pokud by tento pocit, od kterého je jen kousek k tvrzení: Evropané nám prohráli válku, převládl, byl by to nejhorší omyl ze všech.

Na vině nejsou Evropané, na vině jsou léta špatného přístupu všech spojenců, na vině je především nepochopení základních reálií země a neochota se jim podřídit, neochota se přizpůsobovat a nepoužívat pouze železnou konvenční logiku. Není od věci si připomenout, že to byli Evropané, kteří z hlediska taktiky, strategie a nasazení vždy následovali Američany. Nemáme si zkrátka co vyčítat. V afghánském pohyblivém písku jsme všichni až po brady a teď záleží na kouzelníkovi, jestli najde včas klacek a vytáhne nás. A kartu kouzelníka má v ruce Stanley McChrystal – on může být posledním západním velitelem v Afghánistánu, kterému bude povolen aktivní postup vůči k nepříteli.

Barack Obama v tuto chvíli však lavíruje a to není příliš dobré. Teď totiž zjišťuje, že prezidentování bude o něčem jiném, než o tom, o čem charismaticky hovořil v kampani. Thomas Ricks to skvěle vystihl na svém blogu, kde připomíná, že George W. Bush nastupoval do úřadu s představami o nutnosti vyrovnat se se vzestupem Číny a poklesem moci Ruska. Možná si vzpomenete na zadržení posádky letounu EP-3 (pokud nikoli, klikněte zde). Pak přišlo 11. září, které postavilo představy z kampaně na hlavu (a to říkám aniž bych v tuto chvíli jakkoli hodnotil působení „W.“) a vedlo k panické reakci.

Obama nastoupil do úřadu s multilaterálním přístupem, s tím, že bude zadržovat Írán, zajistí stažení sil z Iráku a změní strategii v Afghánistánu (na tomto místě bych jenom dodal, že v plánu bylo i jinak přistupovat k Rusku, které už nebylo v takovém úpadku jako na přelomu tisíciletí).

On Iran, I think, he has done pretty well-trends are certainly pointing toward a multilateral containment effort. But Obama has done nothing much on Iraq except screw up a couple of appointments there and break a campaign promise to withdraw a brigade a month this year. And on Afghanistan, when told recently what it would take to implement the strategy he announced in March, he appeared to balk. So he reacted, characteristically, I think, by dithering. Some readers of this blog think this looks like leadership, but I disagree-it isn’t leading of you do a multi-month review of Afghan strategy, decide what it is going to be, ask the general in charge how to implement it, and then respond by deciding to review strategy again for a few weeks. Sometimes Obama’s stance manifests itself as professorial pomposity; at other times as repeated policy reviews.

Co bych teď dal za to, kdybych se mohl podívat do učebnic dějepisu, ze kterých se budou učit moje vnučky/moji vnuci…

Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

Nejnovější komentáře