Symboly, ach ty symboly
Pobavil mně tenhle týden Dušan Rovenský, jehož texty znáte i z OWOP. Má svůj blog a přišel na něm se skandálním odhalením. Jestli jste jej nečetli, máte nyní šanci. V MF Dnes se objevil text o tom, že součástí posledního čísla časopisu Fakta a Svědectví je i kalendář a na jednom listu (konkrétně vztahujícím se k říjnu) je vlajka Hitlerjugend a svastika. A Dušan reagoval na tento „skandál“ svým „protiskandálem“, protože
V poslední době se jakoby roztrhl pytel s různými „lovci nacistů“, kteří zřejmě chtějí za každou cenu kráčet v šlépějích Simona Wiesenthala. Jejich počínání je však spíše trapné, než záslužné. Tak jsem si i já dovolil přinést jedno „naprosto šokující a skandální“ odhalení, čímž se ze mě zřejmě stal investigativní novinář (kvalitou poplatný české kotlině)… Pokud vyrazíte v kterémkoli českém nebo moravském městě ven, pravděpodobně kolem tohoto „nebezpečného“ symbolu, dříve či později, projdete. Nejedná se totiž o nic jiného, než znak 272. pěší divize (později 272. divize lidových granátníků) Wehrmachtu, která ho užívala v letech 1943 – 1945. Říkáte si, co dělá tento znak v našich ulicích? Dnes je totiž logem „jedné nejmenované banky“.
A autor pak vysvětluje, jaká je historie tohoto znaku, odkud pochází, proč jej měla zmíněná jednotka ve znaku, proč jej používá banka a proč na tom vlastně není nic špatného. Nechci vůbec zlehčovat problémy, které tato země má s neonácky a dalšími podobně smýšlejícími, kteří vědí, jak by měl ten náš svět vypadat, respektive, kdo má právo po něm chodit a kdo nikoli, kdo má právo mluvit a kdo nikoli a kdo tedy patří do toho sociálního konstruktu zvaného národ a kdo nikoli. Ani Dušan tuto hrozbu nechce zlehčovat. Ale musím s ním souhlasit, že se nic nemá přehánět. Vždy by se měl používat zdravý rozum, zlý úmysl by měl být tvrdě trestán a s lidskou blbostí zacházeno shovívavě, protože se potrestá sama.
Díky autorovi, díky panu Rovenskému! Jak bylo řečeno symboly byl, je, (doufejme že nebude) problém svojí velikostí poplatný české kotlině. Dodám obligátní, nechci problém propagace jedné z největších ničemností 20 století zlehčovat, moje rodina má velmi truchlivé vzpomínky na vládu jedné strany té, která o sobě tvrdila že nastolí tisíciletou říši. O to větší překvapení byla hysterické reakce představitelů rezortu ( doporučuji, vedle známých kroků ministra obrany, přečíst reakce velitele Společných sil v podání p. Gazdíka) kteří svůj charakter, hodnotový žebříček, morální kvality a profesní profil budovali především za vlády té další „strany“ která si, pod rouškou vlády lidu, svojí ničemností nezadala s fašismem. Nabízí se srovnání s Německem, viz nedávný problém s bombarováním údajných teroristů v Afghánistánu a následná reakce tehdejšího ministra obrany který do krve bránil „své“ vojáky. To že výsledkem bylo skandální odhalení, v němž se profesní selhání šla ruku v ruce se zatajováním informací, vedoucí v konečném důsledku, kromě jiného, k rezignaci vrchního inspektora (CHODa) je věc jiná. V každém případě naprosto odlišná forma a přístup k řešení problému. Asi máme i v této oblasti co dohánět, překonat „českou kotlinovatost“, abychom nedopustili situaci kdy novinář, potažmo s máslem na hlavě v podobě poslíčkování komunistické „zhovadilosti“ řídí chod resortu obrany. Nebo to bylo (je) vše jinak? Máme si klást otazku :“Qui bono?“, či snad :“ Kdo chce psa bít, hůl si najde?“
to jahja: Možná byste měl vědět, že pan Gazdík byl v době totality soudruhem Gazdíkem píšícím pro vojenské tiskoviny vydávané v působnosti Hlavní politické správy ČSLA. Jak psát, to se mj. naučil v zemi, kde zítra znamenalo včera. Když si to promítnete do širšího historického kontextu, je vlastně takovým Emanuelem Moravcem české publicistiky. Bývalý zuřivý komunista odhalující a nemilosrdně tepající nešvary demokratické armády píšící pro bulvárně-pravicový deník Mladá fronta Dnes (ano mezi zítra a včera je Dnes). Jeho snažení se podobá činnosti Alfreda Redla. Ten neúnavně odhaloval špiony v rakousko-uherské armádě. Dělal to proto, aby od sebe odvrátil pozornost, protože sám byl agentem pracujícím za odměnu pro nepřátele habsburské monarchie. Možná právě proto se na panosoudruha Gazdíka hodí i to, co prohlásil František Josef v reakci na Redlovu aféru: „Tak to jsou ty nové časy! A co ty kreatury, které přinášejí? V našich starých dobách bylo něco takového zcela nemyslitelné!“
Jak jsem už psal v diskuzi pod článkem na mém blogu, jeden můj bývalý kolega mi kdysi vyprávěl o tom, jak na vyvedení v Boleticích (před listopadem 1989) jejich útvar navštívil soudruh Gazdík (toho času v důstojnické hodnosti a redaktor časopisu Obrana lidu). Udělal pár rozhovoru s vojáky a následně vydal článek ve kterém se (mimo jiné) psalo: „20. tankový pluk cvičí a zlověstné čáry AWACSu jsou na obzoru…“