Dlouhá válka
Před pár měsíci jsem psal o sociologickém výzkumu, který vyšel v posledních loňských Vojenských rozhledech. Jedním ze zjištění byl počet absolvovaných misí a věk vojáků, kteří se jich účastní. Jedné mise se zúčastnilo 47,1 procenta mužů, dvou 24,8 a tří a více 28,1 procenta. Většina vojáků se zůčastnila mise v Kosovu (61,1 %), v Iráku (23,5 %) a poté v Afghánistánu (11,3 %).
Docela by mně ještě zajímala celková doba nasazení, respektive jak velká část vojáků české armády nese tíhu nasazení v zahraničních misích. Jde totiž o to, jestli je zátěž rovnoměrně rozprostřena, či jestli nějaká část ozbrojených sil není přetěžována.
Nedávno jsem narazil na jeden dva měsíce starý, ale stále zajímavý a aktuální text v USA Today. Týká se právě četnosti nasazení amerických vojáků v misích. Tvrdí se v něm, že příslušníci ozbrojených sil jsou v současnosti nasazeni v bojových operacích téměř nejdéle ze všech vojáků v historii USA. Vzhledem k tomu, že rotace jsou roční (před lety v Iráku nebyly neobvyklé rotace u některých jednotek i 14-15 měsíců) a časté, tak téměř 13 tisíc vojáků strávilo v operacích v Iráku a Afghánistánu celkem tři až čtyři roky.
“Undoubtedly this is unprecedented,” says Stephen Maxner, a military historian and director of the Vietnam Center and Archive in Lubbock, Texas. He says small numbers of soldiers volunteered for multiple tours in Vietnam, but the vast majority served single, year-long deployments in that longest of American wars.
Důsledkem vyšší zátěže je samozřejmě rostoucí rozvodovost a zvyšující se počet sebevražd mezi veterány. V současnosti je u pěchoty necelých 310 tisíc vojáků, kteří prošli bojovým nasazením. Procenta opakovaného vysílání do misí jsou do jisté míry podobná jako v českém případě – 53 % prošlo jednou misí, 31 % dvěma, 12 % třema a čtyři procenta čtyřmi nasazeními a více.
Cílem pěchoty je dosáhnout toho, aby vojáci, kteří absolvovali jeden rok nasazení strávili dva roky zotavením a přípravou. O tomto poměru – nasazení + stejná doba na návrat, rekvalifikaci, odpočinek atp. + stejná doba na secvičení, přebírání techniky a přípravu na další misi – někteří lidé hovoří jako o velice vhodném z hlediska nejenom udržení morálky a kvality jednotek, ale například i z hlediska udržení rodinných vztahů apod. Podle odhadů však bude trvat ještě řadu let, než se podaří tohoto “ideálního” poměru dosáhnout.
Meanwhile, soldiers must return to war again and again because the size of the nation’s all-volunteer force is limited, Army leaders say. In the past, the government could grow the Army quickly through conscription, allowing the burden of war to be shared by more people. “It’s quite unusual, the inequality,” says Christopher Hamner, a military historian at George Mason University in Fairfax, Va. “You’ve got the vast majority of the American military-aged population that is being asked to do virtually nothing in these two conflicts. And then a very small percentage is being asked to shoulder enormous burdens.” This leaves many soldiers suspicious that other GIs are avoiding combat duty.
Někteří historici upozorňují, že srovnávat současné tempo a délku nasazení s minulými konflikty, kterých se účastnily americké síly je ošemetné. A to z jednoho prostého důvodu – války v Iráku a Afghánistánu nejsou konzistentně tak intenzivní, jako některé předchozí konflikty. Co je ale unikátní je dlouhodobé a opakované vystavení vojáků bojovým situacím:
“What is exceptional … is the repeated deployments,” says Pulitzer Prize-winning Civil War historian James McPherson. He says the average Civil War tour of duty was about 2½ years, with small numbers serving for the duration. “These (current deployments in Iraq and Afghanistan) may take a greater physical and psychological toll than a single deployment, even if the latter is longer,” McPherson says.
Otázka zněla: Docela by mně ještě zajímala celková doba nasazení, respektive jak velká část vojáků české armády nese tíhu nasazení v zahraničních misích. Jde totiž o to, jestli je zátěž rovnoměrně rozprostřena, či jestli nějaká část ozbrojených sil není přetěžována.
Tak pochopitelně, že zatížení je nerovnoměrné. Je to dané několika důvody:
1. Nízkou “průchodností” personálu mezi útvary. Řada vojáků (zejména rotmistři a někteří praporčíci) prožije prakticky celou svojí kariéru u jednoho útvaru. No a pokud se jedná o bojový útvar (41.-44. , 71.-74. prapor), tak rotují v misích mnohem častěji než ostatní.
2. Některé úzkoprofilové odbornosti a specializace (např. lékaři a zravotníci, pyrotechnici, letečtí návodčí, kriminalisté atd.) jsou, velice silně vytíženi. Možná ještě víc než příslušníci výše zmíněných bojových útvarů.
Ten první bod lze změnit rotací na funkcích a útvarech, kterou zabezpečí Yetti (všichni o něm slyšeli, ale nikdo ho nikdy neviděl) – stále neexistující kariérní řád. Ten druhý bod by bylo možné změnit např. specializací aktivních záloh, změnou legislativy a jejich nasazování do zahraničí (např. umožnit bývalým VZP v potřebných specializacích účastnit se misí).
Výborná připomínka! Nejsem si však vůbec jist, jestli bude příslušnými orgány vůbec pochopena.
to Dušan Rovenský:
ad1- koho myslíte tím ostatní? Tzv. bojový útvar je tady přece od toho, aby “bojoval”. Koho jiného by jste do afg poslal?
ad2-naprostý souhlas. Je to bohužel dáno velmi malým počtem těchto specializací.
S čím už ale nemohu souhlasit je rotace personálu po útvarech (a je to na dlouhou diskuzi). Za prvé je třeba si uvědomit velikost AČR potažmo ČR. Lidský potenciál zde není tak vysoký. Za druhé se podívejme na kvalitu jednotlivých útvarů. Všichni víme (a nebudeme si nic nalhávat), že je to opravdu špatné. A každý si najde to, co mu nejlépe pasuje.rtm. Xx chce opravdu makat a být vojákem, slouží proto u …, prap. Yy to bere jen jako práci v kolbence, misi bere jako nutné zlo, a tak raději slouží u …! A ani jeden by to neměnil. Taková je realita, a to si musíme přiznat.
Pro soldata:
Formulací “než ostatní” jsem myslel příslušníky ostatních útvarů (zejména bojové podpory a bojového zabezpečení) AČR. Nikoho jiného bych tam neposlal – mise v Afghánistánu je práce pro (mechanizovanou, lehkou, výsadkovou) pěchotu. Jen jsem konstatoval, že zatížení misemi je (pochopitelně) nerovnoměrné.
Realita to je, ale pouze proto, že to náš systém umožňuje. V normální armádě by se ten praporčík nemohl stát praporčíkem, pokud by nebyl před tím rotmistrem, který neprošel několika misemi.
To je to samé, jak tvrdit, že na jedné straně tu budeme mít por. Xx , který chce být vojákem a maká a proto slouží u … a na druhé straně pplk. Yy, který bere práci jen jako zaměstnání, mise jako nutné zlo a tak raději slouží u … . Přeci je jasné, že ten pplk. musel být také někdy por. a nestal se z něj (po absolvování VŠ) rovnou pplk.
:-) Co se týče hodností pánů Xx a Yy, byli vybrány náhodně. Vůbec jsem tam nechtěl dávat rozdíly mezi rotmistrovským a praporčickým sborem. Je úplně jedno jestli je to rotmisr, praporčík, poručík nebo plukovník. Myslel jsem to tak, že každý si najde to svoje místo, které bude vyhovovat jeho nárokům (makat-nemakat). A někdo to prostě bere vážně, a někdo to bere jen jako “práci”. Co se týče systému. Opravdu si nedovedu představit, že bych například po dvou letech byl povýšen a přeložen na funkci, Po dalších např.čtyřech letech bych byl praporčík atd. Na to opravdu nemáme lidi. Tenhle model dobře funguje např. v USA, ale tam máme úplně jiné (pro nás nepředstavitelné) počty zájemců i aktivních vojáků. Ne vše co někde funguje bude fungovat i u nás. To je potřeba si uvědomit.
Se zatížení misemi samozřejmě souhlasím. Jenže ten problém je asi trochu (hodně) výš. Naše malá armáda prostě nemůže personálně (a kvalitně) pokrýt dvě velké mise a spoustu malých (a do toho ještě nějaké battlegroupy atd). Nehledě na materiální vybavení, kdy materiál na battlegroup je v ISAF a podobně. Bylo by už opravdu dobré začít debatovat napříč politickým spektrem o stažení (alespoň částečném) armády z Kosova, a soustředit se na Afghanistán. Jenže všichni víme, že KFOR je politicky přijatelný, zatímco ISAF (či nedejbože EF) absolutně nepřijatelný.
Když se budeme ještě bavit o délce misí AČR. Standartně je to šest měsíců. Když si k tomu vezmete, že minimálně půl roku před a půl roku po misi (ve většině případů) nemůžete být v další misi, tak nám vychází minimálně tři obložení pro jednu misi (s půlroční pauzou, což je opravdu málo). Je proto k diskuzi, jestli udělat mise kratší a častěji, nebo naopak delší, ale s větší pauzou a dobou na přípravu. Nebo zachovat současný stav.
Úvaha na závěr: Kolik jednotek AČR je schopno pokrýt celou misi výhradně vlastními silami…?
Co se týče kariérního řádu a pravidelných rotacích na funkcích, tak jsem dalek kohokoli přesvědčovat o nezbytnosti, takového personálního systému. To by měla být práce jiných, mnohem výše postavených a mnohem lépe placených osob.
Já jen mohu konstatovat, že argument, že “na to opravdu nemáme lidi. Tenhle model dobře funguje např. v USA, ale tam máme úplně jiné (pro nás nepředstavitelné) počty zájemců i aktivních vojáků. Ne vše co někde funguje bude fungovat i u nás.” je naprosto lichý. Toto jsem již slyšel mnohokrát – a teď, prosím, bez urážky – od zpohodlnělých vojáků, kteří se nechtějí ničemu novému učit (tím, že by šli např. z roty na štáb praporu) a kterým vyhovuje sedět na jednom místě, jako žába na prameni. Víte, tento model funguje i v MNOHEM MENŠÍCH armádách než je AČR. Namátkově: Chrovatsko, Slovinsko, Litva, Estonsko, Slovensko atd.
Osobně žádný přínos toho, že např. někdo dělá 10 let velitele družstva nevidím. Za 3 roky zvládá svou funkci velmi dobře, za 5 let se již nemá co nového učit a začíná si práci ulehčovat. Znal jsem jednoho kapitána, který byl kapitánem asi 15 let. A po stejnou dobu byl velitel roty. Náramně mu to vyhovovalo – nemusel se nic nového učit, všechno dávno uměl a věděl, jak co “ojebat” aniž by to nadřízení poznali. Kdyby musel jít třeba na S-3 štábu praporu, tak by se zjistilo, že za těch 15 let, co dělal velitele roty pořádně neumí vést ani základní dokumenty a zaevidovat spis.
Co se týče těch misí, tak souhlas. Délka misí musí být (kromě bezpečnostního prostředí dané země) také poplatná úkolu, který tam má daná jednotka plnit. Čím častější a kratší rotace, tím je nasazená jednotka hůře seznámena s prostředím ve kterém působí. Jak konstatují američtí vojenští historici: “Americká armáda nebyla ve Vietnamu 10 let, ale 10 x 1 rok” (délka rotace amerického vojáka ve Vietnamu byla 1 rok). Asi víte, co tím chci říct…
Řekl bych, že tady se Soldatem neshodnete. Jelikož můj názor je jemu bližší, musím se ho zastat.
1. Nejde o ochotu učit se něčemu jinému v souvislosti s postupem výše. Ta pokud někomu chybí, zřejmě není dostatečně amiciózní, nemá tendenci ovlivňovat věci kolem sebe apod. To, co ale měl na mysli Soldato, je přeci něco úplně jiného. Jsem si téměř jist, že měl na mysli “ochotu k PŘESTUPU k jinému útvaru” – potažmo druhu vojska. A to je něco zcela diametrálně odlišného. Pokud byl například důstojník čekatel již na škole ambiciózní, tak si vybral útvar svého srdce, se kterým spojil svou kariéru. Proč by tedy, například poté, co dosáhne hodnosti nadporučíka, šel sloužit jako zástupce velitele roty někam, kde to nestojí za nic? Aby to tam změnil :-) ? Tak takovou míru naivity má asi málo kdo. Aby si zkusil něco nového :-) ? Zřejmě něco, o co nejeví pražádný zájem. Scénář, ve kterém například velitel výsadkové čety odchází dělat ZVR k mechanizovanému útvaru je jako z Říše pohádek. Neznám jediný případ (tedy dobrovolný :-) ). To samé platí o 601.SkSS.
2. Druhá věc je rotace ve funkcích. Být 15 let na funkci VR skutečně značí o mnohém (každopádně o ničem dobrém).
3. Na příkladu gen. McChrystala (velitele sil ISAF) lze demonstrovat, že s “přestupy mezi druhy vojsk” to ani v US Army v případě elitnějších jednotek není tak horké. Drtivou část kariéry strávil ve: výsadkových útvarech (82. divize), Rangers (75. Ranger Reg.), SF. S kratičkou vyjímkou u 24. pěší divize nesloužil u jiné než výsadkové/ranger/SF pěchoty – tedy sil spadající pod USSOCOM. A nezdá se, že by ho to v kariéře nějak zvlášť diskvalifikovalo. Spíše naopak. Je třeba pochopit, že ochota lidí jako je on (a jemu podobných) opouštět svět, kde to funguje, služba dává smysl a kde je člověk každodenně obklopen lidmi, které jejich práce skutečně baví, se limitně blíži nule. Jak v US Army, tak v AČR. A na tom ani hory nařízení nikdy nic nezmění.
A proto bude i nadále 601.SkSS (pokud neudělá nějakou fatální chybu) výkonostně tam kde je, to samé platí o 43. vpr a jakémkoliv dalším útvaru.
Pro Iva: Tak pozor! O přestupech mezi odbornostmi jsem nemluvil. Změna ČVO je věc v U.S. Army naprosto nevídaná a ojedinělá. Mluvil jsem o rotacích na funkcích: např. VD – ZVČ – pracovník štábu praporu – vedoucí praporčík roty – starší pracovník štábu brigády – vrchní praporčík praporu…
V U.S. Army je naprosto samozřejmé, že když někdo vstoupí do armády jako pěšák (MOS 11), tak za 20 let skončí ve stejném ČVO, aniž by někdy změnil svojí odbornost. Jenže mluvíme o odbornosti, ne o vyšší funkci na vyšším organizačním stupni. Funkce pravidelně mění s tím, jak je jmenován do vyšších hodností (viz. maximální doba výsluhy v jednotlivých hodnostech v U.S. Army).
Co se týče SF komunity (generál McChrystal), tak to je naprosto stejné. Once an SF – Always an SF!
Tak to je něco jiného. I když například MOS 11 (infantry) je mnohem širší pojem než například u náše ČVO 101 (výhradně mechanizovaná pěchota bez ostatních druhů).
S pravidleným střídáním nemám sice principielní problém, ale v reálu to tak růžově nevidím. Na příkladu obyčejného mechanizovaného útvaru – kdy se stane VČ ZVR? Až se funkce ZVR uvolní (zpravidla proto, že odešel VR). Proč odešel VR – uvolnila se funkce na štábu nebo VPr, ZVPr, NŠ atd. To samé platí o nedůstojnických hodnostech. I tak je problém systém krmit od spoda – žádný útvar AČR nemá 100% naplněnost funkcí VČ (to samé platí u nejnižších rotmistrovských funkcí. Pokud se tedy stanoví maximální doba výsluhy ve funkci (či hodnosti), postup směrem vzhůru (a míra selekce – stačí se kouknout na procento kapitánů, kteří se v US Army stanou majory) se urychlí. A v případě AČR v dohledné době umře odspoda na nedostatek základních (důstojnických i rotmistrovských) funkcí. Tato vize by se dala realizovat pouze, pokud by se výrazně zvýšila míra náboru do AČR.
Krom toho, řekl bych, že AČR má bližší k britské “regimentální” tradici (voják zůstával u svého regimentu celou svou službu) než k americké.
Ivo, tohle jsem řešil s našimi hlavami pomazanými skoro 4 roky. Za ty 4 roky jsme se nedopracovali ani k tomu, aby se udělala kvalitní a logická systemizace funkcí. Toto o čem píšete je pro jejich mozky něco jako padesátistránková disertační práce na téma “Princip funkce grafitového jaderného rekatoru”…
Tady bych si nebyl až tak jistý. Ano, once SF, always SF. Ale jak 82nd Airborne tak i 75th Rangers patří pod Infantry MOS (v případě generála McChrystala 11A). Pokud se tedy podíváme právě na jeho kariéru tak 11A získal v okamihu kdy po West Pointu nastoupil k C/1-504 PIR. Když, ale nastoupil k 7th SFG(A) tak nutně musel změnit MOS z 11A na 18A. A když pak velel 75th RGR tak to nemohlo být z MOS 18A ale zase z 11A.
Krom toho teze o “nevídanosti” přestupu z jedné specializace (MOS) na druhou mi nepřijde přesná – potom by se k SF nemohli hlásit dělostřelci, MP, pěšáci. MOS 18 je udělována po absolvování SFAS a SFQC.
Vzhledem k nedostatku lidí ve specializovaných odbornostech a jejich vysoké v zátěži(k tomu rozvody,přeložení,jiná firma atp.)
Po náborových kampaních byl znát větší počet uchazeču o specializovaný výcvik. a následně (tlakové) posouvání osob do specializace. A z druhé strany začal tlak na změkčení požadavků na výběr, a různé zjednodušující přístupy (zde na foru nepopsatelné) . Souběžně s tím lobovaly (a prosadily)někteří ,,Kormidelníci i,, s tím že cvičení specialisty je dlouhý a oni neobslouží mise … po navelení tohoto krátkého cyklu výcviku dochazelo k výrobě specialistu přez noc metodou razítko/absolovoval tudiž splnuje podmínku nasazení.
Druhá finta která je použitá v tomto modelu je ,,Vlastní útvar nejlíp školí lidi (Bral bych předávání aktuálních znalostí o protivníkovy ..ale.)….. takže naprosto bez skrupulí . V podmínkách tohoto modelu je pouze jediná možnost neučastnit se tohoto mrzačení odbornosti a jít jinam. Pokud armáda nedá šanci specialistovy získat znalosti a skušenosti a poté se postavit neméně kvalifikovanému protivníkovy tak je to ,,špatný,, Poukazuju na to co mužem nasadit proti vzdělanému protivníkovy – rekruta s mlhavou schopností (donedávna s holýma rukam a to doslova) dnes máme technologický možností které ale nevyužije protože je neumí dostatečně aspoń obsluhovat ….. Jo tak sedět na učebně a pouštět si ppt. prezentace a odfajifknout do knihy že se cvičí to by šlo … pokud to náhodou při simulaci incidentu tak se zjistí že ten moderní ,,strojek,,neumí používat… takže touto rotací bude stav ještě horší nes dnes…
Jak říkám, nehodlám nikoho přesvědčovat o výhodách rotací na funkcích. To mby měli dělat jiní.
Každopádně, když se vrátím k zahraničním operacím, ta jistá “touha po dobrodružství” by řadu lidí zcela jistě přešla, kdyby prostor odpovědnosti našeho PRT nebyl Lógar, ale třeba takový Hílmand.
V Basře jsem potkal jednoho britského seržanta, který mi říkal: “Kamaráde, tohle je moje třetí mise v Iráku od invaze v roce 2003. A také poslední. Až se vrátím domu, tak z armády odcházím. Tohle mi za to nestojí.” Jedna věc je totiž sedět na (relativně bezpečné) základě, kde cvičíte irácké policisty a druhá věc je přímá účast v každodenních přestřelkách s příslušníky šíitských milicí Mahdího armády, kde vedle vás umírají vaši kamarádi…
A o tom to je. Všechny naše mise (kromě 601.skss a SOGu) se odehrávají v relativním bezpečí. Já vím, že se mnou řada lidí nebude souhlasit, ale je to fakt. Vím, že tomu řidiči HMMWV v Lógaru, když jede po cestě, kde může kdykoli najet na IED to připadá strašně nebezpečné. Připadá mu, že se celá válka točí kolem něj. Jenže když člověk vidí celý “velký obrázek”, tak prostě musí nestranně konstatovat, že tomu tak není. Nesnižuji tím odvahu našich lidí v Lógaru – je to těžká a psychicky náročná práce. Jenže až se budeme účastnit takových operací jako Britové, Američané, Kanaďané a třeba i takoví Nizozemci, tak na ty mise bude i ten voják na základní funkci pohlížet trochu jinak. A takových “válečných veteránů” se 4 prochlastanými “Káčky” řádně ubyde…
To DR .
,,Rovnice,, vojenského řemesla:
( válka),plat,dobrodružství rovná se (mrtví),následky, trauma _často se na to zapomíná při exportu ,,našeho dobra,,
.Právě proto každý má svoji míru kterou objeví až při konfrontaci skutečné blízkosti smrti . Brit vám to řekl tak nejupřimněji jak to šlo.
K misím typu sedím na konári a je mi dobre(+pivo) je to přesně tak jak jste to popsal.Ono vojenské řemeslo má dvě strany mince (za jeden plat)… Každopádně bude doba kdy veteráni budou potřebovat skutečně pomoct protože během ,,tvorby míru,, si nebudují rodinný krb a práci v místě bydliště .